Během ledna jsem psal o tom, že Bůh chce ve tvém životě udělat své velké ALE. Je to ovšem jen na něm nebo existuje něco pro to, aby ses na jeho ALE připravil nebo ho dokonce přivolal? Věřím, že skutečně můžeš udělat něco pro to, aby Bůh udělal krok k tobě a vešel do tvého života a jednal v něm aktivně a silně. Věřím totiž tomu, že i když je to na Bohu kdy a jak zasáhne, jeho vztah s námi je dynamický: Bůh reaguje na naši víru, na naše modlitby, pokud se odvážíme k němu přiblížit, on se přiblíží k nám. Proto nemusíme jen doufat, že ho zahledneme v okně své víry, ale můžeme věřit, že aktivně do našeho života vstoupí. Jak to ale můžeme udělat?
Podíváme se do Starého Zákona, kde najdeme tato zajímavá slova: Žalm 24,7-10 Brány, zvedněte výše svá nadpraží, výše se zvedněte, vchody věčné, ať může vejít Král slávy. Kdo to je Král slávy? Hospodin, mocný bohatýr, Hospodin, bohatýr v boji. Brány, zvedněte výše svá nadpraží, výše je zvedněte, vchody věčné, ať může vejít Král slávy. Kdo to je Král slávy? Hospodin zástupů, on je Král slávy! Toto provolání implikuje, že jak moc zvětšíš svůj prostor pro Boha, tak moc bude moci král slávy vejít do tvého života. To znamená, že ty kontroluješ, jak velkou díru ve své zdi máš. Jak velká je tvá díra ve zdi, tak moc Bůh slávy vkročí do tvého života. Jak ale svůj prostor zvětšíme? Vezmi si kladívko a vybourej zeď...
Žalmista tyto lidi popisuje (Žalm 24,3-6) Kdo vystoupí na Hospodinovu horu? A kdo stanout smí na jeho svatém místě? Ten, kdo má čisté ruce a srdce ryzí, ten, kdo nezneužije mou duši, ten, kdo nepřísahá lstivě. Ten dojde požehnání od Hospodina, spravedlnosti od Boha, své spásy. To je pokolení těch, kdo se na jeho vůli dotazují. Ti, kdo hledají tvou tvář - toť Jákob.
Člověk, který rozšiřuje svůj prostor pro Boha má ryzí srdce (tedy proměněné) a čisté ruce (a správné motivy) a správná slova (vyznání). Je to ten, kdo se dotazuje na to, co se Bohu líbí. Je to někdo, kdo s Bohem počítá. Je to někdo, kdo se mu odvážil věřit. Je to někdo, kdo vidí Krista před sebou více než okolnosti svého života. Takový člověk hledá Boha, a podobně jako Jákob s ním zápasí – v dynamickém vztahu.
Odvážíš se rozšířit svůj prostor, aby Bůh mohl udělat své velké ALE tehdy, kdy to možná čekáš nejméně? Pak skrze víru najdeš u Boha zalíbení, jako se to stalo Henochovi (Židům 11,5) Henoch věřil, a proto nespatřil smrt, ALE BŮH ho vzal k sobě. `Nebyl nalezen, protože ho Bůh přijal.´ Ještě než ho přijal, dostalo se Henochovi svědectví, že v něm Bůh našel zalíbení.
Nebylo by to skvělé, kdyby o tobě bylo taky řečeno, že jsi u Boha našel zalíbení?
středa 26. ledna 2011
úterý 25. ledna 2011
...ale Bůh: Co otevřená okenice znamená
Víra je jako okno. Pointa okna není udělat kousek zdi ze skla. Pointa okna je možnost se skrze ně dívat ven, a zároveň dovolit světlu vstup do místnosti. Víra nám dovoluje vidět svou vlastní situaci v Božím světle, které nám ukazuje Boha dynamicky se o nás zajímajícího z lásky, mocného a svatého, někoho, komu na nás opravdově záleží, a kdo dokáže obrátit naši situaci naruby. Co ovšem otevřená okenice znamená?
Dovolíš Bohu, aby zasáhl svým velkým ALE do tvého příběhu? O Vánocích jsme v Elementu měli stojan s různými příběhy nebo krátkými poděkováními, kde Elemenťáci Bohu říkali, jak v jejich životech zasáhl. To byly tyhle Boží ALE v našich životech. Někteří se na to ovšem dívali, a říkali si: já bych si přál, aby Bůh někdy zasáhl v MŮJ prospěch. Připadá jim totiž, že jiní mají své příběhy, ale oni strádají se svým uvíznutím. Ty ovšem můžeš mít aktivní postoj pro to, aby Bůh ve tvém životě mohl působit, ale to až v posledním díle blogu. Teď se podíváme na to, co znamená otevřít svou okenici.
Otevřená okenice znamená ochranu. Jeden z biblických patriarchů Starého Zákona se jmenoval Jákob, později přejmenovaný na Izraele. V první části svého života byl Jákob velmi úskočný. Přesto ho Bůh miloval, protože Boží láska nespočívá v tom, že jsme dobří lidé. Nikdo z nás nemůže získat přízeň od Boha svou snahou, je to dar. To neznamená, že nezáleží na dobrém charakteru, koneckonců Jákob si díky svému pokroucenému charakteru zažil své: musel uprchnout před hněvem své vlastní rodiny, pak musel uprchnout před hněvem rodiny své ženy, a plody žárlivosti sklízel také v Josefově příběhu, kdy žil plný lítostí a zármutku nad ztrátou nejbližších. Přesto se v jeho životě projevovalo Boží ALE tím, že jej Bůh chránil, aby mu neubližoval jeho tchán více, než mohl. V příběhu v Genesis 31 Jákob s celou svou rodinou utíká tajně před jeho hněvem. Svým ženám řekl (Genesis 31,6-7): Samy víte, že jsem vašemu otci sloužil ze všech sil, ale váš otec mě šidil. Desetkrát změnil mou odměnu, ALE BŮH mu nedovolil, aby mi ublížil. A tak se vydávají na útěk, Lában je pronásleduje, ale v noci jej Bůh varuje. Nakonec Lában se s Jákobem setká a říká mu (Genesis 31,27-29): Proč jsi tajně utekl? …Nenechal jsi mě ani políbit mé syny a dcery - zachoval ses jako hlupák! Mohl jsem vám býval ublížit, ALE BŮH vašeho otce ke mně minulé noci promluvil a řekl: Neodvažuj se Jákobovi něco vytýkat! Podobnou zkušenost s ochranou udělal David, než se stal králem, a byl pronásledovaný Saulem. 1 Samuel 23,14 zaznamenává: David pak pobýval v pouštních úkrytech na horách pouště Zif. Saul ho sice pořád hledal, ALE BŮH mu ho nevydal do rukou. Také Pavel řekl králi Aggripovi (Skutky 26,22): ALE BŮH mi pomáhal až do dnešního dne, a tak zde stojím jako svědek před velkými i malými. Otevřená okenice znamená ochranu.
