Proč nejsou Vánoce jen pro děti

Vánoce… Všímáte si, že když se nás někdo zeptá na Vánoce, většině z nás se vybaví obrazy a tradice, které jsme zažili v dětství? Vzpomínky to mohou být smutné, pokud rodina například dobře nefungovala a rodiče se během Vánoc vždy pohádali. Nebo pokud jsme někoho před Vánocemi ztratili. Většina z nás má ale vzpomínky pěkné. Vzpomínáme na celkovou atmosféru, vzpomínáme na lásku, kterou jsme cítili, vzpomínáme na bezpečí Vánočních tradic, které naše rodina držela. V tradicích opravdu nalézáme bezpečí – že svět je stále v pořádku; že věci jsou takové, jaké mají být. Vánoce v naší rodině kupříkladu probíhaly pokaždé stejně. Nejprve jsme připravili dům, snědli večeři (vždy řízek, nikdy ne kapr – alespoň od doby, kdy babičce zaskočila kost), šli pod stromek, rozdali si dárky. Mezi nimi byl každoročně jeden, na který jsem se těšil úplně nejvíce – každý z nás dostal vlastní talíř s ovocem a trochou cukroví, který jsme mohli ujídat podle libosti celé Vánoce. Chápete? Žádné hádky se sourozenci, kdo dřív něco sní! Vlastní talíř s ovocem! Pak jsme koukli na pohádku, na druhý den ráno šli do kostela, a pak 26. ještě jednou, tentokrát s programem, který si celý připravily děti. Hezké, ale když jsme zpívali, některé z nás (jako třeba mě) poprosili, abychom pokud možno jen otevírali pusu a moc jim ten sborový zpěv nekazili! Myslím, že každý z nás by mohl vyprávět podobné příběhy o zvycích a tradicích z vlastních Vánoc.

Asi se tedy shodneme, že vzpomínky na Vánoce jsou ovlivněné naším dětstvím. Pozdější dospělácké Vánoce nám už trochu splývají. Až do doby, než začneme vytvářet Vánoční tradice pro vlastní děti. Je to přirozené. Ale právě proto se nám někde do podvědomí vryje obraz Vánoc jako svátky především a hlavně pro děti. Někdy slyším přesně tento komentář: „Vánoce moc nemusím, ale děláme to hlavně kvůli dětem, aby měly hezké vzpomínky.“ Zcela to chápu, ale myslím si, že my dospělí, zkušení, protřelí životem, a různě těžce zkoušení o něco velkého, mocného a skvělého přicházíme, když Vánoce „odsoudíme“ do pohádkového světa dětství. Dovolte mi to vysvětlit. Vánoce slavíme proto, že si připomínáme narození Ježíše, jenže my jsme z něj udělali pohádkového Ježíška nosícího dárky… Nedávno mi jeden velmi nepřátelsky naladěný kritik křesťanství napsal, že tady v církvi oblbujeme lidi pohádkami, ale on na Ježíška přestal věřit už v šesti letech! Víte, má rodina byla křesťanská, ale nikdy mi neříkala, že dárky nosí Ježíšek. Vždy oddělovali realitu od fikce – ano, vyprávěli mi příběh o Ježíšově narození, ale nedělali z něj pohádkovou bytost. Vždy jsem věděl, že dárky nám dávají rodiče – protože nás mají rádi. A my jsme dávali dárky zase jim. Nejdříve jsme něco vyráběli, a později jsme něco našetřili a třeba jim něco koupili. Protože je máme rádi. Nejenže jsme věděli, že dárky jsou od nich, na dárky jsme si to přímo psali! Nikdy jsem tedy nevěřil na pohádkového Ježíška. Nikdy jsem taky neztratil iluze, že Ježíšek neexistuje.

Tomu kritikovi jsem odepsal: „Vidíte, já na Ježíška nevěřil nikdy a v šesti letech jsem se smál těm, kterým to tehdy teprve docvaklo.“ Nechápejte mě prosím špatně, nesnažím se vám naznačit, jaké tradice si máte zvolit ve své rodině. Chápu dokonce, jak to vzniklo a chápu, že tím chceme vytvořit pravou pohádkovou atmosféru Vánoc. Jenže, Vánoce jsou lepší a mocnější než běžná pohádka, a platí to nejen pro děti. Ve skutečnosti, v původním Vánočním příběhu děti moc nevystupují. Je tam narozené dítě (o kterém si ještě něco povíme), ale jinak? Vystupují tam dospělí pastýři (těžce pracující a na sociálním řebříčku nízko postavení lidé), vystupují tam nějací astronomové z Východu (ti byli pro změnu na sociálním řebříčku hodně vysoko), pak několik zajímavých postav z chrámu, a hlavně je tam krutý král Herod, který děti zrovna nemiluje – ani vlastní, ani cizí. Když slyší, že se měl narodit nový židovský král, jeho reakce je krutá a přesně zapadá do toho, co o něm z historie víme. Dává děti v Betlémě povraždit! To opravdu nezní moc pěkně a pohádkově. Malý Ježíš tedy se svými rodiči utíká jako uprchlík do bezpečné země, do Egypta. Vrací se až po Herodově smrti.

