Představ si na chviličku, že máš dokonalou víru. Takovou tu víru, nebo jistotu, která vždy důvěřuje, že Bůh má vše pod kontrolou, ať se ve tvém životě děje cokoliv. Víru, skrze kterou Bůh slyší každou tvou modlitbu, a vždy reaguje na tvou situaci. Dokonce se díky ní zdáš nad věcí, nic tě nedokáže rozhodit, nic s tebou nekolísá. Možná dokonce znáš takové lidi okolo sebe, na první pohled se zdá, že nemají v životě na rozdíl od tebe žádné trápení, neprošli si žádným utrpením, mají vždy pozitivní postoj, který se ti někdy zdá… ano, trochu naivní. Máš chuť těm lidem poklepat na rameno, a říct jim, že neví nic o životě, a že ještě nevzali v úvahu tu či onu překážku. Na druhé straně tě trochu fascinují, a to hlavně proto, že když je poznáš blíže, zjistíš, že ve většině případů se nejedná o absenci těžkostí, ale spíše o způsob, jak je zvládají. Představ si, že takovou víru máš i ty. Jak jinak by tvůj život vypadal? Místo strachu jistota, místo pochyb jistota, že Bůh to má ve svých rukou, i když prožíváš osobní katastrofu: jsi vážně nemocen, rozpadá se ti rodina, jsi finančně na mizině a nemůžeš najít práci, a prožíváš otřes své vlastní identity.
Jak by tvůj život vypadal s takovou vírou? Je to utopie? Je to možné? Boží slovo nám ukazuje, že si Bůh přeje v nás vybudovat takový druh víry. Ve své podstatě se totiž jedná o otázku důvěry: Můžeme Bohu věřit v našich situacích? Ve skutečnosti, původní hřích nespočíval v nějakém samotném ovoci, které Adam s Evou podle příběhu Genesis snědli, ale ve faktu, že tím zpochybnili Boží důvěryhodnost. Had je svedl slovy: „Opravdu Bůh řekl…?“ a zasel semeno pochyb o Boží integritě tím, že jim tvrdil, že se jich Bůh bojí, že se bojí jejich vševědoucnosti pramenící z tohoto ovoce, že se bojí, že by byli jako on. Zpochybněná důvěra vedla ke ztrátě víry a v konečném důsledku ke ztrátě vztahu. Každý zdravý vztah, včetně lidských vztahů i vztahu s Bohem, je totiž založený na důvěře. Chybí-li důvěra, vztah se vytrácí. Bůh nás nevolá k dokonalému chování, ani k lepšímu poznání, ale ke vztahu s ním založeném na důvěře.
Proto je také ve Starém Zákoně Bůh opakovaně potěšen z důvěry lidí (uvěřil Abraham, a Bůh mu to připočetl jako spravedlnost), proto také Ježíš opakovaně víru oceňoval, byl z ní nadšený, a nadšeně za ni lidi chválil. Ve skutečnosti v evangeliích najdeme jen dva případy, kdy Ježíš z něčeho užasl, nebo byl překvapený, nebo ho něco nadchlo, a oba případy mají co do činění s vírou (jeden v pozitivním a druhý v negativním smyslu).
Evangelista Matouš vypráví o muži, který přišel za Ježíšem s prosbou o modlitbu za svého nemocného sluhu. Byl to římský voják, setník, a samotný fakt, že se zajímal o zdraví svého sluhy, i to, že kvůli tomu přišel za Židem, kterými Římané opovrhovali, stojí za povšimnutí. Ale Ježíše nadchla úplně jiná věc. Onen setník totiž prokázal velkou víru neboli velkou dávku důvěry. Když mu totiž Ježíš řekl, že přijde, setník odvětil: (Matouš 8,8-10) „Pane, nezasloužím si, abys vešel pod mou střechu. Řekni jen slovo, a můj služebník bude uzdraven. Sám jsem přece člověk, který podléhá velení a velí vojákům. Když někomu řeknu: „Jdi“, jde; když řeknu jinému: „Přijď“, přijde; když řeknu svému otroku: „Udělej to,“ udělá to.“ Ježíš, překvapen tím, co uslyšel, řekl těm, kteří šli za ním: „Amen, říkám vám, takovou víru jsem nikde v Izraeli nenašel!“
Okolo stojící nábožensky věrně založené Židy to muselo bolet v uších. Cože? Ježíš v celém Izraeli nenašel nikoho s takovou vírou, jakou má tento setník? Co Ježíše takhle nadchlo? Setník si byl vědom Ježíšovy autority. Pokud Ježíš skutečně je od Boha, pokud je skutečně Bohem, pak není omezený konat své zázraky v konkrétním čase a prostoru. A protože si setník uvědomoval, že opravdová autorita je založena na slovu vyřčeném v autoritě, pak sám Ježíšovi nabídne svou důvěru. Jinými slovy řekl, Ježíši, já vím, že ty máš autoritu, a cokoliv řekneš, to se stane. Nemusíš tedy mít se mnou zvláštní zacházení, já vím, že to máš ve svých rukou. Matouš pak píše, že přesně v tento okamžik, daleko od tohoto místa, v domě setníka vstal z postele uzdravený sluha.
Co je to tahle velká víra? Jak ji Bůh může vybudovat v našem životě? Dokážeme se naučit Bohu takto důvěřovat? Pokud to možné je, a já věřím, že ano, co nám pomůže růst do takhle velké víry? Když poslouchám příběhy lidí, kteří mají neobyčejnou víru, tedy důvěru v Boha, všímám si, že v jejich životech jsou jisté shodné znaky. Jsou to věci, které si Bůh používá k růstu jejich víry. Zároveň se ptám dalších vedoucích církví, čeho si všímají, a překvapivě se jedná o podobné věci, které si Bůh používá k růstu naší víry, prakticky kdekoliv jsme, a odkudkoliv pocházíme. Nejčastěji se jedná o pět věcí v různém pořadí a intenzitě. Není to exkluzivní list, třeba si právě ve tvém životě Bůh používá ještě něco jiného, ale těchto pět věcí jsou nejčastěji zmiňovanými činiteli v různých církvích, kulturách i zemích.
Jedná se o (1) praktické vyučování, (2) spojení ve vztazích, (3) privátní disciplínu, (4) osobní službu, a (5) zásadní okolnosti. Tyto, na první pohled snad až nenápadné věci, si Bůh používá, aby posilnil naší víru, zvětšil naší důvěru v něj a upevnil svůj vztah s námi.
sobota 30. října 2010
čtvrtek 28. října 2010
The Grace of God by Andy Stanley
The Review of The Grace of God by Andy Stanley
5 stars out of 5
I always enjoy reading Andy Stanley's books as well as listenning to his numerous podcasts from North Point current series, archives and leadership talks. As such I know that when Andy writes his ideas and quotable sentences, it is most likely carefully crafted piece of well thought art, and it is a well of wisdom for other leaders and speakers like me.
