10 nejvýznamnějších událostí roku 2010

Tak jako loňský rok se chci pustit do dvou seznamů mých Top 10, nejprve mých 10 nejvýznamnějších událostí roku, respektive akcí, kterých jsem se zúčastnil, přidávám k tomu bonus 5 nejzajímavějších míst, kde jsem v roce 2010 sloužil nebo měl příležitost k networkingu. Druhý seznam bude 10 nejlepších knih, které jsem četl.

1. Vánoce v Centrálu byly tentokrát ve větší pohodě a klidu než loni, přišlo 150 lidí, měli jsme skvělou atmosféru a já jsem byl extrémně pyšný na všechny Elemenťáky, kteří zvali jako diví své přátelé, sousedy, spolupracovníky i kolegy z práce.

2. První Willow Creek Global Leadership Summit, který jsme organizovali v listopadu v Elementu, byl velmi úspěšný, 200 účastníků z celé ČR i Slovenska chválilo atmosféru, organizaci a laskavý přístup dobrovolníků.

3. Výstava morčat v září, kterou zorganizovala Noemi Lisá, a díky níž vybrala 20,000 Kč na Mosambik, a další 2500 Kč na různé drobnější projekty, mi udělala velkou radost svou tvořivostí, a nakažlivou kreativitou, což dostalo Noemi až na stránky Života víry a představil jsem ji na Willow konferenci.

4. X-LARGE City Camp číslo 4 v červenci se skvělou atmosférou a zatím nejlepším hodnocením ze všech let.

5. Catalyst konference v Atlantě v říjnu, na kterou jsem se léta snažil dostat. 13,000 lidí a prudce inteligentní zábava a život měnící přednášky: co mohlo být lepší?

6. Drive konference v North Pointu v květnu, kterou jsem měl privilegium absolvovat s Radkem Ćmielem. North Point nikdy nezklame, inspiraci a strategické myšlení, které tam získávám, je pro mě nevyčerpatelným zdrojem.

7. All Access konference od skvělé organizace Association of Related Churches, která zakládá církve a pomáhá stávajícím. Jsem rád, že se ARC rozšířil pod názvem Advance Europe do Evropy, kde bude pomáhat zakladatelům církví, a že v tom Element bude hrát významnou roli, neboť jsem se v říjnu stal členem Lead Týmu.

8. U2 koncert ve Vídni, který jsem absolvoval s Radkem a Janou Ćmielovými.

9. EQUIP Forum v březnu, kde jsem se jako národní vedoucí pro Česko a Slovensko setkal s Johnem Maxwellem.

10. Několik možností sloužit a rozšiřovat síť spolupráce na těchto zajímavých místech:

a) Nové víno. V listopadu jsem byl jedním z hlavních řečníků na konferenci charismatické obnovy katolické církve na Slovensku. 450 nadšených mladých lidí, skvělé chvály a vřelé přijetí.

b) Bratislava City Church. Na Slovensku se cítím jako doma, protože podobně vřelého přijetí se mi dostalo v jedné z nejlepších středoevropských místních církví, Bratislava City Church. V neděli jsem kázal pro 400 lidí, v pondělí na mládeži pro dalších 300. Skvělá církev!

c) Konference KAM. V dubnu jsem byl pro změnu spolu s Pavlem Rausem pozvaný jako hlavní řečník na konferenci Křesťanské akademie mladých v Malenovicích. Tato organizace dělá neuvěřitelnou práci.

d) COTR Lubbock. V říjnu jsem byl poctěn možností kázat na třech víkendových setkáních Church on the Rock v Lubbocku, se kterou nás pojí letité přátelství a spolupráce. Ještě nadšenější jsem byl z možnosti vyučovat celý jejich tým vedoucích a na jejich biblické škole. Podobnými možnostmi kázat v neděli a vyučovat celé týmy vedoucích mě letos obdařily také New Covenant Church of Clyde a Shoreline Church v Southportu.

e) LifeChurch.tv. Návštěva LifeChurch patří k vrcholům roku. Skvělá církev, kde během naší návštěvy přišlo do církve ten víkend 33,000 lidí. Navíc, po osobním setkání s Craigem Groeschelem mohu říct, že opravdoví lídři jsou neuvěřitelně skromní.

V sousedství: Bůh má jméno

Všimli jste si, že když jste byli děti, trvalo moc dlouho, než zase přišly Vánoce, ale když jste dospěli, ani se nenadějete, a zase jsou tady Vánoce?!? Je to zvláštní, ale kupodivu vědecky ověřený fakt, že čas nám ubíhá rychleji, když stárneme. Každopádně, čekání na Vánoce jsou pro některé z nás každoročním koloritem, někteří z nás se na ně připravuji již od léta. Začínají poslouchat Vánoční koledy, pomalu vytahují dekorace, poohlížejí se po dárcích. Když jsme u těch dárků, čekání se u dětí projevuje různě. Zahrajeme si na děti ve škole, a zeptám se vás na pár otázek, můžete na mě mávnout, pokud se vás to týká. Kdo z vás se těšil na dárky? Dobrá, kdo hledal, kde rodiče dárky u vás v domě ukryli? Buďme upřímní! Dobrá, teď otázka pro ty odvážné. Kdo nejenže hledal dárky, ale také si s nalezenými tajně hrál? Ano, já jsem jednou našel knihu, kterou jsem měl dostat, tak jsem ji přečetl ještě před Vánocemi. A poslední otázka: Kdo si s nalezenými dárky hrál tak dobře, až je rozbil? Pak pod stromečkem jsme si rozbalili dárky a řekli: Hm, je to rozbitý!!!

Jak vidíte, každý z nás se s čekáním vyrovnával jinak, ale všeobecně platilo, že jsme se nemohli dočkat. Vánoční příběh je vlastně příběh o naplněném očekávání. Židovský národ po staletí čekal na příchod zaslíbeného Mesiáše. Byl to národ, který se považoval za vyvolený Bohem, ale přesto na první pohled s ním kde kdo zametal. V historii byli okupování nebo vyhnáni celkem pětadvacetkrát, a přestože židovští proroci předvídali slavné příchozí dny, kdy bude Bůh vládnout, v praxi to vypadalo spíše tak, že místní bohové okupujících národů jsou silnější než Jahve. Sedm set let před narozením Ježíše napsal jeden z nejslavnějších proroků Izajáš, že se skutečně narodí někdo, kdo zachrání národ a vlastně celý svět. Izajáš pak dodává, že tento příchozí Mesiáš bude mít přezdívky, které ho budou charakterizovat: (9,5) "Vždyť se nám narodilo dítě, byl nám dán syn; na jeho ramenou spočine vláda a bude nazýván: Podivuhodný rádce, Mocný Bůh, Otec věčnosti, Kníže pokoje." Syn, který se narodí, bude podivuhodný rádce, který ti touží pomoct ve tvém životě, mocný Bůh, dá ti rozměr věčnosti a pokoj, který převyšuje porozumění fyzického, viditelného světa. Jenomže, pak se zdálo, že se Bůh na stovky let odmlčel, a přestal mluvit, dokonce i k prorokům. Sen o záchraně, sen o svobodě, sen o pokoji, sen o Spasiteli se pomalu rozplýval, až jednoho dne dostali místní pastýři zprávu…

Pastýři? Zprávu? To nevypadá na nejdůvěryhodnější zdroj. Proč vůbec tu zprávu nedostali první novináři, pohlaváři nebo alespoň náboženský establishment své doby, který přece Mesiáše čekal? Proč obyčejní lidé? Možná, možná tím Bůh něco sledoval. Možná tím Bůh sledoval právě způsob, jakým na tento svět přišel. Přišel obyčejně mezi obyčejné lidi. Během letošního adventu jsme v Elementu připravili seriál přednášek, který jsme nazvali V sousedství. Nazvali jsme ho na základě jednoho velice zajímavého verše, který nám popisuje, co udělal Bůh, který je reálný, ale neviditelný, aby se dal poznat lidem. Apoštol Jan napsal (Jan 1,14): "To Slovo se stalo tělem a přišlo bydlet mezi nás. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy." Anglický překlad Message to popisuje slovy: Slovo se stalo tělem a krví a přistěhovalo se do sousedství. Nevím, co byste udělali vy, kdybyste byli Bohem, a chtěli se dát poznat lidem, jako jsme my. Bůh se ovšem rozhodl přistěhovat se do našeho sousedství a bydlet s námi. Přistěhoval se jako člověk, vzal na sebe naší podobu, zakusil naší bolest, zakusil naše pokušení a představil nám Boží slávu. Bůh se přiblížil tak, že blíž už to opravdu nejde. Ježíš je obraz Boha neviditelného, řekl Pavel. Chcete-li vidět, jaký je Bůh, prostě se podívejte na Ježíše.

Je to trochu paradox. Lidé očekávali Mesiáše, který přijde jako Podivuhodný rádce, Mocný Bůh, Otec věčnosti, Kníže pokoje, ale místo těchto přezdívek, jejichž význam se naplnil až mnohem později, přišel Mesiáš s úplně jinou přezdívkou, takovou, která všechny jiné úplně přebíjí. Když budoucí manžel Marie přemýšlel, co udělá s nenadálým těhotenstvím své nastávající, která muže zatím neměla, a přesto čekala dítě, o kterém Josefovi říkala něco hodně zvláštního: prý na ni sestoupil Duch svatý a stvořil dítě přímo v jejím lůně. Josefovi to nedávalo smysl, ale protože byl dobrý chlap, nechtěl Marii vystavit posměchu, a proto ji chtěl propustit potají. V noci však měl zvláštní návštěvu. Boží anděl mu potvrdil slova Marie, a k tomu dodal, že (Matouš 1,21-23): „Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on zachrání svůj lid od jejich hříchů." To vše se stalo, aby se naplnilo, co Hospodin řekl ústy proroka: "Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel," což se překládá: Bůh je s námi." Ano, zmíněný prorok byl stejný Izajáš (7,14), který předpověděl příchod Mesiáše jako Podivuhodného rádce, Mocného Boha, Otce věčnosti, Knížete pokoje; ale tentokrát dává zcela jinou přezdívku: Immanuel, což znamená Bůh je s námi! Bůh přišel jako obyčejný člověk, a jako první se o tom dozvěděli obyčejní lidé. Bůh je s námi. Bůh je v sousedství. Bůh je tvůj nový soused.

Víte, věřím tomu (a možná se mnou nebudete souhlasit), že dříve nebo později každý hledá Boha. Je to paradoxní, ale dokonce i lidé, kteří se považují za kované nevěřící, se v určitých chvílích obracejí k Bohu. Dokonce mí ateističtí přátelé se mnou souhlasí, že jejich výrazný odpor proti náboženství vypovídá o něčem uvnitř nich, co nemůžou nechat být. Je to jakési pnutí, něco, co filozof Blaise Pascal nazval dírou, kterou může zaplnit jen Bůh. Projevuje se různě, v těžkostech, radostech, nebo dokonce nečekaných situacích. Dříve nebo později každý hledá Boha. Jenže kde ho naleznou? A pokud ho naleznou, jak se k němu postaví? Jak zareagují?

Před několika týdny jsme si vzali s Ditou pár dní volna a navštívili jsme Rakousko. Procházeli jsme vánoční trhy, a jak už to bývá, kvůli něčemu jsme se při tom rafli. Sice jsme to včas zastavili, ale znáte to, jaké to je, když se pohádáte se svou manželkou, manželem, nebo pokud jste ještě svobodní, jaké to bylo, když se pohádali vaší rodiče. Dusno. Lítost. Zmar. Každopádně, poté, co jsme ten spor zastavili, šli jsme zrovna okolo nějakého kostela, hlavního na náměstí, a tak jsme se rozhodli, že se podíváme dovnitř. Kostel byl docela slušně zaplněný, a za chvíli jsme uviděli proč. Během normálního turistického provozu tam byla velká skupina lidí, kteří stáli vepředu a zpívali v angličtině chrámovou hudbu. Byl to jakýsi americký pěvecký sbor na adventním turné, a tak se tito mladí lidé střídali na pódiu, přecházeli sem tam, podle písní, které zpívali. Bylo to velmi dojemné, silný zážitek. Lidé poslouchali a po každé skladně aplaudovali. Jak jsme tam seděli, oba jsme s mou manželkou cítili, jak naše rozhádané a rozlítostněné srdce zaplavuje pokoj: taková ta duševní hygiena.

Ale to nebylo nic proti tomu, co nás čekalo na konci. Při poslední písni se najednou všichni zpěváci dali do pohybu a šli rovnou mezi nás, posluchače, tam, kde jsme seděli nebo stáli. Zastavili se u různých lidí, a zatímco nepřestávali zpívat, položili ruce na ty, kdo jim byli nejblíže, a v angličtině zpívali: „Než ho uzříme tváří v tvář, žehnáme ti pokojem a láskou. Než se sejdeme v nebi, žehnáme ti životem ve svobodě.“ Při tom měli položené ruce na ramenou posluchačů a dívali se jim do očí a zpívali. Byl to silný zážitek. Ale já jsem si začal všímat reakcí posluchačů. Jakmile se zpěváci rozprchli mezi posluchače, viděli jste spoustu velmi rozdílných reakcí.

Někteří se jakoby vyhýbali. Přišli se sem jen podívat do kostela, a líbila se jim hudba, ale to je všechno, nechtěli to zduchovňovat, nechtěli opravdový dotek, chtěli jen smyslový zážitek. Jiní lidé zaraženě koukali před sebe a snažili se držet pravou pokerovou tvář, aby nikdo nepoznal, co se uvnitř nich děje. Zpěváci se jim dívali do obličeje, ale oni se snažili tvářit, jako by tam snad ani nikdo nestál. Jiní lidé plakali. Byli dojati a plakali. Další lidé si to viditelně užívali, když na ně zpěváci položili ruku, uvolnili se, usmívali se a očima komunikovali se zpěváky. Velmi rozdílné reakce na stejnou píseň. Uvědomil jsem si u toho, jak rozdílně reagujeme my na Boží dotek.

Dříve nebo později každý hledá Boha. Tento Bůh má ale jméno, má přezdívku: Immanuel, Bůh je s námi. Immanuel, Bůh je se mnou. Immanuel, Bůh je s tebou. Immanuel, Bůh je v sousedství. Bůh se přiblížil tak, že víc už to opravdu nejde. Jak na něho zareagujeme my? Stáhneme se, protože všechno, co chceme, je jen smyslový zážitek, ale nechceme opravdový Boží dotek? Budeme hrát svou pokerovou tvář, aby nikdo nepoznal, co se v nás děje, ani Bůh sám, aby nám náhodou nevzal naší hračku? Budeme plakat nad sebou a svou situací? Budeme plakat nad tím, kam jsme došli a jak to vypadá? Uvolníme se a dovolíme Bohu, aby se nás dotkl?

Reakce je čistě tvá. Minulý týden jsme si řekli, že je-li někdo předobrazem nejlepšího gentlemana, pak to je Ježíš. On je jemný a laskavý. On ti je Bohem, po kterém jsi vždycky toužil. Možná tvůj obraz Boha byl jen chladný Pán na nebi nebo pro změnu rozhněvaný Soudce. Ale Bůh je ve skutečnosti pevný, rozhodný a spravedlivý, ale jemný zároveň. Ježíš Kristus, je Bohem, po kterém jsi vždycky toužil! On se s tebou raduje, on s tebou pláče. On se zlobí nad nespravedlností a hříchem, ale on je plný milosti a laskavosti. Dříve nebo později každý hledá Boha. Ježíš je Bůh, po kterém jsi vždycky toužil. A k němu se můžeš natáhnout kdykoliv chceš. Protože on říká: Stojím u dveří a tluču; kdo by uslyšel můj hlas a otevřel dveře, k tomu vejdu a budu s ním večeřet a on se mnou. Pokud mu otevřeš své dveře, on vejde dovnitř a požehná tě pokojem, protože on je divuplný rádce, mocný Bůh, otec věčnosti a kníže pokoje. A navíc je Bůh, který má jméno. Je Immanuel, Bůh, který je s tebou. Bůh, který se přistěhoval do sousedství.

