Vítám vás u druhé části série Mít tak Boha v kapse. V první části jsme si řekli, že i když naše cesta víry často začíná nějakou zvláštní událostí, kdy se modlíme a naše touhy či potřeby se vyplní, víra přesto nestojí a stát nemůže na těchto vyslyšených modlitbách. Všichni si samozřejmě přejeme, aby se naše modlitby splnily, a chceme, aby Bůh zasáhl v náš prospěch v případě problémů, kvůli nahodilosti a nepředvídatelnosti života je však víra opřená o vyslyšené modlitby křehká a nestálá. Je to podmíněná víra, která je ve skutečnosti až příliš často ovlivněna tím, co se děje v našem životě. Když se daří, říkáme si, že je to úžasné, co Bůh dělá; ale když se nedaří, říkáme si: „Kde je Bůh?“ Naše víra tak závisí na naší schopnosti vidět Boha v akci v okamžiku, kdy to potřebujeme. Ve svém důsledku je tato podmíněná víra vyjádřením podvědomé touhy Boha ovládat.
Chtěli bychom, aby Bůh reagoval na naše potřeby způsobem, jakým chceme my, a v čase, který se nám hodí. Chtěli bychom mít kapesního Boha, kterého vytáhneme z kapsy kdykoliv se nám to hodí, ale zase ho zandáme, kdykoliv se nám to nehodí. Takový Bůh se nám do života neplete moc často (chceme dělat věci, u kterých si někdy Boží přízní moc jistí nejsme), ale zároveň je vždy aktivní v okamžicích potřeb a krizí. Bůh v kapse je krásná odpověď na naše touhy. Funguje tak trochu jako automat na kafe. Do něho hodíme minci a vypadne nám požadovaný nápoj. Bůh v kapse je na tom podobně: hodíme tam modlitbu a vypadne zdraví, požehnání, prosperita, skvělé manželství, hodně přátel, dobrá práce, …přidejte si, cokoliv potřebujete. Jenže jádro víry spočívá v něčem jiném, než je v dobrých zážitcích, vyslyšených modlitbách nebo zázracích. Jádro naší víry je opřeno o osobu Ježíše Krista. Autor listu Židům 4,14 píše, že Ježíš je úžasný velekněz, a proto se držíme pevně svého vyznání. Naše vyznání, není opřeno o zážitky, ale o osobu. Základem naší víry je Ježíš Kristus, který se ukázal před dvěma tisíci lety, žil mezi námi jako jeden z nás, zemřel na kříži a vstal z mrtvých. Minulý týden jsem vás vyzval, aby sis zkusil představit, jaké by to bylo, kdybys podle slov autora Židům (12,2-3): Nespustil oči z Ježíše, původce a završitele naší víry, který toho hodně vytrpěl, abys neochabl a neklesal na duchu.
Dobrá, ale jak to funguje? Dovolte mi, abych vám to vysvětlil příměrem k cestě. Věřím, že vztah s Bohem je cesta, ne jedna událost. Někdy si Kristovi následovníci mylně myslí, že víra je hlavně o destinaci: dosáhnout zaslíbení a dostat se do nebe. Jenže křesťanství je mnohem více cesta než destinace. Vždyť původní název křesťanství nebylo „křesťanství“, ale úplně něco jiného. Původní název církve byl Cesta, jak koneckonců konstatoval apoštol Pavel, že totiž (Skutky 22,3-5) pronásledoval tu Cestu. První křesťané si říkali Cesta, protože vycházeli z Ježíšových slov (Jan 14,6), že On je ta Cesta, Pravda i Život. Zároveň tím vyjadřovali jednu další důležitou věc, totiž, že víra v Boha je proces, ne událost. Co to přesně znamená? Znamená to, že každý z nás je někde na své cestě životem a vědomě nebo nevědomě se vymezuje vůči Bohu. Někteří lidé s Boží existencí bojovali vědomě, jiní chtějí zaplnit prázdnotu, kterou cítí, ale neví, odkud pramení. Obě strany podvědomě uznávají Boha v centru a vymezují se vůči němu.
