Prolomit ticho útlaku

Nejsem si jistý, jestli máte rádi ticho, ale skoro jistě vím, že většina z nás v něm nedokáže dlouho vydržet. Samozřejmě záleží na tom, zda jste například introverti jako já – pak vyhledáváte okamžiky samoty, nabíjíte tam vnitřní baterku, umíte se vnitřně soustředit. Ale samota ještě neznamená ticho. Skoro si to neuvědomujeme, ale neustále jsme obklopování všudypřítomným šumem a hlukem – zejména když žijeme ve městech. Zvykli jsme si na to, takže nám to nepřipadá zvláštní. Pokud se ale ocitneme v opravdovém tichu, po nějaké době nevíme, co s tím. Úplné ticho nám nepřipadá jako přirozené prostředí. Ticho je komplexní záležitost. Může odkazovat na hlubokou úctu před svatostí nebo velikostí, ale může také odkazovat na vynucené utišení, kdy je hlas potlačen a kontrolován dominantní silou. Vidíme to v různých situacích v politice, sociální sféře, nacionalismu, a také ve všeobecných vztazích. Společnost, která chce nějakou skupinu udržet pod kontrolou, udělá vše proto, aby tato skupina ztratila svůj hlas. Vlivní lidé umlčují nepohodlné kritiky a vytvářejí hlasitý šum, kde se ztrácejí hlasy volající po změně, po vysvobození, po smyslu, po významu. Ticho (nebo utišující šum) se může stát strategii na udržování statusu quo, na udržování situace, že se daří jen některým, a že jen někteří privilegovaní mají možnosti a skutečnou budoucnost, zatímco jiní jen přežívají ze dne na den. Není divu, že každá totalita se snaží umlčet svobodný hlas. To není pro většinu z nás něco neznámého. Česká republika slaví letos 100 let od vzniku moderního státu – skoro polovinu této doby jsme prožili v nacistické nebo komunistické totalitě, a někteří si pamatujeme chvíle, kdy jsme o některých věcech mluvit nemohli vůbec, nebo jen tajně a šeptem.

Tato zkušenost není zdaleka naší specialitou. Každá totalita ve všech dobách se takto chovala. Nemělo by nás tedy moc překvapit, že příběh Bible je mimo jiné také příběhem odvážných lidí, kteří prolomili ticho, a tím otevřeli dveře do neznáma, do svobody a spustili tak proces smysluplnosti a vítězství. Bible, především Starý Zákon je příběhem izraelského národa, který si Bůh vybral jako svůj modelový národ. Hned na začátku tohoto příběhu vidíme, že tento národ byl zastrašován a utišován faraonem, který tento národ přistěhovalců zotročil. Tento příběh, na který se za chvíli podíváme, je modelovým příkladem prolamování ticha. Další a další autoři Bible přidávali příběhy prolamování ticha a ukazují také nám, že náš hlas – bez ohledu na to, jak umlčovaný může být – je Božím darem. Každý z nás byl stvořen k Božímu obrazu. K obrazu Boha, který je hned na začátku příběhu Bible při stvoření světa (Genesis 1:3) zaznamenaný jako někdo, kdo řekl: „Budiž světlo!“ Stvoření začalo prohlášením. Slovem. Prolomením ticha. Když Bůh stvořil člověka, jedním z prvních úkolů dostal pojmenovat všechna zvířata. Člověk, stvořeným slovem k obrazu Boha, který řekl prohlášení, je veden ke svému vlastnímu prohlášení! Prolamování ticha tak bylo od počátkuznakem svobody.

Církev má velkou roli v prolamování ticha, protože Bůh Bible je obvykle nalezen na okrajích mocenského spektra a živě se zajímá o ty, kteří svůj hlas ztrácejí nebo byli umlčeni. Není tedy divu, jak velkou roli církev vždy dávala modlitbě. Modlitba– a tím nemyslím nějakou hezkou básnickou milou modlitbu – je skutek prolamování ticha. Proto Lukáš zachycuje (18:1-8) Ježíšův příběh o jisté vdově, která měla potíže (odpůrce) a chodila za soudcem se znaky totalitního úředníka (Boha nebál a člověka si nevážil), aby ji pomohl. Jemu se nechtělo, ale podle Ježíše mu tato vdova prostě nedala pokoj, dokud pro ni něco neudělal. Otravovala ho. Ježíšův vývod z tohoto příkladu je radikální: Ježíš tvrdí, že se jeho učedníci mají modlit stejně jako tato žena v příběhu. Přímluva je vlomení se do soudní moci na straně druhého - proto má modlitba tak centrální roli v životě církve. A vždy měla. Tvá modlitba za spravedlnost, za život, za trpící, za ty, co hlas ztratili, za to, co je Bohu drahé je radikálním skutkem prolamování ticha a má obří význam. 

