Forward: Proč zpíváme?

Vítám Vás u posledního dílu série FORWARD: Tvoje cesta kupředu. Všichni chceme v životě jít kupředu; chceme, aby se nám vedlo lépe, byli jsme úspěšnější, měli pevnější rodiny a vůbec vztahy obecně. Řekli jsme si, že existují věci, které potřebujeme mít; nebo spíše potřebujeme návyky, které si osvojíme, abychom se posunuli dál ve svém duchovním životě až na místo, kde nás Bůh chce mít. V prvních dvou dílech jsme se hodně věnovali vytváření komunity a vztahů, které nás posunou dopředu. To proto, že nejdůležitějším návykem pro cestu kupředu je umění žít ve společenství. Platí to obecně úplně pro všechny, ale zcela nezbytné je to pro následovníky Krista, protože naše víra je založena na subjektivní a osobní zkušenosti, ale žije se veřejně ve společenství ostatních. Měli bychom intenzivně a strategicky budovat komunitu přátel víry, která nám pomůže nést naše břemena a povzbudí nás k nesení vlastního nákladu. Taková církev pak jakýmsi terapeutickým a motivačním sezením, ale stává se rodinou, kde doslova můžeme říct: Vítej doma!

Dnes se v naší sérii posuneme ještě o jeden kus kupředu, protože je tady ještě jeden návyk, který je pro cestu kupředu velmi důležitý. Před nějakou dobou jsem měl pěkný rozhovor s jedním mladým křesťanem, který přišel do Elementu jako nevěřící člověk jen proto, že se mu tady líbila jedna dívka. To mimochodem není žádný div, tady je totiž fůra pěkných dívek. On se tedy přišel na její pozvání podívat a o pár měsíců později sám prožil své setkání s Kristem, a rozhodl se jej sám následovat. Nicméně, vyprávěl mi, že než sem přišel, našel si na našem webu podcasty s přednáškami a pár si jich poslechl, aby měl představu, kam jde a na co se má připravit. Nikdy v životě totiž v církvi nebyl, takže to byla velmi rozumná myšlenka. Vyzbrojen poslechy se tedy vydal do Elementu, sedl si tady v kině, a najednou tady na podiu někdo přivítal lidi a oznámil, že budeme zpívat několik písní. Všichni vyskočili na nohy a začali zpívat nějaké písničky o Bohu v češtině i angličtině, ale našeho milého přítele jsme tím strašně překvapili. Jediné, na co myslel, bylo: „Proč zpívají?“ Jako jasně, čekal přednášku o Bohu, to měl z podcastů naposlouchané, ale zpěv?!? Upřímně, kolik lidí se dnes schází, aby si společně zazpívalo? Nějací trampové, možná, ale normální lidi? Děláte si legraci?!? Možná jsi rád, že vyprávím tento příběh, protože tě taky napadla stejná myšlenka, ale protože sis myslel, že jsi jediný, nikdy ses nás přímo nezeptal: Proč tady vlastně zpíváte? Pokud tě to napadlo, jsem rád, že ses zeptal, protože se na pokusím dnes odpovědět. A víš co? Dokonce se odvažuji říct, že ani většina křesťanů, kteří do církve chodí celý život, se nikdy seriózně nezeptala otázku: Proč tady vlastně zpíváme?

Asi jste si všimli, že věřící lidé vůbec někdy dělají dost zvláštní věci. Například si vezměte věřící sportovce. Když dají gól, děkuji směrem do nebe, někdy si někteří po utkání dokonce kleknou na zem a modlí se, jiní si zase vyhrnou dres a tam mají napsáno něco ve stylu: „Děkuji Ježíši“ Dělá to tak pár známých fotbalistů, ale protože většina věřících fotbalistů není z Čech (tady už ztratili víru i fanoušci, a to nejen v Boha, ale i ve fotbal), vždycky když to vidíme, cítíme se tak trochu divně, a říkáme si, proč tam tu svou víru strkají? Nejsou to však jen fotbalisté. Zlatý oštěpař Vítězslav Veselý například řekl: „Jsem věřící. Svůj život jsem dal Bohu do rukou, tak si říkám: Asi to tak Bůh chtěl. (...) Beru všechno, co se dělo předtím i teď jako Boží výchovu. On ví, co je pro mě dobré. Můžu mu za to jen děkovat.“ 