Autor onoho verše o sousedství později napsal slova o tom, jakou naději chovají ti, kteří v Ježíše složili svou důvěru. Ve Zjevení 21,3-7 napsal: "Uslyšel jsem mocný hlas z trůnu: "Hle, Boží stánek s lidmi: bude bydlet s nimi a oni budou jeho lid; Bůh sám bude s nimi a bude jejich Bohem. On jim setře každou slzu z očí a smrt už nebude, ani nářek ani křik ani bolest už nikdy nebude; neboť minulé věci pominuly." Ten, který seděl na trůnu, řekl: "Hle, činím všechno nové."

Bůh se přistěhoval do tvého sousedství, a víš co? Dělá všechno nové! Protože je Immanuel, Bůh, který je se mnou, Bůh, který je s tebou! Přeji ti hezké Vánoce!

V sousedství: Abba, tatínek

Kdybys byl ty Bohem, který je reálný, ale neviditelný, co bys udělal pro to, aby ses dal poznat lidem? Během letošního Adventu mluvíme v Elementu o tom, že Bůh se rozhodl přistěhovat se do našeho sousedství. Jan napsal (Jan 1,14): "To Slovo se stalo tělem a přišlo žít mezi nás. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.", Message překládá první část jako: "Slovo se stalo tělem a krví a přistěhovalo se do sousedství." Co byste udělali vy, kdybyste byli Bohem, a chtěli se dát poznat lidem s jejich omezenou zkušeností? Nevím. Ale vím, co udělal Bůh. Rozhodl se přistěhovat do tvého sousedství. Přistěhoval se jako člověk, vzal na sebe naší podobu, zakusil naší bolest, zakusil naše pokušení, doslova žil s námi, a představil nám Boží slávu. Bůh se nám přiblížil tak, že víc už to opravdu nejde. Ježíš je obraz Boha neviditelného, řekl Pavel. Chcete-li vidět, jaký je Bůh, prostě se podívejte na Ježíše.

Před mnoha léta, když ještě v Iránu vládl šáh, pozval místní ajatolláh švýcarského křesťanského lékaře Paula Tourniera (jehož mnohé knihy vyšly rovněž v češtině), aby pronesl řeč o křesťanství v mešitě v Teheránu. Tournier pozorným posluchačům nejprve řekl, že se jim on, protestant z Ženevy, cítí blízko, protože právě v Ženevě předal protestantům Jan Kalvín, jeden z reformátorů, obraz a silné vědomí Boží nezměrné velikosti, který je tolik podoben Alláhu. To však představuje určité nebezpečí, protože člověk, který je si vědom obrovské propasti mezi velkým Bohem a malým člověkem, směřuje k fatalismu. Vše je totiž Boží vůle. Tournier jim ovšem řekl, že křesťanství na rozdíl od islámu nabízí rovnováhu v podobě důvěrného vztahu s Ježíšem, který nás naučil oslovovat Boha „Abba“, neboli tati, tatínku.

Důvěrný vztah s Bohem přirovnaný ke vztahu s dobrým otcem (říkám dobrým, protože někdy máme tendenci přirovnávat Boha ke svému pozemskému otci, ale to není zrovna vždy věrohodný obraz) rozhodně nebyla samozřejmá myšlenka. Pokud sledujete starodávná náboženství a filozofické systémy, musíte si nutně všimnout, že v jádru všech těchto náboženství byly dva principy: Bůh byl daleko, vzdálený, mocný, svatý, hrozný, silný, a proto existovali lidé, kterým se říkali kněží, kteří měli za úkol reprezentovat Boha na zemi a také reprezentovat Bohu lidi. Druhý princip spočíval v přinášení obětí, které si měly bohy usmířit nebo přikrýt hřích a provinění těch, kteří k Bohu přistupují. Kněz stál na vrcholku všech náboženských aktivit, měl velkou moc, protože i králové chodili za kněžími se dotazovat na budoucnost ze strachu před posmrtným životem. Epicentrum života tak spočíval u kněze. Lidé totiž chtěli a potřebovali někoho, kdo má je reprezentovat Bohu.

Podobná touha nám zůstává i dnes, ne? Lidé někdy za mnou přicházejí s prosbou o modlitbu s tím, že mě musí Bůh slyšet lépe, když vedu církev, a jsem pastor. Jakoby pastor byl zvláštní člověk se zvláštním přístupem k Bohu. (Proto v naší církvi nemáme kněze (vím, že v některých tradicích kněží jsou), protože Ježíš je naším knězem.) V římském náboženství byl kněz považován za velkého stavitele mostu mezi člověkem a Bohem, protože i Římané si uvědomovali, že potřebují někoho, kdo by se postavil mezi lidi a Boha. Druhý princip spočíval v prolévání krve zvířat k přikrytí hříchu: tyto dvě věci mají všechny kultury také společné. Musíme mít prostředníka a musíme prolít krev.

Ale do tohoto světa přichází Ježíš, který se stal naplněním a ukončením nejen židovské víry, ale také všech světových náboženství tím, že se stal prostředníkem mezi Bohem a námi, stal se cestou k Bohu. Ježíš obětoval sám sebe jako krvavou oběť, a usmířil nás s Bohem. Jeho příchod a jeho oběť je to největší přiblížení k Bohu, které kdy můžeš dostat. Blíž už to fakt nepůjde. Podle autora knihy Židům, Ježíš obětoval sám sebe jednou provždy jako finální oběť, ne pouze pro Židy, ale také pro Řeky. Ježíš je kulminace všech náboženství, a skrze něho se Bůh stává tvým Otcem. Bůh už pro tebe není vzdálená mocnost, už nemusíš dělat potě do svatých míst, už nemusíš přinášet oběti, už nemusíš hledat kněze pro zástupný vztah s Bohem. Ježíš ti dává vztah s Bohem založený na něm. Pavel později napsal, že (Římanům 8,15) "jsme nepřijali ducha otroctví, abychom se znovu báli, ale přijali jsme Ducha synovství, v němž voláme Abba, Otče!", a později tvrdil, že (Galatským 4,6) "jsme synové a Bůh poslal do našich srdcí Ducha svého Syna, volajícího: "Abba, Otče!"

"Pohleďte, jakou láskou nás Otec zahrnul: smíme se nazývat Božími dětmi - a také jimi jsme!" (1. Jan 3,1), napsal apoštol Jan ve svém dopise. Všechno kolem nás nám říká pravý opak: že nestojíme za nic, že jsme selhali, že jsme nesplnili očekávání. Jako by to Jan tušil, hned také dodává (1. Jan 3,2) "Milovaní, teď jsme Boží děti, ale ještě se neukázalo, co budeme. Víme však, že až se ukáže, budeme podobní jemu..." Část našeho já je skrytá, a Duch svatý na ni pracuje uvnitř nás, takže se díky tomu stáváme podobnými jemu. Bůh nás přijímá jako nositele svého obrazu. Naše srdce nás někdy obviňuje, píše Jan jinde, ale Bůh ví všechno, i tajemství našeho srdce. Na Vánočním příběhu, který si budeme zanedlouho připomínat, je poetická věc ne to, že se Bůh rozhodl s námi navázat vztah, ale poetický je způsob, jak to udělal. Bůh každého z nás miluje tak, jako kdyby tu byl k milování jen jeden z nás, napsal Augustin. Bůh v Kristu doslova umřel touhou po nás. Pokud vnímáš Boha jako starozákonní autoritu vždy připravenou trestat tvé provinění, pak jen stěží dokážeš pochopit skutečnost, že se Bůh k tobě sklonil, žije v tobě a posiluje tě zevnitř ven.

Jenomže nemůžeme nevidět, že toho na nás není zrovna mnoho k milování. Pokud nejsme nesoudní, známe své vlastní tajemství, která si tak úzkostlivě střežíme ze strachu, aby to někdo na nás nepoznal; známe svá omezení, svá pokušení, své pády a selhání, a všechny věci, které ničí naši vlastní sebeúctu, jak bychom tedy mohli uvěřit, že nás Bůh miluje bezvýhradně? Jenže, jak řekl jeden starý profesor, některé věci milujeme proto, že mají velkou hodnotu, ale některé věci mají velkou hodnotu proto, že je milujeme.

Všichni víme, že jsou skvělé věci a skvělí lidé, kteří mají velkou hodnotu: nadaní sportovci, vynikající vědci, krásní lidé, nepřekonatelní umělci. Ale přesto někdy milujeme malé nevýznamné věci kvůli emocionálnímu poutu, které jsme si k nim vytvořili. Dítě může mít hromady hraček a přesto milovat odrbanou panenku, která symbolizuje vztah s otcem, který od rodiny odešel. Můžeš napsat a dostat stovky dopisů, ale necháváš si jeden od milované osoby, a vždy když ho čteš, rozpláčeš se. Můžeš si nechávat schovaný suvenýr nebo fotografii, které ti připomínají nejlepší místa a události svého života. Zkrátka, láska se ne vždy zakládá na opravdové hodnotě, ale na emocionálním spojení, které vytváří pouto lásky, která navzdory tomu, že je zdarma, tuto věc obohacuje do nevyčíslitelné hodnoty.

Boží láska k nám se naštěstí nezakládá na naší opravdové hodnotě, ale na Božím rozhodnutí nás milovat, přestože na nás nebylo toho k milování zrovna moc. Bůh miloval svět natolik, že za něj poslal zemřít svého Syna, když jsme ještě byli hříšní. A nejen to, tuto velkou záchranu nám Ježíš dává jako dar, nedá se koupit, nedá se vyměnit, nedá se odpracovat, dá se jen přijmout jako dar. Dar Boží milosti znamená, že nemůžeme udělat nic k tomu, aby nás přijal. Musíme tento dar zkrátka přijmout. Nestačí dobře žít, nestačí mít duchovní zkušenosti, nestačí se modlit až do aleluja, nestačí vůbec nic. Jen a jen přijmout tento dar milosti, který Ježíš nabízí všem bez rozdílu.

Vyrostl jsem v prostředí, kde se zdůrazňovala Boží síla, jeho majestát. Ale v Kristu se Bůh přiblížil jemně a s láskou. Neustále zdůrazňování Boží moci může vést k fatalismu extrémních muslimů nebo hinduistů, kteří věří, že ať děláš cokoliv, stejně se stane Boží vůle. Div, že se Bůh k nám sklonil, a jeho pokorná ochota sdílet s námi moc a nabídnout nám plné partnerství v misi za proměnu světa, je daleko působivější. V angličtině se mi líbí slovo gentleman. Označuje toho nejlepšího muže, který je prostě jemný, ale ne změkčilý. Je rozhodný, ale ne zbrklý. Je to zkrátka… gentleman. Je-li někdo předobrazem nejlepšího gentlemana, pak to je Ježíš. Ježíš, Bůh, který přišel na svět v těle, je puncem a originálem gentlemanství. On je jemný a laskavý. On ti je Bohem, po kterém jsi vždycky toužil. Možná tvůj obraz Boha byl jen chladný Pán na nebi nebo pro změnu rozhněvaný Soudce. Ale Bůh je ve skutečnosti pevný, rozhodný a spravedlivý, ale jemný zároveň. Nikde to nevidíme lépe než v tom, jak se Ježíš dotýkal a uzdravoval malomocné, kteří byli pro svou vysokou nakažlivost opovrhováni všemi okolo. Dříve nebo později každý hledá Boha. Ježíš je Bůh, po kterém jsi vždycky toužil. A k němu se můžeš natáhnout kdykoliv chceš. Protože on říká: (Zjevení 3,20) "Hle, stojím u dveří a tluču; kdo by uslyšel můj hlas a otevřel dveře, k tomu vejdu a budu s ním večeřet a on se mnou." Abba, tatínek. Otec věčnosti.

V sousedství: Paradox moci

Kdybys byl ty Bohem, který je reálný, ale neviditelný, co bys udělal pro to, aby ses dal poznat lidem? Pro náš rozum je nemožné si představit nekonečného Boha, který není spoután časoprostorem. V tomto měsíci ovšem mluvíme o tom, že Bůh se rozhodl se nám dát poznat skrze Ježíše, který se přistěhoval do našeho sousedství. "To Slovo se stalo tělem a přišlo žít mezi nás. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy", napsal apoštol Jan (Jan 1,14). Bůh přišel žít mezi nás. Message překlad Bible počátek tohoto verše překládá krásně srozumitelně: Slovo se stalo tělem a krví a přistěhovalo se do sousedství. Co byste udělali vy, kdybyste byli Bohem, a chtěli se dát poznat lidem s jejich omezenou zkušeností? Nevím. Ale vím, co udělal Bůh. Rozhodl se přistěhovat do tvého sousedství. Přistěhoval se jako člověk, vzal na sebe naší podobu, zakusil naší bolest, zakusil naše pokušení, doslova žil s námi, a představil nám Boží slávu. Přirovnali jsme si to k nálezu Rosettské desky. (viz předchozí blogy) Díky Rosettské desce odborníci nahlédli jasně do světa, který do té doby znali velmi mlhavě. Bůh nám připadá nepochopitelný a nepoznatelný, jenže on se rozhodl nám poslat podobnou desku, skrze kterou nahlédneme na chvíli do světa, kterého jsme znali mlhavě a jen v náznacích, do reality, která nás přesahuje. Bůh se doslova rozhodl vtělit na tuto zemi v podobě, kterou dokážeme pochopit, a přišel v nejzranitelnější podobě, jakou byste si mohli představit. Přišel na svět jako dítě.

Právě ve způsobu, jakým Bůh přišel, tkví velký paradox. Sedm set let před narozením Ježíše napsal prorok Izajáš, že Mesiáše, kterého čekáme, budou charakterizovat přezdívky jako (Izajáš 9,5) Podivuhodný rádce, Mocný Bůh, Otec věčnosti, Kníže pokoje. Ježíš, který se přistěhoval do tvého sousedství, je podivuhodný rádce, který ti touží pomoct ve tvém životě, je mocný Bůh, dává ti rozměr věčnosti a pokoj, který převyšuje porozumění fyzického, viditelného světa. Jenže, tento Ježíš se nechoval jako Mocný Bůh, alespoň podle našich představ o očekávání, které jsme o Mesiáši měli. Naopak, během vtělení se Boží Syn záměrně znevýhodnil. Vyměnil vševědoucnost za mozek, který se hlásku po hlásce učí aramejsky, všudypřítomnost za dvě nohy a příležitostně za osla, všemohoucnost za paže natolik silné, aby řezal dřevo, ale příliš slabé k sebeobraně. Místo, aby dohlížel na sto miliard galaxií najednou, díval se z okna na úzkou uličku v Nazaretu, na hromadu kamení na poušti, nebo na hemžení v Jeruzalémě. Apoštol Pavel to později popsal slovy (Filipským 2,5-8): "Smýšlejte tak, jak smýšlel Kristus Ježíš: Ačkoli sdílel Boží podstatu, na své rovnosti s ním netrval. Místo toho se vzdal sám sebe: přijal podstatu služebníka, vzal na sebe lidskou podobu. Ocitl se v těle jako člověk, ponížil se a byl poslušný, a to až k smrti - k smrti na kříži!"

