V sousedství: Dá se Bůh vůbec poznat?

Jistě se všichni shodneme na tom, že vědět o někom je zcela jiný příběh než někoho znát osobně. A to dokonce, i když máme s někým jen jednu osobní zkušenost, která není v souladu s pověstí dotyčné osoby. Před několika lety jsem s několika přáteli jel do Velké Británie na návštěvu spřátelené církve, a protože jsme měli volný den, rozhodli jsme se jet podívat do Liverpoolu. V té době za místní fotbalový tým hrálo několik Čechů, jmenovitě Patrik Berger, Vladimír Šmicer a Milan Baroš. V létě tohoto roku jsem četl v novinách, jak nejmladší z nich, Baroš, vyváděl někde na nějaké párty a vůbec, zprávy o něm byly v rovině, že tento fotbalista je arogantní a nepříjemný. Nicméně, jeden z mých přátel byl silný fotbalový fanoušek, a tak jsme se šli podívat na stadion FC Liverpool. K našemu překvapení jsme na něm, respektive před ním, potkali Milana Baroše s několika jeho kamarády. Oslovili jsme jej, a on si s námi moc hezky popovídal a upřímně (dokonce přes tahání jeho kamarádů, ať už jde) se zajímal o to, kdo jsme, co v Anglii děláme, a tak. Bylo to velmi zajímavé setkání, ale pro mě ani ne proto, že jsme potkali fotbalovou hvězdu, ale proto, že se chovala tak jinak, než jsem čekal podle všech zaručených zpráv.

Udělal jsem si o tomto člověku obrázek na základě informací o něm, ale ne na základě osobní zkušenosti. Naopak, od této chvíle jsem měl problém věřit zprávám o něm, jaký je (a to zcela jistě udělal hodně hloupostí nebo chyb), protože má zkušenost byla pozitivní. Nemáme ovšem stejný přístup vůči Bohu? Pokud ho doopravdy neznáme, jak a podle čeho si o něm děláme obrázek? Philip Yancey napsal: "Když máme dojem, že Bůh není přítomen, zdá se nám být netečný či dokonce nepřátelský." Změní se však náš pohled, když jej osobně poznáme? Jenže, můžeme Boha opravdu osobně poznat? Dá se vůbec naší lidskou zkušeností a našimi schopnostmi poznat Boha, který nás přesahuje, pokud existuje?

Představa každého z nás o Bohu je totiž nutně nějak pokřivená. Naše zážitky z rodiny a z církve se mísí s nahodilými narážkami z filmu, knih, a internetu, a ty pak určují, jaký obraz Boha si v sobě nosíme. Bůh pak je třeba jako hněvivý soudce (čeká na chybu a tvrdě ji trestá); nebo je nepřítomný stařík (není nikdy dostupný); je jako hodinář (natáhl svět a nechal ho běžet); či je dokonce despota (rozhoduje o všem bez špetky slitování). Jak tedy můžeme vůbec poznat opravdového Boha? Čím více víme, jak pracuje naše mysl, centrum poznávání, vychází najevo, že veškeré poznávání zahrnuje také nejistotu, která od nás vyžaduje skutek víry. Dovolte mi, abych to trochu vysvětlil.

K procesu poznávání dochází v mozku, nejizolovanější částí těla. Mozek nikdy nic nevidí, a to i kdyby si na něj chirurg posvítil. Mozek nic neslyší. Je měkce obložen proti nárazu, že mozkové buňky dokážou odhalit jen silný zvuk, který jej rozechvěje, jako třeba zvuk tryskového letadla. Mozek sám nevnímá bolest. Aby doktor mohl rozříznout kůži a lebku, musí nám dát anestézii, ale pak může do mozku třeba říznout, ale ani tak pacientovi při vědomí nezpůsobí bolest. Teplota mozku se mění jen o pár stupňů, nikde tedy nepociťuje horko nebo zimu. Všechno, co o světě víme, se díky izolaci mozku rozloží na řadu elektrických signálů, do takové té matrixovské morseovky. Když k nám někdo promluví třeba telefonem, jeho hlas jsou elektrické signály, přesto slyšíme hlas své maminky na druhé straně telefonu, jako by byl skutečný. Stejně to funguje v poznávání obličeje. Uvidíte souseda, 130,000,000 receptorových buněk v oku vám podalo okamžitou zprávu o tvaru, struktuře a barvě sousedových rtů, očí, obočí, nosu a vlasů. Všimneme si, jestli něco není v pořádku. Tyhle údaje jsme se nesnažili zapamatovat, jsou uloženy v našem mozku.

Jenže, můj mozek si sice uložil obraz mých přátel a sousedů, ale přesto jejich rozpoznání vyžaduje skutek víry. Důvěřuji, že soused nemá nasazenou falešnou masku, nebo třeba knír, že to není třeba zloděj, který chce očíhnout náš byt. Jenže, kde beru tu jistotu? Co když má soused jednovaječné stejně vypadající dvojče, které se s ním střídá v našem domě? Znáte to. Kolikrát se vám stalo, že jste měli pocit, že někoho dobře znáte, abyste pak zjistili, že dotyčný žije dvojím životem a třeba zápasí s věcmi, problémy a hříchy, o kterých jste neměl tušení? Vzájemně se známe, a přesto jsme jiní, než očekáváme, vždy je tady aspekt jinakosti a tajemnosti. Proto také někdy slyšíte manžele říct i po dlouhých letech, že se stále teprve poznávají. Vždy je totiž přítomná víra. Vezměte si tenhle příklad. Přibíjíte poličku na zeď a praštíte se do prstu. Když se vám to stane, přivřete oči a možná něco vypustíte z pusy, a já věřím, že se ve vašem nitru odehrálo něco podobného, co se stane mě, když se bouchnu to prstu. Ale přesto to nevím jistě, protože nemohu skočit do vaší hlavy. Když mi řeknete, že to hrozně bolí, musím vám akorát věřit. To mimo jiné vysvětluje, proč stejní lidé vypravují stejné příběhy a přesto jinak, a s jinými detaily. Proto máme čtyři evangelia a Jan s Jidášem došli po třech letech s Ježíšem k jiným výsledkům. Skutečnost totiž filtrujeme svým mozkem, skrze který poznáváme realitu. Dá se tedy ale Bůh poznat?

Budíček: Budeš bdít?

Ve Starém Zákoně je příběh o prorokovi Mojžíšovi, praktickém zakladateli judaismu, který zůstával v Boží přítomnosti natolik, že když přišel mezi lidi, jeho tvář zářila. To si neumíme dnes ani představit. A neuměli si to představit ani tenkrát, takže Mojžíš musel nosit na obličeji závoj, aby tu zář skryl. Později, když první křesťané po Ježíšově vzkříšení začali hlásat, že on byl ten Mesiáš, spasitel, na kterého celý národ čekal, a potvrzovali to svou akční vírou projevující se uzdravováním, jejich kritici se na ně podívali a museli přiznat, že tito lidé bývali s Ježíšem. Když totiž býváš s Ježíšem o samotě, v intimním vztahu, kde tě nikdo nevidí, kde můžeš být skutečně sám sebou, kde si nemusíš na nic hrát, kde nemusíš na nikoho dělat dojem; tehdy čas s Ježíšem na tebe zanechá hluboký dopad. To je srdce víry, Bůh touží po vztahu s námi.

Ježíš na to opakovaně ukazuje skrze příběhy o otci zbloudilého syna, který ho neustále vyhlížel; o ženě, která hledala ztracenou minci; o dobrém pastýři, který ztratil svou ovci a nedal si klid, dokud ji nenašel. Bůh hledá vztah s námi, hledá čas, který mu jsme ochotni dát. Ne proto, že by nás potřeboval jako ty modly, o kterých jsem vám nedávno vyprávěl, kterým je třeba ráno čistit chrup a zvonit budíček na zvon. Ne, to není důvod k tomu, aby Bůh toužil po duchu, kterého do nás vložil. Ten důvod je jiný. Bůh je láska, napsal apoštol Jan, a dokonalá láska vyhání strach. Bůh chce být s námi v úzkém vztahu proto, že naplní naše srdce láskou a smyslem. Bůh chce být s námi proto, že jeho láska nezná omezení; a jeho milost přesahuje veškeré hříchy, provinění, mizérii a maléry, které jsme v životě způsobili sobě i jiným.

Ale budeš ochoten bdít, abys takový vztah s Bohem vybudoval? Mnohokrát najdeme v Bibli místa, ve kterých se Boží lidé snažili trávit čas s Bohem buďto za rozbřesku (tedy brzy ráno) nebo naopak za soumraku (tedy pozdě večer), asi podle toho, co je tvé osobnosti bližší. Nezažíváme všichni zvláštní věc, ať už ráno nebo večer? Jsme strašně unavení. Kupodivu to nevadí, když se chceme bavit, sledovat televizi, číst si román nebo dělat své hobby. Jakmile se ovšem zavřeme do své komůrky s Biblí nebo se chceme modlit, nezažíváme snad všichni okamžité znásobnění únavy, až tak moc, že se nedokážeme ovládnout a spíme svým duchovním i tělesným mikrospánkem? Pokud se cítil někdy takto, nejsi zdaleka sám. Zažili to už Ježíšovi učedníci, ano, ti, kteří měli být s Ježíšem. Měli s ním být nejen v časech akce, v čase uzdravování, vymítání démonů, v čase zázraků a kázání evangelia. Měli s ním být i tehdy, kdy je Ježíš potřeboval. Cože? Ano, Ježíš někdy potřebuje i tebe. Potřebuje, abys s ním byl. Ale budeme bdít ze svého spánku?

Evangelista Marek zachycuje noc před Ježíšovým ukřižováním jako moment agónie, kdy Ježíš potřebuje své přátele, kteří mu navíc přísahají, že s ním budou vždy. Ale bdít je tak těžké. Přicházejí k místu, které se jmenuje Getsemane. Vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a začal být stísněný. Říká jim: (14,34-41): "Má duše je zarmoucená až k smrti. Zůstaňte zde a bděte!" Trochu poodešel, padal na zem a modlil se, aby ho, je-li to možné, minula tato hodina. …A přichází a nalézá je spící. Říká Petrovi: "Šimone, spíš? Nedokázal jsi jedinou hodinu probdít? Bděte a modlete se, abyste nepřišli do zkoušky. Duch je sice ochotný, ale tělo slabé." A opět odešel a pomodlil se, říkaje stejnou prosbu. A opět, když přišel, nalezl je spící; měli velmi těžká víčka a nevěděli, co by mu odpověděli. A přichází po třetí a říká jim: "Ještě spíte a odpočíváte? To stačí. Přišla ta hodina, hle, Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků.

Je to paradox. Ti, kteří se rozhodli dát celý svůj život Kristu, kteří se rozhodli mu cele patřit, a cele jej následovat, spí v okamžiku, kdy se kolem nich tvoří dějiny, ve kterých jejich Mesiáš hraje hlavní roli. Milují akci, ale nedokážou bdít, když je Ježíš doopravdy potřebuje. Jak je to příznačné. Ale víte, co je zajímavé. V Ježíšových slovech nenajdeme odsouzeni, najdeme v nich radu: Bděte a modlete se, abyste nepřišli do zkoušky, protože váš duch je odhodlán, ale tělo slabé. Dokážeme-li bdít v našem vztahu s Bohem, a to nejen v jeho akční stránce, neupadneme v pokušení ve zkouškách, které se na nás valí z různých stran. Dokážeme to? Dokážeme se probudit, aby v našem životě Kristus skutečně zářil? Neříká snad apoštol Pavel: Efezským 5,14 Probuď se ty, kdo spíš, a vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus.

Budíček: Akční víra a skrytý vztah

Strach ze zaspání životní příležitosti patří mezi naše největší obavy a projevuje se v různých situacích. Bojíme se, že mineme něco lepšího a většího, a proto se bojíme odvážit se Bohu věřit, chceme si udržet své zadní vrátka pootevřené, protože co kdyby to nevyšlo… Příběh Eutycha, vypadlého ze třetího patra nás ovšem naučil, že přestože někdy svou životní příležitost mineme, Bůh je schopen a ochoten změnit ji zvláštním způsobem k dobrému, pokud se mu rozhodneme věřit, a projevíme mu svou lásku, slovy apoštola Pavla, který napsal, že těm, co milují Boha, napomáhají všechny věci k dobrému. Dokonalá láska zahání strach, milujeme-li tedy Boha, učíme se odvaze, kterou víra obsahuje. Příběh Samsona, starověkého Hulka, nám pro změnu ukázal, jak tragicky může skončit náš příběh, pokud chceme mít všechno, ale zároveň si nehlídáme své vlastní srdce. Viděli jsme příběh nenaplněného potenciálu, kde muž silný a povolaný prohrál na celé čáře díky svému lehkomyslnému zaspání.

Spánek je velký dar, který nás ale může připravit o to nejcennější, co máme, včetně našeho života; a to tehdy, pokud zaspíme svou životní příležitost. Stát se to může každému z nás, a to především proto, že se někdy cítíme tak slabí. Znáte to, zaspíme proto, že jsme unaveni. Mikrospánek je zdrojem vtípků i tragédií. Pamatuji se, jak kdysi za mého dospívání jsem v církvi, kam jsem tehdy chodil, navštívil jednu skupinu u někoho doma, a když jsme se poslouchali někoho vykládat Bibli, jeden z účastníků tohoto studia, který byl unavený z práce, usnul vsedě s rozevřenou Biblí na rukou. Když usnul, Bible mu spadla na zem, což byl samozřejmě náraz, na který všichni reagovali a pohlédli tím směrem a samozřejmě, našeho přítele to také probudilo. Hned uviděl, jak se na něj všichni koukají, tak zvolal: „Mikrospánek!“, a my všichni věděli, o co jde. Mikrospánek z únavy má ovšem mnohem horší dopady, než spadlá Bible. Každý týden umírají na našich silnicích lidé, kteří byli příliš unaveni a usnuli na nesprávném místě v nesprávný čas. Možná víte, že velké havárie jako ztroskotání tankeru Exxon Valdez, pád raketoplánu Challenger a výbuch v Černobylu mají společný znak a to jsou lidské chyby vyplývající z nedostatku spánku. Spánek je důležitý, ale když si ho odpíráme v době, kdy můžeme a měli bychom spát, pak se stává, že zaspíme v nesprávný okamžik, který vypůsobí nenávratnou ztrátu.