Tady to vidíte: Můžu mu za to jen děkovat. Dělají to některé hvězdy showbyznysu, které vyhrají jakousi cenu a mají potřebu při přebírání říct, že za všechno vděčí Bohu. Dokonce možná máte věřícího kolegu, kterému se někdy něco podaří v práci, a říká podobná slova: Díky Bohu, jsem za to vděčný. A pokud nejsi věřící, trochu tě to upřímně provokuje. Říkáš si: „Jo, to se ti to děkuje, když se ti něco povedlo, ale jen počkej, až se ti tak vést nebude.“ Možná dokonce vnímáš díky tomu křesťany trochu jako slabochy a jsi na sebe hrdý, že tys zvládl svůj život a své problémy sám, bez nějaké „berličky“. Proč tedy křesťané mají potřebu Bohu děkovat? Je to ze stejného důvodu, ze kterého tady v církvi zpíváme. Pojďme tedy na to!

Křesťané věří, že lidské bytosti nebyly stvořeny k tomu, aby si nechaly všechnu slávu za to, co se jim povedlo, ale aby ji předali dál. Určitě znáte lidi, kteří o sobě mluví v superlativech. Tak se naparují, že máte strach, že pokud je necháte mluvit dost dlouho, zjistíte, že byli zdrojem veškerých dobrých věcí a úspěchu v dějinách celého lidstva. Znáte takové lidi? Raději nezvedejte ruce. Pokud někoho takového znáte, instinktivně je nenávidíte. Máme dokonce problém tyto lidi respektovat, protože nakonec se nezdráhají si přivlastnit kredit dokonce i za vaše vlastní myšlenky a nápady. V našich očích se tito lidé jaksi zmenšují. Přemýšleli jste proč? Jeden z důvodů může být ten, že podvědomě víme, že bez lidí, kteří nás formovali, nejsme nic. Nikdo není opravdový self-made-man. Dalším důvodem je ovšem to, že podvědomě reflektujeme vděčnost někomu, kdo nám dal život a schopnosti a tedy, v konečném důsledku, úspěch, kterého jsme na základě těchto schopností dosáhli. Křesťané věří, že lidské bytosti byly stvořené Bohem k tomu, aby dočasně získaly uznání za skvělé věci, které učinily, a poté, co přijali ocenění, které k úspěchu patří, jsou vedeni k tomu, aby vyjádřili slávu a úctu tomu, kdo je zdrojem jejich úspěchu. Když se totiž lidé křečovitě drží svých úspěchů, ty se stávají menšími, že? Je něco hlubokého, co se skrývá ve vděčnosti, kdy si uvědomuješ, že sám o sobě zase tolik neznamenáš. Proto také Pavel napsal Koloským 4:2 V modlitbě buďte vytrvalí, zůstávejte v ní bdělí a vděční.