Křesťanská víra je totiž vírou v paradoxy. Jen se nad tím zamysleme: Poslední budou první. Kdo ztratí život, ten jej nalezne. Uváděj své spasení ve skutek, neboť je to Bůh, který ho v tobě působí. Boží království přišlo, ale ještě ne v plnosti. Vstupte do něj jako dítě. Kdo slouží druhým, je největší. Kdo se skloní nejníže, vystoupí nejvýše. Kde se rozhojnil hřích, tam se rozhojnila milost. Jsme zachránění pouhou vírou, ale víra bez skutků je mrtvá. Přesto, nebo spíše právě proto nemusíme mít nikdy pochybnosti o tom, že Bůh chce důvěrný vztah. Skutečně? Ježíš se kvůli tomu vzdal nebe. Osobně obnovil spojení mezi Bohem a člověkem, viditelným a neviditelným světem. V tom tkví síla Vánočního paradoxu. V roce 1996 se na řebříček nejpopulárnějších písní dostala píseň Joan Osbornové One Of Us, kde se ptala, jaký by to byl rozdíl, kdyby Bůh byl jedním z nás, „prostě takový balík, jako my“, neznámý člověk na cestě domů v autobuse. Vyjadřovala tím touhu vědět, jaký by byl Bůh, kdyby byl jako my. Některým tato píseň přišla rouhavá, ale přesně tak reagovali Ježíšovi příbuzní a sousedé, kterým přišlo zatěžko si představit Boha jako jednoho z nás. Zamysleme se nad tím. Z pohledu hrdinských příběhů prožil Ježíš podle všeho tragický život. Ve městě kolovaly zprávy o jeho nemanželském původu, od rodinných příslušníků slyšel narážky na duševní vyšinutí, většina lidí jej nakonec odmítla, zradili jej dokonce i přátelé, dav jej chtěl zlynčovat, prošel řadou výslechů, jež byly výsměchem spravedlnosti, a nakonec byl popraven způsobem vyhrazený otrokům a těžkým zločincům. To je spíš příběh, který vzbuzuje soucit, a to je jádro našeho skandálu a paradoxu. Nečekáme, že nám bude líto Boha.

Nevýhoda Kristova vtělení spočívá totiž v tom, že jen málo z lidí rozpoznalo jeho božský původ. Tím, že přišel v podobě zranitelného dítěte riskoval Ježíš to, že zůstane nerozpoznán. Lidé od svého Boha neočekávají bezmoc, ale moc; ne slabost, ale sílu; ne malost, ale velikost. Jen si vzpomeňte, jak ve Starém Zákoně Bůh slyšitelně promluvil. Třeba v knize Job v osmatřiceti kapitolách teoretizovali o významu utrpení, aby pak Bůh zaburácel ze smrště a hned prvnímu slovy je všechny srazil k zemi, a Joba k pokání. Vezměte si, jak se Bůh projevoval na hoře Sínaj, což budilo takovou hrůzu, že se Boží lid bál dokonce i přiblížit k hoře, na které byl ohnivý sloup. Ve srovnání s tím působí Ježíšovo mlčení při výslechu před Herodem a Pilátem zvláštně. Působí totiž slabě, tento Ježíš nevypadá jako mocný Bůh.

Ježíšův příběh působí slabošsky, protože je vystavěn na paradoxu. Mocný Bůh, který ale podle měřítek světa vypadá bezmocně. Bezmocně se někdy cítíme ovšem my, když stojíme tváří v tvář nemoci, rodinným neshodám, finančním tlakům, problematické práci. Bezmocně se cítíme před zkouškou ve škole, před oslovením dívky, která se nám líbí. Oprávněně hledáme sílu u Boha, vždyť prorok Izajáš přece říká, že (Izajáš 40,29 a 31): "(Bůh) dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému…ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení." Tento mocný Bůh ale díky svému přistěhování do našeho sousedství zažil bezmoc, díky které ale, paradoxně, dává sílu nám.

Víte, je to zvláštní. Francouzský filozof René Girard zkoumal Ježíšův příběh natolik důkladně, že se ke zděšení svých sekulárních kolegů stal následovníkem Krista. Girardovi došlo, že Ježíšův příběh jde proti podstatě starověkých bájí. Mýty Babylona, Řecka a odjinud oslavovaly silné hrdiny, ne slabé oběti. Ježíš se ale od počátku zastával vyvrženců: chudých, utlačovaných, nemocných, hříšných. Sám si vybral, že se narodí do chudoby, bude uprchlíkem, prožije svůj život v okupované zemi a zemře jako nespravedlivě obviněný vězeň. Nikde ve starověkém světě se nedočtete o nevinné a přitom hrdinské oběti odvlečené na smrt. Pro starověké národy byly hrdinové hrdinští a oběti opovrženíhodné. Jenže, Ježíš to obrátil naruby a přinesl do světa něco, co tady ještě před ním nebylo: objevila se schopnost vcítit se do situace oběti. Ženy, chudí, menšiny, postižení, obhájci lidských práv, ti všichni čerpají morální sílu z moci evangelia, kde na kříži se Bůh postavil na stranu oběti. Girard dospěl k závěru, že jestliže svět oceňuje lidi na okraji a zbavené práv, pak se jedná o přímý důsledek kříže Ježíše Krista.

Kým ovšem tento Ježíš je pro tebe? Jednou jsem četl, jak známý novinář Philip Yancey vypráví o Oxfordském slovníku angličtiny, kde jsou všechna anglická slova. Tento slovník se dá pořídit ve dvaceti svazcích za 3000 dolarů. Yancey si však koupil jednosvazkové dílo za 40 dolarů, které obsahuje všechna slova natištěná tak malým písmem, že ho nikdo na světě nepřečte jinak, než pomoci lupy. Já jsem si tady taky jednu lupu přinesl. Víte, jak lupa funguje? Když ji zaměříte na nějaké slovo, to uprostřed se zcela jasně ukáže velké a jasné, kdežto slova u okraje lupy jsou rozostřená a dokonce pokroucená. V tomto ohledu je Ježíš ohniskem naší víry a my se učíme držet svou lupu zaměřenou na něj.

Kolem nás je mnoho neznámých, mnoho otázek, na které nemáme odpovědi, třeba o problému bolesti. Když se ale zaměříme na Ježíše, vidím v něm, jeho chování, a v jeho postojích, že Bůh není původcem konkrétního trápení. Díky Ježíši vidím Boha jako Boha veškeré útěchy. Se svými pochybami si učím jednat tak, že se zaměřím na Ježíše. Přesně tak se celý Nový Zákon točí okolo Krista, začínáme u něj jako u autora a ohniska naší víry, a to nám dodá jiný pohled na okraj lupy. Díky Kristu vím, že věci, které mě na této planetě trápí, jako třeba chudoba, nespravedlnost, rasismus, nerovnoprávnost, zneužití moci, nemoci, to vše trápilo Boha stejně tak. Když se dívám na Ježíše, dostávám vhled do toho, jak se cítí Bůh, když vidí tento svět. Díky Kristu mám touhu a ochotu tento svět změnit a natrvalo poznamenat.

Síla Vánočního příběhu spočívá v prostém faktu, že Bůh Stvořitel, přišel v lidském těle na tento svět. Přistěhoval se do sousedství, a byl jako jeden z nás. Bůh Syn dokonale vyjádřil Boží charakter, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, jak napsal autor Židům. On je obraz Boha neviditelného, řekl Pavel. Chceš-li vidět, jaký je Bůh, prostě se podívej na Ježíše. Koho vidíš ty, když se na něj podíváš? Bible říká, že on zůstává stejný včera, dnes i navěky. Lidé, kteří Krista potkali za jeho pozemského života, prožili něco, co je navždy změnilo, v čem našli sílu, a to navzdory své bezmoci: Tomáš plakal: „Můj Pán a můj Bůh“ Marie Magdaléna vyznala: „Viděla jsem Pána“ Jan napsal: „Viděli jsme jeho slávu“ Ale Petr to shrnul nejlépe: „Jsme očití svědkové jeho majestátu“

V sousedství: Nový soused

Můžeme Boha opravdu osobně poznat? Dá se vůbec naší lidskou zkušeností a našimi schopnostmi poznat Boha, který nás přesahuje? Kdybys byl ty Bohem, který je reálný, ale neviditelný, co bys udělal pro to, aby ses dal poznat lidem? Jde to vůbec? Pro náš rozum je nemožné si představit nekonečného Boha, který není spoután časoprostorem. Jenže, stejné omezení prožívá Bůh zase zpětně k nám. Jak má s námi mluvit, abychom si rozuměli, když naší zkušenost a rozsah překračuje? Kdybychom byli Bohem my, co bychom udělali? Pokaždé, když se Bůh rozhodne k nám promluvit, musí přijmout naše omezení. „Sníží se“ k našemu pohledu na svět, doslova se k nám skloní. Zkuste si to představit takhle: Představte si, že jednoho se naučíme velrybí řeč. Budeme se moci spustit pod hladinu a pomoci pískání a mlaskání si dokážeme s velrybami porozumět. Jenže se můžeme vyjadřovat jen směrem dolů, což je pro nás omezující. Velryby nám sice budou rozumět, ale nedokážou pochopit celou naši zkušenost. Jinými slovy, můžeme si povídat s nimi o rybách, planktonu, a oceánu, ale už ne o počítači, facebooku, mrakodrapech a hokeji. Zhruba tak se asi cítí všemocný a vševědoucí Bůh, když se snaží popsat nám realitu, která nás přesahuje, a se kterou jsme neměli žádnou předchozí zkušenost. Kdybychom byli tedy na jeho místě, co bychom udělali?

Po celou dobu, co se moderní egyptologové zajímali o hieroglyfy, nevěděli, co vlastně znamenají. Nedokázali je rozluštit. Vypadaly zajímavě, ale naprosto nesrozumitelně. Jednoho památného dne, 15. července 1799, našel francouzský důstojník dělostřelectva Pierre-François-Xavier Bouchard při opevňovacích pracích u pevnosti Fort Jullien v rámci napoleonské výpravy do Egypta desku, která byla později pojmenována Rosettská deska podle města Rosetta (arabsky: ar-Rašíd) při ústí Nilu, kde byla nalezena. Na desce je na 166 znacích zaznamenán text ve třech shodných verzích: dvou egyptských (v hieroglyfickém a běžném písmu) a jednom řeckém překladu (v té době byla v Egyptě úředním jazykem řečtina). Konfrontace řeckého překladu s do té doby nečitelným hieroglyfickým textem umožnila rozluštění hieroglyfů. Díky Rosettské desce odborníci nahlédli jasně do světa, který do té doby znali velmi mlhavě. Bůh nám připadá nepochopitelný a nepoznatelný, jenže on se rozhodl nám poslat podobnou desku, skrze kterou nahlédneme na chvíli do světa, kterého jsme znali mlhavě a jen v náznacích, do reality, která nás přesahuje, ale přesto je reálná. Bůh se rozhodl poslat na zem svého Syna. Bůh se rozhodl doslova vtělit na tuto zemi v podobě, kterou dokážeme pochopit, a nutno říct, že skutečnost, že nepřišel s vládou a mocí, armádou a silou, ale v nejzranitelnější podobě, jakou byste si mohli představit. Přišel na svět jako dítě, narozené v nuzných podmínkách.

"To Slovo se stalo tělem a přišlo žít mezi nás. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy", napsal mnohem později apoštol Jan (Jan 1,14). Bůh přišel žít mezi nás. Message překlad Bible počátek tohoto verše překládá krásně srozumitelně: "Slovo se stalo tělem a krví a přistěhovalo se do sousedství." Co byste udělali vy, kdybyste byli Bohem, a chtěli se dát poznat lidem s jejich omezenou zkušeností? Nevím. Vím ale, co udělal Bůh. Rozhodl se přistěhovat do tvého sousedství. Přistěhoval se jako člověk, vzal na sebe naší podobu, zakusil naší bolest, zakusil naše pokušení, doslova žil s námi, a představil nám Boží slávu. "Pane," řekl mu Filip, "stačí, když nám ukážeš Otce." "Filipe," odvětil Ježíš, "tak dlouho jsem s vámi a nepoznal jsi mě? Kdo viděl mě, viděl Otce. (Jan 14,8-9) Na Vánočním příběhu, který si budeme zanedlouho připomínat, je poetická věc ne to, že se Bůh rozhodl s námi navázat vztah, ale poetický je způsob, jak to udělal. Bůh každého z nás miluje tak, jako kdyby tu byl k milování jen jeden z nás, napsal Augustin. Bůh v Kristu doslova umřel touhou po nás.

V následujících několika týdnech, které nás dovedou až k Vánočnímu setkání 19. 12. se společně zamyslíme nad tím, jaký tento Ježíš je. Skrze Krista totiž známe Boží tvář, a po jeho tváři se kutálejí slzy, když vidí tvou bolest, stejně jako se kutálely po Ježíšově, když viděl bolest Marie a Marty jejichž bratr Lazar zemřel. Na Boží tváři se rozjasní úsměv, když vidí tvou radost; na jeho tváři vidím hněv, když vidí nespravedlnosti světa a tvrdosti srdce; na jeho obličeji vidím nadšení, když se mu někdo rozhodne věřit. Když se podívám na Krista, vidím Boha. „Podívej se na mě, a vidíš Otce“, říká Ježíš. Co bys udělal ty, kdyby ses chtěl dát poznat těm, kteří nedokážou vnímat neviditelné nadpřirozeno? Přišel bys mezi ně v těle. Narodil by ses jako oni. Sedm set let před narozením Ježíše napsal prorok Izajáš tyto slova: (Izajáš 9,5) "Vždyť se nám narodilo dítě, byl nám dán syn; na jeho ramenou spočine vláda a bude nazýván: Podivuhodný rádce, Mocný Bůh, Otec věčnosti, Kníže pokoje."

Syn, který se narodí, bude mít přezdívky, které ho budou charakterizovat, přesně jak to přezdívky obvykle dělají. Bude nazýván Podivuhodným rádcem, Mocným Bohem, Otcem věčnosti, Knížetem pokoje. Ježíš, který se přistěhoval do tvého sousedství, není jen tak nějaký soused. Je to podivuhodný rádce, který ti touží pomoct ve tvém životě, je to mocný Bůh, dává ti rozměr věčnosti a pokoj, který převyšuje porozumění fyzického, viditelného světa. Co udělal Bůh, abys ho mohl poznat? Přistěhoval se do tvého sousedství.

V sousedství: Dá se Bůh vůbec poznat?

Jistě se všichni shodneme na tom, že vědět o někom je zcela jiný příběh než někoho znát osobně. A to dokonce, i když máme s někým jen jednu osobní zkušenost, která není v souladu s pověstí dotyčné osoby. Před několika lety jsem s několika přáteli jel do Velké Británie na návštěvu spřátelené církve, a protože jsme měli volný den, rozhodli jsme se jet podívat do Liverpoolu. V té době za místní fotbalový tým hrálo několik Čechů, jmenovitě Patrik Berger, Vladimír Šmicer a Milan Baroš. V létě tohoto roku jsem četl v novinách, jak nejmladší z nich, Baroš, vyváděl někde na nějaké párty a vůbec, zprávy o něm byly v rovině, že tento fotbalista je arogantní a nepříjemný. Nicméně, jeden z mých přátel byl silný fotbalový fanoušek, a tak jsme se šli podívat na stadion FC Liverpool. K našemu překvapení jsme na něm, respektive před ním, potkali Milana Baroše s několika jeho kamarády. Oslovili jsme jej, a on si s námi moc hezky popovídal a upřímně (dokonce přes tahání jeho kamarádů, ať už jde) se zajímal o to, kdo jsme, co v Anglii děláme, a tak. Bylo to velmi zajímavé setkání, ale pro mě ani ne proto, že jsme potkali fotbalovou hvězdu, ale proto, že se chovala tak jinak, než jsem čekal podle všech zaručených zpráv.

