Série o ničem | Nic nás neodloučí

V naší Sérii o ničem jsme se propracovali k úplnému závěru a já se nemohu dočkat až se podíváme na opravdu důležitý verš napsaný apoštolem Pavlem o ničem. Než se k němu dostaneme, pojďme si rychle připomenout, o čem vlastně celá série byla. Říkali jsme si, že slova ne nebo nic jsou důležitá pro naše priority a postoje. Kdykoliv říkáš něčemu ne, říkáš něčemu jinému ano a kdykoliv říkáš něčemu ano, říkáš něčemu ne. Instinktivně to chápeme – víme, že nemůžeme mít všechno, protože některé věci jsou protiklady. Nemůžeš mít třeba hluboká přátelství, když lidi „vidíš“ jen na facebooku. Nemůžeš být moudrým a chytrým člověkem, když je zdroj tvých informací jen televize a internet. Když tedy něčemu řekneš ne, objevíš bohatství na druhé straně. Takže, řekneš ne pouhému sezení před počítačem, začneš se stýkat s lidmi a objevíš sílu formujících přátelství, kde se přeš, směješ, hledáš, a děláš věci – společně. Abys objevil některá požehnání, musíš některým činnostem říct NE. A tak jsme v naší sérii zjistili, že slovo NIC může být velmi bohaté a hluboké na druhé straně.

Začali jsme s modlitbou krále Davida: Hospodin je můj pastýř, vážně mi nic nechybí. Pokračovali jsme s andělským povzbuzením překvapené Marii, která měla praktickou námitku na to, co po ní Bůh chtěl: „Jak se to může stát?“, a dostalo se ji odpovědi, že U Boha přece není nic nemožné. Pak jsme probírali rovnou dvě nic: Nic jsme si na svět nepřinesli a nic si z něho nemůžeme odnést, což nám dává neuvěřitelnou perspektivu věčnosti a střízlivého pohledu na sebe, své možnosti a své cíle na světě. Ve čtvrtém díle jsme společně objevovali, co má Ježíš na mysli s větou, že Není nic skrytého, co nebude zjeveno, ani nic tajného, co nebude poznáno. Mluvil o svém poselství učedníkům – mají ho odvážně hlásat beze strachu z lidí a jejich odsudků. Mají si přitom dát pozor, aby se jejich slova nikdy nevzdálily od jejich života (aby neříkali něco jiného než žijí), a aby si dali pozor na rychlé odsuzování jiných lidí šířením nebo nasloucháním pomluv – místo toho mají svítit světu tak, aby nejen slyšel, ale především viděl poselství Boží lásky.

Aby svět viděl a slyšel poselství Boží lásky. To je výborný konec předchozí části. Už jsem zde v Elementu několikrát říkal, že jsem se léta vyhýbal kázání na téma „láska“. To slovo tak moc ztratilo svou vnitřní sílu, že se stalo banálním a zbytečným. Měl jsem za to, že milujeme tolik věcí, tolik situací, tolik lidí, že vlastně nechápeme, co láska je. Cítil jsem, že je to vyprázdněné slovo. A navíc jsem si říkal, že kdo je na to tak asi zvědavý, když toto slovo slyší stokrát denně v různých souvislostech. Jenže, pletl jsem se. Ze strachu, abych nebyl banální jsem se vyhýbal samotnému smyslu Boží i lidské existence. Nedávno jsem se tomu věnoval více v sérii CORE. Láska není jen základní Boží vlastností. Láska je přímo Božím jádrem. Poznali jsme lásku, kterou k nám Bůh má, a uvěřili jsme jí. Bůh je láska. To píše Jan ve svém dopise církvi (1. Janova 4:16). A o chvíli předtím píše tentýž Jan ve svém evangeliu: Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život. (Jan 3:16) Janovo poselství je jasné: Bůh nás má opravdu rád! Láska je základním prvkem vztahu s Bohem.

