Parabible | Recenze & reflexe

Během nedělní bohoslužby jsem přišel na podium mezi písněmi, modlil jsem se, udělal sbírku a pak jsem lidi povzbudil k poslední písní slovy Parabible. Tuto neděli jsme v Elementu právě končili seriál přednášek KudyKam, ve kterém jsme prozkoumávali to, jak se rozhodovat na životních křižovatkách mnoha možností. Použil jsem proto parafrázovaná slova Ježíše (Já jsem ta cesta, pravda i život, Jan 14:6): „Ve světě, kdy často nevíme KudyKam, kdy stojíme na křižovatkách otevřené budoucnosti, dnes tu stojíme, abychom uctívali toho, kdo řekl: Já jsem navigace, adresa i plná nádrž. On je skutečně vším, co potřebujeme k tomu, abychom dojeli ke správnému cíli.“ Po shromáždění jsem mluvil s jedním hledajícím hostem, který zatím v Boha nevěří. Tato slova, která jsem použil, ho prý motivovala k tomu, aby si příběh o Ježíšovi přečetl znovu a znovu se mu snažil porozumět. Úplně jinak totiž „slyšel“ stejnou evangelijní myšlenku, ovšem řečenou moderním a pro něj srozumitelným způsobem.

Tohle je asi nejsilnější stránka Parabible, nejnovějšího projektu Alexandra Fleka, jinak teologa a překladatele Bible21. Parafráze jsou svým způsobem kázání – snaží se aktualizovat poselství Bible do současné doby a současné situace posluchačů. Dělá to asi každý kazatel, byť k tomu používá různé prostředky. Cílem vyučování totiž není pouhá znalost nebo povědomí o biblických časech, cílem je aktivní život v současnosti formovaný biblickou zvěstí. Právě proto se v církvi nespokojíme jen se samotnou četbou Bible, ale máme k tomu nějaké vyučování. Aktualizujeme zvěst pro nás. 

Co se mi na Parabibli moc líbí je způsob, jak se Saša Flek vypořádal s jednotlivými příběhy evangelií. Parabible se tak snaží aktualizovat poselství evangelia tak, jako by se odehrávalo v dnešní době v České republice. Je vidět, že nad tím strávil hodně času a přemýšlení, aby to do sebe zapadlo. Galilea, v evangeliích odlehlý kout Izraele se silným nářečím a specifickou kulturou je v Parabibli Slezsko, Betlém městečko při Jeruzalému, je tady Beroun. Ježíš do Jeruzeléma, tedy do Prahy, nepřijede na oslovi, ale na kole. Dobré je povolání učedníků, zatímco v evangeliu spravují jako rybáří sítě, v Parabibli jsou správci sítě a Ježíš je povolává raději spojovat lidi, aby vybudovali takový Network, jaký to ještě nebyl. Mohl bych pokračovat s dalšími příklady, ale nechci čtenáře okrádat o zážitek, kterým čtení biblické parafráze je.

Za ideální situace by nás měla parafráze vrátit zpátky k samotné Bibli. Měla by nás totiž učit kontextualizaci textu do naší situace a tak hledat způsoby, jak žít Ježíšovým životem i v dnešní době. Proto také autor uvedl na jedné straně text v řečtině a český text Bible21, na druhé pak znění Parabible. Čtenář tedy může lehce porovnávat originál s českým překladem a následnou kontextualizací do dnešního Česka. Pro mě osobně je Parabible přínosná v tom, že některá notoricky známá místa, která jsem četl v různých překladech podává svěže, nově a neotřele. Určitě ji budu používat v kázání nebo vyučování i v budoucnu, protože mým cílem je srozumitelně text přiblížit svým posluchačům a provokovat je k přemýšlení. Parabible mi k tomu může sloužit velmi dobře. Jen bych si přál další pokračování, třeba Paraskutky… 

Pro jisté české křesťany je Saša Flek kontroverzní postavou z různých důvodů. Předpokládám, že proto se budou snažit najít v Parabibli něco s čím nesouhlasí, aby to mohli rovnou celé shodit. Určitě tam „něco“ najdou. Je-li totiž Parabible kázáním, bude nutně reflektovat teologické důrazy autora, se kterými posluchači mohou nebo nemusí souhlasit. Jak tomu ostatně je v každém kázání. Můj názor je, že pokud naše kázání vůbec nikoho nevyprovokuje, pak je otázkou, zda kážeme tak, aby lidé slyšeli. Evangelijní poselství je totiž z principu skandální, neobvyklé a probouzející oba póly: nadšené přijetí nebo vášnivé odmítnutí. Mě se proto provokující a kontroverzní kazatelé a autoři líbí, probouzejí v nás totiž stejné emoce, jaké prožívali první čtenáři evangelií v řeckořímském světě, nebo první posluchačí apoštolů po celé tehdejší římské říši. Pro tyto důvody a pro silný evangelizační náboj, kterým Parabible disponuje, tuto knihu nejen doporučuji, ale také aktivně šířím. Doufám, že se s ní čtenáři poperou a budou motivováni číst evangelia s novým porozuměním. To je to, co v dnešní době v naší zemi opravdu potřebujeme.

Psáno pro Život v Kristu, časopis Apoštolské církve.

Prolomení davového tlumiče

Přehoupli jsme se do druhé poloviny přednáškové série, ve které se snažím ukázat, jak moc může změnit dějiny i jeden jediný a klidně i zcela obyčejný člověk, který se odváží ve správný čas prolomit ticho - skrze modlitbu, skrze výzvu, a zastání se odstrkovaných. Kdykoliv prolomíme ticho ve správný čas, otevřeme dveře alternativní budoucnosti. Dnes si ukážeme, jak můžeme prolomit – jak musíme prolomit – davový tlumič. Jak mnozí víte, jsem hokejový fanoušek. Jako ostatně mnozí z vás, které pravidelně na stadionu potkávám. Před jistou dobou mě začal zajímat problém davu. Všiml jsem si totiž, že fotbaloví a hokejoví fanoušci nejsou totožní (jak by si někdo, kdo sport nesleduje mohl myslet), ale mají odlišné návyky a jinou fanouškovskou kulturu. Nechci zacházet do podrobností, na to dnes nemáme čas, ale kdo fandíte na nějakém stadionu, pak víte, o čem mluvím. Když jsem se ale začal zajímat, v čem se fanouškovské kultury liší a v čem shodují, uvědomil jsem si, že je to širší téma – davová dynamika. Dav jako anonymizovaná skupina lidí dokáže nejen hlasitým šumem zcela vygumovat hlas jednotlivce, ale dokáže jednotlivce vést k jednání, které by tento jednotlivec nikdy neudělal vědomě sám o sobě. Dav je vskutku zajímavý fenomén.

Abychom si představili, co dav dokáže, vrátíme se společně do dětství a podíváme se na dětské hřiště plné kluků. Moc se omlouvám přítomným dámám, ale když jsem byl dítě, holky se jaksi do mého světa nevlezly a protože nemám sestry, potkával jsem je jen jako cizí a jejich kultura davového jednání mi byla zcela cizí – tedy až na některé momenty, kterých jsem si všiml: Jako třeba, že když jedna holka řekla, že jde na záchod, vždycky se s ní vypravila na záchod celá skupina kamarádek! Dělo se to i u vás? Vůbec jsem tomu nerozuměl. Cože? Že to dělají holky i v dospělosti? Dobrá, doufám, že se tedy i děvčata najdou na mém chlapeckém hřišti. Je to jen příklad. Ale většina z nás ho zná. Tak tedy, když jsem byl klukem, neměli jsme mobily, tablety ani počítače (tam jsme v klubech výpočetní techniky objevovali PMD nebo Atari 800) a tak jsme si mnohem častěji někde venku hráli. Když si kluci hrají, vznikají vzájemně si fandící týmy (kdo s kým chce hrát), a vzniká taky přirozená soutěživost. Vždycky jsme chtěli být lepší než ta druhá skupina. Lepší, rychlejší, silnější, chytřejší… Druhá skupina to měla taky tak, takže to posilňovalo napětí a zvyšovalo to tenzi. Pokud se jednalo jen o hru, bylo to v pořádku, prostě jsme se vybouřili. Ale partičky, skupinky a jejich vzájemná tenze se stala návykem po celý rok. 

Mezi vlastností davu patří, že anonymizuje (lidé nefungují za sebe, ale dohromady) a sjednocujese za nějakým cílem. Protože všichni chtějí vyhrát, vzniká podvědomé a velmi silné napětí a nerovnováha na hřišti. Aby se rovnováha obnovila a tenze se uvolnila, dav vždy podvědomě hledá nějakého obětního beránka, který snímá tenzi soutěživosti. Jinými slovy, dav vždy hledá vnějšího nepřítele, někoho jiného než jsme sami. Tak nějak vzniká šikana. Hledá se obětní beránek, většinou je vybráno dítě, které je jiné, slabší, tlustší, mladší, nemocnější…, znepřátelené skupiny mu dokážou ze života udělat peklo, ale rovnováha je nastolena. Hřiště je zase bezpečné a pokojné. Samozřejmě, že to není vědomá reakce, ale podvědomá. Když se budete bavit s většinou šikanujících dětí samostatně bez davu, nebudou ani vědět, co udělaly a proč to dělaly. Anonymizující dav hledající uvolnění z tenze je k tomu dovedl. O to víc se v šikaně cení, když někdo prolomí ticho a zastane se šikanovaného i za cenu rizika, že sám bude šikanován (což se většinou také děje). Toho všeho jsme schopni skrze své vrozené temné pudy. Obětní beránci nesou tíhu nejistot svých silnějších spolužáků srocených v davu. Takto vyrůstáme a ani o tom nevíme. Davovou filozofii si ale neseme do života dál. Dovolte mi hned na začátku tedy říct něco s čím někteří možná nebudete souhlasit a jiní tomu nebudete rozumět: Nazlobený dav hledající zástupnou oběť je démonická síla. Ještě to vysvětlím.