Udělal jsem si o tomto člověku obrázek na základě informací o něm, ale ne na základě osobní zkušenosti. Naopak, od této chvíle jsem měl problém věřit zprávám o něm, jaký je (a to zcela jistě udělal hodně hloupostí nebo chyb), protože má zkušenost byla pozitivní. Nemáme ovšem stejný přístup vůči Bohu? Pokud ho doopravdy neznáme, jak a podle čeho si o něm děláme obrázek? Philip Yancey napsal: "Když máme dojem, že Bůh není přítomen, zdá se nám být netečný či dokonce nepřátelský." Změní se však náš pohled, když jej osobně poznáme? Jenže, můžeme Boha opravdu osobně poznat? Dá se vůbec naší lidskou zkušeností a našimi schopnostmi poznat Boha, který nás přesahuje, pokud existuje?

Představa každého z nás o Bohu je totiž nutně nějak pokřivená. Naše zážitky z rodiny a z církve se mísí s nahodilými narážkami z filmu, knih, a internetu, a ty pak určují, jaký obraz Boha si v sobě nosíme. Bůh pak je třeba jako hněvivý soudce (čeká na chybu a tvrdě ji trestá); nebo je nepřítomný stařík (není nikdy dostupný); je jako hodinář (natáhl svět a nechal ho běžet); či je dokonce despota (rozhoduje o všem bez špetky slitování). Jak tedy můžeme vůbec poznat opravdového Boha? Čím více víme, jak pracuje naše mysl, centrum poznávání, vychází najevo, že veškeré poznávání zahrnuje také nejistotu, která od nás vyžaduje skutek víry. Dovolte mi, abych to trochu vysvětlil.

K procesu poznávání dochází v mozku, nejizolovanější částí těla. Mozek nikdy nic nevidí, a to i kdyby si na něj chirurg posvítil. Mozek nic neslyší. Je měkce obložen proti nárazu, že mozkové buňky dokážou odhalit jen silný zvuk, který jej rozechvěje, jako třeba zvuk tryskového letadla. Mozek sám nevnímá bolest. Aby doktor mohl rozříznout kůži a lebku, musí nám dát anestézii, ale pak může do mozku třeba říznout, ale ani tak pacientovi při vědomí nezpůsobí bolest. Teplota mozku se mění jen o pár stupňů, nikde tedy nepociťuje horko nebo zimu. Všechno, co o světě víme, se díky izolaci mozku rozloží na řadu elektrických signálů, do takové té matrixovské morseovky. Když k nám někdo promluví třeba telefonem, jeho hlas jsou elektrické signály, přesto slyšíme hlas své maminky na druhé straně telefonu, jako by byl skutečný. Stejně to funguje v poznávání obličeje. Uvidíte souseda, 130,000,000 receptorových buněk v oku vám podalo okamžitou zprávu o tvaru, struktuře a barvě sousedových rtů, očí, obočí, nosu a vlasů. Všimneme si, jestli něco není v pořádku. Tyhle údaje jsme se nesnažili zapamatovat, jsou uloženy v našem mozku.

Jenže, můj mozek si sice uložil obraz mých přátel a sousedů, ale přesto jejich rozpoznání vyžaduje skutek víry. Důvěřuji, že soused nemá nasazenou falešnou masku, nebo třeba knír, že to není třeba zloděj, který chce očíhnout náš byt. Jenže, kde beru tu jistotu? Co když má soused jednovaječné stejně vypadající dvojče, které se s ním střídá v našem domě? Znáte to. Kolikrát se vám stalo, že jste měli pocit, že někoho dobře znáte, abyste pak zjistili, že dotyčný žije dvojím životem a třeba zápasí s věcmi, problémy a hříchy, o kterých jste neměl tušení? Vzájemně se známe, a přesto jsme jiní, než očekáváme, vždy je tady aspekt jinakosti a tajemnosti. Proto také někdy slyšíte manžele říct i po dlouhých letech, že se stále teprve poznávají. Vždy je totiž přítomná víra. Vezměte si tenhle příklad. Přibíjíte poličku na zeď a praštíte se do prstu. Když se vám to stane, přivřete oči a možná něco vypustíte z pusy, a já věřím, že se ve vašem nitru odehrálo něco podobného, co se stane mě, když se bouchnu to prstu. Ale přesto to nevím jistě, protože nemohu skočit do vaší hlavy. Když mi řeknete, že to hrozně bolí, musím vám akorát věřit. To mimo jiné vysvětluje, proč stejní lidé vypravují stejné příběhy a přesto jinak, a s jinými detaily. Proto máme čtyři evangelia a Jan s Jidášem došli po třech letech s Ježíšem k jiným výsledkům. Skutečnost totiž filtrujeme svým mozkem, skrze který poznáváme realitu. Dá se tedy ale Bůh poznat?

Budíček: Budeš bdít?

Ve Starém Zákoně je příběh o prorokovi Mojžíšovi, praktickém zakladateli judaismu, který zůstával v Boží přítomnosti natolik, že když přišel mezi lidi, jeho tvář zářila. To si neumíme dnes ani představit. A neuměli si to představit ani tenkrát, takže Mojžíš musel nosit na obličeji závoj, aby tu zář skryl. Později, když první křesťané po Ježíšově vzkříšení začali hlásat, že on byl ten Mesiáš, spasitel, na kterého celý národ čekal, a potvrzovali to svou akční vírou projevující se uzdravováním, jejich kritici se na ně podívali a museli přiznat, že tito lidé bývali s Ježíšem. Když totiž býváš s Ježíšem o samotě, v intimním vztahu, kde tě nikdo nevidí, kde můžeš být skutečně sám sebou, kde si nemusíš na nic hrát, kde nemusíš na nikoho dělat dojem; tehdy čas s Ježíšem na tebe zanechá hluboký dopad. To je srdce víry, Bůh touží po vztahu s námi.

Ježíš na to opakovaně ukazuje skrze příběhy o otci zbloudilého syna, který ho neustále vyhlížel; o ženě, která hledala ztracenou minci; o dobrém pastýři, který ztratil svou ovci a nedal si klid, dokud ji nenašel. Bůh hledá vztah s námi, hledá čas, který mu jsme ochotni dát. Ne proto, že by nás potřeboval jako ty modly, o kterých jsem vám nedávno vyprávěl, kterým je třeba ráno čistit chrup a zvonit budíček na zvon. Ne, to není důvod k tomu, aby Bůh toužil po duchu, kterého do nás vložil. Ten důvod je jiný. Bůh je láska, napsal apoštol Jan, a dokonalá láska vyhání strach. Bůh chce být s námi v úzkém vztahu proto, že naplní naše srdce láskou a smyslem. Bůh chce být s námi proto, že jeho láska nezná omezení; a jeho milost přesahuje veškeré hříchy, provinění, mizérii a maléry, které jsme v životě způsobili sobě i jiným.

Ale budeš ochoten bdít, abys takový vztah s Bohem vybudoval? Mnohokrát najdeme v Bibli místa, ve kterých se Boží lidé snažili trávit čas s Bohem buďto za rozbřesku (tedy brzy ráno) nebo naopak za soumraku (tedy pozdě večer), asi podle toho, co je tvé osobnosti bližší. Nezažíváme všichni zvláštní věc, ať už ráno nebo večer? Jsme strašně unavení. Kupodivu to nevadí, když se chceme bavit, sledovat televizi, číst si román nebo dělat své hobby. Jakmile se ovšem zavřeme do své komůrky s Biblí nebo se chceme modlit, nezažíváme snad všichni okamžité znásobnění únavy, až tak moc, že se nedokážeme ovládnout a spíme svým duchovním i tělesným mikrospánkem? Pokud se cítil někdy takto, nejsi zdaleka sám. Zažili to už Ježíšovi učedníci, ano, ti, kteří měli být s Ježíšem. Měli s ním být nejen v časech akce, v čase uzdravování, vymítání démonů, v čase zázraků a kázání evangelia. Měli s ním být i tehdy, kdy je Ježíš potřeboval. Cože? Ano, Ježíš někdy potřebuje i tebe. Potřebuje, abys s ním byl. Ale budeme bdít ze svého spánku?

Evangelista Marek zachycuje noc před Ježíšovým ukřižováním jako moment agónie, kdy Ježíš potřebuje své přátele, kteří mu navíc přísahají, že s ním budou vždy. Ale bdít je tak těžké. Přicházejí k místu, které se jmenuje Getsemane. Vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a začal být stísněný. Říká jim: (14,34-41): "Má duše je zarmoucená až k smrti. Zůstaňte zde a bděte!" Trochu poodešel, padal na zem a modlil se, aby ho, je-li to možné, minula tato hodina. …A přichází a nalézá je spící. Říká Petrovi: "Šimone, spíš? Nedokázal jsi jedinou hodinu probdít? Bděte a modlete se, abyste nepřišli do zkoušky. Duch je sice ochotný, ale tělo slabé." A opět odešel a pomodlil se, říkaje stejnou prosbu. A opět, když přišel, nalezl je spící; měli velmi těžká víčka a nevěděli, co by mu odpověděli. A přichází po třetí a říká jim: "Ještě spíte a odpočíváte? To stačí. Přišla ta hodina, hle, Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků.

Je to paradox. Ti, kteří se rozhodli dát celý svůj život Kristu, kteří se rozhodli mu cele patřit, a cele jej následovat, spí v okamžiku, kdy se kolem nich tvoří dějiny, ve kterých jejich Mesiáš hraje hlavní roli. Milují akci, ale nedokážou bdít, když je Ježíš doopravdy potřebuje. Jak je to příznačné. Ale víte, co je zajímavé. V Ježíšových slovech nenajdeme odsouzeni, najdeme v nich radu: Bděte a modlete se, abyste nepřišli do zkoušky, protože váš duch je odhodlán, ale tělo slabé. Dokážeme-li bdít v našem vztahu s Bohem, a to nejen v jeho akční stránce, neupadneme v pokušení ve zkouškách, které se na nás valí z různých stran. Dokážeme to? Dokážeme se probudit, aby v našem životě Kristus skutečně zářil? Neříká snad apoštol Pavel: Efezským 5,14 Probuď se ty, kdo spíš, a vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus.

Budíček: Akční víra a skrytý vztah

Strach ze zaspání životní příležitosti patří mezi naše největší obavy a projevuje se v různých situacích. Bojíme se, že mineme něco lepšího a většího, a proto se bojíme odvážit se Bohu věřit, chceme si udržet své zadní vrátka pootevřené, protože co kdyby to nevyšlo… Příběh Eutycha, vypadlého ze třetího patra nás ovšem naučil, že přestože někdy svou životní příležitost mineme, Bůh je schopen a ochoten změnit ji zvláštním způsobem k dobrému, pokud se mu rozhodneme věřit, a projevíme mu svou lásku, slovy apoštola Pavla, který napsal, že těm, co milují Boha, napomáhají všechny věci k dobrému. Dokonalá láska zahání strach, milujeme-li tedy Boha, učíme se odvaze, kterou víra obsahuje. Příběh Samsona, starověkého Hulka, nám pro změnu ukázal, jak tragicky může skončit náš příběh, pokud chceme mít všechno, ale zároveň si nehlídáme své vlastní srdce. Viděli jsme příběh nenaplněného potenciálu, kde muž silný a povolaný prohrál na celé čáře díky svému lehkomyslnému zaspání.

Spánek je velký dar, který nás ale může připravit o to nejcennější, co máme, včetně našeho života; a to tehdy, pokud zaspíme svou životní příležitost. Stát se to může každému z nás, a to především proto, že se někdy cítíme tak slabí. Znáte to, zaspíme proto, že jsme unaveni. Mikrospánek je zdrojem vtípků i tragédií. Pamatuji se, jak kdysi za mého dospívání jsem v církvi, kam jsem tehdy chodil, navštívil jednu skupinu u někoho doma, a když jsme se poslouchali někoho vykládat Bibli, jeden z účastníků tohoto studia, který byl unavený z práce, usnul vsedě s rozevřenou Biblí na rukou. Když usnul, Bible mu spadla na zem, což byl samozřejmě náraz, na který všichni reagovali a pohlédli tím směrem a samozřejmě, našeho přítele to také probudilo. Hned uviděl, jak se na něj všichni koukají, tak zvolal: „Mikrospánek!“, a my všichni věděli, o co jde. Mikrospánek z únavy má ovšem mnohem horší dopady, než spadlá Bible. Každý týden umírají na našich silnicích lidé, kteří byli příliš unaveni a usnuli na nesprávném místě v nesprávný čas. Možná víte, že velké havárie jako ztroskotání tankeru Exxon Valdez, pád raketoplánu Challenger a výbuch v Černobylu mají společný znak a to jsou lidské chyby vyplývající z nedostatku spánku. Spánek je důležitý, ale když si ho odpíráme v době, kdy můžeme a měli bychom spát, pak se stává, že zaspíme v nesprávný okamžik, který vypůsobí nenávratnou ztrátu.

Nebudu zastírat, že jedna z nejatraktivnějších věcí pro mě osobně na křesťanské víře je fakt, že se nejedná o nudnou životní filozofii, která je dobrá tak akorát ke studiu u vychladlého čaje, ale že křesťanství, pokud ho žijeme tak, jak po nás Ježíš chce a Bible popisuje, je dobrodružství služby, které mění (a to doslova) životy. Vždy jsem velmi povzbuzený, když si povídám s některými návštěvníky církve, kteří sami ještě nejsou ani věřící, nebo Boha zrovna hledají, a ti mi vyprávějí, jak se zvláštním způsobem setkávají s Bohem uprostřed setkání, jako je to dnešní. Na první pohled to není vůbec nic speciálního, prostě se pár desítek lidí společně setkává, aby si zazpívali pár písniček a poslechli jednoho člověka něco vyprávět. Faktem ovšem je, že první pohled klame. Pod povrchem tohoto obyčejného setkání dřímá obrovská, života měnící síla, která vyvěrá skrze službu všech lidí, kteří se na tomto setkání podílejí.

V čem ta síla spočívá? Spočívá ve faktu, že Bůh je tady přítomný. Ježíš kdysi svým následovníkům řekl, že když se dva nebo tři setkají v jeho jménu, on je skrze svého Ducha přítomný. Nevidíme ho fyzickýma očima, ale přesto je reálný a přítomný. A lidé to vnímají, cítí jeho blízkost, a přestože někdy ji nedokážou popsat svými slovy, vědí, že něco je tu jinak, než se na první pohled zdá. Doslova jsem slyšel některé lidi říct, že je mezi námi nějaká aura. To říkají proto, že se třeba zajímají o východní nauky a tohle slovo jim nejlépe vyjadřuje, jak se mezi křesťany cítí. My víme, že je to Boží Duch, skutečně působí jako neviditelná síla, která se nás dotýká. Dokonce k nám mluví skrze slovo Bible a skrze slova toho, kdo káže. Mluví k nám dokonce, když zpíváme a posloucháme písně o něm, nebo se modlíme k němu.

Ve své podstatě je víra akční záležitostí, a to mě na ní láká a baví. Kdyby byla totiž víra jen snůška intelektuálních blábolů a pomocných berliček, pak bych byl první, kdo by se o ni nezajímal. Čteme-li ovšem evangelia, a dokonce čteme-li historii církve, pak ovšem nemůžeme nevidět, že to bylo akční, dobrodružné a plné adrenalinu. Lidé byli uzdravování, jídlo se množilo, bouře byly utišeny, lidé prožívali nadpřirozené vize a sny, dokonce pár mrtvých vstalo zpět k životu. Bylo to plné akce. Když Ježíš kráčel po vodě (ano, i takový příběh v evangeliích je), a viděl ho jeho přítel Petr, chtěl jít k němu také po vodě, a Ježíš mu to dovolil, a Petr po vodě chodil. Bylo to neustálé objevování Boží síly a moci. A nás, pokud jsme Krista přijali, nebo dokonce i pokud ho hledáme, takové křesťanství velmi baví. Baví nás vidět Boží království v akci. Proto máme rádi, když se dějí zázraky nebo alespoň vidíme dobrodružství služby a Boží přítomnosti v akci. Dokonce jsme za takovým navštívením jet na druhou stranu světa, jak jsme v minulosti mnohokrát viděli.