Otevřená okenice znamená konec divadla před Bohem. Kvůli svým vztahům a strachu z odmítnutí jsme se naučili hrát správné chování, správnou řeč a hrát na správnou notu, když jsme s lidmi, na které chceme udělat dojem. Hrajeme divadlo a bojíme se, že totiž ti okolo nás poznají, jací doopravdy jsme, a proto nás už pak nebudou mít rádi. Snažíme se skrývat naše špatné vlastnosti a přešlapy a naopak nenápadně nastavujeme zrcadlo těm skvělým vlastnostem a úspěchům. Proto se snažíme zapůsobit a ošálit okolí. Na Boha ale nejsme schopni zahrát divadlo. Ježíš zrovna vyprávěl o tom, jak nemůžeme sloužit Bohu i mamonu (Lukáš 16,14-15): Ale to všechno slyšeli i farizeové. Měli rádi peníze, a tak se mu vysmívali. Ježíš jim ale řekl: "Vy chcete před lidmi vypadat spravedlivě, ALE BŮH zná vaše srdce. Podobně dopadl bohatý podnikatel, který zapomněl, že život nespočívá v tom, co má. (Lukáš 12,20) ALE BŮH mu řekl: Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil? Otevřená okenice znamená, že Bůh tě dokonale zná a ty před ním můžeš být upřímný.
Otevřená okenice ukazuje více než dostatečného Boha v nedostatečném světě. Žijeme v nedostatečném světě. Kolem nás se dějí špatné věci, denně o nich můžeme slyšet. Kromě toho bojujeme s našimi problémy, které jsou menší, ale nám připadají jako obrovská hora. Bůh však má mentalitu hojnosti. To znamená, že nemusíme Boha přesvědčit, aby chtěl být na naší straně, protože on už na ní je. Když Nehemijáš obnovil hradby a obnovili bohoslužbu Bohu, během této slavnosti vyprávěli o velkých Božích skutcích, o jeho vysvobození z egyptského otroctví, a o tom, jak přesto všechno opustili Boží cesty (Nehemijáš 9,17) Odmítli poslouchat, nepomysleli na divy, které jsi pro ně vykonal. Zatvrdili šíji, zvolili si vůdce, aby se ve vzpouře vrátili do poroby! Ty jsi ALE BŮH odpuštění, milostivý a soucitný, nesmírně trpělivý a velmi laskavý. Neopustil jsi je. Stejný motiv vidíme ve slovech apoštola Pavla v 1. Korintským 10,13: Jak vidíte, nezmocnilo se vás pokušení, které by pro lidi nebylo běžné. ALE BŮH je věrný! Nedovolí, abyste byli pokoušeni nad své možnosti; uprostřed zkoušky vám poskytne východisko, abyste mohli obstát. Bůh tě neopouští uprostřed tvých těžkostí! Naopak (2. Korintským 7,6): ALE BŮH, který potěšuje sklíčené, nás potěšil…
Otevřená okenice ukazuje zdroj požehnání. Člověk s otevřenou okenicí víry si uvědomuje, že (1. Korintským 3,6) Já jsem zasadil, Apollos zaléval, ALE BŮH dal vzrůst; jinými slovy Bůh je původcem růstu a požehnání. Otevřená okenice znamená, že vnímáš zdroj života podobně jako když se podíváš ze svého okna a vidíš životodárnou moc přírody.
Když otevřeš své okenice a dovolíš Bohu vniknout dovnitř, dovolíš mu zároveň, aby ve tvém životě udělal velké ALE.
Dovolíš Bohu, aby zasáhl svým velkým ALE do tvého příběhu? O Vánocích jsme v Elementu měli stojan s různými příběhy nebo krátkými poděkováními, kde Elemenťáci Bohu říkali, jak v jejich životech zasáhl. To byly tyhle Boží ALE v našich životech. Někteří se na to ovšem dívali, a říkali si: já bych si přál, aby Bůh někdy zasáhl v MŮJ prospěch. Připadá jim totiž, že jiní mají své příběhy, ale oni strádají se svým uvíznutím. Ty ovšem můžeš mít aktivní postoj pro to, aby Bůh ve tvém životě mohl působit, ale to až v posledním díle blogu. Teď se podíváme na to, co znamená otevřít svou okenici.