Chci také říct, že samotné prolamování ticha si nemusíme nějak zvlášť romantizovat. Není vždy konstruktivní a pozitivní. V historii lidstva máme bezpočet příkladů, jak se lidé snažili prolomit umlčující ticho tak, že se sami stali destruktivní umlčující silou. Někdy jejich snaha zbavit se monstra způsobila jejich vlastní proměnu v monstrum. Vyžaduje to pokoru modlit se, abychom se v boji s příšerami sami nestali příšerou. To nám ovšem nemůže – a ani nesmí – bránit ve snaze prolomit ticho tam, kam nás Bůh směřuje. Před několika týdny jsem říkal, že jsme již zahájili oslavy 15. narozenin Elementu, které vyvrcholí na začátku července. S vděčností za to, co uprostřed nás Bůh udělal, hledíme dopředu na to, co ještě udělá. Věřím, že jedna z hlavních rolí, kterou jako Element máme a budeme mít, je prolomit ticho! Proto se v následujících několika týdnech s vámi podívám na několik příkladů prolomení ticha, které na nás mají dopad.

Dnes začneme s faraonem. Možná jste viděli příběh Prince Egyptského. Možná si pamatujete příběh Mojžíše, jak vede svůj národ z otroctví Egypta do zaslíbené země. Je to praktický celý Starý Zákon, dvě třetiny Bible. V tomto příběhu je mnoho bohatství, a na jeden moment se dnes podíváme blíže. Příběh začíná s faraonem a končí s Bohem. Farao je metafora historických postav, které se chovají podobně. Na začátku příběhu je skvělý příběh židovského mladíka Josefa prodaného do otroctví vlastními bratry. S Josefem byl Bůh, a po mnoha a mnoha letech strávených ve vězení se z něj zcela akčně stává premiér celé země. Bůh svede Josefa a jeho bratry znovu dohromady, proběhne smíření a odpuštění, a Josefova rodina se přesídlí do Egypta jako vítání hosté. Již tehdy na začátku života v Egyptě je vidět jejich rozdílnost – Egypťané považovali Semity za podřadné, a jíst s nimi u stolu za poskvrňující, ale Josef je mocná postava, takže tohle nikdo moc neřeší. 

Jenže, jak jde čas, faraonové přicházejí a odcházejí, až nakonec se dostáváme k situaci popsané v Exodu 1:8-12+14: Později ale v Egyptě nastoupil nový král, který nezažil Josefa. Ten řekl svému lidu: „Izraelský lid je pro nás příliš veliký a mocný! Pojďme si rozmyslet, co s nimi, aby se nerozmnožili ještě více! Kdyby vypukla válka, mohli by se přidat k našim nepřátelům a odejít ze země!“ (…) Egypťany jímala z Izraelitů hrůza, a tak je začali nemilosrdně zotročovat. Ztrpčovali jim život těžkou dřinou s hliněnými cihlami i všemožnou dřinou na poli. Do vší té dřiny je nemilosrdně nutili.

Příběh Izraele v Egyptě začal Josefovou moudrostí, kdy zachránil svůj i egyptský národ před hladomorem. Jenže, přichází faraon, který si Josefa již nepamatoval. Zůstaly ale obavy z cizinců. Jak se ochránit? Zotročíme je. Začala cesta od prosperity k nevolnictví. Farao se stává postavou, která zneužívá chudých a práce zranitelných. Pak nastupuje faraonův pokus zabíjet malé židovské chlapce. Všechny totality jsou stejné. Otroci jsou redukováni do ticha. Nemají práva. Otroci nemají hlas. Pak se ovšem stalo něco významného. 

Exodus 2:23-25: Po mnoha letech pak egyptský král zemřel. Synové Izraele kvůli svému zotročení sténali a úpěli a jejich křik o pomoc stoupal z jejich zotročení k Bohu. A Bůh uslyšel jejich úpění. Bůh si připomněl svou smlouvu s Abrahamem, Izákem a Jákobem.Bůh pohlédl na syny Izraele. Bůh rozuměl. Otroci bez hlasu, kteří nemohli nic změnit, kteří byli bez práv – promluvili. Mluvili sténáním, úpěním a křikem.Tento moment vlastního vědomí obětí otevřel malé dveře skrze které Mesiáš může vstoupit. Kdykoliv je nějaký národ (a teď nemyslím jen etnikum, ale i nějaké skupiny, které něco spojuje) pod útlakem, jejich křik otevírá dveře pro mesiáše. Význam slova mesiáš je zachránce. Nejčastěji používáme toto slovo pro Ježíše, který byl Mesiášem – Zachráncem – světa. V historii ale máme mnohem více mesiášů, prolamovačů ticha od Gándhího, Mandely, Havla až po M.L. Kinga. V tomto případě křik Izraelců otevřel dveře pro mesiáše – zachránce – Mojžíše. Farao předpokládal, že utrpení otroků je prostě normální součást života. Křik otroků – vyjádření bolesti nahlas – uvedl do pohybu alternativní budoucnost.

