Každý, kdo si někdy přečte Starý Zákon, si jistě všimne mnoha různých přikázání a pravidel, které byly určené národu Izrael samotným Bohem. Těch přikázání bylo celkem 613 (jmenovitě 248 příkazů a 365 zákazů). To je dost, co říkáte? Vždyť lidé mají problém si zapamatovat (a to vůbec nemluvím o dodržování) desatera základních přikázání, které dostal Mojžíš na hoře Sinaj. Jenomže Židé se báli, že některá přikázání přestoupí omylem. Například, měli přikázání, že trest důtkami může být nanejvýš 40 ran. Proto, že měli strach, že se omylem spletou a udeří 41x, přijali k tomuto nařízení ještě upřesnění, že ran může být ve skutečnosti jen 39, aby měli jednu ránu k dobru v případě chyby. Takových upřesnění k přikázáním zákona měli dalších 1521. Zkuste si to spočítat! Jak by se vám líbilo, kdybyste museli žít podle 2134 přikázání, zákazů a upřesnění? Kde je nějaká životní zábava? Umíme si vůbec takový život představit?
Nicméně, i těm nejzbožnějším Židům bylo jasné, že ne všechny přikázání jsou na stejné rovině, jinými slovy, že jsou některá důležitější než jiná. Jenomže o tom, která to jsou, vedli spory. Je důležitější ctít Boha, nebo mu dávat část svých financí, nebo dodržovat svatý den, nebo ctít rodiče, nebo nekrást, nesmilnit, nelhat, či snad ještě něco jiného? A tak za Ježíše jednou přišel jeden z učitelů Zákona a ptal se jej, co podle něj je základní pravidlo, které Bůh lidem říká. Ježíš mu řekl, že tato pravidla jsou dva (Marek 12,29-31): Nejdůležitější je: Slyš, Izraeli - Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Proto miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou. Druhé je toto: Miluj svého bližního jako sám sebe. Žádné přikázání není důležitější než tato dvě. Milovat Boha a své bližní, to zní jako dobrý základ. Jenomže, co přesně to znamená? Jak vypadá láska k Bohu a k lidem?
Co je těžší než milovat
Toto je třetí část série o lásce. Zatím jsme si ukázali, že láska je ve své podstatě odvaha, protože je zaměřena na druhého; a také, že láska agapé je velmi praktická láska: je to láska s obsahem a rukama připravenýma nesobecky udělat něco pro druhého. Láska je hledání a dělání toho nejlepšího pro druhého. Milovat tímto odvážným a praktickým způsobem není jednoduché. Jenomže je tady ještě jedna věc těžší než je milovat. Skutečně, myslím si, že jedna věc je ještě těžší než milovat. Tou věcí je dovolit jiným, aby nás nezaslouženě milovali. Je to paradox. Na jedné straně toužíme po lásce, chceme být bezvýhradně přijímání takoví, jací jsme, ale na druhé straně to nechceme zadarmo. Chceme si respekt a lásku zasloužit. Chceme, aby nás měli rádi za to, co pro ně děláme, jak se pro ně obětujeme, jak se rozdáváme. Ale nechat se milovat bezpodmínečně? Ne, nemáme rádi dluhy a nechceme se cítit nikomu dlužní za jeho lásku. Když pro nás někdo něco udělá, chceme se revanšovat zpátky, chceme splatit svůj dluh, chceme si říct, že jsme si požehnání v životě zasloužili. Neříká však apoštol Pavel zajímavou věc? Římanům 13,8: Nikomu nedlužte nic než vzájemnou lásku; kdo miluje druhého, totiž naplnil Zákon. Skutečně si nic nedlužme, ale na lásku se to nevztahuje, tam bychom měli být těmi největšími dlužníky, protože pravou lásku si zasloužit nedokážeme, a první krok k jejímu přijetí je tento fakt přijmout.
Jenomže s tím míváme problém, pokud se cítíme nehodní nebo špinaví. Je například obecně známo, že znásilněné ženy mají problém přijmout lásku, protože se cítí špinavé, přestože vůbec nemohou za násilí na nich spáchané. Vůbec, sexuální oblast je častým zdrojem pocitů nehodnosti. Vezměte si například nucenou prostituci. Obchod se ženami je obřím problémem, kdy se odhaduje, že je každý rok prodáno do novodobého otroctví okolo 900 tisíc žen po celém světě, v současnosti je drženo v otroctví asi 27 milionů lidí. Odhaduje se, že 80% jsou ženy a dívky, a 50% jsou nezletilí. Dita při své nedávné cestě do Indie pracovala s těmito mladými dívkami, které jsou často prodány do otroctví prostituce vlastními rodiči. Láme to srdce. A tyto dívky prožívají nejen tělesné peklo, ale také je ničena jejich schopnost lásku přijímat a lásku dávat. Láska totiž ve své podstatě oceňuje něčí hodnotu, nebo sama nějakou hodnotu vytváří. Když je ovšem tvá úcta a lidskost zničena, nedokážeš v ničem ani vidět hodnotu, ani ji nedokážeš vytvářet. Ale co když se rozhodneš milovat Boha navzdory svému osudu? Dokáže on obnovit tvou hodnotu?
Jeden z velmi zbožných Židů jménem Šimon pozval Ježíše, aby s ním pojedl. Evangelista Lukáš popisuje v 7. kapitole, že se to dozvěděla jedna městská hříšnice, což je slušný způsob, jak napsat, že to byla prodejná žena, prostitutka. Neznáme její jméno a nevíme její příběh. Nevíme, proč skončila jako prostitutka: možná ji prodali rodiče tak, jak je to v chudých zemích i dnes běžné; možná do toho šla sama po zklamání s muži; možná byla tak chudá, že jí nic jiného nezbývalo. Každopádně ji ovšem její stav zničil sebeúctu a sociálně ji vyloučil ze společnosti. Zbožní jí opovrhovali. Nebylo tomu tak vždy, kdysi i tato žena bývala něčí holčičkou, která byla krásná a nevinná. Ale to je už hodně dávno. Dnes žádnou hodnotu a respekt ve svém okolí nemá.
Každopádně, tato žena se doslechla, že Ježíš stoluje v domě místního farizea. Slyšela o tomhle muži, který byl jiný, než muži, které znala. Muži, které znala, se dělili na ty, kteří ji zneužívali, a na ty, kteří jí opovrhovali, případně na ty, kteří dělali obojí. Žena udělala něco zvláštního. Přinesla alabastrovou nádobku s mastí, aby pomazala Ježíše. To se obvykle dělávalo tak, že se vonná mast vylila na hlavu pomazaného. Jenže když žena přišla k Ježíši, do jejich očí se vyřinuly slzy. Možná, že přemýšlela, jak získala peníze na tuto vonnou mast. Možná přemýšlela o tom, jaké to bylo, když ještě byla malou nevinnou dívkou. Možná plakala, protože uviděla tu propast mezi tím, kým chtěla být, a čím se nakonec stala. A tak, místo, aby vylila mast na jeho hlavu, poklekla s pláčem zezadu u jeho nohou (v té době se u stolu více leželo, než sedělo, nebylo to tedy zase tak těžké), začala mu skrápět nohy slzami a vlastními vlasy je utírala; líbala mu nohy a mazala je mastí. Když to uviděl farizeus, který Ježíše pozval, pomyslel si: Kdyby to byl prorok, věděl by, co je to za ženu, která se ho dotýká. Copak neví, jaká je to hříšnice?! Copak Ježíš neví, že v této ženě není žádná hodnota? Ježíš jeho myšlenky přeťal. "Šimone," oslovil ho Ježíš, "chci ti něco říci." Jen mluv, mistře. "Jistý věřitel měl dva dlužníky. Jeden dlužil pět set denárů a druhý padesát. Když ale neměli čím zaplatit, oběma odpustil. Pověz mi, který z nich ho bude mít raději?" "Řekl bych, že ten, kterému víc odpustil," odpověděl Šimon. "Správně," řekl Ježíš.
Komu se hodně odpouští, ten hodně miluje; komu se málo odpouští, ten miluje málo. Říkáme si, že neprožíváme dost lásky od Boha a od lidí? Říkáme si, že nevíme, jak můžeme milovat Boha a lidi? Tady nám Ježíš nabízí zcela jasnou cestu: přijímat hodně odpuštění. Láska hledá a vytváří hodnotu, jenomže my si snažíme získat hodnotu sami svými skutky a svou snahou být těmi, kdo si zaslouží být milování. Jenomže, není to spíš v našich životech tak, že čím více se snažíme být těmi, koho by Bůh i lidé měli milovat, tím více se spíše zdá, že jdeme z konfliktu do konfliktu, a že svou hodnotu spíše ztrácíme. Snažíme si získat přijetí svými skutky a slovy, což je přesně tom co dělá náboženství. Hej, tady máš dva tisíce přikázání, a když je všechny dodržíš, pak, a jen pak, tě možná budou mít rádi. Jen pak budeš mít opravdovou hodnotu. Proč to tedy Bůh po lidech chtěl, pokud to není možné? Právě proto, aby člověk došel přesně do toho bodu jako hrdinka našeho příběhu: totiž, že si lásku nezaslouží a zasloužit nemůže. Že ji zkrátka může jen přijmout.