Otevřená okenice znamená ochranu. Jeden z biblických patriarchů Starého Zákona se jmenoval Jákob, později přejmenovaný na Izraele. V první části svého života byl Jákob velmi úskočný. Přesto ho Bůh miloval, protože Boží láska nespočívá v tom, že jsme dobří lidé. Nikdo z nás nemůže získat přízeň od Boha svou snahou, je to dar. To neznamená, že nezáleží na dobrém charakteru, koneckonců Jákob si díky svému pokroucenému charakteru zažil své: musel uprchnout před hněvem své vlastní rodiny, pak musel uprchnout před hněvem rodiny své ženy, a plody žárlivosti sklízel také v Josefově příběhu, kdy žil plný lítostí a zármutku nad ztrátou nejbližších. Přesto se v jeho životě projevovalo Boží ALE tím, že jej Bůh chránil, aby mu neubližoval jeho tchán více, než mohl. V příběhu v Genesis 31 Jákob s celou svou rodinou utíká tajně před jeho hněvem. Svým ženám řekl (Genesis 31,6-7): Samy víte, že jsem vašemu otci sloužil ze všech sil, ale váš otec mě šidil. Desetkrát změnil mou odměnu, ALE BŮH mu nedovolil, aby mi ublížil. A tak se vydávají na útěk, Lában je pronásleduje, ale v noci jej Bůh varuje. Nakonec Lában se s Jákobem setká a říká mu (Genesis 31,27-29): Proč jsi tajně utekl? …Nenechal jsi mě ani políbit mé syny a dcery - zachoval ses jako hlupák! Mohl jsem vám býval ublížit, ALE BŮH vašeho otce ke mně minulé noci promluvil a řekl: Neodvažuj se Jákobovi něco vytýkat! Podobnou zkušenost s ochranou udělal David, než se stal králem, a byl pronásledovaný Saulem. 1 Samuel 23,14 zaznamenává: David pak pobýval v pouštních úkrytech na horách pouště Zif. Saul ho sice pořád hledal, ALE BŮH mu ho nevydal do rukou. Také Pavel řekl králi Aggripovi (Skutky 26,22): ALE BŮH mi pomáhal až do dnešního dne, a tak zde stojím jako svědek před velkými i malými. Otevřená okenice znamená ochranu.
Otevřená okenice znamená konec divadla před Bohem. Kvůli svým vztahům a strachu z odmítnutí jsme se naučili hrát správné chování, správnou řeč a hrát na správnou notu, když jsme s lidmi, na které chceme udělat dojem. Hrajeme divadlo a bojíme se, že totiž ti okolo nás poznají, jací doopravdy jsme, a proto nás už pak nebudou mít rádi. Snažíme se skrývat naše špatné vlastnosti a přešlapy a naopak nenápadně nastavujeme zrcadlo těm skvělým vlastnostem a úspěchům. Proto se snažíme zapůsobit a ošálit okolí. Na Boha ale nejsme schopni zahrát divadlo. Ježíš zrovna vyprávěl o tom, jak nemůžeme sloužit Bohu i mamonu (Lukáš 16,14-15): Ale to všechno slyšeli i farizeové. Měli rádi peníze, a tak se mu vysmívali. Ježíš jim ale řekl: "Vy chcete před lidmi vypadat spravedlivě, ALE BŮH zná vaše srdce. Podobně dopadl bohatý podnikatel, který zapomněl, že život nespočívá v tom, co má. (Lukáš 12,20) ALE BŮH mu řekl: Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil? Otevřená okenice znamená, že Bůh tě dokonale zná a ty před ním můžeš být upřímný.
Otevřená okenice ukazuje více než dostatečného Boha v nedostatečném světě. Žijeme v nedostatečném světě. Kolem nás se dějí špatné věci, denně o nich můžeme slyšet. Kromě toho bojujeme s našimi problémy, které jsou menší, ale nám připadají jako obrovská hora. Bůh však má mentalitu hojnosti. To znamená, že nemusíme Boha přesvědčit, aby chtěl být na naší straně, protože on už na ní je. Když Nehemijáš obnovil hradby a obnovili bohoslužbu Bohu, během této slavnosti vyprávěli o velkých Božích skutcích, o jeho vysvobození z egyptského otroctví, a o tom, jak přesto všechno opustili Boží cesty (Nehemijáš 9,17) Odmítli poslouchat, nepomysleli na divy, které jsi pro ně vykonal. Zatvrdili šíji, zvolili si vůdce, aby se ve vzpouře vrátili do poroby! Ty jsi ALE BŮH odpuštění, milostivý a soucitný, nesmírně trpělivý a velmi laskavý. Neopustil jsi je. Stejný motiv vidíme ve slovech apoštola Pavla v 1. Korintským 10,13: Jak vidíte, nezmocnilo se vás pokušení, které by pro lidi nebylo běžné. ALE BŮH je věrný! Nedovolí, abyste byli pokoušeni nad své možnosti; uprostřed zkoušky vám poskytne východisko, abyste mohli obstát. Bůh tě neopouští uprostřed tvých těžkostí! Naopak (2. Korintským 7,6): ALE BŮH, který potěšuje sklíčené, nás potěšil…
Otevřená okenice ukazuje zdroj požehnání. Člověk s otevřenou okenicí víry si uvědomuje, že (1. Korintským 3,6) Já jsem zasadil, Apollos zaléval, ALE BŮH dal vzrůst; jinými slovy Bůh je původcem růstu a požehnání. Otevřená okenice znamená, že vnímáš zdroj života podobně jako když se podíváš ze svého okna a vidíš životodárnou moc přírody.
Když otevřeš své okenice a dovolíš Bohu vniknout dovnitř, dovolíš mu zároveň, aby ve tvém životě udělal velké ALE.
středa 19. ledna 2011
...ale Bůh: Otevři okenici
Víra je, jak říká teolog NT Wright, jako okno. Pointa okna není udělat kousek zdi ze skla. Pointa okna je možnost se skrze ně dívat ven, a zároveň dovolit světlu vstup do místnosti. Víra nám dovoluje vidět svou vlastní situaci a své slabosti v Božím světle, které nám ukazuje Boha dynamicky se o nás zajímajícího z lásky, mocného a svatého, někoho, komu na nás opravdově záleží, a kdo dokáže obrátit naši situaci naruby.
Když ve svém životě otevřeš okenice svého srdce a dovolíš, aby Boží světlo proniklo do tvého života, zakusíš životní proměnu, která ti dá doslova pocit, že ses narodil znovu. Tahle proměna nebude spočívat na tom, jak moc ses snažil být dobrým člověkem. Tahle proměna z Božího ALE, kdy nás zachránil v Kristu, obživil našeho ducha a dal nám svobodu nepodléhat tělesným žádostem, které nás zotročují; a vysvobodil nás od Božího hněvu, kterému podléhají ti, kteří si žijí sobecky, jak sami chtějí, utopení ve svých vinách.