Jedním z velkých klíčů příběhu je zdánlivá Boží neúčast. Izrael trpí, Bůh mlčí. Na první pohled Bůh není aktivní. Zdání neúčasti ovšem neříká nic o opravdové přítomnosti. Bůh slyšel jejich křik. Židé byli umlčování až k zapomenutí: Neznali žádného mesiáše, který by k nim vstoupil, protože nevěděli o žádných otevřených dveřích. Aniž by to ovšem tušili, jejich nářek a volání tyto dveře vytvořil! Tohle dělá modlitba! Jejich křik nebyl směřován nikam konkrétně, a přesto vystoupal před Boha. Jejich křik, bez nasměrování, věděl přesně kam má jít. Křik věděl, že jeho destinace je Hospodinovo ucho, protože Hospodin vždy naslouchá. Hospodin se ukazuje jako magnet, který přitahoval a stále přitahuje volání a naříkání zraněných, bezmocných, zranitelných, odstrkovaných a zadlužených, kteří se tak mohou vydat na cestu k Boží štědré milosti.

Bůh slyšel - a to vyprovokovalo svatou moc a řešení jejich situace. Bůh viděl - trápení chtějí, aby si někdo všiml. Bůh si všiml. Bůh rozuměl - věděl, kdo mluví. Bůh rozpoznal, že to jsou lidé, které už zná. Nejsou pro něj cizí. Bůh tě zná. Bůh si připomněl - volání se spojilo se vzpomínkou. Křik otroků připomněl Hospodinu jejich předchůdce Abraháma, Izáka a Jákoba, z nich každý v padlých okolnostech svého života důvěřovali Bohu, že jim zajistí dědice – a tedy svou budoucnost. Bůh slyšel. Bůh viděl. Bůh rozuměl. Bůh si připomněl.

Tento Bůh je stále stejný. Tento Bůh má široký rozsah a tak jeho ucho dokáže slyšet volání mnohem většího počtu lidí, než si představujeme. Tento Bůh Mojžíšovi odhaluje svou motivaci. Exodus 3:7-10: Hospodin pokračoval: „Zřetelně jsem viděl trápení svého lidu v Egyptě, slyšel jsem i jejich naříkání na jejich biřice. Ano, znám jejich bolesti. Proto jsem sestoupil, abych je vytrhl z ruky Egypťanů a abych je z té země vyvedl do země dobré a prostranné, do země oplývající mlékem a medem. Hle, nářek synů Izraele dolehl ke mně; viděl jsem také útisk, jakým je Egypťané utiskují. Nyní tedy pojď, pošlu tě k faraonovi a ty vyvedeš můj lid, syny Izraele, z Egypta!“

V jediné pasáži se Bůh pohnul od absence k všimnutí k rozpoznání k zaslíbení. To vše nezačalo tím, že Bůh je věrný, ale křikem, který prolomil ticho a prolomil faraonovu totalitu. Farao by preferoval ticho, které Izraelce udrží ve stavu otrocké beznaděje, kdy neznají nic než těžkou práci. Ale křik zrušil jednou pro vždy faraonovy preference. A tak není divu, že otrocký křik se nakonec promění v radikální oslavu, zpěv a tanec. Je to křik, který prolomí ticho útlaku, který začne proces obratu od bolesti do radosti.

Když tedy dnes končíme tento první díl o prolamování ticha, můžeme mít na paměti, že modlitba je mnohem důležitější, než se na první pohled zdá. Některým může připadat, že modlitba je jen oznamování Bohu něco, co už stejně ví. Věří, že všechno je stejně dáno, věci se změnit nemohou, asi se to mělo stát. Křesťanství ale tento fatalismus odmítá. Ve světě, kde různí faraonové drží různé oběti v útlaku – některé formy útlaku jsou viditelné, jiné skryté – nebesa čekají na někoho kdo svým křikem otevře dveře pro mesiáše. Čekají na někoho, kdo se bude modlit, aby Boží království přišlo na zemi tak, jako je v nebi, a bude to myslet vážně. Tento svatý křik prolamuje ticho útlaku. Naše modlitba je tak privilegiem i zodpovědností. Je to jazyk svobody, je to jazyk lidí, kteří dělají to, k čemu je Bůh volá, k čemu je stvořil: Jako ty, kteří prolamují ticho svým prohlášením!