Dav si nikdy nemyslí, že dělá cokoliv zlého. Dav může být samozřejmě lehce ovlivněn. Dav nepřemýšlí, dav reaguje, nejčastěji na strach, na pocit ohrožení. Proč si myslíte, že mocní tohoto světa umně pracují (a vždy pracovali, naše doba není výjimečná) se strachem a pocitem permanentního ohrožení? Dav, který se cítí ohrožený, je nazlobený dav. Jedno z mých dalších hobby (kromě hokeje) je četba, a v této kategorii mě baví mimo jiné historické knihy. Většinou se soustřeďuji na dvě historické epochy, které mě fascinují: Prvních 300 let p/Kristu a okolnosti, které vedly k tomu, že malá skupina Ježíšových následovníků v zapomenutém koutě říše se stala hybnou silou celé civilizace. A pak období okolo druhé světové války, fascinuje mě bezprecedentní erupce zla, který zcela rozmetala osvícenský sen o nezastavitelném pokroku lidstva. Při té příležitosti jsem byl vždy šokován, jak po válce za plného vědomí, že právě byli svědky pokusu vyhladit celý židovský národ, se lidé ve východní Evropě stejně Židy cítili ohroženi a pořádali na ně pogromy. Ohrožený dav je vždy nazlobený a lynčující dav. Upřímně? Nepotřebujeme dav. Potřebujeme mírotvůrce, kteří nás zachrání od nemyslícího davu. Mírotvůrce je téměř vždy v opozici vůči davu a jeho volání po krvi. Nazlobený dav touží naplnit své nutkání bránit se útokem. Mírotvůrce se snaží najít prostor pro milost a pravdu, ale dav ani o jedno nemá zájem. Proto tolik mírotvůrců končí mučednicky rukou davu. Dav pod vládou násilného ducha je nebezpečná věc. Přejímá satanskou roli obviňovat, žalovat a odplácet. Když se skupina lidí cítí vykořeněna nebo potlačována, metastázuje do násilného davu. Potlačuje osobní zodpovědnost. Má pocit, že když si bouchnou všichni, nikdo není zodpovědný. Dav je schopen násilí, které by jednotlivec nebyl ochoten snést a spáchat individuálně, což vidíme od Třetí říše ke Rwandě.

Takový dav má silnou negativní energii, které se chce zbavit, stejně jako ti kluci na hřišti. K tomu slouží obětní beránek: institut oběti, která nese hříšný hněv davu. Jakmile je beránek identifikován, dav začne obviňování. Obětní beránek je obvykle odstrkovaný člověk nebo menšina, kterou je lehké obvinit. Dav ovšem nepřizná, že tuto skupinu nebo člověka vybral jako beránka. Věří bludu, že tento beránek je ve skutečnosti hrozbou svobodě nebo spravedlnosti, nebo čehokoliv dalšího, na čem se dá stavět jako na řešení k nejistému strachu davu. Proto jsou obvykle cizinci, imigranti, rasové menšiny a náboženské menšiny lehkými cíli rozhněvaného davu. Když se se na beránkovi uvolní destruktivní síla davu, dochází k “zázraku” - pokoj je obnoven, tenze uvolněna, jednota získána. Dav se zkrátka cítí lépe. Pomsta na obětním beránkovi je vlastně podvědomý reflex uvolnění napětí ze sebe sama. Toto temné tajemství je ale davu skryto. Dav věří démonické lži, že oběť je nutná pro zachování svobody a pravdy. To je jedním z důvodů, proč je následování nazlobeného davu (dokonce i křesťanského) pravděpodobně špatné a chybné. Možná není chyba v obsahu protestu (i dav někdy protestuje proti opravdové křivdě), ale chyba je v jeho duchu: Lidský hněv přece k spravedlnosti před Bohem nevede, napsal Ježíšův bratr Jakub (1:20). Nikdy, opravdu nikdy se tedy nezapojuj do nazlobeného davu. 

Asi by nás nemělo překvapit, že Kristus byl ukřižován proto, že nechtěl mít nic společného s davem. Skutečně, Ježíš byl skoro vždy proti davu. Pár příkladů: Chtěli ho udělat Králem, ale on se jim schoval (Jan 6:15), když za ním dav chodil jen kvůli tomu, že nakrmil zástup, schválně je provokoval tak radikálními tvrzeními, až ho celý dav opustil (Jan 6:22-59), když dav křičel radostí a prohlašoval ho za krále, Ježíš plakal, protože viděl jak jejich cesta nakonec skončí násilně (Lk 19:37-44), až nakonec vidíme jeho výměnu názoru s davem popsanou v Janovi 7:19-20: „Mojžíš vám dal Zákon, že? Přitom nikdo z vás Zákon neplní. Proč mě chcete zabít?“ „Jsi posedlý!“ odpověděl mu zástup. „Kdo tě chce zabít?“ Jsi posedlý, řekl zástup, my ti přece neublížíme. My jsme však příběh evangelii četli až do konce a víme, jak to později dopadlo, že? Samozřejmě, že se ho dav snažil zabít, jen to ještě sám netušil. Je hluboce ironické, že dav vznesl otázku démonů, davová dynamika je totiž velmi démonická. Ježíš věděl, že dav toužící po revoluci je vždy advokátem násilného řešení, které je poháněno démonickým duchem vraždy. O šest měsíců později o Velikonocích dav požaduje Ježíšovo ukřižování. Slovy pastora Briana Zahnda: Co slavíme jako svobodu milující dav revolucionářů, kříž odhaluje jako démonický dav schopný zabit nevinného. Nikdy bychom neměli zapomenout, že Ježíš byl zabit ve jménu svobody a spravedlnosti – ať už v židovské nebo římské verzi. Kříž se však této představě svobody a spravedlnosti vysmívá. A tak dav volá Hosana (zachraň nás), ale když se to teď nestane, volá Ukřižuj ho. Ježíš odmítl být mesiášem po vzoru Alexandra velikého, Julia Césara, Judy Makabejského, Williama Walaceho nebo Jana Žižky – a dav jím proto pohrdnul. Dav miluje násilné hrdiny. Když lidé následují naštvaný dav, výsledkem jsou masakry, genocidy, pogromy, holocaust.

Ježíš ovšem nikdy nevede svůj lid jako naštvaný dav. To vás možná překvapí, protože znáte nějaké naštvané křesťany, připravené se urazit, bít se za pravdu. Nejsem si ale moc jistý, že naštvaný křesťanský dav je vedený Kristem. Vlastně, jsem si jistý. Ježíš nikdy nevede nic víc než mírnou a pokojnou menšinu. Ježíš se schovává před triumfalistickým davem, který ho chce korunovat na krále – Králem se stává skrze kříž. Ježíš pláče před nacionalistickým davem, jehož volání hosana je voláním k násilné revoluci. Naštvaný dav je ve svém krutém hledání obětního beránka přímým opakem Ježíšova učení o lásce k bližnímu a co víc, o lásce k nepříteli. Problém je, že lidé v nazlobeném davu se cítí dobře, cítí se patriotisticky, cítí se že mají pravdu, cítí se… svatě. Mají pocit, že Bůh je na jejich straně. Bůh musí být na jejich straně, protože brání pravdu! V tomto smyslu je davová zkušenost doslova spirituální zkušeností. Následovat Krista je lišit se od davu. 

Jenže lišit se od davu je vždy považováno za kontroverzní. Být kontroverzním je risk, z člověka vybočujícího z davu se také může stát obětní beránek. Proto je při lynčování vždy důležité, aby si každý bouchl. Při kamenování je důležité, aby každý hodil kamenem. Nikdo se pak necítí jako vrah, nikdo neví, která rána byla smrtící. Když ale odmítneš hodit kamenem, sám se stáváš cílem pro kameny. Stejně jako Ježíš, který se stal obětním beránkem, který na sobě ukončil smysl násilných obětí. Proto Ježíš nikdy nepovede dav, ale vždy jen malé stádo. Lukáš 12:32 Neboj se, malé stádečko. Vašemu Otci se zalíbilo dát vám království. Ježíšův lid není nikdy dav (bez ohledu na počet lidí), ale vždy malé stádo, kde Bůh zná každého jménem a kde je každý zodpovědný před Boží tváří. Není to anonymní dav. Je to rodina, kde má každý místo u stolu. 

