úterý 7. dubna 2015

Velikonoce v Elementu | †=♥ | Život v moci zmrtvýchvstání

Proč vůbec je Velikonoční víkend tak jedinečný, abychom jej měli slavit? Ukřižování a zmrtvýchvstání Krista je zásadním zlomem celého Ježíšova příběhu. Ale proč? Bylo přece ukřižováno mnoho lidí (například v roce 4 př.K bylo ukřižováno římským generálem Varusem celkem dva tisíce Židů), ale dnes si připomínáme jen toto jedno ukřižování. Čím bylo výjimečné? Bylo jiné kvůli tomu, kdo visel na kříži. Byl nevinný. Ale je to opravdu tak zvláštní věc? Nevinných bylo přece ke smrti v historii odsouzeno mnoho. Čím bylo toto ukřižování výjimečné? Když se na to podíváme tímto pohledem, pak musíme říct, že ničím. Ale přesto toto jediné ukřižování změnilo běh dějin. Jak to?

Výjimečné bylo tím, co se stalo potom: vzkříšením Ježíše z mrtvých. Proč je představa tělesného vzkříšení tak vzácná a zvláštní, dokonce bychom mohli říct, že pobuřující? Zdá se, že dnes je to jednoduché: jsme sofistikovaná generace, která nevěří v zázraky a proto jim připadá, že vzkříšení se nemohlo stát. Myslíme si, že kdysi byli lidé jednodušší, a věřili v zázraky jen proto, že si neuměli vysvětlit jevy, které dnes pomocí vědy vysvětlit dokážeme. Proto dnes v zázraky věřit nemusíme. Možná se s tímto vysvětlením spokojíme, ale u Ježíšova vzkříšení to neplatí: Poselství Ježíšova vzkříšení bylo vždy radikální, nepřijatelné a dokonce vysmívané. Víte proč? Protože nikdo nepřipouštěl možnost vzkříšení z mrtvých. Řekové měli různé pohledy na život po smrti (podle svého filozofického rámce): Buď pro ně smrt nebyla vůbec vítaným konceptem a vyhýbali se ji, nebo ji naopak vítali jako vysvobození z klece svého těla. Vzkříšení pro ně nebyla vůbec možnost. 

Krásně to jde vidět na Pavlově návštěvě Atén, které byly centrem pohanství a řeckého náboženství. Pavel byl až překvapen, když se Aténami procházel, kolik oltářů a symbolů, a soch a míst pro uctívání různým bohům tam našel. Našel tam také oltář s nápisem „neznámému Bohu“, protože Atéňané si chtěli být jistí, že nezapomněli uctít dokonce ani boha, o kterém nic neví. Každopádně, protože se proslechlo, že přicestoval nějaký nový filozof s novým náboženstvím (a Atéňané byli opravdu zvědaví po novotách), požádali jej, aby přišel na Areopag a řekl jim více. Pavel začal svou řeč zajímavě s odkazem na onen oltář neznámému Bohu. Začal vyprávět o Bohu Stvořiteli, o tom, jak si po generace snažil k sobě přitáhnout lidi pomocí vodítek, které jim dal v přírodě a filozofii; dokonce jim řekl, že přehlédl časy nevědomosti a poslal muže, který bude spravedlivě soudit svět. Až do té chvíle je to velmi zajímalo. Ale pak Pavel prohlásil jednu konkrétní větu, která to vše zruinovala. Skutky 17:31-32 Určil totiž den, v němž bude spravedlivě soudit svět skrze muže, kterého k tomu ustanovil, o čemž podal každému důkaz, když ho vzkřísil z mrtvých." A jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se začali posmívat, ale jiní řekli: "Poslechneme si to od tebe někdy jindy."