Nebudu zastírat, že jedna z nejatraktivnějších věcí pro mě osobně na křesťanské víře je fakt, že se nejedná o nudnou životní filozofii, která je dobrá tak akorát ke studiu u vychladlého čaje, ale že křesťanství, pokud ho žijeme tak, jak po nás Ježíš chce a Bible popisuje, je dobrodružství služby, které mění (a to doslova) životy. Vždy jsem velmi povzbuzený, když si povídám s některými návštěvníky církve, kteří sami ještě nejsou ani věřící, nebo Boha zrovna hledají, a ti mi vyprávějí, jak se zvláštním způsobem setkávají s Bohem uprostřed setkání, jako je to dnešní. Na první pohled to není vůbec nic speciálního, prostě se pár desítek lidí společně setkává, aby si zazpívali pár písniček a poslechli jednoho člověka něco vyprávět. Faktem ovšem je, že první pohled klame. Pod povrchem tohoto obyčejného setkání dřímá obrovská, života měnící síla, která vyvěrá skrze službu všech lidí, kteří se na tomto setkání podílejí.

V čem ta síla spočívá? Spočívá ve faktu, že Bůh je tady přítomný. Ježíš kdysi svým následovníkům řekl, že když se dva nebo tři setkají v jeho jménu, on je skrze svého Ducha přítomný. Nevidíme ho fyzickýma očima, ale přesto je reálný a přítomný. A lidé to vnímají, cítí jeho blízkost, a přestože někdy ji nedokážou popsat svými slovy, vědí, že něco je tu jinak, než se na první pohled zdá. Doslova jsem slyšel některé lidi říct, že je mezi námi nějaká aura. To říkají proto, že se třeba zajímají o východní nauky a tohle slovo jim nejlépe vyjadřuje, jak se mezi křesťany cítí. My víme, že je to Boží Duch, skutečně působí jako neviditelná síla, která se nás dotýká. Dokonce k nám mluví skrze slovo Bible a skrze slova toho, kdo káže. Mluví k nám dokonce, když zpíváme a posloucháme písně o něm, nebo se modlíme k němu.

Ve své podstatě je víra akční záležitostí, a to mě na ní láká a baví. Kdyby byla totiž víra jen snůška intelektuálních blábolů a pomocných berliček, pak bych byl první, kdo by se o ni nezajímal. Čteme-li ovšem evangelia, a dokonce čteme-li historii církve, pak ovšem nemůžeme nevidět, že to bylo akční, dobrodružné a plné adrenalinu. Lidé byli uzdravování, jídlo se množilo, bouře byly utišeny, lidé prožívali nadpřirozené vize a sny, dokonce pár mrtvých vstalo zpět k životu. Bylo to plné akce. Když Ježíš kráčel po vodě (ano, i takový příběh v evangeliích je), a viděl ho jeho přítel Petr, chtěl jít k němu také po vodě, a Ježíš mu to dovolil, a Petr po vodě chodil. Bylo to neustálé objevování Boží síly a moci. A nás, pokud jsme Krista přijali, nebo dokonce i pokud ho hledáme, takové křesťanství velmi baví. Baví nás vidět Boží království v akci. Proto máme rádi, když se dějí zázraky nebo alespoň vidíme dobrodružství služby a Boží přítomnosti v akci. Dokonce jsme za takovým navštívením jet na druhou stranu světa, jak jsme v minulosti mnohokrát viděli.

Jenomže víra má také druhou stranu. Stranu, která je mnohem intimnější a na první pohled tišší (ale to neznamená, že poklidnou nebo dokonce nudnou). Víte, když si Ježíš vybíral své apoštoly, což byla skupina pomocníků nebo učedníků, které v té době měl každý cestující rabbi (za kterého byl Ježíš považován), vybral si je ze dvou konkrétních důvodů. Jeden důvod byl velmi akční, ale druhý byl neméně důležitý. Podívejme se, proč si je vybral (Marek 3,14-15): Ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, aby je posílal hlásat evangelium a aby měli pravomoc vyhánět démony. Druhý důvod je akční: aby hlásali evangelium a vyháněli démony. Akce, strhující podívaná, duchovní boj. Ale první důvod je na první pohled velmi tišší: aby byli s ním. Ježíš, Bůh, který přišel na zem v lidském těle, si vybral konkrétní lidi, aby byli s ním. Protože ve své podstatě je přesně to jádro křesťanské víry: abychom byli s Bohem. Abychom s ním měli vztah, abychom jej mohli poznat. Bůh se přistěhoval do sousedství, jak krásně překládá Message Bible Janovo evangelium, abychom jej mohli skutečně poznat. To nezní akčně, ale pro náš život má tento čas s Bohem ještě silnější dopad, než akční víra, kterou máme tak rádi. Vždyť známe z Bible různé příklady toho, jak působili lidé, kteří byli s Bohem.

Budíček: Hair Power

Nikdo z nás si nepřeje zaspat životní příležitost, přestože se někdy bojíme, že právě tu svou mineme. Spánek se může pro nás stát léčkou, do které se chytíme. Stačí, když usneme na nesprávném místě v nesprávný okamžik. Pamatuji se, jak jsme jednou za mých dospívajících let přijeli s několika kamarády vlakem do Prahy, a protože jsme přijeli strašně brzo ráno, dospávali jsme na nádraží na lavičce. Jeden můj kamarád se probudil v okamžiku, kdy se k němu přilepil nějaký místní bezdomovec, který mu zrovna zajel rukou do kabátu a tahal z něho peněženku. Když uviděl, že se můj kamarád probudil, jen něco zavrčel a odsedl si. Vůbec mu ale nebylo stydno!

Někteří lidé milují filmy založené na komiksových příbězích, od Conana, přes Supermana a Batmana, až po Spidermana a mnoho dalších. Před několika lety tady byl Hulk, příběh o vědci, který se omylem vystavil účinkům výbuchu gama bomby, kterou vynalezl. Následkem získává strašnou sílu a neobyčejnou odolnost proti zraněním, pokud se rozzlobí nebo se jinak vyvede emocionálně z míry. V té chvíli naroste do obludných rozměrů, chytne zelenou barvu a stane se doslova ničitelem. V jeho hněvu se skrývá obří potenciál, ale zároveň největší slabost, která způsobuje, že se nedokáže ovládat. Nevím, jestli to víte, ale i v Bibli máme svého starověkého Hulka. Muže, který když se rozzlobil, byl opravdu zlý. Tento muž byl neobyčejně silný, ale jeho prudkost se zároveň stala jeho prohrou. Jmenuje se Samson, a jeho příběh je popsaný v knize Soudců, protože Samson byl jeden ze soudců, kteří byli Bohem vybráni a povolání vést národ Izrael.

Samsonův příběh je vskutku neobyčejný. Začal tím, že jeho rodiče nemohli mít děti, což v době starověku byl problém. Jednoho dne se ženě ukázal Boží anděl se zajímavým poselstvím, ve kterém oznamoval, že počne a porodí syna, který bude od své kolébky zasvěcen Bohu jako nazír. Nazírové byli zajímavá skupina lidí. Byli to muži, kteří si na znamení oddanosti Bohu nestříhali vlasy, vypadali tedy trochu jako příslušníci hnutí hippie ze 60. let. Ne nadarmo se tedy kdysi v Izraeli zpívalo, že „Vlas bojovníků v Izraeli volně vlaje“. Jestliže si nazírové nechávali narůst dlouhé vlasy na znamení oddanosti Hospodinu, vyjadřuje to, že židovská armáda byla těleso, které se spoléhalo na Boží pomoc, a důvěřovalo mu. Bylo složeno z lidí, kteří to s Bohem mysleli vážně. Být nazírem byla skutečná oběť. Nazírové nesměli pít nic kvašeného, nesměli okusit nic, co pocházelo z vinné révy. Nesměli přijít do styku se zemřelým, a to ani v případě, že by onen zemřelý byl příslušníkem jejich vlastní blízké rodiny. Z tohoto je jasné, že nazírové byli pouze lidé, kterým opravdově šlo o službu Bohu. Samson se měl stát jedním z nich, jeho hlavy se tedy neměla dotknout břitva a nesměl přijít do styku s ničím zemřelým. Zato měl být člověkem plně vydaným Bohu, který má jasný smysl života.

Každý z nás totiž má smysl života, a mnohé z vás právě touha najít ten svůj dovedla do církve nebo mezi křesťany. Je to takový ten silný vnitřní pocit, že jsme se na této zemi neocitli náhodou, že tady zkrátka musí být někde nějaké dveře, když už jsme na této straně zdi. Tento pocit smyslu nebo záměru je pro nás životní silou a motivací něco dělat. Lidé, kteří ztrácejí pocit smyslu života, to někdy psychicky zabalí, a jen přežívají, nebo se snaží si užít, ale uvnitř je užírá vědomí, že jejich život je zbytečný, náhodný. Každého z nás něco pohání. Někdo z nás je štváno pocitem viny, jiní jsou motivování strachem, další touhou vlastnit co nejvíce, a ještě jiní touhou po uznání. Samson byl hnán hněvem.

Budete-li číst Samsonův příběh, zaskočí vás, kolikrát reagoval prudce nebo dokonce prchlivě na to, co mu kdo udělal. Tady je malý výčet jeho příběhu: Když Samson vyrostl, šel se podívat mezi Filištínce, dávné nepřátele Izraele, se kterými byli v trvalém konfliktu. Líbí se mu tam dívka, a i přes nesouhlas svých rodičů se rozhodne si ji vzít za ženu. Po cestě do města Timna, kde bydlela, ho přepadl mladý a hladový lev plný síly. Samson se lekne, ale holýma rukama lva roztrhne jako hada, tedy spíše jako kůzle. Žena se mu líbila, tak se rozhodl, že si ji vezme. Po cestě na svatbu se rozhodne podívat na mrtvého lva, a všiml si, že se ve zdechlině lva usadilo včelstvo a tak si nabral med a šel dál, aniž by se pozastavil nad tím, že právě přestoupil nazírské pravidlo, že se nesmí dotknout ničeho zemřelého. Naopak, celou událost použije jako příležitost dát hádanku družbům na své svatbě. Pokud by hádanku vyřešili, Samson jim slíbil každému košili (bylo jich třicet), v opačném případě mu každý měl dát jednu košili. Jenomže družbové na hádanku nemohou přijít, a proto pod hrozbou přinutí Samsonovu manželku, aby to z něj vytáhla; což ona pomocí slz a obviňování z málo lásky (jak málo se od té doby změnilo) dokáže. Prozradí to družbům, těm pak musí Samson dát třicet košil.

Co udělá? Odešel do jiného města, pobil tam třicet mužů, svlékl je, a šaty pak dal vítězům hádanky. Nebylo to zrovna ukázkové řešení. Navíc se rozpálený hněvem odebral do domu svých rodičů, a jeho tchán dal jeho manželku jednomu z těchto družbů. Po čase vychladl, a rozhodl se jít za svou ženou, ale když se dozvěděl, že mu už nepatří, naštve se znovu, pochytá tři sta lišek, sváže je dohromady po dvou, zapálil jejich ocasy a poslal do polí a vinic. Naštvaní Filištínci za to upálili jeho ženu i tchána. „Tak vy takhle?“ řekl Samson a bil je hlava nehlava. Při bitvě vzal oslí čelist (znovu porušil nazírskou úmluvu) a pobil jich tisíc. Dostal žízeň a rozzlobil se na Boha, že nemá co pít. Jindy odnesl rovnou celou městskou bránu, když na něho číhali s léčkou, aby ho zabili. Samson byl zkrátka cholerik, jak se patří.

Jenomže hněv má až příliš často odvrácenou stranu. Jistě, Samson byl povolán Bohem, aby soudil a vedl svůj národ, včetně bitev s jeho nepřáteli, ale dovolit hněvu, aby nás ovládal? Ne nadarmo píše Jakub (1,19-20): Každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu; vždyť lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš. Hněv sám o sobě není být špatná emoce (je to například správná reakce na křivdu), ale když se hněvem necháme ovládnout, ke hříchu nás dovede. Proto nás Pavel nabádá, abychom se hněvali, ale nehřešili. A paradoxně, nazlobení lidé často svůj hněv potlačují, a jsou tak zranitelní ve vztazích, kdy opakují stále stejné chyby. Samsonovým problémem byly ženy. Měl ženy rád, dokonce více než bylo zdrávo, byl ve vztazích stejně neřízená střela, jako v boji. Na druhou stranu, když s někým měl vztah, úplně se mu vydal navzdory nebezpečí, které mu v něm hrozilo, a navzdory se opakujícímu vzoru.

Pamatujete na jeho první ženu, která z něj vymámila tajemství? Samson se nepoučil. O několik let později se zamiloval do další ženy, která se jmenovala Dalila. Ta se nechala koupit Filištínci, kterým pořád vrtalo hlavou, kde je zdroj Samsonovy síly. Soudců 16,6 Dalila se tedy Samsona vyptávala: „Prozraď mi, prosím, v čem je ta tvoje veliká síla? Čím bys mohl být spoután a zkrocen?“ Víte, dost mě překvapuje, že po dřívějších zkušenostech s podobnými otázkami Samsona nenapadlo nic podezřelého. Každopádně ji to ale říct nechtěl, takže se vymluvil na to, že musí být spoutaný tětivami, které ještě nevyschly. Pak usnul, ona ho spoutala a zvolala „Samsone, Filištíni jdou na tebe!“ On ale ty tětivy roztrhal, jako se trhá koudel, když se jí dotkne plamen. Tajemství jeho síly tedy nebylo odhaleno. Přesto Samson svůj hněv potlačil, a naivně to nechal být.

Poslechněte si, co se stalo pak: (Soudců 16,10): Dalila pak Samsonovi vyčítala: „Ach, tys mě oklamal, říkal jsi mi lži! Teď už mi ale pověz, čím bys mohl být spoután.“ Proč to tak asi chceš vědět, drahoušku? Ne, nic ho nenapadá. Samson se vymlouvá na nové provazy a pak potřetí na spoutané vlasy. Ani v jednom případě to nebyla pravda, ve všech případech ho přepadli Filištínci, ale Samson nevidí vůbec nic. Když šlo o ženy, tento silný chlap byl slabý jako třikrát převařený čajíček. Soudců 16,15-17: A tak mu vyčítala: „Jak můžeš říkat, že mě miluješ, když u mě nemáš srdce? Už třikrát jsi mě oklamal! Copak mi nepovíš, v čem je ta tvoje veliká síla?“ Těmi řečmi ho mučila den co den, až jednou měl toho dotírání k smrti dost. Tehdy jí všechno prozradil. Potom uspala Samsona na klíně a zavolala někoho, ať mu oholí hlavu. Tak ho ovládla a podmanila; jeho síla ho opustila. Když se pak Samson probudil, síla byla pryč a Filištínci ho dostali, oslepili, zajali a zničili. Jeho příběh končí tak, že ještě jednou naposledy požádal Boha o sílu a pomstil se svým věznitelům tím, že na ně i sebe shodil celý dům.