Element Vision Sunday 2018 | Výzva a odměna

Minulý týden odešel na věčnost významný americký evangelista Billy Graham. Tento člověk osobně kázal 210 milionům lidí a skrze televizi a rádio pak zhruba polovině celkové populace světa. Ale samotná velká a skvělá čísla nebyly nejvíce fascinující na jeho příběhu. Nebyl to ani neuvěřitelný vliv na veřejnost a politiky (byl rádcem 9 amerických prezidentů). Co na něm bylo fascinující je jeho pokora, lidskost a nadhled. Bylo mu 99 let a v posledních letech už vůbec nevycházel na veřejnost, zval ale k sobě řadu mladých křesťanských vedoucích, se kterými si povídal, a za které se modlil. Vždy jsem si představoval, jak bude znít v nebi asi znít přivítání takového člověka. Ježíš ve svých podobenstvích říkal, že až bude Bůh odměňovat své služebníky, že jim řekne: Dobrý a věrný služebníku, vítej v radost svého Pána. Představuji si, že když Billy přešel do nebeské dimenze do Boží přítomnosti, všichni se na chvíli zastavili a zatleskali. Musel to být krásný okamžik. 

Mimochodem, věděli jste, že v nebi je pořád nějaká oslava? Že tam běží radostná party? Tušili jste, že oslavovali i mnohé z vás? Například, Ježíš řekl (Lukáš 15:7): Říkám vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují. Pokud tedy jsi jednou přišel k uvědomění si toho, že jsi hříšník, že se zcela míjíš Božích cílů, a litoval jsi toho, a odvrátil se od toho (to je význam pokání), že v nebi vypukla oslava? Různí lidé a andělé, kteří tam čekají na dovršení dějin, na obnovu světa, tam sledují tebe, fandí ti, modlí se za tebe, a když uděláš rozhodnutí směrem k Bohu, že vyskočí ze svých židlí, a nadšeně začnou oslavovat. (Autor/ka Židům to nazývá velkým oblakem svědků.) Kam se hrabe olympiáda!

Možná jsi to nikdy netušil. Myslel sis, že jsi na světě sám, že ti nikdo nefandí. Že nejsi ani tak skvělý (abys poutal obdiv), ani tak nuzný (abys poutal pozornost a soucit). Že jsi zkrátka obyčejný, zaměnitelný, nahraditelný. Že nikomu nechybíš. Jak moc se pleteš! A doufám, že dnes ti pomohu si to uvědomit. Toto je přepis poznámek z Vision Sunday 2018 v Elementu. Na této neděli se každým rokem pokouším nastavit směr, hodnoty Elementu pro nadcházející rok, nebo vás zkrátka povzbudit. Je to směrováno především k lidem, pro které je Element duchovním domovem, kteří patří do Element rodiny. Někdy se mě lidé ptají, proč jsme sem přišli tuto církev vůbec začít. Víte, Dita a já věříme, že církev skutečně je naději pro tento svět. Říkám to s plným vědomím vší zátěže, kterou si církev obecně nese v dějinách. Tvořili ji nedokonalí lidé a podle toho někdy vypadala. Ale přesto všechno, její vliv na změnu života, postojů a následně chování lidí v různých kulturách a dobách je tak obří, že je skutečnou nadějí pro náš svět. Jsme proto zcela vydáni myšlence místní církve jako komunitě Boží přítomnosti.

Zároveň jsme Element nezačali jen proto. Začali jsme ho proto, že jsme oba s Ditou vnímali Boží poslání a vedení rovnou zde do Hradce. Prožili jsme sérii nadpřirozených nasměrování do tohoto města, a do této oblasti. Vím, že to pro někoho může znít mysticky nebo zvláštně, ale měli jsme za to, že nám Bůh řekl, abychom se sem přestěhovali a začali tuto církev. Proč jinak jít založit někam novou církev? Ne vždy jsme věděli co a jak máme dělat, ale měli jsme jasnou představu, jasnou vizi o církvi, která předává poselství o naději v Ježíši srozumitelně pro kohokoliv na jakémkoliv bodě své duchovní cesty. V té vizi jsme viděli také komunitu přátel, která drží při sobě, která si vzájemně slouží, která spolu ovlivňuje globální svět. Od prvního okamžiku jsme zažívali „otevřené dveře“ – někteří by použili duchovní termín: „Viděli jsme nad sebou Boží ruku.“ Někdy to mělo legrační polohu. Když jsme se přesně před 15 lety v březnu stěhovali do Hradce, jeli jsme ty poslední kilometry před různými vesnicemi (dálnice ještě nebyla postavena). V jedné z posledních vesnic před Hradcem někdo u cesty připravil svůj dům k omítnutí a na ten neomítnutý dům někdo velkými písmeny napsal: Vítej Lukáši! Pamatuji, jak jsme se na to za jízdy s Ditou dívali s otevřenou čelistí. Dita mi říkala: „Asi tě tady vítají!“ Bylo to surrealistické. Další týden tam už ten nápis nebyl, dům byl omítnutý.