Hlavním důvodem, proč Bohu děkujeme, je vděčnost, která se projevuje tím, že Boha chválíme a uctíváme. Dobře, chápeme, že když se nám přihodí něco skvělého, nebo něčeho dosáhneme, poděkujeme za to Bohu. Proč to ale děláme každou neděli? Proč tedy zpíváme, dokonce i když zrovna nic euforického neprožíváme? Dovolte mi říct, že přestože různí křesťané a různé církve tomu věří trochu jinak, a délka tohoto blogu mi nedovoluje udělat exkurz do historie používání hudby v církvi (a myslím, že by vás to ani nezajímalo), prakticky všechny církve mají na svých setkáních čas, kdy zpívají nějaké písně. Hodně z nich vychází z jednoho skoro mýtického starozákonního verše, který se ale v této podobě v Bibli nevyskytuje, a to je, že Bůh přebývá na chválách svého lidu. Nicméně, autor Žalmu 22:4 říká něco podobného: Ty sám jsi svatý, trůníš uprostřed izraelských chval. Hodně představivosti Starého Zákona je soustředěno na popis místa: Bůh sedí na trůnu v Božím domě, který byl reprezentován nejdříve truhlou smlouvy, pak stanem a nakonec chrámem. Chrám a systém obětování byl středobodem chvály, která byla plná pompy (vlály tam vlajky, troubily šofáry, lidé tančili v průvodu, nakonec tam padla Boží sláva, které se říkalo šekinah). 

Ježíš však ohledně uctívání Boha učí jiný pohled na věc. Jan popisuje ve 4. kapitole svého evangelia, jak se Ježíš potkává s jistou Samařankou u studny a mají rozhovor, který nakonec vyústí v její rozpoznání Ježíšova mesiášství. V tom rozhovoru však ona žena klade otázku formy uctívání a správné metody či správného místa. Jan 4:20-21+23 “Naši otcové uctívali Boha na této hoře, vy ale říkáte, že místo, kde se má uctívat, je v Jeruzalémě.“„Ženo,“ řekl jí Ježíš, „věř mi, že přichází chvíle, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Přichází chvíle, a už je tu, kdy praví ctitelé budou uctívat Otce v duchu a v pravdě. Takové totiž Otec hledá, aby ho uctívali. Ježíš tedy přesouvá tíhu a smysl z místa na lidi: Bůh nehledá chválu jako takovou, ale hledá chváliče, hledá lidi, kteří budou ctít Boha kdykoliv a kdekoliv. 

Později historik Lukáš v knize Skutků cituje Štěpána s jeho řečí, kde nastínil novou představu Boží přítomnosti: Bůh je tam, kde je jeho lid, není spoután na nějaké místo, nebo snad v chrámu zhotoveném lidskými rukama. Apoštol Pavel to pak rozvíjí ještě dál, a popisuje, že my, tedy naše tělo, je chrámem, kde Bůh bydlí. Bůh tedy nebydlí na chválách svého lidu, Bůh bydlí ve svém lidu. Najednou to následovníkům Krista dává smysl, proč Ježíš tvrdil, že přijde den, kdy Bůh nebude hledat chválu (a kde ta chvála, na jaké hoře přesně, má být), ale hledá ctitele: tedy lidi, kteří budou Boha chválit a ctít. Najednou dává smysl, že podle Ježíšových slov, kdykoliv se sejdeme v jeho jménu, on je uprostřed nás. Zatímco je Starý Zákon ohledně chval plný pompy, v Novém Zákoně je důraz na lidi, kteří Boha chválí. Chybí tam, ona pompa, uctívání je popisováno civilně, jako že „zazpívali chvalozpěv a vydali se na cestu“, protože smyslem uctívání v církvi není dostat Boha do našeho středu, aby Bůh přišel, ale proto, že už přišel! Za to jsme mu vděčni, protože Kristus přišel, když jsme ještě byli hříšní, přistěhoval se do našeho sousedství, abychom mohli poznat, jaký Bůh je.