Apoštol Pavel napsal v Efezským 2,1-9: I vy jste byli mrtví ve svých vinách a hříších, jimž jste se kdysi věnovali podle způsobu tohoto světa, pod vlivem onoho ducha, který mocně ovládá ovzduší a který nyní působí v neposlušných lidech. My všichni jsme kdysi spolu s nimi podléhali svým tělesným žádostem. Plnili jsme přání těla a mysli, a tak jsme svou přirozeností byli odsouzeni k Božímu hněvu stejně jako ostatní. ALE BŮH je tak nesmírně milosrdný! Zamiloval si nás tak velikou láskou, že spolu s Kristem obživil i nás, mrtvé ve vinách - jste spaseni milostí! Spolu s ním nás vzkřísil a posadil na nebesích v Kristu Ježíši, aby svou laskavostí k nám v Kristu Ježíši projevil v budoucích dobách nepřekonatelné bohatství své milosti. Touto milostí jste skrze víru spaseni. Není to z vás - je to Boží dar; není to ze skutků, aby se nikdo nechlubil.
Vzpomínáte si, jak jsem v pondělí psal o našich skrytých touhách, aby se uprostřed našeho životního zápasu, kdy prohráváme krutě se silným týmem, objevil hrdina, který nás vysvobodí, a skrze kterého dostaneme odvahu a důvěru, že to zvládneme? Právě tohle udělal Bůh v Kristu. Poslal svého hrdinu doprostřed našeho zápasu, kde jsme dostávali tvrdě na frak. Podle Pavla jsme byli mrtví, zatracení a spoutaní vlastními žádostmi. ALE BŮH poslal svého Syna, obživil nás, posadil nás v duchovním smyslu rovnou k sobě do nebe (vidíš, nemusíš čekat, až to doklepeš do nebe: místo toho ho stahuješ na tuto zemi, jak nás ostatně učil se Ježíš modlit: Buď vůle tvá na zemi jako je v nebi), a proč to všechno? Proto, abys to zvládl. Protože tě hodlá zahrnout nepřekonatelným bohatstvím své milosti. Otevřeš tedy svou okenici?
Když ve svém životě otevřeš okenice svého srdce a dovolíš, aby Boží světlo proniklo do tvého života, zakusíš životní proměnu, která ti dá doslova pocit, že ses narodil znovu. Tahle proměna nebude spočívat na tom, jak moc ses snažil být dobrým člověkem. Tahle proměna z Božího ALE, kdy nás zachránil v Kristu, obživil našeho ducha a dal nám svobodu nepodléhat tělesným žádostem, které nás zotročují; a vysvobodil nás od Božího hněvu, kterému podléhají ti, kteří si žijí sobecky, jak sami chtějí, utopení ve svých vinách.
Apoštol Pavel napsal v Efezským 2,1-9: I vy jste byli mrtví ve svých vinách a hříších, jimž jste se kdysi věnovali podle způsobu tohoto světa, pod vlivem onoho ducha, který mocně ovládá ovzduší a který nyní působí v neposlušných lidech. My všichni jsme kdysi spolu s nimi podléhali svým tělesným žádostem. Plnili jsme přání těla a mysli, a tak jsme svou přirozeností byli odsouzeni k Božímu hněvu stejně jako ostatní. ALE BŮH je tak nesmírně milosrdný! Zamiloval si nás tak velikou láskou, že spolu s Kristem obživil i nás, mrtvé ve vinách - jste spaseni milostí! Spolu s ním nás vzkřísil a posadil na nebesích v Kristu Ježíši, aby svou laskavostí k nám v Kristu Ježíši projevil v budoucích dobách nepřekonatelné bohatství své milosti. Touto milostí jste skrze víru spaseni. Není to z vás - je to Boží dar; není to ze skutků, aby se nikdo nechlubil.
Vzpomínáte si, jak jsem v pondělí psal o našich skrytých touhách, aby se uprostřed našeho životního zápasu, kdy prohráváme krutě se silným týmem, objevil hrdina, který nás vysvobodí, a skrze kterého dostaneme odvahu a důvěru, že to zvládneme? Právě tohle udělal Bůh v Kristu. Poslal svého hrdinu doprostřed našeho zápasu, kde jsme dostávali tvrdě na frak. Podle Pavla jsme byli mrtví, zatracení a spoutaní vlastními žádostmi. ALE BŮH poslal svého Syna, obživil nás, posadil nás v duchovním smyslu rovnou k sobě do nebe (vidíš, nemusíš čekat, až to doklepeš do nebe: místo toho ho stahuješ na tuto zemi, jak nás ostatně učil se Ježíš modlit: Buď vůle tvá na zemi jako je v nebi), a proč to všechno? Proto, abys to zvládl. Protože tě hodlá zahrnout nepřekonatelným bohatstvím své milosti. Otevřeš tedy svou okenici?
úterý 18. ledna 2011
Zpráva od Convoy of Hope
Pro úplnost přikládám také zprávu, kterou jsme tehdy dostali od Convoy of Hope:
Ve dvou týdnech po tom, co zemětřesení o síle 7 stupňů Richterovy škály zasáhlo Haiti, naše partnerská organizace „Convoy of Hope“ rozdala 1,6 miliónů balíčků jídla hladovým lidem na Haiti. „To, že jsme byli schopni tak rychle zajistit potraviny pro tolik lidí, je díky tomu, že jsme už předtím každý den krmili tisíce dětí na Haiti,“ říká Hal Donaldson, prezident Konvoje Naděje.
„Dlouho trvající strategické partnerství jako je to, které máme s Misií Naděje, se stalo prostředkem, který umožnil rychle a efektivně získat potraviny a zásoby pro některé z nejvíce zasažených oblastí.“
Donaldson také podotkl, že skladiště „Convoy of Hope“, které se nachází na okraji Port-au-Prince bylo zásobeno jídlem právě před zemětřesením. To, že měl potraviny v zemi, dalo Konvoji Naděje náskok, takže mohl začít pomáhat téměř hned potom, co zemětřesení udeřilo.
