Prolomit ticho bezvýznamnosti

Někteří si to uvědomují jasně, jiní to možná ani netuší a tento motiv je skrytý v jejich podvědomí a jen sem tam vyhřezne ven. Přesto je tento motiv pro mnohé z nás řídící silou, motivací, motorem. Každý z nás touží po významu a bojí se, že jeho život bude jen tak promarněný. Bojí se bezvýznamnosti. Možná si říkáš, že zrovna tebe se to netýká, že netoužíš po úspěchu. Nemluvím ovšem jen o pracovních úspěších, nebo o bohatství. Mluvím o vnitřní skryté (a taky skrývané) touze udělat své jméno známé. Opravdu, neznám mnoho duševně zdravých lidí, kteří by toužili, aby se jim nedařilo, kteří touží po neúspěšném životě, špatném manželství, nemocech, chudobě, a tak dále. Samozřejmě, tyhle stavy mnozí lidé v různé intenzitě prožívají, ale nikdy to není něco, po čem by toužili. Někde hluboko v nás dřímá touha najít smysl v tom, co děláme a kým jsme. Chceme nechat na světě stopu. Věřím, že je to ozvěna dobrého stvoření: Touha obtisknout svůj obraz do něčeho jiného. Někteří to nalézají ve věcech, které tvoří: ve svých domech, ve svých firmách, ve svém umění, ve svých výtvorech. Jiní to najdou ve vztazích: ve svých rodinách, u svých přátel, mezi svými zákazníky. Jiní objeví význam ve svém výzkumu nebo v hnutích, které začnou. Nemusíme nutně myslet na svůj odkaz každý den, ale v okamžiku neúspěchu, zklamání, nebo nenaplnění tato touha vyhřezne a s ní frustrace, hněv, rezignace.

S touhou přichází i odvrácená strana: Strach. Bojíme se nevýznamnosti, bojíme se, že si nás nikdo nevšimne, bojíme se, že nebudeme nikoho znát a nikdo nebude znát nás. Tento strach je hnacím motorem řady úspěšných lidí ve všech možných oborech. Někteří slavní a úspěšní sportovci v životopisech přiznávají, že jejich původní motivací byl strach z bezvýznamnosti: strach, že „budou tak bezvýznamní, že si o ně nikdo ani neopře kolo.“ Bojíme se, že běžíme nadarmo. Proto máme touhu své jméno nějak proslavit. Po některé je cílem stát se slavným ve svém oboru. Pro jiné je to touha dokázat svým rodičům, že nejsme bezvýznamné nic. Chceme být vidět, slyšet, chceme být oceněni. Chceme prolomit ticho. Na tom není nic špatného. Ale nejde jen o cíl. Jde také o cestu, jak k cíli dojdeme. A jde také o naší vnitřní motivaci. Jen těžko skloubíme strach z láskou (už jsme o tom mnohokrát mluvili), a pokud je naše motivace strach z bezvýznamnosti, pak je pro nás těžké autenticky přát jiným. Ale tento strach nemusí být konečná záležitost. Nemusí to být finální stav. Dnes si ukážeme, co s touto touhou a s tímto strachem dělá Bůh. Bůh totiž chce prolomit ticho naší bezvýznamnosti. Začneme (pro některé trochu překvapivě) u křesťanských svátků. Cože? Svátků? Ano!

Možná jste si všimli, že křesťané slaví několik důležitých svátků, které mají co do činění s přerušením ticha. V naší zemi jsou určitě nejslavnějším křesťanským svátkem Vánoce. Už jsme o tom několikrát na Vánoce mluvili: příběh první části Bible, které říkáme Starý Zákon, končí zhruba 400 let před událostmi evangelií, prvních spisů druhé části, Nového Zákona. SZ se věnuje především příběhu Izraele, který se považoval za národ, který si Bůh vybral, aby celému světu ukázal, jaký je. SZ je velmi akční část historie, minule jsme začali naši sérii o prolomení ticha příběhem vysvobození z útlaku egyptského otroctví. Izrael byl v otroctví několik stovek let a zdálo se, že na něj Bůh zapomněl. Jak jsme si ovšem ukázali, jeho ticho ale není nutně ukazatelem jeho nepřítomnosti. Národ v otroctví křičel k Bohu a tento křik, který prolomil ticho, vystoupal k Bohu (protože křik věděl, že Hospodin naslouchá), který slyšel, viděl, všiml si a rozpomněl se. Prolomení ticha znamenalo vysvobození z útlaku. 

