The Right to Lead by John C. Maxwell

For number of years John Maxwell writes full size books that are accompanied by the smaller gift sized books with nice graphics and focused rather on stories, quotations and simple truths. These smaller books are coffee table style of publications where we can easily leave it to our guests to enrich themselves while they wait for a meeting.

The Right to Lead is a beautiful little book in the tradition of the gift books from Maxwell that is easy to read, but makes you think about certain principles. Based on the necessity of the relationship of a leader, this book focuses on seven areas of courage and character: Action, Vision, Sacrifice, Risk, Determination, Service, and Integrity.

When I read the book, I always mark the pages, write into it, and underline good points. I am usually reluctant doing so in these gifts books because they are already done nicely, however, I could not resist this time and underlined somewhat good number of pages. Some of the quotes and principles were simply too good! Well, I am Maxwell fan, as you can tell, however in the same time I would confirm that some of the books are more repetition. This edition however makes sense and is really nicely wrapped. I loved this book.

Disclosure of Material Connection: I received this book free from Thomas Nelson Publishers as part of their BookSneeze.com book review bloggers program. I was not required to write a positive review. The opinions I have expressed are my own. I am disclosing this in accordance with the Federal Trade Commission’s 16 CFR, Part 255: “Guides Concerning the Use of Endorsements and Testimonials in Advertising.”

Osm přikázání

Všichni to známe. Náboženští lidé nejen věří v to, co věří, ale mají za to, že ostatní se pletou. Proto je téma náboženství ve většině rodin a mezi přáteli tabu. Nevěříte? Zkuste to někdy. Až budete chtít, aby na nějaké párty nebo oslavě všichni zmlkli, uprostřed toho největšího veselí zařvěte, že milujete Ježíše. Lidé se budou buď nervózně smát, nebo nastane to trapné ticho, které na párty rozhodně nechcete mít! Je to paradox. Většina náboženství mluví o Bohu, o tom, že Bůh je láska, že Bůh je dobrý, ale přesto o něm nemůžeme mluvit. Přece nezáleží na tom, čemu věříš, důležité je, abys něčemu věřil, hlavně nikoho nekritizuj. Koneckonců, určitě jste někdy slyšeli, jak si lidé povídají o náboženství a ukončí to slovy: „Nezáleží na tom, čemu věříš, hlavně když jsi upřímný.“ Zní to moc dobře, ovšem tento princip nezapojujeme do otázek politiky, nebo jestli by měla jedna země bombardovat druhou. Nikdy neslyšíme, že by někdo tento princip obhajoval v případě Adolfa Hitlera, přestože ten byl ve svém úsilí zcela upřímný. Jen proto, že někdo je upřímný ještě neznamená, že se plete. Po staletí si lidé mysleli, že bouřka je způsobena válkou bohů. Po staletí si lidé mysleli, že slunce obíhá zemi, nebo že země je placatá. Byli upřímní, ale pletli se. Z téhle myšlenky vyvěrá další, ještě atraktivnější nápad ohledně náboženství, který spočívá v otázce: „Copak nevedou všechna náboženství k Bohu?“ Tohle je stará myšlenka podporována třeba Gándhím, který věřil, že duše náboženství je stejná, ale forma jiná. Problém je, že každé náboženství není stejné, jsou tam obří rozdíly, což ti potvrdí každý příslušník jakéhokoliv náboženství. A zatímco v Koránu (súra 9,5) je napsáno, abys bojoval s pohany a zabíjel je, kdekoliv je najdeš, Kristus navrhuje nastavit druhou tvář. Navíc mají náboženství zcela odlišný koncept boha. Koneckonců, máme tady náboženství okultní, imperiální, asketická, genitální, buržoazní, prorocká, a zjevená. V každém z nich je bůh představován jinak a vede k jiným cílům.

Když vykucháš náboženství na jádro, dozvíš se v něm, že se musíme natáhnout k Bohu, ale v Kristu se Bůh dal poznat lidem, on se natáhl zpátky k nám. To není přídavek, nová verze, upgrade, ale tohle je konec a naplnění všech otázek, které ses po generace ptal. Náboženství má své místo. Dovádí nás k zásadním otázkám, které byly naprosto správné: je Bůh? Můžeme ho poznat? Můžeme mít věčný život? Co dělá z křesťanství tak radikální a odlišnou věc, je, že se Ježíš sám staví jako odpověď na tyto otázky. Kdo vidí jej, vidí Boha, říká. V téhle chvíli se většinou lidé namíchnou a namítnou, že jsme úzkoprsí a sebestřední, protože kdo ví, kdo má pravdu? Jestliže v historii lidstva existovalo nebo existuje čtyři tisíce různých rozdílných náboženství nebo filozofii s náboženskými prvky, jak můžeme říct, že právě my máme pravdu? Jinými slovy: Chceš říct, že se ostatní náboženství pletou? Vůbec ne!