Křesťané již dlouhou dobu mají ve zvyku některé příběhy z Bible trochu očistit. Obrousit hrany. Bible ale není pohádková kniha. Je tvrdá a místy krutá. Popisuje totiž život takový, jaký doopravdy je. Ale to vy znáte. Jsem přesvědčen, že každý z vás bez výjimky by mi mohl vyprávět příběh konfliktu, zla, krutosti nebo bolesti, který jste zažili vy sami nebo někdo z vašich blízkých. Víte, o čem mluvím. Nikdo z nás není imunní na temnotu světa, která dokáže zastínit vše dobré, co jsme prožívali. Každý se s tím musíme vyrovnat. Příběhy Bible mají do pěkných očištěných pohádek opravdu daleko. Někdy potřebujeme ten lak opravdu seškrábat. Například, příběh Noeho není výletní loď se zvířátky. Je to příběh o násilí a zlu, které se rozmohlo na světě. Úplně stejně, příběh Ježíšova narození není romantický příběh o narození v chlévě mezi pastýři. Je to ve skutečnosti příběh o knížeti pokoje přicházejícího do války. Je totiž příběh o okupaci, o zranitelnosti a o vítězství. Jako takový má hluboký význam nejen pro děti, ale taky pro nás dospělé.

Mnozí z nás se narodili a Vánoce jsme slavili v době, kdy naše země byla pod sovětskou okupací. Věděli jsme, že vojáci tady jsou, někdy jsme je třeba i potkávali. Ale úplně jinak okupaci vnímali ti, kteří ji v 68. roce zažili. Jako třeba mí rodiče a jako řada z vás. Pamatuji si, jak mi později tlumeně vyprávěli, jakou ztrátu iluzí utrpěli, když se jedné srpnové noci do naší země začaly valit ze všech stran vojska „přátelských“ armád. Ještě mnohem horší vzpomínky budou mít někteří z vás, kteří zažili německou okupaci o třicet let předtím. To byla nejen studená, ale regulérní válka, největší zlo, které člověk dokázal zkoncentrovat do několika málo let. Mohli bychom tedy mít pochopení pro Izraelce, Ježíšův lid, který léta trpěl pod okupací římské říše. Římané vyhlašovali Pax Romana, pokoj přinesený do celého světa Římem. Jenže jejich pokoj byl pečlivě udržovaný mečem a křížem. Nepřátele a vzbouřence neváhali křižovat, což byl nejkrutější způsob popravy, který do té doby člověk vymyslel. Neumírali jste přikováním do dřeva, umírali jste pomalým (někdy mnohadenním) udušením, kdy váha vlastního těla zabraňovala fungování plic. Pokoj Říma byl pro podrobené národy jako byl Izrael vždy ve znamení kříže.

Izrael má ovšem naději. Naději, že Bůh (který se zdá trvale odmlčený) pošle Zachránce, Mesiáše, Spasitele. Někdo, kdo je z okupace vysvobodí a obnoví své království. Touží po království, kde vládne Bůh a kde věci jsou doopravdy takové, jaké mají být. Prorok Izajáš slavné předpověděl, že tento syn přinese opravdový pokoj (9:5): Vždyť se nám narodilo dítě, byl nám dán syn; na jeho ramenou spočine vláda a bude nazýván: Podivuhodný rádce, Mocný Bůh, Otec věčnosti, Kníže pokoje. Myslím si, že jako národ, který ve své moderní historii zažil hned dvě velké okupace dokážeme ocenit, jak moc tento podrobený národ toužil po vysvobození. Vánoční příběh je přesně tímto příběhem. Je to příběh osvobození a něčeho nového, co začalo Ježíšovým narozením (a tím nemyslím změnu letopočtu). Už jsem říkal, že Římané vládli mečem a křížem. Izraelci měli tedy jasno ve svých představách: Mesiáš bude také vojevůdce, protože meč lze svrhnout jen mečem. Svrhne Pax Romana a ustanoví Boží pokoj. 