Musíme si zvolit mezi následováním davu a Kristem. Následovat Krista někdy znamená opustit anonymní dav a připojit se k jeho stádu, které není ovládáno démonickým duchem strachu. Nemusíme se poddávat strach, Pavel napsal v 2. Timotevovi 1:7, že Bůh nám nedal ducha strachu, ale ducha síly, lásky a rozvahy. Bůh nás miluje, nemusíme se bát. Protože se nebojíme, můžeme milovat dokonce i své nepřátele. Pokoj je nyní darován skrze obětovaného a vzkříšeného Beránka. Tento Ježíš po vzkříšení své učedníky pozdravil slovy „Pokoj vám“. Žádné výčitky, žádná zlost, žádný strach. Dav je koalice strachu. Ježíšovo stádo je rodinou pokoje. Je to na tobě, kam chceš patřit. Kdykoliv stojíš tváří tvář pokušení přidat se k rozlícenému davu a hledat obětního beránka, který za to všechno může, pamatuj na Krista a jeho pozvání k rodinnému stolu pokoje. A pak, s odvahou prolom ticho proti ohlušujícímu šumu davu a zastaň se těch, na které dav chce svalit svou vlastní vinu. Kristus zachraňuje každou ztracenou duši v davu a přidává ji do svého stáda, které není ovládáno strachem a touhou po obětních beráncích. Toto stádo má jiný úkol a jinou cestu než se stát davem.

Jsem vděčný pastorovi Brianovi Zahndovi, jehož spisy o pokojné cestě Ježíše mě k tomuto tématu hluboce inspirovaly.

Prolomení do nové radikální budoucnosti

Jedna z věcí, která mě opravdu na Ježíši fascinuje je, že byl radikálně inkluzivní. Možná nám to nepřijde vůbec něčím zvláštní, ale prostý a jednoduchý fakt, že Ježíš měl mezi svými následovníky ženy, které byly ceněnou součástí jeho týmu, to bylo radikální. Tyto ženy podporovaly jeho službu, cestovaly s ním, a především se od něj učily (seděly u jeho nohou jako Marie). V Ježíšově době rabíni obvykle žádné ženy ve svém týmu neměli, a co se týče vzdělání, jejich názor byl jasný. Rabín Eliezer například řekl v prvním století: Slova Tóry by měly raději shořet, než aby byly svěřeny ženě. Ženy byly redukovány do druhořadých občanů, které nesměly svědčit u soudu, mluvit k cizím lidem, bylo jim bráněno v uctívání Boha, jejich status byl jen těsně nad otroky. Už chápete, proč bylo Ježíšovo chování k ženám tolik radikální? Ježíš byl inkluzivní jako nikdo před ním (není divu, že se ženy s nadšením přidávaly k církvi). Podobně Ježíš zahrnul do svého poselství a vztahů další odstrkované skupiny, jako třeba nemocné a malomocné. Přesto i Ježíš zažil moment, který v tomto radikálním zapojování odstrkovaných otevřel úplně nové dveře do nové budoucnosti. Byl to moment, kdy jeden člověk – jedna žena – prolomila ticho. Prolomení ticha vždy otevírá nové netušené možnosti a novou budoucnost. 

Abychom pochopili, jak radikální bude náš dnešní příběh, potřebujeme se vrátit doprostřed Ježíšovy služby. Budete-li číst evangelia, a podíváte-li se do mapy, uvidíte, že většina Ježíšovy služby se odehrávala v Galileji (což je horská oblast v centrálním Izraeli na sever od Jeruzaléma). Galilea byla spíše prostší oblast, byla obydlena farmáři a drobnými řemeslníky. Bez ohledu na římskou nadvládu celé oblasti byla tato oblast velmi silně homogenní židovskou populací. Můžeme tedy říct, že většina Ježíšovy služby se týkala jeho vlastního kmene. Ježíš sloužil především svým vlastním lidem. To je důležitý úvod, protože pokud mi je známo, nikdo z nás tady v sále nepochází z Galileje a nabízí se důležitá otázka, jak tedy můžeme tvrdit, že tento Ježíš sloužící jen své komunitě je spasitelem celého světa. Dnešní příběh se odehrává v širším kontextu několika událostí popsané evangelistou Markem. Nejprve (6:30-44) popisuje fascinující příběh, kdy se do pustiny za Ježíšem sešel tisícový dav lidí, aby slyšel Ježíšovo vyučování. Celá scéna je symbolicky podobná scéně z knihy Exodus (16:13-21), kde na pustině z egyptského otroctví čerstvě vysvobozený izraelský národ dostal hlad a jejich mesiáš Mojžíš jim zajistil chléb zázračně modlitbou, kdy z nebe padala zvláštní hmota, kterou mohli upéct do podoby chleba, a později ji nazvali Mana. Chléb z nebe. Nyní je Ježíš v pustině z davem lidí, kteří dostanou hlad. Lidem musel připadat jako novodobý Mojžíš, když vzal bochník chleba, požehnal ho, rozlomil, a rozdával. Chleba zázračně neubývalo a nakonec bylo nasyceno nejméně 5000 lidí, a navíc zůstalo 12 celých košů – symbolický dostatek pro všechny izraelské kmeny. Ježíš dává chléb štědře. Příběh tedy začíná nasycením davu chlebem s 12 koši navíc. Nebude trvat dlouho a davy, které se za ním vydají právě proto, že nakrmil masy, bude provokovat rčením, že tím opravdovým chlebem z nebe je on sám.

Ale tam ještě nejsme. Hned po nasycení davu, kterému symbolika s Mojžíšem musela být nápadná, odchází na druhý břeh Galilejského jezera, tam se okamžitě sbíhají další davy a Ježíš je uzdravuje. Nicméně, v 7. kapitole Markova evangelia se pouští do slovní přestřelky (jako mnohokrát předtím) s farizeji a znalci Zákona, kteří dorazili z Jeruzaléma. Jeruzalém je protiklad Galileje, takže přestřelka se vždy dá čekat. Téma hádky? Začíná výtkou, že Ježíšovi učedníci jí chléb (zase chleba, vidíte) neumytýma rukama. Čistota je pro farizeje extrémně důležité téma – snaží se být svatí, oddělení od hříšného světa, a také od hříšných lidí, od pohanů všeho druhu. Proto by s pohany a hříšníky nikdy společně nejedli. A tak se s nimi Ježíš pře na téma čistota, především rituální čistota, dobré a špatné (špinavé) jídlo, a nakonec špinavé srdce. Příběh pokračuje hádkou o čistotu při jezení chleba. Následuje ale něco, co navždy změní trajektorii Ježíšovy služby. Někdo - statečná žena, která byla pro Židy v kategorii „nečistá pohanka“ - otevírá nové dveře.

Hned po sporu s farizeji vyráží Ježíš do Týru v dnešním Libanonu (7:24-30). Týr bylo významné pohanské město na břehu Středozemního moře. Ježíš se tam vydal proto, že si chtěl odpočinout od davu a snažil se najít odpočinek v nějakém domě (předpokládám, že na pobřeží). Marek specificky píše, že nechtěl, aby to někdo věděl, ale jeho přítonost se nedala utajit. Byl vyrušen nějakou pohanskou ženou, kterou Marek identifikuje jako Syroféničanku, obyvatelku severních částí Izraele. Matouš píše, že se jednalo o Kenaanejku. Autoři si přesně původ nepamatovali, ale jistě věděli, že skandál byl v tom, že ona jako nežidovka se vecpala do Ježíšovy blízkosti, kde nepatřila a kde asi nebyla ani vítaná. Byla etnicky “jiná”, a kromě toho přišla do “mužského prostředí” jako žena, což v tehdejší patriarchální kultuře byl určitě prohřešek proti společenským konvencím. Byla obtížně vyrušující. Věděla o Ježíšově pověsti jako Uzdravitele, a její dcera měla démona. Věděla, že Ježíš měl moc nad démony, takže ho prosila o pomoc. Jako každý milující rodič chce pro své dítě to nejlepší, a byla proto ochotná porušit protokol, jen aby získala pomoc pro svou dceru. Ježíš ale odmítá. Je to překvapení? Vzpomínáte? Přišel přece sloužit vlastním lidem. Žena však neodchází. Je zoufalá, padá mu k nohám a žadoní o pomoc bez pýchy, bez arogance, bez pocitu, že ji Ježíš pomoc dluží.  Ježíš je poslední záchrana.

To, co se stane následovně, je silné. Ale pojďme se společně podívat do textu. Marek 7:24-27 Potom (Ježíš) vstal a odešel odtud do okolí Týru. Vešel do jednoho domu a ačkoli nechtěl, aby se to někdo dozvěděl, nedalo se to utajit. Hned se totiž o něm doslechla jedna žena, která měla dcerku s nečistým duchem. Přišla, padla mu k nohám a prosila ho, aby z její dcery vyhnal démona. Ta žena byla Řekyně, rodem Syroféničanka, a tak jí řekl: „Napřed nech najíst děti. Není správné vzít chleba dětem a hodit ho psům.“ Ježíš dává do kontrastu děti a psy. Děti vždy mají přednost. Tento obraz Ježíš nerozvádí, ale všichni zúčastnění ho přesně chápou. Děti jsou Židé z Galileje. Mají mít přednost. A všimněte si: Ježíš znovu referuje o jídle, jako by se odkazoval na zázrak rozmnožení i diskusi o nečistém jídle. Možná si připomněl, že zůstalo 12 košů pro kmeny Izraele, ale nic navíc pro někoho dalšího. Pak promluví ona žena. Prolomí ticho. Muselo to být dlouhé ticho – ta žena je outsider na všech frontách (jako žena i jako Syroféničanka) v židovském mužském světě. Jako taková má být zticha – čekalo se to. Ale teď je ticho prolomeno. Je prolomeno zoufalou potřebou. Odhodlala se mluvit na místě své dcery. Marek 7:28 Ona však odpověděla: „Ano, Pane, ale i psi pod stolem jedí zbytky po dětech.“ 

“Ano, ale” Tato žena nejen mluví, ale navíc si dovolí nesouhlasit s Ježíšem. To ukazuje její mentalitu. Místo toho, aby se urazila a začala se hádat, že není přece žádný pes, raději pokračuje v Ježíšově obrazu a jeho implikaci, kdo má dostat jídlo jako první. Stejně jako Ježíš totiž ví, že konverzace není doopravdy o jídle – je o tom, co jídlo reprezentuje. Jídlo v tehdejší době a kultuře reprezentuje společenství. Jíst společně znamenalo patřit k sobě, mít spolu vztah. Jídlo reprezentuje rodinu. Jídlo reprezentuje jeden společný kmen. Jídlo bylo projevem dědictví. Naše hrdinka by mohla mít spoustu výhrad k tomu, co ji Ježíš řekl, ale místo toho přijala Ježíšovou analogii, nehádá se s tím. Místo toho nabízí, že drobky, zbytky (možná z těch 12 košů) by mohly být distribuovány i mezi psy. Věděla, že přesně takhle je viděli Židé: jako nečisté psy. Ale tato žena prolomila ticho etnického rozdělení. 