Boží ruku jsme viděli i v jiných chvílích. O zhruba měsíc později jsme se zúčastnili jakési akce pro pastory, byl tam řečník z Austrálie, a jeden večer sloužil prorocky (povzbuzoval lidi s nadpřirozeným vhledem). Přišel za mnou a protože věděl, že se chystáme založit církev, řekl mi: „Chtěl jsem ti prorokovat ohledně tvé nové církve, ale Bůh mi řekl, že ti už řekl vše, co potřebuješ.“ Tak díky… pomyslel jsem si. Pak pokračoval: „Něco ti přece jen řeknu: Když začnete, bude to lepší start než v jiných církvích, kde jsi pomáhal. Pak ale přijde rodina, která se pokusí tu novou církev zničit. Poznáš je, ale musíš se modlit za moudrost, jak to vyřešíš. Poté, co to vyřešíš, situace se uklidní, ale nebudou přicházet žádní noví lidé. Budete stagnovat. Pak ale přijde nový růst.“ Tak to je hodně podrobné proroctví, že? Do roka se přesně naplnilo, a my pociťovali Boží bázeň, že tohle je Ježíšova církev, ne naše. Nemusíme mít obavy, on nad ní bdí. Tenkrát jsme se modlili s Paige Allen, která poprvé přijela do ČR. Jsem tak moc rád, že právě ona bude kázat na naší narozeninové bohoslužbě první neděli v červenci. Byli jsme poslušni Ježíši a církev přišli založit – jsme rádi, že jste v ní vy. Proč ale poslouchat Ježíše? Existuje tolik lidí, kteří věří, ale nikam se nestěhují a někdy ani nic neobětují. To je důležitá otázka! Proč bychom měli sloužit a obětovat něco pro Boha? Jen proto, že to chce? Nebo že je to potřeba? Není to málo?

Tahle otázka vrtala hlavou také Ježíšovým učedníkům. Minulý týden jsem se zmínil v poselství o štědrosti, jak Ježíš říká, že pro bohatého člověka je nesnadné vstoupit do Božího království. Učedníci se zděsili, kdo tedy vůbec to dokáže. Ježíš odpovídá, že u Boha je všechno možné. Matouš zachycuje Petrovu důležitou a většinou nepochopenou otázku (19:27): „Podívej se,“ ozval se Petr, „my jsme všechno opustili a šli za tebou. Co bude s námi?“ Některé překlady otázku formulují lakonicky: Vše jsme opustili a šli za tebou. Co z toho budeme mít? Když to takto čteme, trochu nás mrazí. To jako myslí Petr vážně? Fakt se ptá Ježíše, co z toho bude mít? Všimněte si ale, že Ježíš není otázkou nijak uražený nebo naštvaný. Neodpovídá Petrovi, že služba sama o sobě je privilegium, že je to ctnost sama o sobě. Hned odpovídá, že jednoho dne se chystá obnovit svět a pak (jako by sama obnova byla málo) dodává, že jeho následovníci budou pěkně odměněni v tomto novém království – stonásobně. 19:28-29: Ježíš odpověděl: „Amen, říkám vám, kteří jste mě následovali, že při znovuzrození světa, až se Syn člověka posadí na trůnu své slávy, budete i vy sedět na dvanácti trůnech a budete soudit dvanáct pokolení Izraele. A každý, kdo pro mé jméno opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole, získá stokrát více a obdrží za dědictví věčný život. 

Asi tady používá hyperbolu (kdo by chtěl stovku dětí a k tomu stovku polí, že?), ale je jasné, že skutečně mluví o odměně. O chvíli později vypráví podobenství o tom, jak věrní služebníci dostávají za odměnu města. A ještě o další chvíli později učí o odměňování při svém příchodu (Matouš 25:33-34): Ovce postaví po své pravici, ale kozly po levici. Král tehdy řekne těm po své pravici: ‚Pojďte, vy požehnaní mého Otce, přijměte za dědictví Království, které je pro vás připraveno od stvoření světa. Od domů přes města ke královstvím. Ježíš říká: Dostanete království.