Přijímat lásku
Všechna přikázání, říká totiž Ježíš, se dají shrnout jen do těchto dvou: miluj Boha a miluj svého bližního. Ale co svatost? Co správné návyky? Co správné doktríny? A vůbec, ta žena je místní hříšnice! Lásku si ale nemůžeš zasloužit svou zbožností. Znamená to, že je zbožnost beze smyslu? Vůbec ne, je užitečná pro mnoho věcí, život s ní bude jednodušší, bude méně komplikovaný. Ale zbožnost neslouží jako zdroj Boží lásky. Láska agapé nelze zaplatit, zůstáváme vůči ní vždy jako dlužníci, a je to tak správné. Láska je dar. Bůh ji vlévá do našeho srdce nezaslouženě. Můžeme dovolit Bohu, aby nás naplnil právě touto láskou, jak píše Pavel (Římanům 5,5): Bůh do našich srdcí vylil svou lásku skrze Ducha svatého, jehož nám daroval. Lásku si nemůžeme koupit, nemůžeme ji ukrást, nemůžeme ji získat jiným způsobem, než prostým přijetím. Přijetím svého stavu: totiž, že není nic, co bych mohl udělat, abych ji získal.
Šimon si říkal: kdyby tak jen Ježíš věděl, co je to za ženu. Ale žena věděla, kdo je, a věděla, že Ježíš to o ní věděl také, a přesto ji miloval. První krok k přijetí lásky je uznání, že si žádnou nezasloužíme. Když jsme se snažili ji získat svými skutky, skončili jsme s málo lásky, protože jsme byli plní sebe. Ale tato žena ví, že sama sobě je největším problémem. Naším problémem totiž není naše společnost, nejsou to naše okolnosti, nejsou to naše zážitky, nejsou to naší nepřátelé ani to nejsou naši přátelé, rodina, tchyně nebo zeť. Naším největším problémem života jsme my sami. Ale pokud to o sobě zjistíme, pak jsme se otevřeli na odpuštění, hodně odpuštění, protože víme, že on ví, a miluje nás navzdory.
Ježíš ovšem neskončil příběh jen příkladem o dlužnících. Aplikoval to přímo na tuto ženu, o které si spolustolovníci mysleli, že nic neví. (Lukáš 7,44-47) Otočil se k té ženě a zeptal se Šimona: "Vidíš tu ženu? Když jsem přišel do tvého domu, nepodal jsi mi vodu na nohy, ale ona mi skrápěla nohy slzami a utírala je svými vlasy. Nepolíbil jsi mě, ale ona mi od chvíle, kdy jsem vešel, nepřestala líbat nohy. Nepolíbil jsi mě, ale ona mi od chvíle, kdy jsem vešel, nepřestala líbat nohy. Nepomazal jsi mi hlavu olejem, ale ona mi pomazala nohy mastí. Proto ti říkám: Je jí odpuštěno hodně hříchů, proto hodně miluje. Komu se odpouští málo, miluje málo. Láska k Bohu a láska k lidem. Láska vytváří hodnotu. Chceš zakusit v životě více lásky? Potřebuješ dovolit, aby ti bylo více odpuštěno, a potřebuješ více odpouštět. Ne, to neznamená, že máš více hřešit, abys zažil více odpuštění. Bohatě stačí to, co jsi stihl udělat dosud. Znamená to ovšem, že budeš upřímný k sobě i k Bohu a připustíš to, že všichni jsme vnitřně zlomení, a potřebujeme Lékaře naší duše, aby nás naplnil svou láskou, která stvoří znovu naší hodnotu. Dovolíš naplnit své nitro nezaslouženou láskou? Dovolí to tvá hrdost? Dokážeš říct Bohu, že ho opravdu potřebuješ? Že opravdu potřebuješ odpuštění? Nebo si vystačíš sám?
sobota 30. ledna 2010
čtvrtek 28. ledna 2010
Láska jako způsob života: Čtyři druhy lásky
Co byste udělali, kdybyste si byli jisti, že jste našli to nejdůležitější v životě, toužili byste se s tím podělit s jinými lidmi, ale nevěděli jak? Pro většinu křesťanů, kteří se setkali s Kristem a prožili radikální životní proměnu, je toto ten případ. Chtějí tuto zkušenost sdílet s jinými, protože si jsou jisti, že tuto radikální zkušenost potřebují také. V 18. století se v městečku Herrnhutt v Sasku usadila skupina Moravanů, kteří vytvořili komunitu, která milovala Boha a lidi, a toužili se s touto svou zkušeností podělit s dalšími lidmi. Jednou k nim přijela návštěva z Karibiku, která jim vyprávěla, jak moc by místní otroci chtěli slyšet o Kristu, ale nemají tu možnost, protože jsou jen otroci. Dva z Moravských mužů, kteří příběh slyšeli, Jan Doper a David Nitschman nemohli ze svého srdce vystrnadit myšlenku na to, že někde se lidé nemohou radovat ze stejné zkušenosti jen proto, že jsou otroci. Co uděláš v takovém případě? Necháš to být? Pomodlíš se? Jan a David se rozhodli, že když tedy není jiná možnost, prodají se do otroctví také, aby mohli s těmito lidmi sdílet svůj život a svůj příběh. Opustili své pohodlí a své rodiny a odpluli do Karibiku. Jejich příběh inspiroval Moravskou misii, která se později stala nejvlivnějším hnutím vůbec. Udělali byste něco takového pro lidi, od kterých neznáte ani jméno?
Všichni máme intuitivní porozumění lásce, protože ta je tak základní součástí lidské zkušenosti. Naneštěstí se láska hodně zploštila, stala se možná nejnepochopenějším slovem v historii. Používáme slovo láska, když chceme popsat své oblíbené věci; když chceme projevit svůj vztah k jiným lidem; když chceme ukázat, jak po něčem toužíme; láska je pravděpodobně nejčastější slovo v historii popmusic. Koneckonců, Beatles měli pravdu, když zpívali, že All You Need Is Love, ne? Člověk by si až řekl, že s takovým zdůrazňováním lásky by svět měl být plný lásky, ale skutečnost je spíše opačná. Čím to? Problém leží v tom, že slovo láska používáme skoro bezmyšlenkovitě k jakýmkoliv účelům, a navíc ho někdy zneužíváme k vydírání. „Jestli mě doopravdy miluješ, PAK to uděláš… pak to neřekneš… pak do toho jdeš se mnou…“ Je nějaký div, že se slovo láska vyprázdnilo a my si za ně můžeme dodat prakticky cokoliv? Jak ale vysvětlíme skutek Jana Dopera a Davida Nitschmnana, kdy udělali něco, kde nemohli čekat žádné požehnání zpátky?
Kdy nás slovo láska mate
Děkuji, že jste učinili návštěvu Elementu součástí vašeho víkendu, a je moc dobře, že tu dnes jste. Jsme v druhé části naší série na téma lásky, o které mluvíme proto, že je to pozitivní síla, která nás motivuje žít a konat. Díky lásce máme lepší vztahy s lidmi, prožíváme svobodu, jsme veselejší, vytváříme prostředí pro úspěch, žijeme zdravěji, a přibližujeme se blíž k Bohu. Ale láska není jen intenzívní pocit, přestože láska emocionální je. Minulý týden jsme si ukázali, že láska je odvaha konat, a tato odvaha zahání strach z našeho života a z našich vztahů. Láska zahání strach, protože láska je zaměřená na druhého. Láska je hledání a dělání toho nejlepšího pro druhého. Když někoho milujeme, uvolňujeme naše srdce, mysl, a energii ke zlepšení druhého. Dnes si ukážeme, že jeden z důvodů našeho zmatení světem lásky je zploštění slova láska, které vychází z míchání různých typů lásky, což nás v důsledku mate.
Různé jazyky používají pro lásku různá slova. V češtině bychom řekli, že milujeme nebo něco máme rádi. V angličtině bychom řekli, že „we love“ nebo „we like“. Vidíme v tom ale nějaký rozdíl? Můžeme říct, že milujeme lidi a máme rádi věci, ale opravdu neříkáme nějakému člověku, že ho máme rádi, a o některých věcech, že je milujeme? V konečném důsledku tyto slova za sebe zaměňujeme. Některé jazyky ovšem používají trochu bohatší slovník a díky tomu se můžeme naučit různou povahu různých druhů lásek. Vezměte si například řečtinu, jeden z původních jazyků Bible. Řečtina používá pro slovo láska hned několik slov s různými významy, které nám pomohou odlišit druhy lásky. Jak jeden z významů slova láska například používá slovo storgé, které se nejlépe hodí k významu pečující lásky rodičů k dětem. Jedná se náklonnost či přirozené sympatie. Dalším slovem, často používaným také v Novém Zákoně, je slovo filia, které se nejčastěji používá ve významu přátelské lásky. Byla to láska mysli, rozhodnutí, ve které šlo o přátelství, společenství, a loajalitu, byl to oboustranně výhodný a užitečný vztah, který lze navíc sdílet s více lidmi simultánně. Pak tady máme éros, což není jen sexuální láska, ale vášnivá láska mezi dvěma lidmi, která oceňuje krásu, a to především krásu v druhé osobě, či přímo krásu druhé osoby a jejího těla. Čtvrtým druhem lásky je agapé, což bývá označováno za čistou a ideální verzi lásky, či dokonce za nezištnou lásku duše.
Čtyři druhy lásky
Aby ovšem nebylo mýlky, všechny tyto čtyři druhy lásky jsou pro náš život nezbytně důležité, a všechny čtyři stojí za to rozvíjet a pracovat na nich. Jenom bychom je neměli zaměňovat, a měli bychom navíc chápat, že mají své omezení.