Více než cokoliv jiného je příběh Samsona příběhem nenaplněného potenciálu. Muž obdařený silou a moudrostí vést celý národ praktický svůj záměr zahodil svými výbuchy hněvu, nepochopitelnou naivitou ve vztazích, a neposlušností vůči svému vlastnímu povolání. Svou nedbalostí zaspal v nesprávný okamžik a výsledkem byl vlastní zničený život. Jeho příběh začíná skoro pohádkově jako v komiksu, ale končí spíše jako antická tragédie. Nestává se nám ovšem totéž? Někteří z nás jsou povoláni, mají záměr, ale neukázněnost, naivita a špatně zvládnuté emoce nám vystaví past, do které se chytíme a my tak svůj život nenaplníme. Nezůstane po nás nic, jen příběh, jak jsme mohli, ale nezvládli to. Nechtěl bys svůj život napsat jinak?

Budíček: Padání z patra

Dnešní příběh je o mladém muži, který zaspal ve špatný okamžik, a jeho příběh evokuje ty nehody z mikrospánku, o kterých jsem psal minule. Náš přítel se jmenuje Eutychos a bydlel v městě Troadě, a zúčastnil se jednoho setkání s apoštolem Pavlem. Podívejme se, jak Lukáš popisuje jeho příběh. Sk 20,7-12 První den v týdnu jsme se sešli k lámání chleba. Pavel s nimi rozmlouval, protože chtěl druhý den odejít, a protáhl svou řeč až do půlnoci. V horní místnosti, kde jsme byli shromážděni, bylo mnoho lamp. Nějaký mladík jménem Eutychos seděl na okně; když Pavel dlouho mluvil, zmáhal ho hluboký spánek. Přemožen spánkem spadl dolů z třetího poschodí. Zdvihli ho mrtvého. Pavel sešel dolů, padl na něho, objal ho a řekl: "Neznepokojujte se, neboť jeho duše je v něm." Pak vystoupil nahoru, lámal chléb a jedl, a dlouho do rána s nimi rozmlouval; a tak odešel. Chlapce přivedli živého a byli velice povzbuzeni.

To je příběh! Pavel dlouho káže a Eutycha přepadl spánek, zatímco seděl na otevřeném okně, a spadl ze třetího patra. Tragédie v církvi, aspoň to si všichni mysleli. To je asi taky důvod, proč u nás obvykle nekážu přes půlnoc. Každopádně, Eutychus byl opravdu mrtev, což by mohl být konec našeho příběhu. Ale je to konec příběhu? Pavel tohoto muže objal a pak prohlásil, že je v něm život. Následně udělal skoro nepochopitelnou věc. Šel zpátky nahoru, pokračoval ve své přednášce, dal si snídani, a to vše s vírou, že Bůh Eutycha vzkřísí z mrtvých, jak se pak také stalo. Nespadl ale z okna? Nezemřel snad? Není to konec jeho příběhu kvůli tomu, že zaspal ve špatný okamžik? Očividně to konec nebyl.

Pro mě je tento příběh praktickým příkladem verše, kterému moc nerozumíme a hlavně s ním mnohdy nesouhlasíme. Napsal ho také Pavel, stejný muž, který byl u Eutychova příběhu. V Římanům 8,28 napsal: Víme, že těm, kteří milují Boha, všechny věci spolu působí k dobrému.

Já jsem ten verš nikdy moc nemiloval. Všechno napomáhá k dobrému? Chceš říct, že i těžké věci, které prožíváme? Nemoci? Bolesti? Není to přehnané? Ale pak jsem ten verš pochopil. Je o naději. Je o naději, že když miluješ Boha, pak ať se ti v životě stane cokoliv, ať usneš na nesprávném místě a díky tomu prožiješ tragédii, Bůh má pro tebe stále budoucnost. Bůh má stále pro tebe život, který dříme uvnitř tebe navzdory tvé tragédii. Bůh má naději pro všechny, kteří zaspali svou příležitost.

Úspěšné lidi od neúspěšných lidí v jakékoliv oblasti totiž odlišuje něco více než jen talent nebo úsilí. Úspěšní lidé dobře využívají svých příležitostí, které se jim naskytnou. Byli na správném místě ve správný čas, byli připraveni, měli talent a byli ochotni na sobě pracovat. Někteří z nás to ví, a bojí se, že mineme tu svou životní příležitost, a proto skáčeme do jakékoliv příležitosti, které se nám naskýtají. Bojíme se přijít o tu pravou a jedinou. Život ve strachu ovšem není žádné terno, strach zabije naše vztahy a náš pokoj. Pokud ovšem miluješ Boha, tedy ho máš ve svých prioritách na prvním místě, pak můžeš žít v pokoji, že Bůh má pro tebe naději, i když zaspíš svou životní příležitost.

Ne, to není nabádání k lenosti. Nemluvím o tom, že když spoléháme na Boha, pak to vše půjde samo. Mluvím ovšem o tom, že nemusíš svůj život žít sám v prostředí obav o svou příležitost. Můžeš se spolehnout na Boha, který bude pro tebe zdrojem života a naděje, a to dokonce i když zaspíš ve špatný okamžik. Příště napíšu o muži, který chtěl mít všechno a místo důvěry v Boha se rozhodl spoléhat sám na sebe, a jako následek pak přišel o všechno. Spánek je pozitivní, ale někdy máme tendence zaspat těžké rozhodování v našem životě a pak se divíme, co se všechno semele, zatímco jsme spali. Dnes si ovšem zapamatuj, že Bůh má naději dokonce i tehdy, když se nám nedaří udržet svou pozornost vzhůru. Bohu opravdu záleží především na tom, abys mu důvěřoval. To je jádro vztahu s Bohem, a znak toho, že ho miluješ.

Budíček: Zákulisní pohled na spánek

Stalo se vám někdy, že jste zaspali životní příležitost? Nebo jste zaspali něco méně důležitého, ale přesto významného, jako třeba nějakou schůzku, setkání, akci nebo se vám jen podařilo usnout v opravdu špatný okamžik. Před nedávnem například na internetu proběhla ukázka rozhovoru s izraelským prezidentem, který na chviličku usnul během rozhovoru v televizi, a podotýkám, že ne při otázce, ale během své odpovědi. To je samozřejmě legrační, a musím říct, že jsem sám míval noční můru z toho, že usnu v ten nesprávný okamžik. Například kdysi když jsem jezdíval do školy z jednoho města do druhého autobusem, pravidelně jsem při cestě do školy usnul, a bál jsem se, že projedu svou zastávku. Jednomu mému kamarádovi se to totiž stalo. Usnul v autobuse cestou ze školy, byla to poslední jízda toho konkrétního autobusu, a když usnul, svezl se po sedadle níže, takže zepředu nešel vidět. Můj kamarád se každopádně probudil až v depu, kam autobus právě dorazil, a tak vstal a šel dopředu k nic netušícímu řidiči, který byl přesvědčený, že tam nikdo není! Asi si umíte představit jeho pocity. Podobné příběhy jsou vděčnými náměty různých novinových zpráv:

Zloděj aut usnul v umývací lince. Australská policie oznámila, že zatkla třicetiletého zloděje aut, který po krádeži vozu Audi s ním zajel do automatické myčky, ale v ní usnul.

Ohříval si jídlo, usnul a vyhořel. Škodu v minimální výši milion korun způsobil majitel bytu na košickém sídlišti Mladost. Muž si totiž ohříval jídlo, ale přitom usnul v obýváku.

Letadlo nemohlo přistát. Letadlo společnosti QANTAS na lince z Perthu do Canberry nemohlo přistát, protože dispečer kontrolní věže usnul u počítače. Letadlo kroužilo dvacet minut nad městem, dokud nepřišla nová směna.

Vyhrožoval nabitým samopalem. Do brněnské restaurace přišel podnapilý muž, kterému odmítli nalít. Naštvaný muž vytáhl samopal s ostrými náboji a vyhrožoval obsluze. Jenomže pak usnul, obsluha mu ze zbraně vyjmula zásobník a zavolala policii.

V Dolním Sasku si na vozovku lehl opilý jezevec. Uprostřed silnice ležel jezevec, o kterém si projíždějící řidič myslel, že je mrtvý, zavolal proto policii. Zvíře však bylo jen omámené, nažralo se totiž třešní z nedalekého stromu, které však už byly přezrálé a v jeho žaludku se změnily na alkohol. Policisté dostali jezevce ze silnice metlou.

Příběhy jsou sice legrační, ale zároveň poněkud mrazivé. Kromě legrace se totiž až příliš často stává, že spánek přináší jistou tragédii, což známe všichni ze smutných statistik nehod na silnici, za které může mikrospánek. Spánek je vůbec zajímavý fenomén, který bereme samozřejmě, i když neznáme zákulisí. Spánek je velmi oblíbená činnost mnoha lidí, a je zároveň nezbytnou součásti obnovy našich fyzických i psychických sil. Člověk se nemůže obejít bez střídavého rytmu dne a noci, bdění a odpočinku. Tento rytmus byl dán již při stvoření. Ve čtvrtém žalmu najdeme verš (Ž 4,9): Pokojně uléhám, pokojně spím, neboť ty sám, Hospodine, v bezpečí mi dáváš bydlet.

Žalmista těmito slovy vyjadřuje jistotu Boží ochrany. Zatímco modly, které zhotovily lidské ruce, v noci spí, Bůh bdí nad člověkem a dopřává mu klidného spánku. Víte ale, že si vědci nejsou jistí, proč vůbec spíme? Allan Rechtschaffen, expert na spánek a profesor emeritus na University of Chicago říká, že je to pravděpodobně největší otevřená otázka biologie. Vědci zkrátka netuší, proč z biologického hlediska trávíme část 24 hodinové periody ve spánku. A tak se někteří pokusili spánek ignorovat. Nejdéle zaznamenaným časem beze spánku je 18 dní, 21 hodin a 40 minut během hry škatule, hýbejte se. Držitel rekordu popisoval, že zažil halucinace, paranoiu, rozostřené vidění, zalknuté mluvení, a mezery v paměti a koncentraci.

Historie nám to potvrzuje. Velké havárie jako ztroskotání tankeru Exxon Valdez, pád raketoplánu Challenger a výbuch v Černobylu mají společný znak a to jsou lidské chyby vyplývající z nedostatku spánku. Naopak, věděli jste, že výzkum dokázal přesun informací během hlubokého spánku z hippocampusu (oblasti krátkodobé paměti) do mozkové kůry. Takže se dá říct, se učíme během spánku. Neměli bychom tedy jenom spát, když má spánek tak blahodárné účinky? Studie ukázaly, že když spíme více než 9 hodin, je to totéž jako bychom spali jen 6 a méně hodin a díky tomu máme 45% nárůst nebezpečí srdečních problémů, a hrozí nám větší pravděpodobnost Parkinsonovy nemoci. Spánek je tedy zdravý, ale v mezích. Pokud nespíme, ničíme sami sebe, ale když jen spíme, pak rovněž. Spánek se tak stává předobrazem umírání. Koneckonců, slovo hřbitov znamená v řečtině „místo spánku“ zemřelých.

Křesťan usíná v naději na zmrtvýchvstání, uléhá s důvěrou, že jednoho dne bude Bohem vzkříšen z mrtvých. Koneckonců, i Evu stvořil Bůh z Adama poté, co na něj uvedl spánek. Do podobného spánku uvádí Bůh Abrama při uzavírání smlouvy. Také s dalším praotcem Jakubem se Bůh setkává ve spánku, kdy vidí žebřík, po němž vystupují a sestupují Boží poslové. Podobně ve spánku Bůh mluví k Josefovi, otci Ježíše, k Pavlovi, Petrovi, a dalším lidem.

Zároveň však vidíme, že v Bibli bývá noc symbolem pro strach a zlé temné síly. Ve spánku se mohou projevit provinění a špatné svědomí. Spánek může být dokonce více, než jen důsledek chyby. Může znamenat vnitřní postoj směřující vědomě ke zlu. Takového typu je spánek Jonáše, který odmítl vykonat Boží vůli. Zatímco lodníci na lodi bojovali s bouří, „Jonáš sestoupil do podpalubí, ulehl a tvrdě usnul.“ Již ve Starém zákoně se setkáváme s obrazem spánku a probuzení jako smrti předpokládající vzkříšení. V Danielově apokalypse se tento obraz proměňuje ve skutečnost: Mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou; jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze. (Dan 12,2) Spánek má tedy zákulisní význam, a my si v následující sérii poznámek ukážeme na to, jak nás někdy spánek v nesprávný okamžik dovede okrást o životní příležitost. Ale také si povíme, že i když jsme ve svém životě zaspali, stále máme naději, pokud se včas probudíme nebo necháme probudit. Zaspat svůj život je totiž snadné, ale kdo ví? Třeba právě tato série bude pro některé z nás budíčkem.

Opravdu žiju pro tohle?

Jeden pastor, kterého znám z USA, se před několika lety zeptal lidí: Kdyby peníze nebyly překážkou, co byste chtěli dělat? Doufal, že uslyší věci jako: šel bych na misii, stavěl bych sirotčince, začal bych nějaký byznys, který by pomáhal lidem, nebo něco takového. Byl velmi zklamaný, když dostal zpět odpovědi typu: Postavil bych si pořádný barák. Cestoval bych po světě. Koupil bych si fáro. Nějak nemůžu věřit, že celý tvůj život, všechny tvé sny, které máš, a po kterých toužíš, jsou jen materiální povahy. Nějak nemohu věřit, že Bůh poslal svého syna Ježíše, aby přišel a prolil svou krev proto, abys měl pořádnou dovolenou! Nic proti dovoleným, ale opravdu si myslíš, že život je dostačující? Pokud nemáš žádné Boží sny ve svém životě, tvá víra se stává pouhým náboženským cvičením.