Některé věci se vzájemně překrývají a náboženství je mají společná. Například skoro každé náboženství nebo filozofie má svou verzi zlatého pravidla: „Nikdo není věřící, pokud nemiluje pro svého bratra to, co miluje pro sebe.“ (islám) „Měli bychom se chovat ke svým přátelům tak, jak chceme, aby se naši přátelé chovali k nám.“ (Aristoteles) „Ať se chovám k ostatním tak, jak se ostatní mají chovat ke mně.“ (Platón) „Nedělej druhým to, co sám nenávidíš.“ (judaismus). Jsou věci, které mají všechna náboženství stejné. Všechna mají seznam věcí, které bychom měli nebo neměli dělat, tedy jinými slovy přikázání. C.S.Lewis ve své knize Zkáza člověka našel osm různých přikázání, které mají všechna světová náboženství, včetně indiánů, společná. Tyto přikázání jsou společnou půdou, na které se shodneme všichni navzájem. Tady je máme, 8 přikázání, které najdeme ve všech náboženstvích:

1. Neubližuj ostatním slovem ani skutkem.

2. Cti své rodiče.

3. Buď milý k sourozencům a starším lidem.

4. Ve všech svých skutcích buď čestný.

5. Nelži.

6. Neměj sex s manželem/manželkou někoho jiného.

7. Starej se o slabší.

8. Upřednostňuj druhé.

Každé náboženství zároveň vyžaduje poslušnost těchto (a mnoha dalších) pravidel, a v každém náboženství je zároveň zakódované selhání: u přikázání je často napsáno „Tohle bys měl udělat, a pokud to neuděláš, zažiješ tohle.“ Nekraď, jinak ti useknou ruku. Neodmlouvej rodičům, jinak se nedožiješ dlouhého věku. Necizolož, nebo budeš ukamenovaný. Zkrátka, náboženství počítá s tím, že nezvládneme tyto pravidla dodržovat a tak zakódovala rovnou následky. Schválně, vyzkoušíme si to jeden po druhém: Kdo z vás to někdy udělal. Kolik z vás někdy někomu ublížilo slovem nebo skutkem? Kolik z vás někdy odseklo a nectilo své rodiče? Kolik z vás bylo někdy hodně zlých ke svým sourozencům? Kolik z vás nebylo někdy čestných? Kolik z vás jste v pokušení lhát, před následující otázkou? Kolik z vás jste „slyšeli“ o někom, kdo byl nevěrný nebo viděli film, který byl o nevěře? Vidíte pointu: ve všech náboženstvích máme společné tohle: měli bychom, neměli bychom, ale stejně jsme to udělali, a teď mám problém. Mám problém se sebou, s Bohem a s příslušníky svého náboženství. To je ve skutečnosti univerzální poselství všech náboženství. K tomu ovšem ale Boha ani nepotřebujeme. Vždyť jsme všichni zklamali dokonce i sami sebe. Všichni jsme zklamali své vlastní očekávání a standardy. Vina a hanba jsou skutečné. Hodně z našeho hledání je motivováno vinou. Ale minulost nedokážeme změnit, uvízli jsme. Dobrou zprávou pro všechny je, že Ježíš je odpověď.

V minulých dvou týdnech jsem vám vyprávěl příběh muže, který zkonvertoval od svého náboženství. Byl to Saul z Tarsu, později přejmenovaný na Pavla, který opustil náboženství svých rodičů, kterým byl tradiční judaismus a stal se následovníkem Krista. Viděli jsme, že hledal smysl života a potažmo Boha v náboženství, díky čemuž věřil, že Bůh po něm chce, aby své náboženství ochránil od veškeré hereze, kterou pro něj víra v Krista byla. Pak však Saul zažil zvláštní zkušenost, při které se setkal s Bohem, který se mu však identifikoval jako Ježíš, kterého pronásleduje, a poslal ho otevírat oči jiným, kteří také hledají Boha na nesprávném místě, a aby jim vzkázal, že můžeš přijmout odpuštění. Všechny náboženství světa tvrdí stejnou věc, ano, selhali jsme ve svém chování a ve svých vlastních očekáváních, i Božích očekáváních. Bůh ovšem oznamuje světu, že je připraven a ochoten odpustit tvé hříchy. Místo náboženství nabízí vztah. Pak jsme si ukázali, jak Pavel začal tohle poselství hlásat všude, kam šel, a že v Kristu došly všechna náboženství (pokusy jak se dostat k Bohu) svého naplnění. Bůh opomenul tuto dobu a je nám blízko, abychom jej mohli všichni poznat, je tak blízko, že se natahuje k nám skrze Krista.

