Moc nad přírodou

Bouřky mě vždycky fascinovaly. Šlehající blesky, dunivé hromy, prostě to všechno je děsivě krásné. Dodnes si pamatuji na několik situací, kdy jsem fascinovaně sledoval úžasné představení blesků, deště a větru. Před lety, kdy jsem ještě žil v Chomutově, jel podél Krušných hor domů z nějakého setkání, a nad kopci na hřebenu hor zuřila úplně ukázková bouřka s blesky a deštěm, zatímco já jel po suché silnici a obdivoval jsem tu scenérii. Škoda, že jsem tehdy neměl foťák! To bylo ještě před dobou instagramovou! Musím podotknout, že bouřky se moc dobře pozorují, když sedíte doma za zavřeným oknem, nebo v autě, nebo jste v letadle nad bouřkou. Mnohem horší pocit máme při sledování bouřek, když jsme přímo v ní. Když nás totiž bouřka zastihne venku, a my nejsme dostatečně připravení, mizí ta děsivá krása, a zůstává jen ta děsivost. Být fyzicky v bouři není legrace a hlavně tam není moc klidu. A to ještě české bouřky nejsou nic proti tajfunům, hurikánům a tornádům. Prožene-li se taková bouře zabydlenou oblastí, vidíme následně jen trosky.

Podobně se cítíme také v bouřkách našeho života. Dějí-li se lidem okolo nás trampoty, pak to pozorujeme z bezpečného odstupu, sice naše přátele politujeme, ale vlastně nevíme, co jim přesně říct. Někoho opustil životní partner, jiný zjistil vážnou nemoc, další má rozkol v rodině se svými dětmi, a ještě další přišel na mizinu. Ztrácí práci, trpí nepochopením, a bojují s nedostatkem. Jsou v bouři. A my jsme zatím na suchu, zatímco se oni topí v bouři svého života. Snažíme se jim nabídnout své přístřeší, ale nejsme v bouři doopravdy s nimi. Ne proto, že bychom nechtěli, nebo že by nám na nich nezáleželo, jen nevíme, co máme přesně dělat, a co jim přesně říct. Jenomže pak se do bouře dostaneme i my, a chceme, aby tam s námi někdo byl, ale zakoušíme stejné otazníky v očích ostatních, jaké byly předtím i v našich očích.  Když se dostaneme do bouře života, chceme, aby nás uchopil za ruku někdo, kdo je silnější než bouře. V dětství, ve fyzickém světě, nějak doufáme, že naši rodiče jsou silnější než bouřka, proto přiběhneme do ložnice rodičů a schoulíme se k nim, jakoby jejich přítomnost nám mohla pomoci od bouřky. Jakoby rodiče byli silnější než hromy a blesky. Ale ke komu se schoulíme v bouřkách našeho života? Kdo má moc nad živly, které kolem nás zuří?

Vítám vás u čtvrtého dílu seriálu Anatomie zázraků. Díváme se v ní pod pokličku Ježíšových zázraků, snažíme se nahlédnout a definovat si, co znamenají dnes pro nás. Přestože zázraky jsou popsány ve všech čtyřech evangeliích, my se díváme na sedm apoštolem Janem pečlivě vybraných zázraků, které popisuje jako znamení – o tom, kdo Ježíš byl, a o tom, co se můžeme o Bohu dozvědět i my. Těch sedm zázraků ukazuje na Ježíšovu moc nad nedostatkem (proměnu vody ve víno a nasycení tisíců lidí), moc nad zkázou (různá uzdravení a vysvobození) a moc nad smrtí. Dnes se podíváme na docela podivuhodný zázrak, který ukazuje na jeho moc nad přírodou. Příznačně, protože zázrak jsme si definovali jako zásah nadpřirozené nebo vnější síly do řádu přírody. Příběh, který si dnes povíme, může pro některé z nás, kteří procházejí bouřkou, být velmi důležitý. Ježíš je totiž pánem elementů, které zuří okolo nás.