To je skvělé, že to Jan říká. Jenže… Boží lásku vždy necítíme. Může za to hodně důvodů - jsme zaneprázdnění se na ni soustředit, cítíme se zahlceni životem, trápí nás starosti nebo jsme oslepení radostmi. Nejčastějším důvodem je ovšem něco jiného. Jsou to pochyby. Pochyby o Bohu a pochyby o sobě. Známe se a víme, jak to obecně chodí ve vztazích mezi lidmi. Víme, že dokážeme lidi zklamat a také, že prožíváme rozčarování z jiných lidí. Víme, jak se kradou iluze. Víme, že pro dobré a trvalé vztahy musíme někdy hrát divadlo. Nesmíme ztratit tvář a maskujeme své osobní já. Víme, že kdyby nás druzí znali doopravdy, jejich láska k nám by nebyla tak samozřejmá. Samozřejmě, platí to různě v různých vztazích. Protože pochybujeme o sobě, je lehké pochybovat po Bohu. Jestli my dokážeme ztratit nervy s jinými lidmi tak lehce, je jasné, že Bůh s námi ztrácí také nervy. Zasloužíme si to. Cítíme totiž emoci vyplývající z viny. Cítíme hanbu. Vina je pocit, který se dostaví krátce poté, co jsme vědomě udělali něco nesprávného. Dostaví se také poté, co jsme něco špatného udělali nevědomky, ale někdo nás na to upozorní nebo si to uvědomíme sami později. V té nejčistší podobě je vina Božím darem, vede nás ke změně, k pokání, k nápravě, k polepšení. Jenže, vina bez odpovědi má jinou vlastnost. Stává se z ní její krutá sestřenice hanba. Na rozdíl od viny (která vede k nápravě a pokání) vede hanba jinam. Vede k obviňování a zahanbení. Útočí na vlastní identitu. Útočí na vztahy, kde se cítíme zahanbeni a stydíme se. Vina je dar, ale hanba vzbuzuje pochyby o nás, a nakonec o Bohu. Neumíme si totiž představit, že by nás mohl přijímat takové, jací doopravdy jsme. Nakonec začneme pochybovat o tom, zda mu lze věřit, když říká, že nás opravdu miluje.

Ne nadarmo ovšem také Jan napsal (1. Janova 3:21 ČEP): Moji milí, jestliže nás srdce neobviňuje, máme svobodný přístup k Bohu. Jan jinými slovy píše, že když nás srdce obviňuje, naše cesta k Bohu je blokovaná. Nemáme svobodný přístup. Ztrácíme radostnou důvěru. Naše zahanbení způsobí, že vidíme sebe jako nehodné Boží lásky. A přestože fakticky máme pravdu (opravdová láska v jakémkoliv vztahu je dar, který si nelze koupit), nakonec se naše zahanbení promítne ve ztrátě důvěry. Není přesně tohle důvodem, proč Boží lásku nedokážeme v některých chvílích cítit?

V Janově evangeliu, 9. kapitole, najdeme jeden z nejlepších příběhů Nového Zákona. Za úsvitu, brzy ráno, přichází Ježíš do Chrámu a farizeové k němu přivádějí ženu chycenou při cizoložství, tedy při nevěře. Sex mimo manželství označovali za smilstvo, sex s někým jiným než se svým manželským partnerem (my dnes říkáme nevěra) nazývali cizoložství, tedy spát na cizím loži. Chrám je to poslední místo, kde by chtěla být. Chrám, Boží přítomnost, bohoslužby za hříchy… Chrám stojí jako pomník jejího hříchu, hanby, odloučení od Boha. Cítí se zahanbena. Oprávněně. Farizejové ale sledují jiný cíl. Chtějí Ježíše nachytat na něčem, co odporuje zákonu, aby ho mohli z něčeho obvinit. Tedy, podle Zákona ji mají ukamenovat. Co na to Ježíš. Ten příběh je notoricky známý. Ježíš si něco čmárá na zem do prachu. Čím déle píše, tím více mlčí. Dává také prostor, aby zkoumali svá srdce. Jsou zmateni. Ježíš většinou odpověděl něco hned, něco jasného nebo pronikavě chytrého. Proč teď mlčí? A tak naléhají. „Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní první hodí kamenem.“, uslyší nečekanou odpověď. Začnou se jeden po druhém vytrácet, nakonec Ježíš zůstal s tou ženou sám. Jan 9:10-11: Ježíš se zvedl a zeptal se jí: „Kde jsou tvoji žalobci, ženo? Nikdo tě neodsoudil?“„Nikdo, Pane,“ odpověděla. „Ani já tě neodsuzuji,“ řekl jí Ježíš. „Jdi a už nehřeš.“ Ježíš ji odpouští. Ježíš ji vede ke změně a obnově.