Dá se říct, že Bůh je v centru a každý člověk je na cestě k němu nebo od něj, ať už vědomě nebo ne. A svým způsobem nezáleží na tom, kde se právě na své cestě nachází. Mnohem více záleží na tom, kam směřuje. Zda k Bohu nebo od něj. My někdy definujeme víru jako událost: „Uvěřil jsem“, ale když se podíváme podrobně, uvidíme, že ve skutečnosti se víra skládá z mnoha malých kroků poznávání, obdivu, pochopení, rozhodnutí a potvrzování. Je to cesta, ne událost. To, že jste dnes tady v církvi, ukazuje na to, že jste se vydali na cestu k Bohu. Někteří jste k němu hodně blízko, jiní jste ho sotva začali objevovat. To je naprosto v pořádku. Ježíš někdy řekl lidem, kteří se na takovou cestu objevování vydali: Nejsi daleko od Božího království. Důležité ovšem je, abys Boha objevoval s očima upřenými na Ježíše, jak jsme o tom mluvili minulý týden i dnes. Protože jádrem víry, zdrojem života, cestou k Bohu, je on sám. Ne naše zážitky, ne zázraky, a dokonce ani ne vyslyšené modlitby. Jádrem víry je historická osoba Krista, a víra je cestou k němu. Ne k nějakému mystickému prožitku, ani k požehnání, které život s Bohem někdy přináší, ale k němu jako osobě, Bohu v těle.
Ovšem, na cestě nás čekají překážky a zkoušky. Jakub, bratr Ježíše, k tomu dokonce píše tohle (Jakub 1,2-4): Mějte z toho jen radost, bratři moji, kdykoli upadáte do různých zkoušek. Víte přece, že zkoušení vaší víry přináší vytrvalost. Nechte však vytrvalost dozrát, abyste byli dokonalí a úplní a nic vám nescházelo. Radost ze zkoušek? To se snad Jakub zbláznil, ne? Přežít zkoušku: možná. Ale radovat se z ní? Nepřehání to trochu? Víte, jen zkouška dokáže otestovat jádro naší víry, protože když se nám daří, věřit je jednoduché. Zkouška však působí vytrvalost. Vytrvalost neznamená smíření s něčím, ale podle slovníku znamená „být stálý, stále stejný, bez ohledu na okolnosti“.
To ovšem není všechno. Na cestě víry za Bohem nás čekají protivníci, nepřátelé víry. Jedním z nich je svět. Aby bylo jasno, co myslím slovem svět. Tohle slovo se v Bibli používá ve více významech. Jedním z nich je obecný svět, kde žijí lidé. Tento svět miloval Bůh natolik, že poslal svého Syna, aby za něj zemřel. Slovo svět se ovšem používá také ve významu systému, jak tento svět funguje. Svět je také vyjádřením vzpoury vůči Bohu, kdy si lidstvo zvolilo žít podle svých vlastních pravidel a názorů, Boha strčilo do kapsy (ve skutečnosti vytvořilo celou plejádu bohů v kapse), a svět se pokazil. Začal žít podle třech základních principů: podle pýchy (já vím všechno nejlépe), podle žádostí očí (já chci všechno pro sebe), a podle žádosti těla (chci mít všechno, po čem mé tělesné smysly touží). Tento svět se stal nepřátelským vůči Bohu a všemu, co s Bohem souvisí. Copak jste si nevšimli, že ve své rodině nebo mezi svými kamarády, jste považování za borce, ať děláte, co děláte, ale v okamžiku, kdy se rozhodnete z jedoucího vlaku světa vyskočit (třeba tím, že se rozhodnete věřit v Boha), najednou jste považování za zvláštní slabomyslné exoty? Tento svět má tedy své svody na naší cestě za Bohem, ale je to právě víra v Ježíše, která tyto svody přemáhá. Apoštol Jan napsal (1. Janova 1,4-5): Všechno, co se narodilo z Boha, přece přemáhá svět. A to je to vítězství, které přemohlo svět: naše víra. Kdo jiný přemáhá svět než ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží?