A tak začaly dějiny Izraele. Jenže jsou to dějiny podobné našim. Jsou to momenty střídání poslušnosti a rebelie. Každé odvrácení od Boha končí v různé další formě útlaku, každý útlak končí v ohlušujícím tichu, kdy Boží národ opakovaně ztrácel naději, že jejich hlas je slyšet. Vánoce přicházejí v podobné situaci. Znovu je Boží národ podroben, tentokrát ne do přímého otroctví, ale je rozptýlen silnějšími národy, znovu shromážděn, ale posléze okupován. Útlak může mít různé formy. A do tohoto útlaku si Izraelité připomínají každoročně o Velikonocích slavné vysvobození z otroctví, kdy Bůh poslal mesiáše, zachránce, Mojžíše. A tak nyní čekají na nového Mojžíše, na dalšího mesiáše, na finálního Mesiáše, který je jednou provždy vysvobodí a zachrání. Vánoce symbolizují konec ticha. Ježíš se narodil s křikem čerstvě narozeného děťátka, a pastýři opodál slyšeli anděly prozpěvovat chvály Bohu. Tíživé ticho je znovu prolomeno. A proto křesťané slaví Vánoce, kdy Bůh prolomil ticho.

Ještě důležitějším svátkem, který křesťané všude na světě slaví (i když ten nepatří mezi nejoblíbenější v naší zemi), jsou Velikonoce. Událostí okolo Ježíšovy smrti a vzkříšení, které se staly přímo během oslav vysvobození z otroctví Egypta, jsou momentem vysvobození a narození něčeho nového. I tento svátek je charakterizován protnutím ticha. Když Ježíš visí na kříži a ví, že všechny ty věci - jeho dobrovolná oběť, vysvobození z mocí hříchu a smrti, začátek nového stvoření - se mají co nevidět stát, vykřikne mocným hlasem: “Je dokonáno!” Velikonoce tak symbolizují vítězný křik někoho, kdo přes zdánlivou prohru ví, že zrovna vyhrál úplně všechno. Ježíš na kříži se stává symbolem paradoxního vítězství. Beránek zabitý (v tomto obrazu vidíte odkaz na původní Velikonoce s vysvobozením z otroctví) je navždy symbolem nového světa, který začal v tento moment smrti a vzkříšení a postupně se prolamuje do našeho světa, aby tento starý svět byl jednou pohlcen tím přicházejícím novým. Proto slaví křesťané Velikonoce, protože Bůh prolomil ticho smrti a začal něco skvělého a nového – z nás pak činí nová stvoření, která žijí ve starém světě v moci nového světa.

Pak je ale ještě jeden svátek, který křesťané slaví, a o něm už vědí jen ti hard-core. Jen to největší jádro tuší, co slavíme právě dnes v neděli za svátek, a přitom je to třetí nejdůležitější svátek křesťanského světa a historie. Je to svátek Letnic, které jsou vždy 50 dní po Velikonocích. Je to svátek, kdy křesťané slaví seslání Ducha svatého. Bůh v podobě Ducha byl seslán na zem místo Ježíše jako úplně stejný a přesto zcela jiný Přímluvce a Podporovatel a Advokát a Pomocník a Pán. Duch svatý je Bůh, který je zde. Je to Bůh, který uschopňuje a prolamuje naše přirozené omezení. Co se pro naše dnešní téma ovšem důležité, je způsob, jak přišel a na co odkazuje. Když Ježíš vstal z mrtvých, strávil se svými učedníky 40 dní a učil je o svém království, které začal. Pak odešel do nebeské dimenze, ztratil se jim z očí a fyzicky ho tedy nevidíme, byť můžeme cítit jeho přítomnost. Své učedníky požádal, aby se nevzdalovali z města a zůstávali na společných modlitbách, a očekávali jeho Ducha, kterého jim pošle. To se stalo o dalších deset dní později a byl to spektakulární zážitek pro všechny, co to viděli (a především slyšeli). 

Stejně jako Vánoce a stejně jako Velikonoce, i Letnice jsou momentem prolomeného ticha. Na shromáždění zhruba sto dvaceti Ježíšových následovníků se najednou ozval zvuk prudkého vichru a v místnosti sestoupily na hlavu každého shromážděného ohnivé jazyky, následkem čehož všichni přítomni začali chválit Boha. Na tom by nemuselo být nic převratného, kdyby se ovšem nejednalo o zázrak: všichni totiž mluvili v různých světových jazycích, kterým se přitom nikdy neučili. Sto dvacet lidí začalo nahlas chválit Boha všemožnými jazyky, a ten zvuk byl natolik silný, že se rychle shromáždil dav, aby se podíval, co se děje. Nebyl to jen dav místních, ale všemožných návštěvníků Jeruzaléma, kteří přijeli na svátky. Ti všichni slyšeli tyto místní (většinou nevzdělané) lidi mluvit perfektně jejich mateřštinou a chválit Boha. Vypadalo to tak šíleně, že si někteří mysleli, že jsou snad opilí. Výsledkem ale bylo masové obrácení několika tisíc lidí k Ježíši. Něco prolomilo ticho, co navždy změnilo tuto jen několik dní starou církev. Letnice jsou tak symbolem mnoha hlasů, které protnuly ticho. Jak to všechno souvisí se strachem z bezvýznamnosti?