Prvním druhem je náklonnost. Náklonnost můžeme cítit nejen k lidem, ale také ke své zemi, nebo k věcem či přírodě či zvířeti. Je to láska, která operovává a potřebuje dávat, v této se cítíme dobře, když jsme potřební. Náklonnost je láska tolerantní a nediskriminující, prakticky každý ji může zakusit. Je to základní láska. Na rozdíl od přátelství nebo zamilovanosti, u kterých dokážeme popsat přesný počátek vzniku lásky, u náklonnosti to většinou nejde. Prostě to přišlo tak nějak přirozeně, na základě ocenění, které jsme vůči někomu či něčemu cítili. Náklonnost nečeká nic převratného, a proto nemůže být jednoduše zklamána nebo zničena. Můžeme mít rádi našeho psa, ale nic moc od něj nečekáme. Pokud nás zklame, nepropadáme skepsi, řekneme si: „Vždyť je to jen pes“. Jenomže náklonnost má svou odvrácenou stránku. Právě proto, že je to láska přirozená, nebo živočišná, chcete-li, je také velmi žárlivá. A to ve smyslu zrady. Projevuje se různě: někdo se zamiluje do osoby, kterou její rodina neschválí, a proto cítí vůči vetřelci žárlivost, že jim ukradl jejich dceru; někdo se posmívá naší zemi, a my bojujeme s posmívajícím, přestože má možná faktickou pravdu; někdo uvěří v Boha, ale jeho ateistická rodina se tomu náboženskému blouznění vysměje. Je to zrada kmene.
Druhým druhem lásky je vášeň ve smyslu erotické lásky. Je to stav, kdy jsme zamilovaní do druhého až po uši. Éros zahrnuje sexualitu, ale nerovná se sexu. Samozřejmě můžeme mít sexuální styk bez erotické lásky a éros zahrnuje více než jen sex. Sexuální touha bez érotu chce jen to, sex samotný, ale ne nutně osobu. Éros chce milovanou osobu. To je mimochodem jedním z důvodů, proč je v naší přesexualizované společnosti tak málo vášně. Éros je zaměřený na druhého člověka, ale touha na naplnění vlastních potřeb. Když máme pouze touhu bez vášně, jsme schopni odhodit člověka po „tom“ stejně tak, jako kuřák odhazuje vykouřenou krabičku. Ovšem, éros je láska, která je hybnou silou lidstva, bez této lásky bychom vymřeli. Navíc vášeň dává životu barvy a smysl, že? Avšak právě ve vznešenosti érotu jsou skryty nebezpečné zárodky. Éros totiž mluví jako Bůh. Jeho naprostá oddanost, jeho nezájem o vlastní štěstí, jeho schopnost tropit ze sebe šašky, to vše zní jako poselství z věčnosti. Ale přesto éros může podněcovat ke zlému stejně jako k dobrému. Ve své vrcholné podobě totiž tíhne k nárokování si božské pravomoci. Její hlas nám zní jako vůle samotného Boha. Říká nám, abychom se neptali, co to bude stát, žádá si od nás oddanost, snaží se přehlušit veškeré ostatní nároky a našeptává nám, že jakýkoliv čin spáchaný ve jménu lásky je legitimní a správný. A tak máme lidi, kteří opouštějí rodinu, protože jim to láska k jiné ženě přikázala. Éros, pokud je bezvýhradně uctívaný, stává se démonem.
Třetím druhem lásky je přátelství. Na rozdíl od náklonnosti je přátelství tou nejméně přirozenou láskou, protože se jedná o lásku mysli. Rozhodli jsme se někoho mít rádi z vlastní vůle. Na přátelství není nic tělesného, nic co by nám zrychlovalo tep nebo při čem bychom se červenali či bledli. Z biologického hlediska nemá přátelství význam (zatímco éros způsobuje, že jsme vznikli a storgé, že o nás rodiče pečovali, přátelství není nezbytná životní funkce). Přátelství je průzračný, křehký a racionální svět svobodně zvolených vztahů. Na rozdíl od náklonnosti není přátelství plné žárlivosti, naopak. Přátelé si přejí a jsou rádi, když mohou stejný vztah navázat s dalšími přáteli. Proč je ale opravdového přátelství tak málo? Je to proto, že srdce přátelství nespočívá ve vzájemné lásce, ale spíše ze společného zájmu, společného hledání nebo společného cíle. Abys totiž získal opravdového přítele, potřebuješ chtít něco víc než jen najít přítele. Potřebuješ najít něco, co tě bude spojovat. To je rozdíl od romantické lásky. Zatímco tam se dva lidé dívají na sebe, v přátelství se dva a více lidí dívají stejným směrem. V manželství potřebujeme oba druhy: přátelský i erotický, které se prolínají, ale mimo manželství zničí éros přátelství. Proto je opravdové přátelství možné skoro vždy jen mezi osobami stejného pohlaví. Éros si žádá obnažená těla, ale přátelství obnažené osobnosti, což se dá udělat pouze dobrovolně. Přátelství je vztah, který nás spojuje v církvi. Ale přátelská láska také vyděluje: sdílíme svá tajemství a své pohledy, ale ne s lidmi mimo náš kruh přátelství. A právě to je omezením jinak tak skvělého druhu lásky.
Posledním druhem lásky je nesobecká agapé. Právě agapé je v Bibli používána k vyjádření Boží lásky k člověku a k lásce, kterou bychom mezi sebou měli budovat i my. Agapé je totiž láska nesobecká, o které apoštol Pavel napsal jednu z nejkrásnějších pasáží, jaké byly kdy o lásce napsány: 1. Korintským 13,4-8 Láska je trpělivá, je laskavá, láska nezávidí, láska se nevychloubá ani nepovyšuje; není hrubá, nehledá svůj prospěch, není vznětlivá, nepočítá křivdy, není škodolibá, ale raduje se z pravdy; všechno snáší, všemu věří, vždycky doufá, všechno vydrží. Láska nikdy neskončí. Je to právě tento druh lásky, kterým nás Bůh miluje a to dokonce dříve, než jsme si to zasloužili nebo se o to jakkoliv přičinili. Apoštol Jan píše (1 J 4,10): V tom je láska, ne že my jsme milovali Boha, ale že on miloval nás… Boží láska je láskou dávající, sám od nás nic nepotřebuje. A díky tomu, že nám umožňuje se na této lásce podílet, liší se agapé od ostatních lásek. Ne, není to potřeba být potřebován, která nás pohání; ani krása druhého člověka; dokonce ani ne společný zájem. Je to schopnost se podílet na dobru pro dobro samotné. Je to tento druh lásky, díky kterému můžeme milovat nepřátelé, zločince, lidi hloupé, nevrlé, povýšené a ty, kteří si to nezaslouží. To byl druh lásky, který poháněl Jana Dopera a Davida Nitschmana. Mimochodem, jejich příběh neskončil v Karibiku. Místní vladař jim nedovolil se do otroctví prodat, ale dovolil jim sdílet evangelium s otroky. Později se oba vrátili do Evropy. David po několika letech vedl výpravu Moravanů do dnešní Georgie, kdy je na lodi zastihla obří bouře, ale Moravané byli klidní, což přivedlo mladého hledajícího muže, jménem John Wesley, ke Kristu. Welsey později založil metodistické hnutí, které se díky Williamu Wilborcemu významně podílelo na zrušení otroctví. Jen láska může změnit tento svět, Beatles měli pravdu.
Všichni máme intuitivní porozumění lásce, protože ta je tak základní součástí lidské zkušenosti. Naneštěstí se láska hodně zploštila, stala se možná nejnepochopenějším slovem v historii. Používáme slovo láska, když chceme popsat své oblíbené věci; když chceme projevit svůj vztah k jiným lidem; když chceme ukázat, jak po něčem toužíme; láska je pravděpodobně nejčastější slovo v historii popmusic. Koneckonců, Beatles měli pravdu, když zpívali, že All You Need Is Love, ne? Člověk by si až řekl, že s takovým zdůrazňováním lásky by svět měl být plný lásky, ale skutečnost je spíše opačná. Čím to? Problém leží v tom, že slovo láska používáme skoro bezmyšlenkovitě k jakýmkoliv účelům, a navíc ho někdy zneužíváme k vydírání. „Jestli mě doopravdy miluješ, PAK to uděláš… pak to neřekneš… pak do toho jdeš se mnou…“ Je nějaký div, že se slovo láska vyprázdnilo a my si za ně můžeme dodat prakticky cokoliv? Jak ale vysvětlíme skutek Jana Dopera a Davida Nitschmnana, kdy udělali něco, kde nemohli čekat žádné požehnání zpátky?
Kdy nás slovo láska mate
Děkuji, že jste učinili návštěvu Elementu součástí vašeho víkendu, a je moc dobře, že tu dnes jste. Jsme v druhé části naší série na téma lásky, o které mluvíme proto, že je to pozitivní síla, která nás motivuje žít a konat. Díky lásce máme lepší vztahy s lidmi, prožíváme svobodu, jsme veselejší, vytváříme prostředí pro úspěch, žijeme zdravěji, a přibližujeme se blíž k Bohu. Ale láska není jen intenzívní pocit, přestože láska emocionální je. Minulý týden jsme si ukázali, že láska je odvaha konat, a tato odvaha zahání strach z našeho života a z našich vztahů. Láska zahání strach, protože láska je zaměřená na druhého. Láska je hledání a dělání toho nejlepšího pro druhého. Když někoho milujeme, uvolňujeme naše srdce, mysl, a energii ke zlepšení druhého. Dnes si ukážeme, že jeden z důvodů našeho zmatení světem lásky je zploštění slova láska, které vychází z míchání různých typů lásky, což nás v důsledku mate.