Nemohu si pomoci, ale když se dívám do Bible na ty, které obdivujeme jako hrdiny a hrdinky víry, jejich víra je hnala za sny, za vizemi, které jim Bůh vložil do srdce. Podobně jako starověký Nehemiáš, o kterém si můžete ve Starém Zákoně přečíst, když slyšel, že jeho město, město, kde jeho lid uctívá Boha, je v ruinách, plakal. Někdo s tím musí něco udělat! Jeho srdce hořelo a pudilo ho s tím něco udělat. Bůh mu do jeho srdce vložil vizi, touhu, záměr, sílu s tím něco udělat. To je víra v Krista v akci. Místo toho náboženství se dívá jen na sebe, jaký užitek z víry bude mít. Křesťané debatují o milionech teologických sporů, z nichž mnoho je skutečně důležitých. Nicméně, z pohledu Božího království jsou všechny teologické spory druhořadé ve světle otázky: Skutečně my, kteří prohlašujeme, že jsme Ježíšovi následovníci, na svých životech ukazujeme jeho lásku, službu a oběť pro druhé? Jinými slovy, žijeme jako on? Apoštol Pavel byl jiným takovým hrdinou, který měl vizi, měl sen od Boha, a jeho víra byla praktická a aktivní. Ke konci jeho příběhu popisuje historik Lukáš, jak se v jednom městě v Malé Asii setkal s vedoucíma církve, kterou pomáhal založit. Pavel věděl, že ho Bůh volá ze zóny bezpečí do něčeho, co není jisté, co není zřejmé. V téhle pasáži je velmi emotivní. Skutky 20,22-24: Teď ale jdu, puzen Duchem, do Jeruzaléma. Nevím, co mě tam čeká, ačkoli mi Duch svatý v každém městě potvrzuje, že mě čekají pouta a soužení. Já však na to nedbám; v životě mi nejde o nic víc, než abych dokončil svůj běh a službu, kterou jsem přijal od Pána Ježíše: abych byl svědkem evangelia o Boží milosti.

Všimněte si pozorně, co tady Pavel říká. Nejprve tvrdí, že je puzen Duchem. Skutečně, Duch svatý chce ve tvém životě a s tvou vírou udělat víc, než jen prázdné sny. On tě pudí, dává ti ty momenty námořníka Pepka, který říká: Už mám dost! Duch svatý v tobě vytváří nepokoj, napětí, kdy ti některé věci nedají spát. Možná jsi to nikdy zatím nezažil, ale pokud je tvé srdce otevřené, pokud svou víru bereš vážně, pak dříve nebo později tohle puzení zažiješ. Zažiješ svůj den, kdy ucítíš, že žiješ pro něco většího, než se zdá. Bude to den puzení od Boha. Pak Pavel říká, že neví, co ho čeká. Boží vize je vždycky zabalena v nejistotě. My někdy cítíme Boží puzení, ale dokud nám Bůh neřekne detaily, nechceme se pohnout. Jenže Bůh nám detaily často neřekne, protože na ně nejsme připraveni. Kdybych věděl dopředu všechno, co mě čeká, nevím, jestli bych měl odvahu začít církev. Nevím, jestli bych dokonce měl i odvahu se oženit. Ale udělal jsem to, protože jsem měl vizi, i když jsem neznal detaily. Pavel dokonce říká, že ví, že na cestě ho čekají překážky a těžkosti, ale přesto jde kupředu, protože má vizi, má puzení Ducha. Když budeš žít pro něco většího než je náboženské cvičení na církevním shromáždění, pak tě sice čekají těžkosti, ale přesto jdeš kupředu a děláš dnes to, co můžeš, abys měl sílu dělat zítra to, co dnes nedokážeš. Dokonce, i kdyby byl tvůj život jako hromada prachu, Bůh může dát vykvést zahradě.

Nakonec ale Pavel říká ještě jednu věc. Těžkosti, které jej čekají, považuje za malou věc ve srovnání se svým snem, a to aby dobře dokončil svůj běh a svou službu, která je založena ne na snaze si zasloužit Boží přízeň, ale na Kristově milosti. Minulý týden jsem mluvil o tom, jak musíme říct dost na mnoho věcí okolo nás, mít svatou nespokojenost se stavem našeho malého světa. Naše vize však nemůže být ovlivněna jen tím, jak velký je Bůh. Kdyby to tak bylo, už bychom vyléčili AIDS a zlikvidovali světovou chudobu, a každý na světě by už mnohokrát slyšel evangelium. Ne, naše vize je ve skutečnosti ovlivněna tím, čemu o Bohu věříš, a jak podle toho jednáš. Vztah s Bohem je totiž o důvěře, a z tohoto vztahu vyplývá tvá vize, protože Bůh dělá krásné věci z prachu našeho života. To je ale víc, než by dokázalo jakékoliv náboženství nebo systém. To je krásná revoluce. Je to revolta proti všemu, co ničí obraz Božího charakteru. Jsi připraven být součástí této revoluce? Jsi ochoten poddat se puzení Ducha, i když nevíš, co přesně tě čeká?

Nenáboženský Ježíš

V našem malém světě, o kterém tento měsíc mluvíme, se tak nějak předpokládá, že křesťanství je přežitek, kterému už dneska nikdo nevěří. To bude důvodem, proč se nám stále znovu stává, že jsou někteří mladí lidé velmi překvapení, když přijdou do církve, jako je naše, a vidí tady desítky mladých a skvělých lidí, kteří věří v Boha. A nejsme to jen my. Minulý týden jsem přednášel na Slovensku na konferenci charismatických katolíků, kde zhruba 450 mladých nadšených lidí chválilo Boha a učilo se, jak mu lépe sloužit. Takové skupiny vidíte vzrůstat všude okolo a trochu to mate. Chápu, že to běžným lidem musí nutně připadat, že křesťanství je přežitek, když se podívá na typický projev náboženství, které je plné odsouzení, kde chybí láska, a které usiluje o moc, politickou nebo jinou. Přiznám se, že mě úplně fascinuje, když mi někdo řekne, že Ježíš byl zakladatelem náboženství, kterému říkáme křesťanství. Fascinuje mě to proto, že když studujete evangelia, nejpodrobnější a nejvěrohodnější záznam o Kristově životě a jeho slovech, nenajdete tam vůbec nic, z čeho byste mohli vyvozovat, že Ježíš založil náboženství, nebo že by používal vnější znaky náboženství. Zůstává tragédii, když křesťanství vnímáme jako jedno z náboženství, protože ve své podstatě je náboženství jednou z hlavních příčin, proč je těžké věřit v Boha a následovat ho. Náboženství lidi rozhodně nezachrání.

Když mluvím o náboženství, mluvím o systému věrouky a chování, který lidé přijímají jako prostředek vyjádření své vnitřní touhy, svého hladu srdce, který je převyšuje. Náboženství je tak prostředkem zažití hodnoty, která přesahuje vše, co může fyzický svět nabídnout. Jenže náboženství, a mluvím teď obecně, má tendenci dát věroučnému systému a pravidlům chování věčný rozměr, kdy vztah s Bohem nebo božstvy záleží na tom, čemu věříš a co děláš. Jinými slovy si snažíš zasloužit jejich přízeň oběťmi, modlitbami, službou, dary, či čímkoliv jiným. Podvědomě začínáš věřit v princip karmy: máš, co si zasloužíš. A protože máš, co si zasloužíš, snažíš se chovat a věřit správně, aby sis více zasloužil. Následkem se z náboženství stává zákonický systém, který je spoutaný pravidly a předpisy, ale opravdový život v něm chybí. Ne nadarmo mají lidé z víry strach, pokud se víra stane jen souborem pravidel, jak udržovat bohy šťastné. Zákonictví znamená, že když nebudeš dělat to, co se Bohu líbí, nebude tě mít rád. Jeho heslem je: Snaž se víc. Přirozeně se pak cítíš odsouzen, protože ať se snažíš sebevíc, nedokážeš všechna ta pravidla naplnit. Ať chceme nebo ne, náboženství nám připadá opravdu divné, když se nad tím racionálně zamyslíme. Důvodem, proč je náboženství tak divné je fakt, že samotná pointa náboženství je divná. Skrze náboženství se snažíme postavit most mezi námi a Bohem, mezi svatým a nesvatým, známým a neznámým. Třebaže mnozí lidé cítí svou duchovnost, instinktivně se staví proti víře, když se podívají na stav světa okolo sebe, a na odpovědi, které nám náboženství poskytují. Jenže v této skepsi vůči náboženství mají lidé mocného spojence, kterým není nikdo jiný než Ježíš.

Je to překvapující, protože pro mnoho lidí je Ježíš zakladatelem náboženství, ale při podrobném zkoumání evangelií si musíme všimnout, že Ježíš měl problémy především z náboženskými lidmi. Nebyli to lidé plni hříchu (jmenovitě prostitutky a výběrčí daní, dnes bychom řekli lidé s bujarým sexuálním životem a podnikaví podvodníci všeho druhu), kteří se cítili špatně v Ježíšově přítomnosti, z jeho strany necítili odsouzení a hněv, ale spíše lítost a pochopení. Ne, neznamená to, že Ježíš schvaloval jejich styl života v podobě moderního „Vše je možné.“, vidíme, že říkával těmto lidem: Já tě neodsuzuju, ale teď jdi a už nehřeš. Přesto Ježíšovi chybělo něco náboženského, co tyhle lidi strašně vábilo, ale náboženské představitele velice štvalo. Říkali Ježíšovi, že když se stýká s těmito lidmi, stává se jako oni, jinými slovy jejich přezdívka „přítel hříšných“ nebyla pochvala, ale nadávka. Ježíšův způsob lásky byl skandální, alespoň z pohledu náboženství, protože zákon karmy přebíjel zákonem milosti, kdy nedostáváš, co si zasloužíš, ale místo toho dostáváš, co se nezasloužíš. V tomto kontextu byl Ježíš revolucionář proti náboženství, protože jeho poselství hlásalo, že opravdový život nenajdeš nikde, ani v hříchu, ale ani ve správném chování; ani v toleranci, kde je vše dovoleno, ale ani ve správné věrouce. Opravdový život totiž, podle Ježíše, najdeš jen v Bohu, jen v Kristu. Proto se nazval Cestou, Pravdou a Životem. Představa, že tento revolucionář přišel založit nové náboženství s jeho symboly a rituály, je prostě směšná. On nepřišel rozšířit nabídku náboženského hypermarketu, nerozdával nové úmluvy a závazky, on přišel ustanovit revoluci. Revoluci Božího království, které si získá nejprve tvé srdce a pak toto změněné srdce změní náš malý svět k lepšímu. Revoluci, která se nespokojí s náboženstvím, ale která bude vždy toužit po opravdovém životě.

Boží království, které Ježíš opakovaně popisoval a založil, se soustřeďuje na prezentování krásy Božího charakteru, a tudíž revoltě proti čemukoliv, co je nekonzistentní s Boží krásou. To je pro nás důvodem, proč (jak jsme o tom mluvili minulý týden) musíme mít dost mizérie na tomto světě, kdy je Boží stvoření pošlapáváno, kdy lidé umírají na zbytečné nemoci, a ve zbytečných konfliktech, kdy jsou prodávání jako kus mrtvého masa, kdy chudoba ničí jejich ducha, sebeúctu i tělo. Musíme mít toho dost proto, že je to neslučitelné, s krásou Božího charakteru. Základním posláním těch, kteří vyjádřili své vydání Kristu, tedy není naplňování pravidel a závazků, ale vztah s Kristem, který vypůsobuje naši touhu pokorně žít a milovat jako on. Kdo říká, že v něm zůstává, musí žít, jako žil on, říká Jan (1J 2,6). Prezentujeme jeho krásu láskou k nepřátelům, službě chudým, krmení hladových, přivítáním nechtěných, přijímáním hříšníků a uzdravováním nemocných, stejně jak to dělal Ježíš. A tohle nedokážeme bez revolty proti čemukoliv, co nás udržuje sebestředné, závistivé, materialistické a apatické vůči potřebám jiných. Ve Starém Zákoně je napsáno, že Není-li žádného vidění, lid pustne (Přísloví 29,18). Pokud nemáme žádnou vizi, žádné sny pro svět okolo nás, tento svět pustne a hyne. Co je tvá vize? Víš, každý někde skončí, ale jen někteří tam skončí záměrně.

Nová netolerance

Jedna z největších hodnot poslední doby, kterou měříme pokrokovost té či které skupiny, je tolerance. Ta dnes znamená zhruba to, že si nemůžeme dovolit kritizovat něčí životní styl nebo hodnoty, a už vůbec ne jeho víru nebo nevíru. Historicky, slovo tolerance znamenalo shovívavost s těmi, kdo se pletou. Dnes znamená, že vše je dovoleno, kromě kritiky tolerance samotné, samozřejmě. Jenomže, opravdu je vše dovoleno? A pokud ano, kde a kdy to přesně skončí?

Ve skutečnosti, je mnohem vice věci, které nám na tomto světě nevadí, ale kvůli kterým bychom měli byt silně netolerantní. Někdy nám některé věci nevadí, protože o nich nevíme, ale neznalost neomlouvá. Svět, ve kterém žijeme, je mizerné místo, ale je to zároveň místo, které Bůh miloval a poslal za něho umřít svého Syna. Jeho smrt tak dala nejen naději na odpuštění hříchu, ale také naději na obnovu světa směrem k původním Božím plánům. Smyslem našeho obrácení k Bohu není jen to, že ti Bůh odpustil hříchy, a teď se musíš snažit to nějak doklepat do nebe, nepadnout, neztratit víru a přežít tento svět. Cílem tvého obrácení je zároveň obnova tohohle světa k Božím záměrům, krok po kroku a život po životě. Proto se modlíme, aby se Boží království projevilo na zemi, stejně jako je v nebi; proto se modlíme, aby Bůh poslal dělníky na svou žeň; proto se modlíme, aby se Boží přítomnost mezi námi projevovala tím, že Bůh zasáhne v náš prospěch. On zasáhnout chce, a o nejen ve tvůj prospěch, ale také v prospěch tvého souseda, tvého bližního a dokonce i tvého nepřítele. Ve skutečnosti, Bůh hledá muže a ženy každého veku, kteří se stanou natolik netolerantními ke konkrétním krutostem tohoto světa, že se rozhodnout jej úplně změnit. Hledá lidi, kterým je jedno, že jsou sami někde uprostřed Čech nebo jiné země, kterým se zda, že nemají tolik možnosti; Hledá, proste lidi, kteří podobné jako Pepek námořník vykřiknou: Už toho mám dost!