Dnes vám přečtu jednu pasáž dopisu, který tento Pavel později napsal církvi v Římě, která byla tvořena především bývalými pohany, kteří neměli nárok na poznání Boha skrze judaismus, ve který Pavel dříve věřil. Pavel píše (Římanům 8,1) A proto již není žádné odsouzení pro ty, kdo jsou v Kristu Ježíši. Hned velká dobrá zpráva na začátek! V Kristu tě Bůh již neodsuzuje. Možná cítíš vinu za věci ve své minulosti. Ve své nejčistší podobě je vina Bohem daný dar jako emoce, která nám ukazuje, s námi není vše v pořádku. Pokud je ovšem vina nevyznaná a neodpuštěná, pak se z ní stává krutá sestřenice jménem Hanba. Mezi vinou a hanbou je rozdíl. Vinu cítíme za to, co děláme. Hanbu cítíme za to, co jsme. Hanba říká, že protože mám mezery, jsem neakceptovatelný, ale milost říká, že i když mám mezery, jsem převzácný, protože v Kristu není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v něm!

Pak Pavel pokračuje (Římanům 8,2) Zákon Ducha života v Kristu Ježíši tě totiž osvobodil od zákona hříchu a smrti. Hřích a smrt spolu úzce souvisí. Na jiném místě v tomtéž dopise Pavel tvrdí, že mzdou hříchu je smrt. Jak to spolu souvisí? Když zhřešíš, něco zemře. Když zhřešíš ve svém manželství, vztah zemře. Když zhřešíš ve svém podnikání, něco zemře. Vztahy, věci, atd. manželství, národy, rodiny. To vše může zemřít. Obvykle podceňujeme dopad hříchu. Víte jaký je nejmodernější eufemismus slova hřích? Chyba. Jenomže to je velké podceněni toho, jakou moc hřích má. Nikdy jsme totiž nebyli v prostředí, kde není hřích. Hřích se pro nás stal normou. Nevíme jaké to je žít v prostředí, kde si nemusíš zamykat věci, protože je nikdo neukradne; kde vždy můžeš věřit každému slovu, protože by tě nikdy nikdo nechtěl podvést; kde se nikdy nemusíš bát přepadení, vraždy, ani ničeho jiného. Zákon hříchu přináší smrt. Tento zákon byl ale překonán jiným zákonem.

Dám vám praktický příklad, jak jeden zákon může překonat druhý zákon. Když letíš letadlem, zmizí gravitace? Ne, zákon gravitace je stále stejný, ale jiný zákon překonává gravitační zákon. Zákon, který překonává zákon smrti, je zákon Ducha. Co je zákon Ducha? Zákon Ducha je odpuštění a milost. Někdo z vás zabil vztah skrze hřích, cítili jsme se špatně, snažili jsme se to napravit, ale nic nedokáže uzdravit vztah tím, že jsme dobří. Jediný způsob je dostat od ublíženého povolení, jestliže se rozhodne tě nechat vztah napravit. Zákon Ducha říká, že Bůh se rozhodil pozvat tebe a mně zpátky do vztahu, ne založené na našem slibu to dodržet, ale na svém odpuštění a milosti. Jeho zákon překonává zákon smrti. Bůh ti říká: Náboženství tě dostalo přesně na místo, kde jsem tě chtěl mít: kde potřebuješ spasitele, a přesně to jsem udělal. 

Římanům 8,3 Co bylo pro Zákon kvůli slabosti těla nemožné, to vykonal Bůh: Poslal svého vlastního Syna, aby se vypořádal s hříchem v těle, jaké má hříšný člověk. Na tomto těle odsoudil hřích. Tohle jsou jedny z nejsilnějších slov v celé Bibli. Co bylo pro zákon, pro náboženství, pro systémy, pro přikázání, pro naši dobrou a upřímnou snahu nemožné, to vykonal Bůh. Jak? Poslal nové pravidla? Ne, poslal svého syna. Dilema každého náboženství je to, co udělám s mou minulostí. Boží odpověď je dar svého syna. Měli bychom, neudělali jsme, a teď máme problém. Co zákon nedokázal, Bůh udělal, a teď máš možnost přijmout dar. Jestli ti zůstalo cokoliv, že si musíš zasloužit Boží přízeň, pak jsi nikdy tento dar nepřijal. Zachránit tě je pro zákon nemožné, potřebuješ jediné: aby ti bylo odpuštěno. Je to pro každého, nejen pro křesťany. Náboženství nás vede k potřebě Spasitele, a Bůh poslal Spasitele.

Cítíš to vevnitř? Udělej to dnes. Řekni to Bohu teď: co zákon nedokázal, ty jsi udělal, a srze tvého syna už nemám odsouzení. Díky za dar spravedlnosti. Nic ti nedlužím, protože jsi zaplatil za můj hřích.

Pro všechny případy

Nevím, jak to připadá vám, ale náboženství je někdy hodně divné, že? Jedete třeba na dovolenou do cizí země a navštívíme nějaké jejich náboženské procesí nebo chrám a říkáme si: To je ale zvláštní nebo dokonce legrační, proč to dělají? Nechceme to zesměšňovat, ale jejich rituály nám připadají mystické, podivné a někdy dokonce trochu hloupé. Říkáme si, že mají opravdu divné tradice. Připadají nám divné, protože my to máme super, protože my přece máme to správné náboženství, což u některých z nás znamená, že nemáme žádné náboženství. Různorodost náboženství je opravdu obrovská, antropologové odhadují, že v historii lidstva existovalo nebo existuje čtyři tisíce různých rozdílných náboženství nebo filozofii s náboženskými prvky. A upřímně řečeno, většina nám připadá opravdu divně.