The Grace of God is different book than other Andy's work. While normally he would write the book based on one series he would have in North Point Church (such as It Came From Within; How Good is Good Enough; The Princliple of Path; Choosing to Cheat), this is actually based on several different series that Andy spoke, such as last year Christmas series, Loosing my Religion, and so on, but (as he says in the beginning of the book), he point out from these messages subject of grace even when his original message was about something else. As I was reading the book, I remembered the messages where I heard these stories and principles, however, it was all quite fresh because of this until now hidden underlying link of God's grace. As such, the book felt very different.
If I am not mistaken, Andy normally writes either principle based books on life or leadership books, but this could be easily considered his first ever book on theological matter, even though it is still written in fresh, conversational and practical Andy's signature style. If more of this would follow, I can't honestly wait to get them and read them!
5 stars out of 5
I always enjoy reading Andy Stanley's books as well as listenning to his numerous podcasts from North Point current series, archives and leadership talks. As such I know that when Andy writes his ideas and quotable sentences, it is most likely carefully crafted piece of well thought art, and it is a well of wisdom for other leaders and speakers like me.
The Grace of God is different book than other Andy's work. While normally he would write the book based on one series he would have in North Point Church (such as It Came From Within; How Good is Good Enough; The Princliple of Path; Choosing to Cheat), this is actually based on several different series that Andy spoke, such as last year Christmas series, Loosing my Religion, and so on, but (as he says in the beginning of the book), he point out from these messages subject of grace even when his original message was about something else. As I was reading the book, I remembered the messages where I heard these stories and principles, however, it was all quite fresh because of this until now hidden underlying link of God's grace. As such, the book felt very different.
If I am not mistaken, Andy normally writes either principle based books on life or leadership books, but this could be easily considered his first ever book on theological matter, even though it is still written in fresh, conversational and practical Andy's signature style. If more of this would follow, I can't honestly wait to get them and read them!
středa 27. října 2010
Čekárna: Lepší přístup
Život má pro nás víc čekání než bychom si přáli. Máme různé sny, máme různé možnosti, dokonce jsme mohli přijmout nějaká zaslíbení od Boha. Může se jednat o naději třeba na správného životního partnera, může se jednat o touhu zbohatnout v nějakém skvělém podnikatelském záměru, může se do naší naděje vtěsnat víru v uzdravení, zásah shůry, vyřešení rodinných starostí, či projít školou alespoň s přijatelným prospěchem. Ale jak všichni víme, rychlé scénáře málokdy fungují. Je to skoro, jako bychom byli v bodě A, a chtěli se dostat do bodu B s jasně vytyčenou trasou. Taková cesta by byla přímá a skvělá, a moc by nám vyhovovala, ale není pravda, řekněte mi sami, není pravda, že naše cesta je spíše tak trochu klikatá? Zatímco náš cíl je jasný a naše cesta se zdá přímá, většina z nás zakouší a bude zakoušet napětí a tenzi klikaté cesty. Cesty, která evokuje něco, co bychom mohli nazvat jako: Plán B.
Možná k životu potřebujeme podobný přístup, jaký měl Jonatán, syn krále Saula. V době, kdy se Izrael teprve formoval, a bojoval se svými nepřáteli, bojovali často s Filištíny, sousedním národem válečníků. Izraelité na první pohled toho mnoho neměli, Bible dokonce říká, že všem Saulovým a Jonatanovým mužům scházely meče i kopí. Jen Saul a jeho syn Jonatan je měli. Jednoho dne řekl Saulův syn Jonatan svému zbrojnošovi: 1 Samuel 14:6 "Pojď," řekl Jonatan svému zbrojnoši, "pronikneme ke hlídce těch neobřezanců. Snad bude Hospodin při nás. Vždyť Hospodinu není zatěžko zvítězit, ať už jich je mnoho nebo málo."
Všimněte si, co tady Jonatán říká. Uznává, že Bůh je dostatečně silný, aby jim pomohl zvítězit. Uznává, že s Boží pomocí může vše. Ale vyjadřuje naději, že to udělá. Jonatán neví, jestli bude Bůh skutečně při jeho armádě, jestli skutečně zvítězí. Vyjadřuje ale naději, že snad ano. A právě díky svému postoji snad je ochoten proniknout k hlídce svých nepřátel, aby zatímco všichni čekají na bitvu, zjistil, zda jeho keř hoří.
Když se blížíme k zásadním rozhodnutím, většina z nás zakouší zvýšenou touhu po slyšení Božího hlasu. Hledáme zvláštní znamení, božské příležitosti, otevřené dveře, ale zdá se, že právě v těchto situacích je Boží vůle tak těžko k nalezení. Zamilujeme se a teprve pak se ptáme Boha, co na to říká, ale naše emoce znemožňují mít otevřenou mysl. Dostaneme příležitost ke kariérnímu postupu a vidina peněz je tak lákavá, že si už předem říkáme, jak budeme jednou štědří a budeme bohulibě dávat. Máme možnost využít zkratku ve svém studiu, a říkáme si, jak ten extra čas využijeme pro Boha a dobro lidí. A tak doufáme v nadpřirozené potvrzení, které ale ne a ne přijít. Opravdu?
Někdy nám skutečně Bůh jasně řekne, o máme dělat, ale jsou to výjimečné situace. V drtivé většině případů nám dal svou knihu základních pravidel, my ji říkáme Bible, kde píše už dopředu, jaký typ mužů a žen si vzít nemáš, a jak se k nim nemáš a máš chovat před svatbou a po ní. Píše tam o štědrosti v malém, která se promění ve štědrost v mnohém, píše tam o oběti svého času, když ho máš málo, abys sklízel ovoce vztahů, když je skutečně potřebuješ.
Podívej se pořádně do Nového Zákona. Možná tě zarazí, jak málo se věnuje konkrétním rozhodnutím v oblastech, která my považujeme za klíčová, ale místo toho věnuje obrovský prostor rozvoji zbožného charakteru a iniciativnosti života, který důvěřuje Bohu a má naději na svůj hořící keř. Skutečně, možná netušíš, jestli se tvé sny a zaslíbení vyplní dnes. Nebo v dohledné době. Ale zatímco čekáš, možná bys měl pozorovat iniciativně svět okolo sebe s nadějí, že snad je právě tohle věc, kterou bys udělat měl, snad je právě to správné místo, kde bys měl být. Snad je to tvůj hořící keř, snad je to tvé svaté místo, kde se ti Bůh dá poznat jako tvůj Bůh. Snad bys místo stěžování si na pomalost naplňování životních nadějí měl vyjádřit svou víru v Boha a naději, že snad právě to je tvůj den. Možná místo povzdechu, že není nikdo vhodný na ženění nebo vdávání bys měl usilovat o to, abys byl mužem nebo ženou, kteří stojí za to, aby byli chtění. Možná bys měl kultivovat svůj charakter a iniciativu, abys obstál v příležitostech, které se před tebou otevřou.
