Jak mnozí víte, jako pastor někdy také oddávám. To bývá obvykle velmi
radostná událost, vlastně si nepamatuji smutnou svatbu. Někdy
se ale na svatbě přistihnu s otázkou, která mě napadne: „Zůstane tento pár dohromady celý život?“ Samozřejmě, vždy si to
přeju a udělal bych pro to cokoliv (proto třeba vždy děláme předmanželské
poradenství), ale taky už žiju dost dlouho na to, abych věděl, že to každý
nedá. Naneštěstí jsem teď ve věku, že mnoho mých přátel vrstevníků má
manželství v krizi a rozpadu. Čím dál víc si tedy vážím těch, kdo spolu zůstali
šťastni třeba čtyřicet nebo padesát let. Každé takové manželství bychom měli
oslavovat. Někdy si taky říkám, jak bych se choval nebo co bych dělal, kdybych
dokázal s určitostí předvídat, které manželství vydrží a které ne.
Představte si to: Myslíte, že by to ty páry chtěly vědět? Kdybych měl
nadpřirozenou schopnost se podívat do budoucnosti a dokázal bych
s určitostí předpovědět, který pár to dá a který ne? Většinou by to vědět nechtěli. Nevěřili by mi, asi by měli za to,
že jsem škarohlíd a nechápu sílu jejich lásky. A pevně by věřili, že oni budou
výjimkou a zrovna jejich láska je osudová. Jistě, předpovídat dlouhodobý úspěch
na svatbě je to těžké – všichni tam (až na výjimky) vypadají šťastni a plný
víry, že to dají. Ale po dvou, pěti nebo deseti letech, je možné to
předpovědět? Myslím, že ano. Věřte tomu nebo ne, ale všechno je to o tom, jak spolu řešíme
konflikty.
Vítejte naposledy v manželském ringu! Toto je poslední část FamilyFestu18, přednáškové série Elementu o manželství, letos na téma
konfliktů a usmiřování. Zatím jsme si řekli, že opravdovým základem dlouhodobého vztahu je přátelství, ta křehká láska vůle
vyžadující obnažené duše. Pak jsme si pověděli, že konflikt je normální a očekávatelná součást vztahu, protože vyplývá
z rozdílů, které se někdy vzájemně kříží. Řešení na konflikt je zdravá konfrontace, což ale nemusí znamenat argumentační hádku, která
je zbytečná a neřeší jádro sporu. Nejsme prostě dokonalí a eskalovanou
hádkou si spíše ještě ubližujeme. Právě proto,
že jsme nedokonalí, potřebujeme odpuštění a potřebujeme odpouštět. Proto
jsme se dívali na sílu odpuštění, které je nezbytné bez ohledu na
to, zda si viník uvědomuje své provinění. Pokud ale odpuštění má fungovat jako
cesta ke smíření, pak je uvědomění viny a
upřímná omluva nezbytným předpokladem vztahového smíření. Podívali jsme se
tedy na několik jazyků omluvy a jak můžeme vést konflikt ke smíření.
Dnes se na smíření podíváme víc.
V prvním dílu jsem zde četl citát výzkumníka v oblasti manželství
Johna Gottmana o síle přátelství. Gottman je emeritní profesor psychologie na
Washingtonské univerzitě a v knize Sedm
principů spokojeného manželství uvádí, že podle svých dlouhodobých záznamů
dokáže předpovídat rozvod z 91% úspěšně. To je velmi odvážné tvrzení.
Tvrdí, že příznaky budoucího rozvodu spočívají v tom, jak se dva hádají. Prosím,
všimněte si: Neříká, že rozvod jde vidět na tom, že se manželé hádají, ale JAK
se hádají. Existují totiž jasné varovné signály, které svědčí o absenci
přátelství a vedou k oprávněným obavám o osud manželství.
Tyto signály
jsou: Hrubý nástup. To znamená, že rozhovor začíná kritikou,
sarkasmem a pohrdáním. Pokud je začátek takový, rozhovor nutně končí v
negativním duchu. Když jsme se vzali s Ditou, neuměli jsme se hádat. Já
jsem s ní mluvil jako… jako s jiným chlapem. Chápete, co tím myslím?
Hrubý nástup býval mezi chlapy rozhodně běžnější záležitostí. Zpočátku se Dita
vždy stáhla, ale pak se stalo něco mnohem horšího: Naučila se to vracet zpátky
ještě tvrději. Já vím, já vím. Dita vypadá jako ta nejmilejší osoba na světě. A
máte pravdu. Dneska. Ale tenkrát tomu tak rozhodně nebylo. Naše hádky dostaly
grády. Nakonec jsme se ale neučili jednu techniku, která nám ohromně pomohla
situaci změnit. Naučili jsme se začít znovu. Když jsme začali takto špatně nějaký
spor, jeden nebo druhý se na chvíli zastavil a navrhl: „Hele, co kdybychom
začali znovu?“ Udělali jsme to i fyzicky. Šel jsem za dveře, znovu přišel domů
a začal tentokrát jinak. Nejdříve to působilo dost podivně a nespravedlivě. Ale
pomáhalo to. Nakonec jsme se tomu naučili zasmát. Takže to je naše rada na
hrubý nástup: Dejte si oraz a začněte
znovu.