Jenomže totéž si lidé mohou říkat, když poprvé navštíví naši církev. Říkají si, že jsme divní lidé. Proč například zpíváme písně na začátku a dokonce proč u toho někteří mají zavřené oči, a jiní zase zvedají ruce, zatímco další zpívají, jako by se jim nechtělo? A pak, v náboženství je hodně pověr a strachu, že uděláme něco, čemu nerozumíme, a co Boha urazí. Následkem jsou rituály nebo pověrčivé skutky (šlapaní správnou nohou napřed, křižování se ve vypjatých situacích, nebo drmolení Božího jména), často spjaté se strachem. 

Zkrátka, když se díváme mimo vlastní tradici, ostatní náboženství nám připadají mystická, divná a pověrčivá. Navíc je náboženství legalistické: legalismus znamená, že když nebudeš dělat to, co se Bohu líbí, nebude tě mít rád a já taky ne. Heslo zákonictví je: Snaž se víc. Přirozeně se pak cítíš odsouzen, protože ať se snažíš sebevíc, nedokážeš všechna ta pravidla naplnit. Náboženství může být také velmi pokrytecké, protože zvedám pro tvůj život standard, který sám nejsi schopen naplnit. Náboženství jako takové všem těmto věcem dává palivo, a způsobuje, že lidé jsou pověrčiví, zaměření na rituály, legalističtí a plní odsouzení. Nakonec tady máme lidi, kteří s těmito podivnými náboženstvími nechtějí mít nic společného. Koneckonců, kdo ví, které z nich má pravdu, každý má svou vlastní pravdu, ne? A tak vznikla některá synkretická náboženství, která se snaží kombinovat jednotlivé prvky různých systémů. Ať chceme nebo ne, náboženství nám připadá opravdu divné, když se nad tím racionálně zamyslíme. Důvodem, proč je náboženství tak divné je fakt, že samotná pointa náboženství je divná. Skrze náboženství se snažíme postavit most mezi námi a Bohem, mezi svatým a nesvatým, známým a neznámým. Snažíme se najít odpověď na něco, na co odpověď nemáme, jenže se zdá, že máme tolik zmatečných protichůdných signálů, a odpověď se pořád mění. Třebaže mnozí lidé cítí svou duchovnost, instinktivně se staví proti víře, když se podívají na stav světa okolo sebe, a na odpovědi, které nám náboženství poskytují.

Když se narodilo křesťanství (nemyslím teď, když se narodil Ježíš, ale když vznikla víra, které teď říkáme křesťanství), když čteš příběh, co se stalo, nenajdeš tam žádné divné náboženské věci. Příběh je to jednoduchý. Je tak jednoduchý, že je to přesně to, co doufáš, že najdeš, pokud opravdu je Bůh, který zná tvé jméno a zajímá se na tebe. To je totiž náš opravdový problém: Existuje skutečně Bůh? Kdo je opravdu Bůh? Můžeme ho fakt poznat? Skutečně zná Bůh mé jméno? Skutečně se o mě zajímá? Celé naše hledání a zkoumání je tu proto, že jsme ochotni dát cokoliv za jistotu toho, že víme, jak to je. Uprostřed lidské zkušenosti je totiž neobyčejná touha po smyslu: vědět, proč se věci dějí.

Minule jsem vám vyprávěl příběh muže, který zkonvertoval od svého náboženství. Byl to Saul z Tarsu, později přejmenovaný na Pavla, který opustil náboženství svých rodičů, kterým byl tradiční judaismus a stal se následovníkem Krista. Viděli jsme, že hledal smysl života a potažmo Boha v náboženství, díky čemuž věřil, že Bůh po něm chce, aby své náboženství ochránil od veškeré hereze, kterou pro něj víra v Krista byla. Když jsem se připravoval na tuto sérii, četl jsem knihu jednoho židovského rabína na téma, proč by se nemohl stát následovníkem Krista. V té knize Jacob Neusner (Rabín mluví s Ježíšem) zkoumal Ježíšova slova a učení a došel k závěru, že: Nyní vím, že pouze Bůh po mně může požadovat to, co požaduje Ježíš. Ježíšovo učení je velmi osobní, v jeho ohnisku je on sám, nikoliv jeho sdělení. Ptal jsem se už, ptám se znova – je potom vaším pánem Bůh? To je klíčová otázka. Ano, to jen ten základní rozdíl: Ježíš nemluvil jako prorok (jakým ho uznává judaismus a islám), ale jako někdo, kdo je Bohem samotným. Přivlastňoval si autoritu a stavěl se do centra víry místo zákona. Možná, že to dráždilo Saula, aby Ježíšovy přívržence pronásledoval.