Zatímco čekáme na Boha a jeho hlas, snad je čas na dělání všech těch věcí, které ti Bůh už řekl, ať už tím, že je napsal do Bible, nebo tím, že ti je řekl přímo. Snad totiž bude s tebou právě tento, dnešní, den. Dokážeš ovšem udržet svou mysl otevřenou na Boha v napětí plánu B?
Možná k životu potřebujeme podobný přístup, jaký měl Jonatán, syn krále Saula. V době, kdy se Izrael teprve formoval, a bojoval se svými nepřáteli, bojovali často s Filištíny, sousedním národem válečníků. Izraelité na první pohled toho mnoho neměli, Bible dokonce říká, že všem Saulovým a Jonatanovým mužům scházely meče i kopí. Jen Saul a jeho syn Jonatan je měli. Jednoho dne řekl Saulův syn Jonatan svému zbrojnošovi: 1 Samuel 14:6 "Pojď," řekl Jonatan svému zbrojnoši, "pronikneme ke hlídce těch neobřezanců. Snad bude Hospodin při nás. Vždyť Hospodinu není zatěžko zvítězit, ať už jich je mnoho nebo málo."
Všimněte si, co tady Jonatán říká. Uznává, že Bůh je dostatečně silný, aby jim pomohl zvítězit. Uznává, že s Boží pomocí může vše. Ale vyjadřuje naději, že to udělá. Jonatán neví, jestli bude Bůh skutečně při jeho armádě, jestli skutečně zvítězí. Vyjadřuje ale naději, že snad ano. A právě díky svému postoji snad je ochoten proniknout k hlídce svých nepřátel, aby zatímco všichni čekají na bitvu, zjistil, zda jeho keř hoří.
Když se blížíme k zásadním rozhodnutím, většina z nás zakouší zvýšenou touhu po slyšení Božího hlasu. Hledáme zvláštní znamení, božské příležitosti, otevřené dveře, ale zdá se, že právě v těchto situacích je Boží vůle tak těžko k nalezení. Zamilujeme se a teprve pak se ptáme Boha, co na to říká, ale naše emoce znemožňují mít otevřenou mysl. Dostaneme příležitost ke kariérnímu postupu a vidina peněz je tak lákavá, že si už předem říkáme, jak budeme jednou štědří a budeme bohulibě dávat. Máme možnost využít zkratku ve svém studiu, a říkáme si, jak ten extra čas využijeme pro Boha a dobro lidí. A tak doufáme v nadpřirozené potvrzení, které ale ne a ne přijít. Opravdu?
Někdy nám skutečně Bůh jasně řekne, o máme dělat, ale jsou to výjimečné situace. V drtivé většině případů nám dal svou knihu základních pravidel, my ji říkáme Bible, kde píše už dopředu, jaký typ mužů a žen si vzít nemáš, a jak se k nim nemáš a máš chovat před svatbou a po ní. Píše tam o štědrosti v malém, která se promění ve štědrost v mnohém, píše tam o oběti svého času, když ho máš málo, abys sklízel ovoce vztahů, když je skutečně potřebuješ.
Podívej se pořádně do Nového Zákona. Možná tě zarazí, jak málo se věnuje konkrétním rozhodnutím v oblastech, která my považujeme za klíčová, ale místo toho věnuje obrovský prostor rozvoji zbožného charakteru a iniciativnosti života, který důvěřuje Bohu a má naději na svůj hořící keř. Skutečně, možná netušíš, jestli se tvé sny a zaslíbení vyplní dnes. Nebo v dohledné době. Ale zatímco čekáš, možná bys měl pozorovat iniciativně svět okolo sebe s nadějí, že snad je právě tohle věc, kterou bys udělat měl, snad je právě to správné místo, kde bys měl být. Snad je to tvůj hořící keř, snad je to tvé svaté místo, kde se ti Bůh dá poznat jako tvůj Bůh. Snad bys místo stěžování si na pomalost naplňování životních nadějí měl vyjádřit svou víru v Boha a naději, že snad právě to je tvůj den. Možná místo povzdechu, že není nikdo vhodný na ženění nebo vdávání bys měl usilovat o to, abys byl mužem nebo ženou, kteří stojí za to, aby byli chtění. Možná bys měl kultivovat svůj charakter a iniciativu, abys obstál v příležitostech, které se před tebou otevřou.
Zatímco čekáme na Boha a jeho hlas, snad je čas na dělání všech těch věcí, které ti Bůh už řekl, ať už tím, že je napsal do Bible, nebo tím, že ti je řekl přímo. Snad totiž bude s tebou právě tento, dnešní, den. Dokážeš ovšem udržet svou mysl otevřenou na Boha v napětí plánu B?
pondělí 25. října 2010
Čekárna: Má Bůh plán pro náš život?
Říkali jste si někdy, že opravdu nevíte, co máte dělat, když se nic neděje? Všichni jsme takovou situaci mnohokrát zažili. Modlíme se za něco, čekáme na něco, doufáme v něco, ale na první pohled se zdá, že se nic neděje. Zdá se, že na nás zapomněli lidé a možná taky Bůh. Tam si nejsme úplně jisti, ale jsou situace, kdy to tomu úplně nasvědčuje. Já takovou situaci z duše nesnáším. Mám rád, když se věci hýbou kupředu, když vidím nějaký postup, a štve mě, pokud se zdá, že se nic neděje. Ve skutečnosti nesnáším čekání jakéhokoliv druhu, nemám rád fronty, a když například cestuji, snažím se být rychlý, jak jen to jde. Jenomže, kdykoliv otevřeme něčí příběh, který opravdu významně ovlivnil svět, a nemusí to být jen z Bible, nacházíme tam na první pohled hluché momenty, které však měly svůj velký význam. Byly ta časy přípravy, formování a ukázka pravého charakteru. To ovšem nic nemění na tom, že čekání mě frustruje!
Znáte to taky? Přesto, život má víc čekání než bychom si přáli. Máme různé sny, máme různé možnosti, dokonce jsme mohli přijmout nějaká zaslíbení od Boha, kterým věříme, dokonce je můžeme i vyznávat. Může se jednat o naději třeba na správného životního partnera, může se jednat o touhu zbohatnout v nějakém skvělém podnikatelském záměru, může se do naší naděje vtěsnat víru v uzdravení, zásah shůry, vyřešení rodinných starostí, či projít školou alespoň s přijatelným prospěchem. Ale jak všichni víme, rychlé scénáře málokdy fungují. Neexistuje podnikání, kde máš rychlý a bezbolestný výdělek, neexistuje jistota rychlého uzdravení, rodinné svízele se řeší někdy léta a ten vysněný manžel nebo manželka? Nikde na obzoru! Je to skoro, jako bychom byli v bodě A, a chtěli se dostat do bodu B s jasně vytyčenou trasou. Taková cesta by byla přímá a skvělá, a moc by nám vyhovovala, ale není pravda, řekněte mi sami, není pravda, že naše cesta je spíše tak trochu klikatá? Možná do cíle dojdeme, ale kdy a jak? Zatímco náš cíl je jasný a naše cesta se zdá přímá, většina z nás zakouší a bude zakoušet napětí a tenzi klikaté cesty. Cesty, která evokuje něco, co bychom mohli nazvat jako: Plán B. Myslíme si, že když máme zaslíbení nebo sen, je to něco jako Boží plán A, ale ve skutečnosti se náš život ubírá po alternativní trase.