Jenomže víra má také druhou stranu. Stranu, která je mnohem intimnější a na první pohled tišší (ale to neznamená, že poklidnou nebo dokonce nudnou). Víte, když si Ježíš vybíral své apoštoly, což byla skupina pomocníků nebo učedníků, které v té době měl každý cestující rabbi (za kterého byl Ježíš považován), vybral si je ze dvou konkrétních důvodů. Jeden důvod byl velmi akční, ale druhý byl neméně důležitý. Podívejme se, proč si je vybral (Marek 3,14-15): Ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, aby je posílal hlásat evangelium a aby měli pravomoc vyhánět démony. Druhý důvod je akční: aby hlásali evangelium a vyháněli démony. Akce, strhující podívaná, duchovní boj. Ale první důvod je na první pohled velmi tišší: aby byli s ním. Ježíš, Bůh, který přišel na zem v lidském těle, si vybral konkrétní lidi, aby byli s ním. Protože ve své podstatě je přesně to jádro křesťanské víry: abychom byli s Bohem. Abychom s ním měli vztah, abychom jej mohli poznat. Bůh se přistěhoval do sousedství, jak krásně překládá Message Bible Janovo evangelium, abychom jej mohli skutečně poznat. To nezní akčně, ale pro náš život má tento čas s Bohem ještě silnější dopad, než akční víra, kterou máme tak rádi. Vždyť známe z Bible různé příklady toho, jak působili lidé, kteří byli s Bohem.

Budíček: Hair Power

Nikdo z nás si nepřeje zaspat životní příležitost, přestože se někdy bojíme, že právě tu svou mineme. Spánek se může pro nás stát léčkou, do které se chytíme. Stačí, když usneme na nesprávném místě v nesprávný okamžik. Pamatuji se, jak jsme jednou za mých dospívajících let přijeli s několika kamarády vlakem do Prahy, a protože jsme přijeli strašně brzo ráno, dospávali jsme na nádraží na lavičce. Jeden můj kamarád se probudil v okamžiku, kdy se k němu přilepil nějaký místní bezdomovec, který mu zrovna zajel rukou do kabátu a tahal z něho peněženku. Když uviděl, že se můj kamarád probudil, jen něco zavrčel a odsedl si. Vůbec mu ale nebylo stydno!

Někteří lidé milují filmy založené na komiksových příbězích, od Conana, přes Supermana a Batmana, až po Spidermana a mnoho dalších. Před několika lety tady byl Hulk, příběh o vědci, který se omylem vystavil účinkům výbuchu gama bomby, kterou vynalezl. Následkem získává strašnou sílu a neobyčejnou odolnost proti zraněním, pokud se rozzlobí nebo se jinak vyvede emocionálně z míry. V té chvíli naroste do obludných rozměrů, chytne zelenou barvu a stane se doslova ničitelem. V jeho hněvu se skrývá obří potenciál, ale zároveň největší slabost, která způsobuje, že se nedokáže ovládat. Nevím, jestli to víte, ale i v Bibli máme svého starověkého Hulka. Muže, který když se rozzlobil, byl opravdu zlý. Tento muž byl neobyčejně silný, ale jeho prudkost se zároveň stala jeho prohrou. Jmenuje se Samson, a jeho příběh je popsaný v knize Soudců, protože Samson byl jeden ze soudců, kteří byli Bohem vybráni a povolání vést národ Izrael.

Samsonův příběh je vskutku neobyčejný. Začal tím, že jeho rodiče nemohli mít děti, což v době starověku byl problém. Jednoho dne se ženě ukázal Boží anděl se zajímavým poselstvím, ve kterém oznamoval, že počne a porodí syna, který bude od své kolébky zasvěcen Bohu jako nazír. Nazírové byli zajímavá skupina lidí. Byli to muži, kteří si na znamení oddanosti Bohu nestříhali vlasy, vypadali tedy trochu jako příslušníci hnutí hippie ze 60. let. Ne nadarmo se tedy kdysi v Izraeli zpívalo, že „Vlas bojovníků v Izraeli volně vlaje“. Jestliže si nazírové nechávali narůst dlouhé vlasy na znamení oddanosti Hospodinu, vyjadřuje to, že židovská armáda byla těleso, které se spoléhalo na Boží pomoc, a důvěřovalo mu. Bylo složeno z lidí, kteří to s Bohem mysleli vážně. Být nazírem byla skutečná oběť. Nazírové nesměli pít nic kvašeného, nesměli okusit nic, co pocházelo z vinné révy. Nesměli přijít do styku se zemřelým, a to ani v případě, že by onen zemřelý byl příslušníkem jejich vlastní blízké rodiny. Z tohoto je jasné, že nazírové byli pouze lidé, kterým opravdově šlo o službu Bohu. Samson se měl stát jedním z nich, jeho hlavy se tedy neměla dotknout břitva a nesměl přijít do styku s ničím zemřelým. Zato měl být člověkem plně vydaným Bohu, který má jasný smysl života.

Každý z nás totiž má smysl života, a mnohé z vás právě touha najít ten svůj dovedla do církve nebo mezi křesťany. Je to takový ten silný vnitřní pocit, že jsme se na této zemi neocitli náhodou, že tady zkrátka musí být někde nějaké dveře, když už jsme na této straně zdi. Tento pocit smyslu nebo záměru je pro nás životní silou a motivací něco dělat. Lidé, kteří ztrácejí pocit smyslu života, to někdy psychicky zabalí, a jen přežívají, nebo se snaží si užít, ale uvnitř je užírá vědomí, že jejich život je zbytečný, náhodný. Každého z nás něco pohání. Někdo z nás je štváno pocitem viny, jiní jsou motivování strachem, další touhou vlastnit co nejvíce, a ještě jiní touhou po uznání. Samson byl hnán hněvem.

Budete-li číst Samsonův příběh, zaskočí vás, kolikrát reagoval prudce nebo dokonce prchlivě na to, co mu kdo udělal. Tady je malý výčet jeho příběhu: Když Samson vyrostl, šel se podívat mezi Filištínce, dávné nepřátele Izraele, se kterými byli v trvalém konfliktu. Líbí se mu tam dívka, a i přes nesouhlas svých rodičů se rozhodne si ji vzít za ženu. Po cestě do města Timna, kde bydlela, ho přepadl mladý a hladový lev plný síly. Samson se lekne, ale holýma rukama lva roztrhne jako hada, tedy spíše jako kůzle. Žena se mu líbila, tak se rozhodl, že si ji vezme. Po cestě na svatbu se rozhodne podívat na mrtvého lva, a všiml si, že se ve zdechlině lva usadilo včelstvo a tak si nabral med a šel dál, aniž by se pozastavil nad tím, že právě přestoupil nazírské pravidlo, že se nesmí dotknout ničeho zemřelého. Naopak, celou událost použije jako příležitost dát hádanku družbům na své svatbě. Pokud by hádanku vyřešili, Samson jim slíbil každému košili (bylo jich třicet), v opačném případě mu každý měl dát jednu košili. Jenomže družbové na hádanku nemohou přijít, a proto pod hrozbou přinutí Samsonovu manželku, aby to z něj vytáhla; což ona pomocí slz a obviňování z málo lásky (jak málo se od té doby změnilo) dokáže. Prozradí to družbům, těm pak musí Samson dát třicet košil.

Co udělá? Odešel do jiného města, pobil tam třicet mužů, svlékl je, a šaty pak dal vítězům hádanky. Nebylo to zrovna ukázkové řešení. Navíc se rozpálený hněvem odebral do domu svých rodičů, a jeho tchán dal jeho manželku jednomu z těchto družbů. Po čase vychladl, a rozhodl se jít za svou ženou, ale když se dozvěděl, že mu už nepatří, naštve se znovu, pochytá tři sta lišek, sváže je dohromady po dvou, zapálil jejich ocasy a poslal do polí a vinic. Naštvaní Filištínci za to upálili jeho ženu i tchána. „Tak vy takhle?“ řekl Samson a bil je hlava nehlava. Při bitvě vzal oslí čelist (znovu porušil nazírskou úmluvu) a pobil jich tisíc. Dostal žízeň a rozzlobil se na Boha, že nemá co pít. Jindy odnesl rovnou celou městskou bránu, když na něho číhali s léčkou, aby ho zabili. Samson byl zkrátka cholerik, jak se patří.

Jenomže hněv má až příliš často odvrácenou stranu. Jistě, Samson byl povolán Bohem, aby soudil a vedl svůj národ, včetně bitev s jeho nepřáteli, ale dovolit hněvu, aby nás ovládal? Ne nadarmo píše Jakub (1,19-20): Každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu; vždyť lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš. Hněv sám o sobě není být špatná emoce (je to například správná reakce na křivdu), ale když se hněvem necháme ovládnout, ke hříchu nás dovede. Proto nás Pavel nabádá, abychom se hněvali, ale nehřešili. A paradoxně, nazlobení lidé často svůj hněv potlačují, a jsou tak zranitelní ve vztazích, kdy opakují stále stejné chyby. Samsonovým problémem byly ženy. Měl ženy rád, dokonce více než bylo zdrávo, byl ve vztazích stejně neřízená střela, jako v boji. Na druhou stranu, když s někým měl vztah, úplně se mu vydal navzdory nebezpečí, které mu v něm hrozilo, a navzdory se opakujícímu vzoru.

Pamatujete na jeho první ženu, která z něj vymámila tajemství? Samson se nepoučil. O několik let později se zamiloval do další ženy, která se jmenovala Dalila. Ta se nechala koupit Filištínci, kterým pořád vrtalo hlavou, kde je zdroj Samsonovy síly. Soudců 16,6 Dalila se tedy Samsona vyptávala: „Prozraď mi, prosím, v čem je ta tvoje veliká síla? Čím bys mohl být spoután a zkrocen?“ Víte, dost mě překvapuje, že po dřívějších zkušenostech s podobnými otázkami Samsona nenapadlo nic podezřelého. Každopádně ji to ale říct nechtěl, takže se vymluvil na to, že musí být spoutaný tětivami, které ještě nevyschly. Pak usnul, ona ho spoutala a zvolala „Samsone, Filištíni jdou na tebe!“ On ale ty tětivy roztrhal, jako se trhá koudel, když se jí dotkne plamen. Tajemství jeho síly tedy nebylo odhaleno. Přesto Samson svůj hněv potlačil, a naivně to nechal být.

Poslechněte si, co se stalo pak: (Soudců 16,10): Dalila pak Samsonovi vyčítala: „Ach, tys mě oklamal, říkal jsi mi lži! Teď už mi ale pověz, čím bys mohl být spoután.“ Proč to tak asi chceš vědět, drahoušku? Ne, nic ho nenapadá. Samson se vymlouvá na nové provazy a pak potřetí na spoutané vlasy. Ani v jednom případě to nebyla pravda, ve všech případech ho přepadli Filištínci, ale Samson nevidí vůbec nic. Když šlo o ženy, tento silný chlap byl slabý jako třikrát převařený čajíček. Soudců 16,15-17: A tak mu vyčítala: „Jak můžeš říkat, že mě miluješ, když u mě nemáš srdce? Už třikrát jsi mě oklamal! Copak mi nepovíš, v čem je ta tvoje veliká síla?“ Těmi řečmi ho mučila den co den, až jednou měl toho dotírání k smrti dost. Tehdy jí všechno prozradil. Potom uspala Samsona na klíně a zavolala někoho, ať mu oholí hlavu. Tak ho ovládla a podmanila; jeho síla ho opustila. Když se pak Samson probudil, síla byla pryč a Filištínci ho dostali, oslepili, zajali a zničili. Jeho příběh končí tak, že ještě jednou naposledy požádal Boha o sílu a pomstil se svým věznitelům tím, že na ně i sebe shodil celý dům.

Více než cokoliv jiného je příběh Samsona příběhem nenaplněného potenciálu. Muž obdařený silou a moudrostí vést celý národ praktický svůj záměr zahodil svými výbuchy hněvu, nepochopitelnou naivitou ve vztazích, a neposlušností vůči svému vlastnímu povolání. Svou nedbalostí zaspal v nesprávný okamžik a výsledkem byl vlastní zničený život. Jeho příběh začíná skoro pohádkově jako v komiksu, ale končí spíše jako antická tragédie. Nestává se nám ovšem totéž? Někteří z nás jsou povoláni, mají záměr, ale neukázněnost, naivita a špatně zvládnuté emoce nám vystaví past, do které se chytíme a my tak svůj život nenaplníme. Nezůstane po nás nic, jen příběh, jak jsme mohli, ale nezvládli to. Nechtěl bys svůj život napsat jinak?

Budíček: Padání z patra

Dnešní příběh je o mladém muži, který zaspal ve špatný okamžik, a jeho příběh evokuje ty nehody z mikrospánku, o kterých jsem psal minule. Náš přítel se jmenuje Eutychos a bydlel v městě Troadě, a zúčastnil se jednoho setkání s apoštolem Pavlem. Podívejme se, jak Lukáš popisuje jeho příběh. Sk 20,7-12 První den v týdnu jsme se sešli k lámání chleba. Pavel s nimi rozmlouval, protože chtěl druhý den odejít, a protáhl svou řeč až do půlnoci. V horní místnosti, kde jsme byli shromážděni, bylo mnoho lamp. Nějaký mladík jménem Eutychos seděl na okně; když Pavel dlouho mluvil, zmáhal ho hluboký spánek. Přemožen spánkem spadl dolů z třetího poschodí. Zdvihli ho mrtvého. Pavel sešel dolů, padl na něho, objal ho a řekl: "Neznepokojujte se, neboť jeho duše je v něm." Pak vystoupil nahoru, lámal chléb a jedl, a dlouho do rána s nimi rozmlouval; a tak odešel. Chlapce přivedli živého a byli velice povzbuzeni.

To je příběh! Pavel dlouho káže a Eutycha přepadl spánek, zatímco seděl na otevřeném okně, a spadl ze třetího patra. Tragédie v církvi, aspoň to si všichni mysleli. To je asi taky důvod, proč u nás obvykle nekážu přes půlnoc. Každopádně, Eutychus byl opravdu mrtev, což by mohl být konec našeho příběhu. Ale je to konec příběhu? Pavel tohoto muže objal a pak prohlásil, že je v něm život. Následně udělal skoro nepochopitelnou věc. Šel zpátky nahoru, pokračoval ve své přednášce, dal si snídani, a to vše s vírou, že Bůh Eutycha vzkřísí z mrtvých, jak se pak také stalo. Nespadl ale z okna? Nezemřel snad? Není to konec jeho příběhu kvůli tomu, že zaspal ve špatný okamžik? Očividně to konec nebyl.

Pro mě je tento příběh praktickým příkladem verše, kterému moc nerozumíme a hlavně s ním mnohdy nesouhlasíme. Napsal ho také Pavel, stejný muž, který byl u Eutychova příběhu. V Římanům 8,28 napsal: Víme, že těm, kteří milují Boha, všechny věci spolu působí k dobrému.

Já jsem ten verš nikdy moc nemiloval. Všechno napomáhá k dobrému? Chceš říct, že i těžké věci, které prožíváme? Nemoci? Bolesti? Není to přehnané? Ale pak jsem ten verš pochopil. Je o naději. Je o naději, že když miluješ Boha, pak ať se ti v životě stane cokoliv, ať usneš na nesprávném místě a díky tomu prožiješ tragédii, Bůh má pro tebe stále budoucnost. Bůh má stále pro tebe život, který dříme uvnitř tebe navzdory tvé tragédii. Bůh má naději pro všechny, kteří zaspali svou příležitost.