Různé jazyky používají pro lásku různá slova. V češtině bychom řekli, že milujeme nebo něco máme rádi. V angličtině bychom řekli, že „we love“ nebo „we like“. Vidíme v tom ale nějaký rozdíl? Můžeme říct, že milujeme lidi a máme rádi věci, ale opravdu neříkáme nějakému člověku, že ho máme rádi, a o některých věcech, že je milujeme? V konečném důsledku tyto slova za sebe zaměňujeme. Některé jazyky ovšem používají trochu bohatší slovník a díky tomu se můžeme naučit různou povahu různých druhů lásek. Vezměte si například řečtinu, jeden z původních jazyků Bible. Řečtina používá pro slovo láska hned několik slov s různými významy, které nám pomohou odlišit druhy lásky. Jak jeden z významů slova láska například používá slovo storgé, které se nejlépe hodí k významu pečující lásky rodičů k dětem. Jedná se náklonnost či přirozené sympatie. Dalším slovem, často používaným také v Novém Zákoně, je slovo filia, které se nejčastěji používá ve významu přátelské lásky. Byla to láska mysli, rozhodnutí, ve které šlo o přátelství, společenství, a loajalitu, byl to oboustranně výhodný a užitečný vztah, který lze navíc sdílet s více lidmi simultánně. Pak tady máme éros, což není jen sexuální láska, ale vášnivá láska mezi dvěma lidmi, která oceňuje krásu, a to především krásu v druhé osobě, či přímo krásu druhé osoby a jejího těla. Čtvrtým druhem lásky je agapé, což bývá označováno za čistou a ideální verzi lásky, či dokonce za nezištnou lásku duše.
Čtyři druhy lásky
Aby ovšem nebylo mýlky, všechny tyto čtyři druhy lásky jsou pro náš život nezbytně důležité, a všechny čtyři stojí za to rozvíjet a pracovat na nich. Jenom bychom je neměli zaměňovat, a měli bychom navíc chápat, že mají své omezení.
Prvním druhem je náklonnost. Náklonnost můžeme cítit nejen k lidem, ale také ke své zemi, nebo k věcem či přírodě či zvířeti. Je to láska, která operovává a potřebuje dávat, v této se cítíme dobře, když jsme potřební. Náklonnost je láska tolerantní a nediskriminující, prakticky každý ji může zakusit. Je to základní láska. Na rozdíl od přátelství nebo zamilovanosti, u kterých dokážeme popsat přesný počátek vzniku lásky, u náklonnosti to většinou nejde. Prostě to přišlo tak nějak přirozeně, na základě ocenění, které jsme vůči někomu či něčemu cítili. Náklonnost nečeká nic převratného, a proto nemůže být jednoduše zklamána nebo zničena. Můžeme mít rádi našeho psa, ale nic moc od něj nečekáme. Pokud nás zklame, nepropadáme skepsi, řekneme si: „Vždyť je to jen pes“. Jenomže náklonnost má svou odvrácenou stránku. Právě proto, že je to láska přirozená, nebo živočišná, chcete-li, je také velmi žárlivá. A to ve smyslu zrady. Projevuje se různě: někdo se zamiluje do osoby, kterou její rodina neschválí, a proto cítí vůči vetřelci žárlivost, že jim ukradl jejich dceru; někdo se posmívá naší zemi, a my bojujeme s posmívajícím, přestože má možná faktickou pravdu; někdo uvěří v Boha, ale jeho ateistická rodina se tomu náboženskému blouznění vysměje. Je to zrada kmene.
Druhým druhem lásky je vášeň ve smyslu erotické lásky. Je to stav, kdy jsme zamilovaní do druhého až po uši. Éros zahrnuje sexualitu, ale nerovná se sexu. Samozřejmě můžeme mít sexuální styk bez erotické lásky a éros zahrnuje více než jen sex. Sexuální touha bez érotu chce jen to, sex samotný, ale ne nutně osobu. Éros chce milovanou osobu. To je mimochodem jedním z důvodů, proč je v naší přesexualizované společnosti tak málo vášně. Éros je zaměřený na druhého člověka, ale touha na naplnění vlastních potřeb. Když máme pouze touhu bez vášně, jsme schopni odhodit člověka po „tom“ stejně tak, jako kuřák odhazuje vykouřenou krabičku. Ovšem, éros je láska, která je hybnou silou lidstva, bez této lásky bychom vymřeli. Navíc vášeň dává životu barvy a smysl, že? Avšak právě ve vznešenosti érotu jsou skryty nebezpečné zárodky. Éros totiž mluví jako Bůh. Jeho naprostá oddanost, jeho nezájem o vlastní štěstí, jeho schopnost tropit ze sebe šašky, to vše zní jako poselství z věčnosti. Ale přesto éros může podněcovat ke zlému stejně jako k dobrému. Ve své vrcholné podobě totiž tíhne k nárokování si božské pravomoci. Její hlas nám zní jako vůle samotného Boha. Říká nám, abychom se neptali, co to bude stát, žádá si od nás oddanost, snaží se přehlušit veškeré ostatní nároky a našeptává nám, že jakýkoliv čin spáchaný ve jménu lásky je legitimní a správný. A tak máme lidi, kteří opouštějí rodinu, protože jim to láska k jiné ženě přikázala. Éros, pokud je bezvýhradně uctívaný, stává se démonem.
Třetím druhem lásky je přátelství. Na rozdíl od náklonnosti je přátelství tou nejméně přirozenou láskou, protože se jedná o lásku mysli. Rozhodli jsme se někoho mít rádi z vlastní vůle. Na přátelství není nic tělesného, nic co by nám zrychlovalo tep nebo při čem bychom se červenali či bledli. Z biologického hlediska nemá přátelství význam (zatímco éros způsobuje, že jsme vznikli a storgé, že o nás rodiče pečovali, přátelství není nezbytná životní funkce). Přátelství je průzračný, křehký a racionální svět svobodně zvolených vztahů. Na rozdíl od náklonnosti není přátelství plné žárlivosti, naopak. Přátelé si přejí a jsou rádi, když mohou stejný vztah navázat s dalšími přáteli. Proč je ale opravdového přátelství tak málo? Je to proto, že srdce přátelství nespočívá ve vzájemné lásce, ale spíše ze společného zájmu, společného hledání nebo společného cíle. Abys totiž získal opravdového přítele, potřebuješ chtít něco víc než jen najít přítele. Potřebuješ najít něco, co tě bude spojovat. To je rozdíl od romantické lásky. Zatímco tam se dva lidé dívají na sebe, v přátelství se dva a více lidí dívají stejným směrem. V manželství potřebujeme oba druhy: přátelský i erotický, které se prolínají, ale mimo manželství zničí éros přátelství. Proto je opravdové přátelství možné skoro vždy jen mezi osobami stejného pohlaví. Éros si žádá obnažená těla, ale přátelství obnažené osobnosti, což se dá udělat pouze dobrovolně. Přátelství je vztah, který nás spojuje v církvi. Ale přátelská láska také vyděluje: sdílíme svá tajemství a své pohledy, ale ne s lidmi mimo náš kruh přátelství. A právě to je omezením jinak tak skvělého druhu lásky.
Posledním druhem lásky je nesobecká agapé. Právě agapé je v Bibli používána k vyjádření Boží lásky k člověku a k lásce, kterou bychom mezi sebou měli budovat i my. Agapé je totiž láska nesobecká, o které apoštol Pavel napsal jednu z nejkrásnějších pasáží, jaké byly kdy o lásce napsány: 1. Korintským 13,4-8 Láska je trpělivá, je laskavá, láska nezávidí, láska se nevychloubá ani nepovyšuje; není hrubá, nehledá svůj prospěch, není vznětlivá, nepočítá křivdy, není škodolibá, ale raduje se z pravdy; všechno snáší, všemu věří, vždycky doufá, všechno vydrží. Láska nikdy neskončí. Je to právě tento druh lásky, kterým nás Bůh miluje a to dokonce dříve, než jsme si to zasloužili nebo se o to jakkoliv přičinili. Apoštol Jan píše (1 J 4,10): V tom je láska, ne že my jsme milovali Boha, ale že on miloval nás… Boží láska je láskou dávající, sám od nás nic nepotřebuje. A díky tomu, že nám umožňuje se na této lásce podílet, liší se agapé od ostatních lásek. Ne, není to potřeba být potřebován, která nás pohání; ani krása druhého člověka; dokonce ani ne společný zájem. Je to schopnost se podílet na dobru pro dobro samotné. Je to tento druh lásky, díky kterému můžeme milovat nepřátelé, zločince, lidi hloupé, nevrlé, povýšené a ty, kteří si to nezaslouží. To byl druh lásky, který poháněl Jana Dopera a Davida Nitschmana. Mimochodem, jejich příběh neskončil v Karibiku. Místní vladař jim nedovolil se do otroctví prodat, ale dovolil jim sdílet evangelium s otroky. Později se oba vrátili do Evropy. David po několika letech vedl výpravu Moravanů do dnešní Georgie, kdy je na lodi zastihla obří bouře, ale Moravané byli klidní, což přivedlo mladého hledajícího muže, jménem John Wesley, ke Kristu. Welsey později založil metodistické hnutí, které se díky Williamu Wilborcemu významně podílelo na zrušení otroctví. Jen láska může změnit tento svět, Beatles měli pravdu.
pondělí 25. ledna 2010
Láska jako způsob života: Tak trochu jiný pohled na lásku
Vždy se na Nový rok koukám na zprávy, kde dávají reportáže ze Silvestrovské noci, na které lidé obvykle hodně pijí, a pak do kamery hulákají v tom opileckém oparu, že si přejí do nového roku, aby se všichni měli rádi. Je to pochopitelné, protože láska (nebo nedostatek lásky) je skutečně nejdůležitější činitel v našem životě. Skutečně, slova: „Miluju tě“, mohou změnit náš život, a to ať jsme na straně dávající nebo přijímající, protože nějakým zvláštním způsobem jdou hluboko do našeho nitra, a něčeho se tam dotýkají. To, jak fungujeme jako milující lidé, a koho milujeme, ovlivní zásadně směr našeho života. Koneckonců, láska je to největší, čeho dosáhneme v životě: naše životy jsou měřeny podle toho, jak moc nebo jak málo, jsme milovali. Znáte to, když zemře někdo z našich přátel a blízkých, pak se většinou na něho vzpomíná podle toho, jak moc miloval jiné. Ne na jeho úspěchy v práci, ani na vzdělání, ale na kvalitu vztahů, které po sobě zanechal. Pokud to byl jinak úspěšný člověk, ale vztahy nezanechal skvělé, mluví se o něm jako o rozporuplném člověku. Schválně si někdy přečtěte nekrology úspěšných a slavných. Třeba Michael Jackson, geniální zpěvák a tanečník, v jehož nekrologu ale nikdy nechybí kontroverze jeho osobního života, podezření ze zneužívání dětí, a podobně. Extrémní případ? Možná. Ale zároveň ukázkový příklad člověka, který v dětství moc lásky nezažil, a celý život hledal především ji: v čisté podobě, i podobě ovlivněné lidskou nevyzrálostí a dokonce zkažeností.