Jak jistě víte, Bible je komplexní kniha. Pokud ale dokážeme najít souvislosti, uvidíme, jak nezměrnou hloubku tato kniha má. Abychom tedy pochopili Letnice, musíme se vrátit na úplný začátek Bible, do knihy Genesis, do té úplně první částí, které se říká “Prehistorie”. Jsou to příběhy z doby, kdy lidé ještě nezaznamenávali čas tak, jak to děláme dnes. V tomto období jsou umístěny formativní příběhy Starého Zákona: Stvoření, Pád, Potopa, Věž. Každý tento příběh má svou symbolickou důležitost: Stvoření nás učí, že nejsme hříčka vesmíru, ale Boží idea, jeho obraz a jeho záměr. Pád nás učí, že hřích (a tím myslím celý systém) náš svět pokazil a navždy změnil terorem smrti a strádání. Potopa nás učí, že Bůh nám dává naději skrze své zaslíbení, přestože naše zlo je schopno celý svět vymazat z vesmíru. A pak nám zůstává příběh o věži Bábel. Autor Genesis píše (11:4): Řekli si totiž: „Pojďme, postavme si město a věž, jejíž vrchol dosáhne až k nebi. Tak si uděláme jméno, abychom nebyli rozptýleni po celé zemi!“ 

Všimněte si, co je tady napsáno: Postavíme si věž až do nebe, to je kódové označení pro místo, kde přebývá Bůh. Motivací je „udělat si jméno“. Což znamená, že nechtějí být bezvýznamní. Chtějí, aby se na ně vždy pamatovalo, aby jejich památka byla ctěna, aby byli respektováni a oceňováni. Stavitelé věže Bábel se shromáždili ve strachu z bezvýznamnosti. Bůh je viděl, viděl i jejich strachy a destruktivní potenciál, který motivace strachem má, všechna zlomená srdce a bolest, která je následkem života ve strachu, a proto sestoupil a zmátl jejich společný jazyk, společnou řeč. (11:7): Nuže, sestoupíme a zmateme tam jejich řeč, aby jeden nerozuměl řeči druhého. A tak tedy, Bůh rozptýlil ty, kteří se shromáždili ve strachu. 

O letnicích se ovšem stalo něco jiného. Letnice jsou vykoupením Bábelu. Prokletí Bábelu není zvráceno – alespoň když mluvíme o ztrátě společného jazyka lidí. Novým společným hlasem letnic je však překonáno rozptýlení. O letnicích přichází Bůh z nebe k nám – ne aby rozptýlil vystrašené lidi, ale aby shromáždil všechny ve víře. Bůh přichází v moci Ducha a výsledkem je (Skutky 2:4): Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat, aby každý kdo se přijde podívat(2:6)je slyšel mluvit svou vlastní řečí. Proč? Aby (2:21) Každý, kdo vzývá Hospodinovo jméno, bude zachráněn. 

Stavitelé Bábelu toužili udělat si jméno tím, že dosáhnou až do nebe. Teď přichází Bůh z nebe k nám a dává nám jméno, které zachraňuje, jméno Ježíš. Proto pak Petr v letničním kázání říká (2:38): Čiňte pokání a každý se nechte pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy. I vy přijmete dar Ducha svatého. Paradoxně (a krásně), právě v tomto Ježíši jsme duchovně již tímto rozhodnutí vzatí do nebe – i když nebe přišlo na zem. Zatímco Bůh rozptýlil shromážděné ve strachu z bezvýznamnosti, Bůh dává nejlepší jméno těm, kteří se shromažďují ve víře.

Příběh Bábelu a Letnic není především příběh o vzniku mnoha jazyků. Je to mnohem více příběh o tom, proč se shromažďujeme, a jak hledáme význam ve svém životě. Je to příběh o strachu a víře. Boží Duch nás vede ke jménu Ježíš, ve kterém nebe přišlo na zem a my jsme pozvednuti k Bohu. Jistě, není nic zlého na hledání významu, je to koneckonců ozvěna našeho stvoření – byli jsme stvořeni k Božímu obrazu. Jen si musíme zvolit jméno, ke kterému se obrátíme v hledání smysluplnosti. Děláme si jméno ve strachu nebo přijímáme jméno ve víře? Rozdíl je obří. Je to rozdíl mezi být rozptýlen nebo shromážděn Bohem. Je to rozdíl mezi mocí Ducha nebo jen vlastní moci. Je to rozdíl o motivaci strachem z bezvýznamnosti nebo láskou. je to právě láska, kterou tento Duch leje rovnou do našeho srdce. Římanům 5:5 Tato naděje není klamná; vždyť Bůh do našich srdcí vylil svou lásku skrze Ducha svatého, jehož nám daroval. Bůh chce, abys prolomil ticho, vzýval Ježíšovo jméno, byl naplněný Duchem a jeho láskou, která je mnohem lepší motivací než strach. Dokonalá láska totiž zahání strach pryč. Včetně strachu z bezvýznamnosti.

Jsem vděčný teologovi Davidovi Fitchovi, jehož článek mě na spojení příběhu věže Bábel a Letnic upozornil úplně jako první.