Celý náš dnešní příběh chronologicky navazuje na nakrmení tisíců lidí dvěma rybami a pěti chleby. Ve své verzi příběhu evangelista Matouš barvitě popisuje, že hned po zázraku nad nedostatkem přiměl učedníky, ať nastoupí na loď a jedou napřed na druhou stranu, než on propustí zástupy. Když zástupy propustil, vystoupil o samotě na horu, aby se modlil. Pozdě večer tam zůstal sám. Pojďme se podívat, jak ho popisuje Jan 6:16-18: Večer jeho učedníci sešli dolů k jezeru, nastoupili na loď a plavili se na druhý břeh do Kafarnaum. Ačkoli se už setmělo, Ježíš k nim nepřišel. Jezero se začalo vzdouvat silným větrem. Když odpluli asi pětadvacet nebo třicet honů, spatřili Ježíše, jak kráčí po hladině a blíží se k lodi. Vyděsili se, ale on jim řekl: „To jsem já, nebojte se!“  Tehdy ho ochotně vzali na loď, a ta se hned ocitla u břehu, k němuž pluli.

Chodit po vodě? To není obvyklá záležitost. Ten, kdo v Káně proměnil vodu ve víno, změnil Galilejské jezero ve skleněné moře. Vůbec, Galilejské jezero bylo svědkem mnoha Ježíšových zázraků - ať už pod hladinou (nadpřirozený úlovek ryb) nebo nad ní (utišení bouře), nebo dokonce na jejich březích (nakrmení zástupů a mnoha uzdravení a vysvobození). Nic nebylo ovšem tak zajímavého, jako to, že si Ježíš udělal procházku po vodě. Podotýkám, nebylo to nějaké hopsání, Ježíš po vodě ušel zhruba 5 kilometrů, takže tento zázrak trval nejméně hodinu. Technicky vzato, i my bychom dokázali chodit po vodě, kdybychom vyvinuli dostatečnou rychlost – přesně 108 km/h. Problém je, že i nejrychlejší muž planety, Usain Bolt, vyvine rychlost „jen“ 44,7 km/h. Dosáhnout rychlosti 108 km/h by vyžadovalo 15x více energie než je lidské tělo schopno vyprodukovat. Proto nám to přijde dost neuvěřitelně. Což by nás u zázraku neměli překvapit. 

V roce 2006 jistý expert na oceánografii Doron Nof spočítal, že díky specifickým atmosférickým podmínkám se na Galilejském jezeře vytvářejí kusy plovoucího ledu, a tento fenomén se opakuje každých pár tisíc let. Podle nich tedy Ježích nechodil po vodě, ale po kusech plovoucího ledu. Nejsem si jistý, z čeho mám být více nadšený: Z toho že Ježíš dokázal chodit po vodě, nebo načasoval procházku jednou za tisíc let zrovna tehdy, když se objevily kousky ledu, na kterých pak 5 kiláků surfoval! Umíte si to představit zpomaleně? Naše touha vždy racionálně vysvětlit to, co nedokážeme vysvětlit, nás někdy dovede k ještě úžasnějším výsledkům! Je to jako na kalkulačce: Když tam zadáte mnohočíselné údaje, ukáže se chybová hláška. Zázraky mohou působit tak mimo naši zkušenost, že se v mozku ozve hláška „intelektuální chyby“. Právě proto se učedníci vyděsili a (podle svědectví dalších autorů evangelií) považovali Ježíše za přízrak. V jejich mysli nebylo nic, co by skutečnost před jejich očima dokázalo obsáhnout jejich dosavadní zkušeností. Náš první princip dnes bude: Zázrak nedokážeš vždy pochopit, vysvětlit a někdy dokonce ani popsat.