Pak však Saul zakusil dost zvláštní zkušenost, při které se setkal s Bohem, který se mu však identifikoval jako ten Ježíš, kterého pronásleduje, a poslal ho otevírat oči jiným, kteří také hledají Boha na nesprávném místě, a aby jim vzkázal, že  můžeš přijmout odpuštění. Všechny náboženství světa tvrdí stejnou věc, ano, selhali jsme ve svém chování a ve svých vlastních očekáváních. A dokonce i v Božích očekáváních. Odpuštění obnovuje, spravuje a napravuje vztahy, stejně tak Bůh oznamuje světu, že je připraven, rozhodnut a ochoten odpustit tvé hříchy. Místo náboženství máš vztah s Bohem.

Pavel (jak si teď Saul říkal) udělal přesně to, začal cestovat po Římské říši a vyprávěl velmi poutavý příběh o Kristu. Když říkám „poutavý“, myslím to ironicky. Zkuste se vžít do kůže jeho posluchačů, kteří vyrostli s celým panteonem bohů a jejich příběhů, jak jim asi zněla tato verze: V Izraeli, ano, na tom okupovaném zapomenutém koutě říše, kterému říkáme Palestina, žil tesař, který se stal prorokem, ale vlastně byl Božím Synem, a teď chce, abys odhodil všechno, čemu věříš a následoval ho. Zní to poutavě? Při jedné z těchto cest přijel Pavel také do Atén, které byly skutečně velmi náboženským městem. Když se procházel ulicemi, viděl desítky a desítky model, soch a chrámů pro všechny možné bohy. Atéňané si říkali, musíme to mít pro všechny bohy, protože co kdybychom na nějakého významného zapomněli a on se na nás zlobil? Jejich náboženství bylo doslova pro všechny případy. Lidé byli velmi nábožní, ale ne úplně jistí. Uctívali raději všechno. Pavel tedy diskutoval s Židy i bohabojnými Řeky v synagoze a každý den také s lidmi, které potkával na náměstí.

Skutky 17,18-21 Debatovali s ním rovněž někteří epikurejští a stoičtí filosofové. Jedni říkali: "Co nám chce ten žvanil povídat?" a jiní: "Zdá se být zvěstovatelem cizích božstev!" (Kázal jim totiž Ježíše a vzkříšení z mrtvých.) Chopili se ho a vyvedli na Areopag se slovy: "Mohli bychom vědět, jaké nové učení to hlásáš? Zní nám to nějak zvláštně, a tak chceme vědět, co to má být." (Všichni Athéňané i cizinci, kteří tam pobývali, se totiž nezabývali ničím jiným, než aby říkali nebo poslouchali něco nového.) Pavlovy debaty neměly žádnou společnou půdu. Pavel nepřidal jen dalšího boha. Pavel se snaží říct, že začínáme od začátku. Je to současnost a skutečnost – potkáš lidi, co to viděli na vlastní oči.

Skutky 17,22-25  Pavel se postavil doprostřed Areopagu a řekl: "Athéňané, vidím, že jste v každém ohledu velmi nábožní lidé. Když jsem se tu procházel a pozoroval vaše náboženství, našel jsem také oltář, na němž je napsáno: NEZNÁMÉMU BOHU. Nuže, koho ctíte, aniž ho znáte, toho vám zvěstuji. Mluvím o mezeře, o které víš, ale se kterou si nejsi jistý. Bůh, který stvořil svět i všechno v něm, je Pánem nebe i země. Nebydlí v chrámech udělaných rukama ani si nedává lidskýma rukama sloužit, jako by něco potřeboval, protože sám všem dává život i dech a všechno. Bůh je větší než náboženství – Bůh se nevleze do chrámů. Bůh je příliš velký na to, aby vlezl do tvých systémů. Bůh tě dokonce ani nepotřebuje, on sám je dárce, je zdrojem života a požehnání.

Skutky 17,26-28 Z jednoho člověka učinil celé lidstvo, aby žilo na celém zemském povrchu. Vyměřil jim určená období a hranice jejich života, aby hledali Boha, zda by se ho snad mohli dotknout a nalézt ho - ačkoli není daleko od žádného z nás. `Vždyť jím žijeme, hýbeme se a trváme.´ Jak řekli někteří z vašich básníků: `Jsme přece jeho rodina.´ Tohle je Pavlova synopse náboženství. To je to, co náboženství ve skutečnosti je: systém, aby ses pokusil spojit s Bohem. Tady dokonce cituje jejich vlastní filozofy, kteří stejnou myšlenku potvrzují.

Skutky 17,29 Když tedy jsme Boží rodina, nemůžeme si myslet, že by se božská bytost mohla podobat zlatu, stříbru nebo kameni, výtvoru lidské zručnosti a důvtipu. Bůh ale přehlédl časy této nevědomosti a nyní ukládá všem lidem všude, aby činili pokání. Určil totiž den, v němž bude spravedlivě soudit svět skrze muže, kterého k tomu ustanovil, o čemž podal každému důkaz, když ho vzkřísil z mrtvých.“  Jinými slovy, Bůh je větší než co si můžeš představit nebo udělat. Bůh tuto nevědomost přehlížel. Bůh není nazlobený na tvé tradice a rituály, ale teď je čas na změnu tvého smyšlení: změň svůj názor na Boha, teď je čas na změnu myšlení. Důkaz, který Bůh poskytl, není mystický, ani pověrčivý, je v historii: je jim vzkříšení. Lidé, kteří to viděli, stále ještě žijí, můžete si zajet do Palestiny a setkat se s nimi.

Jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se začali posmívat, ale jiní řekli: "Poslechneme si to od tebe někdy jindy." Někteří se ale k němu připojili a uvěřili. Když vykucháš náboženství na jádro, dozvíš se v něm, že se musíme natáhnout k Bohu, ale v Kristu se Bůh dal poznat lidem, on se natáhl zpátky k nám. To není přídavek, nová verze, upgrade, ale tohle je konec a naplnění všech otázek, které ses po generace ptal. Náboženství se ptá, kdo má pravdu, lepší otázka je kdo je Ježíš. Ptá se, co je pravda, ale lepší otázka je, co se stalo. Ptá se, co bůh chce po nás, ale křesťanství říká, podívej se na to, co Bůh udělal pro nás. Táže se, jakou oběť mám přinést, ale místo toho se podívej na oběť, kterou Bůh přinesl. Náboženství má své místo. Dovádí nás k zásadním otázkám, které byly naprosto správné: je Bůh? Můžeme ho poznat? Můžeme mít věčný život? Co dělá z křesťanství tak radikální a odlišnou věc, je, že se Ježíš sám staví jako odpověď na tyto otázky. Kdo vidí jej, vidí Boha, říká. A jako důkaz uvádí, že vstane z mrtvých. Jestliže Kristus nevstal z mrtvých, naše víra je marná, zbytečná a hloupá. Vezměte si u východu přepsané vyučování, proč věříme ve vzkříšení.

Hledáme na správném místě?

V poslední době jsem slyšel několik konverzací lidí, kteří se účastnili nějakých akcí, které jsme jako Element pořádali, a v těchto konverzacích dávali najevo, že jsme sekta, či snad vůbec celá víra je směšná a křesťané taky. Zároveň ale tytéž lidi mezi nás něco táhlo, a ať už to byly jakékoliv důvody, jejich vztah k lidem víry je rozporuplný. Za posledních sto let prošel koneckonců vztah lidí k náboženství pozoruhodnými změnami. Před sto lety bylo běžné a normální, že jste věřili v Boha, pokud jste v té době byli skeptiky nebo agnostiky, byli jste považování za divné lidi, a to navzdory tomu, že filozofie vedoucí k ateismu rašily již celé devatenácté století. Pak ovšem svět zažil otřes dvou světových válek, studené války, a náboženské srážky s islámem, a někdy v polovině dvacátého století se nejvíce rozšířil postoj vyjádřený písní Johna Lennona Imagine, který se dá shrnout do premisy, že kdybychom odstranili veškeré náboženství, na světě by zavládl opravdový mír, protože náboženství je přece to, co přináší rozdělení a bolest. Jenomže, ke konci dvacátého století je tu hlas nové generace, která ztratila touhu po náboženství, ale nemůže popřít svou vlastní duchovnost. Díky tomu tady máme horoskop v každých novinách, v knihkupectví velké police literatury o všech možných duchovních cvičeních, a semináře o spiritualitě nabité mladými lidmi. Ztratili jsme víru, ale nedokážeme žít s prázdnotou bez nějakého světonázoru. Proto také vidíme, že někteří z nejznámějších proponentů vědeckého ateismu v dnešní době se uchylují k téměř náboženským praktikám, aby stvořili filozofii, která uspokojí ducha, ale vyřeže náboženství.

V sérii, kterou právě dnes začínáme, budu mluvit o lidech, kteří svou víru ztratili, nebo nikdy nenalezli, nebo snad ani nikdy nepřemýšleli nad tím, čemu věřit, protože to nepokládali za důležité. Pamatuji se na jednu dívku, která navštívila Element, a do té doby nikdy nepřemýšlela nad vírou. „Nasadili jste mi brouka do hlavy“, mi řekla. Strávila s námi týden na X-LARGE kempu, kde byla obklopena normálními, racionálními a inteligentními lidmi, kteří neodložili svůj mozek a přesto věří v Boha. Pozorovala je, mluvila s nimi, a přestože nesouhlasila s jejich vírou, „něco“, co nedokázala popsat, v ní rezonovalo. Její příběh není výjimkou. Mnozí lidé cítí svou duchovnost, ale instinktivně se staví proti víře, když se podívají na stav světa okolo sebe, což způsobuje, že ztrácet víru je běžnou životní zkušeností. 