V čem nám láska pomůže
Láska je mocný činitel za mnohými našimi skutky a slovy. Je to pozitivní síla, která nás motivuje žít a konat. Stejně tak si pamatujeme odvrácenou stranu lásky: nikdy nezapomeneme na bolest ztracené lásky; na lásku, která se změnila v nenávist; nebo na nedostatek lásky. Jenomže, jak napsal C. S. Lewis, jediné místo mimo nebe, kde jsme dokonale v bezpečí před nebezpečím lásky, je peklo. Přestože si tedy jsme vědomi lásky, která bolí, hledáme ji, toužíme po ni. Proč ale? K čemu nám láska pomůže? Tady máte několik nápadů:
• Lepší vztahy. Čím více miluješ, tím více se učíš budovat zdravý vztah a zvětšuješ kapacitu pro intimitu.
• Zkušenost lásky. Když miluješ, není co řešit. Reklama má pravdu, láska dokáže dát smysl utrpení a těžkostem.
• Svoboda. Skutečně milující lidí jsou propuštění z vězení viny, strachu a předstírání. Mohou být těmi, kdo jsou.
• Radost a štěstí. Nic nepomáhá pozitivnímu pohledu na život víc než zkušenost lásky. Známe, když se zamilujeme.
• Úspěch. Je to paradox, ale když miluješ lidi, vytváříš prostředí bezpečí a povzbuzení pro svůj vlastní úspěch.
• Uzdravení. Když miluješ, uzdravuješ své vlastní nitro, a zároveň máš pozitivní efekt na ostatní: podporuješ je.
• Kvalita života. Milující lidé se těší lepšímu fyzickému a emocionálnímu zdraví a také delšímu životu.
• Duchovní růst. Osobní růst není možný bez lásky, a protože láska byla navržena a stvořena Bohem, je to také jeho největší dar pro nás. Láska je hlubokou podstatou Boha, a když se učíme milovat, přibližujeme se k Bohu.
Docela dost důvodů, proč se lásce věnovat, co říkáte? Pokud byste udělali anketu mezi lidmi, co do církve nechodí, na téma, o čem, že se v církvi mluví, nebo by se mělo mluvit, téma lásky by padlo zcela určitě jako hlavní téma. Skutečně, dokonce když se mluví o Kristu, mluví se o něm jako o prorokovi lásky, který o ní mluví, praktikuje a vede k ní své následovníky. Jistě, je to z velké části pravdivý pohled, Ježíš skutečně mluví o lásce k nepřátelům, mluví o lásce mezi svými následovníky, mluví lásce k Bohu a k bližním, mluví o lásce hodně. A lásku také praktikuje: tráví nejen čas se svými přáteli, ale také se skeptiky, s vyvrheli společnosti, a samozřejmě také s Bohem při modlitbách. Ale při zdůrazňování lásky v Ježíšových slovech a skutcích se nám někdy ztrácí ze zřetele, že jeho láska nebyl ten druh lásky bezbřehé tolerance vůči všem a všemu, jak si to někdy lidé představují. Ježíš například doslova nadával náboženským představitelům, kterým šlo více o instituční dodržování dogmatických pravidel, než o lidi; a také jeho skutky nebyly vždy nasládlé: násilně vypráskal z chrámu ty, kteří si ze vztahu s Bohem udělali byznys, a někdy s lidmi mluvil docela tvrdě, prostě jinak, než bychom čekali od kazatele lásky.
Proč někdy emoce brání lásce
Což mě ovšem si nutí položit otázku, jestli je láska opravdu to, co za ni obvykle považujeme. Sám jsem se léta vyhýbal mluvit o lásce, protože nejsem ten emocionální typ, který by se rozplýval láskou k celému světu. Navíc se mi zdálo, že pokud lásku zredukujeme na pouhou emoci, a to i když veskrze pozitivní emoci, pak míjíme její pravou podstatu. Jenomže, co je vlastně láska, pokud to není emoce? Dostanu se k tomu za chviličku, ale ještě předtím mi dovolte říct, že emoce nejsou špatná věc, a že láska emoce jistě obsahuje. Emoce ovšem samy o sobě nejsou tím nejdůležitějším, a někdy právě tyto emoce, které máme tak rádi, a s láskou je ztotožňujeme, se stávají spíše překážkou k životnímu stylu lásky. Jak říká psycholog John Townsend: Zjistil jsem, že velký problém s láskou se týká toho, že péče není dostatečná. Péče nebo starost a láska jsou dvě různé věci. Někdy totiž i v lásce platí to, že cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly. Aby to nebylo tak přísné, dobré úmysly někdy nikam nevedou. Můžeme totiž cítit lásku, ale přitom ji nedělat. Chcete konkrétní příklad?
Jako vedoucí církve někdy naslouchám lidským příběhům, a mnohé další také pozoruji, a musím říct, že ztotožňování lásky s bezbřehou tolerancí a snahou pečovat za každou cenu vytváří životní komplikace. Například máme ženy, které jsou v naprosto dysfunkčním vztahu, kde je manžel týrá a podvádí, ale manželka jej odmítá opustit, protože má naději, že se pouhou láskou její muž zázrakem změní. Prostě ho miluje. Máme dospělé děti, které nepracují, dělají dluhy a třeba berou drogy, ale rodiče se o ně vždy postarají, protože je prostě milují. Máme přátele, o které nechcete přijít, přestože nás ponižují a posmívají se nám, milujete je (vždy se přece můžou změnit), a vy nechcete být sami. Jenomže tyto příklady ukazují na situace, že někdy nám právě emoce brání účinně milovat. Láska totiž není útrpnost, není to nekonečné soužení ve vztazích, láska je síla, která má moc měnit životy.
Vezměte si za příklad třeba manželství, vždyť v rozpadajícím se vztahu lidi obvykle říkají: Už se nemilujeme. Mluvíme tam především o emocích, ne? Láskyplné emoce jsou zcela jistě velmi důležitou veličinou, která drží manželství dohromady díky vzájemné péči, potřebě společného života, a společným hodnotám, které nám pomáhají vybudovat něco lepšího, než bychom to dokázali sami díky společnému překonání sobectví, nezralost a zranění. Ale manželství, a s ním koneckonců také každý jiný vztah, potřebuje více než jen emotivní lásku. Potřebuje nejméně ještě svobodu a zodpovědnost. Když mohou spolu dva lidé svobodně nesouhlasit, mají také svobodu milovat. Pokud svobodní nejsou, žijí ve strachu a jejich láska umírá. A když obě strany společně přijmou zodpovědnost za vztah, jejich láska může růst. Svoboda přitom neznamená anarchii a falešnou volnost, svoboda se zodpovědností vytváří prostředí pro růst lásky, a s ní také vztahu. Takže, co je vlastně láska?
Co je to tedy láska?
Všichni máme intuitivní porozumění lásce, protože ta je tak základní součástí lidské zkušenosti. Většina z nás ale nikdy nepřemýšlela nad formální definici lásky; a tak je láska nejpoužívanější, nejoslavovanější, ale také nejnepochopenější slovo v lidské historii. Příští týden si ukážeme na několik druhů lásky, a jak tyto lásky ovlivňují naše vztahy. Ukážeme si, co lidé obvykle za lásku považují. Dnes se ovšem chci s vámi podívat na jedno místo z Bible, kde apoštol Jan definuje lásku trochu zvláštně. Jan napsal několik dopisů, které se týkají Boží lásky zjevené v Kristu, a následné naší lásky jeden k druhému, a vše dává smysl: kdo je v Bohu, miluje lidi; kdo nemiluje bratra, nemůže milovat Boha, a podobně. Pak ale v 1. Janově 4,18 píše: V lásce není žádný strach. Láska, jež došla naplnění, zahání strach pryč, neboť strach přináší muka. Kdo se však bojí, nedošel v lásce k naplnění. Upřímně? Je to zvláštní pohled na lásku. Opravdová láska, která došla ke svému naplnění, zahání strach. Čekal bych, že Jan lásku postaví do kontrastu k nenávisti nebo sobectví, ale ke strachu? Přesto to dává jasný smysl. Pokud milujeme, pak se nebojíme. Nebojíme se o své místo, nebojíme se o svůj hlas, nebojíme se o svou pověst. Láska zahání strach, protože láska je zaměřená na druhého.