Druhým signálem jsou (slovy Gottmana): Čtyři jezdci apokalypsy a to v tomto
pořadí: Kritika. Je rozdíl mezi stěžovat si a kritizovat. Kritika se
projeví absolutismy jako třeba: „Ty vždycky a ty nikdy a ty všechno a ty nic.“
Stává se vám to? Já měl v hádkách k absolutnímu zobecňování vždy
blízko. Nakonec, z každé stížnosti můžete vyrobit kritiku přidáním jedné
obyčejné věty: „Jsi normální?” Pohrdání. Ten zahrnuje pocit
nadřazenosti nad partnerem. Pohrdání je zhoubné, protože vyjadřuje znechucení. Konflikt se tak nutně
vyostřuje a oddaluje smíření. Pohrdání se přiživuje dlouhodobým negativním
smýšlením o partnerovi, především tam, kde jsou nevyřešené spory. Defenzivnost.
Bránění se (a samozřejmě také výmluvy) konflikt nadále eskaluje. Tyto tři
jezdci si vzájemné předávají štafetu a vzájemně se posilňují. Pak se ale stane
horší věc. Čtvrtý jezdec je nejhorší. Je to Zazdívání. Tehdy se jeden
z partnerů odpojí, přestane konfrontovat, začne se vyhýbat, a začne tak
zazdívat své manželství. Zazdívání je pozdější fáze a je vyvoláno zášti
vytvořenou prvními třemi jezdci. Zazdívání je tak únik z manželství.
Přichází třetí signál: Zaplavení. To známe všichni – ty
emoce, kdy se úplně orosíme. Koneckonců, zazdívání je ochrana právě před
pocitem fyzického a psychického zaplavení, který působí paralýzu ve vztahu. Rozpad manželství tedy můžeme očekávat tam, kde
během hádky opakovaně pozorujeme hrubý nástup a zaplavení v důsledku
přítomnosti čtyř jezdců. Nic z toho
rozvod samotný nezpůsobí, ale v nespokojených manželstvích se vyskytují
společně.
Čtvrtým signálem je Řeč těla. Tep vyletí nahoru.
Opakované zaplavení vede k rozvodu díky těžkému fyzickému stresu, a navíc tento
tělesný pocit (tep + pot) neumožňuje vést konstruktivní rozhovor. Jedinou
reakcí je tedy útok nebo útěk. Je příznačné, že v 85% případů zazdívá manžel.
Hádka totiž vyvolává ostražitost a projevuje se tělesně, proto muži mají větší
tendence se jim vyhýbat. Hádka je zdecimuje snadněji: Je to záležitost tepové
frekvence. Jsou-li muži vystaveni hrubému chování a pak mají 20 min relaxovat,
krevní tlak vroste a zůstane zvýšený až do okamžiku, kdy se mohou pomstít.
Pokud stejnému chování čelí ženy, během 20 minut se dokáži uklidnit.
Pátým signálem jsou Neúspěšné pokusy o nápravu. To je snaha partnerů snížit napětí v průběhu hádky - šlápnout na brzdu a
zabránit tak hromadnému zaplavení. Problém je, že čím více jsou vůči sobě
pohrdaví a defenzivní, tím častěji dochází k zaplavení, a proto je obtížnější
zaznamenat pokusy o nápravu nebo na ně reagovat pozitivně.
Nakonec nastává šestý
signál: Špatné vzpomínky. Vzpomínáte, jak jsem v minulých dílech
říkal, že i ty nejproblematičtější páry nedělají všechno špatně? V tomto případě už nedokážou nic pozitivního
vidět. Manželé, kteří žehrají na druhého, velmi často přepisují také společnou
minulost. Spokojený pár minulost vnímá pozitivně. Nespokojený přepisuje k
horšímu. A někdy si na ni ani nedokážou vzpomenout. V takové situaci je všechno
vnímáno optikou, že vše je špatné a ani příjemné gesto nebude vnímáno pozitivně
(ale jen jako: co zase od mě chce?). Jakmile se manželé dostanou do bodu, že
přepsali svůj příběh, nedokážou komunikovat. Bez vhodné pomoci zvenčí se vztah
nejspíš rozpadne. Jsou v neustále pohotovosti, očekávají, že kdykoliv dojde k
boji a manželství je utrpením. Důsledek: Stáhnou se ze vztahu.
Zárodky rozvodu tedy můžete vidět v
(1) tom co si navzájem říkají, (2) neúspěšných pokusech o nápravu, (3)
fyzických reakcích zaplavení, (4) negativním smýšlení o svém manželství. Co tedy dělat v této situaci?