Možná to prožíváš podobně. Možná je tvá víra zraněná a mizí. A zcela jistě proto můžeš mít oprávněné důvody. Stačí začít v historii. Historie náboženství je poznamenána krví. Stačí se podívat na španělskou inkvizici, křížové výpravy, terorismus, nebo zneužívání peněz či dokonce zneužívání dětí. Ve jménu náboženství bylo uskutečněno prakticky každé zlo, na které si můžete vzpomenout. Mužové a ženy, kteří měli přinášet slávu Bohu, přinášejí slávu sobě, budují své království, ne to Boží. Ve skutečnosti je jednoduché vybudovat celou kauzu proti náboženství. Zároveň, trochu divným způsobem, se mnozí z nás na tom sami podílejí. Mnozí z nás, a to dokonce i těch, kdo v Boha nevěří, se pokusili naklonit Boha na svou stranu. Jestli ses někdy modlil za svůj sportovní tým, aby vyhrál; nebo jestli ses někdy modlil jako kdysi mí nevěřící spolužáci před důležitou zkouškou, kdy říkali, že jestli tím projdou, budou v Boha věřit a určitě mu budou sloužit, aby na svůj slib zapomněli, jakmile zkouškou prošli; pak jsi vinen stejnou věcí: manipulací náboženství. Pro každý případ, kdyby náhodou nad námi někdo opravdu byl, pomodlíme se. Je to paradox, čteme horoskopy a navštěvujeme duchovní semináře spirituality právě proto, že odpovídáme na tu vnitřní rezonanci. 

Jenže, to v jaký systém věříme, nebo co praktikujeme, nebo co čteme, není náš hlavní problém. Všechny ty věci děláme z jiného důvodu. Náš opravdový problém je otázka, Kdo je opravdu Bůh? Existuje skutečně Bůh? Můžeme ho fakt poznat? Skutečně zná Bůh mé jméno? Skutečně se o mě zajímá? Celé naše hledání a zkoumání je tu proto, že jsme ochotni dát cokoliv za jistotu toho, že víme, jak to je. Uprostřed lidské zkušenosti je totiž neobyčejná touha po smyslu: vědět, proč se věci dějí. Neplatí to nutně o dobrých věcech, ale když se dějí špatné věci (onemocníme, ztratíme práci, někdy nás vykrade, neprojdeme zkouškou ve škole, prožijeme nehodu), tehdy se ptáme: Proč se to děje mně? A možná jste slyšeli, jak často lidé v téhle situaci říkají, že v tom určitě musí být nějaký smysl. Že se nic se neděje jen pro nic za nic. Tímto postojem ale ukazuješ víru ve smysl a logiku, protože chceš spojit body, a tím jsi vyjádřil touhu hledání. Díky tomu náboženství nikdy úplně nezmizí. Vždycky budou otázky, které ti nedovolí to nechat kompletně spát. Bude to jako pověstná matrixovská střepina v mozku, která ti nedovolí spát, a ty díky ní musíš hledat svého Morphea a cestu ven.

Možná ale hledáme Boha na nesprávných místech. Možná nás náboženství zklamává proto, že jsme přijali metody a způsoby, které způsobují, že hledáme smysl, záměr, logiku, a potažmo Boha, ale nemůžeme to najít, a tak ze zklamání své hledání ukončíme. Ale co když hledáme na nesprávném místě? Pokud totiž hledáme na nesprávném místě, pak dojedeme jen ke dvěma možným výsledkům. Jedním je, že předstíráme, že jsme Boha našli v nějakých rituálech nebo dogmatech, a druhým je to, že si otevřeně přiznáme, že nám to nedává žádný smysl a je to úplně zbytečné. A tehdy své náboženství zabalíme. Dáme ho do krabice, uložíme do sklepa a nechceme s ním už nic mít společného.

Dnes bych vám chtěl vyprávět příběh muže, který zkonvertoval od svého náboženství. Opustil náboženství svých rodičů, kterým byl tradiční judaismus a stal se následovníkem Krista. Jeho příběh je pro nás velmi důležitý, protože v něm uvidíme, jak tento muž hledal smysl života a potažmo Boha na nesprávném místě: v náboženství. Jeho příběh budeme číst ze starého dokumentu, napsaného okolo roku 50 po Kristu, který zachycuje rozhovor a příběh tohoto muže. Tento muž byl známým, a lidé v jeho době chtěli jeho příběh slyšet. Dokument o něm tedy koloval dvě stě let po blízkém Východě, opisoval se neustále dokola, protože lidé chtěli znát tento příběh a také příběh dalších lidí, kteří se rozhodli pro stejnou cestu. Dvě stě let poté někteří lidé vzali tento dokument a spolu s ním další spisky napsané na počátku tisíciletí, které vyprávěly o Kristu a té cestě, a dali je dohromady, těmto spiskům dnes říkáme Nový Zákon. Říkám to proto, že někteří říkají: „Já nevěřím v Bibli.“ To je v pořádku, tohle je příběh o opuštění náboženství. Bible jako taková přišla až dvě stě let po tomto příběhu, který byl zachycen v době, kdy se stal.

