Co jsem se naučil ve světových církvích

Každý z nás je naprostý originál a vůbec nedává smysl, abychom se vzájemně porovnávali, protože jsme jiní lidé v jiném kontextu, v jiné situaci, a pracujeme s jinými lidmi. To je důležité vzhledem k tomu, o čem teď budu psát, totiž o tom, co jsem se naučil ve světových církvích. Často totiž slyšíme různé příběhy z různých zemí, a buď si říkáme: „Jo, kdybys byl ale u mě tady v Hradci nebo ve Varnsdorfu, to bych tě chtěl vidět“, nebo je nám strašně líto, že se u nás ty věci nedějí. Ale jsme v jiném prostředí a v jiném čase, a nemůžeme se takto porovnávat.

Na druhou stranu, musíme se učit naprosto ode všech. Musíme se učit od vedoucích a církví z jiných kultur, musíme se učit od církví, které jsou větší, i které jsou menší než my, musíme se učit od populární kultury a musíme se učit od světa podnikání. Musíme se učit odkudkoli to jde, protože to nám pomůže dělat naši práci lépe. Být vedoucím je totiž především zodpovědnost, a s větší úrovní vůdcovství a zodpovědnosti roste také úroveň komplexity, kterou se musíme naučit zvládat. Mít otevřenou mysl nám pomůže zvětšovat svou kapacitu vůdcovství.

Ono totiž opravdové učení zahrnuje více než jen to, že se učíme něco nového. Polovina opravdového učení se spočívá v odnaučení špatných návyků, zlozvyků a pokroucených pohledů. Což je mimochodem těžší než se naučit nové věci. Původní zkušenosti, které formují naše myšlení totiž zapouštějí hluboké kořeny, které není lehké přetrhnout. Proto je mimochodem tak těžké, neřkuli nemožné přetrhnout tradice v církvi. Ne proto, že bychom je považovali za svaté (jak se někdy mylně domníváme), ale protože zapustily kořeny a staly se součástí naší emocionální identity. Jenomže když se naučíte něco špatně, odnaučit se zabere dvakrát více energie než se něco naučit původně. Zkuste si představit, že jste zabloudili a jedete špatným směrem. Každý kilometr špatným směrem je ve skutečnosti dva kilometry špatným směrem, protože se budete muset vracet. Odnaučování je tedy těžší než se naučit něco napoprvé pořádně.

Jak to ovlivňuje vedení? Pokud například vyrostete v církvi s nefunkčním vedením, ovlivní to vaše chápání vůdcovství natolik, že vám bude trvat dvakrát větší úsilí, abyste se naučili vést správně. Stejně se to týká evangelizace nebo čehokoliv jiného. Mimochodem vidíme, že odnaučování bylo součástí Ježíšovy služby: Slyšeli jste, že bylo řečeno… ale já vám říkám… Víra ve své podstatě zahrnuje odnaučování starostí beze smyslu a zavádějících hodnot, které nás drží v zajetí.

Jak asi víte, vedu tady v Hradci Králové církev pod názvem Element. Přišel jsem sem v roce 2003 s vizí založit srozumitelnou církev, která rozumí lidem; jinými slovy církev pro lidi, co nemají rádi církev a nerozumí ji. Začali jsme s manželkou sami dva, neměli jsme lidi, peníze, místo ani budoucnost. Ale pronajali jsme si sál pro asi 150 lidí, zorganizovali měsíc trvající Festival dobrých zpráv a začali rovnou s nedělními setkáními, na které napoprvé přišlo celkem 23 lidí, pak 25 a od té doby rosteme průběžně. V současnosti se scházíme v kině, kde máme dvě setkání, jedno v češtině a druhé v angličtině, protože nás mimo jiné navštěvují lidé z 18 různých národů. Abychom ovšem mohli tuto církev vybudovat, musel jsem se učit a odnaučovat hodně věcí. Na některé věci jsme přišli sami víceméně náhodou, jiné jsme vyčetli, a ještě další nám někdo poradil. Tady je několik věcí, které jsem se v průběhu času naučil z různých církví po celém světě.