Vracíme se na začátek FamilyFestu k přátelství. Klíčem k oživení manželství a
prevenci rozvodu není v zamezení konfliktů, ale jak spolu vycházíme, když
se nehádáme. Proto potřebujeme posilnit přátelství a důvěru. Na nich stojí skvělé manželství. Posílit
přátelství je proto naprosto zásadní. Vnáší do vztahu romantiku, vášeň, skvělý
sex, což všichni od manželství očekáváme. Ať už tedy je váš vztah v jakémkoliv
stádiu, když podpoříme, oživíme či resuscitujeme své přátelství, máme naději! Cílem
je smíření, silné přátelství, manželství, které nejen vydrží na celý život, ale
bude také pořád šťastné. A to nás vrací zpátky k odpuštění a omluvě. V případě,
že jsme se už zranili, přátelství vyžaduje obnovu skrze smíření.
Potřeba odpuštění začíná prohřeškem. Odpuštění je reakce na nespravedlnost
či morální zlo. Upřímné omluvy hledají odpuštění a smíření. Pokud k tomu dojde,
vztah může dál růst. Situaci ovšem někdy zhorší naše reakce. Díky bolesti se
chceme pomstít. Reagujeme tedy prudce. Jenže, teď jsme se provinili už oba, oba
potřebujeme odpuštění, i když v jiné míře a za něco jiného. Nejsme
dokonalí a proto někdy spolu nejednáme s láskou, důstojností a úctou. I proto
jsou omluvy a odpuštění důležité a nezbytné pro zdravé vztahy. Omluva tedy
znamená přikrýt, odejmout, prominout, jednat laskavě. Má význam jako sejmutí
hříchů (viz krásný příklad Božího jednání s námi v Žalmu 103:12: Jako je od západu východ vzdálený, tak vzdálil od nás naše přestupky.) Když odpustíme, promíjíme
a rušíme trest.
Odpuštění vede ke smíření, důvěra se ovšem neobnoví okamžitě v plné
míře. Máme-li odpuštění plně zakusit, potřebujeme reagovat pokáním - uznáváme
své hříchy, projevujeme lítost a měníme svůj směr. Společenství se obnovuje,
když uznáváme své hříchy. Znovu, krásným příkladem je vztah viníka
s Bohem, který popsal Jan v 1. Jan 1:9: Když
ale své hříchy vyznáváme, Bůh je věrný a spravedlivý – odpustí nám naše hříchy
a očistí nás od každé nepravosti. Jakmile omluva zazní, poškozený stojí před
volbou, zda odpustit nebo neodpustit. Odpustit znamená otevřít dveře smíření.
Neodpustíme-li, musíme počítat s tím, že vztah se bude i nadále zhoršovat.
Proto je omluva a uznání svých chyb pro přátelství důležité.
Co však dělat, když omluva nepřichází? Pak
musíme vyvolat konfrontaci a dát si přitom pozor, abychom jednali laskavě.
Ježíšovu radu zachycuje Lukáš 17:3-4: Kdyby tvůj bratr proti tobě zhřešil, pokárej ho, a bude-li toho litovat,
odpusť mu. Kdyby proti tobě
zhřešil sedmkrát za den a sedmkrát by se k tobě obrátil se slovy: ‚Je mi to
líto,‘ musíš mu odpustit.“ Všimněte si, že Ježíš mluví o morálním hříchu.
Někdy nás totiž rozčílí věci, které nejsou hříchem, ale třeba jen osobní
preferencí. Tam potřebujeme často jen vzájemné pochopení a úctu. Při morálním hříchu ovšem vzniká bariéra ve
vztahu, kterou je možno odpustit jen omluvou a odpuštěním. Po odpuštění
stále ještě potřebujeme důvěru. Důvěra je ale více emoce než rozhodnutí.
Je to niterná jistota, že druhý určitě dodrží sliby. Důvěra je pocit, že pokud
jde o vás, mohu se uvolnit a nemusím se ničeho obávat. Nemusím být citově na stráži,
neboť vím, že mi vědomě neublížíte.
Pokud někdo zradí důvěru, jakoby zašlapal
křehkou rostlinku do bláta. Díky dešti a slunci se opět napřímí, ale bude to
trvat. Jak můžeme vybudovat důvěru ve
vztahu, z nějž se vytratila? Odpověď je jednoduchá: Denně se chovat důvěryhodně.
Upřímná omluva, opravdové odpuštění a
otevřenost umožňují, aby důvěra mohla růst. Nejvíce to funguje tam, kde se
provinilec úplně otevře pod kontrolku druhého. Důvěra roste postupně a nabývá
na síle. Vidíte změnu, cítíte se bezpečněji a vidíte jej optimističtěji. Zdravé
vztahy nevyžadují dokonalost. Je ale nutné, abychom se ke svým selháním
postavili správně a upřímně. Je nutné
vidět snahu. A ochotu budovat
přátelství za všech okolností. Upřímná
omluva, odpuštění a smíření je nejdůležitější první krok k uzdravení,
obnově důvěry a skvělému manželství.
Žádné komentáře:
Okomentovat