Už mám dost, že každých 10 sekund umírá dítě hlady, a spolu s nemocemi, které se dají lehce léčit, je to každé 3 sekundy. Už mám dost, že polovina světa žije za méně než 35 korun denně, protože nemají možnost studovat, podnikat a cestovat. Už mam dost, že miliony na Boha otevřených lidi vůbec neví nic o tom, že mohou najít církev, které rozumí, a která rozumí jim. Už mam dost domácího násilí, šikany ve školách, nikdy nekončícího materialismu, a faktu, že dnes, 200 let po zrušení otroctví, je na světě 27 milionu otroků, především chycených v prostituci a nedobrovolné práci. Už mam toho dost, ze z našich dani podporujeme kdejakou ptákovinu, ale skutečně potřebným se pomoc nedostává; už mam dost, že lidé jsou kvůli všudypřítomné korupci apatičtí vůči veřejnému životu. Už mám dost kritizování interrupci, ale nenabízení osvěty a praktické pomoci. Už mám dost! Mám tak dost, tak mě to štve, že s tím něco udělám!

Když se díváš na zprávy na krutosti a nespravedlnosti tohohle světa, a cítíš beznaděj, Bůh v tobě chce roznítit ještě další emoce. Chce v tobě roznítit hněv a bojovnou náladu. Jak to vím? Vím to proto, že Bůh to dělá i sobě. Poslechni si slova proroka Izajáše 42,13-14 Hospodin vyrazí jako bojovník, jako hrdina se rozhorlí, válečný pokřik mocně zakřičí, na své nepřátele se oboří: Už příliš dlouho mlčel jsem, zůstával tiše, držel se. Teď ale vykřiknu jako při porodu, sténat budu a lapat po dechu!

Bůh už toho má dost! Proto ti on nedává spát, proto v tobě působí svatou nespokojenost, proto jsi nazlobený. Vykřikni! Bojuj! Postav se zlému! Svou víru nemáš jen sám pro sebe a pro svou naději na nebe! Máš ji proto, abys řekl: Už toho mám dost! Možná si říkáš, Já bych rad, ale nic neumím. Poslyš, Noemi zorganizovala výstavu morčat a vybrala 20 tisíc korun na chudé děti. Nebo se zeptej Kuby, jak začít časopis ve škole, a pak jeho pomocí udělat sbírku na Haiti. Zeptej se Christera a Johnyho, jak můžeš jet na pár měsíců pomáhat do Afriky, zeptej se Chisa, jak získat 36 tisíc korun od studentů medicíny na Haiti pomocí charitativních večeří a koncertů. Zeptej se holek Žítkových, jak zorganizovat charitativní koncert. Hněv a nespokojenost, kterou cítíš ve svém nitru, je přesně to, co si Bůh chce použít pro tebe, a skrze tebe taky k dalším lidem.

Pamatujete na Mojžíše, jak se setkal s Bohem v hořícím keři? Jeho cesta začala tím, že dospěl a jednoho dne se šel podívat na svůj národ, jak otročí. Viděl, a to v něm zanechalo ozvěnu slov „Už toho mám dost!“ A když se pak nakonec setkal s Bohem u keře, Bůh mu jinými slovy řekl, že si chce požít právě jeho, protože on už toho má taky dost. Myslím si, že tomu rozumím. Když mi bylo osmnáct a přijel jsem na půl roku do Indie, skvělé a jedinečné země, kde ale přes polovinu lidí žije v chudobě. Najednou jsem viděl lidi tak chudé, že své děti pojmenovali „Brambor“ a „Salát“. Viděl jsem různé zmrzačené a trpící na ulici, o které se nikdo nestaral. Viděl jsem plovoucí mrtvolu v řece Ganga a jen dva tři metry od ní chudou paní peroucí prádlo. Tehdy jsem si uvědomil, jak bohatý vlastně jsem. Tehdy jsem se rozhodl, že ve svém životě vděčný a štědrý. O pár let později jsem už s Ditou vyrazil na dva týdny do Arménie. Země, kde ještě dnes, dvacet let po zničujícím zemětřesení, vidíte pobořená města, kopce bez jediného stromu (dřevem se topilo, když nebyl proud a nebylo čím zatopit), a paní v důchodu, doktorku jaderné fyziky, s důchodem 300 Kč měsíčně. Tyhle zážitky a zkušenosti nás přivedly k tomu, že když jsme založili Element, každou první neděli v měsíci vybíráme peníze na pomoc chudým tohoto světa. Právě tohle prostředí štědrosti dává možnost všem těmto lidem, o kterých jsem mluvil, aby svým obdarováním posunuli svět okolo sebe k obnově, krok za krokem.

Ježíš řekl (Lukáš 13,18-21): "Čemu se podobá Boží království a k čemu je přirovnám? Je jako hořčičné zrno, které člověk zasel do své zahrady; vyrostlo, je z něho strom a ptáci se uhnízdili v jeho větvích." A dále řekl: "K čemu přirovnám Boží království? Je jako kvas, který žena vmísí do tří měřic mouky, až všechno prokvasí."

Tolerance nadevše

V Elementu jsme začali novou sérii, kterou jsme nazvali Malý svět, a skrze kterou, doufám, budeme motivováni uchopit tento svět do svých rukou. Svět je malý, jak každý, kdo někdy potkal známého na druhé straně svět, ví. Nedávno se mi to stalo také, když jsem byl ve frontě na konferenci v USA osloven Američanem, který znal mé jméno i církev, kterou jsem vedl. Přijde mi to úžasné, že ze všech 7 miliard lidí jsi schopen potkat jednoho člověka na druhém konci světa, který tě zná jménem. Tenhle úžas v sobě ale skrývá jeden pro nás důležitý princip. I když je svět obrovský, na tobě, a na tom, co děláš, záleží. Nejsi jen jeden z mnoha milionů, jsi součást tohoto světa. A stejný princip platí i v problémech světa.

Víte, když se podíváte na zprávy a zjistíte, co se děje ve světě, míváme docela pochopitelně pocit beznaděje. Zdá se, že není nic, co by tenhle svět mohlo učinit lepším. Jenže tenhle svět se nezmění jinak, než jeden krok za krokem, než jeden život za jedním životem. Tváří v tvář celému světu si můžeš říct, Kdo jsem já? Bůh tě však zná jménem. Tváří v tvář všech problémů světa si můžeš říct, Je toho stejně moc a navíc, co já s tím? Na tobě ale záleží víc, než si myslíš. Než se ovšem pustíme do toho, jak si nás chce Bůh použít, zamyslíme se na chvíli nad duchem světa, a jeho hodnotami.

Jedna z největších hodnot poslední doby, kterou měříme pokrokovost té či které skupiny, je tolerance. Ta dnes znamená zhruba to, že si nemůžeme dovolit kritizovat něčí životní styl nebo hodnoty, a už vůbec ne jeho víru nebo nevíru. Nicméně, nejsme v tom úplně poctiví na všechny strany stejně. Křesťané jsou například označováni za homofobní nenávistce, protože jsou známí oponenturou homosexuálním svazkům. Ateisty jsou pak považování za hlupáky. Je to tak stereotypní, že pokud jsi křesťan, tuhle nálepku neseš, i kdybys byl ten nejinteligentnější člověk, který má upřímně rád homosexuály. Rádi prostě značkujeme lidi. Ale proč nejsou homosexuální aktivisté nazývaní křesťanofoby a ateisté netolerantní hlupáci? Zamysleli jste se nad tím někdy? Pokud bychom je takto nazvali, urazili by se všichni.

Jiný příklad. Proč si mohou dovolit muslimové vyhlašovat fatvy nad jinověrci, ale když někdo, jako třeba onen politik v Holandsku, nazve Korán fašistickou knihou, je okamžitě souzen? Proč jsou propagátoři tolerance tak silně netolerantní? Není to snad proto, že jsme slovu tolerance přestali rozumět a používáme ho spíše jako netolerantní zbraň?

Historicky, slovo tolerance znamenalo shovívavost s těmi, kdo se pletou. Dnes znamená, že vše je dovoleno, kromě kritiky tolerance samotné, samozřejmě. Jenomže, opravdu je vše dovoleno? A pokud ano, kde a kdy to přesně skončí? Jinými slovy, kdo ustanovuje hranice morálních zásad, pokud odstraníme Boha? Odkud se bere existence morálky, mimo Boha? Ze zkušenosti? Z evoluční biologie, etiky a filozofie? Copak evoluce v jádru není přežití nejsilnějších, a tedy přímé sobectví bez zábran? Nenazývají snad sami evoluční biologové altruismus (ochotu a schopnost konat dobro) evolučním omylem právě proto, že z hlediska evoluční biologie nedává žádný smysl? Jedna z námitek proti víře je, že náboženství stoji za mnoha válkami, a je to skutečně žel tak. Ale jsou snad zločiny nacismu a komunismu menší, když byly vykonány ve jménu ateistického pokroku a přežití správného kmene? Není snad víra či nevíra jen zástěrkou pro sobeckou morálku?

Chápu, že křesťané někdy přidávají oprávněné důvody ke kritice, protože místo, aby svět okolo sebe dělali lepším, jsou známí pouze tím, proti čemu jsou. Například když si vezmeme tu homosexualitu. Podle Bible je homosexuální chování hřích, jenže homosexuální chování není větší hřích než třeba nevěra, nebo předmanželsky a mimomanželský sexuální vztah, sledováni porna nebo fantazírovaní nad jiným člověkem než vlastním manželem či manželkou. Všechno to jsou sexuální hříchy. Všechny poškozují Bozi plán, který zamyslel s člověkem, ničí jeho duši, a hlavně ničí intimitu v manželství. Rozvody, hádky, nenávist, to všechno nejsou o nic menší důvody ohroženi rodiny (což je argument často používaný křesťany k odmítání homosexuality).

Nebo si vezmete islám. Máme se cítit ohrožení islámem? V čem je pro nás větší hrozbou než ateismus většiny našich spoluobčanů? Že jsou muslimové násilnější? Povězte to těm, co zažili holocaust nebo násilné potírání křesťanů třeba v Rumunsku nebo Číně. Z pohledu křesťana není rozdílu mezi Židem a Rekem, pohanem a muslimem, ateistou a agnostikem, křesťanem a nevěřícím; bez Krista jsme ztraceni úplně všichni úplně stejně. Všichni jsme na cestě k Bohu nebo od Boha. Možná jste slyšeli, co se v posledních letech v mnoha islámských zemích děje, kdy se zbožní muslimové modli v mešitě, a zjev se jim tam Ježíš, který je posle ke křesťanům, aby si poslechli o nabídce odpuštěni hříchů, a pak se většina těchto lidí rozhodne začít následovat Krista, přestože jim hrozí sociální ostrakizace, chudoba a dokonce někdy smrt. Jisté, v různých islámských zemích se porušuji práva žen a křesťanství je potíráno, ale je ateismus o tolik lepší? Pokud si myslíte, že ano, navštivte nějaké komunistické skanzeny, abyste viděli, jak jsme mohli dopadnout. Zajeďte třeba do Severní Koreje, na Kubu, nebo aspoň do Běloruska. Bojujeme proti mešitám, ale existence komunistické strany nám nevadí. Opravdu? Možná je to ukázka, jak nás tolerance mate. Pozítří se zamyslím nad tím, kde bychom naopak měli být netolerantní.

Jak roste víra: Zásadní okolnosti

Znovu a znovu se v životech věřících děje záhada, které lidé nevěřící nerozumí, případně jim v těchto chvílích připadají věřící velmi těžce srozumitelní. Jedná se o to, že někdy lidé procházejí nejtěžšími momenty života, krutými okolnostmi, a přesto nakonec z této zkušenosti vystupují se silnou, neotřesenou vírou. Později to komentují slovy: „Určitě bych si to sám nikdy nevybral, nikomu bych to nepřál, a nechtěl bych tím procházet znovu. Nicméně, v těchto situacích udělal Bůh něco zvláštního a konkrétního, co by se asi jindy nemohlo stát.“ Když to slyší skeptici, kteří se na křesťanství dívají s podezřením, nutně je napadne, že se tito věřící pouze snaží Boha omluvit a zajistit mu alibi. Protože, jak někdy říkají, pokud Bůh zná dokonce počet našich vlasů na hlavě (jak to Bible říká), proč se viditelně nezajímá o mnohem důležitější problémy v našem životě a tomto světě? Opravdu existuje? Opravdu mu na nás záleží? Opravdu je milující? A opravdu může účinně pomoci? Na první pohled už samotný fakt, že jsme v těžké situaci, ukazuje na to, že Bůh není, nebo není milující, nebo není dostatečně silný, aby naše svízele vyřešil.

Nicméně, fakta jsou jasná. Naše víra je pravidelně a silně ovlivněna těmito velkými, zlými a nečekanými zkušenostmi. Navíc se dá říct, že to není náhodná pomoc naší víře, ale zcela vědomá Boží akce z jeho strany. Cože? Říkáš, že Bůh si těžké okolnosti v životě nejen využívá, ale že je někdy jejich původcem? To je silné kafe. Pro ty, kteří Boha hledají a snaží se najít svou duchovní cestu, je totiž existence utrpení tou největší překážkou. Podle jistého průzkumu by nejvíce lidí, pokud by měli možnost se Boha na něco zeptat, chtělo vědět, proč existuje zlo a utrpení. S naší touhou, aby Bůh zasáhl a zničil veškeré zlo ze země, je totiž vcelku potíž. Chápu, proč to lidé říkají, ale když s nimi mluvím dále do hloubky, často se stává, že nakonec si přejí, aby nás Bůh nechal na pokoji.

Křesťané vždy tvrdili, že naším problémem je svobodná volba. Když Bůh stvořil člověka, dal mu možnost se rozhodnout pro zlo. Kdyby tak neučinil, na světě by byla skupina robotů. Ochránilo by nás to před zlem? Jistě. Ale zároveň by to znemožnilo také pozitivní stranu svobody: lásku, tvořivost, napětí a krásu. Zkuste si představit svět, ve kterém by Bůh napravoval v každém okamžiku zneužívání svobodné vůle. Klacek by se stal lehkým jako pírko v okamžiku, kdybych s ním chtěl někoho praštit; vzduch by odmítl nést mnou vyvolané zvukové vlny nesoucí urážky a lži. Byl by to svět bez špatnosti, ale svoboda by byla logicky konfiskována. A kdybychom to domysleli až do důsledku, zlé myšlenky by se staly nemožnými, protože mozková hmota by odmítla vykonávat službu při jejich tvorbě. Otázkou je, jestli by pod tímto „zamrznutím“ náš mozek rovnou nezkolaboval. Pokud Bůh je a dal nám svobodnou vůli, která zabraňuje vymýtit zlo; neměl by nám to alespoň vysvětlit? Co když Bůh k nám skrze bolest hovoří? Slovy spisovatele C. S. Lewis: Bůh k nám potichu mluví uprostřed našich rozkoší, hovoří v našem špatném svědomí, ale nahlas křičí, cítíme-li bolest. Je to jeho megafon, kterým burcuje hluchý svět. Všimli jste si, že když trpíme, je Bůh skoro vždy součástí naší konverzace?