Jak to, že Atéňané reagovali takto posměšně? Vždyť je přece zajímaly nové věroučné principy. Jenže, učení o vzkříšení se tak naprosto vymykalo všemu, čemu věřily a dodnes věří světová náboženství, že je to pro ně výsměšné učení, které plodí opovržení. Křesťanství se totiž narodilo do světa, ve kterém mimo judaismus nikdo nevěřil ve fyzické vzkříšení. Nikdo v něho nevěřil, nikdo ho neočekával a nikdo ho nezažil. V pohanské mysli se vzkříšení stát nemohlo, v židovské byla naděje, že se jednou na konci věků stane masově, ale křesťané prohlašovali, že se již stalo Ježíši Kristu, a stane se také jim v budoucnu díky Kristu. To byla radikální věta, o to víc podepřená tvrzením, že pokud Kristus z mrtvých nevstal, křesťanství je prázdné a falešné. Pavel později napsal (1. Korintským 15:17+19):  A jestliže nebyl vzkříšen Kristus, vaše víra je marná - ještě jste ve svých hříších… Máme-li v Kristu naději pouze pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí. Jestliže Kristus nevstal z mrtvých, naše víra je marná, zbytečná a hloupá. Neexistuje odpuštění hříchů, neexistuje radost ze vztahu s Bohem, neexistuje ani Bůh. Je to všechno jen učení dalšího mrtvého muže, filozofa, který ale smrt nepřemohl, a proto nemůže být dárcem života ani pro nás. A žít podle jeho slov jen v tomto životě (naděje pro tento svět)? Jsme nejubožejší ze všech lidí. Silné to výroky, ale strašně důležité. 

Pokud totiž Ježíš vstal z mrtvých, pak potvrdil svou identitu, kterou o sobě od začátku prohlašoval: Je Božím Synem. Jeho vzkříšením Bůh započal něco nového, na čem spočívá celá budoucnost a naděje světa. Díky jeho vzkříšení můžeme očekávat svou vlastní proměnu – budeme doslova pohlceni životem. Jenže, zatímco ukřižování Ježíše je historicky dokazatelný fakt, jeho vzkříšení je záležitost víry, a tedy i pochybností. Neznamená to, že není historické, ale znamená to, že pochybnosti o vzkříšení budou definujícím prvkem lidí ve vztahu k Ježíši: Tím totiž není Ježíšovo učení a etika (kdy by byl jen skvělým a morálním učitelem), není to ani jeho život a smrt (aby byl naším prorokem a mučedníkem, který položil život za pravdu). Ne, pokud vstal z mrtvých, pak je zázračný, božský, a jedinečný - a my ho musíme brát vážně. Ale pochyby jsou průvodním jevem víry - někteří stále pochybovali. Ježíšovo vzkříšení totiž nečekali ani jeho učedníci. Co tedy změnilo jejich pohled? Jak to, že křesťanství vůbec vzniklo a přežilo první staletí? Proč tedy i dnes věříme ve vzkříšení Krista?

Hezky od začátku. Co vlastně je vzkříšení? Vzkříšení z mrtvých ve smyslu, jak o něm mluvíme o Kristu, není oživení. Oživení je, když vstane z mrtvých někdo, kdo zemřel, ale pak znovu umře. Příkladem by mohl být třeba Lazar, kterého Ježíš povolal k životu, ale Lazar znovu zemřel. Vzkříšení neoznačuje ani život po smrti. Když zemřeme, náš vnitřní člověk (duch/duše) se oddělí od našeho těla, a duše věřících půjde k Bohu, kde bude čekat na dokončení spasení: na vzkříšení našeho těla a život ve věčnosti, kdy budeme navěky s Bohem proměněni a pohlcení jeho životem. Vzkříšení nebylo ani jiné označení Ježíšova odchodu k Bohu Otci. Ne, první křesťané tvrdili, že viděli vzkříšeného Krista ve fyzické podobě (a to navzdory faktu, že jeho tělo mělo zvláštní nadpřirozené schopnosti). Vzkříšení z mrtvých je tedy nový a proměněný fyzický život po období smrti. Pohanská náboženství nic takového neznaly, pro ně smrt byla jednosměrka. Všechna hlavní náboženství věří v život po smrti, a mnohé mají propracovaný způsob a popis takového života, ale představa, že člověk povstane znovu ve svém těle, je pro tyto náboženství neznámá, kromě židovství, které očekává jedno společné vzkříšení na konci věků. Představa vzkříšení jednotlivce, Ježíše, je i pro Židy zcela neznámá. To je překvapující. Možná jste slyšeli, že některá náboženství oslavují vzkříšení z mrtvých. Při podrobnějším studiu se však ukazuje, že v původní verzi vzkříšení nebylo, a tyto kulty se později inspirovaly u křesťanství, které rychle rostlo.