Série o ničem | Nic nás neodloučí

V naší Sérii o ničem jsme se propracovali k úplnému závěru a já se nemohu dočkat až se podíváme na opravdu důležitý verš napsaný apoštolem Pavlem o ničem. Než se k němu dostaneme, pojďme si rychle připomenout, o čem vlastně celá série byla. Říkali jsme si, že slova ne nebo nic jsou důležitá pro naše priority a postoje. Kdykoliv říkáš něčemu ne, říkáš něčemu jinému ano a kdykoliv říkáš něčemu ano, říkáš něčemu ne. Instinktivně to chápeme – víme, že nemůžeme mít všechno, protože některé věci jsou protiklady. Nemůžeš mít třeba hluboká přátelství, když lidi „vidíš“ jen na facebooku. Nemůžeš být moudrým a chytrým člověkem, když je zdroj tvých informací jen televize a internet. Když tedy něčemu řekneš ne, objevíš bohatství na druhé straně. Takže, řekneš ne pouhému sezení před počítačem, začneš se stýkat s lidmi a objevíš sílu formujících přátelství, kde se přeš, směješ, hledáš, a děláš věci – společně. Abys objevil některá požehnání, musíš některým činnostem říct NE. A tak jsme v naší sérii zjistili, že slovo NIC může být velmi bohaté a hluboké na druhé straně.

Začali jsme s modlitbou krále Davida: Hospodin je můj pastýř, vážně mi nic nechybí. Pokračovali jsme s andělským povzbuzením překvapené Marii, která měla praktickou námitku na to, co po ní Bůh chtěl: „Jak se to může stát?“, a dostalo se ji odpovědi, že U Boha přece není nic nemožné. Pak jsme probírali rovnou dvě nic: Nic jsme si na svět nepřinesli a nic si z něho nemůžeme odnést, což nám dává neuvěřitelnou perspektivu věčnosti a střízlivého pohledu na sebe, své možnosti a své cíle na světě. Ve čtvrtém díle jsme společně objevovali, co má Ježíš na mysli s větou, že Není nic skrytého, co nebude zjeveno, ani nic tajného, co nebude poznáno. Mluvil o svém poselství učedníkům – mají ho odvážně hlásat beze strachu z lidí a jejich odsudků. Mají si přitom dát pozor, aby se jejich slova nikdy nevzdálily od jejich života (aby neříkali něco jiného než žijí), a aby si dali pozor na rychlé odsuzování jiných lidí šířením nebo nasloucháním pomluv – místo toho mají svítit světu tak, aby nejen slyšel, ale především viděl poselství Boží lásky.

Aby svět viděl a slyšel poselství Boží lásky. To je výborný konec předchozí části. Už jsem zde v Elementu několikrát říkal, že jsem se léta vyhýbal kázání na téma „láska“. To slovo tak moc ztratilo svou vnitřní sílu, že se stalo banálním a zbytečným. Měl jsem za to, že milujeme tolik věcí, tolik situací, tolik lidí, že vlastně nechápeme, co láska je. Cítil jsem, že je to vyprázdněné slovo. A navíc jsem si říkal, že kdo je na to tak asi zvědavý, když toto slovo slyší stokrát denně v různých souvislostech. Jenže, pletl jsem se. Ze strachu, abych nebyl banální jsem se vyhýbal samotnému smyslu Boží i lidské existence. Nedávno jsem se tomu věnoval více v sérii CORE. Láska není jen základní Boží vlastností. Láska je přímo Božím jádrem. Poznali jsme lásku, kterou k nám Bůh má, a uvěřili jsme jí. Bůh je láska. To píše Jan ve svém dopise církvi (1. Janova 4:16). A o chvíli předtím píše tentýž Jan ve svém evangeliu: Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život. (Jan 3:16) Janovo poselství je jasné: Bůh nás má opravdu rád! Láska je základním prvkem vztahu s Bohem.

To je skvělé, že to Jan říká. Jenže… Boží lásku vždy necítíme. Může za to hodně důvodů - jsme zaneprázdnění se na ni soustředit, cítíme se zahlceni životem, trápí nás starosti nebo jsme oslepení radostmi. Nejčastějším důvodem je ovšem něco jiného. Jsou to pochyby. Pochyby o Bohu a pochyby o sobě. Známe se a víme, jak to obecně chodí ve vztazích mezi lidmi. Víme, že dokážeme lidi zklamat a také, že prožíváme rozčarování z jiných lidí. Víme, jak se kradou iluze. Víme, že pro dobré a trvalé vztahy musíme někdy hrát divadlo. Nesmíme ztratit tvář a maskujeme své osobní já. Víme, že kdyby nás druzí znali doopravdy, jejich láska k nám by nebyla tak samozřejmá. Samozřejmě, platí to různě v různých vztazích. Protože pochybujeme o sobě, je lehké pochybovat po Bohu. Jestli my dokážeme ztratit nervy s jinými lidmi tak lehce, je jasné, že Bůh s námi ztrácí také nervy. Zasloužíme si to. Cítíme totiž emoci vyplývající z viny. Cítíme hanbu. Vina je pocit, který se dostaví krátce poté, co jsme vědomě udělali něco nesprávného. Dostaví se také poté, co jsme něco špatného udělali nevědomky, ale někdo nás na to upozorní nebo si to uvědomíme sami později. V té nejčistší podobě je vina Božím darem, vede nás ke změně, k pokání, k nápravě, k polepšení. Jenže, vina bez odpovědi má jinou vlastnost. Stává se z ní její krutá sestřenice hanba. Na rozdíl od viny (která vede k nápravě a pokání) vede hanba jinam. Vede k obviňování a zahanbení. Útočí na vlastní identitu. Útočí na vztahy, kde se cítíme zahanbeni a stydíme se. Vina je dar, ale hanba vzbuzuje pochyby o nás, a nakonec o Bohu. Neumíme si totiž představit, že by nás mohl přijímat takové, jací doopravdy jsme. Nakonec začneme pochybovat o tom, zda mu lze věřit, když říká, že nás opravdu miluje.