Ženin hlas se tedy stává advokátem postoje, aby Boží kapacita pro dobro nebyla monopolizována Židy. Stává se advokátem plného zapojení pohanů ke stolu zaslíbení. Ano, žena uznává, že Ježíšovo povolání bylo pro službu Židům, byl to příslušník Galileje. Mezi Židy bylo stále co dělat. Bylo mezi nimi hodně opovržených a odmítnutých. Ona však tento status quo přeruší a říká opak. Nastavuje Ježíši zrcadlo jako někdo, kdo není spokojený s tím, jak se věci mají. Marek nám v textu nabízí myšlenku, že jídlo je jen pro děti – což byl běžný konsensus. Tato žena s tímto výsledkem nesouhlasí, vyzvala tedy Ježíše ke změně. Jak Ježíš odpoví? Naštve se? Bude pokračovat v linii židovské výjimečnosti? Vše je v sázce! Ne, Ježíš se nenaštval. Naopak, ocenil tuto ženu a udělal, to, co potřebovala “díky tomu, co řekla”. Marek 7:29-30 „Díky tomu, cos řekla, můžeš jít domů,“ odvětil jí na to. „Ten démon už z tvé dcery vyšel.“ Když pak přišla domů, zjistila, že dívka leží na lůžku a že démon je pryč. Díky svým slovům a díky prolomení ticha je její dcera svobodná. Její odvaha otevřela pro Ježíše dveře mimo službu v Galileji. Příběh je o drobcích chleba pro celý svět.

Jistě, řekli bychom, že Ježíš byl vždy Spasitelem světa. Přesto pracoval na zemi s lidmi – tím se sám omezil. Kultura nás omezuje. Tato žena však způsobila prolomení tlaku kultury. Faktem je, že Marek popisuje změnu. Od tohoto momentu má Ježíšova služba nový směr skrze nové dveře. Hned poté Ježíš vyrazil do Dekapole, což bylo deset řeckých (pohanských) měst. Tam udělal velký zázrak a uzdravil od narození hluchého a němého. Pak se kruh uzavírá a vidíme další zázrak, znovu nasycení zástupu. Udělal totéž, co v předchozím případě. Zázrak začíná se sedmi skývami a končí se sedmi koši chleba navíc. Dvojí užití číslovky sedm je odkaz na “sedm národů”, které podle tradice Izrael nahradil v této zemi (Sk 13:19). Příběh končí nasycením davu chlebem se 7 koši navíc. Tito lidé byli násilně vysídleni. Ježíš je nyní symbolicky zahrnuje mezi svůj vlastní lid jako ty, kteří se sdílejí o jídlo v nových Božích pořádcích. Proslov Syroféničanky uvedl do pohybu novou budoucnost. Otevřel dveře alternativní historii. Na začátku máme dvanáct košů pro dvanáct kmenů Izraele, na konec máme sedm košů pro sedm národů tradice. Obě skupiny sedí dohromady u stolu vyvolených: oběma bylo požehnáno, děti i psi jsou nyní zahrnuti jako děti zaslíbení. 

Zbytek Nového Zákona je přesně o tomhle. Co Bůh vždy zamýšlel (spasení a obnova světa), se naplňuje v Ježíši. Bůh nemá favority, miluje všechny lidi a Ježíš umírá za všechny lidi. 2. Korintským 5:19 Bůh v Kristu uzavřel se světem mír! Přestal lidem počítat viny a zprávu o tom smíření svěřil nám. Protože Bůh uzavřel mír, nastalo smíření mezi Bohem a lidmi, které se transformuje do smíru mezi lidmi. Apoštol Pavel to později shrnuje (Galatským 3:28) Nejde už o to, kdo je Žid nebo Řek, otrok nebo svobodný, muž nebo žena – všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Ve světě, který si zakládá na statusu, postavení a titulech, je to jako z jiné planety. V Kristu není rozdílu, a všichni jsme v něm jedno, bez ohledu na svůj sociální, etnický nebo genderový status. V Kristu jsme jedna rodina. A chléb již není jen pro děti zaslíbení, je to chléb pro celý svět.

Příběh Syroféničanky má v historii rané církve pevné místo. Je apoštolským předchůdcem křesťanů z pohanů. Snaha přinést dobrou zprávu k pohanům nezačala Pavlem, ale touto ženou. Protože příběh o ženě a pohanství je hned po Ježíšově diskusi o čistotě, můžeme ho propojit s Petrovým viděním ve Sk 10, kde se Bůh vrací k otázce čistoty a říká, že on sám prohlásil vše za čisté. Kdy se to přesně stalo? Kdy Bůh přesně prohlásil vše za čisté? Tento příběh je o chlebu, ale není o jídle. Je o plném zapojení pohanů (a všech, co pohané reprezentují: nečistých, odstrčených, snižovaných) do Božího lidu. Dobré věci se stávají, když je ticho prolomeno. Naše tradice víry je dlouhá historie těch, kteří nekonvenčně přerušili ticho a otevřeli dveře do jiné budoucnosti. 

Jsem vděčný teologovi Walterovi Brueggamannovi, jehož kniha mě na celkový kontext příběhů o chlebu a drobcích inspirovala.

Proměna | Obnovitel

Pravděpodobně jste si už všimli podtitulu série Proměna. Najdete tam heslo: Ježíš včera, dnes, zítra. Tato věta vychází z představy, že Ježíš není pouze historická postava, která žila a my se na ní dnes odkazujeme, ale že křesťané věří v Ježíše, který žije i dnes. Pro moderního člověka se může jednat o velice silné prohlášení. Moderní člověk je ochoten uznat, že Ježíš opravdu existoval (na tom se dnes také všichni relevantní odborníci a historici shodnou), možná je ochoten i připustit, že kromě nezpochybnitelného morálního profilu a skvělého vyučování skutečně dělal nějaké zvláštní nadpřirozené divy. Všechno se racionálně nedá vysvětlit, že? Ale že by byl živý? Není tedy překvapením proč poselství o vzkříšení z mrtvých byla tehdy a je stále i teď tolik kontroverzní a radikální částí křesťanství. Ale jen díky tomu věříme, že Ježíš, kterého jsme poznali v evangeliích, je dnes stále stejný: stále stejně radikálně miluje, stále stejně radikálně proměňuje životy, stále stejně uzdravuje. Víra v živého Ježíše byla dominantním rysem učedníků, těchto radikálních Ježíšových lidí, těchto křesťanů (slovo křesťan neodkazuje na křest, jak se v češtině zdá, ale na Krista). Proto také autor/ka biblického dopisu Židům napsal/a (13:8): Ježíš Kristus je tentýž včera, dnes i na věky. Ježíš je stále stejný: proto je jeho radikálně inklusivní, nenásilná a přitom náročná povaha z evangelií stejná i dnes – stále následujeme Ježíše, který nás fascinuje svým vyučováním a chováním v evangeliích.

Tato věta ovšem znamená rovněž něco více než jen označení stejnosti. Je to prohlášení, že Ježíšova práce se rozkládá v minulosti, současnosti i budoucnosti. Jinými slovy, že je to proces. Platí to o našem spasení: Byli jsme zachráněni tím, co Ježíš udělal na kříži; každý den uvádíme ve skutek své spasení; a spasení se jednoho dne projeví plně při obnově světa. Platí to o uzdravení: Ježíš na kříž vzal i naše nemoci a slabosti; proto se dnes modlíme a zakoušíme momenty uzdravení; ale jednoho dne Bůh vymýtí každou nemoc, bolest a trápení. Je to proces od vlády temnoty, od hříchu a smrti k opravdovému a plnému životu, zdraví a vítězství. Zatím jsme si řekli, že v minulosti na kříži se stalo něco jedinečného a úžasného: Ježíš začal revoluci nového stvoření skrze své vítězství nad silami temnoty, která ovládali lidi skrze hřích a smrt. Lidé uctívali modly a přírodní síly a nevědomky skončili v pasti dehumanizace – tyto temné síly zotročily a nakonec zničili nejen individuální životy, ale také celé komunity a společnosti. I dnes vidíme, jak zlo v různých podobách dokáže ničit lidské osudy, města a národy. Kříž byl vítěznou zbraní nad těmito silami. Pak jsme si řekli, že Ježíšovo vzkříšení bylo prvním ovocem tohoto nového stvoření. Ježíš se stal Novým Adamem, zahradníkem nového světa: Ježíš dnes stále kultivuje naše srdce a srdce tohoto světa, a tak se nový život prolamuje do starého světa. Ježíš se nebojí umazat od lidských záležitostí. Ať je tvůj život jakkoliv zmatený nebo špinavý, Ježíš ho chce kultivovat. Proto, kdo je v Kristu, je nové stvoření. Staré pominulo – hle, je tu nové! Dnes se podíváme na třetí část: na budoucnost. Podíváme se na to, co Ježíš teprve udělá. Budeme mluvit o dokonalé proměně. Budeme mluvit o něčem, co první křesťané nazývali naděje slávy. Slovy Pavla (Koloským 1:27): Kristus je ve vás! Ta naděje slávy!