U Ježíše se stalo něco radikálně zvláštního. Ježíš své vzkříšení předvídal, ale učedníci v evangeliu na sebe prozrazují, že mu nevěřili, protože to byl pro ně natolik cizí koncept, že nechápali, o čem mluví. Proto ho nikdo u hrobu třetí den nečekal. Ježíš totiž opravdu zemřel. To může být překvapující poznámka, ale odpůrci křesťanství měli vždy oblíbenou verzi, že ve skutečnosti nezemřel, ale byl jen v kómatu. Zdá se, že to dává smysl. Jenže, představa, že Ježíš přežil bičování, bití, ukřižování, zamotání do látky, tři dny v hrobě bez tekutin, jídla a ošetření, pak ještě navíc odvalil sám kámen, přemohl vojáky a odešel po svých, vyžaduje více víry ve schopnosti Ježíše než věřit ve vzkříšení. Představa, že by to vše přežil, je neuvěřitelná. Jeho smrt byla potvrzena profesionálním popravčím, z boku se mu po probodnutí vyřinula krev a voda, což bylo potvrzením smrti. Dobrá, řeknete si, jeho tělo se prostě ztratilo – někdo ho třeba ukradl. Ježíš však byl pohřben ve snadno dohledatelném hrobě. Neměl vlastní hrob a není známo, že by měl peníze na speciální hrob. „Náhodou“ mu byl hrob propůjčen bohatým Josefem z Aritmeje. Díky tomu ale všichni mohli jeho hrob najít, nebyla to nějaká tajná jáma v lese, kde se každý ztratí. Navíc, ta krádež: Vojáci prý usnuli, a učedníci tělo ukradli. Jenomže si to zkuste představit. Přestože je to bude stát život, všichni vojáci najednou usnou, a nikdo z nich se neprobudí, když je těžký kámen odvalován a Ježíš vynášen ven. Navíc, jak vyřešíme ty stovky lidí, co tvrdí, že se s Ježíšem setkali? Je to jasné, to byla halucinace! Zní to hezky, ale halucinace je privátní, ne veřejná záležitost, přesto se Ježíš zjevil pěti stům lidí na různých místech a v různý čas. Někteří lidé jsou náchylnější na halucinace, ale takový výběr od choleriků, přes sangviniky až po flegmatiky? Navíc se halucinace děly 40 dní, ale pak jakoby z ničeho přestaly. Jen na okraj, halucinace jsou projekcí představy, ale když Židé nevěřili ve vzkříšení, kde k tomu Ježíšovi učedníci přišli? Tvrdili, že tři dny po své smrti se Ježíš zjevil fyzicky, ne duchovně. Jeho učedníci s ním jedli, dotýkali se ho, později tvrdili, že se jejich ruce dotýkaly vzkříšeného Pána. Sami si to nevymysleli, měli víru tak akorát na to duchovní zjevení. Učedníci jej poznali, Marie z Magdaly poznala jeho hlas. Jeho ruce byly zjizvené. Zároveň na něm bylo něco zvláštního (Pavel to později nazývá duchovním tělem), co budilo úžas a tajemství.