Chceme-li zasáhnout lidi, které nikdo jiný nezasahuje, musíme dělat věci, které nikdo jiný nedělá. A abychom mohli dělat věci, které nikdo jiný nedělá, nemůžeme dělat všechno to, co dělají jiní. Tento citát od Craiga Groeschela mluví o tom, že nikdy nezasáhneme všechny lidi v našem okolí, takže si musíme vybrat, koho zasáhneme a koho naštveme. Určitě totiž někoho naštveme, je pouze otázka, zda to budou náboženští lidé nebo hledající lidé. Navíc, tento princip mě učí, že každá církev má něco, čím je známá a co ji odlišuje od ostatních církví. Nejedná se o to, že je lepší, ale jedná se o to, že je jiná. Při svých cestách jsem si všiml, že každá významná církev je něčím konkrétním známá. Co odlišuje tvou církev? Proč bych měl chodit k tobě, pokud bych se přistěhoval do tvého města?

Rostoucí církve mají vědomou strategii, jak posunují lidi krok po kroku k jasně vytyčenému cíli. Co je cílem pro lidi ve tvé církvi? Jak vypadá přesně zralost? My ji chápeme jako štědrý, zodpovědný a proměněný život. Jak ale vést lidi z jedné strany na druhou? Všechny rostoucí církve mají vědomou strategii. Pak je tu ještě jedna věc. Služby nejsou federací nezávislých služeb, ale jsou konkrétními kroky na cestě k cíli.

Růst přichází v prostředí konstantní změny a chaosu. Rostoucí církve jsou vždy ve stavu jistého tvořivého napětí nebo dokonce chaosu, to proto, že neustále hledají bod A na křivce růstu. Tyto církve se nebojí riskovat, ani selhat; neustále zpochybňují proces. A nebojí se věci nejen měnit, ale taky končit. Zároveň se vždy ptají, zda náhodou neděláme věci jen ze zvyku, a zda bychom se je neměli přeučit.

Vytvořit vztahové prostředí v církvi jde daleko za hranice skupinek. V našich kruzích odkojených vyučováním o potřebě skupinek připadá skoro nepatřičně, když nějaká církev skupinky nemá. Ale já měl se skupinkami vždy problém. Představa, že jsem na léta odsouzený do vztahu, ve kterém nemám srdce, mě vedla k tomu, že jsem se skupinkám spíš vždycky vyhýbal. My jsme povýšili skupinky na takovou důležitost, že dokonce někteří skupinkami začínají novou církev, čehož jsem se upřímně hrozil. Jak mi kdysi řekl Ted Whaley z New Life Church, církev o padesáti lidech je jen jedna větší skupinka. New Life Church mě také naučila skupinám na volném trhu, což jsou skupiny založené na společném zájmu nebo cílové skupině. Ale zároveň jsem se naučil jednu jinou věc. Potřebujeme vytvořit vztahové prostředí, ne skupinky. Naším hlavním prostředím je čas mezi oběma nedělními setkáními, kdy skoro všichni lidé zůstávají na kafe. Proč? Protože máme pouze jednohodinové setkání.

Většina rostoucích církví má krátkou a dynamickou dobu chvály. Pastor z Vinice v Cincinnati, Steve Sjorgren, mě naučil, že ideální délka chvály je 20-22 minut, což je čas, kdy všichni mohou chválit Boha bez těžkostí. Představa, že budeme mít více Boha, když budeme déle chválit, je ve skutečnosti vcelku moderní výmysl, který nemá opodstatnění ani v historii ani v praxi.

Jen to, co je zapamatovatelné, je také aplikovatelné. Naše kázání bývají v církvi tak složitá, odtažitá, nepraktická a nepromýšlená, že je těžké to nějak podchytit. Pokud ale uděláme poselství zapamatovatelné, pak se stane také aplikovatelným. V tom mě nejvíce ovlivnila církev NorthPoint se skvěle propracovanými a zapamatovatelnými poselstvími.