To je tedy důvod, proč zpíváme. Následovníci Krista věří, že když se scházejí v jeho jménu, Ježíš sám je uprostřed nich. To, že ho nevidíme, není podstatné. On je uprostřed nás, a mnozí z nás jej vnímáme, jen to neumíme přesně popsat. Když tedy zpíváme, vyjadřujeme mu vděčnost za to, že přišel před dvěma tisíci lety, zemřel za nás, vstal z mrtvých a teď je dárcem života pro každého, kdo věří. Každému, kdo věří, dává moc stát se Božím dítětem, protože nás vítá do rodiny. Jakmile se tedy staneme členem jeho rodiny, instinktivně jsme vedeni k tomu, abychom vyjádřili slávu a úctu tomu, kdo je zdrojem nejen našeho úspěchu, ale především našeho života. Když tedy zpíváme, vytváříme atmosféru, ve které se otevíráme na Boha, který už tady na tebe čeká (i ve Starém Zákoně byly podobné příběhy, jako například Jákobův žebřík, kdy se Jákob probudí se slovy: „Tady je Bůh, a já to ani nevěděl“). Nesnažíme se stáhnout Boha dolů, nebo na něj dělat divadélko, abychom ho snad nějak skrze uctívání ovládli. Ne, s vděčnosti zpíváme tomu, který nám dal sám sebe, a spolu se sebou nám dal vše. Když zpíváme, naše emoce rezonují s vděčností na Boha, který už uprostřed nás je. Spolu s apoštolem Pavlem tedy zvoláme: (2. Korintským 9:15) Díky Bohu za jeho nepopsatelný dar!

Abychom se v životě dostali kupředu, potřebujeme žít svou víru veřejně ve společenství jiných lidí, potřebujeme se obklopit opravdovou komunitou přátel, která pomůže nést naše břemena, a potřebujeme si vypěstovat návyk vděčnosti Bohu, projevený tím, že ho ctíme svým životem, i svými ústy. Příští týden se v Elementu dozvíte, jak jít kupředu NAPLNO.

Radikální uctívání - část 2

V minulém blogu jsem se zamyslel, proč chválit Boha v situaci, kdy k tomu nemáme žádný důvod. Tohle je důležitá otázka, která si vyžaduje odpověď. Proč bychom měli chválit Boha, když pro nás aktuálně nic nedělá? Neříkám, abychom si to tak nějak vnitřně vysvětlili, že jako něco dělá, ale jen tomu dneska nerozumíme; nebo že by určitě pro nás něco udělal, kdybychom jenom měli větší víru, nebo správnou modlitební formulku, nebo jsme navštívili správné poutní místo, nebo chodili do správné církve. Seznam takových vysvětlení může být dlouhý, ale někdy zastírá krutou pravdu, kterou si odmítáme připustit. Totiž, že někdy se propadáme do hlubin a Bůh vypadá v nedohlednu. Když budete mimochodem číst ty Žalmy, schválně si všimněte, jak často v nich je tento motiv: Bože můj, proč jsi mě opustil? Bože, spíš nebo jsi odjel pryč? Proč mi neodpovídáš Bože? Zapomněl jsi na mě? Boha tyto otázky neurážejí, naopak, takové otázky jsou vyjádřením duše, která Boha hledá. Proč bychom ale tedy měli Boha chválit, když se nedaří? 

Příslušníci mnoha náboženství Boha uctívají, i když se jim nedaří, z jednoho prostého důvodu: ze strachu. Bojí se svých bohů, kteří mají moc je zničit, proto je uctívají, přinášejí jim oběti a dělají různé úkony, aby je uspokojili. Je křesťanské uctívání stejné? Může být, ale pak se pln míjí s biblickým pojetím uctívání. Pokud Boha chválíš ze strachu, že jinak tě potrestá, pak jsi nikdy neprožil skutečné spojení s Bohem v uctívání. Jistě, Bible mluví o uctívání Boha v bázni, ale slovo tam použité bychom mohli přeložit spíše jako respekt, úcta, ne jako strach. Naopak. Bůh je láska, píše Jan, a dokonalá láska zahání strach. Pokud Boha milujeme, nemáme strach, ale máme respekt, máme úctu, jako cítíme u vzácného přítele, se kterým nás pojí pouto lásky, ale přesto víme, že se mu nevyrovnáme. Ceníme si však faktu, že se on sklání k nám. Proč tedy Boha uctívat, když se nedaří? Pamatujte, je to otázka víry. Boha uctíváme, protože je zdrojem našeho života, ne proto, že se nám v něm ve všem daří. 