Vezměte si takového starověkého Mojžíše. Narodil se v době, kdy byl jeho lid otroky v Egyptě, a jemu samotnému hrozila smrt hned po narození, ale přežil, byl náhodně vytažen z vody faraonovou dcerou, a díky tomu vyrostl jako její adoptivní syn na královském dvoře, dostalo se mu vzdělání a všech dalších skvělých věcí, které jako vnuk faraona, považovaného za boha, mít můžete. Ale pak, když mu bylo zhruba čtyřicet let, poznal svou minulost a pocítil sounáležitost se svým těžce zkoušeným národem. Uviděl Izraelce, jak živoří, a pocítil touhu jim pomoci. Protože, proč jinak by byl na dvoře faraona, než aby měl příležitost, schopnost a sílu pomoci jednou svým lidem? A tak se Mojžíš rozhodl jednat. Rozhodl se vzít spravedlnost do svých rukou, a když viděl Egypťana, jak bije Izraelce, odstranil ho. Následkem této vraždy však musel uprchnout do pouště, kde žil dalších čtyřicet let jako nomád, který pase stáda. Z paláce do pouště. To zrovna nezní jako kariérní postup! Necítíš se někdy tak? Uděláš něco, co si myslíš, že udělat máš, jednáš správně, někomu pomůžeš, a výsledkem, přesně podle rčení Za dobrotu na žebrotu, je poušť! A pak jednoho dne jde Mojžíš po poušti, pase své stádo, možná hledá zbloudilou ovci, kvůli které musí vystoupat až na jednu horu. A na ní spatří zvláštní úkaz. Vidí keř, který hoří (což není nic zvláštního, po zásahu blesku mohlo být takových keřů spousta), ale tenhle byl zvláštní, keř totiž hořel tak, že ho neubývalo.
Exodus 3,2-3 Mojžíš se podíval a hle, keř planul ohněm, ale nebyl stravován. Řekl si tedy: "Musím tam přece jít, abych viděl tu velikou podívanou - jak to, že ten keř neshoří!" Keř zůstával stále stejný! Mám otázku. Jak dlouho se Mojžíš díval na keř, který hoří, aby poznal, že navzdory plamenům zůstává stejný? Minutu, dvě, patnáct, půlhodiny? Jak rychle to poznal? Jak dlouho musel čekat?
Uprostřed našeho čekání totiž lehce přehlédneme malé věci, ve kterých je Bůh, a skrze které se nám chce dát poznat, protože čekáme na „tu velkou věc“! Čekáme na to, až nám Bůh řekne, abychom se pohnuli, nebo aktivně zkoumáme to, co se okolo nás děje s otevřenou myslí a otevřeným srdcem? Kdy k Mojžíšovi promluvil Bůh?
Exodus 3,4-6 Když Bůh viděl, že se Mojžíš přichází podívat, zavolal na něj Bůh z prostředku keře: "Mojžíši! Mojžíši!" "Zde jsem," odpověděl Mojžíš. Na to mu řekl: "Nepřibližuj se! Zuj si obuv z nohou, neboť místo, na němž stojíš, je svatá půda." Potom řekl: "Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův." Když Bůh viděl, že se Mojžíš přichází podívat, potom na něj zavolal a nakonec ho poslal do Egypta vyzbrojeného mocí a moudrostí naplnit poslání, které poprvé pocítil před celými čtyřiceti lety. Byla Mojžíšova cesta přímá? Nebo byla hodně klikatá? Proč nás tak frustruje, že neslyšíme Boží hlas tak často, jak bychom si přáli? Proč se zdá, že se někdy nic neděje? Možná je to proto, že bereme za bernou minci slavný výrok, že Bůh nás miluje a má plán pro náš život. Co to ale znamená?
Zdá se, že máme za to, že Bůh má pro nás plán, a tento plán vypadá něco na způsob stavebních plánů. Jinými slovy, že je náš život nalinkovaný předem, a proto doufáme, že skrze nějaké zdroje, od proroctví až po usilovné studium (a to vůbec nemluvím o pohanských verzích hledání plánů jako třeba horoskopy nebo hádání s kávové sedliny), najdeme výčet kroků, který máme udělat k dosažení plánu. Viděli jste někdy stavební plán? Nějaké jsem musel ke své frustraci rýsovat na stavební průmyslovce, já „umělec“, který musel kreslit milimetrovou deskriptivu a plány! Podle mých plánů by kterýkoliv dům jistě spadl. Jenže Boží vůle není stavební plán. Tvůj život není nalinkovaný. Tvůj život je ve skutečnosti skoro celý v tomto plánu B. Možná, že směřuješ ke správnému cíli, ale ta cesta je značně těžší a klikatější, než by se zdálo na první pohled. Ve skutečnosti je Boží plán pro tvůj život něco jako plán hry. Může se jednat o sportovní plán. Viděli jste někdy trenéra, jak si bere oddychový čas, a na tabulku kreslí plán hry? Dělá to proto, aby ukázal, co jeho tým má hrát. Jenže je tam mnoho neznámých. Nevíme, jestli jeho tým získá míč. Nevíme, jestli ten druhý tým udělá to, co předpokládáme, nebo zareagují jinak. Zkrátka, čeká nás křehká a nepředvídatelná budoucnost. Přesně jako náš život.
Zatímco stavební plán je nakreslen tak, aby se přesně dodržoval, a plnil veškeré povinnosti, plán hry vytváří prostor pro iniciativu a pohyb. Vytváří prostor pro to, abys šel prozkoumat hořící keř. Vytváří prostředí pro to, aby tvé čekání bylo vyplněno pohybem, iniciativou, ochotným a otevřeným srdcem, a pilnýma rukama. Ježíš vždy užasl z víry, která ovšem není statická věc, je to aktivní krok směrem k Bohu, je to ochota udělat odvážně krok kupředu a nečekat, až bude vše jasné, ale udělat všechno, co je potřeba. Ve své podstatě je tato ochota vyjádřením víry.