Církev se zajímá o sociální a misijní otázky. Doba, kdy se křesťané starali hlavně sami o sebe, je již dlouho pryč. Naopak, je tu doba sociální pozornosti a všestranné misie. Je tu doba obětování bez pocitu viny. Je tu doba, kdy se církev stává vskutku globální. Je tu doba, kdy bez církve zůstane v našem okolí prázdná díra. To jsem pochytil od Josého Madeiry, místního pastora z mosambického Chimoia, který kromě 37 církví založil také školu pro 160 dětí, dvacet sirotčincům, zemědělskou farmu, a zásadně ovlivňuje život svého města.

Ve světových církvích jsem se naučil mnoho, ale ještě častěji jsem byl konfrontován se svými připravenými a naučenými postupy, které si ovšem zaslouží být zpochybněny. To proto, aby zůstalo Boží neotřesitelné království a ne námi vytvořené náboženství.

Věřím v evoluční omyl

Lidé si tě budou pamatovat kvůli tvým problémům – buď těm, které jsi vytvořil, nebo kvůli těm, které jsi vyřešil. Všichni známe lidi, kteří jsou skutečnou osinou v našem životě, protože jsou zdrojem problémů nebo dokonce bolesti. Nicméně, takto si nemusí lidé z našeho okolí pamatovat nás. Můžeme se do jejich paměti zapsat jinak, pokud jim naopak pomůžeme jejich problémy řešit. Ale proč bychom měli? Proč bychom se měli zajímat o problémy někoho jiného, nebo potažmo jeho problémy řešit? Nemáme snad každý dost vlastních starostí? Neměl by si koneckonců každý vyřešit problémy svého života sám, a to ať už je zavinil nebo ne? Víte co? Máte úplnou pravdu! Není jediný důvod, proč bychom se měli zajímat o kohokoliv, než o sebe, svou manželku, své děti a svého psa! Každý je svého štěstí strůjce a nemáme povinnost se jakkoliv angažovat v životě kohokoliv ve svém okolí. Úplně s tím souhlasím. Je tu však jedna malá, drobná, ale přitom nezanedbatelná potíž. Jsme schopni vyznávat tuto svou filozofii neangažovanosti jen tehdy, když žijeme relativně spokojený život. Jenomže v okamžiku, kdy se sami dostaneme do jakýchkoliv potíží, kdy se nám do našeho života přižene nějaká ta příslovečná bouře života, povodeň a hurikán, pak máme velký problém této filozofii věřit. Tehdy se chytáme stébla a doufáme, že se o někoho budeme moci opřít.

Před několika týdny vyšel v příloze Věda v sobotní Mladé Frontě DNES článek s názvem „10 záhad lidského těla a chování“, který se týkal záhad toho, jak vypadáme v určitých situacích, a jak se chováme. Každou situaci rozebírali z vědeckého hlediska a u mnoha z nich konstatovali, že k tomu vědecké opodstatnění chybí, nebo je nedostatečné. Při četbě mě zaujal jeden z bodů nejvíce, a ten se týkal altruismu, neboli schopnost a ochotě konat dobro pro jiné lidi. Ještě nedávno totiž vědci zastávali hypotézu, že člověk není schopný konat dobro nezištně. Například Richard Dawkins, jeden z nejznámějších ateistů současnosti měl za to, že dobro konané pro jiné je podvědomě ze zištných důvodů, protože očekáváme formu revanše nebo výměny. Obdržíme lepší vztahy a z nich plynoucí výhody.