Popis Kristova vzkříšení byl zaznamenán krátce poté, co se stal a od počátku církev slavila Ježíšovo vzkříšení. Bylo to tak centrálním bodem víry, že Ježíšovo vzkříšení přesvědčilo jeho vlastní rodinu, aby jej uctívala. Upřímně? Přesvědčit vlastní rodinu, že vy jste Boží Syn? Nemožné! Přesto se Marie, Ježíšova matka, stala členkou církve, která Ježíše uctívala jako Božího Syna, stejně jako Jakub, bratr Ježíše, který v něj za jeho života nevěřil. Ten se dokonce stal později vůdcem církve v Jeruzalémě. Další bratr Juda napsal podobně jako Jakub svou epištolu, která je v NZ. Ale jsou tady další momenty k zamyšlení: Změna v chování učedníků. Petr zapře Ježíše před bezvýznamnou služkou, aby o pár dní později riskoval svůj život kázáním před tisíci lidmi, které přímo obvinil ze zabití Mesiáše? Co se stalo? Navíc, tito učedníci zůstali nepohnutí ve své víře v Krista, a to v celém svém životě, a přestože za to mnozí zaplatili mučením a smrtí. Nikdo přece neumírá za vědomou lež. Tito lidé tvrdili, že nemohou mlčet o tom, co viděli, slyšeli, a čeho se dotýkali. Změna uctívání. První následovníci Krista byli Židé, kteří moc dbali na dodržování zákona a všech přikázání. Najednou se ale rozhodli porušit sabat, a začali slavit Krista v neděli, která byla od začátku označována za Pánův den. Neděle totiž byla dnem vzkříšení. Navíc se změnil objekt uctívání, církev začala slavit Ježíše jako Boha, což potvrzují historické záznamy jak Židů, tak Římanů, kteří to svorně považovali za herezi a úlet. Církev kromě toho začala vysluhovat Večeři Páně a křest v Ježíšově jménu. 

Navíc tady máme problém žen. Tedy, ne že by ženy snad byly problémem, ale v Ježíšově dobách byly ženy považovány za méně hodnověrné svědky, je tedy zvláštní, že autoři evangelii popisují ženy, které objevily prázdný hrob a jako první se setkaly se vzkříšeným Kristem. Navíc nám zcela chybí svaté poutní místo. V judaismu bylo normální, že když zemřel svatý muž, prorok, jeho hrob byl proměněn ve svatyni, kde si lidé připomínali, jak si jej Bůh použil. To je koneckonců běžné ve všech světových náboženstvích postavených na konkrétním zakladateli. Judaismus se odkazuje k hrobu Abraháma, který zemřel před 4 tisíci lety, Buddhův hrob můžete navštívit i dnes, stejně jako Mohamedův, který zemřel 8.6.632. Křesťanství jako jediné nemá místo, kde by byly oslavovány ostatky zakladatele. Je tu také obří nárůst církve. V naší zemi nám to nepřijde, ale několik miliard lidí se v historii přihlásilo k víře ve vzkříšeného Krista. To není málo a není to ani mimochodem, když uvážíme, že ke křesťanství se lidé hlásí vědomě, ne narozením v určitém náboženském systému, jako je to třeba u hinduismu nebo islámu. Navíc má křesťanství příznivce ve všech kulturách. Není moc podobných (vlastně žádné) hnutí, které by něco podobného dokázaly.

Pavel napsal, že jsme s Kristem spojeni skrze jeho zmrtvýchvstání a dokonce zakoušíme moc stejného Ducha, který Ježíše vzkřísil z mrtvých. Navíc, a to je pro nás skutečně důležité, je to Ježíšovo vzkříšení, které nám zajišťuje odpuštění hříchů a sílu k novému životu, naději a smysl života. Tvůj život není marný, protože Kristovo vzkříšení mu dalo sílu a smysl. Právě proto na vzkříšení vše stojí a padá. Pokud Ježíš vstal z mrtvých, pak to znamená, že nám dává nejen naději na vlastní proměnu, ale také moc naděje, kdy nás a naše konečné životy pohlcuje nadpřirozený život - žijeme v moci zmrtvýchvstání. Je to tak zásadní přelom, že apoštol Pavel napsal (Filipským 3:7-11) Cokoli však pro mě bylo ziskem, to teď pro Krista pokládám za ztrátu. A vůbec všechno pokládám za ztrátu vzhledem k té nevýslovné hodnotě poznání Krista Ježíše, mého Pána. Pro něj jsem to všechno ztratil a pokládám to za hnůj, abych získal Krista! V něm se ocitám bez vlastní spravedlnosti založené na Zákoně, ale zato s tou, která vyplývá z víry v Krista, s tou spravedlností, jež přichází od Boha a zakládá se na víře. Chci ho znát, znát moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpení! Chci se s ním ztotožnit i v jeho smrti, abych, ať už jakkoli, dospěl ke vzkříšení z mrtvých.

Žádné komentáře:

Okomentovat