Samozřejmě, všichni si přejeme, aby se nám dařilo, a je to v pořádku. Ale budeš Boha uctívat za všech okolností? To je radikální uctívání. Prorok Abakuk ve Starém Zákoně to popsal těmito slovy (3,17-18): I kdyby nerozkvetl fíkovník a hrozny na vinicích nebyly, i kdyby zklamala plodnost olivy a pole nedala co jíst, i kdyby zmizely ovce z ohrady a dobytek zmizel ze stájí, já se však v Hospodinu budu veselit, budu šťastný v Bohu, svém Zachránci. Abakuk tyto slova napsal ve složitých dobách, kdy bylo království jeho národa rozloženo vnitřní zkažeností, lidé byli vyhnáni do Babylóna, a chrám byl zničen. Přesto jeho postoj vyjadřoval přesně to, o čem je radikální uctívání: tedy, že budu chválit Boha, protože je Zachránce, a to navzdory situaci, ve které jsem. Víte, jak to je. Někdy přijdeme do církve, a tady se zpívá nějaká ta nová píseň o Boží dobrotě, a my zrovna prožíváme mizérii, a zpívat nějakou veselou písničku teď určitě nechceme. Opravdu ale Bohu věříme za všech okolností? Opravdu se odvažujeme radikálně uctívat?

Pavel a Silas byli cestující kazatelé, kteří zakládali církve po celé Římské říši. Pavel měl svou pohnutou minulost, kdy byl pronásledovatelem křesťanství, protože ho považoval za nebezpečnou sektu. Pak měl ovšem sám velmi zvláštní a mocné setkání s Ježíšem na cestě do Damašku, které ho plně proměnilo, a díky kterému se nejen přidal k této sektě, ale navíc Krista začal aktivně zvěstovat jiným. Z pronásledovatele se stal pronásledovaným, jeho slova a činy mu dělaly nepřátele, a tak se mnohokrát ocitl na pokraji smrti (několikrát se jej pokusili zabít, jednou skoro úspěšně), mnohokrát vysílen, zbit, ve vězení, hladový a nahý. 

Při jedné ze svých cest se dostali do města Filipy, kde chodila po městě jedna dívka s věšteckým duchem. Tato dívka byla otrokyní, a byla zdrojem financí pro své pány, kteří ji nechali za úplatu věštit: tedy předpovídat budoucnost, stejně jako to dnes lidé dělají u nějaké kartářky nebo věštkyně. Jenomže duch, ve kterém to dělala, byl od ďábla, a i když na první pohled přinášela zisky, pro ni samotnou to bylo utrpení. Pavel z ní tohoto ducha v Ježíšově jménu vyhnal, ale naštval tím její pány, kteří najednou ztratili slepici, co snáší zlatá vejce. Zburcovali celé město, načež byl Pavel se Silasem zbití holí a posazeni do vězení pod velmi přísný dozor, tak to alespoň řekli žalářníkovi. Podívejme se, jak to Lukáš v knize Skutků popisuje dál (Skutky 16,24-33): Ten je podle rozkazu vsadil do nejhlubší cely a nohy jim sevřel kládou. Kolem půlnoci se Pavel a Silas modlili a zpívali chvály Bohu a vězňové jim naslouchali. Zbitý Pavel se Silasem sedí ve vězení s nohama v kládě, to není situace, kdy by vám bylo do zpěvu. Ale budeme Boha uctívat, jen když se věci budou dařit dobře? Copak to nedělá kdejaký pohan? V čem jiném je tedy radikální uctívání než v tom, že Boha chválíme právě tehdy, kdy nám není do zpěvu? A víte co? Podle mě Pavel se Silasem netušili, jestli a co přesně Bůh udělá. Přesto jej chválili a modlili se, přesně jak jejich Mistr kdysi přikázal: modlete se za ty, kteří vás pronásledují.