Předtím než se Pavel stal následovníkem té Cesty, byl ortodoxním Židem, který si myslel, že křesťanství je nová sekta, která musí být zničena za každou cenu. Pavel byl něco jako talibanská verze židovství (i když tento termín zní příkře ve světle zpráv z Afghánistánu), a to proto, že věřil, že jeho poslání od Boha je chránit čistotu svého náboženství i za cenu pronásledování a teroru těch, kteří ho ohrožují. Když se Pavel stal následovníkem Krista, šel do Jeruzaléma, aby kázal, že se stal následovníkem Cesty, ale rozhněvaní Židé ho vyhodili z chrámu a vyvolali nepokoj. Římané zakročili, protože si mysleli, že je to Egypťan, který chce vyvolat povstání, ale on jim řekl, že je Římským občanem, což mu zaručovali zvláštní práva. Přivedli ho tedy před krále Agrippu, což byl vnuk Heroda, který chtěl zabít Ježíše v Betlémě. Řekli mu: Pavle, vyprávěj nám svůj příběh. Pavel tedy začal. Řekl jim, že vždy býval dobrým Židem, popsal jim své vzdělání a farizejský původ. 

Řekl jim, kam chodil do školy, že byl vždy dobrým Židem. Vyprávěl jim o naději, kterou choval ve své teologii a ve své praxi. Pak se dostal ke křesťanům, a odsud si to budeme postupně číst. Skutky 26,9-10 Sám jsem se ovšem také domníval, že se musím všemožně stavět proti jménu Ježíše Nazaretského, což jsem také v Jeruzalémě dělal. Z pověření vrchních kněží jsem uvěznil mnoho svatých a hlasoval jsem pro jejich smrt. Vidíte, on si myslí, že tím, že bude lidi posílat na smrt, slouží Bohu. Tohle není žádná novinka, viďte? To co vidíme dnes okolo sebe a ve světě, se dělo již tehdy. Skutky 26,11-12  Po všech synagogách jsem je často nechával bičovat a nutil je k rouhání. Ve svém nepříčetném hněvu jsem je začal pronásledovat dokonce i v jiných městech. Pavel je mučil, nutil je zřeknout se víry rouháním. On byl skutečným věřícím ve své náboženství. Jednou jsem se s plnou mocí a pověřením od vrchních kněží vypravil do Damašku. Skutky 26,13-14  Cestou jsem, králi, uviděl světlo z nebe. I když to bylo kolem poledne, zářilo jasněji než slunce a obklopilo mě i můj doprovod. Když jsme všichni padli k zemi, uslyšel jsem hlas, který mi hebrejsky řekl: Saule,  Saule, proč mě pronásleduješ? Marně kopeš proti bodcům! Bodec byl na pohánění zvířat, byla to fráze, která znamenala: Bojuješ prohranou bitvu. Pavel byl zmaten. Dosud si myslel, že sloužil Bohu, ale jeho pohled na Boha byl špatný. Úplně se pletl, protože zkrátka hledal Boha na nesprávném místě. Skutky 26,15  Zeptal jsem se: Kdo jsi, Pane? a on řekl: Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Počkej. Myslel jsem, že vím, kde hledat Boha. Myslel jsem, že to mám zmáknuté. Myslel jsem, že se chovám tak, jak si přeješ. Ale můj pohled je od základu špatně.

Skutky 26,16-18  Zvedni se však a stůj. Ukázal jsem se ti, abych tě učinil služebníkem a svědkem toho, co jsi viděl, i toho, v čem se ti ještě ukážu. Budu tě vysvobozovat od tohoto lidu i od pohanů, ke kterým tě posílám, abys otvíral jejich oči, (Otevřeš jejich oči, protože stejně jako ty, hledali mě na nesprávných místech.) aby se obrátili od tmy ke světlu a od satanovy moci k Bohu, aby vírou ve mne přijali odpuštění hříchů a podíl mezi posvěcenými. Ježíš určuje počáteční bod vztahu s Bohem: aby přijali odpuštění hříchů. Znamená to, že jim chceš něco dát, nechceš jim něco vzít? Přesně tak.  Nikdy jsi nepotkal člověka, který může říct, že nikdy neselhal ve svých vlastních očekáváních, kdo nikdy nemusel nikoho požádat o odpuštění. Všechny náboženství světa tvrdí stejnou věc, ano, selhali jsme ve svém chování a ve svých vlastních očekáváních. A dokonce i v Božích očekáváních. Ale můžeš přijmout odpuštění. Odpuštění obnovuje, spravuje a napravuje vztahy, stejně tak Bůh oznamuje světu, že je připraven, rozhodnut a ochoten odpustit tvé hříchy.

Místo náboženství začíná něco jiného: vztah s Bohem. Najednou vidíš Boha na správných místech. Do té doby jsi vždy ukazoval na zlo a bolest světa s tím, kde je Bůh? Náboženství ti dává pocit, že tě někdo chce kontrolovat a manipulovat s tebou, ale neobnovuje vztah. Mohlo by to být také s tebou, že jsi zkrátka hledal smysl a Boha na nesprávném místě?