To byly dobré zprávy pro Evenela St-Vila, 29-tého učitele v Port-au-Prince, jehož dům byl zničen při zemětřesení. St-Vil byl jeden z tisíců těch, kteří se na „Convoy of Hope“ obrátili kvůli potravinám ve dnech po zemětřesení.
„Žiju ve stanu na fotbalovém hřišti,“ řekl. „Jak dlouho tam budeme žít? To nevím. Nevím, co budu dělat.“ I když od zemětřesení uplynuly dva týdny, takové pocity jsou běžné. Mnoho obyvatel Haiti prostě neví, kde nebo jak začít znovu dávat své životy dohromady.
Donaldson říká, že „Convoy of Hope“ se zavázal pomáhat na Haiti dlouhodobě. „To, že jsme v pozici, kdy můžeme pomoci desítkám tisíc rodin, které se po zemětřesení nemají kam obrátit pro vodu a jídlo, pociťujeme jako výsadu,“ říká.
„Po dobu, kdy se Haiti bude postupně zotavovat a rekonstruovat, budeme stále přítomni, abychom zajišťovali jídlo, vodu a zásoby pomocí našich potravinových projektů a distribučních míst, které jsme zřídili po zemětřesení.“
Když děti a dospělí vycházejí z Quisqueya Chapel – hlavního potravinového distribučního střediska „Convoy of Hope“ v Port-au-Prince – vypadá to, jako by v nich chtěly radost a obdiv širokými úsměvy přímo explodovat.
„Merci, merci,“ říká jeden chlapec, když běží rozbrázděnou ulicí a přitom drží nad hlavou dva balíčky jídla od „Krmte Mé Hladové Děti“, které „Convoy of Hope“ distribuuje. „Merci.“
V prvním týdnu po zemětřesení z 12. ledna „Convoy of Hope“ rozdal více než 294 296 balíčků potravin a vybudoval 30 čističek vody. Nejméně 1 milión liber potravin a jiných zásob má brzy dorazit.
„Naši pracovníci v Port-au-Prince neúnavně pracují, často i navzdory velkému riziku, aby pomohli obětem tohoto neštěstí,“ řekl Hal Donaldson, prezident „Convoy of Hope“. „Naši organizátoři, kteří jsou na místě, říkají, že bezpečnost, nedostatek pohonných hmot a nedostatek potravin a vody jsou stále kritické. Jak jsme už ukázali při Katrině, tsunami v roce 2004 a jiných katastrofách, neodcházíme, jakmile zmizí fotoaparáty. Budeme se i nadále zaměřovat na pomoc a zotavování tak dlouho, jak jen to zdroje dovolí. Náš program každodenního krmení 11 000 dětí samozřejmě zůstává na prvním místě."
Kary Kingsland, viceprezident Pomoci při neštěstí pro „Convoy of Hope“, řekl, že organizace na místě zvyšuje množství dopravních prostředků a personálu, aby zvýšila svou kapacitu. „Protože jsme prošli mnoha katastrofami, náš tým chápe, že je důležité zajistit zásobování a dopravu,“ řekl. „Každá katastrofa je jiná, ale kvůli rozsahu zničení na Haiti bude „Convoy of Hope“ v zemi dlouho.“
Jeden Haiťan, který by teď, po tom, co zemětřesení zničilo jejich dům, žije se svou ženou a dětmi na ulici, mohl mluvit za milióny Haiťanů, řekl: „Jsem živý a jsme stále na Zemi. Uděláme tedy, co můžeme, abychom přežili.“
„Convoy of Hope“ bude i nadále dělat co může, aby pomohl tomuto muži, jeho rodině a bezpočtu dalších na Haiti, aby nejen přežili, ale i začali s obnovou. Balíček potravin a vody je skvělým místem pro to, aby se to začalo dělat… Malý chlapec, který se nemohl přestat usmívat a říkat „Merci,“ to potvrzuje.
Ve dvou týdnech po tom, co zemětřesení o síle 7 stupňů Richterovy škály zasáhlo Haiti, naše partnerská organizace „Convoy of Hope“ rozdala 1,6 miliónů balíčků jídla hladovým lidem na Haiti. „To, že jsme byli schopni tak rychle zajistit potraviny pro tolik lidí, je díky tomu, že jsme už předtím každý den krmili tisíce dětí na Haiti,“ říká Hal Donaldson, prezident Konvoje Naděje.
„Dlouho trvající strategické partnerství jako je to, které máme s Misií Naděje, se stalo prostředkem, který umožnil rychle a efektivně získat potraviny a zásoby pro některé z nejvíce zasažených oblastí.“
Donaldson také podotkl, že skladiště „Convoy of Hope“, které se nachází na okraji Port-au-Prince bylo zásobeno jídlem právě před zemětřesením. To, že měl potraviny v zemi, dalo Konvoji Naděje náskok, takže mohl začít pomáhat téměř hned potom, co zemětřesení udeřilo.
To byly dobré zprávy pro Evenela St-Vila, 29-tého učitele v Port-au-Prince, jehož dům byl zničen při zemětřesení. St-Vil byl jeden z tisíců těch, kteří se na „Convoy of Hope“ obrátili kvůli potravinám ve dnech po zemětřesení.
„Žiju ve stanu na fotbalovém hřišti,“ řekl. „Jak dlouho tam budeme žít? To nevím. Nevím, co budu dělat.“ I když od zemětřesení uplynuly dva týdny, takové pocity jsou běžné. Mnoho obyvatel Haiti prostě neví, kde nebo jak začít znovu dávat své životy dohromady.
Donaldson říká, že „Convoy of Hope“ se zavázal pomáhat na Haiti dlouhodobě. „To, že jsme v pozici, kdy můžeme pomoci desítkám tisíc rodin, které se po zemětřesení nemají kam obrátit pro vodu a jídlo, pociťujeme jako výsadu,“ říká.