Nevím, jestli je to definováno hollywoodskými katastrofickými trháky, ale téma konce světa nebo apokalypsy je dost populární téma s divokými představami katastrofického scénáře. Určitě jste nějaký katastrofický film viděli. A není to tak dávno, co se svět vážně obával katastrofických scénářů – například Y2K na konci devadesátých let. Málokdo si dnes přitom uvědomuje, že samotná představa konce světa je tu díky tomu, jak vnímáme dějiny světa. Můžeme to nazvat cyklické versus lineární vnímání dějin. Většina starověkého lidstva věřila v cyklické dějiny: vše se znovu opakuje, nic není nového pod sluncem, jsme jen loutkami na jevišti bohů. Hlavním symbolem cyklické civilizace je kolo. Kolo dějin se stále točí a opakuje. V této kultuře se nacházel Abrahám (onen bájný otec monoteismu), kterého Bůh povolal, aby vyšel ze své civilizace do země, kterou mu ukáže. Někteří historikové tvrdí, že ona jednoduchá věta v Genesis 12:4: Abram tedy šel, je nejúžasnější věta v celé starověké literatuře. Znamená totiž, že dějiny světa už nebudou nikdy stejné. Místo kola je přímka. Dějiny se staly lineárními. Pohybujeme se odněkud někam. Lidský osud se stává příběhem autonomního hledání smyslu. Máme nějaký cíl. Je tu nový prvek: mají-li dějiny svůj počátek, mají nutně i konec. 

Židé očekávali Boží vládu nad světem v nějaké formě teokracie. Věřili, že stejně jako se jejich praotec Abrahám vydal na cestu, nakonec oni jako jeho děti dojdou do cíle země, kde Bůh vládne. První křesťané tvrdili, že konec nastal s Ježíšem, že od chvíle jeho vzkříšení žijeme v posledních časech, které nezadržitelně spějí ke svému vyvrcholení. Jan dokonce napsal (1J 2:18): Drazí, je tu poslední hodina. Křesťané tedy byli od začátku ovlivnění očekáváním konce. Jejich představa apokalypsy ovšem nebyla temná a násilná. Jejich představa byla spojena s obnovou světa do původního nastavení, jako by hřích a smrt nikdy tento svět nepoznamenala. Čekali obnovu světa do podoby dobrého stvoření, tedy beze všeho, co systematické i osobní zlo dokáže. Jinými slovy, čekali na vykoupení stvoření. V jádru očekávání byl Ježíšův slib, že se vrátí znovu na tuto zemi jako právoplatný král, kterým již je. Možná si pamatujete, že minulý týden jsem zmínil, že po vzkříšení strávil Ježíš se svými učedníky 40 dní, učil je o Božím království a pak od nich odešel. Teologicky tomu říkáme Nanebevzetí, jako od slova, že odešel do nebe. Není důležité, jak si to představujeme, že to přesně proběhlo. Samotné nanebevzetí první učedníci nevnímali jen jako Ježíšův odchod, ale jako vyvýšení – tedy něco na způsob korunovace. První křesťané označovali Ježíše za jediného právoplatného krále světa. Nutně se tedy stali nepohodlnými v říši, kde si římští císařové brali pozici králů světa. Pro křesťany to znamenalo, že se stali subversivním hnutím odporu s heslem: Ježíš je Pánem, ne císař. Věřili, že od té doby Ježíš jako první zahradník nového stvoření kultivuje tento nový svět, aby jednou zcela pohltil starý svět. Jejich očekávání bylo spojeno s Ježíšovým návratem. 

Co podle nich udělá Ježíš po svém návratu? Po svém návratu obnoví svět do původní podoby – doslova tento svět znovuzrodí. Ježíš svým učedníkům řekl (Matouš 19:28-29): Amen, říkám vám, kteří jste mě následovali, že při znovuzrození světa, až se Syn člověka posadí na trůnu své slávy, budete i vy sedět na dvanácti trůnech a budete soudit dvanáct pokolení Izraele. A každý, kdo pro mé jméno opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole, získá stokrát více a obdrží za dědictví věčný život. Ježíš vzkřísí mrtvé, bude soudit svět a obnoví všechno. Bude to svět bez bolesti, nemoci, násilí a války. Takový svět se nám dnes zdá jako utopie, ale právě to je křesťanská odpověď na zlo a utrpení. Křesťanská víra nenabízí jakousi blaženost po smrti nebo snad nutnost opakovat svůj život s tím, že se poučíme ze svých chyb. Nenabízí iluzi trvalého pokroku ani nenabízí myšlenku na celkové zhroucení vesmíru. Křesťanská víra nabízí něco mnohem lepšího a něco mnohem slavnějšího: proměnu vzkříšení. Ježíšovo vzkříšení tedy nebyl jen tak nějaký zázrak, začalo něco zcela nového, nové stvoření. 

Toto nové stvoření bude úplné až Bůh vzkřísí věřící v Krista k proměněnému životu. Vzkříšení bude spočívat v tom, že to budeš pořád ty, ne neosobní splynutí s vesmírem. Budeš ovšem dokonalou verzí sebe sama. Budeš dokonale zdravý, vždyť Bůh setře každou slzu z tvých očí. Budeš dokonale moudrý, poznáš plně, jak moc tě má Bůh rád. Ne, naděje věčnosti ti nenabízí tu unylou verzi nebeské blaženosti, kdy si lidé představuji, že se budou vznášet celou věčnost na obláčku, hrát na harfu a zpívat aleluja! Ani omylem! Blaženost nebude nuda, ale spíše výbuch kreativity, tvořivosti, krásy a pokoje. Bůh promění zemi na dokonalou verzi, jaká by byla, kdyby ji hřích nepoznamenal. Nebe uzavře se zemí věčné manželství. Nechápejte nebe jako místo, kam lidi jdou. Nebe je mnohem více jiná dimenze časoprostoru, který je velmi blízko, i když je neviditelný. Na věčnosti neviditelná opona oddělující nebe a zemi zmizí. Nebe se zemí budou tvořit jednotu, kde nebude chrám a místo uctívání, protože Bůh naplní všechno ve všem a centrem bude osobní, tělesná, přítomnost Ježíše. Ježíš tedy započal akt nového stvoření: nejprve začal s obnovou našeho srdce, aby nakonec obnovil zemi i nebe a v poslední fázi obnovil naše těla k dokonalosti, zdraví, a naplněnému životu navždy s ním. Slibuje, že započal proces celkové proměny a dřív nebo později, tvé smrtelné tělo bude pohlceno věčným životem, který funguje na moci jeho zmrtvýchvstání. To je konec světa, ale začátek nového světa.

Když někteří lidé mluví o konci světa, představuji si násilný konec, něco jako šílenou katastrofu. V průběhu času někteří křesťané začali řešit, zda se spíš nebude odehrávat útěk ze země - to je však spíše gnostický pohled - rozhodně ne křesťanský pohled na věc. Ježíšův návrat není o násilném konci světa, ale o konci násilného světa. Je to příběh o tom, že systémy světa poháněné temnotou se finálně zhroutí, a vysvobození započaté na kříži Velikonoc se stane zcela naplněným. Bůh bude bydlet se svým lidem. Setře jim každou slzu z očí a smrt už nebude, ani nářek ani křik ani bolest už nikdy nebude; neboť minulé věci pominuly. Proto je čekání na Kristův návrat tak radostnou věcí a proto se církev modlí Maranatha!, což znamená „Pane přijď!“ Izajáš to předpověděl ve své prorocké knize, Jan to popsal v knize Zjevení, Petr hlesl ve svém dopise (2. Petrova 3:13) …my ale vyhlížíme nové nebe a novou zemi – domov spravedlnosti. Díváme se dopředu s nadějí. Podle Pavla zůstávají navždy víra, naděje a láska. Život bez víry nemá význam, bez lásky je zbytečný, bez naděje je to temná jeskyně, ze které není úniku. Víra se dívá dozadu (pamatujeme si, co pro nás Bůh udělal). Láska se týká přítomnosti. Naděje dosahuje do budoucnosti s radostným očekáváním proměny. Budoucnost je skvělá, někdy ovšem zapomínáme, že budoucnost začíná už dnes. Ježíš začíná obnovu tvého života už dnes – jakkoliv se může zdát, že jsi beznadějný případ. U Boha není nic nemožné!

Ten Ježíš, který je stále stejný včera, dnes i navěky, chce dokončit v tobě a s tebou to, co začal na kříži. Spasení není jen odpuštění hříchů a kultivace tvého života - je to plná obnova všeho, co má význam, vší krásy, a vší síly. První křesťané věřili, že tato slavná budoucnost je dílem Mesiáše Ježíše, který se stal právoplatným Králem světa. Proto ho uctíváme. Proto konáme bohoslužby. Proto mu sloužíme. Proto jako křesťané uctíváme Krista - není to jen přívěšek k mluvení o Bohu, není to jen jeden z bohů a není to jen prorok odkazující na Boha. Proto také apoštol Pavel napsal (1. Korintským 3:11): Nikdo nemůže položit jiný základ, mimo ten, který je již položen, a to je Ježíš Kristus. Uctíváme Krále, který je živý, aktivní, a který je stále stejný včera, dnes, zítra.