Úspěšné lidi od neúspěšných lidí v jakékoliv oblasti totiž odlišuje něco více než jen talent nebo úsilí. Úspěšní lidé dobře využívají svých příležitostí, které se jim naskytnou. Byli na správném místě ve správný čas, byli připraveni, měli talent a byli ochotni na sobě pracovat. Někteří z nás to ví, a bojí se, že mineme tu svou životní příležitost, a proto skáčeme do jakékoliv příležitosti, které se nám naskýtají. Bojíme se přijít o tu pravou a jedinou. Život ve strachu ovšem není žádné terno, strach zabije naše vztahy a náš pokoj. Pokud ovšem miluješ Boha, tedy ho máš ve svých prioritách na prvním místě, pak můžeš žít v pokoji, že Bůh má pro tebe naději, i když zaspíš svou životní příležitost.

Ne, to není nabádání k lenosti. Nemluvím o tom, že když spoléháme na Boha, pak to vše půjde samo. Mluvím ovšem o tom, že nemusíš svůj život žít sám v prostředí obav o svou příležitost. Můžeš se spolehnout na Boha, který bude pro tebe zdrojem života a naděje, a to dokonce i když zaspíš ve špatný okamžik. Příště napíšu o muži, který chtěl mít všechno a místo důvěry v Boha se rozhodl spoléhat sám na sebe, a jako následek pak přišel o všechno. Spánek je pozitivní, ale někdy máme tendence zaspat těžké rozhodování v našem životě a pak se divíme, co se všechno semele, zatímco jsme spali. Dnes si ovšem zapamatuj, že Bůh má naději dokonce i tehdy, když se nám nedaří udržet svou pozornost vzhůru. Bohu opravdu záleží především na tom, abys mu důvěřoval. To je jádro vztahu s Bohem, a znak toho, že ho miluješ.

Budíček: Zákulisní pohled na spánek

Stalo se vám někdy, že jste zaspali životní příležitost? Nebo jste zaspali něco méně důležitého, ale přesto významného, jako třeba nějakou schůzku, setkání, akci nebo se vám jen podařilo usnout v opravdu špatný okamžik. Před nedávnem například na internetu proběhla ukázka rozhovoru s izraelským prezidentem, který na chviličku usnul během rozhovoru v televizi, a podotýkám, že ne při otázce, ale během své odpovědi. To je samozřejmě legrační, a musím říct, že jsem sám míval noční můru z toho, že usnu v ten nesprávný okamžik. Například kdysi když jsem jezdíval do školy z jednoho města do druhého autobusem, pravidelně jsem při cestě do školy usnul, a bál jsem se, že projedu svou zastávku. Jednomu mému kamarádovi se to totiž stalo. Usnul v autobuse cestou ze školy, byla to poslední jízda toho konkrétního autobusu, a když usnul, svezl se po sedadle níže, takže zepředu nešel vidět. Můj kamarád se každopádně probudil až v depu, kam autobus právě dorazil, a tak vstal a šel dopředu k nic netušícímu řidiči, který byl přesvědčený, že tam nikdo není! Asi si umíte představit jeho pocity. Podobné příběhy jsou vděčnými náměty různých novinových zpráv:

Zloděj aut usnul v umývací lince. Australská policie oznámila, že zatkla třicetiletého zloděje aut, který po krádeži vozu Audi s ním zajel do automatické myčky, ale v ní usnul.

Ohříval si jídlo, usnul a vyhořel. Škodu v minimální výši milion korun způsobil majitel bytu na košickém sídlišti Mladost. Muž si totiž ohříval jídlo, ale přitom usnul v obýváku.

Letadlo nemohlo přistát. Letadlo společnosti QANTAS na lince z Perthu do Canberry nemohlo přistát, protože dispečer kontrolní věže usnul u počítače. Letadlo kroužilo dvacet minut nad městem, dokud nepřišla nová směna.

Vyhrožoval nabitým samopalem. Do brněnské restaurace přišel podnapilý muž, kterému odmítli nalít. Naštvaný muž vytáhl samopal s ostrými náboji a vyhrožoval obsluze. Jenomže pak usnul, obsluha mu ze zbraně vyjmula zásobník a zavolala policii.

V Dolním Sasku si na vozovku lehl opilý jezevec. Uprostřed silnice ležel jezevec, o kterém si projíždějící řidič myslel, že je mrtvý, zavolal proto policii. Zvíře však bylo jen omámené, nažralo se totiž třešní z nedalekého stromu, které však už byly přezrálé a v jeho žaludku se změnily na alkohol. Policisté dostali jezevce ze silnice metlou.

Příběhy jsou sice legrační, ale zároveň poněkud mrazivé. Kromě legrace se totiž až příliš často stává, že spánek přináší jistou tragédii, což známe všichni ze smutných statistik nehod na silnici, za které může mikrospánek. Spánek je vůbec zajímavý fenomén, který bereme samozřejmě, i když neznáme zákulisí. Spánek je velmi oblíbená činnost mnoha lidí, a je zároveň nezbytnou součásti obnovy našich fyzických i psychických sil. Člověk se nemůže obejít bez střídavého rytmu dne a noci, bdění a odpočinku. Tento rytmus byl dán již při stvoření. Ve čtvrtém žalmu najdeme verš (Ž 4,9): Pokojně uléhám, pokojně spím, neboť ty sám, Hospodine, v bezpečí mi dáváš bydlet.

Žalmista těmito slovy vyjadřuje jistotu Boží ochrany. Zatímco modly, které zhotovily lidské ruce, v noci spí, Bůh bdí nad člověkem a dopřává mu klidného spánku. Víte ale, že si vědci nejsou jistí, proč vůbec spíme? Allan Rechtschaffen, expert na spánek a profesor emeritus na University of Chicago říká, že je to pravděpodobně největší otevřená otázka biologie. Vědci zkrátka netuší, proč z biologického hlediska trávíme část 24 hodinové periody ve spánku. A tak se někteří pokusili spánek ignorovat. Nejdéle zaznamenaným časem beze spánku je 18 dní, 21 hodin a 40 minut během hry škatule, hýbejte se. Držitel rekordu popisoval, že zažil halucinace, paranoiu, rozostřené vidění, zalknuté mluvení, a mezery v paměti a koncentraci.

Historie nám to potvrzuje. Velké havárie jako ztroskotání tankeru Exxon Valdez, pád raketoplánu Challenger a výbuch v Černobylu mají společný znak a to jsou lidské chyby vyplývající z nedostatku spánku. Naopak, věděli jste, že výzkum dokázal přesun informací během hlubokého spánku z hippocampusu (oblasti krátkodobé paměti) do mozkové kůry. Takže se dá říct, se učíme během spánku. Neměli bychom tedy jenom spát, když má spánek tak blahodárné účinky? Studie ukázaly, že když spíme více než 9 hodin, je to totéž jako bychom spali jen 6 a méně hodin a díky tomu máme 45% nárůst nebezpečí srdečních problémů, a hrozí nám větší pravděpodobnost Parkinsonovy nemoci. Spánek je tedy zdravý, ale v mezích. Pokud nespíme, ničíme sami sebe, ale když jen spíme, pak rovněž. Spánek se tak stává předobrazem umírání. Koneckonců, slovo hřbitov znamená v řečtině „místo spánku“ zemřelých.

Křesťan usíná v naději na zmrtvýchvstání, uléhá s důvěrou, že jednoho dne bude Bohem vzkříšen z mrtvých. Koneckonců, i Evu stvořil Bůh z Adama poté, co na něj uvedl spánek. Do podobného spánku uvádí Bůh Abrama při uzavírání smlouvy. Také s dalším praotcem Jakubem se Bůh setkává ve spánku, kdy vidí žebřík, po němž vystupují a sestupují Boží poslové. Podobně ve spánku Bůh mluví k Josefovi, otci Ježíše, k Pavlovi, Petrovi, a dalším lidem.

Zároveň však vidíme, že v Bibli bývá noc symbolem pro strach a zlé temné síly. Ve spánku se mohou projevit provinění a špatné svědomí. Spánek může být dokonce více, než jen důsledek chyby. Může znamenat vnitřní postoj směřující vědomě ke zlu. Takového typu je spánek Jonáše, který odmítl vykonat Boží vůli. Zatímco lodníci na lodi bojovali s bouří, „Jonáš sestoupil do podpalubí, ulehl a tvrdě usnul.“ Již ve Starém zákoně se setkáváme s obrazem spánku a probuzení jako smrti předpokládající vzkříšení. V Danielově apokalypse se tento obraz proměňuje ve skutečnost: Mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou; jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze. (Dan 12,2) Spánek má tedy zákulisní význam, a my si v následující sérii poznámek ukážeme na to, jak nás někdy spánek v nesprávný okamžik dovede okrást o životní příležitost. Ale také si povíme, že i když jsme ve svém životě zaspali, stále máme naději, pokud se včas probudíme nebo necháme probudit. Zaspat svůj život je totiž snadné, ale kdo ví? Třeba právě tato série bude pro některé z nás budíčkem.

Opravdu žiju pro tohle?

Jeden pastor, kterého znám z USA, se před několika lety zeptal lidí: Kdyby peníze nebyly překážkou, co byste chtěli dělat? Doufal, že uslyší věci jako: šel bych na misii, stavěl bych sirotčince, začal bych nějaký byznys, který by pomáhal lidem, nebo něco takového. Byl velmi zklamaný, když dostal zpět odpovědi typu: Postavil bych si pořádný barák. Cestoval bych po světě. Koupil bych si fáro. Nějak nemůžu věřit, že celý tvůj život, všechny tvé sny, které máš, a po kterých toužíš, jsou jen materiální povahy. Nějak nemohu věřit, že Bůh poslal svého syna Ježíše, aby přišel a prolil svou krev proto, abys měl pořádnou dovolenou! Nic proti dovoleným, ale opravdu si myslíš, že život je dostačující? Pokud nemáš žádné Boží sny ve svém životě, tvá víra se stává pouhým náboženským cvičením.

Nemohu si pomoci, ale když se dívám do Bible na ty, které obdivujeme jako hrdiny a hrdinky víry, jejich víra je hnala za sny, za vizemi, které jim Bůh vložil do srdce. Podobně jako starověký Nehemiáš, o kterém si můžete ve Starém Zákoně přečíst, když slyšel, že jeho město, město, kde jeho lid uctívá Boha, je v ruinách, plakal. Někdo s tím musí něco udělat! Jeho srdce hořelo a pudilo ho s tím něco udělat. Bůh mu do jeho srdce vložil vizi, touhu, záměr, sílu s tím něco udělat. To je víra v Krista v akci. Místo toho náboženství se dívá jen na sebe, jaký užitek z víry bude mít. Křesťané debatují o milionech teologických sporů, z nichž mnoho je skutečně důležitých. Nicméně, z pohledu Božího království jsou všechny teologické spory druhořadé ve světle otázky: Skutečně my, kteří prohlašujeme, že jsme Ježíšovi následovníci, na svých životech ukazujeme jeho lásku, službu a oběť pro druhé? Jinými slovy, žijeme jako on? Apoštol Pavel byl jiným takovým hrdinou, který měl vizi, měl sen od Boha, a jeho víra byla praktická a aktivní. Ke konci jeho příběhu popisuje historik Lukáš, jak se v jednom městě v Malé Asii setkal s vedoucíma církve, kterou pomáhal založit. Pavel věděl, že ho Bůh volá ze zóny bezpečí do něčeho, co není jisté, co není zřejmé. V téhle pasáži je velmi emotivní. Skutky 20,22-24: Teď ale jdu, puzen Duchem, do Jeruzaléma. Nevím, co mě tam čeká, ačkoli mi Duch svatý v každém městě potvrzuje, že mě čekají pouta a soužení. Já však na to nedbám; v životě mi nejde o nic víc, než abych dokončil svůj běh a službu, kterou jsem přijal od Pána Ježíše: abych byl svědkem evangelia o Boží milosti.

Všimněte si pozorně, co tady Pavel říká. Nejprve tvrdí, že je puzen Duchem. Skutečně, Duch svatý chce ve tvém životě a s tvou vírou udělat víc, než jen prázdné sny. On tě pudí, dává ti ty momenty námořníka Pepka, který říká: Už mám dost! Duch svatý v tobě vytváří nepokoj, napětí, kdy ti některé věci nedají spát. Možná jsi to nikdy zatím nezažil, ale pokud je tvé srdce otevřené, pokud svou víru bereš vážně, pak dříve nebo později tohle puzení zažiješ. Zažiješ svůj den, kdy ucítíš, že žiješ pro něco většího, než se zdá. Bude to den puzení od Boha. Pak Pavel říká, že neví, co ho čeká. Boží vize je vždycky zabalena v nejistotě. My někdy cítíme Boží puzení, ale dokud nám Bůh neřekne detaily, nechceme se pohnout. Jenže Bůh nám detaily často neřekne, protože na ně nejsme připraveni. Kdybych věděl dopředu všechno, co mě čeká, nevím, jestli bych měl odvahu začít církev. Nevím, jestli bych dokonce měl i odvahu se oženit. Ale udělal jsem to, protože jsem měl vizi, i když jsem neznal detaily. Pavel dokonce říká, že ví, že na cestě ho čekají překážky a těžkosti, ale přesto jde kupředu, protože má vizi, má puzení Ducha. Když budeš žít pro něco většího než je náboženské cvičení na církevním shromáždění, pak tě sice čekají těžkosti, ale přesto jdeš kupředu a děláš dnes to, co můžeš, abys měl sílu dělat zítra to, co dnes nedokážeš. Dokonce, i kdyby byl tvůj život jako hromada prachu, Bůh může dát vykvést zahradě.

Nakonec ale Pavel říká ještě jednu věc. Těžkosti, které jej čekají, považuje za malou věc ve srovnání se svým snem, a to aby dobře dokončil svůj běh a svou službu, která je založena ne na snaze si zasloužit Boží přízeň, ale na Kristově milosti. Minulý týden jsem mluvil o tom, jak musíme říct dost na mnoho věcí okolo nás, mít svatou nespokojenost se stavem našeho malého světa. Naše vize však nemůže být ovlivněna jen tím, jak velký je Bůh. Kdyby to tak bylo, už bychom vyléčili AIDS a zlikvidovali světovou chudobu, a každý na světě by už mnohokrát slyšel evangelium. Ne, naše vize je ve skutečnosti ovlivněna tím, čemu o Bohu věříš, a jak podle toho jednáš. Vztah s Bohem je totiž o důvěře, a z tohoto vztahu vyplývá tvá vize, protože Bůh dělá krásné věci z prachu našeho života. To je ale víc, než by dokázalo jakékoliv náboženství nebo systém. To je krásná revoluce. Je to revolta proti všemu, co ničí obraz Božího charakteru. Jsi připraven být součástí této revoluce? Jsi ochoten poddat se puzení Ducha, i když nevíš, co přesně tě čeká?

Nenáboženský Ježíš

V našem malém světě, o kterém tento měsíc mluvíme, se tak nějak předpokládá, že křesťanství je přežitek, kterému už dneska nikdo nevěří. To bude důvodem, proč se nám stále znovu stává, že jsou někteří mladí lidé velmi překvapení, když přijdou do církve, jako je naše, a vidí tady desítky mladých a skvělých lidí, kteří věří v Boha. A nejsme to jen my. Minulý týden jsem přednášel na Slovensku na konferenci charismatických katolíků, kde zhruba 450 mladých nadšených lidí chválilo Boha a učilo se, jak mu lépe sloužit. Takové skupiny vidíte vzrůstat všude okolo a trochu to mate. Chápu, že to běžným lidem musí nutně připadat, že křesťanství je přežitek, když se podívá na typický projev náboženství, které je plné odsouzení, kde chybí láska, a které usiluje o moc, politickou nebo jinou. Přiznám se, že mě úplně fascinuje, když mi někdo řekne, že Ježíš byl zakladatelem náboženství, kterému říkáme křesťanství. Fascinuje mě to proto, že když studujete evangelia, nejpodrobnější a nejvěrohodnější záznam o Kristově životě a jeho slovech, nenajdete tam vůbec nic, z čeho byste mohli vyvozovat, že Ježíš založil náboženství, nebo že by používal vnější znaky náboženství. Zůstává tragédii, když křesťanství vnímáme jako jedno z náboženství, protože ve své podstatě je náboženství jednou z hlavních příčin, proč je těžké věřit v Boha a následovat ho. Náboženství lidi rozhodně nezachrání.