Jen proto, že nerozumíme bolesti, to neznamená, že je bolest beze smyslu. Je to jako s medvědem chyceným do pasti. Co kdyby ho chtěl lovec ze soucitu vysvobodit? Snaží se získat jeho důvěru, ale protože se mu to nedaří, musí ho uspat střelou s narkotiky. Medvěd si ovšem musí myslet, že je napaden. Jenže aby mohl lovec dostat medvěda z pasti, potřebuje mu nohu zatlačit do pasti ještě více, aby povolila pružina. Pokud by byl medvěd při vědomí, musel by si myslet, že mu lovec chce způsobit bolest a utrpení. Neuvědomuje si, že je lovec motivován soucitem. A neuvědomuje si to proto, že je medvědem a ne člověkem. Co když je to tak také s námi a Bohem? Víte, utrpení většinou nerozumíme. Ale je zvláštní, kolik lidí po světě trpí více než my a jejich víru to nejen nezkazí, nýbrž spíše posilní. Skotský teolog James S. Stewart řekl: Skeptici se rekrutují z diváků, z lidí, kteří sedí na ochozech a pozorují tragédii, nikoliv z těch, kteří jsou v aréně a osobně trpí. Vskutku, právě ti, kdo nejvíce trpěli, byli nejzářivějšími příklady nezlomné víry.

Zásadní okolnosti nás ovlivňují pozitivně i negativně. Často nás ovšem ovlivní pozitivně, protože obracejí náš pohled na Boha. Ne nadarmo se většina lidí rozhodne přemýšlet o smyslu života, o Boží existenci a také o své víře zejména v okamžicích životních přechodů, často tolik poznamenanými životními zkouškami; jako je ztráta rodiny nebo práce, opuštění přáteli nebo manželským partnerem, nebo stěhování, nemoc, hledání nového životního směru. Jakub nám dokonce píše (1,2-3): Mějte z toho jen radost, bratři moji, kdykoli upadáte do různých zkoušek. Víte přece, že zkoušení vaší víry přináší vytrvalost. Nedává nám to smysl: radovat se ze zkoušek? Dělá si Jakub legraci?

Nikdy bychom se dobrovolně do zkoušek nehlásili, ale přesto si je Bůh používá k růstu naší víry, společně s dalšími věcmi, o kterých jsme mluvili v minulých týdnech: Bůh k růstu naší víry používá praktické a aplikované učení Ježíše; navíc naši přátelé zásadně ovlivní kvalitu a směr naší víry. Ukázali jsme si na princip pozdrženého potěšení skrytý v praxi osobní duchovní disciplíny, kdy můžeme svou víru pěstovat skrze osobní modlitbu, oddělený čas pro Boha, a skrze finanční štědrost. A viděli jsme, jak ochota sloužit jiným posilňuje naší víru tím, že posilňuje důvěru v Boha, což je v konečném důsledku přesně to, proč si Bůh přeje naší víru silnou. Přeje si to proto, abychom se naučili jemu aktivně důvěřovat. Když budeme totiž Bohu důvěřovat, neznamená to, že zmizí životní svízele, ale znamená to, že získáme naději; tedy vědomí, že náš život má smysl, ať se v něm děje cokoliv; a vztah se svým Stvořitelem, protože úzký a zdravý vztah je vždy založen na důvěře, nikdy ne jen na poznání faktů. Proto milujícím Boha napomáhá vše k dobrému.

Dobrým příkladem z Bible, kde vidíme, jak Ježíš skrze okolnosti posiluje naší víru, je příběh jeho přítele Lazara, popsaný v jedenácté kapitole Janova evangelia. Ježíš nejen využívá, ale nepřímo negativní okolnosti způsobil, aby posilnil něčí víru. Pro mnoho křesťanů je tento princip přinejmenším problematický. Chápeme, a přijali bychom, kdybych řekl, že za našimi problémy je vždy nepřítel naší duše, kterého nazýváme ďábel. Ale říct, že Bůh někdy vytváří zásadní okolnosti, aby nás přivedl k víře?

Lazar byl Ježíšovým přítelem, a jednoho dne vážně onemocněl. Slovo o jeho nemoci se od Lazarových sester dostalo až k Ježíši, ale ten místo aby k němu spěchal, na první pohled nepochopitelně prodlévá celé dva dny, a Lazar mezitím zemře. Kolikrát to cítíme stejně: žádáme Boha o pomoc, ale ta jakoby nepřicházela. Svým učedníkům říká (11,15): Lazar zemřel. A kvůli vám se raduji, že jsem tam nebyl, abyste uvěřili. Jinými slovy, nechal jsem svou nečinností umřít někoho, koho mám rád, a srdce dalších, které mám rád, nechávám zlomené, abyste viděli důležitou lekci víry, kterou vás naučím. Takový přístup se příčí všemu, co chceme o Bohu věřit. Zní to tvrdě, ale víte co? Sám jsem zažil, že mnohokrát mi lidé procházející těžkostmi říkali, že jsou paradoxně Bohu za tyto těžkosti vděčni, protože by se prý nikdy k Bohu nepřimkli tak, jak to udělali uprostřed těchto těžkostí. Je to zvláštní, ale těžkosti nemusí být důvod k odmítnutí víry, ale naopak.

Když Ježíš dorazí do vesnice, Lazar je po smrti již čtyři dny, a truchlící obklopili jeho sestry Marii a Martu. Zatímco se Ježíš blížil k jejich domu, Marta mu vyběhla naproti a vyjádřila svou víru, že Bůh slyší Ježíšovy modlitby. Ježíš na to odpovídá (11,25): Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít., jinými slovy tvrdí, že je ztělesnění života. A pak se ji ptá (11,26): Věříš tomu? Tato situace byla situace vyžadující víru. Důvěřuješ mi, Marto? Drama pokračuje, když se do rozhovoru přidává Lazarova druhá sestra, Marie. Ježíš viděl její pláč a pláč ostatních truchlících, a plakal s nimi. Místo aby spěchal udělat zázrak, ukazuje jim, že je v jejich bolesti s nimi, a že rozumí jejich pocitům – stejně tak, jako rozumí také nám v našich nejtěžších chvílích a nejtemnějších momentech. O chvíli později Lazara křísí z mrtvých a potvrzuje tím svá slova, že je skutečně vzkříšením a životem. Jan 11,41-45: Odstranili tedy kámen. Ježíš pozvedl oči vzhůru a řekl: "Otče, děkuji ti, že jsi mne vyslyšel. Já jsem věděl, že mne vždycky slyšíš, ale kvůli zástupu, který tu stojí okolo, jsem to řekl, aby uvěřili, že ty jsi mne poslal." A když to řekl, silným hlasem zvolal: "Lazare, pojď ven!" Ten, který byl mrtvý, vyšel, ruce i nohy měl svázány pruhy plátna a jeho tvář byla zavinuta šátkem. Ježíš jim řekl: "Rozvažte ho a nechte ho odejít!" Mnozí z Židů, kteří přišli k Marii a spatřili, co učinil, v něho uvěřili.

Když cítíme, že Bůh v našem životě dovolil, aby se jisté věci staly, je jednoduché ztratit víru. Když ovšem přijmeme, že dělá něco v nás, jsme kandidáty pro milost, díky které vytrváme. Bůh si používá zkoušky a trápení, aby otestoval a rozšířil naší víru. Svým způsobem se dá říct, že Boha více zajímá stav a růst tvé víry než tvé pohodlí. Není to proto, že je Bůh zákeřný, ale když bude tvá víra silná, není nic, co by ve tvém životě Bůh nemohl udělat, a navíc: když je tvá víra silná, stáváš se bodem stability a naděje pro tento trpící svět. A dům tvého života nespadne, ať se přiřítí jakákoliv bouře. A společně s apoštolem Pavlem říkáme (Římanům 5,3-4): …chlubíme se také souženími, neboť víme, že soužení působí vytrvalost, vytrvalost osvědčenost a osvědčenost naději. A žít v naději, to nám dává opravdovou sílu.

Jak roste víra: Osobní služba

Nedávno jsem poslouchal jakési cédečko s rozhovory s několika úspěšnými lidmi z různých oblastí, a člověk, který to vše uváděl, tam řekl větu, která mě velmi zaujala. Tento člověk řekl: Lidé si tě budou pamatovat kvůli tvým problémům – buď těm, které jsi vytvořil, nebo kvůli těm, které jsi vyřešil. Hned se mi to líbilo. Vždyť kolik z nás zná lidi, kteří jsou skutečnou osinou v našem životě, protože jsou zdrojem problémů nebo dokonce bolesti. Nicméně, takto si nás nemusí pamatovat lidé z našeho okolí. Můžeme se do jejich paměti zapsat jinak, pokud jim naopak pomůžeme jejich problémy řešit.

Ale proč bychom měli? Proč bychom se měli zajímat o problémy někoho jiného, nebo potažmo jeho problémy řešit? Nemáme snad každý dost vlastních starostí? Neměl by si koneckonců každý vyřešit problémy svého života sám, a to ať už je zavinil nebo ne? Víš co? Jsem rád, že ses zeptal, jsou to důležité otázky. A víš co? Máš úplnou pravdu! Není jediný důvod, proč by ses měl zajímat o kohokoliv, než o sebe, svou manželku, své děti a svého psa (nebo křečka)! Každý je svého štěstí strůjce a nemáš povinnost se jakkoliv angažovat v životě kohokoliv ve svém okolí. Úplně s tebou souhlasím. Je tu však jedna malá, drobná, ale přitom nezanedbatelná potíž. Jsme schopni vyznávat tuto svou filozofii neangažovanosti jen tehdy, když žijeme relativně spokojený život. Ale v okamžiku, kdy se sami dostaneme do jakýchkoliv potíží, kdy se nám do našeho života přižene ta příslovečná bouře života, povodeň a hurikán, pak máme velký problém této filozofii věřit. Tehdy se chytáme stébla a doufáme, že se o někoho budeme moci opřít.

Tehdy totiž věříme, že nikdo z nás není osamělý ostrov sám pro sebe, ale uvědomujeme si, jak spojení s jinými lidmi přináší nejen hodnotu, ale také praktickou pomoc a naplnění. Aby naše vlastní víra byla silná, pak ji potřebujeme v praxi žít také pro jiné lidi. Bůh nám schválně připravuje různé situace, kde máme šanci vyřešit nějaký nebo něčí problém. Ne proto, že se týká i nás, nebo že to musíme udělat, ale proto, že tím uvádíme do života Ježíšovo učení. Pomáháme jiným, protože se tak cítíme být součástí světa, který nás přesahuje. To je důvodem, proč lidé dělají dobro lidem, se kterými jinak nemají nic společného, to je také důvodem, proč lidé slouží v církvi. Každé setkání Elementu se neobejde bez vydaných dobrovolníků, kteří zdarma a ve svém čase slouží, aby vytvořili prostředí, ve kterém mohou naší hosté, věřící, nevěřící nebo hledající nerušeně hledat Boha a smysl života. Ale zároveň to má vedlejší efekt. Když slouží, posilňuje to zpětně jejich víru.

Bůh si totiž k růstu naší víry používá osobní službu. Každý z nás má tyto Bohem iniciované příležitosti uplatnit své talenty a duchovní dary, abychom skrze své ochotné srdce investovali svůj čas do řešení problémů, které jsme nezavinili, a kterým skrze naši ochotnou službu můžeme také předcházet. Jenomže, co když se cítíme, že na to vůbec nemáme, pomáhat jiným? Co když se cítíme, že nezvládáme ani své vlastní problémy? Třeba bychom byli ochotni pomáhat jiným, ale když se cítíme nehodně a nedostatečně, tak přeci nemůžeme! Třeba si myslíme, že nic nemáme, a to ani materiálně, ani duchovně. Jak bychom mohli kdekoliv pomoci, když máme tak málo sami?

Pamatuješ si, co je jádrem velké víry v Boha? Důvěra, že? A právě proto je Bůh ochoten a schopen si použít tvé málo, které máš k tomu, aby s tím udělal mnoho, pokud budeš ochotný se s tím podělit. Náš dnešní příběh je docela známý, koneckonců jsme jej v Elementu již několikrát zmiňovali, přesto se k ilustraci osobní služby velmi hodí. Začíná krátce po tom, co se Ježíšovi učedníci vrátili z misijní cesty, na kterou je Ježíš poslal, a on s nimi odešel do ústraní na pusté místo u města zvaného Betsaida. Jenomže jakmile se to dozvěděli lidé, vydali se za ním a on je přijal. Vyprávěl jim o Božím království a uzdravoval ty, kdo potřebovali uzdravit. Pak se rozvíjí tento příběh, který popisuje evangelista Lukáš, a ještě pak nám k němu Jan dodává další důležité detaily.

Lukáš 9,12-17 Když se začalo chýlit k večeru, přišlo za ním dvanáct učedníků. "Propusť ten zástup," řekli mu. "Ať se rozejdou do okolních vesnic a statků a najdou si tam nocleh a stravu, protože tady jsme v pustině." Odpověděl jim: "Vy jim dejte najíst." "Nemáme víc než pět chlebů a dvě ryby," namítli. "Ledaže bychom šli a všem těm lidem jídlo koupili." (Jen mužů tam bylo kolem pěti tisíc.) "Posaďte je ve skupinách po padesáti," řekl Ježíš učedníkům. Když to udělali a všechny posadili, vzal těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, požehnal je, lámal a dával svým učedníkům, aby je předkládali zástupu. Všichni se najedli do sytosti a sebralo se ještě dvanáct košů nalámaných kousků, které jim zbyly.

Tisíce lidí v pustině, to nevypadá dobře. Všichni mají hlad, a někteří možná mají s sebou svačinu, ale pro tolik lidí by stejně nic nestačilo. Přesto Ježíš vykoná jeden ze svých nejpodivuhodnějších zázraků a rozmnoží jídlo tak, aby se všichni najedli. Co ovšem Ježíš rozmnožil? Pět chlebů a dvě ryby. A to se vzalo kde? Jan nám dodává důležitý detail, který tady Lukáš opomíjí. Podle Jana, který u toho osobně byl, jeden z učedníků, Ondřej, Petrův bratr, Ježíši řekl: Je tu jeden chlapec, který má pět ječných chlebů a dvě rybky. Ale co je to pro tolik lidí? Ježíš je totiž vyzval, aby oni dali najíst těm lidem. Možná, že když to učedníci slyšeli, začali hledat, kdo všechno má jídlo, ale nikdo se nehlásil. Zkuste si to představit: Petr chodí mezi lidmi a ptá se, kdo má jídlo? Ježíš se ptá, kdo má jídlo! A lidé si říkají, ne, já Ježíši svou svačinu nedám! Víte, osobně si myslím, že tam bylo mnohem více lidí s jídlem, než byl onen mladík (má maminka by mě na poušť bez svačiny určitě nepustila), ale jen jeden chlapec byl ochotný něco obětovat. Oběť konkrétního člověka způsobila zázrak a vyřešila problém mnoha přítomných. Každá skutečná služba totiž vždy začíná s ochotným srdcem.