Proměna | Zahradník

Jedna z nejkrásnějších zmínek v Ježíšově příběhu zmrtvýchvstání je jeho první setkání po vzkříšení. Skoro vždy tuto zmínku přehlédneme. Vypadá totiž jako vtipná epizoda, jako chyba, ale ve skutečnosti je nabitá hlubokým, poetickým a duchovním významem. První, kdo se setkal se vzkříšeným Ježíšem byla Marie Magdaléna, jedna z jeho prvních následovnic. Stalo se to v zahradě a Marie si Ježíše spletla se zahradníkem. Jan to popisuje v 20:14-15: Po těch slovech se obrátila a uviděla tam stát Ježíše (nevěděla ale, že je to on). „Proč pláčeš, ženo?“ zeptal se jí Ježíš. „Koho hledáš?“ V domnění, že je to zahradník, odpověděla: „Pane, jestli jsi ho odnesl ty, řekni mi, kam jsi ho dal, ať si ho mohu odnést.“ V domnění, že je to zahradník…!!! Jak si mohla splést Ježíše se zahradníkem? Proč zrovna se zahradníkem? A proč to Jan vůbec takhle napsal? Sleduje nějaký cíl? To jsou moc dobré otázky, a my se na ně podíváme, protože tohle je hluboká a krásná věc!

Nejprve se musíme vrátit o pár dní dříve na Velikonoce. Já vím, Velikonoce byly minulý týden. Většina slaví Velikonoce jen jeden víkend, ale ty překotné události, o kterých jsme mluvili, ještě neskončily. Podle svědectví apoštolů trávil Ježíš s nimi po vzkříšení z mrtvých 40 dní a učil je o Božím království. Lukáš o tom píše ve Skutcích 1:3: Těm také po svém umučení mnoha jistými důkazy prokázal, že je živý, když se jim po čtyřicet dní ukazoval a mluvil o Božím království. Minule jsme si řekli, že se učedníci snažili zpětně dát smysl všemu, co o Velikonočním víkendu zažili, byly to opravdu překotné události. Jejich mistr, kterého měli za mesiáše, zemřel a s ním i jejich sen o svobodě. Třetí den však vstal z mrtvých a otevřel jim oči na úplně jinou realitu Božího království, než byla do té doby v jejich představách. Oni měli za to, že to království bude nějaká forma teokracie, kde bude Bůh vládnout na světě skrze svůj lid. Ježíš jim představuje království, které je už nyní, je celé o něm, a je v něm opravdovým Králem. Otevíral jim oči na skutečnost, že všechno, co se stalo o tomto slavném víkendu, bylo ve skutečnosti předpověděno ve svatých Písmech (kterým říkáme Bible), protože Písma jsou celé o něm. A tak se učedníci snažili dát zpětně smysl také jeho smrti a vzkříšení - měli za to, že Ježíš vyhrál nad silami temnoty a vysvobodil nás z otroctví mocnosti hříchu a smrti, které nás zotročují skrze mocnosti světa. Zároveň vnímali, že kříž je závěrečné dějství, kulminace dějin. Vše vyvrcholilo v Kristu. Pokud se tedy dějiny křížem dramaticky změnily, v čem žijeme nyní? Pokud začalo něco úžasného, co se stalo? Co se děje teď?

Pojďme se vrátít k příběhu o zahradníkovi, protože je součástí odpovědi na tyto otázky, které si Ježíšovi učedníci kladli. Marie si Ježíše spletla se zahradníkem? Jak mohla a proč je tento příběh v evangeliu? Pokud jste už četli všechny čtyři evangelia, jistě jste si všimli, že tři z nich (Matouš, Marek, Lukáš) mají jistou dějovou linku a věnují se vyprávění stejných nebo podobných příběhů s podobnými detaily. Vzájemně se zřejmě znali a odkazuji se na podobné zdroje. Evangelium, které sepsal Jan se ale jejich struktuře vymyká. Je popsáno mnohem více poeticky a vypichuje jen některé zázraky. Jan se věnuje Ježíšovým proslovům úplně jinak. Všechna evangelia jsou sepsány jako svědectví o Kristu, Jan to ale dělá jinak než ostatní. Sám tvrdí, že (20:30-31) Ježíš ovšem před svými učedníky udělal i mnoho jiných zázraků, které v této knize nejsou zapsány. Tyto jsou ale zapsány, abyste uvěřili, že Ježíš je Mesiáš, Boží Syn, a abyste skrze víru měli život v jeho jménu. Jan tedy píše, že své evangelium napsal s cílem posilnit naši víru v Ježíšovo mesiášství. Proto se u jeho vyprávění musíme ptát, proč tam zapsal právě tento detail a ne jiný.

Jan tedy popisuje své evangelium jako svědectví nabité poetickou prorockou imaginací. V židovském světě je zahrada symbolem stvoření. Podle židovských Písem Bůh stvořil svět jako zahradu, kde se procházel v zahradě jako ve svém obydlí – v chrámu. Genesis 3:8: Vtom ale uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se zahradou za denního vánku. Svět byl tedy pozemským ztvárněním chrámu a člověk žil přímo v této Boží přítomnosti. Ale pak došlo k potížím: první stvoření se pokřivilo hříchem, a člověk byl následně z této Boží zahrady Eden vyhnán. Náš svět od té doby trpí a touží po svém vykoupení, protože díky hříchu propadl marnosti a smrti. Jak jsme si řekli před týdnem, proto Ježíš dává svůj život za nás – aby nás z této marnosti vykoupil, aby nás vysvobodil od temné moci hříchu a smrti. Když tedy zemřel, jistý muž jménem Josef z Arimatie, který byl Ježíšovým tajným učedníkem, požádal Piláta o Ježíšovo tělo a rozhodl se ho pohřbít v novém hrobě. Jan 19:41: Poblíž místa jeho ukřižování byla zahrada a v té zahradě nový hrob, v němž ještě nebyl nikdo pochován. Ježíš je pochován v zahradě, což je příhodné místo pro jeho hrob. Jen pár dní před tím řekl (Jan 12:24): Amen, amen, říkám vám: Pokud zrno pšenice nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Pokud však zemře, přinese hojnou úrodu. Na Velký Pátek tedy semeno umírá, je uloženo do hrobu, aby ve Velikonoční neděli přineslo úrodu, první ovoce vzkříšení. Dnes se to díky našemu kalendáři stírá, ale týden nekončil nedělí, nýbrž sobotou. Sobota byla dnem odpočinku, neděle byla prvním dnem nového týdne. Proto Jan píše (20:1): Ráno prvního dne v týdnu šla Marie Magdaléna ještě za tmy k hrobu. Když uviděla kámen odvalený od hrobu… Proč je to tak důležité? Podle židovské víry stvořil Bůh svět za sedm dní. Jeho dílo bylo úplné. Ale tento svět se pokřivil. Když se tedy Marie vydává k hrobu první den nového týdne, znamená, že začal nový týden.

Budeme-li pozorně pročítat Janovo evangelium, uvidíme, že ze všech Ježíšových zázraků vybral jen sedm základních archetypálních zázraků. Sedmička je v židovské psychologii důležité číslo, označuje úplnost. Ježíš tedy symbolicky učinil sedm zázraků pro sedm dní stvoření. První den nového týdne ale máme zázrak číslo osm. Je to proto, že Ježíš začal něco úplně nového, co později jeho následovníci nazvou novým stvořením. To, co se stalo na kříži, byla revoluce nového stvoření – Ježíšovo vzkříšení bylo jeho prvním ovocem. Ježíš se stal prvním zahradníkem nového stvoření. Tam, kde Adam jako zahradník prvního stvoření selhal, a uvedl do světa hřích a smrt, Ježíš je novým Adamem stvoření, který zruinovanou zahradu plně obnoví. Pavel to popsal v 1. Korintským 15:45+49: První člověk, Adam, se stal živou duší, ale ten poslední Adam se stal obživujícím duchem. (…) Jako jsme nesli obraz toho, kdo byl z prachu země, tak poneseme i obraz toho nebeského. Slovy anglického spisovatele G. K. Chestertona: Třetího dne Ježíšovi přátelé přicházejí za rozbřesku na místo, kde nacházejí prázdný hrob a odvalený kámen. Různými způsoby si uvědomovali nový div: svět zemřel předchozí noci. Dívali se na první den nového stvoření, s novým nebem a novou zemí, a na Boha zahradníka kráčejícího znovu ve své zahradě, ne za večerního vánku, ale při ranním rozbřesku.

Proto je Ježíš označen za druhého Adama. Proto je vzkříšení prvotinou – prvním ovocem revoluce, která se udála na Ježíšově kříži. Proto jsme my nové stvoření. Proto staré pominulo a Bůh dělá nové věci. Já vím, vypadá to, že stále žijeme na starém pokřiveném světě - a přesto v tomto pokřiveném světě - přímo uprostřed pokřiveného světa - započal Bůh něco nového, a raší v něm nový svět. Prolamuje se skrze tento starý svět jako malá rostlinka dokáže prolomit tuhý asfalt. Ježíš tento nový svět nazýval svým královstvím. Je to dimenze jeho vlády na tomto světě - a jeho vláda už dnes umožňuje krásu fyzického světa a jeho obnovu. Je zřejmé, že plná obnova stvoření nastane při dokonaném spasení, které nastane při jeho návratu (o tom si povíme více za týden), ale už dnes se modlíme za to, aby jeho království a jeho vůle byla na zemi jako je v nebi. Proto se také na tomto novém světě podílíme - nečekáme úprk nebo vysvobození ze světa. Místo toho pracujeme na osvobození světa ze zmaru a úpadku. Proto tolik záleží na tom, co všechno děláme dnes - v každé oblasti života. 