Hm, to zní jako pohádka, že? Ale nezní to jako pohádka jen proto, že si to neumíme vůbec představit? Že to vůbec není v našem slovníku a v našem myšlení? Když se někdo zeptá Ježíše: A co z toho budu mít?, máme tendenci plácnout přes prsty, že taková otázka se nehodí. Ježíš je však králem, který odměňuje své služebníky. Je to silný obraz, který jeho posluchačům byl zřejmý – králové jejich doby odměňovali své věrné služebníky. Dnes jsme to myšlení ztratili. Vše, co máme, bereme jako své právo, na které jsme si vydělali. Nevnímáme to jako odměnu za věrnost. Tak to známe ze svého světa zaměstnání. Něco skvělého jsme ztratili. Jak napsal jeden křesťanský autor: Nikdy jsem neměl privátní konverzaci s následovníkem Krista, kde by mluvil o své naději na štědrou odměnu. To ale není pokora, ukazuje to na nepochopení mnoha Ježíšových příkladů odměnách. Přitom o nich hovoří často, například Matouš 5:12: Radujte se a jásejte, protože vaše odplata v nebesích je veliká. Ukazuje to na to, jak málo si uvědomujeme židovské kořeny naší víry a to, jak Židé chápali Boží odměnu za jejich věrnost. Proto tolik vidíme lidi, kteří se pro Boha nějak obětovali a něco pro něj dělali, že očekávají slíbenou odměnu. Koneckonců, když se vrátíme k Ježíšovu obrazu ovcí a kozlů, co bylo důvodem rozdělení na tu či onu stranu? Chování. Ne prohlášení víry. Nechápejte mě špatně – prohlášení víry je důležité. Ale to jak naší víru žijeme, je integrální a nezbytnou součástí procesu víry. Na jejich překvapení jim říká: Cokoli jste udělali pro nejmenšího z těchto mých bratrů, to jste udělali pro mě.

Proto jsme založili církev: Ježíš nás k tomu povolal a slíbil nám za to odměnu. Proto sloužíte i vy: z lásky k Bohu, který dává štědře a nevyčítá (jak napsal apoštol Jakub). Když sloužíš Bohu celý svůj život: Bůh dává štědře a nevyčítá. Když začneš sloužit Bohu na poslední chvíli: Bůh dává štědře a nevyčítá. Myslím, že i o tom Ježíš učil. Je čas objevit, že Bůh slibuje odměnu za naší službu jemu a světu – a to tak, že i tvou službu lidem považuje za službu sobě. Tvé skutky, velké i malé, budou jednoho dne oceněny. Jednoho dne bude tvůj příběh vyprávěn. Jednoho dne zažiješ plné uzdravení svých vztahů a emocí, zranění a lítosti. Uslyšíš omluvy na svou adresu. A budeš se omlouvat jiným. Bůh obnoví, znovuzrodí svět. Dnes tě vyzývá k tomu, abys viděl jak moc je tvé chování, tvá služba, tvé skutky důležité. Chci, abys přijal slova apoštola Pavla, který napsal (1. Korintským 15:58): Proto, moji milovaní bratři, buďte pevní a nepohnutelní, rozrůstejte se v Pánově díle a vězte, že vaše práce pro Pána není zbytečná. To je poselství pro všechny ty desítky přátel, kteří s námi v Elementu pracovali, a kteří v něm stále pracují – vaše práce pro Pána není zbytečná! Některé věci, které děláte, nejdou vidět a nikdo je hned neocení. Ale to, co děláte ve skrytu, Bůh odmění jednoho dne veřejně, až dorazíš do nebeské dimenze, a nebesa ti zatleskají, a uslyšíš od Boha: Vejdi v radost svého Pána a Přítele!

A co od Ježíše dostaneš, když pro Pána nepracuješ, kdy neděláš nic konkrétního? Za účast se žel odměna nevyplácí. Nemůžeme si ty verše upravit do verze „vaše víra, vaše slova, vaše přání pro ostatní, vaše účast není zbytečná.“ Je tam opravdu napsáno „práce“. Možná ale nevíš, jak začít. Věř mi, rádi ti pomůžeme. Každý, kdo je vydaným následovníkem Ježíše od něj dostal nejméně jeden (ale i víc) duchovní dar, což je nadpřirozené uschopnění ke službě v církvi. Ty dary jsou různé, a trvá to je v sobě objevit, trvá to najít v církvi místo, kde ideálně zapadnou. Ale když to nevzdáš, a budeš zkoušet různá místa ke službě, když nakonec to místo najdeš, pak zjistíš, že služba Bohu je radost. 

V tomto roce, kdy slavíme v Elementu 15 let bych si přál, aby každý člověk, který sem pravidelně chodí, a který Element považuje za svou církev, aby našel svůj dar, a aby našel odvahu něco zkusit, a aby našel vytrvalost zkoušet různá místa dokud nenajde svůj „sweet spot“, kde dar zapadne do potřeby. Tvá odměna za práci pro Pána pak bude jistá. Budeš přivítaný a dostaneš dědictví. Chci vás tedy na závěr povzbudit slovy Židům 10:35-36: Nezahazujte proto svou smělou důvěru – vždyť bude bohatě odměněna! Potřebujete však vytrvalost, abyste vykonali Boží vůli, a tak dosáhli zaslíbení.