Znáte to taky? Přesto, život má víc čekání než bychom si přáli. Máme různé sny, máme různé možnosti, dokonce jsme mohli přijmout nějaká zaslíbení od Boha, kterým věříme, dokonce je můžeme i vyznávat. Může se jednat o naději třeba na správného životního partnera, může se jednat o touhu zbohatnout v nějakém skvělém podnikatelském záměru, může se do naší naděje vtěsnat víru v uzdravení, zásah shůry, vyřešení rodinných starostí, či projít školou alespoň s přijatelným prospěchem. Ale jak všichni víme, rychlé scénáře málokdy fungují. Neexistuje podnikání, kde máš rychlý a bezbolestný výdělek, neexistuje jistota rychlého uzdravení, rodinné svízele se řeší někdy léta a ten vysněný manžel nebo manželka? Nikde na obzoru! Je to skoro, jako bychom byli v bodě A, a chtěli se dostat do bodu B s jasně vytyčenou trasou. Taková cesta by byla přímá a skvělá, a moc by nám vyhovovala, ale není pravda, řekněte mi sami, není pravda, že naše cesta je spíše tak trochu klikatá? Možná do cíle dojdeme, ale kdy a jak? Zatímco náš cíl je jasný a naše cesta se zdá přímá, většina z nás zakouší a bude zakoušet napětí a tenzi klikaté cesty. Cesty, která evokuje něco, co bychom mohli nazvat jako: Plán B. Myslíme si, že když máme zaslíbení nebo sen, je to něco jako Boží plán A, ale ve skutečnosti se náš život ubírá po alternativní trase.
Vezměte si takového starověkého Mojžíše. Narodil se v době, kdy byl jeho lid otroky v Egyptě, a jemu samotnému hrozila smrt hned po narození, ale přežil, byl náhodně vytažen z vody faraonovou dcerou, a díky tomu vyrostl jako její adoptivní syn na královském dvoře, dostalo se mu vzdělání a všech dalších skvělých věcí, které jako vnuk faraona, považovaného za boha, mít můžete. Ale pak, když mu bylo zhruba čtyřicet let, poznal svou minulost a pocítil sounáležitost se svým těžce zkoušeným národem. Uviděl Izraelce, jak živoří, a pocítil touhu jim pomoci. Protože, proč jinak by byl na dvoře faraona, než aby měl příležitost, schopnost a sílu pomoci jednou svým lidem? A tak se Mojžíš rozhodl jednat. Rozhodl se vzít spravedlnost do svých rukou, a když viděl Egypťana, jak bije Izraelce, odstranil ho. Následkem této vraždy však musel uprchnout do pouště, kde žil dalších čtyřicet let jako nomád, který pase stáda. Z paláce do pouště. To zrovna nezní jako kariérní postup! Necítíš se někdy tak? Uděláš něco, co si myslíš, že udělat máš, jednáš správně, někomu pomůžeš, a výsledkem, přesně podle rčení Za dobrotu na žebrotu, je poušť! A pak jednoho dne jde Mojžíš po poušti, pase své stádo, možná hledá zbloudilou ovci, kvůli které musí vystoupat až na jednu horu. A na ní spatří zvláštní úkaz. Vidí keř, který hoří (což není nic zvláštního, po zásahu blesku mohlo být takových keřů spousta), ale tenhle byl zvláštní, keř totiž hořel tak, že ho neubývalo.
Exodus 3,2-3 Mojžíš se podíval a hle, keř planul ohněm, ale nebyl stravován. Řekl si tedy: "Musím tam přece jít, abych viděl tu velikou podívanou - jak to, že ten keř neshoří!" Keř zůstával stále stejný! Mám otázku. Jak dlouho se Mojžíš díval na keř, který hoří, aby poznal, že navzdory plamenům zůstává stejný? Minutu, dvě, patnáct, půlhodiny? Jak rychle to poznal? Jak dlouho musel čekat?
Uprostřed našeho čekání totiž lehce přehlédneme malé věci, ve kterých je Bůh, a skrze které se nám chce dát poznat, protože čekáme na „tu velkou věc“! Čekáme na to, až nám Bůh řekne, abychom se pohnuli, nebo aktivně zkoumáme to, co se okolo nás děje s otevřenou myslí a otevřeným srdcem? Kdy k Mojžíšovi promluvil Bůh?
Exodus 3,4-6 Když Bůh viděl, že se Mojžíš přichází podívat, zavolal na něj Bůh z prostředku keře: "Mojžíši! Mojžíši!" "Zde jsem," odpověděl Mojžíš. Na to mu řekl: "Nepřibližuj se! Zuj si obuv z nohou, neboť místo, na němž stojíš, je svatá půda." Potom řekl: "Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův." Když Bůh viděl, že se Mojžíš přichází podívat, potom na něj zavolal a nakonec ho poslal do Egypta vyzbrojeného mocí a moudrostí naplnit poslání, které poprvé pocítil před celými čtyřiceti lety. Byla Mojžíšova cesta přímá? Nebo byla hodně klikatá? Proč nás tak frustruje, že neslyšíme Boží hlas tak často, jak bychom si přáli? Proč se zdá, že se někdy nic neděje? Možná je to proto, že bereme za bernou minci slavný výrok, že Bůh nás miluje a má plán pro náš život. Co to ale znamená?
Zdá se, že máme za to, že Bůh má pro nás plán, a tento plán vypadá něco na způsob stavebních plánů. Jinými slovy, že je náš život nalinkovaný předem, a proto doufáme, že skrze nějaké zdroje, od proroctví až po usilovné studium (a to vůbec nemluvím o pohanských verzích hledání plánů jako třeba horoskopy nebo hádání s kávové sedliny), najdeme výčet kroků, který máme udělat k dosažení plánu. Viděli jste někdy stavební plán? Nějaké jsem musel ke své frustraci rýsovat na stavební průmyslovce, já „umělec“, který musel kreslit milimetrovou deskriptivu a plány! Podle mých plánů by kterýkoliv dům jistě spadl. Jenže Boží vůle není stavební plán. Tvůj život není nalinkovaný. Tvůj život je ve skutečnosti skoro celý v tomto plánu B. Možná, že směřuješ ke správnému cíli, ale ta cesta je značně těžší a klikatější, než by se zdálo na první pohled. Ve skutečnosti je Boží plán pro tvůj život něco jako plán hry. Může se jednat o sportovní plán. Viděli jste někdy trenéra, jak si bere oddychový čas, a na tabulku kreslí plán hry? Dělá to proto, aby ukázal, co jeho tým má hrát. Jenže je tam mnoho neznámých. Nevíme, jestli jeho tým získá míč. Nevíme, jestli ten druhý tým udělá to, co předpokládáme, nebo zareagují jinak. Zkrátka, čeká nás křehká a nepředvídatelná budoucnost. Přesně jako náš život.