A pak se narodí Ježíš. Jeho narození je plné překvapení: Narodí se zázrakem panně. Nenarodí se v urozených podmínkách. Není ale ani zcela chudý. Jeho adoptivní otec má byznys s nábytkem. Jen se dostane do potíží, které způsobil (zase ten) Řím. Musí se jít zapsat na úřady a v žádném hotelu není místo. Proto se Ježíš narodí v nuzném a smradlavém chlévě. Navštíví ho však zmínění mudrci z Východu s drahými dary – díky nim mohou utéct do Egypta před Herodovým hněvem. Když pastýře nedaleko posílá anděl do chléva (kam jinam by je pustili, do paláce určitě ne), říká jim (Lukáš 2:10-12): Nebojte se! Hle, zvěstuji vám velikou radost pro všechny lidi. Dnes se vám ve městě Davidově narodil Spasitel – váš Mesiáš a Pán. A toto vám bude znamením: najdete děťátko zavinuté do plenek, ležící v jeslích. Pak spatřili na obloze nebeské zástupy chválících Boha (Lukáš 2:14): Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle. Pokoj. Kníže pokoje přichází. Konečně je osvobození na dosah.

Poselství pokoje v době války. Poselství naděje pro okupované. Budeme-li sledovat Ježíšův život, je jasné, že kolem něj mnozí šermují očekáváními: Kdy se konečně chopí meče, aby nás zbavil Pax Romana a nastolil ten pravý Boží pokoj? Tady začne mít Vánoční příběh zvláštní poetiku. Ježíš se narodil mimo palác, mimo hlavní dění. Nepřišel jako slavný válečník. Přišel do rodiny tesaře. Přistěhoval se do našeho sousedství tak nečekaně a nenápadně, že máme tendenci minout, jak důležitý jeho příchod je. Ježíš totiž nepřišel osvobodit Izraelskou zemi od okupantů. Ježíš přišel zachránit lidi od jejich hříchů. A co je zcela radikální a pro mnohé z nás nepochopené, Ježíš přišel osvobodit okupanty stejně jako okupované. Jeho pokoj není vytloukání meče mečem. Ježíš zrušil vládu meče a kříže jinak – křížem. Ježíš přišel, aby obnovil zemi do království, kde skutečně Bůh vládne – kde láska, naděje a víra vládnou opravdovým pokojem. A proto jsou Vánoce tak důležité pro dospělé. Bůh obnovuje svět člověka po člověku. Začne s vnitřním osvobozením od našeho hříchu, od nás samotných, od zlého; a dává vnitřní pokoj do našeho srdce, pokoj, který svět nedokáže dát. Z nás pak činí mírotvorce – činitelé pokoje. Dělá z nás aktivní agenty přinášející uzdravení těžce zkroušenému světu.

Vánoce nejsou jen pro děti. Děti jsou závislé na svých rodičích. Dítě chce, aby se o něj někdo postaral, dospělý se ale stará a má zodpovědnost. Dospělým lidem nevadí těžkosti, ve skutečnosti po nich někteří touží. Baví je překonávat překážky. Dospělým lidem ale vadí, pokud mají pocit, že je nikdo nepotřebuje. Moderní společnost přivedla umění, jak si připadat nepotřebný, k naprosté dokonalosti. Poselství Vánoc pro dospělé zní, že na tomto světě nejsme nepotřební – Bůh s námi počítá do svého příběhu. Nejsme jen prostí konzumenti, ale také dáváme dál. Překonáváme překážky – to z nás dělá dospělé! Jako děti přijímáme, ale dáváme jako dospělí

Vánoce jsou příběhem pokoje do světa plného násilí. Proto je tak významné jak Marie měla je pojmenovat svého syna, jako Ježíše (Bůh zachraňuje, Bůh je Spasitel) Jeho jméno symbolizuje spasení a záchranu. Poselství Vánoc je poselství pro každého z nás. Není to hezká pohádka na dobrou noc, je to připomenutí že Bůh má plán s lidstvem, že má plán s tvým životem, aby obnovil svět, kde vládne jeho opravdový pokoj. Vánoce jsou radikální příběh, kdy se neviditelné prolamuje to hmotného světa a má proto moc tento svět měnit. Proto mi dovolte, abych Vám letos popřál slovy apoštola Pavla (Koloským 3:15): Ve vašich srdcích ať vládne Kristův pokoj – právě k němu jste byli povoláni. 

Tento pokoj máme skrze Ježíše, proto děkujeme Bohu za to, co jeho jméno symbolizuje – Bůh nás zachraňuje. Bůh nás vysvobozuje. Bůh nás zmocňuje. Bůh nás povolává. Proto je jeho jméno pro nás nádherné.