Lásku se totiž nemůžeme naučit o samotě. Láska vždy obsahuje objekt lásky, který je odlišný od milujícího, sebe-láska je tedy nesmysl. Bez vztahů s jinými se nemůžeme naučit milovat. Ve skutečnosti, lidé bez lásky jsou až moc často těmi nejvystrašenějšími lidmi okolo nás. Znamená to, že láska neobsahuje nebezpečí nebo potenciál k hněvu? Ne. Znamená to ale, že pokud naše láska došla k naplnění, obsahuje svobodu a volnost. Ne ve smyslu anarchie, kde je vše dovoleno, ale spíše ve významu uvolnění. Láska tak má obří potenciál. Má potenciál přinést do našeho života tyto kvality:
• Spojení: vytváření emocionálního spojení.
• Pravda: upřímnost, která slouží druhému.
• Uzdravení: obnova zlomenosti.
• Uvolnění: nechat jít to, čeho bychom se měli vzdát.
Co je to tedy láska? Láska je hledání a dělání toho nejlepšího pro druhého. Když někoho milujeme, uvolňujeme naše srdce, mysl, a energii ke zlepšení druhého. Zahrnuje to celou osobu, takováto láska je stále probíhající a vědomá. Taká láska má hodnotu. Znamená to bezbřehou toleranci? Vůbec ne. Někdy ten největší skutek lásky je nepochopený, protože až příliš často zaměňujeme starostlivost, péči a pohodlí za lásku. Opravdová láska se nebojí, spíše naopak strach zahání, a je tedy charakterizována, ve světě vztahů poněkud překvapivě, odvahou. Odvaha zlepšit život druhého.
V čem nám láska pomůže
Láska je mocný činitel za mnohými našimi skutky a slovy. Je to pozitivní síla, která nás motivuje žít a konat. Stejně tak si pamatujeme odvrácenou stranu lásky: nikdy nezapomeneme na bolest ztracené lásky; na lásku, která se změnila v nenávist; nebo na nedostatek lásky. Jenomže, jak napsal C. S. Lewis, jediné místo mimo nebe, kde jsme dokonale v bezpečí před nebezpečím lásky, je peklo. Přestože si tedy jsme vědomi lásky, která bolí, hledáme ji, toužíme po ni. Proč ale? K čemu nám láska pomůže? Tady máte několik nápadů:
• Lepší vztahy. Čím více miluješ, tím více se učíš budovat zdravý vztah a zvětšuješ kapacitu pro intimitu.
• Zkušenost lásky. Když miluješ, není co řešit. Reklama má pravdu, láska dokáže dát smysl utrpení a těžkostem.
• Svoboda. Skutečně milující lidí jsou propuštění z vězení viny, strachu a předstírání. Mohou být těmi, kdo jsou.
• Radost a štěstí. Nic nepomáhá pozitivnímu pohledu na život víc než zkušenost lásky. Známe, když se zamilujeme.
• Úspěch. Je to paradox, ale když miluješ lidi, vytváříš prostředí bezpečí a povzbuzení pro svůj vlastní úspěch.
• Uzdravení. Když miluješ, uzdravuješ své vlastní nitro, a zároveň máš pozitivní efekt na ostatní: podporuješ je.
• Kvalita života. Milující lidé se těší lepšímu fyzickému a emocionálnímu zdraví a také delšímu životu.
• Duchovní růst. Osobní růst není možný bez lásky, a protože láska byla navržena a stvořena Bohem, je to také jeho největší dar pro nás. Láska je hlubokou podstatou Boha, a když se učíme milovat, přibližujeme se k Bohu.
Docela dost důvodů, proč se lásce věnovat, co říkáte? Pokud byste udělali anketu mezi lidmi, co do církve nechodí, na téma, o čem, že se v církvi mluví, nebo by se mělo mluvit, téma lásky by padlo zcela určitě jako hlavní téma. Skutečně, dokonce když se mluví o Kristu, mluví se o něm jako o prorokovi lásky, který o ní mluví, praktikuje a vede k ní své následovníky. Jistě, je to z velké části pravdivý pohled, Ježíš skutečně mluví o lásce k nepřátelům, mluví o lásce mezi svými následovníky, mluví lásce k Bohu a k bližním, mluví o lásce hodně. A lásku také praktikuje: tráví nejen čas se svými přáteli, ale také se skeptiky, s vyvrheli společnosti, a samozřejmě také s Bohem při modlitbách. Ale při zdůrazňování lásky v Ježíšových slovech a skutcích se nám někdy ztrácí ze zřetele, že jeho láska nebyl ten druh lásky bezbřehé tolerance vůči všem a všemu, jak si to někdy lidé představují. Ježíš například doslova nadával náboženským představitelům, kterým šlo více o instituční dodržování dogmatických pravidel, než o lidi; a také jeho skutky nebyly vždy nasládlé: násilně vypráskal z chrámu ty, kteří si ze vztahu s Bohem udělali byznys, a někdy s lidmi mluvil docela tvrdě, prostě jinak, než bychom čekali od kazatele lásky.
Proč někdy emoce brání lásce
Což mě ovšem si nutí položit otázku, jestli je láska opravdu to, co za ni obvykle považujeme. Sám jsem se léta vyhýbal mluvit o lásce, protože nejsem ten emocionální typ, který by se rozplýval láskou k celému světu. Navíc se mi zdálo, že pokud lásku zredukujeme na pouhou emoci, a to i když veskrze pozitivní emoci, pak míjíme její pravou podstatu. Jenomže, co je vlastně láska, pokud to není emoce? Dostanu se k tomu za chviličku, ale ještě předtím mi dovolte říct, že emoce nejsou špatná věc, a že láska emoce jistě obsahuje. Emoce ovšem samy o sobě nejsou tím nejdůležitějším, a někdy právě tyto emoce, které máme tak rádi, a s láskou je ztotožňujeme, se stávají spíše překážkou k životnímu stylu lásky. Jak říká psycholog John Townsend: Zjistil jsem, že velký problém s láskou se týká toho, že péče není dostatečná. Péče nebo starost a láska jsou dvě různé věci. Někdy totiž i v lásce platí to, že cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly. Aby to nebylo tak přísné, dobré úmysly někdy nikam nevedou. Můžeme totiž cítit lásku, ale přitom ji nedělat. Chcete konkrétní příklad?
Jako vedoucí církve někdy naslouchám lidským příběhům, a mnohé další také pozoruji, a musím říct, že ztotožňování lásky s bezbřehou tolerancí a snahou pečovat za každou cenu vytváří životní komplikace. Například máme ženy, které jsou v naprosto dysfunkčním vztahu, kde je manžel týrá a podvádí, ale manželka jej odmítá opustit, protože má naději, že se pouhou láskou její muž zázrakem změní. Prostě ho miluje. Máme dospělé děti, které nepracují, dělají dluhy a třeba berou drogy, ale rodiče se o ně vždy postarají, protože je prostě milují. Máme přátele, o které nechcete přijít, přestože nás ponižují a posmívají se nám, milujete je (vždy se přece můžou změnit), a vy nechcete být sami. Jenomže tyto příklady ukazují na situace, že někdy nám právě emoce brání účinně milovat. Láska totiž není útrpnost, není to nekonečné soužení ve vztazích, láska je síla, která má moc měnit životy.
Vezměte si za příklad třeba manželství, vždyť v rozpadajícím se vztahu lidi obvykle říkají: Už se nemilujeme. Mluvíme tam především o emocích, ne? Láskyplné emoce jsou zcela jistě velmi důležitou veličinou, která drží manželství dohromady díky vzájemné péči, potřebě společného života, a společným hodnotám, které nám pomáhají vybudovat něco lepšího, než bychom to dokázali sami díky společnému překonání sobectví, nezralost a zranění. Ale manželství, a s ním koneckonců také každý jiný vztah, potřebuje více než jen emotivní lásku. Potřebuje nejméně ještě svobodu a zodpovědnost. Když mohou spolu dva lidé svobodně nesouhlasit, mají také svobodu milovat. Pokud svobodní nejsou, žijí ve strachu a jejich láska umírá. A když obě strany společně přijmou zodpovědnost za vztah, jejich láska může růst. Svoboda přitom neznamená anarchii a falešnou volnost, svoboda se zodpovědností vytváří prostředí pro růst lásky, a s ní také vztahu. Takže, co je vlastně láska?
Co je to tedy láska?
Všichni máme intuitivní porozumění lásce, protože ta je tak základní součástí lidské zkušenosti. Většina z nás ale nikdy nepřemýšlela nad formální definici lásky; a tak je láska nejpoužívanější, nejoslavovanější, ale také nejnepochopenější slovo v lidské historii. Příští týden si ukážeme na několik druhů lásky, a jak tyto lásky ovlivňují naše vztahy. Ukážeme si, co lidé obvykle za lásku považují. Dnes se ovšem chci s vámi podívat na jedno místo z Bible, kde apoštol Jan definuje lásku trochu zvláštně. Jan napsal několik dopisů, které se týkají Boží lásky zjevené v Kristu, a následné naší lásky jeden k druhému, a vše dává smysl: kdo je v Bohu, miluje lidi; kdo nemiluje bratra, nemůže milovat Boha, a podobně. Pak ale v 1. Janově 4,18 píše: V lásce není žádný strach. Láska, jež došla naplnění, zahání strach pryč, neboť strach přináší muka. Kdo se však bojí, nedošel v lásce k naplnění. Upřímně? Je to zvláštní pohled na lásku. Opravdová láska, která došla ke svému naplnění, zahání strach. Čekal bych, že Jan lásku postaví do kontrastu k nenávisti nebo sobectví, ale ke strachu? Přesto to dává jasný smysl. Pokud milujeme, pak se nebojíme. Nebojíme se o své místo, nebojíme se o svůj hlas, nebojíme se o svou pověst. Láska zahání strach, protože láska je zaměřená na druhého.