Ne nadarmo ovšem také Jan napsal (1. Janova 3:21 ČEP): Moji milí, jestliže nás srdce neobviňuje, máme svobodný přístup k Bohu. Jan jinými slovy píše, že když nás srdce obviňuje, naše cesta k Bohu je blokovaná. Nemáme svobodný přístup. Ztrácíme radostnou důvěru. Naše zahanbení způsobí, že vidíme sebe jako nehodné Boží lásky. A přestože fakticky máme pravdu (opravdová láska v jakémkoliv vztahu je dar, který si nelze koupit), nakonec se naše zahanbení promítne ve ztrátě důvěry. Není přesně tohle důvodem, proč Boží lásku nedokážeme v některých chvílích cítit?

V Janově evangeliu, 9. kapitole, najdeme jeden z nejlepších příběhů Nového Zákona. Za úsvitu, brzy ráno, přichází Ježíš do Chrámu a farizeové k němu přivádějí ženu chycenou při cizoložství, tedy při nevěře. Sex mimo manželství označovali za smilstvo, sex s někým jiným než se svým manželským partnerem (my dnes říkáme nevěra) nazývali cizoložství, tedy spát na cizím loži. Chrám je to poslední místo, kde by chtěla být. Chrám, Boží přítomnost, bohoslužby za hříchy… Chrám stojí jako pomník jejího hříchu, hanby, odloučení od Boha. Cítí se zahanbena. Oprávněně. Farizejové ale sledují jiný cíl. Chtějí Ježíše nachytat na něčem, co odporuje zákonu, aby ho mohli z něčeho obvinit. Tedy, podle Zákona ji mají ukamenovat. Co na to Ježíš. Ten příběh je notoricky známý. Ježíš si něco čmárá na zem do prachu. Čím déle píše, tím více mlčí. Dává také prostor, aby zkoumali svá srdce. Jsou zmateni. Ježíš většinou odpověděl něco hned, něco jasného nebo pronikavě chytrého. Proč teď mlčí? A tak naléhají. „Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní první hodí kamenem.“, uslyší nečekanou odpověď. Začnou se jeden po druhém vytrácet, nakonec Ježíš zůstal s tou ženou sám. Jan 9:10-11: Ježíš se zvedl a zeptal se jí: „Kde jsou tvoji žalobci, ženo? Nikdo tě neodsoudil?“„Nikdo, Pane,“ odpověděla. „Ani já tě neodsuzuji,“ řekl jí Ježíš. „Jdi a už nehřeš.“ Ježíš ji odpouští. Ježíš ji vede ke změně a obnově.

Tento příběh budí již po mnohá staletí vášnivou imaginaci. Je totiž evangeliem v kostce. Ale ta žena skutečně zhřešila! Zcela správně cítila vinu. Dokonce cítila správně i zahanbení. Vůbec se nevymlouvá na to, že s ní správně měli přivést i muže, se kterým byla nevěrná. Její vina je i tak nepopiratelná. A přesto ji Ježíš odpouští. A vede ke změně života. To je radikální milost. Je to zcela radikální láska. Ježíš, který přesně zná a ví, jací doopravdy jsme, který zná naše tajné hříchy a provinění, a který by mohl k našemu zahanbení přidat i své odsouzení a odmítnutí, říká: Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš. Pocity, které tento příběh vyvolává ho zcela správně řadí mezi zlaté poklady evangelií. Trochu podobný pocit máme, když čteme životní dílo apoštola Pavla, které známe jako dopis do Říma. V něm Pavel mistrovsky shrnuje celou svou teologii – o vlastním hříchu, naší náboženské snaze, a o dobré zprávě v Kristu a moci Ducha k jinému životu. Na konci 8. kapitoly tohoto skvělého dopisu najdeme také naše dnešní NIC.