Vision Sunday 2016 | To nejlepší je teprve před námi

To nejlepší je teprve před námi. Netuším, zda tomu tvrzení věříte. Všimli jste si, že je součástí lidské zkušenosti, a to zcela bez ohledu na náš vrozený optimismus nebo pesimismus, že v jakékoliv době žijeme, jsme fixováni na současné krize a problémy? Jedno z mých velkých hobby je četba (jak mnozí víte) a někdy se dostanu k četbě starších knih nebo článků. Co mě při četbě těchto starších materiálů fascinuje, je neustálé očekávání problémů na všelijaké úrovní: politické, ekonomické, morální, mravní, náboženské, klimatické. Vždy existuje permanentní krize, kterou je třeba řešit nebo před ní varovat. Při četbě amerických knih ze sedmdesátých let minulého století jsem fascinovaný jistotou autorů, že do několika let Sovětský Svaz zaútočí na Izrael a tak vznikne Třetí světová válka, která nás dovede ke konci světa – to byly ty náboženské knihy. V sekulárních zase bylo mnoho výkřiků o konci světa díky velkému hladu, kam nás nutně dovede přelidněná planeta a naprosto vyčerpané zdroje. Vlastně jsme se podle autorů z obou stran spektra ani neměli dožít roku 2000. A vidíte, dnes jsme tady. Přesluhujeme už nejméně o 16 let. V dnešní době jsme pro změnu v krizi náboženské – bojíme se přemalování map díky islámu a z něj vyvěrajícího terorismu. Ten nám zcela nahradil strach z komunismu, což prý tehdy měl být ten světový Antikrist. Nesmíme také zapomenout na klimatické změny, ty zase pro změnu nahradily mezi „odborníky“ strach z přemnožení a hladomoru.

Snažím se říct, že je součástí naší lidské zkušenosti vidět problémy své doby jako zcela dominantní, jedinečné a proto definující naší budoucnost. První křesťané na tom byli podobně: viděli pronásledování církve, utrpení světa okolo sebe, a díky tomu věřili, že jsou v poslední hodině tohoto světa. Jejich naděje na vykoupení světa – na Ježíšův druhý příchod, a na smíření ve slávě – jim dávala eschatologický rozměr, který formoval jejich identitu. Tato naděje je důležitým prvkem naší víry i dnes, i dnes církev volá: „Ježíši, přijď brzy.“ Zároveň ale stejně jako první křesťané, a všechny generace potom, i my se necháme ovlivňovat svou aktuální geopolitickou situací, aby definovala naše očekávání a doslova náš běh tímto životem. A to není správné. Úplně totiž zapomínáme na slova Ježíše, který řekl (Jan 16:33): Na světě zakoušíte soužení, ale buďte stateční – já jsem přemohl svět. 

Ježíš se tím nijak netajil, dávno předtím svým následovníkům řekl, že každý den má dost svého trápení. Proč si tedy myslíme, že bychom se měli mít pohodlně, že bychom měli žít v klidu ve světě, který nás nebude nijak ohrožovat? Jak toto očekávání jde dohromady s Ježíšovými slovy? Proč nás současné krize odvádějí od dobrých věcí, které se v naší době dějí? Vždyť žijeme v Evropě, kde sedmdesát let nebyla pořádná válka – to je historická anomálie. Žijeme v době, kdy máme co jíst a většina nemocí je léčitelná – to dosud nebylo nikdy. Česká republika má nejmenší nezaměstnanost v EU, poprvé jsme v situaci, že žádný náš přímý soused nemá válečné plány na naše zničení. Žijeme dokonce v době, kdy se obrací ke Kristu celosvětově největší počet lidí v historii, a kdy je zároveň nejmenší procento chudých ve světové populaci, jaké kdy bylo. Skoro by se dalo říct, že prožíváme skvělé časy, ale nikdo o tom neví. 

Jsme totiž fixováni na problémy, jaké podle nás tento svět ještě nezažil! Tyto problémy nás tak okrádají o pokoj, že začínáme ztrácet ze zřetele něco velmi důležitého. Poslední dobou často vzpomínám na mého přítele Kariho Harriho, finského misionáře v Indii, se kterým jsem před lety spolupracoval. Vždy, když vzal do Kalkaty skupinu mladých Zápaďáků, všichni mu říkali, jak tam cítí ducha smrti, a on jim na to říkal, že on naproti tomu cítí Ježíšovu přítomnost. Na Ježíše se totiž rozhodl zůstat zaměřený. Ten Ježíšův verš z Janova evangelia má ještě jednu část (Jan 16:33): Toto vše jsem vám pověděl, abyste ve mně nalezli pokoj. Na světě zakoušíte soužení, ale buďte stateční – já jsem přemohl svět.