Zatímco stavební plán je nakreslen tak, aby se přesně dodržoval, a plnil veškeré povinnosti, plán hry vytváří prostor pro iniciativu a pohyb. Vytváří prostor pro to, abys šel prozkoumat hořící keř. Vytváří prostředí pro to, aby tvé čekání bylo vyplněno pohybem, iniciativou, ochotným a otevřeným srdcem, a pilnýma rukama. Ježíš vždy užasl z víry, která ovšem není statická věc, je to aktivní krok směrem k Bohu, je to ochota udělat odvážně krok kupředu a nečekat, až bude vše jasné, ale udělat všechno, co je potřeba. Ve své podstatě je tato ochota vyjádřením víry.
pondělí 4. října 2010
My Boha delame: vyborny clanek z MF DNES od Benjamina Kurase
Jak se dělá Pán Bůh
velikost textu:
4. října 2010 0:00
My Boha neděláme, říkával Blairův vrchní poradce Alastair Campbell, a zakázal mu o Bohu se zmiňovat. Ono se už proslýchalo, že se Tony chystá konvertovat na katolictví své ženy, a nebýt Campbella, stal by se prvním britským katolickým premiérem.
Campbellovi nešlo o to chránit anglikánskou ústavu jako spíš prosazovat politiku evropské levice – likvidaci vlivu náboženství na společnost. Tato politika celého období vlády New Labour téměř vyhnala křesťanství do ilegality všelijakými soudními výnosy, jako bylo odebrání licence křesťanským adopčním agenturám odmítajícím předávat děti homosexuálním párům, zrušení Vánoc v některých lokalitách nebo trestní stíhání prodejce Biblí v muslimské čtvrti za „podněcování rasové nenávisti“. Kopnout si do něčeho křesťanského se stalo pokrokovou módou a křesťanství se začalo bojácně a stydlivě krčit v koutě. A protože na sebevědomější muslimy si nikdo takto netroufl, zamýšlená sekularizace se pomalu začínala přeměňovat v islamizaci.
A pak přišla nová vláda Con-Lib s novým heslem: „My Boha děláme.“
Pronesla je předsedkyně Konzervativní strany, spanilá osmatřicetiletá právnička a nově pasovaná baronka Sayeeda Warsi, jinak též první muslimka v britském vládním kabinetu. U britských muslimů se proslavila tím, že ji už párkrát bombardovali rajčaty a varovali ji, že by to mohlo být i něco tvrdšího. Hovořila však ne k muslimům, nýbrž k anglikánským biskupům, několik dní před papežovou návštěvou. Ujistila je, že „tato vláda je s náboženskou vírou v pohodě a je ochotná o věcech víry diskutovat“. A oznámila jim „plány, podle nichž budete mít větší pravomoci, větší odpovědnost a větší volbu působit v našich komunitách a aplikovat vaše dovednosti“.
„Wow,“ vyvalili oči nejen biskupové, nýbrž i vládní ministři, kteří její „vládní program“ slyšeli poprvé. Ale aby ji v tom nenechal plavat samotnou, premiér Cameron to spěchal dodatečně potvrdit a k papežovi se přátelsky přihlásil.
„Žádný Bůh se tady dělat nebude,“ nakrkl se profesor genetiky Richard Dawkins a s padesátkou „agresivně sekulárních“ intelektuálů vydal v tisku proti návštěvě papeže protest citující mimo jiné nepotrestanou kněžskou pedofilii.
Papež odpověděl (s typicky německou neomaleností), že takový „agresivní sekularismus vede k nacismu“, což bylo přece jen trochu silné kafe i na Brity věřící.
„I bude,“ lovil ho z bryndy vrchní rabín, když ho za všechny britské náboženské obce vítal uctěním jeho „štědrosti ducha“ ve smiřování evropských náboženství a zopakoval jeho naléhavou otázku, zda „společnost, která ztratila víru v Boha, může udržet víru v sebe samu a přežít“.
Ať už v této přestřelce fandíme jedněm nebo druhým, sotva nám unikne, že papežovou konfrontací se náboženství opět dostává dramaticky na jednací stůl. Patříme-li k agresivním sekularistům, stálo by nám za to začít počítat, zda náboženství opravdu spáchalo víc krutostí než ateismus. Zeptat se, jakou kulturu a civilizaci vlastně ateismus tvoří. A zda nám taková kultura a civilizace stojí za záchranu a proč.
Jeden londýnský rabín to shrnul takto: „Mnohokrát jsem uvažoval přestoupit na ateismus. Jenže on nemá žádné náboženské svátky.“
Big Ben Benjamina Kurase
MF DNES 4.10.2010
velikost textu:
4. října 2010 0:00
My Boha neděláme, říkával Blairův vrchní poradce Alastair Campbell, a zakázal mu o Bohu se zmiňovat. Ono se už proslýchalo, že se Tony chystá konvertovat na katolictví své ženy, a nebýt Campbella, stal by se prvním britským katolickým premiérem.
Campbellovi nešlo o to chránit anglikánskou ústavu jako spíš prosazovat politiku evropské levice – likvidaci vlivu náboženství na společnost. Tato politika celého období vlády New Labour téměř vyhnala křesťanství do ilegality všelijakými soudními výnosy, jako bylo odebrání licence křesťanským adopčním agenturám odmítajícím předávat děti homosexuálním párům, zrušení Vánoc v některých lokalitách nebo trestní stíhání prodejce Biblí v muslimské čtvrti za „podněcování rasové nenávisti“. Kopnout si do něčeho křesťanského se stalo pokrokovou módou a křesťanství se začalo bojácně a stydlivě krčit v koutě. A protože na sebevědomější muslimy si nikdo takto netroufl, zamýšlená sekularizace se pomalu začínala přeměňovat v islamizaci.
A pak přišla nová vláda Con-Lib s novým heslem: „My Boha děláme.“
Pronesla je předsedkyně Konzervativní strany, spanilá osmatřicetiletá právnička a nově pasovaná baronka Sayeeda Warsi, jinak též první muslimka v britském vládním kabinetu. U britských muslimů se proslavila tím, že ji už párkrát bombardovali rajčaty a varovali ji, že by to mohlo být i něco tvrdšího. Hovořila však ne k muslimům, nýbrž k anglikánským biskupům, několik dní před papežovou návštěvou. Ujistila je, že „tato vláda je s náboženskou vírou v pohodě a je ochotná o věcech víry diskutovat“. A oznámila jim „plány, podle nichž budete mít větší pravomoci, větší odpovědnost a větší volbu působit v našich komunitách a aplikovat vaše dovednosti“.
„Wow,“ vyvalili oči nejen biskupové, nýbrž i vládní ministři, kteří její „vládní program“ slyšeli poprvé. Ale aby ji v tom nenechal plavat samotnou, premiér Cameron to spěchal dodatečně potvrdit a k papežovi se přátelsky přihlásil.
„Žádný Bůh se tady dělat nebude,“ nakrkl se profesor genetiky Richard Dawkins a s padesátkou „agresivně sekulárních“ intelektuálů vydal v tisku proti návštěvě papeže protest citující mimo jiné nepotrestanou kněžskou pedofilii.
Papež odpověděl (s typicky německou neomaleností), že takový „agresivní sekularismus vede k nacismu“, což bylo přece jen trochu silné kafe i na Brity věřící.