Římanům 8:31-35 Co na to řekneme? Když je Bůh s námi, kdo proti nám!? Neušetřil svého vlastního Syna, ale vydal ho za nás za všechny; jak by nám s ním tedy nedaroval i všechno ostatní? Kdo obviní Boží vyvolené? Vždyť Bůh ospravedlňuje! Kdo nás odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš zemřel, ale hlavně byl vzkříšen z mrtvých, je po Boží pravici a prosí za nás! Co nás oddělí od Kristovy lásky? Snad soužení, úzkost nebo pronásledování, hlad, nahota, nebezpečí nebo meč? Jak je psáno: „Pro tebe nás zabíjejí v kteroukoli chvíli, za ovce na porážku mají nás.“ V tom všem ale skvěle vítězíme skrze Toho, který nás miluje! Jsem si jist, že smrt ani život, andělé ani démoni, věci přítomné ani budoucí, žádná moc, výšina ani hlubina ani nic jiného v celém stvoření nás nemůže oddělit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu!

Pavel píše tato slova lidem, kteří skutečně jsou posílání na smrt kvůli Ježíši. Rozhodli se stát součástí jeho království a vyznali, že patří králi Ježíši, ne císařovi. Moc dobře tedy ví, že v životě můžeš prožívat různé těžkosti a problémy. Čtyřikrát se tam Pavel ptá: „Kdo nás odsoudí? Kdo nás obviní? Kdo je proti nám? Kdo nás oddělí od Boha?“ Nikdo to nedokáže, protože Ježíš vstal z mrtvých a právě teď se za tebe přimlouvá. Ježíš se za tebe modlí právě teď. Dokonce i tehdy, kdy ví, jaký doopravdy jsi! Tato Ježíšova služba jeho lidu, kterou dnes koná, je zmíněna i Janem i v knize Židům, a také Lukášem ve Skutcích. Nacházíme v ní ohromnou vzpruhu a útěchu. Ježíš tě zná a přesto tě neopouští. Ježíš tě zná a modlí se za tebe. Modlí se, abys vydržel. Modlí se, abys našel odvahu ke změně. Modlí se, abys znovu důvěřoval. Dává ti znovu světlo, které tě vede ve tvých temnotách, ve tvém údolí stínu smrti. Díky němu ti nic nechybí.

Jsem si jist, že nás smrt ani život, andělé ani démoni, věci přítomné ani budoucí, žádná moc, výšina ani hlubina ani nic jiného v celém stvoření nás nemůže oddělit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu! Tohle je dobrá zpráva. To je pravé evangelium. Jako dramatická symfonie na závěr Pavlova velkého argumentu o hříchu, vině a hanbě zní, že Ježíš zemřel, ale hlavně vstal z mrtvých a dnes žije a přimlouvá se za tebe! Jeho láska je natolik velká, že navzdory tvému stavu, navzdory tvým hříchům, tě neodsuzuje. Vede tě ke změně, vede tě k sobě. Protože NIC v celém stvoření tě neodloučí od Boží lásky, která je v Kristu.

Tento díl Série o ničem si můžete poslechnout na našich podcastech zde 

http://element.cx/detail_audio.php nebo na iTunes zde http://bit.ly/13q8U9g.

Série o ničem | Nic není skrytého

Dnešní blog na téma NIC pochází z věty, která mi vždy jistým způsobem naháněla hrůzu. Tuto Ježíšovu větu máme zaznamenanou hned ve třech evangeliích (kromě Jana), a pokaždé trochu v jiném vyznění a kontextu. Větu někteří používali k tomu, aby mě strašili. Fakt. Nevěříte? Zní: Není nic skrytého, co nebude zjeveno, ani nic tajného, co nebude poznáno. Strašení spočívalo v tom, že mi říkali, že jednoho dne bude Boží soud, kde se veřejně řekne všechno, co jsem kdy udělal, řekl, a dokonce si i pomyslel. Tvrdili, že to bude jako v kině, kde proběhne něco jako film našeho života. Všechny naše skvělé momenty. Ale také… No, a protože se znám, bylo jasné, že to bude hrůza… Přišlo mi to jako exemplární trest. Jako když něco provedete a vaši rodiče svolají celou rodinu a také všechny sousedky i vaše kamarády a řeknou: „Poslyšte, co Lukáš udělal!“ Úplně jsem se při té představě zpotil. Kdo ví, možná právě z toho vznikla představa očistce. Zároveň mi to nedávalo smysl - Bůh mi přece v Ježíši odpustil mé hříchy, proč by je měl znovu připomínat, navíc takto veřejně? Vyznal jsem mu, že jsem nuzný a nestačím na to sám, vzdal jsem se mu do jeho rukou, a on mě – podobně jako v podobenství o marnotratném synu – ani nenechal domluvit, objal mě, políbil a nasadil mi prsten synovství.

Vzpomínáte na toto asi nejhezčí podobenství, které Ježíš vyprávěl? Je také zároveň nejskandálnější, protože v něm vystupuje v hlavní roli radikální milost. V této souvislosti mi představa takového pojetí soudu evokovalo, že pak později, u večeře, otec z Ježíšova příběhu řekne: „Tak synu, sice jsem ti odpustil a přijal tě, ale je načase, abys věděl, co si o tobě doopravdy myslím. Tady je tvůj abecední seznam hříchů. Je na čase, abys vědět, co jsi zač a mohl z toho znovu konat pokání.” Hrozná a děsivá představa. Ano, Boží soud proběhne, ale Ježíšovi následovníci na něm budou hodnocení skrze Krista. Měřeno nám bude z jakého materiálu stavěli svou službu a svůj život. Ne, nebude tam probíhat film našeho života. Žádný doják, drama ani horor. Já vím, že někteří si na svém žánru dáváme záležet, ale když se staneme novým stvořením v Kristu, staré věci pominuly a disk s filmem našeho života byl vymazán!