Ve světě spoutaném strachem, v době fixované na zásadní krize, v diskusích plných ironických zesměšňování se můžeme plně spolehnout na toho, který nám dává pokoj v soužení, protože je větší než tento svět. Přemohl jej. Proto se mi tak líbí slova apoštola Pavla z Filipským 3:10-15 Chci ho znát, znát moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpení! Chci se s ním ztotožnit i v jeho smrti, abych, ať už jakkoli, dospěl ke vzkříšení z mrtvých. Ne že bych už toho dosáhl anebo už byl dokonalý, ale ženu se vpřed, abych přece jen uchvátil to, k čemu jsem byl uchvácen Kristem Ježíšem. Nemyslím si, bratři, že bych to už získal, ale jde mi jen o jedno: zapomínaje na to, co je za mnou, vztahuji se k tomu, co je přede mnou. Ženu se k cíli, k vítězné odměně Božího nebeského povolání v Kristu Ježíši. Všichni, kdo jsme dospělí, tedy sdílejme tento postoj. Slovy jiného, staršího překladu Bible: usilovně chvátám kupředu, abych dostal to, co je přede mnou! Ženu se vpřed, abych uchvátil přesně ten život, pro který mě sám Ježíš uchvátil! Taková intenzita. Tohle slovo zahrnuje hned několik velmi důležitých částí:

(1) Abych se dostal k budoucnosti, kterou pro mě Ježíš má, musím zapomínat na to, co je za mnou. Poslyšte, to je slovo dnes pro některé z vás – zapomeň na to, co je za tebou a rozběhni se vpřed. Už příliš dlouho jsi dovolil, aby tě tvá minulost a dokonce tvá současnost definovala! To nejlepší je ale před tebou. Vybodni se na svou minulost, uzavři ji, odpusť nebo požádej o odpuštění, ukonči to nebo to obnov, každopádně ale otoč svou hlavu do budoucnosti! 

(2) Budoucnost, kterou pro mě Ježíš má, nebude bez utrpení a těžkostí. Je snad takové překvapení? Opravdu chceš hlavně pohodlný život, kde nemusíš tvrdě pracovat? Bez práce nejsou koláče. Proč je to jasné sportovcům, ale není to jasné nám? Opravdu si myslíš, že jednou dokážeš velké věci a Bůh si tě použije, když je pro tebe těžká práce přijít ráno pomoci tahat bedny s aparaturou? Opravdu si myslíš, že nepotřebuješ disciplínu a ochotu pro něco trpět a pro něco se obětovat? Opravdu si myslíš, že se stačí pomodlit a přemluvit Boha, aby tě požehnal a přitom se nechtěl vydat místní církvi, kterou on miluje a buduje? 

(3) Abych se dostal k budoucnosti, kterou pro mě Ježíš připravil, musím běžet usilovně. Musím doslova chvátat a natahovat se do budoucnosti. Co to znamená? Pomohou nám slova autora, jehož jméno neznáme, ale který napsal velmi hluboký a bohatý dopis Židům (12:1-2): Když jsme tedy obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme i my každou přítěž i hřích, který nás tak snadno svazuje, a vytrvale pokračujme v běhu, ležícím před námi. Nespouštějme oči z Ježíše, původce a završitele naší víry, který pro radost, ležící před ním, nedbal na hanbu, podstoupil kříž a usedl po pravici Božího trůnu. Usilovný běh zahrnuje odhazování toho, co nás svazuje a činí náš běh nemožným: specificky tady čteme o různé přítěží a o hříchu. Co tě zdržuje a svazuje ve tvém usilovném běhu za Ježíšem? Co máš odhodit, abys mohl běžet usilovně? 

(4) Abych se dostal k budoucnosti, kterou pro mě Ježíš připravil, musím mít oči upřené na něj. V Ježíši najdeme pokoj pro budoucnost, kterou pro nás připravil, a která je mnohem lepší, než co jsi dosud viděl. Platí to pro každého z nás individuálně, ale platí to také pro Element jako pro celek. To nejlepší je teprve před námi, proto poběžíme s očima upřenými na Krista, nenecháme se zastavit strachy nebo hříchy, budeme přinášet oběti a trpět, ale nezastavíme se. Nenecháme lidi, které už máme, definovat to, jak získat lidi, které ještě nemáme. Nedovolíme, aby složitost zničila jednoduchost. A nepřipustíme, aby zákon a pravidla zničily milost. Naše budoucnost je mnohem lepší, než co jsme dosud viděli a já vás chci pozvat k běhu za Ježíšem!