Když mluvím o náboženství, mluvím o systému věrouky a chování, který lidé přijímají jako prostředek vyjádření své vnitřní touhy, svého hladu srdce, který je převyšuje. Náboženství je tak prostředkem zažití hodnoty, která přesahuje vše, co může fyzický svět nabídnout. Jenže náboženství, a mluvím teď obecně, má tendenci dát věroučnému systému a pravidlům chování věčný rozměr, kdy vztah s Bohem nebo božstvy záleží na tom, čemu věříš a co děláš. Jinými slovy si snažíš zasloužit jejich přízeň oběťmi, modlitbami, službou, dary, či čímkoliv jiným. Podvědomě začínáš věřit v princip karmy: máš, co si zasloužíš. A protože máš, co si zasloužíš, snažíš se chovat a věřit správně, aby sis více zasloužil. Následkem se z náboženství stává zákonický systém, který je spoutaný pravidly a předpisy, ale opravdový život v něm chybí. Ne nadarmo mají lidé z víry strach, pokud se víra stane jen souborem pravidel, jak udržovat bohy šťastné. Zákonictví znamená, že když nebudeš dělat to, co se Bohu líbí, nebude tě mít rád. Jeho heslem je: Snaž se víc. Přirozeně se pak cítíš odsouzen, protože ať se snažíš sebevíc, nedokážeš všechna ta pravidla naplnit. Ať chceme nebo ne, náboženství nám připadá opravdu divné, když se nad tím racionálně zamyslíme. Důvodem, proč je náboženství tak divné je fakt, že samotná pointa náboženství je divná. Skrze náboženství se snažíme postavit most mezi námi a Bohem, mezi svatým a nesvatým, známým a neznámým. Třebaže mnozí lidé cítí svou duchovnost, instinktivně se staví proti víře, když se podívají na stav světa okolo sebe, a na odpovědi, které nám náboženství poskytují. Jenže v této skepsi vůči náboženství mají lidé mocného spojence, kterým není nikdo jiný než Ježíš.

Je to překvapující, protože pro mnoho lidí je Ježíš zakladatelem náboženství, ale při podrobném zkoumání evangelií si musíme všimnout, že Ježíš měl problémy především z náboženskými lidmi. Nebyli to lidé plni hříchu (jmenovitě prostitutky a výběrčí daní, dnes bychom řekli lidé s bujarým sexuálním životem a podnikaví podvodníci všeho druhu), kteří se cítili špatně v Ježíšově přítomnosti, z jeho strany necítili odsouzení a hněv, ale spíše lítost a pochopení. Ne, neznamená to, že Ježíš schvaloval jejich styl života v podobě moderního „Vše je možné.“, vidíme, že říkával těmto lidem: Já tě neodsuzuju, ale teď jdi a už nehřeš. Přesto Ježíšovi chybělo něco náboženského, co tyhle lidi strašně vábilo, ale náboženské představitele velice štvalo. Říkali Ježíšovi, že když se stýká s těmito lidmi, stává se jako oni, jinými slovy jejich přezdívka „přítel hříšných“ nebyla pochvala, ale nadávka. Ježíšův způsob lásky byl skandální, alespoň z pohledu náboženství, protože zákon karmy přebíjel zákonem milosti, kdy nedostáváš, co si zasloužíš, ale místo toho dostáváš, co se nezasloužíš. V tomto kontextu byl Ježíš revolucionář proti náboženství, protože jeho poselství hlásalo, že opravdový život nenajdeš nikde, ani v hříchu, ale ani ve správném chování; ani v toleranci, kde je vše dovoleno, ale ani ve správné věrouce. Opravdový život totiž, podle Ježíše, najdeš jen v Bohu, jen v Kristu. Proto se nazval Cestou, Pravdou a Životem. Představa, že tento revolucionář přišel založit nové náboženství s jeho symboly a rituály, je prostě směšná. On nepřišel rozšířit nabídku náboženského hypermarketu, nerozdával nové úmluvy a závazky, on přišel ustanovit revoluci. Revoluci Božího království, které si získá nejprve tvé srdce a pak toto změněné srdce změní náš malý svět k lepšímu. Revoluci, která se nespokojí s náboženstvím, ale která bude vždy toužit po opravdovém životě.

Boží království, které Ježíš opakovaně popisoval a založil, se soustřeďuje na prezentování krásy Božího charakteru, a tudíž revoltě proti čemukoliv, co je nekonzistentní s Boží krásou. To je pro nás důvodem, proč (jak jsme o tom mluvili minulý týden) musíme mít dost mizérie na tomto světě, kdy je Boží stvoření pošlapáváno, kdy lidé umírají na zbytečné nemoci, a ve zbytečných konfliktech, kdy jsou prodávání jako kus mrtvého masa, kdy chudoba ničí jejich ducha, sebeúctu i tělo. Musíme mít toho dost proto, že je to neslučitelné, s krásou Božího charakteru. Základním posláním těch, kteří vyjádřili své vydání Kristu, tedy není naplňování pravidel a závazků, ale vztah s Kristem, který vypůsobuje naši touhu pokorně žít a milovat jako on. Kdo říká, že v něm zůstává, musí žít, jako žil on, říká Jan (1J 2,6). Prezentujeme jeho krásu láskou k nepřátelům, službě chudým, krmení hladových, přivítáním nechtěných, přijímáním hříšníků a uzdravováním nemocných, stejně jak to dělal Ježíš. A tohle nedokážeme bez revolty proti čemukoliv, co nás udržuje sebestředné, závistivé, materialistické a apatické vůči potřebám jiných. Ve Starém Zákoně je napsáno, že Není-li žádného vidění, lid pustne (Přísloví 29,18). Pokud nemáme žádnou vizi, žádné sny pro svět okolo nás, tento svět pustne a hyne. Co je tvá vize? Víš, každý někde skončí, ale jen někteří tam skončí záměrně.

Nová netolerance

Jedna z největších hodnot poslední doby, kterou měříme pokrokovost té či které skupiny, je tolerance. Ta dnes znamená zhruba to, že si nemůžeme dovolit kritizovat něčí životní styl nebo hodnoty, a už vůbec ne jeho víru nebo nevíru. Historicky, slovo tolerance znamenalo shovívavost s těmi, kdo se pletou. Dnes znamená, že vše je dovoleno, kromě kritiky tolerance samotné, samozřejmě. Jenomže, opravdu je vše dovoleno? A pokud ano, kde a kdy to přesně skončí?

Ve skutečnosti, je mnohem vice věci, které nám na tomto světě nevadí, ale kvůli kterým bychom měli byt silně netolerantní. Někdy nám některé věci nevadí, protože o nich nevíme, ale neznalost neomlouvá. Svět, ve kterém žijeme, je mizerné místo, ale je to zároveň místo, které Bůh miloval a poslal za něho umřít svého Syna. Jeho smrt tak dala nejen naději na odpuštění hříchu, ale také naději na obnovu světa směrem k původním Božím plánům. Smyslem našeho obrácení k Bohu není jen to, že ti Bůh odpustil hříchy, a teď se musíš snažit to nějak doklepat do nebe, nepadnout, neztratit víru a přežít tento svět. Cílem tvého obrácení je zároveň obnova tohohle světa k Božím záměrům, krok po kroku a život po životě. Proto se modlíme, aby se Boží království projevilo na zemi, stejně jako je v nebi; proto se modlíme, aby Bůh poslal dělníky na svou žeň; proto se modlíme, aby se Boží přítomnost mezi námi projevovala tím, že Bůh zasáhne v náš prospěch. On zasáhnout chce, a o nejen ve tvůj prospěch, ale také v prospěch tvého souseda, tvého bližního a dokonce i tvého nepřítele. Ve skutečnosti, Bůh hledá muže a ženy každého veku, kteří se stanou natolik netolerantními ke konkrétním krutostem tohoto světa, že se rozhodnout jej úplně změnit. Hledá lidi, kterým je jedno, že jsou sami někde uprostřed Čech nebo jiné země, kterým se zda, že nemají tolik možnosti; Hledá, proste lidi, kteří podobné jako Pepek námořník vykřiknou: Už toho mám dost!

Už mám dost, že každých 10 sekund umírá dítě hlady, a spolu s nemocemi, které se dají lehce léčit, je to každé 3 sekundy. Už mám dost, že polovina světa žije za méně než 35 korun denně, protože nemají možnost studovat, podnikat a cestovat. Už mam dost, že miliony na Boha otevřených lidi vůbec neví nic o tom, že mohou najít církev, které rozumí, a která rozumí jim. Už mam dost domácího násilí, šikany ve školách, nikdy nekončícího materialismu, a faktu, že dnes, 200 let po zrušení otroctví, je na světě 27 milionu otroků, především chycených v prostituci a nedobrovolné práci. Už mam toho dost, ze z našich dani podporujeme kdejakou ptákovinu, ale skutečně potřebným se pomoc nedostává; už mam dost, že lidé jsou kvůli všudypřítomné korupci apatičtí vůči veřejnému životu. Už mám dost kritizování interrupci, ale nenabízení osvěty a praktické pomoci. Už mám dost! Mám tak dost, tak mě to štve, že s tím něco udělám!

Když se díváš na zprávy na krutosti a nespravedlnosti tohohle světa, a cítíš beznaděj, Bůh v tobě chce roznítit ještě další emoce. Chce v tobě roznítit hněv a bojovnou náladu. Jak to vím? Vím to proto, že Bůh to dělá i sobě. Poslechni si slova proroka Izajáše 42,13-14 Hospodin vyrazí jako bojovník, jako hrdina se rozhorlí, válečný pokřik mocně zakřičí, na své nepřátele se oboří: Už příliš dlouho mlčel jsem, zůstával tiše, držel se. Teď ale vykřiknu jako při porodu, sténat budu a lapat po dechu!

Bůh už toho má dost! Proto ti on nedává spát, proto v tobě působí svatou nespokojenost, proto jsi nazlobený. Vykřikni! Bojuj! Postav se zlému! Svou víru nemáš jen sám pro sebe a pro svou naději na nebe! Máš ji proto, abys řekl: Už toho mám dost! Možná si říkáš, Já bych rad, ale nic neumím. Poslyš, Noemi zorganizovala výstavu morčat a vybrala 20 tisíc korun na chudé děti. Nebo se zeptej Kuby, jak začít časopis ve škole, a pak jeho pomocí udělat sbírku na Haiti. Zeptej se Christera a Johnyho, jak můžeš jet na pár měsíců pomáhat do Afriky, zeptej se Chisa, jak získat 36 tisíc korun od studentů medicíny na Haiti pomocí charitativních večeří a koncertů. Zeptej se holek Žítkových, jak zorganizovat charitativní koncert. Hněv a nespokojenost, kterou cítíš ve svém nitru, je přesně to, co si Bůh chce použít pro tebe, a skrze tebe taky k dalším lidem.

Pamatujete na Mojžíše, jak se setkal s Bohem v hořícím keři? Jeho cesta začala tím, že dospěl a jednoho dne se šel podívat na svůj národ, jak otročí. Viděl, a to v něm zanechalo ozvěnu slov „Už toho mám dost!“ A když se pak nakonec setkal s Bohem u keře, Bůh mu jinými slovy řekl, že si chce požít právě jeho, protože on už toho má taky dost. Myslím si, že tomu rozumím. Když mi bylo osmnáct a přijel jsem na půl roku do Indie, skvělé a jedinečné země, kde ale přes polovinu lidí žije v chudobě. Najednou jsem viděl lidi tak chudé, že své děti pojmenovali „Brambor“ a „Salát“. Viděl jsem různé zmrzačené a trpící na ulici, o které se nikdo nestaral. Viděl jsem plovoucí mrtvolu v řece Ganga a jen dva tři metry od ní chudou paní peroucí prádlo. Tehdy jsem si uvědomil, jak bohatý vlastně jsem. Tehdy jsem se rozhodl, že ve svém životě vděčný a štědrý. O pár let později jsem už s Ditou vyrazil na dva týdny do Arménie. Země, kde ještě dnes, dvacet let po zničujícím zemětřesení, vidíte pobořená města, kopce bez jediného stromu (dřevem se topilo, když nebyl proud a nebylo čím zatopit), a paní v důchodu, doktorku jaderné fyziky, s důchodem 300 Kč měsíčně. Tyhle zážitky a zkušenosti nás přivedly k tomu, že když jsme založili Element, každou první neděli v měsíci vybíráme peníze na pomoc chudým tohoto světa. Právě tohle prostředí štědrosti dává možnost všem těmto lidem, o kterých jsem mluvil, aby svým obdarováním posunuli svět okolo sebe k obnově, krok za krokem.

Ježíš řekl (Lukáš 13,18-21): "Čemu se podobá Boží království a k čemu je přirovnám? Je jako hořčičné zrno, které člověk zasel do své zahrady; vyrostlo, je z něho strom a ptáci se uhnízdili v jeho větvích." A dále řekl: "K čemu přirovnám Boží království? Je jako kvas, který žena vmísí do tří měřic mouky, až všechno prokvasí."

Tolerance nadevše

V Elementu jsme začali novou sérii, kterou jsme nazvali Malý svět, a skrze kterou, doufám, budeme motivováni uchopit tento svět do svých rukou. Svět je malý, jak každý, kdo někdy potkal známého na druhé straně svět, ví. Nedávno se mi to stalo také, když jsem byl ve frontě na konferenci v USA osloven Američanem, který znal mé jméno i církev, kterou jsem vedl. Přijde mi to úžasné, že ze všech 7 miliard lidí jsi schopen potkat jednoho člověka na druhém konci světa, který tě zná jménem. Tenhle úžas v sobě ale skrývá jeden pro nás důležitý princip. I když je svět obrovský, na tobě, a na tom, co děláš, záleží. Nejsi jen jeden z mnoha milionů, jsi součást tohoto světa. A stejný princip platí i v problémech světa.

Víte, když se podíváte na zprávy a zjistíte, co se děje ve světě, míváme docela pochopitelně pocit beznaděje. Zdá se, že není nic, co by tenhle svět mohlo učinit lepším. Jenže tenhle svět se nezmění jinak, než jeden krok za krokem, než jeden život za jedním životem. Tváří v tvář celému světu si můžeš říct, Kdo jsem já? Bůh tě však zná jménem. Tváří v tvář všech problémů světa si můžeš říct, Je toho stejně moc a navíc, co já s tím? Na tobě ale záleží víc, než si myslíš. Než se ovšem pustíme do toho, jak si nás chce Bůh použít, zamyslíme se na chvíli nad duchem světa, a jeho hodnotami.

Jedna z největších hodnot poslední doby, kterou měříme pokrokovost té či které skupiny, je tolerance. Ta dnes znamená zhruba to, že si nemůžeme dovolit kritizovat něčí životní styl nebo hodnoty, a už vůbec ne jeho víru nebo nevíru. Nicméně, nejsme v tom úplně poctiví na všechny strany stejně. Křesťané jsou například označováni za homofobní nenávistce, protože jsou známí oponenturou homosexuálním svazkům. Ateisty jsou pak považování za hlupáky. Je to tak stereotypní, že pokud jsi křesťan, tuhle nálepku neseš, i kdybys byl ten nejinteligentnější člověk, který má upřímně rád homosexuály. Rádi prostě značkujeme lidi. Ale proč nejsou homosexuální aktivisté nazývaní křesťanofoby a ateisté netolerantní hlupáci? Zamysleli jste se nad tím někdy? Pokud bychom je takto nazvali, urazili by se všichni.