Víte, slyšel jsem takovou hypotézu, že totiž Bohu se jejich zpěv natolik líbil, že nevědomky způsobil takové malé místní zemětřesení. Bible totiž říká, že Bůh sedí na trůnu a země je podloží jeho nohou. Když si tedy začal podupávat do rytmu nohou, způsobil ono zemětřesení, které bylo tak zvláštní, že se otevřely dveře a vězňům spadly řetězy. To je pravý PrisonBreak, útěk z vězení! Lukáš píše: Vtom nastalo tak veliké zemětřesení, že se vězení otřáslo v základech. Všechny dveře se hned otevřely a všem spadly okovy. Žalářník se probudil, a když uviděl dveře vězení otevřené, vytáhl meč a chtěl se zabít v domnění, že vězňové utekli. Pavel však hlasitě vykřikl: "Neubližuj si! Všichni jsme tu!" Žalářník si řekl o světlo, vběhl dovnitř a rozechvěn padl před Pavlem a Silasem na kolena. Pak je vyvedl ven a ptal se: "Pánové, co mám dělat, abych byl spasen?" Odpověděli: "Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i tvůj dům!" Potom přinesli Pánovo slovo jemu i všem u něj doma. (Ještě v tu noční hodinu je totiž vzal k sobě, aby jim omyl rány.) Hned nato se dal s celou svou domácností pokřtít.

Radikální uctívání v situaci, kdy se ti nedaří, má skoro vždy radikální důsledky pro tvůj život, i život těch okolo tebe. Právě proto stojí za to Boha uctívat. Ale máme na to víru? Věříme i tehdy, když se nám nedaří?

Radikální uctívání: část 1

Jsme-li slušně vychovaní, je pro nás samozřejmostí poděkovat za to, když pro nás někdo něco udělá; nebo pochválit někoho, komu se něco povedlo, či když mu to třeba sluší. Je to přirozené a sami se cítíme dobře, když můžeme někomu udělat radost. Navíc sami rádi přijímáme chválu od jiných, jsme nadšeni, když si někdo všimne našich úspěchů. Nevím, jestli jste někdy přemýšleli nad původem této touhy chválit a být pochválen, ale čistě biologického původu to není. Zvířata se vzájemně nechválí. Možná tak akorát v pohádkách. Ale ve skutečnosti dokážou zvířata projevovat náklonnost nebo zlost, ale aby se na sebe usmály a pochválili se, jak jim to sluší; nebo jak dokázaly ulovit večeři, to ne. Chválení patří mezi záležitosti duše, a pro lidi věřící je to jeden z důkazů biblického pohledu na člověka jako stvořeného k Božímu obrazu. Byl to Bůh, který pochválil své stvoření: bylo to dobré, slušelo jim to. A zároveň je to Bůh, který očekává chválu zpátky. Tomuto chválení říkáme uctívání.

 

Uctívání je pevnou součástí lidské zkušenosti. Nejen, že každé náboženství je v podstatě postaveno okolo uctívání, ale navíc máme jakousi vnitřní potřebu uctívat dokonce i tehdy, když v Boha nevěříme. Co myslíte? Znáte někoho, kdo má své zvířata nejen rád, ale skoro je uctívá? Znáte někoho, kdo uctívá svůj majetek, své auto, svůj úspěch? Kam až tato vrozená touha uctívat bez Boha dojde, můžeme vidět v severní Koreji, kde je uctíván Kim Ir Sen, přestože je dávno po smrti. Křesťané si uvědomují, že tato touha je vtisknutá Bohem, otázkou tedy není, zda uctíváš, ale co či koho uctíváš. Jak zpíval svého času Bob Dylan: Někomu sloužit budeš.