Navzdory tomu ale altruismus existuje a lidé jsou tak schopni pomoci někomu, u koho je jasné, že ho již nikdy více nepotkají a nemohu tedy čekat žádnou platbu zpátky. Altruismus mohl mít tenhle zpětný význam v malé uzavřené komunitě, kde se všichni znali, ale rozhodně ne v dnešním globalizovaném světě, kdy je splátka nemožná. Poslechněte si, co autoři tohoto článku doslova napsali: Investice do pomoci druhému se tak nevrátí, což vede evolucionisty k názoru, že altruismus (tedy ochota a schopnost konat dobro) je evolučním omylem. To je velmi zajímavé. Víte, co je největší překážkou ateistů i agnostiků k víře? Pokud pomineme morální nebo etické důvody (že zkrátka nechtějí, aby se jim Bůh pletl do života), pak z racionálních důvodů je nejtvrdším oříškem otázka zla a utrpení ve světě. Všichni známe tuto kritickou otázku, která zní zhruba takto: „Pokud Bůh je, a je milující a mocný, proč se na světě dějí tyto špatné věci?“

Pro ty, kteří Boha hledají a snaží se najít svou duchovní cestu, je existence utrpení tou největší překážkou. Ateisté argumentují, že protože je zlo, nemůže existovat Bůh. Existuje-li ale zlo, pak musí existovat také dobro. Pokud je totiž reakce na zlo a utrpení oprávněná, pak to musí znamenat, že existuje objektivní dobro a mezi těmito dvěma položkami je opravdový rozdíl. Abyste mohli o něčem říct, že je to zlé, potřebujete to porovnat s dobrem. Jak ale víme, že existuje dobro? Existence dobra ukazuje na morální zákon. Existuje-li morální zákon, kdo ho ustanovil? Je-li schopnost konat dobro evolučním omylem, pak je to evoluční omyl, ve který hluboce věřím! Ale co když schopnost konat dobro je pozůstatek obrazu, který Bůh do člověka vtiskl? Co když hluboká vnitřní touha po dobru a kráse ukazuje na krásu života, který přetéká? Všichni přece známe lidi, kteří se snaží především přežít. Někdy i na úkor lidí okolo sebe. Své okolí využívají, myslí především na sebe. Mistry v přežívání jsou naši politici, ale abychom na ně nebyli příliš přísní, v podobných situacích bychom se možná chovali podobně. Jaký je to ale rozdíl oproti těm, kteří přetékají vůči ostatním!

Přetékání vůči ostatním se jmenuje jinými slovy štědrost. Pokud žijete štědrým životním stylem, navenek působíte jako zdroj požehnání pro ostatní. Navíc se zdá, že štědrého člověka si dokonce všimne i Bůh. Lukáš v knize Skutků popisuje příběh Římana Kornélia. (Jednoho dne) měl kolem třetí hodiny odpoledne vidění, v němž jasně spatřil Božího anděla, jak k němu vchází a volá na něj: "Kornélie!" Pohlédl na něj a pln bázně řekl: "Co si přeješ, Pane?" Anděl odpověděl: "Bůh přijal tvé modlitby a almužny a pamatuje na tebe. Bůh si Kornélia všiml, protože se modlil, a protože dával almužny, tedy byl štědrým vůči chudým lidem. Možná si ovšem říkáš, no jo, ale já toho sám moc nemám, a vůbec, svět je plný potřeb. To je pravda. Potřeba v tomto světě je ohromná, ale společně dokážeme zlepšit a změnit životy alespoň některých. Bůh je ovšem mocen rozhojnit v nás své dary, abychom měli dost pro své potřeby, a navíc přetékali pro každý dobrý skutek, pro každý dobrý evoluční omyl.

Milí přátelé,

rozhodl jsem se začít příležitostně blogovat na témata, která mě zajímají nebo pálí. Zcela jistě se toho hodně bude týkat církve, ale nejen toho. Mimo to tady hodlám zveřejňovat části svých přednášek a budu samozřejmě rád, když je okomentujete.

Kromě toho bych vám rad řekl, že v angličtině pravidelně twittruju na www.twitter.com/lukastargosz

Tak díky a budu se těšit,

Lukáš