Tento příběh budí již po mnohá staletí vášnivou imaginaci. Je totiž evangeliem v kostce. Ale ta žena skutečně zhřešila! Zcela správně cítila vinu. Dokonce cítila správně i zahanbení. Vůbec se nevymlouvá na to, že s ní správně měli přivést i muže, se kterým byla nevěrná. Její vina je i tak nepopiratelná. A přesto ji Ježíš odpouští. A vede ke změně života. To je radikální milost. Je to zcela radikální láska. Ježíš, který přesně zná a ví, jací doopravdy jsme, který zná naše tajné hříchy a provinění, a který by mohl k našemu zahanbení přidat i své odsouzení a odmítnutí, říká: Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš. Pocity, které tento příběh vyvolává ho zcela správně řadí mezi zlaté poklady evangelií. Trochu podobný pocit máme, když čteme životní dílo apoštola Pavla, které známe jako dopis do Říma. V něm Pavel mistrovsky shrnuje celou svou teologii – o vlastním hříchu, naší náboženské snaze, a o dobré zprávě v Kristu a moci Ducha k jinému životu. Na konci 8. kapitoly tohoto skvělého dopisu najdeme také naše dnešní NIC.

Římanům 8:31-35 Co na to řekneme? Když je Bůh s námi, kdo proti nám!? Neušetřil svého vlastního Syna, ale vydal ho za nás za všechny; jak by nám s ním tedy nedaroval i všechno ostatní? Kdo obviní Boží vyvolené? Vždyť Bůh ospravedlňuje! Kdo nás odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš zemřel, ale hlavně byl vzkříšen z mrtvých, je po Boží pravici a prosí za nás! Co nás oddělí od Kristovy lásky? Snad soužení, úzkost nebo pronásledování, hlad, nahota, nebezpečí nebo meč? Jak je psáno: „Pro tebe nás zabíjejí v kteroukoli chvíli, za ovce na porážku mají nás.“ V tom všem ale skvěle vítězíme skrze Toho, který nás miluje! Jsem si jist, že smrt ani život, andělé ani démoni, věci přítomné ani budoucí, žádná moc, výšina ani hlubina ani nic jiného v celém stvoření nás nemůže oddělit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu!

Pavel píše tato slova lidem, kteří skutečně jsou posílání na smrt kvůli Ježíši. Rozhodli se stát součástí jeho království a vyznali, že patří králi Ježíši, ne císařovi. Moc dobře tedy ví, že v životě můžeš prožívat různé těžkosti a problémy. Čtyřikrát se tam Pavel ptá: „Kdo nás odsoudí? Kdo nás obviní? Kdo je proti nám? Kdo nás oddělí od Boha?“ Nikdo to nedokáže, protože Ježíš vstal z mrtvých a právě teď se za tebe přimlouvá. Ježíš se za tebe modlí právě teď. Dokonce i tehdy, kdy ví, jaký doopravdy jsi! Tato Ježíšova služba jeho lidu, kterou dnes koná, je zmíněna i Janem i v knize Židům, a také Lukášem ve Skutcích. Nacházíme v ní ohromnou vzpruhu a útěchu. Ježíš tě zná a přesto tě neopouští. Ježíš tě zná a modlí se za tebe. Modlí se, abys vydržel. Modlí se, abys našel odvahu ke změně. Modlí se, abys znovu důvěřoval. Dává ti znovu světlo, které tě vede ve tvých temnotách, ve tvém údolí stínu smrti. Díky němu ti nic nechybí.

Jsem si jist, že nás smrt ani život, andělé ani démoni, věci přítomné ani budoucí, žádná moc, výšina ani hlubina ani nic jiného v celém stvoření nás nemůže oddělit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu! Tohle je dobrá zpráva. To je pravé evangelium. Jako dramatická symfonie na závěr Pavlova velkého argumentu o hříchu, vině a hanbě zní, že Ježíš zemřel, ale hlavně vstal z mrtvých a dnes žije a přimlouvá se za tebe! Jeho láska je natolik velká, že navzdory tvému stavu, navzdory tvým hříchům, tě neodsuzuje. Vede tě ke změně, vede tě k sobě. Protože NIC v celém stvoření tě neodloučí od Boží lásky, která je v Kristu.

Tento díl Série o ničem si můžete poslechnout na našich podcastech zde 

http://element.cx/detail_audio.php nebo na iTunes zde http://bit.ly/13q8U9g.