 

Obvykle budeme mít tendenci Bohu poděkovat, když nám nějak pomůže. Radek Ćmiel v Elementu vyprávěl v první únorovou neděli o starověkém králi Davidovi, kterého Bůh vytáhl z jámy, a on na to složil novou píseň. To je situace, kterou si dovedeme představit. Zapadneme do nějaké jámy (ať už fyzické nebo do situace, která nám jámu připomíná – situace to může být duševní, tělesná nebo třeba vztahová), voláme k Bohu o pomoc, věci se vyřeší, z jámy se vyhrabeme, a máme velkou chuť zpívat novou píseň. Jsme vděčni a chválíme – tedy uctíváme. Jenomže často je to velmi dočasné. Chválíme Boha, protože nám pomohl, protože nás vytáhl z této jámy, a máme důvod k vděčnosti. Paradoxně nás však toto vysvobození přivede k bodu nespokojenosti. Nějakým zvláštním způsobem si rychle zvykáme na to, že je to skoro Boží povinnost nás z jámy vytahovat. A pak přijde den, kdy k Bohu voláme a modlíme se za vysvobození, ale místo toho, aby nás vytáhl na skálu (jak David ve zmíněném Žalmu 40 píše), zapadáme stále hlouběji. Tato momentální situace je vždy tak silná, že dokáže úplně přehlušit dřívější zkušenosti s vysvobozením. Vidíme jen současnou horu před námi, ale zapomínáme na mnohá údolí, kterými jsme již prošli. Zapomínáme také na to, že Bůh je všude okolo nás, že nás neopustil, že je o krok napřed, a že je nám neustále nablízku.

 

Proč je to tak jednoduché zapomenout na dřívější vysvobození a soustředit se na nynější potíže? Vidíme to od počátku příběhů lidstva: Izrael je zázračně vysvobozen z otroctví, ale stýská se jim po egyptských cibulích; Jonáš je vysvobozen z velryby, ale naštvaný na uschlý keř, který mu dával stín; a David vysvobozen z mnoha bitev, ale žádá manželku svého přítele, kterého pak nechává zabít. Proč mám tendenci vidět to, co teď zrovna nemáme o tolik silněji, než vidět všechny ty věci, které pro nás Bůh udělal v minulosti? Je to otázka víry. Opravdu věřím, že Bůh je všude okolo mě? Opravdu věřím, že mě neopustil, přestože se propadám do jámy? Opravdu věřím, že mě miluje, přestože se mi zrovna nedaří? Opravdu věřím v jeho sílu, i když mě zrovna neuzdravuje? Opravdu věřím v jeho dobrotu, i když se moje finance právě teď nezlepšují? Opravdu věřím v jeho nasměrování, i když mám rodinné potíže? Vidíte? Bylo by jednoduché chválit, kdyby to všechno fungovalo a on opravdu postavil moje nohy na skálu! Ale chválit ho, když se nedaří? Proč bychom to dělali?

 

Tohle je důležitá otázka, která si vyžaduje odpověď. Proč bychom měli chválit Boha, když pro nás aktuálně nic nedělá? Neříkám, abychom si to tak nějak vnitřně vysvětlili, že jako něco dělá, ale jen tomu dneska nerozumíme; nebo že by určitě pro nás něco udělal, kdybychom jenom měli větší víru, nebo správnou modlitební formulku, nebo jsme navštívili správné poutní místo, nebo chodili do správné církve. Seznam takových vysvětlení může být dlouhý, ale někdy zastírá krutou pravdu, kterou si odmítáme připustit. Totiž, že někdy se propadáme do hlubin a Bůh vypadá v nedohlednu. Když budete mimochodem číst ty Žalmy, schválně si všimněte, jak často v nich je tento motiv: Bože můj, proč jsi mě opustil? Bože, spíš nebo jsi odjel pryč? Proč mi neodpovídáš Bože? Zapomněl jsi na mě? Boha tyto otázky neurážejí, naopak, takové otázky jsou vyjádřením duše, která Boha hledá. Proč bychom ale tedy měli Boha chválit, když se nedaří?