Lásku se totiž nemůžeme naučit o samotě. Láska vždy obsahuje objekt lásky, který je odlišný od milujícího, sebe-láska je tedy nesmysl. Bez vztahů s jinými se nemůžeme naučit milovat. Ve skutečnosti, lidé bez lásky jsou až moc často těmi nejvystrašenějšími lidmi okolo nás. Znamená to, že láska neobsahuje nebezpečí nebo potenciál k hněvu? Ne. Znamená to ale, že pokud naše láska došla k naplnění, obsahuje svobodu a volnost. Ne ve smyslu anarchie, kde je vše dovoleno, ale spíše ve významu uvolnění. Láska tak má obří potenciál. Má potenciál přinést do našeho života tyto kvality:
• Spojení: vytváření emocionálního spojení.
• Pravda: upřímnost, která slouží druhému.
• Uzdravení: obnova zlomenosti.
• Uvolnění: nechat jít to, čeho bychom se měli vzdát.
Co je to tedy láska? Láska je hledání a dělání toho nejlepšího pro druhého. Když někoho milujeme, uvolňujeme naše srdce, mysl, a energii ke zlepšení druhého. Zahrnuje to celou osobu, takováto láska je stále probíhající a vědomá. Taká láska má hodnotu. Znamená to bezbřehou toleranci? Vůbec ne. Někdy ten největší skutek lásky je nepochopený, protože až příliš často zaměňujeme starostlivost, péči a pohodlí za lásku. Opravdová láska se nebojí, spíše naopak strach zahání, a je tedy charakterizována, ve světě vztahů poněkud překvapivě, odvahou. Odvaha zlepšit život druhého.
pondělí 11. ledna 2010
J:33:3
Zajímalo vás někdy, proč lidi tolik lákají různé typy konspiračních teorií? Od knih přes filmy, skoro se zdá, že tento svět ovládá nějaká tajná společnost. Tato fascinace je ovlivněná přirozenou touhou hledat zjednodušený smysl života a zároveň nám to dává jakousi cestu ven ze strachu a obav, které zažíváme. Říkáme si, že musí existovat tajný smysl a výklad událostí, zároveň hledáme nějakou šifru, plán, amulet, mapu, zkrátka něco pro štěstí, co by se nám pomohlo vyznat v tomto komplexním světě. Nějaký vzoreček, který by život zjednodušil; prsten, který by vládl všem; šifru, která by byla definitivní odpovědí. Něco, co by vždy fungovalo, protože jinak je tento svět přece tolik plný starostí.
Starosti jsou vůbec zajímavý fenomén. V dnešní době se někteří obávají více než kdy předtím. Samozřejmě, jsou i jedinci, kteří se o nic nestrachují, ale o ty se většinou strachuje jejich okolí. Jiní se strachují pro změnu strašně moc, a pak je tu většina z nás, kteří si nemyslí, že by se báli nějak přehnaně, ale strachujeme se z některých situací, které nám přináší doba tolik zmítané obavami z finanční krize. Podíváte-li se do knihkupectví nebo na internet, najdete mraky knih a materiálů, jak jednat se stresem a obavami. Důvod, proč toho tolik máme, je proto, že se to prodává; a prodává se to proto, že se tolik lidí strachuje o tolik různých věcí. Máme obavy o své zdraví, svou práci, o své děti, o svou rodinu, bojíme se prasečí chřipky, létání letadlem, toho, co ještě nepřišlo i toho, co už tady bylo. Dovolte se mi vás zeptat na dvě otázky, které jsem se ptal lidi u nás v církvi. (1) Kdo z vás si myslí, že je schopen si prodloužit a zkvalitnit život tím, že se bude více strachovat? (2) Kdo z vás si naopak myslí, že obavy a starosti mohou život zkrátit a znepříjemnit? Dejme si to tedy dohromady: Jestli nám obavy nemohou život prodloužit ani zkvalitnit, a dokonce, jestli nám život naopak zkrátí a znepříjemní, proč se strachujeme a stresujeme? Přestaň s tím!
Dobrá, racionální úvaha nám ukazuje, že nikdo po obavách nijak zvlášť netouží, a jsou nám vlastně k ničemu. Všichni s tím souhlasíme, nikde neprotestujeme, ale přesto se stále stresujeme nad oblastmi života. Z tohoto důvodu bych se dnes rád s vámi podíval nad jednou takovou šifrou, která nám může v našich starostech pomoci. Než se k ní dostanu, podívám se s vámi na to, co řekl Ježíš na téma starostí, protože (věřte tomu nebo ne), už v jeho době se lidé stresovali. Ve své podstatě Ježíš říká, že to, co nejvíce miluješ, o to se nejvíce strachuješ. Týká se to tebe, pokud ne, pak se o to totiž nestrachuješ. Tady je obří rozdíl mezi podobně znějícími slovy: starat se a mít starost. To nejsou synonyma: staráme se o věci a lidi (tedy máme péči), ale mít o něco starost se týká strachování či úzkosti.
Zkrátka, aby ses strachoval a měl starost o něco, pak k tomu musíš mít osobní vztah: jsi tomu oddaný. To vysvětluje, proč je pro nás snadné hodit peníze do sbírky na chudé někde v Africe (projevujeme tím péči), ale jinak nám situace tamních lidí nijak zvlášť nebrání si užívat života. Netýká se nás to totiž osobně. Proto taky, mimochodem, když do nějaké takové země zajedeme, a setkáme se osobně s těmi lidmi, je to pro nás lehčí pocítit o ně stres. Ale nic se nevyrovná situaci, kterou řešíme my sami ve vlastním životě. Efektivně se strachovat totiž můžeme jen o svůj život.
Jenomže, proč je to tak těžké? Právě ze stejného důvodu, proč je tak jednoduché se strachovat. Strachujeme se o věci, které milujeme; a proto je tak těžké věřit. Víte, mít starosti je otázka víry. Naše emoce jsou připojeny k tomu, co nejvíce milujeme. Čemu jsme oddáni. Čemu důvěřujeme. Proto Ježíš také mluví o tom, že se staráme proto, že jsme malověrní. Nakonec otázka zní takto: Dá se Bohu důvěřovat? Pointa není, že jsme naivní, bezstarostní; ale že důvěřujeme, že Bůh se o nás postará. Vím, že většina z nás věří tomu, že Bůh může vyřešit naši situaci, že se o nás může postarat; my jen nevíme, zda to udělá! Dá se mu v tom věřit?
Ježíš pokračuje ještě dál a říká: Matouš 6,33-34 Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a toto vše vám bude přidáno. Nemějte starost o zítřek; zítřek bude mít své vlastní starosti. Den má dost svého vlastního trápení. Tyto verše patří k nejvíce citovaným a nejméně pochopeným Ježíšovým slovům. Někdy si lidé myslí, že hledat Boží království je nějaká ta tajná šifra, možná služba Bohu, nebo nějaké duchovní tajemství, na které jsme ještě nepřišli. Ne, to není důvod, proč to Ježíš říká. Vzpomeňme si na začátek: Staráme se o to, co nejvíce milujeme. To, co milujeme, vytváří k nám emocionální spojení, a proto se o to strachujeme. Ježíš tady tedy říká, že řešením je změnit objekt, který milujeme, a který ctíme. Říká, abychom místo důvěry ve „věci“ raději věřili Bohu a jeho království.
Bude ovšem Bůh chtít vyřešit naše starosti? Dá se mu věřit? Můžeme si být vůbec jistí, že nás chce slyšet? To jsou jistě důležité otázky. Jak to tedy je? Zkuste si představit, že existuje něco jako přímá linka k Bohu, přímo do nebe. Brali byste to? Nikdo by nemohl přerušit spojení, ani se nabourat do systému. Něco takového mají, alespoň podle legendy, mezi sebou někteří prezidenti, třeba americký a ruský: pověstný červený telefon označující přímou linku Bílý dům – Kreml.
Měnilo by to situaci, kdybys byl Bohem ujištěn, že on ti právě tak naslouchá? Jistě, můžeš si říct, že na světě jsou miliony lidí, kteří se k Bohu právě teď modlí, tak proč by měl věnovat pozornost právě tobě? Podívej se na ptáky na obloze… Stará-li se Bůh o nějakého ptáka na obloze, který je řízen svými pudy, a ani neví proč, oč víc se stará o tebe! On slyší tvou modlitbu, když jsi dostatečně odvážný na to, abys to zkusil se modlit. Nestačí si to jen myslet, dokonce někdy musíš zajít za někým konkrétním a říct mu: modli se za mě! To je důvod, proč tady máme ten modlitební stůl. Není tu pro parádu, nebo proto, že bychom si mysleli, že se neumíš modlit sám. Je tu proto, že někdy potřebuješ vedle sebe někoho dalšího, komu můžeš říct: modli se se mnou. Víra, a tedy opak starostí, je aktivní věc, tlačí se kupředu, šlape lidem po nohách, protože se chce dotknout toho, kdo může a chce slyšet tvou prosbu.
Co je tedy ta slíbená šifra, která nás ujišťuje, že nás Bůh slyší? J:33:3 znamená Jeremiáš 33,3, což je verš, kterému se přezdívá Boží telefonní číslo. Je tam napsáno: Volej ke mně a já ti odpovím; sdělím ti veliká tajemství, o kterých nevíš. Nemůžeš vědět, jestli Bůh řekne na tvou žádost ano nebo ne, ale nebudeš to nikdy vědět, dokud to nezkusíš! Tvůj nebeský Otec, ne jen nějaký neosobní Bůh, říká, abys volal, on ti totiž odpoví. Dá se mu věřit? Nebo se radši chceš prostarat a protrápit se životem sám, protože ti to přijde důvěryhodnější? Můžeš Bohu věřit? Můžeš mu svěřit své starosti?