Ježíš je zahradník - stejně jako v Edenu, i v Getsemane začal nový příběh, kterého jsme my součástí. Po 40 dnech odchází Ježíš do své nebeské dimenze se slibem pozdějšího návratu a následné obnovy světa (jak jsem říkal, na to se podíváme za týden). Co ale dělá mezitím? Jinými slovy, co dělá dnes? Ježíš se za nás přimlouvá. Náš přítel Jan později napsal (1. Jan 2:1): Toto vám píšu, moji drazí, abyste nehřešili. Kdyby někdo zhřešil, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista, toho Spravedlivého. Ježíš je přímluvce, který o nás mluví ke svému Otci a nám poslal Ducha, který se přimlouvá k nám: otevírá nám oči a srdce. Ježíš je stále na naší straně, stále se za nás přimlouvá, stále pracuje v našem životě. Ježíš je totiž stále zahradníkem, který kultivuje naše srdce, a který kultivuje srdce tohoto světa. Ježíš jako zahradník proměňuje pustinu v bujnou zahradu. Prosím, všimněte si, jak důležité to je! Jak napsal pastor Briand Zahnd: Ježíš není průvodčí cvakající jízdenky ve vlaku do nebe. Křesťanská naděje není o odchodu ze země do nebe, ale o přitáhnutí nebe na zem. Ježíš není advokát vytahující nás z právní propasti nazlobeného Boha. Bůh není na hříšníky naštvaný, Ježíš dokonce Marii Magdaléně řekl, že jeho Otec je také jejich Otec. Ježíš není bankéř nabízející půjčku z nadbytku své spravedlnosti. Ekonomické metafory jsou obvykle špatná teologie. Ježíš je zahradník kultivující vzkříšený život každého kdo k němu přijde. Je to krásná metafora spasení a záchrany, kterou pro nás Ježíš získal na kříži.

Práce zahradníků znamená, že jejich ruce jsou ponořeny do půdy. Jejich práce je spojená se zemí. Průvodčí a právník a bankéř jsou všechno metafory lidí zabývajícím se abstraktními pojmy, ale zahradník má své ruce přímo v zemi. Ježíš se nebojí umazat od lidských záležitostí. Ať je tvůj život jakkoliv zmatený nebo špinavý, Ježíš ho chce - a má moc ho - kultivovat. Začni tomuto zahradníkovi důvěřovat a Ježíš ve tvé pustině dokáže prorazit s novým životem. Zůstaň v jeho zahradě a nech svůj život kultivovat. Ježíšova práce znamená, že nás také prořezává, že čistí mrtvé věci. Koneckonců, sám řekl (Jan 15:2): Každou ratolest, která ve mně nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla více ovoce. Někdy je to bolestivý proces, ale výsledkem je plodnější život, kde najdeme krásu a milost. 

Buď posilněn, když jsi v zahradě, protože velký Zahradník je přesně tam. Ne vždy ho rozpoznáš, ale je tam. Vraťme se ještě do té zahrady vzkříšení na začátek našeho dnešního příběhu. Jan 20:15-16: „Proč pláčeš, ženo?“ zeptal se jí Ježíš. „Koho hledáš?“ V domnění, že je to zahradník, odpověděla: „Pane, jestli jsi ho odnesl ty, řekni mi, kam jsi ho dal, ať si ho mohu odnést.“ „Marie!“ řekl jí Ježíš. Obrátila se a zvolala hebrejsky: „Rabboni!“ (což znamená „Učiteli“). Ježíš tě volá jménem stejně jako jménem zavolal na Marii, a touží kultivovat tvůj život, protože je na tvé straně, přimlouvá se za tebe. Tento Zahradník, který začal kultivovat zahradu, z nás dělá něco nového. Začal nový týden stvoření. Nové se prolomí do starého. Nové staré nakonec zcela pohltí a nebeský Zahradník spojí nebe se zemí. Slovy apoštola Pavla (2. Korintským 5:17): Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Staré pominulo – hle, je tu nové!

Proměna | Vysvoboditel (Velikonoční série)

Ježíšovi učedníci z toho všeho měli ohromně zamotanou hlavu - stále tomu všemu nemohli věřit a zároveň to nechápali - snažili se přijít tomu na kloub. Připadalo jim, že se jim z toho rozskočí hlava. Události nabraly ohromně rychlý spád. To, co dnes nazýváme událostmi Velikonočního víkendu pro ně bylo neuvěřitelné a dech beroucí. Abychom je pochopili, potřebujeme udělat krok zpátky a trochu se uvést do děje, který se nám trochu po dvou tisících letech stírá: Ježíš a jeho učedníci byli všichni Židé. To byl velmi specifický národ mající svůj původ v Abrahámovi, a věřící, že si je Bůh vyvolil jako svůj zvláštní lid. Když je Bůh vysvobodil z egyptského otroctví a slíbil jim zemi jako dědictví, uzavřeli spolu smlouvu. Součástí této smlouvy bylo, že kdyby se odvrátili od Boha, jiné národy si je podrobí. To se naplnilo několikrát. Proroci to předvídali. Národ byl opakovaně bit, několikrát vysídlen a přesídlen, vyhlazován a potírán, a nakonec vždy volal k Bohu, který je zachraňoval, vysvobozoval a sliboval Mesiáše, svého posla, který bude finálním Zachráncem. Koloběh vítězství, porážek a hořké okupace však neměl konce. V této době byli aktuálně okupovaní největší mocnosti, jakou jejich svět viděl – římskou mašinérií. Jejich čekání na Božího Zachránce se tedy stupňovalo, v zemi bujely vzpoury a neklid. A zároveň očekávání střetu a finálního vítězství.

Proto učedníky Velikonoční události tak zaskočily. Jejich představa mesiášství byla klasicky židovská: Mesiáš má být zachránce, osvoboditel a vítěz. Měl to být bájný Lev z Judy, vítězný typ osvoboditele. Místo toho ovšem jejich Mistr (o kterém věřili, že je to ten vyvolený Mesiáš) skončil popravený jako zločinec tím nejhorším možným způsobem – ukřižováním (nejenže to byl nejkrutější způsob popravy, ale také to bylo úplné zneuctění lidskosti). Byl to úplný výsměch jakýmkoliv mesiánským aspiracím. Ne nadarmo se takto popraveným buřičům lidé vysmívali slovy (jak nám popsal evangelista Marek 15:31-32): Společně říkali: „Jiné zachránil, ale sám se zachránit nemůže! Ať ten Mesiáš, ten král Izraele, teď sleze z kříže, ať to uvidíme a uvěříme.“ Kříž byla smrtelná rána jakýmkoliv mesiánským ambicím.To v plánu nebylo. A rozhodně to rušilo jejich očekávání. Krásně to shrnuli dva učedníci na cestě do Emauz, se kterými se nepoznán potkává Kristus po svém vzkříšení (Lukáš 24:20-21): Vrchní kněží a naši vůdcové ho vydali, aby byl odsouzen k smrti, a nechali ho ukřižovat. My jsme ale doufali, že to je on, kdo má vykoupit Izrael. Navíc je to už třetí den, co se to všechno stalo.

Ani si neumíme představit to zklamání. Silná víra a přesvědčení, že konečně našli toho, kdo má slova věčného života. Jasně, říkal znepokojující řeči o smrti, o krvi a tělu, a vůbec. Ale taky dělal divy, měl autoritu a polarizoval - vše tedy nasvědčovalo tomu, že uchopí vládu, že převezme moc a povede lid do finální vítězné bitvy. A najednou, během několika málo dní, jejich sen zemřel spolu s ním na kříži. Vypadalo to jako totální prohra. Ježíš - o kterém věřili, že obnoví království Izraele - byl zase jenom další obyčejný falešný mesiáš. Nikdo Ježíše v té chvíli nepovažoval za hrdinu a nikdo nespěchal k hrobu s očekáváním, že vlastně není ani mrtvý. Smrt měla zase poslední slovo. Jenže... v tomto případě neměla. Ale to ještě učedníci nevěděli. Jejich zklamání mělo za to, že je to konec, hořký konec příběhu. Pak je ovšem zaskočilo několik žen. Tvrdily, že viděly Ježíše živého: tři dny po jeho smrti! Nechtěli jim věřit, ale další a další z nich měli fantastický zážitek, kdy se jim Ježíš zjevil: a přitom ne jako duch, ale fyzický Ježíš, který s nimi jedl a který se jich dotýkal. Události nabraly překotný spád. Co ještě doslova před hodinami vypadalo jako zlý sen, totální prohra, se najednou úplně obrátilo vzhůru nohama. Ježíš byl mrtvý - viděli ho umřít a věděli, že římští vojáci jsou mistři svého oboru - když někoho popraví, je to navždy, je to konečná. Byli to profesionální zabijáci. Ale najednou byl tento Ježíš živý, a to doslova fyzicky, říkal zvláštní věci o Bohu, a jeho učedníci najednou měli hlubokou potřebu ho uctít jako Boha (viz Tomáš), což by za normálních okolností bylo pro ně (jako ortodoxní Židy) rouhání - smrtelný hřích.