Bůh nás skutečně vybízí a povolává k aktivní službě, která se projevuje důvěrou v Boha ve společných okamžicích, jako byl tento v našem příběhu. Ježíš vybízí své následovníky, aby se nesnažili přehodit problém na něj, ale aby to byli oni sami, kdo se postará o jídlo těchto lidí. To je další rozměr toho, co znamená církev. Zkrátka a dobře, naplnění opravdových potřeb lidí okolo nás máme ve svých rukou – pokud budeme církvi, kterou si Ježíš přeje. Princip osobní služby spočívá v tom, že přineseme Ježíšovi to, co máme s ochotným srdcem a postojem, a necháme ho použít to podle svého uvážení. Důvěřujeme mu se svou svačinou!

Všimněte si, že Ježíš nechal lidi rozsadit do malých skupin. Je to předobraz církve. Služba se nejlépe děje ve skupině lidí, kde tě znají, kde vidí tvou tvář, a kde můžeš dávat i přijímat. Je pro tebe církev takovým místem? Je pro tebe Element takovým místem? Přeji si, abys mohl na tomto místě nejen přijímat rady a získával tady energii pro svůj život, ale abys tady také mohl dávat a pomáhat jiným. S tím, co máš.

Nakonec Ježíšovi učedníci sebrali dvanáct košů chleba. Udělali to proto, že jim Ježíš řekl: Posbírejte zbylé nalámané kousky, ať se nic neztratí. Bůh dělá víc, než žádáme. Bůh dělá víc proto, abychom se mohli stát požehnáním pro jiné. To proto, že Ježíš dělá z nedostatku nadbytek. Odvážíme se mu však věřit? Odvážíme se obětovat kus sebe, svého pohodlí, a svého majetku? Odvážíme se žít, jak si Ježíš přeje? Uděláme-li to, naše víra bude silnější. Uděláme to, co víme, že udělat dokážeme, nabídneme dary, které máme; a budeme důvěřovat Bohu, že on si nejenom naši službu použije, ale zároveň budeme sami nadšeni, když lidem, kterým pomůžeme vyřešit jejich problémy, naleznou řešení u toho, který v konečném důsledku řeší každý problém našeho života, včetně toho největšího, stavu našeho srdce.

Jak roste víra: Privátní disciplína

Za každým velkým mužem nebo ženou historie byla schovaná privátní disciplína. Byli to lidé, kteří byli ochotni platit cenu za svůj růst, byli ochotni na sobě pracovat a byli ochotni dělat věci ve skrytu, aby měli jednoho dne viditelné výsledky. Velmi průkaznými příklady jsou sportovci. Léta dřiny někde v ústraní, odříkání a bolestivého tréninku, aby pak v jednom okamžiku svého života zaběhli svůj životní závod, a dosáhli na cenu, kterou tento závod přináší. Disciplína nepatří mezi nejpopulárnější oblasti života, ale pokud chceme růst, musíme si ji vypěstovat. Koneckonců, vždyť přestože život není sport, stejný princip platí všude. Ve skrytu studuješ, abys dosáhl požadovaného vzdělání; ve skrytu čteš, abys rozšířil své vědomosti; ve skrytu neustále něco vyrábíš, abys dosáhl zručnosti. A ve skrytu se modlíš, máš čas s Bohem, čteš si Bibli, a postíš se, abys měl silnější víru. Ne nadarmo je to jeden z autorů Bible, apoštol Pavel, který křesťanskou víru přirovnává právě k atletice. V 1. Korintským 9,24-25 napsal: Nevíte snad, že ti, kteří běží na závodní dráze, běží sice všichni, ale jen jeden dostane cenu? Běžte tak, abyste ji získali! Každý závodník se podrobuje všestranné kázni.

Víte, co je ovšem na disciplíně, nebo osobní kázní tak zajímavého? Častokrát právě to, co začíná jako bolestivá praxe tréninku, se stává naším koníčkem nebo potěšením (třeba hudba nebo právě sport). Disciplína přináší postup, který nakonec vyústí ve svobodu. Disciplína znamená dělat dnes to, co se ti nelíbí, abys později mohl dělat to, co se ti líbí. Je to vlastně pozdržené potěšení. A funguje dokonce i tehdy, když máme k disciplíně špatný postoj. Když se ukázníme a uděláme si z disciplíny svůj životní styl, později se nám stane potěšením a přinese nám skvělé výsledky.

Když totiž lidé mluví o svém duchovním růstu, velmi často zmiňují, že to byla právě praxe osobní modlitby, a odděleného času pro Boha, které jim pomohly vypěstovat jejich víru. Také připomínají, že když se naučili principy finanční štědrosti, něco se v jejich životech zlomilo. Jakoby do té doby jejich hlavním zájmem bylo získat pro sebe, co se dá, ale jakmile si osvojili praxi štědrosti, a začali pomáhat jiným skrze své dávání, jejich život získal nový rozměr. Všechno to jsou příklady privátní disciplíny nebo kázně, jejichž procvičování posilňuje víru podobně, jako když posilujeme svaly. Čím častěji je procvičujeme a natahujeme, tím jsou silnější a pevnější. V evangeliu Matouše 18. kapitole, se Ježíš zaobírá disciplínou dávání chudým, modlitby a postu. Ve všech třech oblastech dává důraz na to, že tyto praktiky děláme privátně, ve svém soukromí, a povzbuzuje nás slovy, že nebeský Otec vidí, co děláme ve svém soukromí a podle toho nám odplatí zjevně, viditelně a veřejně. Naopak, když tyto věci děláme proto, abychom udělali dojem na lidi, už svou odměnu máme.

Matouš 6,2-6, 16-18 Když tedy dáváš almužnu, nevytrubuj před sebou, jako to činí pokrytci v synagógách a na ulicích, aby byli pochváleni od lidí. Amen, pravím vám: Mají už svou odměnu. Ale když ty dáváš almužnu, ať nepozná tvá levice, co činí tvá pravice, aby tvá almužna zůstala skrytá. A tvůj Otec, který vidí v skrytu, ti odplatí zjevně. A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci; neboť ti se rádi modlí, když stojí v synagógách a na rozích širokých ulic, aby je viděli lidé. Amen, pravím vám: Mají už svou odměnu. Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a pomodli se k svému Otci, který je v skrytu, a tvůj Otec, který vidí v skrytu, ti odplatí zjevně… Když se postíte, nebývejte zasmušilí jako pokrytci; ti totiž znetvořují svou tvář, aby lidem ukázali, že se postí. Amen, pravím vám: Mají už svou odměnu. Ale ty, když se postíš, potři svou hlavu olejem a svou tvář umyj, abys neukázal lidem, že se postíš, ale svému Otci, který je v skrytu; a tvůj Otec, který vidí v skrytu, ti odplatí.

Opravdovou základnou těchto privátních disciplín je důvěra v Boha. Na první pohled to totiž vypadá nelogicky. Když dám nějakému chudému člověku peníze, neměl bych to říct veřejně, abych sklidil uznání? Pokud se modlím a postím, neměl bych o tom vyprávět jiným, aby věděli, že mám vztah s Bohem? Opravdu, zní to logicky, ale zatímco zveřejňujeme své privátní disciplíny, přicházíme o zjevné výsledky své kázně, kterými nás chce Bůh obdařit. Jestliže totiž opravdu důvěřujeme Bohu v tom, co říká o financích, modlitbě a času s Bohem, pak to budeme dělat, aniž bychom měli pocit, že to musíme „popohnat“ svou vlastní silou. Dáváme se do Božích rukou s nadějí, že on udělá to, co bude chtít, a že to bude pro nás dobré. Naivní? Možná. Ale nemají někdy právě tito naivní lidé víru, kterou jim závidíme?

Obvykle totiž máme důvěru v Boha ve věcech, které nemůžeme ovlivnit. Pokud jsi věřící, pak pravděpodobně důvěřuješ Bohu s tím, jak to s tebou dopadne po tvé smrti. Jako věřící předpokládáš, že existuje život po smrti, a že Bůh bude reagovat pozitivně na tvou víru, rozhodnutí jej následovat a tvůj život, který jsi pro něj žil. Důvěřujeme Bohu, protože nemáme jinou možnost. Nedokážeme udělat nic víc, než důvěřovat. Naše věčnost je v jeho rukou. Ale k používání našich financí (to se týká štědrosti) a našeho času (to se týká modliteb a osobního ztišení – odděleného času pro Boha), tam máme možnosti si zvolit, co chceme. Důvěřujeme sobě a svým schopnostem si zajistit bohatství, nebo alespoň dost peněz na přežití. Žijeme tak, jakoby peníze byly vším. Ježíš nám ovšem říká, abychom důvěřovali více jemu než svým zdrojům. V disciplíně modlitby pak svěřujeme podobným způsobem Bohu svůj čas, což je naše největší hodnota, jejichž cenu tak často podceňujeme a znehodnocujeme. Bůh si zkrátka přeje, abychom posilňovali svou víru tím, že si osvojíme disciplínu privátního moudrého nakládání se svými financemi a svým časem. Když to uděláme, zjistíme, že zpočátku to pro nás byla řehole, dřina, ale postupně se z toho stane naše silná stránka. Tyto privátní disciplíny způsobí postup v našem životě, který vyústí ve svobodu a pokoj. Ukázněný život nám zpětně pomůže v našich vztazích, protože budeme zkrátka důvěryhodnější, a také v rozvoji svých vědomostí o Bohu a svém životě, které pak můžeme aplikovat a uvést je do života.

Základem křesťanské víry je vztah s Bohem založeným na důvěře. Proto nám přijde trochu divné, když zmiňujeme privátní disciplíny. Těm, kteří vyrostli náboženském prostředí, to může připadat, jak uvazovat vztah k nějakému plotu. Heslem doby je totiž Nevaž se, odvaž se; závazky jsou považovány za zbytečné a limitující. A z jedné strany je to pochopitelné. Vztahy jsou srdcová záležitost, jsou jakoby tekuté, přesahují hranice. Na druhou stranu ale důvěra se skládá právě z osobní kázně. Důvěra ve vztahu mezi manželem a manželkou je založena na víře, že ten druhý je ukázněný a nenajde si milence nebo milenku. Důvěra ve firmě je založena na principu, že je pracovník ukázněný a nebude odcizovat to, co mu nepatří. Důvěra ve vztahu s Bohem je podobně založena na naší ochotě uvádět do praxe Ježíšovo učení. Je to právě naše kázeň, která vztahu dodává vnitřní obsah důvěry.

Samozřejmě, vidíme kolem sebe mnoho příkladu zklamané důvěry. Vidíme manžele, kteří si nemohou věřit, protože jeden nebo druhý nejsou ukáznění. Vidíme firmy, kde panuje dusno, protože si spolupracovníci navzájem nevěří. Vidíme církve, kde to vře, protože lidé nevěří úmyslům druhých. Ale zkus si představit, že máš tak silnou víru, že důvěřovat je pro tebe snadné. Nenecháme se přece odradit jen tím, že to tolik lidí nechce. Mimochodem, víš, co odlišuje sportovní šampióny od lidí, kteří sportovali zamlada, a dnes už nic nedělají; co odlišuje hudební virtuózy od těch, kteří už na nic hrát nedokážou? Vítězové to nevzdali jen proto, že jejich kamarádi, spolupracovníci a jiní je odrazovali a sami to vzdali. Oni pokračovali dál a vybudovali si disciplínu, která jim dnes přinesla svobodu a potěšení.

Jak roste víra: Spojení ve vztazích

Když se podíváš zpátky na svůj život, najdeš v něm někoho, kdo ti pomohl s tvou vírou? Pravděpodobně budeš moci identifikovat ne jednoho, ale hned celou plejádu lidí, kteří tě ovlivnili a pomohli ti porozumět, kdo je Bůh, a jak v něj můžeš věřit. Někteří tito lidé tě povzbudili, když jsi to potřeboval, jiní tě napomenuli, když jsi potřeboval ukáznit, protože jsi trochu divočel. Ti druzí v daném okamžiku nepatřili mezi naše kamarády, které bychom milovali, ale když se díváme zpět, vidíme, že díky jejich zásahu je dnes naše víra pevnější a silnější. Víra totiž opravdu roste v kontextu vztahů. A to dokonce i těch obtížných a těžkých. Dokonce, dalo by se říct, že v těch ještě více než v těch dobrých.

Bůh si k růstu tvé víry používá (1) praktické vyučování, (2) spojení ve vztazích, (3) privátní disciplínu, (4) osobní službu, a (5) zásadní okolnosti. Tyto, na první pohled snad až nenápadné věci, si Bůh používá, aby posilnil naší víru, zvětšil naší důvěru v něj a upevnil svůj vztah s námi. Každý zdravý vztah, včetně lidských vztahů i vztahu s Bohem, je totiž založený na důvěře. Chybí-li důvěra, vztah se vytrácí. Bůh nás nevolá k dokonalému chování, ani k lepšímu poznání, ale ke vztahu s ním založeném na důvěře. Minule jsme si ukázali, že praktické, a aplikované, učení Ježíše je první věcí, kterou si Bůh často používá k růstu tvé víry, protože když zapracováváme jeho učení do svého života, tedy, když se řídíme jeho radami, pak v případě životní bouřky dům našeho života obstojí, protože má vnitřní obsah. Dnes si ovšem ukážeme, že Boha opravdu poznáváme v kontextu jiných lidí. Velmi zřídka prožíváme duchovní zkušenosti, které formují naší víru, v izolaci. Bůh má osobní plán pro tvůj život, ale ne privátní plán života.