Galilejské jezero leží hodně nízko a má díky tomu nad sebou tepleji než ve svém okolí. Náhlé bouřky jsou tam tedy obvyklé. A mohou být opravdu zákeřné. V roce 1992 bylo například přístavní město Tiberias zničeno třímetrovými vlnami. Vlny v našem příběhu mohly být stejně vysoké, nebo klidně vyšší. Ale o to nejde. Pokud jste někdy byly u moře s opravdovými vlnami, dokážete si představit jejich ničící sílu. Když jsem byl kdysi poprvé v Austrálii a s nadšením jsem vletěl do Pacifiku, vlna se mnou hodila tak, že jsem vyprovokoval netečného plavčíka, aby mě upozornil ať se držím ve vymezeném území. Teď se soustřeďte na to, co Jan vypráví: Ježíš nešel po vodě v klidném stavu. Ježíš se doslova protančil několikametrovýma vlnami! Jen veslovat mezi nimi bylo namáhavé, ale chodit po vzdouvajících se vlnách? Navíc, Galilejské jezero je zhruba 12 kilometrů široké a 27 kilometrů dlouhé a až 48 metrů hluboké. Učedníci v bouři veslovali „pětadvacet nebo třicet honů“, tedy asi 5 kilometrů. Moje pointa? Nebyli rozhodně nikde blízko břehu. A přesně to je místo, kde se stává většina zázraků. Zázraky se nedějí v brouzdališti, ale na hlubině, kde nemůžeš došlápnout na dno, kde musíš šlapat vodu a nemáš záchytný bod! Nikdy nepochopíš, kolik toho v Kristu máš, dokud to není to jediné, co máš!  Matouš nám ve své verzi příběhu přidává druhé dějství, ve kterém Petr, nejhorlivější Ježíšův učedník, žádá Ježíše, aby ho tedy pozval k sobě, pokud je to on. A v tomto dějství je ukryto silné poselství: Abys mohl kráčet po vodě, musíš vykročit z loďky. Zázrak se neděje v brouzdališti, ale na hlubině. Tam je to riskantní, ale tam dovolíš, aby se Ježíš stal vším, co máš, a plně se na něj spolehneš. Ježíš je totiž pánem nad přírodou.

Toto totiž není jediný příběh o moci nad přírodou, který jeho následovníci viděli, v jiném příběhu zase Ježíš utišil bouří pouhým slovem. Oba příběhy nás učí, že: Ježíš je pánem nad přírodou a živly – tedy nad celou naší zkušeností. Samozřejmě, že máme celou debatu nad vznikem světa: zda byl svět stvořen, proběhla evoluce, nebo byl stvořen skrze evoluci. Máme také diskusi na téma ochrany planety, což je další horký brambor, který si přehazujeme. Každopádně, pro nás jako křesťany, je rozhodující fakt, že Ježíš je pánem přírody: tedy i příroda svědčí o Boží slávě, a jako k takové se k ní musíme chovat. A jako člověk, který věří, že Ježíš je pánem přírody, také věřím, že je jejím stvořitelem. Ať už proběhlo ono stvoření v technickém slova smyslu jakkoliv, síla biblického popisu stvoření a Ježíšovy ukázky autority nad stvořením směřuje k poznání, že na světě nejsme náhodou, ale jsme objektem láskyplného Tvůrce, který si nás představil a vytvořil ke svému obrazu.

A právě z faktu, že jsme vytvořeni z lásky k Božímu obrazu, pramení další princip. Bůh nám dává v bouři odvahu. Všimněte si, co Ježíš říká, když ho učedníci v bouři uvidí a vyděšeně křičí strachem. Říká jim: To jsem já, nebojte se! Není přesně to smyslem zázraku? Ježíš v zázraku ukazuje na sebe jako zdroj pokoje a právě to nám dává pokoj v bouři. Právě to mi dává schopnost věřit v bouři. Věřit lze jednoduše, když se vede, ale když kolem tebe šlehají blesky a tvá loď se potápí, protože do ní tryská voda, tehdy je strach přirozený a víra hezká, a nereálná myšlenka. Podle autora knihy Židům je však víra pevně spjata s tím na co, nebo ještě lépe řečeno, na koho upíráme své oči. Doslova tam říká (12:1-3): Když jsme tedy obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme i my každou přítěž i hřích, který nás tak snadno svazuje, a vytrvale pokračujme v běhu, ležícím před námi. Nespouštějme oči z Ježíše, původce a završitele naší víry, který pro radost, ležící před ním, nedbal na hanbu, podstoupil kříž a usedl po pravici Božího trůnu. Uvědomte si, jaké nepřátelství hříšníků vůči sobě vydržel, abyste neochabli a neklesali na duchu.

Všimli jste si? Jakmile Ježíše nalodili, hned se ocitli u břehu, kam směřovali. To je poselství pro nás: Když upřeš své oči na Ježíše, všechno bude možné. Vykročíš z loďky, když tě pozve Ježíš na hlubinu? Tam se totiž může stát cokoliv.