O čem Ježíš mluví? Mluví o soudu nebo o něčem jiném? Moc mi pomohlo, když jsem si všechna tři zmíněná místa přečetl v kontextu a zjistil jsem, že přestože mají jiný důraz, celkově jsou všechna tři nasměrována pozitivně. Pojďme se na ta místa podívat postupně a řekneme si přitom, co je hlavním důrazem pasáže. A protože se jmenuju Lukáš, začneme u mého jmenovce. Jeho pasáž je pro mě nejznámější, a byla to většinou ona, která mi byla citována, a kde jsem měl onen strach. Lukáš 12:1-3: Mezitím se shromáždil mnohatisícový dav, takže lidé po sobě šlapali. Ježíš promluvil především ke svým učedníkům: „Dávejte si pozor na farizejský kvas, jímž je pokrytectví. Není totiž nic skrytého, co nebude zjeveno, ani nic tajného, co nebude poznáno. Co jste říkali ve tmě, bude slyšet na světle, a co jste ve svých pokojích šeptali do ucha, se bude hlásat ze střech.

Na první pohled je to jasné – jsi-li pokrytec, všechno bude zjeveno. Zamysleli jste se nad tím, co Ježíš přesně kritizuje, když mluví o pokrytectví farizejů? Nejprve malá vsuvka: Kdo jsou farizejové? Je to jedna z židovských náboženských a politických stran (hlavní tvář rabínského judaismu během Druhého chrámu). Ohnisko Ježíšova sporu s farizeji můžeme vidět ve sklonu farizejů vykládat Zákon jako systém příkazů a závazků, v němž už není místo pro živého Boha. Tak díky tomu chápali morálku jako lidský výkon, který nenechává dostatečný prostor pro Boží milost, milosrdenství a lásku. V čem spočívalo jejich pokrytectví? Jednoduše: v tvrdosti jejich srdce. Na to Ježíš mnohokrát přímo upozorňuje, a nás varuje, abychom tak také neskončili. Později apoštolové ve svých dopisech budou první křesťany varovat před tímtéž. (Židům 3:7-8): Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas,; nezatvrzujte svá srdce. Každý z nás má kapacitu své srdce zatvrdit. A co se stane pak? Naše slova a náš život začne být v rozporu. Tehdy se staneme pokrytci. Jak říká Slovník cizích slov, pokrytec je neupřímný člověk, licoměrník, člověk s dvojí tváří. Když jsme si vysvětlili pokrytce, podívejme se na to ještě jednou. Je jasné, že z tohoto kontextu to vyznívá tak, že když budeš pokrytcem (budeš žít jinak než mluvíš), pak se to prostě jednou provalí. Skutečně to tak můžeme slyšet. Zároveň nám pomůže, když se podíváme ke kolegům Lukáše do jejich evangelií, jak to vnímají oni. Jejich pohled na hlásání ze střech je poměrně překvapivé. Než se tam vydáme, tak si shrneme, že v Lukášově evangeliu Ježíš varuje před pokrytectvím a tvrdým srdcem.

Druhé zní podobně, ale kontext je trochu jiný. Ježíš tady reaguje na to, že ho obvinili z nekalých praktik. Označili ho za syna pekla, který zázraky dělá moci ďábla. Klasický způsob, jak zdiskreditovat protivníka a oponenta (my to děláme taky neustále – třeba když někoho přirovnáme k Hitlerovi). Ježíš v této pasáži dá najevo, že jestli obviňovali z nekalých jeho, my jako jeho učedníci to můžeme čekat rovněž. Proto mě nikdy nepřekvapí, když mě někdo kritizuje z nekalých praktik. Nemohu čekat nic jiného. Matouš ale zachycuje Ježíšova slova jako pobídku. Matouš 10:24-28: Není učedník nad mistra ani služebník nad svého pána. Pro učedníka je dost na tom, když bude jako jeho mistr a služebník jako jeho pán. Jestliže hospodáře nazvali Belzebubem, čím spíše jeho domácí? Nebojte se jich. Není totiž nic skrytého, co nebude zjeveno, ani nic tajného, co nebude poznáno. Co vám říkám ve tmě, mluvte na světle; co slyšíte šeptat do ucha, hlásejte ze střech! Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou. Raději se bojte Toho, který může duši i tělo zahubit v pekle.