„Po dobu, kdy se Haiti bude postupně zotavovat a rekonstruovat, budeme stále přítomni, abychom zajišťovali jídlo, vodu a zásoby pomocí našich potravinových projektů a distribučních míst, které jsme zřídili po zemětřesení.“
Když děti a dospělí vycházejí z Quisqueya Chapel – hlavního potravinového distribučního střediska „Convoy of Hope“ v Port-au-Prince – vypadá to, jako by v nich chtěly radost a obdiv širokými úsměvy přímo explodovat.
„Merci, merci,“ říká jeden chlapec, když běží rozbrázděnou ulicí a přitom drží nad hlavou dva balíčky jídla od „Krmte Mé Hladové Děti“, které „Convoy of Hope“ distribuuje. „Merci.“
V prvním týdnu po zemětřesení z 12. ledna „Convoy of Hope“ rozdal více než 294 296 balíčků potravin a vybudoval 30 čističek vody. Nejméně 1 milión liber potravin a jiných zásob má brzy dorazit.
„Naši pracovníci v Port-au-Prince neúnavně pracují, často i navzdory velkému riziku, aby pomohli obětem tohoto neštěstí,“ řekl Hal Donaldson, prezident „Convoy of Hope“. „Naši organizátoři, kteří jsou na místě, říkají, že bezpečnost, nedostatek pohonných hmot a nedostatek potravin a vody jsou stále kritické. Jak jsme už ukázali při Katrině, tsunami v roce 2004 a jiných katastrofách, neodcházíme, jakmile zmizí fotoaparáty. Budeme se i nadále zaměřovat na pomoc a zotavování tak dlouho, jak jen to zdroje dovolí. Náš program každodenního krmení 11 000 dětí samozřejmě zůstává na prvním místě."
Kary Kingsland, viceprezident Pomoci při neštěstí pro „Convoy of Hope“, řekl, že organizace na místě zvyšuje množství dopravních prostředků a personálu, aby zvýšila svou kapacitu. „Protože jsme prošli mnoha katastrofami, náš tým chápe, že je důležité zajistit zásobování a dopravu,“ řekl. „Každá katastrofa je jiná, ale kvůli rozsahu zničení na Haiti bude „Convoy of Hope“ v zemi dlouho.“
Jeden Haiťan, který by teď, po tom, co zemětřesení zničilo jejich dům, žije se svou ženou a dětmi na ulici, mohl mluvit za milióny Haiťanů, řekl: „Jsem živý a jsme stále na Zemi. Uděláme tedy, co můžeme, abychom přežili.“
„Convoy of Hope“ bude i nadále dělat co může, aby pomohl tomuto muži, jeho rodině a bezpočtu dalších na Haiti, aby nejen přežili, ale i začali s obnovou. Balíček potravin a vody je skvělým místem pro to, aby se to začalo dělat… Malý chlapec, který se nemohl přestat usmívat a říkat „Merci,“ to potvrzuje.
Zpráva od Lékařů bez hranic
Minulý rok Element pořádal několik sbírek na pomoc Haiti. Část z toho jsme vybrali na našich bohoslužbách a poslali organizaci Convoy of Hope. K této sbírce se přidali studenti Obchodní Akademie v Hradci Králové, organizování školním časopisem BreakTimes. Třetí sbírka na Haiti byla organizována mediky, kteří do Elementu chodí, tato byla odeslána Lékařům bez hranic. Jejich zprávu jsme dnes obdrželi v tomto znění:
Sbírka na krizovou pomoc po zemětřesení na Haiti
Jsme nesmírně vděčni za štědrou podporu dárců v ČR a ve světě věnovanou pro krizový zásah Lékařů bez hranic na Haiti. Veřejná sbírka na pomoc Haiti v ČR vynesla přes 3,7 mil. Kč. Děkujeme Vám!
Lékaři bez hranic na Haiti působí již od roku 1991. Okamžitá reakce organizace v prvních hodinách po zemětřesení 12. ledna 2010 byla možná jen díky finančním darům, které naši dárci předtím věnovali bez určení pro konkrétní projekty. Týmy přítomné na Haiti jsme díky tomu byli schopni okamžitě posílit, aby reagovaly v potřebném rozsahu na akutní zdravotnické potřeby a sledovaly potřeby humanitární, na něž bude třeba reagovat v nadcházejících měsících.
Protože bylo potřeba zajistiti masivní a dlouhodobou pomoc, vyhlásili jsme krátce po zemětřesení veřejnou sbírku na krizovou pomoc Lékařů bez hranic na Haiti. Dary z této sbírky (s variabilním symbolem 111, rezervovaným pro sbírku na Haiti, či s jakýmkoli jiným konkrétním vyjádřením takového určení) byly využity v souladu s přáním dárců výhradně v rámci krizové pomoci Lékařů bez hranic na Haiti.
Děkujeme všem dárcům za projevenou důvěru a věnované finanční dary!
Video: Haiti - rok poté [Anglicky s českými titulky, 5:45 min] Pro zobrazení titulků je třeba označit CC. http://www.youtube.com/watch?v=xWFVZvVUU6Y&feature=player_embedded#!
Tento film mapuje rozsah a vývoj poskytované pomoci od lednového zemětřesení až do konce roku, kdy Haiti zasáhla další velká pohroma v podobě epidemie cholery. Během této doby a krizí Lékaři bez hranic ošetřili přes 400 000 pacientů.
Je to rok, co 12. ledna 2010 zasáhlo ostrovní stát Haiti zemětřesení o síle 7,3 stupně Richterovy škály. Zkáza zasáhla hlavní město Port-au-Prince a další města v zemi. Katastrofa za sebou nechala 200 000 mrtvých a stejně tolik zraněných. Lékaři bez hranic na katastrofu reagovali okamžitě. Přestože jejich 3 nemocniční zařízení, která byla v provozu v Port-au-Prince ještě před katastrofou, byla zcela nebo částečně zničena a osobně postiženi byli i mnozí spolupracovníci organizace a jejich rodiny, začaly zdravotnické týmy ihned poskytovat v provizorních podmínkách na ulici první pomoc zraněným.