„I bude,“ lovil ho z bryndy vrchní rabín, když ho za všechny britské náboženské obce vítal uctěním jeho „štědrosti ducha“ ve smiřování evropských náboženství a zopakoval jeho naléhavou otázku, zda „společnost, která ztratila víru v Boha, může udržet víru v sebe samu a přežít“.
Ať už v této přestřelce fandíme jedněm nebo druhým, sotva nám unikne, že papežovou konfrontací se náboženství opět dostává dramaticky na jednací stůl. Patříme-li k agresivním sekularistům, stálo by nám za to začít počítat, zda náboženství opravdu spáchalo víc krutostí než ateismus. Zeptat se, jakou kulturu a civilizaci vlastně ateismus tvoří. A zda nám taková kultura a civilizace stojí za záchranu a proč.
Jeden londýnský rabín to shrnul takto: „Mnohokrát jsem uvažoval přestoupit na ateismus. Jenže on nemá žádné náboženské svátky.“
Big Ben Benjamina Kurase
MF DNES 4.10.2010
Místo pro každého: Růst naší víry
Vítám vás u třetí části série Místo pro každého. Právě jsme začali osmý rok existence Elementu, který vznikl jako sen o církvi, která bude srozumitelná lidem, a bude lidem rozumět. Už jsme mluvili o tom, jak je většina našich církví navržena pro lidi, co do církve už patří. Gravitační pole každé církve je nasměrováno směrem k těm, co jsou už uvnitř, a pokud si nedáme pozor, začneme tím komunikovat, že křesťanství je pro lidi v církvi, nebo dokonce, že Ježíš přišel pro lidi v církvi. Instinktivně ale víme, že Ježíš nepřišel jen pro lidi v církvi. Vždyť v nejznámějším verši Bible se říká, že Bůh miloval svět. Právě proto se církev rozhodla nečinit potíže (jinými slovy zlehčovat cestu těm, kteří se obracejí k Bohu. Ale církev chce být víc než jen prostředí, kde ti nikdo nečiní potíže hledat Boha. Církev jsou lidé. Lidé, kteří se rozhodli být bratry (a sestrami) a odváží se budovat přátelství. Jsou to lidé, kteří se rozhodli být spolupracovníky a zapojili se do aktivní služby. Jsou to lidé, kteří si stojí po boku jako spolubojovníci. Dnes se podíváme na poslední část, ve které si ukážeme, proč děláme některé věci, které děláme. Prakticky všechny věci, které děláme, jsou navrženy jako pomůcka na tvé cestě objevování, poznávání a růstu ve vztahu s Bohem. Jsou to věci, které pomáhají růstu víry.
Když budeš číst všechny čtyři evangelia, najdeš tam zajímavé informace o Kristu, kterých by sis jinak nemusel všimnout, kdybychom měli jen jedno evangelium. A mimo jiné tam najdeš zajímavou věc, že totiž jsou zaznamenány pouze dva případy, kdy Ježíš byl překvapený, užaslý nebo udivený, a oba tyto případy se týkají víry. První, pozitivní případ, se týká římského setníka, kdy Ježíš užasl nad jeho velkou vírou; druhý případ se týká nedostatku víry. V obou případech však Ježíše udivila víra. Římský setník přišel za Ježíšem s prosbou o modlitbu za svého nemocného sluhu. Když mu Ježíš řekl, že přijde, setník mu na to odvětil: (Matouš 8,8-10) Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven. Vždyť i já jsem člověk postavený pod pravomocí a mám pod sebou vojáky; a řeknu-li tomuto: Jdi, on jde; řeknu-li jinému: Přijď, přijde; a řeknu-li svému otroku: Udělej toto, pak to udělá. Když to Ježíš uslyšel, podivil se, a řekl těm, kteří ho následovali: „Amen, pravím vám, takovou víru jsem v Izraeli nenašel u nikoho. Tohle je jediné místo, kdy máme zaznamenáno, že se Ježíš podivil nebo užasl pozitivním způsobem. Druhé místo, tentokrát negativní, je, když Ježíš přijel do svého rodiště; a nejdříve všichni si říkali: Teda! Ale pak si řekli, Vždyť je to Ježíš, je to Ježíšek, my ho přece známe. Marek 6,2-3 a 6: A mnozí, kteří ho slyšeli, byli vyvedeni z míry a říkali: „Odkud to tento člověk má? Jaká je to moudrost, která mu byla dána? A jaké mocné věci se dějí skrze jeho ruce! Není to ten tesař, syn Marie a bratr Jakuba, Josese, Judy a Šimona, a nejsou jeho sestry zde s námi?" A pohoršovali se nad ním… A divil se pro jejich nevěru. Ježíše udivila velká víra a nedostatek víry.
Ve skutečnosti, když budete číst evangelia, uvidíte, že Ježíš neustále mluvil, nejvíce oceňovat a toužil vidět víru. Vírou myslím to, že žijeme způsobem, že Bohu můžeme věřit. Chce, abychom přistupovali k nahodilostem života způsobem, že Bohu jde důvěřovat, že nás doopravdy miluje. Ježíš nemluvil o víře ve víru nebo o víře typu: Hlavně v něco, cokoliv, věř. Mluvil o tom, abychom žili tak, jako by Bůh byl tím, kým říká, že je, a udělá to, co říká, že udělá. Jinými slovy, že se chováme jako někdo, kdo si je plně vědom, že Bůh je s ním. Je to vlastně stejná věc od počátku. Už když čtete Bibli na začátku, kde je představen Adam a Eva, celý příběh jejich pádu je příběhem nedostatku důvěry. Můžeme Bohu věřit? Ve skutečnosti, původní hřích nespočíval v nějakém samotném ovoci, které Adam s Evou podle příběhu Genesis snědli, ale ve faktu, že tím zpochybnili Boží důvěryhodnost. Zpochybněná důvěra vedla ke ztrátě víry a v konečném důsledku ke ztrátě vztahu. Ale tak, jako se vztah s Bohem ztratil skrze nedostatek důvěry, tento vztah se znovu obnovuje obnovenou vírou, důvěrou v Boha. Každý zdravý vztah, včetně lidských vztahů i vztahu s Bohem, je totiž založený na důvěře. Bůh nás nevolá k dokonalému chování, ani k lepšímu poznání, ale ke vztahu s ním založeném na důvěře. Tato víra s námi nejvíce pohne. Skutečně věříš, že se o tebe Bůh zajímá? Duchovní život je tak objevování, zda se Bohu dá věřit.