Ne, není to víra jako taková, která přemáhá svět, ale konkrétně víra v Ježíše jako Syna Božího. Oči upřené na Ježíše. Právě to je základem naší víry. A navíc, tato víra nám pomáhá v dynamickém vztahu k Bohu. Je-li to totiž skutečně tak, že cesta víry je o přibližování se k Bohu, pak je potřeba vědět, že Bůh je sice neměnný, ale není statický. Bůh je dynamický a pohybuje se vstříc těm, kteří se pohybují k němu. Víra je ve své podstatě dynamickou aktivitou: pohybujeme se k Bohu s očima upřenými na Krista, ale Bůh nečeká, až k němu dojdeme, naopak, pohybuje se směrem k nám. Navíc, právě tento pohyb nám pomáhá překonat druhého nepřítele víry, kterým je osoba v Bibli nazvaná ďábel. Lidstvo upadá do dvou velkých omylů, pokud se týká ďábla. Jeden je, že ho bere příliš vážně (a bojí se ho), a druhý, že v něho vůbec nevěří (a podceňuje ho). Žijeme v době velkého zájmu lidí o různé okultní praktiky, které se (nevědomky) stávají nástrojem ďábla k zotročování lidí. Faktem je, že realita zla v personifikované podobě je předmětem docela seriózních vědeckých studií. Každopádně, není to okrajové téma Bible, o této osobě je v ní zmínka celkem 174x. Odkud se ďábel vzal? Bible nám trochu mlhavě odhaluje, že ďábel je stvořená bytost, že byl před svým pádem cherubem ochráncem (jedním z milionů andělů) a že byl někým, koho bychom dnes nazvali vedoucím uctívání. Kvůli své pýše a touze postavit se nad Boha však byl svržen. Dnes o něm Bible hovoří nejčastěji jako o satanu (toto slovo znamená odpůrce a protivník), nebo ďáblu (toto slovo znamená pomlouvač). Je odsouzený, ale stále ještě aktivní Znovu si poslechneme Jakuba, bratra Ježíše, který říká, jak můžeme na své cestě víry za Bohem obstát, když se proti nám staví ďábel. Jakub píše (Jakub 4,7-8): Poddejte se tedy Bohu. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás, přibližte se Bohu a přiblíží se vám. Všimněte si zejména posloupnosti: poddání se Bohu (on je zdrojem víry), vzepření se ďáblu (který klade překážky), a přiblížení se k Bohu, který se přiblíží k nám.
Posledního velkého nepřítele své cesty víry znáš poměrně hodně dobře. Vidíš ho dokonce každý den. V zrcadle. Ano, jsi to ty sám. Každý z nás je sám sobě největším nepřítelem. Koneckonců, je to naše žádostivost, která nás pokouší. A je to naše pýcha a žádosti, co stahují Boha naším směrem, jako by byl v kapse. Víra není únik z těžkostí nebo bolesti. Víra je zkrátka dennodenní chození s Bohem s postojem „Boží, jsi velký a já ti důvěřuji; má víra se projeví v tomto světě tím, že se poddám tvému nasměrování.“ Taková víra se spojuje s tím, co Bůh dělá po celém světě. Víra je totiž zaměřena směrem ven. Víra se připojuje k většímu záměru, který Bůh má. Přijmeme-li, že svrchovaný, vševědoucí a všemocný Bůh nás miloval natolik, že poslal svého Syna do toho světa zemřít pro naše hříchy, naše logická reakce se mění z „Co můžeš udělat pro mě?“ na „Jak ti mohu sloužit?“ Logická reakce je úplné poddání. A tak tvá opravdovost v následování Krista se neprojeví tím, že dostaneš odpověď na své modlitby a potažmo, že dostaneš od Boha to, co chceš, ale jak moc se poddáš jeho vůli. Vidíme to u Krista samotného. Když byl na této zemi, nechtěl naplňovat své vlastní plány.
Ježíš získával své nasměrování od nebeského Otce. Proč? Protože měl úžasnou víru. Věděl, kdo Bůh je, a že vykoná svou vůli. Od Ježíše se učíme, že Boží vůle se týká jiných lidí. Na toto je třeba myslet, když čteme verše jako Jan 14,12, kde Ježíš říká, že ti, co ho následují, budou dělat větší skutky než on. Větší věci vyplývají z víry, která se Bohu vzdává, a jsou pro užitek jiných lidí. A když pak Ježíš slibuje, že O cokoli poprosíte v mém jménu, to udělám, aby byl Otec oslaven v Synu (Jan 14,13), tak to není o tom, že si vymyslíme nějaké nápady a budeme chtít, aby se na nich Bůh podílel. Místo toho se poddáme Bohu a ptáme se jej na to, co chce on dělat v našem životě, v naší práci, v naší škole, v naší rodině, v naší zemi, v naší církvi, v naší budoucnosti. Bůh slibuje, že nás slyší, když se modlíme podle jeho vůle. Opravdu chceš jít na cestě víry s očima upřenými na Ježíše? A jsi ochoten se poddat Bohu a jeho plánům pro tento svět a svůj život?