Jiný příklad. Proč si mohou dovolit muslimové vyhlašovat fatvy nad jinověrci, ale když někdo, jako třeba onen politik v Holandsku, nazve Korán fašistickou knihou, je okamžitě souzen? Proč jsou propagátoři tolerance tak silně netolerantní? Není to snad proto, že jsme slovu tolerance přestali rozumět a používáme ho spíše jako netolerantní zbraň?

Historicky, slovo tolerance znamenalo shovívavost s těmi, kdo se pletou. Dnes znamená, že vše je dovoleno, kromě kritiky tolerance samotné, samozřejmě. Jenomže, opravdu je vše dovoleno? A pokud ano, kde a kdy to přesně skončí? Jinými slovy, kdo ustanovuje hranice morálních zásad, pokud odstraníme Boha? Odkud se bere existence morálky, mimo Boha? Ze zkušenosti? Z evoluční biologie, etiky a filozofie? Copak evoluce v jádru není přežití nejsilnějších, a tedy přímé sobectví bez zábran? Nenazývají snad sami evoluční biologové altruismus (ochotu a schopnost konat dobro) evolučním omylem právě proto, že z hlediska evoluční biologie nedává žádný smysl? Jedna z námitek proti víře je, že náboženství stoji za mnoha válkami, a je to skutečně žel tak. Ale jsou snad zločiny nacismu a komunismu menší, když byly vykonány ve jménu ateistického pokroku a přežití správného kmene? Není snad víra či nevíra jen zástěrkou pro sobeckou morálku?

Chápu, že křesťané někdy přidávají oprávněné důvody ke kritice, protože místo, aby svět okolo sebe dělali lepším, jsou známí pouze tím, proti čemu jsou. Například když si vezmeme tu homosexualitu. Podle Bible je homosexuální chování hřích, jenže homosexuální chování není větší hřích než třeba nevěra, nebo předmanželsky a mimomanželský sexuální vztah, sledováni porna nebo fantazírovaní nad jiným člověkem než vlastním manželem či manželkou. Všechno to jsou sexuální hříchy. Všechny poškozují Bozi plán, který zamyslel s člověkem, ničí jeho duši, a hlavně ničí intimitu v manželství. Rozvody, hádky, nenávist, to všechno nejsou o nic menší důvody ohroženi rodiny (což je argument často používaný křesťany k odmítání homosexuality).

Nebo si vezmete islám. Máme se cítit ohrožení islámem? V čem je pro nás větší hrozbou než ateismus většiny našich spoluobčanů? Že jsou muslimové násilnější? Povězte to těm, co zažili holocaust nebo násilné potírání křesťanů třeba v Rumunsku nebo Číně. Z pohledu křesťana není rozdílu mezi Židem a Rekem, pohanem a muslimem, ateistou a agnostikem, křesťanem a nevěřícím; bez Krista jsme ztraceni úplně všichni úplně stejně. Všichni jsme na cestě k Bohu nebo od Boha. Možná jste slyšeli, co se v posledních letech v mnoha islámských zemích děje, kdy se zbožní muslimové modli v mešitě, a zjev se jim tam Ježíš, který je posle ke křesťanům, aby si poslechli o nabídce odpuštěni hříchů, a pak se většina těchto lidí rozhodne začít následovat Krista, přestože jim hrozí sociální ostrakizace, chudoba a dokonce někdy smrt. Jisté, v různých islámských zemích se porušuji práva žen a křesťanství je potíráno, ale je ateismus o tolik lepší? Pokud si myslíte, že ano, navštivte nějaké komunistické skanzeny, abyste viděli, jak jsme mohli dopadnout. Zajeďte třeba do Severní Koreje, na Kubu, nebo aspoň do Běloruska. Bojujeme proti mešitám, ale existence komunistické strany nám nevadí. Opravdu? Možná je to ukázka, jak nás tolerance mate. Pozítří se zamyslím nad tím, kde bychom naopak měli být netolerantní.

Jak roste víra: Zásadní okolnosti

Znovu a znovu se v životech věřících děje záhada, které lidé nevěřící nerozumí, případně jim v těchto chvílích připadají věřící velmi těžce srozumitelní. Jedná se o to, že někdy lidé procházejí nejtěžšími momenty života, krutými okolnostmi, a přesto nakonec z této zkušenosti vystupují se silnou, neotřesenou vírou. Později to komentují slovy: „Určitě bych si to sám nikdy nevybral, nikomu bych to nepřál, a nechtěl bych tím procházet znovu. Nicméně, v těchto situacích udělal Bůh něco zvláštního a konkrétního, co by se asi jindy nemohlo stát.“ Když to slyší skeptici, kteří se na křesťanství dívají s podezřením, nutně je napadne, že se tito věřící pouze snaží Boha omluvit a zajistit mu alibi. Protože, jak někdy říkají, pokud Bůh zná dokonce počet našich vlasů na hlavě (jak to Bible říká), proč se viditelně nezajímá o mnohem důležitější problémy v našem životě a tomto světě? Opravdu existuje? Opravdu mu na nás záleží? Opravdu je milující? A opravdu může účinně pomoci? Na první pohled už samotný fakt, že jsme v těžké situaci, ukazuje na to, že Bůh není, nebo není milující, nebo není dostatečně silný, aby naše svízele vyřešil.

Nicméně, fakta jsou jasná. Naše víra je pravidelně a silně ovlivněna těmito velkými, zlými a nečekanými zkušenostmi. Navíc se dá říct, že to není náhodná pomoc naší víře, ale zcela vědomá Boží akce z jeho strany. Cože? Říkáš, že Bůh si těžké okolnosti v životě nejen využívá, ale že je někdy jejich původcem? To je silné kafe. Pro ty, kteří Boha hledají a snaží se najít svou duchovní cestu, je totiž existence utrpení tou největší překážkou. Podle jistého průzkumu by nejvíce lidí, pokud by měli možnost se Boha na něco zeptat, chtělo vědět, proč existuje zlo a utrpení. S naší touhou, aby Bůh zasáhl a zničil veškeré zlo ze země, je totiž vcelku potíž. Chápu, proč to lidé říkají, ale když s nimi mluvím dále do hloubky, často se stává, že nakonec si přejí, aby nás Bůh nechal na pokoji.

Křesťané vždy tvrdili, že naším problémem je svobodná volba. Když Bůh stvořil člověka, dal mu možnost se rozhodnout pro zlo. Kdyby tak neučinil, na světě by byla skupina robotů. Ochránilo by nás to před zlem? Jistě. Ale zároveň by to znemožnilo také pozitivní stranu svobody: lásku, tvořivost, napětí a krásu. Zkuste si představit svět, ve kterém by Bůh napravoval v každém okamžiku zneužívání svobodné vůle. Klacek by se stal lehkým jako pírko v okamžiku, kdybych s ním chtěl někoho praštit; vzduch by odmítl nést mnou vyvolané zvukové vlny nesoucí urážky a lži. Byl by to svět bez špatnosti, ale svoboda by byla logicky konfiskována. A kdybychom to domysleli až do důsledku, zlé myšlenky by se staly nemožnými, protože mozková hmota by odmítla vykonávat službu při jejich tvorbě. Otázkou je, jestli by pod tímto „zamrznutím“ náš mozek rovnou nezkolaboval. Pokud Bůh je a dal nám svobodnou vůli, která zabraňuje vymýtit zlo; neměl by nám to alespoň vysvětlit? Co když Bůh k nám skrze bolest hovoří? Slovy spisovatele C. S. Lewis: Bůh k nám potichu mluví uprostřed našich rozkoší, hovoří v našem špatném svědomí, ale nahlas křičí, cítíme-li bolest. Je to jeho megafon, kterým burcuje hluchý svět. Všimli jste si, že když trpíme, je Bůh skoro vždy součástí naší konverzace?

Jen proto, že nerozumíme bolesti, to neznamená, že je bolest beze smyslu. Je to jako s medvědem chyceným do pasti. Co kdyby ho chtěl lovec ze soucitu vysvobodit? Snaží se získat jeho důvěru, ale protože se mu to nedaří, musí ho uspat střelou s narkotiky. Medvěd si ovšem musí myslet, že je napaden. Jenže aby mohl lovec dostat medvěda z pasti, potřebuje mu nohu zatlačit do pasti ještě více, aby povolila pružina. Pokud by byl medvěd při vědomí, musel by si myslet, že mu lovec chce způsobit bolest a utrpení. Neuvědomuje si, že je lovec motivován soucitem. A neuvědomuje si to proto, že je medvědem a ne člověkem. Co když je to tak také s námi a Bohem? Víte, utrpení většinou nerozumíme. Ale je zvláštní, kolik lidí po světě trpí více než my a jejich víru to nejen nezkazí, nýbrž spíše posilní. Skotský teolog James S. Stewart řekl: Skeptici se rekrutují z diváků, z lidí, kteří sedí na ochozech a pozorují tragédii, nikoliv z těch, kteří jsou v aréně a osobně trpí. Vskutku, právě ti, kdo nejvíce trpěli, byli nejzářivějšími příklady nezlomné víry.

Zásadní okolnosti nás ovlivňují pozitivně i negativně. Často nás ovšem ovlivní pozitivně, protože obracejí náš pohled na Boha. Ne nadarmo se většina lidí rozhodne přemýšlet o smyslu života, o Boží existenci a také o své víře zejména v okamžicích životních přechodů, často tolik poznamenanými životními zkouškami; jako je ztráta rodiny nebo práce, opuštění přáteli nebo manželským partnerem, nebo stěhování, nemoc, hledání nového životního směru. Jakub nám dokonce píše (1,2-3): Mějte z toho jen radost, bratři moji, kdykoli upadáte do různých zkoušek. Víte přece, že zkoušení vaší víry přináší vytrvalost. Nedává nám to smysl: radovat se ze zkoušek? Dělá si Jakub legraci?

Nikdy bychom se dobrovolně do zkoušek nehlásili, ale přesto si je Bůh používá k růstu naší víry, společně s dalšími věcmi, o kterých jsme mluvili v minulých týdnech: Bůh k růstu naší víry používá praktické a aplikované učení Ježíše; navíc naši přátelé zásadně ovlivní kvalitu a směr naší víry. Ukázali jsme si na princip pozdrženého potěšení skrytý v praxi osobní duchovní disciplíny, kdy můžeme svou víru pěstovat skrze osobní modlitbu, oddělený čas pro Boha, a skrze finanční štědrost. A viděli jsme, jak ochota sloužit jiným posilňuje naší víru tím, že posilňuje důvěru v Boha, což je v konečném důsledku přesně to, proč si Bůh přeje naší víru silnou. Přeje si to proto, abychom se naučili jemu aktivně důvěřovat. Když budeme totiž Bohu důvěřovat, neznamená to, že zmizí životní svízele, ale znamená to, že získáme naději; tedy vědomí, že náš život má smysl, ať se v něm děje cokoliv; a vztah se svým Stvořitelem, protože úzký a zdravý vztah je vždy založen na důvěře, nikdy ne jen na poznání faktů. Proto milujícím Boha napomáhá vše k dobrému.

Dobrým příkladem z Bible, kde vidíme, jak Ježíš skrze okolnosti posiluje naší víru, je příběh jeho přítele Lazara, popsaný v jedenácté kapitole Janova evangelia. Ježíš nejen využívá, ale nepřímo negativní okolnosti způsobil, aby posilnil něčí víru. Pro mnoho křesťanů je tento princip přinejmenším problematický. Chápeme, a přijali bychom, kdybych řekl, že za našimi problémy je vždy nepřítel naší duše, kterého nazýváme ďábel. Ale říct, že Bůh někdy vytváří zásadní okolnosti, aby nás přivedl k víře?

Lazar byl Ježíšovým přítelem, a jednoho dne vážně onemocněl. Slovo o jeho nemoci se od Lazarových sester dostalo až k Ježíši, ale ten místo aby k němu spěchal, na první pohled nepochopitelně prodlévá celé dva dny, a Lazar mezitím zemře. Kolikrát to cítíme stejně: žádáme Boha o pomoc, ale ta jakoby nepřicházela. Svým učedníkům říká (11,15): Lazar zemřel. A kvůli vám se raduji, že jsem tam nebyl, abyste uvěřili. Jinými slovy, nechal jsem svou nečinností umřít někoho, koho mám rád, a srdce dalších, které mám rád, nechávám zlomené, abyste viděli důležitou lekci víry, kterou vás naučím. Takový přístup se příčí všemu, co chceme o Bohu věřit. Zní to tvrdě, ale víte co? Sám jsem zažil, že mnohokrát mi lidé procházející těžkostmi říkali, že jsou paradoxně Bohu za tyto těžkosti vděčni, protože by se prý nikdy k Bohu nepřimkli tak, jak to udělali uprostřed těchto těžkostí. Je to zvláštní, ale těžkosti nemusí být důvod k odmítnutí víry, ale naopak.

Když Ježíš dorazí do vesnice, Lazar je po smrti již čtyři dny, a truchlící obklopili jeho sestry Marii a Martu. Zatímco se Ježíš blížil k jejich domu, Marta mu vyběhla naproti a vyjádřila svou víru, že Bůh slyší Ježíšovy modlitby. Ježíš na to odpovídá (11,25): Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít., jinými slovy tvrdí, že je ztělesnění života. A pak se ji ptá (11,26): Věříš tomu? Tato situace byla situace vyžadující víru. Důvěřuješ mi, Marto? Drama pokračuje, když se do rozhovoru přidává Lazarova druhá sestra, Marie. Ježíš viděl její pláč a pláč ostatních truchlících, a plakal s nimi. Místo aby spěchal udělat zázrak, ukazuje jim, že je v jejich bolesti s nimi, a že rozumí jejich pocitům – stejně tak, jako rozumí také nám v našich nejtěžších chvílích a nejtemnějších momentech. O chvíli později Lazara křísí z mrtvých a potvrzuje tím svá slova, že je skutečně vzkříšením a životem. Jan 11,41-45: Odstranili tedy kámen. Ježíš pozvedl oči vzhůru a řekl: "Otče, děkuji ti, že jsi mne vyslyšel. Já jsem věděl, že mne vždycky slyšíš, ale kvůli zástupu, který tu stojí okolo, jsem to řekl, aby uvěřili, že ty jsi mne poslal." A když to řekl, silným hlasem zvolal: "Lazare, pojď ven!" Ten, který byl mrtvý, vyšel, ruce i nohy měl svázány pruhy plátna a jeho tvář byla zavinuta šátkem. Ježíš jim řekl: "Rozvažte ho a nechte ho odejít!" Mnozí z Židů, kteří přišli k Marii a spatřili, co učinil, v něho uvěřili.

Když cítíme, že Bůh v našem životě dovolil, aby se jisté věci staly, je jednoduché ztratit víru. Když ovšem přijmeme, že dělá něco v nás, jsme kandidáty pro milost, díky které vytrváme. Bůh si používá zkoušky a trápení, aby otestoval a rozšířil naší víru. Svým způsobem se dá říct, že Boha více zajímá stav a růst tvé víry než tvé pohodlí. Není to proto, že je Bůh zákeřný, ale když bude tvá víra silná, není nic, co by ve tvém životě Bůh nemohl udělat, a navíc: když je tvá víra silná, stáváš se bodem stability a naděje pro tento trpící svět. A dům tvého života nespadne, ať se přiřítí jakákoliv bouře. A společně s apoštolem Pavlem říkáme (Římanům 5,3-4): …chlubíme se také souženími, neboť víme, že soužení působí vytrvalost, vytrvalost osvědčenost a osvědčenost naději. A žít v naději, to nám dává opravdovou sílu.