Když jsme začali Element, chtěli jsme vytvořit prostředí, kde můžeme svou víru znovu objevovat a obnovovat. Uvědomujeme si totiž, že víru potřebujeme v každé životní situaci, ale v různých etapách našeho života, víra nebo důvěra v Boha vypadá jinak. Jinak vypadá dětská víra, jinak víra teenagera, jinak víra těžce zkoušeného, jinak víra lidí, kteří došli ke konci své cesty. Chtěli jsme proto vytvořit prostředí, abychom se učili Bohu důvěřovat v různých etapách. Co je to tahle velká víra? Jak ji Bůh může vybudovat v našem životě? Dokážeme se naučit Bohu takto důvěřovat? Když posloucháme příběhy lidí, kteří mají neobyčejnou víru, všímáme si, že v jejich životech jsou jisté shodné znaky. Jsou to věci, které si Bůh používá k růstu jejich víry. Zhruba před rokem jsme o tom mluvili v celé sérii, dneska vám dám takový přehled těchto pěti věcí, protože všechno, co děláme v Elementu, děláme proto, abychom pomohli růstu tvé víry. Není to exkluzivní list, ale těchto pět věcí jsou nejčastěji zmiňovanými činiteli. Jedná se o (1) praktické vyučování, (2) spojení ve vztazích, (3) privátní disciplínu, (4) osobní službu, a (5) zásadní okolnosti.
Praktické vyučování
Typický komentář lidí, kteří rostou ve víře je, že byli vystaveni praktickému, života měnícímu způsobu vyučování Bible. Říkají něco ve stylu: „Poprvé jsem porozuměl tomu, co Bible znamená, a co mám vlastně udělat.“ Začali slova Písma aplikovat do svých rodin, financí, práce, morálky a etiky, a Bůh jim najednou připadal živější a aktivnější než kdykoliv předtím. Změnu ale nezpůsobila pouhá znalost těchto věcí, ale jejich praktičnost a aplikovatelnost. Ježíš i apoštolové v Novém Zákoně vyučovali hodně, ale ne pro vědomostí samotné, nýbrž kvůli možnosti uvést vyučované principy do životní praxe. Například Ježíš v kázání na hoře tvrdí, že opravdová víra v Boha je založena na tom, že děláme, co nám říká. Říká tam, že kdo slyší jeho slova a plní je, bude podobný moudrému muži, který postavil svůj dům na skále. Pak přišly záplavy, strhly se vichřice a udeřily se na ten dům; ale ten nespadl, protože byl založený na skále. Message překlad to hezky popisuje slovy, že máme „zapracovat Ježíšova slova do svého života“. Zapracovat Ježíšova slova do svého života vyžaduje poslušnost. Bůh si této poslušnosti cení, protože vyjadřuje něco na způsob: „Ježíši, já ti důvěřuji, proto udělám to, co po mně chceš.“ Důvěra je víra v akci. To je důvodem, proč naše přednášky v neděli, ale i na Element Plus nebo nově chystaném Element:Teaching, jsou vždy silně praktické a zaměřeny na praktickou aplikaci.
Spojení ve vztazích
Když se podíváš zpátky na svůj život, najdeš v něm někoho, kdo ti pomohl s tvou vírou? Lidé tě ovlivnili a pomohli ti porozumět, kdo je Bůh, a jak v něj můžeš věřit. Někteří tě povzbudili, když jsi to potřeboval, jiní tě napomenuli, když jsi potřeboval ukáznit. Víra totiž roste v kontextu vztahů, a to dokonce i v obtížných a těžkých. Některé vztahy ti pomohou vybudovat silnou víru, a to ať pomocí konverzace, nebo tím, že pozoruješ jejich život v různých situacích. Dynamika vztahů pro život je krásně popsána v Přísloví, kde je napsáno: Kdo chodívá s moudrými, stane se modrým, kdežto tomu, kdo se přátelí s hlupáky, se povede zle. Tví přátelé ovlivní směr a kvalitu tvého života. Proto je tak důležité, aby sis našel čas na budování konkrétních přátelství, zapojil se do malé skupiny a měl vědomé vztahy. Sezona právě začíná!
Privátní disciplína
Disciplína nepatří mezi nejpopulárnější oblasti života, ale pokud chceme růst, musíme si ji vypěstovat. Ve skrytu studuješ, abys dosáhl požadovaného vzdělání; ve skrytu čteš, abys rozšířil své vědomosti; ve skrytu neustále něco vyrábíš, abys dosáhl zručnosti. A ve skrytu se modlíš, máš čas s Bohem, čteš si Bibli, a postíš se, abys měl silnější víru. Disciplína znamená dělat dnes to, co se ti nelíbí, abys později mohl dělat to, co se ti líbí. Je to vlastně pozdržené potěšení. Když lidé mluví o svém růstu, zmiňují, že to byla právě praxe osobní modlitby, a odděleného času pro Boha, které jim pomohly vypěstovat jejich víru. Také připomínají, že když se naučili principy finanční štědrosti, něco se v jejich životech zlomilo. Disciplína posilňuje víru podobně, jako když posilujeme svaly. Privátní disciplína způsobí progres v našem životě, který vyústí ve svobodu a pokoj. Proto povzbuzujeme lidi k osobnímu studiu a času s Bohem.
Osobní služba
Lidé si tě budou pamatovat kvůli tvým problémům – buď těm, které jsi vytvořil, nebo kvůli těm, které jsi vyřešil. Ale proč bychom měli? Proč bychom se měli zajímat o problémy někoho jiného, a jeho problémy řešit? Osobní služba skrze ochotné srdce posilňuje důvěru v Boha. Bůh ochoten a schopen si použít tvé málo, které máš k tomu, aby s tím udělal mnoho, pokud budeš ochotný se s tím podělit. Odvážíme se mu však věřit? Odvážíme se obětovat kus sebe, svého pohodlí, a svého majetku? Odvážíme se žít, jak si Ježíš přeje? Uděláme-li to, naše víra bude silnější. Uděláme to, co víme, že udělat dokážeme, nabídneme dary, které máme; a budeme důvěřovat Bohu, že on si nejenom naši službu použije, ale zároveň budeme sami nadšeni, když lidem, kterým pomůžeme vyřešit jejich problémy, naleznou řešení u toho, který v konečném důsledku řeší každý problém našeho života, včetně toho největšího, stavu našeho srdce. Proto jsou pro nás tak důležití dobrovolníci Elementu, zkus přijít na VIP a NEXT, kde se dozvíš více.
Zásadní okolnosti
V životech věřících se děje záhada, které lidé nevěřící nerozumí, případně jim připadají věřící velmi těžce srozumitelní. Někdy lidé procházejí nejtěžšími momenty života, krutými okolnostmi, a přesto z této zkušenosti vystupují se silnou, neotřesenou vírou. Naše víra je pravidelně a silně ovlivněna těmito velkými, zlými a nečekanými zkušenostmi. Nikdy bychom se dobrovolně do zkoušek nehlásili, ale přesto si je Bůh používá k růstu naší víry.
Bůh si přeje naší víru silnou, abychom se mu naučili aktivně důvěřovat. Získáme tak naději; vědomí, že náš život má smysl, ať se v něm děje cokoliv; a vztah se svým Stvořitelem, protože úzký a zdravý vztah je vždy založen na důvěře, nikdy ne jen na poznání faktů. Proto se snažíme v Elementu pomoci na tvé cestě za Bohem, ať jsi na té cestě kdekoliv.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)