Najednou jim začaly zapadat Ježíšovy výroky o sobě, Bohu, smrti a vzkříšení dohromady. Zároveň z toho měli velkou hlavu. Co se vlastně stalo? Proč se to stalo? A tak se začali snažit různými obrazy vysvětlit, co se onoho slavného velikonočního víkendu stalo. Používali obrazy, které znali. Například oběť za hříchy (jako obětní beránek při chrámové bohoslužbě). Nebo prvotina vzkříšení (které Židé čekali na konci věků). Zároveň si byli vědomi, že tyto obrazy jsou jejich pokusem dát smysl tomu, co zažili a čeho byli očitými svědky. Otázka zůstávala: Proč musel Mesiáš zemřít? Co se jeho smrtí stalo? A co teď bylo jiné? Jejich odpověď nakonec spočívala ve slovech vítězství a svoboda. Nad čím nebo nad kým Ježíš zvítězil? A jak nám tím získal svobodu? Kříž je epicentrum křesťanství. Kříž je také skandálem křesťanství. Apoštol Pavel později napíše v 1. Korintským 1:23, že kážeme Krista ukřižovaného - pro Židy pohoršení, pro pohany bláznovství. Křesťanství je jediné náboženství, kde je středem víry utrpení a degradace vlastního Boha! Ale proč? Co se na kříži stalo, že se stal základním středem jejich poselství? Nový Zákon s Ježíšovým příběhem ukřižování v naprostém středu svého zájmu je o Božím království přicházejícím na zemi stejně jako je v nebi. Židé věřili, že Boží sféra bytí (nebe) a naše sféra (země) nejsou od sebe zase tak odděleny. Že se potkávají a někdy splývají dohromady. Pro ně to místo byl chrám. Křesťané věřili, že Ježíš Kristus se stal osobně ve své osobě místem, kde se nebe a země protnuly. Kristův kříž je přitom obrovským paradoxem. Vítěz, který umírá jako poražený, a který vyhrál.

Kříž vypadá jako dokonalý výsměch tomu, který o sobě řekl, že je dává život v hojnosti. Toho, kterého jen několik dní předtím vítali palmovými ratolestmi při příjezdu do Jeruzaléma jako budoucího krále, nyní pověsili jako zločince. Velký paradox. Jak podotkl Bohuslav Wojnar: Lidská ironie je však překryta Boží ironií. Dokonce i na cedulce na kříži bylo: „Ježíš Nazaretský, král židovský“. Pilát to jistě nemyslel vážně, ale sarkasticky. Dal tím najevo, za koho se Ježíš měl a proč musel být popraven - nemůžeme tolerovat takovou rebelii vůči autoritě Říma! Pilát ovšem netušil, jak se trefil. Nenapadlo by ho, že pokud jednou bude v dějinách zmiňován, pak jen proto, že dal ukřižovat Krále králů. Ježíš se svým poselstvím o Božím království, radikálně proměňující tento svět nutně provokoval mocnosti tohoto světa. A tak impérium vrátilo úder. Mocnosti a síly měly zájem udržet svět takový jako vždy – svět, kde vládnou elity a drží ostatní v poddanosti a otroctví. Není divu, že Kaifáš (velmi náboženský), Herodes (velmi bohatý) a Pilát (velmi mocný) se spojili, aby toho galilejského buřiče poslali tam, kam podle nich patří – na kříž.

Prvním učedníkům nezůstal tento paradox skrytý. Mocnosti světa sloužící duchovní mocnosti zla v pozadí poslaly Ježíše na kříž, aby se ho zbavili, ale kříž se stal jejich porážkou. Jako Židé si uvědomovali, že zlo má svou tělesnou podobu. Je tady mnohem temnější strana zla, než tu, kterou kolem sebe vidíme přirozeně. Ježíš sám nás nabádá ve své vzorové modlitbě, abychom prosili Boha, aby nás vysvobodil od Zlého. Autoři Bible velmi otevřeně popisují „toho Zlého“ jako satana nebo ďábla - reálnou bytost, která vládne zlému světu a přetváří jej ke svému obrazu. Jak to, že dobrý Bohem stvořený svět je dnes pod vládou Zlého? Autoři Bible popisují, že kdysi dávno, v daleké minulosti, možná před stvořením tohoto světa, vznikla vzpoura proti Bohu. Jistý anděl zpyšněl v touze povýšit se nad Boha. Vedl další anděly do bitvy proti Bohu a stal se z něj satan: žalobce a pokušitel. V příběhu z Ráje přichází ďábel v podobě hada k lidem a svede je pomoci lži. Zpochybní Boží slova a přesvědčí lidi, že se Bohu nedá věřit. Tím, že člověk na tuto lež přistoupil, odevzdal to, co mu patřilo právě ďáblu, který se díky tomu stal bohem tohoto světa, vládcem, který uplatňuje svou autoritu nad stvořením s jediným záměrem: zranit Boha tím, že od něj odvrátí dobré stvoření, které ta vydá marnosti. 

Proto také přichází Ježíš (1. Jan 3:8) Proto se ukázal Boží Syn, aby zrušil skutky ďábla. Vládne-li ďábel pomocí lží, Ježíš je cesta, pravda a život. Ježíš je totiž obrazem Boha, zjevuje tedy pravý obraz Boha a my dnes vnímáme Boha skrze Ježíše. Kristovova smrti je tedy porážka tohoto Božího arcinepřítele. Svým uzdravováním a vysvobozováním Ježíš demonstroval aktivitu Božího království proti silám temna. Jeho smrt a vzkříšení pak satanovu porážku završilo. Pavel to popisuje slovy (Koloským 2:13-15): Odpustil nám všechny viny a smazal ten nepřátelský dlužní úpis, jehož předpisy byly proti nám. Navždy jej zrušil, když jej přibil na kříž! V něm odzbrojil vlády a mocnosti, veřejně je odhalil a slavil nad nimi vítězství! Kristův kříž ustanovuje Boží království tím, že nese a odstraňuje tíhu hříchu a smrti. Bůh porazil smrt tím, že do ní plně vstoupil. Porazil satana jeho vlastní zbraní. Kříž je skutkem lásky, záchrannou operací pro stvoření zotročené satanovou nadvládou. Je to dar dobrovolné lásky. Ježíšova smrt na kříži nás vysvobodila z moci ďábla. Slovy Židům 2:14-15: Svou smrtí zlomil moc toho, který měl moc smrti (to jest ďábla), a osvobodil ty, které strach ze smrti po celý život držel v otroctví. Co to znamená pro tebe? Znamená to, že už nemusíš žít ve strachu, nemusíš podléhat hříchu, a nemusíš propadnout věčné smrti – věčnému oddělení od Boha. Díky tomuto vítězství tě nic, ani žádná síla zla nemůže držet od Boží lásky. Římanům 8:38-39: Jsem si jist, že smrt ani život, andělé ani démoni, věci přítomné ani budoucí, žádná moc, výšina ani hlubina ani nic jiného v celém stvoření nás nemůže oddělit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu!

Možná si teď říkáš, proč satanem inspirované mocnosti světa Ježíše poslaly na kříž, když to znamenalo jejich porážku? Ďábel se v tom ztratil, nerozumí tomu, protože toužil být jako Bůh, chtěl ho převýšit a nechápal, že cesta k slávě je skrze kříž. Bůh je láska, která má ve středu oběť. Ďábel je doslova anti-láska, proto mu také zcela uniká význam oběti z lásky. Nechápe dobrovolnou smrt za druhého. Je zmatený z bezpodmínečné lásky. Proto tolik proměňujeme svět, když bezpodmínečnou láskou milujeme. Ďábel má vždy podmínky. Proto nemohl kříž nikdy pochopit. A nechápali to ani mocní tohoto světa. Apoštol Pavel napsal (1. Korintským 2:8): Tu moudrost nikdo z vládců tohoto věku nepoznal; neboť kdyby ji byli poznali, nebyli by ukřižovali Pána slávy.

Velikonoce jsou plné paradoxů. Na začátku víkendu pláčeme u kříže, na jeho konci se radujeme u prázdného hrobu. Kříž a vzkříšení totiž dávají smysl dohromady. Pokud by byl kříž jen platbou za náš hřích, stačila by oběť. Díky vzkříšení ovšem víme, že tato oběť je vítězstvím. Je nenásilnou mocí, je výzvou všem mocnostem světa, ať už duchovním nebo těm, které je reprezentují. Kříž je navždy paradoxem. Symbol popravy a smrti je symbolem vítězství.Trnová koruna se stala odvracenou stranou palmových ratolestí vítězství. Ježíš umírá, aby žil. Ježíš zdánlivě prohrává, aby plně zvítězil. Jeho smrt a vzkříšení tak osvobozuje od temných sil hříchu a smrti, aby nikdo, kdo jeho oběť přijímá, nemusel těmto temným silám podléhat. To je základní poselství Velikonoc - vítězství a svoboda. Svoboda ve vítězství. Naše svoboda v jeho vítězství. Proto uctíváme Krále, jehož trůnem je kříž. Uctíváme Krále, který umírá za své poddané. Při památce večeře Páně budeme zvěstovat odpuštění a vítězství v jeho krvi a v jeho oběti. Jeho oběť nás proměňuje.