Samozřejmě, že nás Bůh nenutí do vztahů s lidmi (a mimo to má každý jinou kapacitu a potřebu vztahů), ale na druhou stranu jsme sociální bytosti, a tedy vztahové bytosti. A i když máme různou kapacitu vztahů, každý z nás, snad s výjimkou zločinců na samotce, nějaké vztahy má. Vztahy, které máme (a teď nemluvím o jejich kvalitě), zásadně ovlivní naše vidění světa a sebe sama, a my se projevíme (naše dary, náš charakter, ale i naši temnou stránku) skrze tyto vztahy. To nezní naši západní kultuře moc srozumitelně, protože do velké míry vyznáváme individualismus: děláme si, co chceme; říkáme si, co chceme; dáváme důraz na osobní lidská práva; mluvíme o osobní hodnotě. A to je všechno důležité, ale trochu se nám z toho vytrácí smysl společnosti, totiž, že jsme všichni součást většího obrazu, většího celku. Není tak divu, že západní kultura patří k těm nejosamělejším kulturám.

Některé kultury stále mají v tomto lepší porozumění. Afričané používají staré slovo v jihoafrickém jazyce Bantu Ubuntu, které znamená Jsem, co jsem, díky tomu, kdo jsme. Arcibiskup Desmond Tutu tento pojem vysvětluje jako spojení ve vztazích, protože tvé já se nemůže plně projevit, pokud jsi v izolaci. Ubuntu znamená, že jsem skrze tebe. Kvůli tobě jsem. V tobě se zrcadlím. Jsi člověk, stvořený k Božímu obrazu jako komunitní bytost. To zní hodně filozoficky. Jak se tedy vztahuje tento ubuntu princip na náš duchovní růst. Inu, zcela snadno. Lidé, se kterými trávíš čas; kterým důvěřuješ; kterým dáváš prostor formovat tvé názory; kteří tě mohou ovlivňovat; kteří mají vstup do tvé mysli a tvého srdce; tito lidé zásadně ovlivní, jak uvidíš Boha, jak moc v něho budeš věřit, a zda ve svém životě naplníš ten plán, který má on pro tebe přichystaný.

Některé vztahy ti pomohou vybudovat silnou víru, a to ať pomocí jedné konverzace, nebo série konverzací, nebo tím, že pozoruješ jejich život v různých situacích. Tyto vztahy mají sílu vtisknout život do toho tvého. Ale tentýž princip funguje i obráceně. Některé vztahy tvou víru v Boha zničí nebo ji podemelou, a my se zpětně můžeme někdy s lítostí dívat na to, jak jsme jistým lidem dovolili zpracovat vlastní víru tak, až nám z ní nic nezbylo. Nezdravé vztahy naší víru oslabují, ale zdravé posilňují. Jak to, že mají vztahy tak silnou roli a moc? Je to proto, že kultura, která nás obklopuje, nás tlačí od vztahu s Bohem k chápání víry jako přídavku, privátní záležitosti, o které se nemluví. A navíc, naše vlastní srdce nás zrazuje, spíše jsme přitahování negativními vlastnostmi v našem životě než těmi pozitivními, máme tendenci upřednostňovat svou vrozenou sobeckost. Protože nás kultura i vlastní přirozenost tlačí od Boha, vztahy hrají zásadní roli v tom, na jakou stranu se nakonec přikloníme.

Každý, kdo vyrostl v rodině, nebo má rodinu, ve které jsou manželé nebo rodiče ohledně víry rozdělení (jeden věří a druhý ne), vám řekne, jak těžké to někdy je, zvládat vlastní víru, když musíte podvědomě, nebo někdy i vědomě bojovat se světonázorem toho druhého. Lidé si říkají, to zvládnu, on nebo ona je tak tolerantní, ale když přijde na praktické věci, na výchovu dětí, na hodnoty ve financích, na sexuální život, a podobně, tyto vztahy zásadně ovlivní naší víru, naši sílu a naši odvahu. Dynamika vztahů pro život je krásně popsána v Přísloví 13,20, kde je napsáno: Kdo chodívá s moudrými, stane se modrým, kdežto tomu, kdo se přátelí s hlupáky, se povede zle. Všimněte si, že člověk se stává moudrým ve vztahu s moudrými, ale v druhé části se mu povede zle, pokud se přátelí s hlupáky.

Co více, tato dynamika vztahů má vždy také duchovní komponent. Lidé, kterými se obklopujeme, budou mít vždy velký potenciál nás duchovně ovlivnit. Právě proto musíme vědomě pracovat na svých vztazích, a pokud to myslíme s Bohem vážně, pak součástí toho je, že si dáme pozor na to, jací lidé nás ovlivňují duchovně. Aby nebylo mýlky, nemluvím vůbec o tom, že se máš stýkat pouze s věřícími lidmi, pokud to myslíš s Bohem vážně. Někdy to je totiž tak, že někteří nevěřící nebo hledající nebo dokonce Boha odmítající lidi mají na tebe lepší vliv ohledně tvého vlastního hledání Boha a tvé vlastní víry, než někteří křesťané. Někteří věřící lidé jsou totiž vnitřně natolik poškozeni svými nevyléčenými zraněními, že pouhá příslušnost ke stejnému věroučnému názoru z nich nedělá příklad lidí, se kterými bys měl trávit čas. A mimo to, pokud bys chtěl žít v izolaci od nevěřících lidí, musel bys z tohoto světa utéct. Ne, opravdu křesťanství neznamená zaměřit se pouze na lidi stejné víry (a proto také církve vždy pomáhali i jinověrcům a bezvěrcům). Takže, otázka nestojí, zda ti lidé prohlašují, že jsou věřící nebo nevěřící, duchovní nebo hledající, otázka je, kterým směrem ovlivňují tvou víru. Máš po setkání s nimi chuť studovat svou víru a dělat věci, ve kterých budeš svou víru zapracovávat do života, jak jsme o tom mluvili minulý týden? Nebo naopak máš po setkání s nimi (nebo již při setkání) chuť Boha opustit a na víru se zanevřít? Svádějí tě kamarádi ke společnému nebo soukromému hříchu, nebo ti dávají prostor ve tvém životě, abys byl tím, kým chceš být? Kterým směrem tvé vztahy směřují tvou víru?

Tví přátelé ovlivní směr a kvalitu tvého života. Koneckonců, i Pavel píše v 1. Korintským 15,33: Nepleťte se: Špatné vztahy kazí mravy. Bible skutečně dává najevo, že některé vztahy jsou zásadními v našem duchovním rozvoji, zatímco jiné nás dovedou na místo, kam jsme nikdy nechtěli dojít. Je to proto, že vztahy mají základ v emocionální stránce, takže i když se svými přáteli nemusíme souhlasit, pokud jsme s nimi spojeni ve vztazích, pak je pro nás skoro nemožné říct ne. Emoce hrají svou roli, strach z odmítnutí, touha vyhovět druhému, láska, to vše hraje roli v našem rozhodování.

Pak je tu ovšem ještě jedna rovina přátelství. Někdy se zdá, jako by nám nějakého přítele poslalo samo nebe! Ani nevíme, kde se ten člověk v našem životě vzal, ale vypadá to, jako by ho skutečně poslal Bůh. Víte, že tomu také věřím? Opravdu se zdá, jako bychom někdy našli lidi, nebo se seznámili s člověkem, který nás v životě posune dál a více, než bychom si dokázali sami představit nebo naplánovat. Takový přítel zcela jistě ovlivní kvalitu a směr našeho života. Možná si ovšem říkáš, že je to fajn, ale problém je, že takové lidi, žel, neznáš. Ale víš co? Co kdyby ses ty stal takovým člověkem pro někoho jiného? Co kdyby ses modlil a nechal se Bohem použít v životě někoho okolo sebe k rozvoji jeho nebo její víry? Když to uděláš, možná zjistíš, že i ve tvém životě jsou lidé, kteří tě (třeba i nevědomky) posouvají k víře. Buď za to vděčný. Pokud bereš vážně svou touhu mít větší a kvalitnější víru, pak nezbytným úkolem je prozkoumat kvalitu a směrování svých vztahů. Tví přátelé totiž ovlivní směr a kvalitu tvého života.

Jak roste víra: Praktické vyučování

Bůh chce vybudovat v našem životě velkou víru. Víru, nebo jistotu, která vždy důvěřuje, že Bůh má vše pod kontrolou, ať se ve tvém životě děje cokoliv. Víru, skrze kterou Bůh slyší každou tvou modlitbu, a vždy reaguje na tvou situaci. Dokonce se díky ní zdáš nad věcí, nic tě nedokáže rozhodit, nic s tebou nekolísá. Představ si na chvíli, že máš právě takovou dokonalou víru. Jak by tvůj život vypadal? Místo strachu jistota, místo pochyb jistota, že Bůh to má ve svých rukou, i když prožíváš osobní katastrofu: jsi vážně nemocen, rozpadá se ti rodina, jsi finančně na mizině a nemůžeš najít práci, a prožíváš otřes své vlastní identity.

Dokážeme se naučit Bohu takto důvěřovat? Pokud to možné je, a já věřím, že ano, co nám pomůže růst do takhle velké víry? Posloucháme-li příběhy lidí, kteří mají neobyčejnou víru, tedy důvěru v Boha, můžeme si všimnout, že v jejich životech jsou jisté shodné znaky. Jsou to věci, které si Bůh používá k růstu jejich víry. Většinou se jedná o pět věcí v různém pořadí a intenzitě. Není to exkluzivní list, třeba si právě ve tvém životě Bůh používá ještě něco jiného, ale těchto pět věcí jsou nejčastěji zmiňovanými činiteli v různých církvích, kulturách i zemích. Jedná se o (1) praktické vyučování, (2) spojení ve vztazích, (3) privátní disciplínu, (4) osobní službu, a (5) zásadní okolnosti.

My se dnes na chvíli zamyslíme nad první věcí, kterou si Bůh používá, tedy nad praktickým vyučováním. Právě to je totiž často typickým komentářem lidí, kteří rosou ve víře. Byli vystaveni praktickému, života měnícímu způsobu vyučování Bible. Říkají něco ve stylu: „Poprvé jsem porozuměl tomu, co Bible znamená, a co mám vlastně udělat.“ Začali slova Písma aplikovat do svých rodin, financí, práce, morálky a etiky, a Bůh jim najednou připadal živější a aktivnější než kdykoliv předtím. Změnu ale nezpůsobila pouhá znalost těchto věcí, ale jejich praktičnost a aplikovatelnost, na kterou se dalo aktivně reagovat.

Ježíš i apoštolové v Novém Zákoně vyučovali hodně, ale ne pro vědomostí samotné, nýbrž kvůli možnosti uvést vyučované principy do životní praxe. Například Ježíš v kázání na hoře tvrdí, že opravdová víra v Boha je založena na tom, že děláme, co nám říká. Je to vyučování, které jde za hranice informací. V Elementu jsme se několikrát ptali lidí, a to věřících i těch, kteří by se považovali spíše za hledající, co je tou hlavní věcí, pro kterou začali chodit do církve a zůstali chodit do církve. Každý samozřejmě má různé důvody. Někomu se líbí naše hudba, jinému vztahy, které mezi námi máme, někomu se líbí konkrétní člověk, někdo nám řekl, že mu přijde, že Element je církev se stylem. Ale bezkonkurenčně nejvíce hlasů dostalo praktické vyučování. Přednášky, psali nám lidé, jsou praktické a dají se použít. Rozumím tomu, byl další komentář. Skutečně, pokud se pro nás vyučování Bible stane praktickou záležitostí, pak si ho Bůh velmi často používá pro růst naší víry.

Ale aby bylo jasno. Bohu nejde především o nárůst vědomostí, byť i ty jsou bezva. Jde mu to životní transformaci, o růst ve vztahu s ním. Ve své promluvě, kterou dneska známe pod kódovým označením Kázání na hoře, řekl Ježíš přirovnání, jak velkou moc má aplikace Božího slova na náš život v porovnání s jeho pouhou znalostí. Matouš 7,24-27 Každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podobný moudrému muži, který postavil svůj dům na skále. Pak padl déšť, přišly záplavy, strhly se vichřice a udeřily se na ten dům; ale ten nespadl, protože byl založený na skále. Každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude však podoben bláznu, který svůj dům postavil na písku. Pak padl déšť, přišly záplavy, strhly se vichřice a udeřily se na ten dům; a ten spadl a jeho pád byl hrozný. Message překlad to hezky popisuje slovy, že máme „zapracovat Ježíšova slova do svého života“.

Zapracovat Ježíšova slova do svého života vyžaduje poslušnost. Bůh si této poslušnosti cení, protože vlastně vyjadřuje něco na způsob: „Ježíši, já ti důvěřuji, proto udělám to, co po mně chceš. Udělám to proto, že to po mně chceš ty.“ Důvěra je víra v akci. A tuto akci, tedy zapracování Ježíšových slov do svého života, si Bůh používá jako velmi důležitý způsob růstu naší víry. Jsme totiž postaveni tváří v tvář různým situacím a etickým otázkám, kde uplatnit Ježíšova slova nemusí být jednoduché. Ale pokud to uděláme, Bůh na to reaguje, a často, dokonce častěji než by se zdálo, na to reaguje. Ne vždy tím, že vyřeší situaci podle našeho původního scénáře, ale často se změní něco v nás, a následně to změní naše uvažování, chování, a nakonec odejdeme se silnější vírou.

Nezbytné ovšem je naslouchat praktickému vyučování. Vyučování Bible, které má udělat pouze dojem, které zní tak duchovně, až skoro mysticky, je pouze na parádu, ale život to nezmění. Dokonce v našem podobenství v překladu Message je napsáno, že takové vyučování je jen prázdné studium nějakých archaických nápadů. Na Boha neudělá dojem množství našich vědomostí, ale udělá na něho dojem opravdová víra. Taková, která nejen věří, ale která udělá to, co si on přeje.

V Ježíšově podobenství je člověk, který naslouchá Ježíšovým slovům a zároveň je zapracovává do života, nazvaný rozvážným, moudrým mužem, který má své základy vytepané do skály. To je zajímavý obraz. Každý z nás, kdo v posledních letech sledoval ve zprávách následky povodní, kdy voda dokáže strhnout dům jako domeček z karet, musí uznat, že mít dům na skále, na vyvýšeném místě, je rozhodně bezpečnější. Přesně to totiž platí u duchovního domu. Dokud je totiž počasí mírné a v našem životě pořádně nefouká, i dům na písku se zdá bezpečný. Jakmile ale zadují špatné dny, a upřímně, každý z nás má špatné dny, pak tvé základy rozhodnou, zda obstojíš nebo se sesypeš. Podle Ježíše obstojíš tehdy, když se naučíš jeho slova nejen slyšet, ale zároveň je uplatníš do svého života. Tak bude tvá víra dostatečně silná a živá, abys obstál v jakýkoliv čas.