Když nás z něčeho obviní (pamatujete na Elemenťáckou kampaň Brainwashed?), nemáme se bát. Pamatujte, Ježíšova slova jsou řečena v kultuře, kde popravit někoho za špatný názor, za rouhání, a klidně i za smýšlené nactiutrhání bylo jednoduché. Dává tedy smysl, že nás nabádá k tomu, že nemáme mít strach z těch, kteří mohou zabít naše tělo. Zároveň je tu něco lepšího. Co nám Ježíš říká osobně do našeho ucha, máme hlásat ze střech – bez strachu a bázně. Všimli jste si, jak to najednou vyznívá jinak? Místo, aby se někde hlásalo nahlas to, co jsme dělali ve skrytu my, ve skutečnosti máme my nahlas hlásat to, co nám Ježíš říká skrytě. Slyšíme ho mluvit do našeho ucha? Nemusíme se bát, dobrá zpráva o Kristu neobsahuje žádná tajná ustanovení, rituály nebo učení. Vše je veřejné a jasné. Proto nás v Matoušově evangeliu Ježíš povzbuzuje k radostnému a odvážnému prohlášení.

V třetí zmínce naší věty se u Marka dozvíme ještě jinou zajímavou perspektivu. Tentokrát je víc zaměřená na životní styl než na naše slova. Slova tam zastoupená jsou také, ale spíše ty, které slyšíme než ty, která říkáme. Marek 4:21-24: Dále jim řekl: „Přináší se snad lampa, aby ji postavili pod vědro nebo pod postel? Nemá se postavit na svícen? Není totiž nic skrytého, co by nemělo být zjeveno, ani nic tak utajeného, aby to nevyšlo najevo. Má-li kdo uši k slyšení, slyš!“ Řekl jim také: „Dávejte pozor na to, co posloucháte. Jakou mírou měříte, takovou vám bude odměřeno a ještě vám bude přidáno.

V této pasáži Ježíš mluví o našem životním stylu – jak moc svítíme okolo sebe. Světlo se dává, aby bylo vidět a osvítilo tmu. Když je místnost osvětlená, nic nezůstává skrytého. To je podobné předchozím kontextům, jen s tím rozdílem, že to nejsou naše slova, ale životní styl. Všichni víme, že náš život – kvalita našeho manželství, naše děti, jak se chováme v práci pod tlakem, nebo při sportu, naše štědrost, pohostinnost, laskavost – to všechno mluví hlasitěji než naše slova. Činy doslova křičí. To je jasné, ne? Pak tam Ježíš ale přihazuje ještě to, jak a co posloucháme o jiných lidech. Dovolujeme pomluvám a souzení, aby nás ovlivnily v tom, jak přistupujeme k lidem okolo sebe? Ne. Místo toho musíme mít vždy na paměti, že pomluvy nakonec budou vždy veřejnou informací, proč se tedy podílet na něčem takovém. Jakou měrou měříte, takovou bude naměřeno – pomlouvající je vždy pomlouván. Proto v Elementu říkáme „STOP“ pomluvám. Konfrontujeme, ale nepomlouváme. V Markově evangeliu nás tedy Ježíš nabádá k otevřenému příkladnému životu.

Jak tedy dnešní větu shrneme? Ježíšův výrok (Není nic skrytého, co nebude zjeveno, ani nic tajného, co nebude poznáno) je často používán nesprávně jako strašení soudem, kde budou naše hříchy finálně zjevené. Z kontextu jeho slov je ale patrné, že Ježíš mluví o něčem jiném. Mluví o svém poselství, které učedníkům řekl – mají ho odvážně hlásat beze strachu z lidí a jejich odsudků. Mají si přitom dát pozor, aby se jejich slova nikdy nevzdálily od jejich života (aby neříkali něco jiného než žijí), a aby si dali pozor na rychlé odsuzování jiných lidí šířením nebo nasloucháním pomluv – místo toho mají svítit světu tak, aby nejen slyšel, ale především viděl poselství Boží lásky.

Kdo ví, možná nakonec je to celé velmi dobrá zpráva. Někdy se ptáme sami sebe, jak můžeme žít veřejně jako křesťané i v situacích, kdy víme, že se nám někdo vysměje, nebo se s námi bude hádat, nebo nás z něčeho bude obviňovat. Ježíšova slova ve všech třech evangeliích se také dají pochopit tak, že pokud opravdu máš s Ježíšem vztah (a slyšíš jej) a pokud opravdu žiješ tak, že tvá víra a tvé chování je v souladu – nemusíš se vlastně moc snažit lidem o Bohu říkat. Tvůj život a tvá slova budou křičet hlasitě ze střech, protože nedokážeš schovat své světlo a svou víru pod poklop, i kdyby ses snažil! Tvé světlo bude zářit. Tvůj život bude viditelný a ve svém okolí pohneš světem k lepšímu. To je velké povolání a velké zaslíbení. Proto si můžeš být jistý, že čím více žiješ s Bohem, tím více budou platit Ježíšova slova, že není nic skrytého, co nebude zjeveno, ani nic tajného, co nebude poznáno.

Tento díl Série o ničem si můžete poslechnout na našich podcastech zde 

http://element.cx/detail_audio.php nebo na iTunes zde http://bit.ly/13q8U9g.