Za krátko pak do země dorazily první zásilky zdravotnického a humanitárního materiálu a desítky chirurgů, lékařů, zdravotních sester či logistiků, kteří neuvěřitelně rychle rozšířili záběr poskytované pomoci. Jen za první 3 měsíce od zemětřesení ošetřili Lékaři bez hranic přes 165 000 pacientů a vykonali 5 700 velkých operací, což z organizace učinilo největšího poskytovatele chirurgické péče v zemi.
Tento film mapuje rozsah a vývoj poskytované pomoci od začátku až do konce roku, kdy Haiti zasáhla další velká katastrofa v podobě epidemie cholery, během níž Lékaři bez hranic léčili v desítkách svých center již více než 91 000 nakažených.
Film rovněž připomíná, že tato rozsáhlá pomoc a práce stovek oddaných místních i zahraničních spolupracovníků by nebyla možná bez štědré podpory stovek tisíc našich dárců z celého světa. Ti v roce 2010 poskytli organizaci na krizovou pomoc na Haiti 104 milionů eur. Všechny tyto prostředky byly během krizové pomoci po zemětřesení a současné epidemie cholery ještě v roce 2010 použity.
Děkujeme!!
Ing. Tereza Syrková
Fundraising manager
Lékaři bez hranic o.p.s. (Médecins Sans Frontieres)
Vlašská 332/28, 118 00 Praha 1
Desk: (+420) 257 090 151, Office: (+420) 257 090 150, Fax: (+420) 257 090 155
www: http://www.lekari-bez-hranic.cz/dary
Facebook: http://www.facebook.com/LekariBezHranic
Twitter: http://twitter.com/msf_czech
RSS: http://www.lekari-bez-hranic.cz/cz/rss/rss.php
Sbírka na krizovou pomoc po zemětřesení na Haiti
Jsme nesmírně vděčni za štědrou podporu dárců v ČR a ve světě věnovanou pro krizový zásah Lékařů bez hranic na Haiti. Veřejná sbírka na pomoc Haiti v ČR vynesla přes 3,7 mil. Kč. Děkujeme Vám!
Lékaři bez hranic na Haiti působí již od roku 1991. Okamžitá reakce organizace v prvních hodinách po zemětřesení 12. ledna 2010 byla možná jen díky finančním darům, které naši dárci předtím věnovali bez určení pro konkrétní projekty. Týmy přítomné na Haiti jsme díky tomu byli schopni okamžitě posílit, aby reagovaly v potřebném rozsahu na akutní zdravotnické potřeby a sledovaly potřeby humanitární, na něž bude třeba reagovat v nadcházejících měsících.
Protože bylo potřeba zajistiti masivní a dlouhodobou pomoc, vyhlásili jsme krátce po zemětřesení veřejnou sbírku na krizovou pomoc Lékařů bez hranic na Haiti. Dary z této sbírky (s variabilním symbolem 111, rezervovaným pro sbírku na Haiti, či s jakýmkoli jiným konkrétním vyjádřením takového určení) byly využity v souladu s přáním dárců výhradně v rámci krizové pomoci Lékařů bez hranic na Haiti.
Děkujeme všem dárcům za projevenou důvěru a věnované finanční dary!
Video: Haiti - rok poté [Anglicky s českými titulky, 5:45 min] Pro zobrazení titulků je třeba označit CC. http://www.youtube.com/watch?v=xWFVZvVUU6Y&feature=player_embedded#!
Tento film mapuje rozsah a vývoj poskytované pomoci od lednového zemětřesení až do konce roku, kdy Haiti zasáhla další velká pohroma v podobě epidemie cholery. Během této doby a krizí Lékaři bez hranic ošetřili přes 400 000 pacientů.
Je to rok, co 12. ledna 2010 zasáhlo ostrovní stát Haiti zemětřesení o síle 7,3 stupně Richterovy škály. Zkáza zasáhla hlavní město Port-au-Prince a další města v zemi. Katastrofa za sebou nechala 200 000 mrtvých a stejně tolik zraněných. Lékaři bez hranic na katastrofu reagovali okamžitě. Přestože jejich 3 nemocniční zařízení, která byla v provozu v Port-au-Prince ještě před katastrofou, byla zcela nebo částečně zničena a osobně postiženi byli i mnozí spolupracovníci organizace a jejich rodiny, začaly zdravotnické týmy ihned poskytovat v provizorních podmínkách na ulici první pomoc zraněným.
Za krátko pak do země dorazily první zásilky zdravotnického a humanitárního materiálu a desítky chirurgů, lékařů, zdravotních sester či logistiků, kteří neuvěřitelně rychle rozšířili záběr poskytované pomoci. Jen za první 3 měsíce od zemětřesení ošetřili Lékaři bez hranic přes 165 000 pacientů a vykonali 5 700 velkých operací, což z organizace učinilo největšího poskytovatele chirurgické péče v zemi.
Tento film mapuje rozsah a vývoj poskytované pomoci od začátku až do konce roku, kdy Haiti zasáhla další velká katastrofa v podobě epidemie cholery, během níž Lékaři bez hranic léčili v desítkách svých center již více než 91 000 nakažených.
Film rovněž připomíná, že tato rozsáhlá pomoc a práce stovek oddaných místních i zahraničních spolupracovníků by nebyla možná bez štědré podpory stovek tisíc našich dárců z celého světa. Ti v roce 2010 poskytli organizaci na krizovou pomoc na Haiti 104 milionů eur. Všechny tyto prostředky byly během krizové pomoci po zemětřesení a současné epidemie cholery ještě v roce 2010 použity.
Děkujeme!!