Starosti jsou vůbec zajímavý fenomén. V dnešní době se někteří obávají více než kdy předtím. Samozřejmě, jsou i jedinci, kteří se o nic nestrachují, ale o ty se většinou strachuje jejich okolí. Jiní se strachují pro změnu strašně moc, a pak je tu většina z nás, kteří si nemyslí, že by se báli nějak přehnaně, ale strachujeme se z některých situací, které nám přináší doba tolik zmítané obavami z finanční krize. Podíváte-li se do knihkupectví nebo na internet, najdete mraky knih a materiálů, jak jednat se stresem a obavami. Důvod, proč toho tolik máme, je proto, že se to prodává; a prodává se to proto, že se tolik lidí strachuje o tolik různých věcí. Máme obavy o své zdraví, svou práci, o své děti, o svou rodinu, bojíme se prasečí chřipky, létání letadlem, toho, co ještě nepřišlo i toho, co už tady bylo. Dovolte se mi vás zeptat na dvě otázky, které jsem se ptal lidi u nás v církvi. (1) Kdo z vás si myslí, že je schopen si prodloužit a zkvalitnit život tím, že se bude více strachovat? (2) Kdo z vás si naopak myslí, že obavy a starosti mohou život zkrátit a znepříjemnit? Dejme si to tedy dohromady: Jestli nám obavy nemohou život prodloužit ani zkvalitnit, a dokonce, jestli nám život naopak zkrátí a znepříjemní, proč se strachujeme a stresujeme? Přestaň s tím!
Dobrá, racionální úvaha nám ukazuje, že nikdo po obavách nijak zvlášť netouží, a jsou nám vlastně k ničemu. Všichni s tím souhlasíme, nikde neprotestujeme, ale přesto se stále stresujeme nad oblastmi života. Z tohoto důvodu bych se dnes rád s vámi podíval nad jednou takovou šifrou, která nám může v našich starostech pomoci. Než se k ní dostanu, podívám se s vámi na to, co řekl Ježíš na téma starostí, protože (věřte tomu nebo ne), už v jeho době se lidé stresovali. Ve své podstatě Ježíš říká, že to, co nejvíce miluješ, o to se nejvíce strachuješ. Týká se to tebe, pokud ne, pak se o to totiž nestrachuješ. Tady je obří rozdíl mezi podobně znějícími slovy: starat se a mít starost. To nejsou synonyma: staráme se o věci a lidi (tedy máme péči), ale mít o něco starost se týká strachování či úzkosti.
Zkrátka, aby ses strachoval a měl starost o něco, pak k tomu musíš mít osobní vztah: jsi tomu oddaný. To vysvětluje, proč je pro nás snadné hodit peníze do sbírky na chudé někde v Africe (projevujeme tím péči), ale jinak nám situace tamních lidí nijak zvlášť nebrání si užívat života. Netýká se nás to totiž osobně. Proto taky, mimochodem, když do nějaké takové země zajedeme, a setkáme se osobně s těmi lidmi, je to pro nás lehčí pocítit o ně stres. Ale nic se nevyrovná situaci, kterou řešíme my sami ve vlastním životě. Efektivně se strachovat totiž můžeme jen o svůj život.
Podívejme se, co Ježíš vyučuje o starostech. Když začíná Ježíš mluvit o starostech, začíná ohledně peněz, což bývá pro nás nejčastější zdroj starostí (a jak vidíme, před 2000 lety to bylo stejné). Matouš 6,24-25 Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Buď totiž bude jednoho nenávidět a druhého milovat, nebo se bude toho jednoho držet a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu. Proto vám říkám: Nemějte starost (Nemějte úzkost ČSP) o svůj život ani o své tělo – co budete jíst a pít a co si oblečete. Není snad život více než jídlo a tělo více než oblečení? Většina z nás se ve skutečnosti nestrachuje o základní potraviny, dokonce i oblečení máme většinou více, než kolik jsme schopni unosit. Dnes by tedy Ježíš řekl něco ve smyslu: Nestrachuj se o svou práci; neboj se o svůj důchod; neboj se, jestli se dostaneš na tu školu; neboj se, jestli najdeš manželku; neboj se! Ježíš říká: neboj se! Nás automaticky napadne: Jak to myslíš Ježíši? Chceš říct, že to není důležité? Chceš říct, že není důležité, co si obleču a čeho se najím? Samozřejmě, že je to důležité a ty se staráš o jídlo a oblečení. Ale mít starost? Neznamená to, že miluješ „věci“ víc než cokoliv jiného? Nestrachuješ se proto, že objektem tvého uctívání jsou „věci“? Jídlo? Oblečení? Reputace? Vztahy? Dobrá, co tedy Ježíši navrhuješ? Máš nějaké řešení?Ježíš odpovídá docela politicky nekorektním způsobem: Matouš 6,26-29 Podívejte se na ptáky na obloze. Cože? Já nemám čas na nějaký ptáky na obloze! Zbláznil ses Ježíši? Já mám opravdové starosti, a ty si děláš legraci! Ježíš možná čeká, až náš výbuch dohasne, a pak řekne: Už jsi skončil? A zopakuje: Podívej se na ptáky na obloze. Nesejí, nesklízejí, neshromažďují do stodol, ale váš nebeský otec je živí. Nejste snad vy mnohem dražší? Copak si někdo z vás samými starostmi prodlouží život o jediný den? A proč si děláte starosti s oblečením? Pomyslete na polní lilie, jak rostou. Nepracují ani nepředou, ale říkám vám, že ani Šalamoun ve vší své slávě nebyl oblečen jako jedna z nich.
Jenomže, proč je to tak těžké? Právě ze stejného důvodu, proč je tak jednoduché se strachovat. Strachujeme se o věci, které milujeme; a proto je tak těžké věřit. Víte, mít starosti je otázka víry. Naše emoce jsou připojeny k tomu, co nejvíce milujeme. Čemu jsme oddáni. Čemu důvěřujeme. Proto Ježíš také mluví o tom, že se staráme proto, že jsme malověrní. Nakonec otázka zní takto: Dá se Bohu důvěřovat? Pointa není, že jsme naivní, bezstarostní; ale že důvěřujeme, že Bůh se o nás postará. Vím, že většina z nás věří tomu, že Bůh může vyřešit naši situaci, že se o nás může postarat; my jen nevíme, zda to udělá! Dá se mu v tom věřit?
Ježíš pokračuje ještě dál a říká: Matouš 6,33-34 Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a toto vše vám bude přidáno. Nemějte starost o zítřek; zítřek bude mít své vlastní starosti. Den má dost svého vlastního trápení. Tyto verše patří k nejvíce citovaným a nejméně pochopeným Ježíšovým slovům. Někdy si lidé myslí, že hledat Boží království je nějaká ta tajná šifra, možná služba Bohu, nebo nějaké duchovní tajemství, na které jsme ještě nepřišli. Ne, to není důvod, proč to Ježíš říká. Vzpomeňme si na začátek: Staráme se o to, co nejvíce milujeme. To, co milujeme, vytváří k nám emocionální spojení, a proto se o to strachujeme. Ježíš tady tedy říká, že řešením je změnit objekt, který milujeme, a který ctíme. Říká, abychom místo důvěry ve „věci“ raději věřili Bohu a jeho království.
Bude ovšem Bůh chtít vyřešit naše starosti? Dá se mu věřit? Můžeme si být vůbec jistí, že nás chce slyšet? To jsou jistě důležité otázky. Jak to tedy je? Zkuste si představit, že existuje něco jako přímá linka k Bohu, přímo do nebe. Brali byste to? Nikdo by nemohl přerušit spojení, ani se nabourat do systému. Něco takového mají, alespoň podle legendy, mezi sebou někteří prezidenti, třeba americký a ruský: pověstný červený telefon označující přímou linku Bílý dům – Kreml.
Měnilo by to situaci, kdybys byl Bohem ujištěn, že on ti právě tak naslouchá? Jistě, můžeš si říct, že na světě jsou miliony lidí, kteří se k Bohu právě teď modlí, tak proč by měl věnovat pozornost právě tobě? Podívej se na ptáky na obloze… Stará-li se Bůh o nějakého ptáka na obloze, který je řízen svými pudy, a ani neví proč, oč víc se stará o tebe! On slyší tvou modlitbu, když jsi dostatečně odvážný na to, abys to zkusil se modlit. Nestačí si to jen myslet, dokonce někdy musíš zajít za někým konkrétním a říct mu: modli se za mě! To je důvod, proč tady máme ten modlitební stůl. Není tu pro parádu, nebo proto, že bychom si mysleli, že se neumíš modlit sám. Je tu proto, že někdy potřebuješ vedle sebe někoho dalšího, komu můžeš říct: modli se se mnou. Víra, a tedy opak starostí, je aktivní věc, tlačí se kupředu, šlape lidem po nohách, protože se chce dotknout toho, kdo může a chce slyšet tvou prosbu.
Co je tedy ta slíbená šifra, která nás ujišťuje, že nás Bůh slyší? J:33:3 znamená Jeremiáš 33,3, což je verš, kterému se přezdívá Boží telefonní číslo. Je tam napsáno: Volej ke mně a já ti odpovím; sdělím ti veliká tajemství, o kterých nevíš. Nemůžeš vědět, jestli Bůh řekne na tvou žádost ano nebo ne, ale nebudeš to nikdy vědět, dokud to nezkusíš! Tvůj nebeský Otec, ne jen nějaký neosobní Bůh, říká, abys volal, on ti totiž odpoví. Dá se mu věřit? Nebo se radši chceš prostarat a protrápit se životem sám, protože ti to přijde důvěryhodnější? Můžeš Bohu věřit? Můžeš mu svěřit své starosti?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)