Ing. Tereza Syrková
Fundraising manager
Lékaři bez hranic o.p.s. (Médecins Sans Frontieres)
Vlašská 332/28, 118 00 Praha 1
Desk: (+420) 257 090 151, Office: (+420) 257 090 150, Fax: (+420) 257 090 155
www: http://www.lekari-bez-hranic.cz/dary
Facebook: http://www.facebook.com/LekariBezHranic
Twitter: http://twitter.com/msf_czech
RSS: http://www.lekari-bez-hranic.cz/cz/rss/rss.php
...ale Bůh: Víra na pevném základě
Včera jsme si vyprávěli o starozákonním Josefovi. Prodán svými bratry do otroctví, podle slov Štěpána (Skutky 7,9-10): ALE BŮH byl s ním. Vysvobodil ho ze všech jeho soužení a dal mu před faraonem, egyptským králem, milost a moudrost, takže ho ustanovil správcem Egypta i celého svého domu. Josef přesto nezahořkl a neztratil víru kvůli svým těžkostem. Jeho víra nebyla podmíněnou vírou, nebyla tvořena jeho zkušenostmi a tím, co okolo sebe viděl.
Podmíněná víra je velmi křehká, protože v životě zakoušíme nahodilost a nekonzistentnost. Někdy něco uděláme, a funguje to, a jindy se ve stejné situaci neděje vůbec nic. Je pravda, že Bůh si speciální události používá, aby naší víru nastartoval. Takové zvláštní okamžiky ale nefungují dobře pro tvorbu základny naší víry. Podmíněná víra nás totiž nakonec zklame. V jistém bodě naší cesty se pro nás stane nepohodlnou a my se ji rozhodneme změnit tváří v tvář pokušení nebo potěšení. Nicméně, je třeba vědět, že zkušenost, ať je sebelepší a sebevětší, není základem křesťanství. Autor knihy Židům píše (12,2-3): Nespouštějme oči z Ježíše, původce a završitele naší víry, který pro radost, ležící před ním, nedbal na hanbu, podstoupil kříž a usedl po pravici Božího trůnu. Uvědomte si, jaké nepřátelství hříšníků vůči sobě vydržel, abyste neochabli a neklesali na duchu.
Základem naší víry je osoba Ježíše Krista, který se ukázal před dvěma tisíci lety, žil mezi námi jako jeden z nás, zemřel na kříži a vstal z mrtvých. Petr při své slavném letničním kázání řekl (Skutky 3,15): Dárce života jste zabili, ALE BŮH ho vzkřísil z mrtvých a my jsme toho svědky.
Křesťanství není založeno na našich zkušenostech, ale na historickém faktu života, smrti a vzkříšení Ježíše Krista. On je důvodem a smyslem víry. Díky tomu můžeme každý den plně položit svou víru v Boha na něčem, co se stalo v historii. Naše víra nespočívá na tom, co se děje v našich životech právě teď. V tom ovšem spočívá paradox slova ALE. Když totiž svou víru vložíš do Krista, když se rozhodneš podívat se ze své místnosti ven a dovolit, aby jeho světlo vešlo dovnitř, pak Bůh zasáhne a dynamicky do tvého života vstoupí.
Zažiješ to, co například Pavel, další z apoštolů. V 1. Timoteovi 1,13-14 napsal: Předtím jsem byl rouhač, pronásledovatel a tyran, ALE BŮH se nade mnou smiloval, neboť jsem ve své nevíře nevěděl, co dělám. Náš Pán mě pak ve své nesmírné milosti zahrnul vírou a láskou, která je v Kristu Ježíši. Bůh se nad tebou smiluje, ať jsi jakýkoliv, a zahrne tě svou vírou a láskou v Kristu! Podobně můžeš být překvapen zásahem jeho milosti při nemocni. Znovu Pavel, tentokrát o svém příteli Epafroditovi (Filipským 2,27): Ano, byl nemocný až na smrt, ALE BŮH se nad ním smiloval, a nejen nad ním, ale i nade mnou, abych neměl zármutek na zármutek.
Podmíněná víra je velmi křehká, protože v životě zakoušíme nahodilost a nekonzistentnost. Někdy něco uděláme, a funguje to, a jindy se ve stejné situaci neděje vůbec nic. Je pravda, že Bůh si speciální události používá, aby naší víru nastartoval. Takové zvláštní okamžiky ale nefungují dobře pro tvorbu základny naší víry. Podmíněná víra nás totiž nakonec zklame. V jistém bodě naší cesty se pro nás stane nepohodlnou a my se ji rozhodneme změnit tváří v tvář pokušení nebo potěšení. Nicméně, je třeba vědět, že zkušenost, ať je sebelepší a sebevětší, není základem křesťanství. Autor knihy Židům píše (12,2-3): Nespouštějme oči z Ježíše, původce a završitele naší víry, který pro radost, ležící před ním, nedbal na hanbu, podstoupil kříž a usedl po pravici Božího trůnu. Uvědomte si, jaké nepřátelství hříšníků vůči sobě vydržel, abyste neochabli a neklesali na duchu.
Základem naší víry je osoba Ježíše Krista, který se ukázal před dvěma tisíci lety, žil mezi námi jako jeden z nás, zemřel na kříži a vstal z mrtvých. Petr při své slavném letničním kázání řekl (Skutky 3,15): Dárce života jste zabili, ALE BŮH ho vzkřísil z mrtvých a my jsme toho svědky.
Křesťanství není založeno na našich zkušenostech, ale na historickém faktu života, smrti a vzkříšení Ježíše Krista. On je důvodem a smyslem víry. Díky tomu můžeme každý den plně položit svou víru v Boha na něčem, co se stalo v historii. Naše víra nespočívá na tom, co se děje v našich životech právě teď. V tom ovšem spočívá paradox slova ALE. Když totiž svou víru vložíš do Krista, když se rozhodneš podívat se ze své místnosti ven a dovolit, aby jeho světlo vešlo dovnitř, pak Bůh zasáhne a dynamicky do tvého života vstoupí.
Zažiješ to, co například Pavel, další z apoštolů. V 1. Timoteovi 1,13-14 napsal: Předtím jsem byl rouhač, pronásledovatel a tyran, ALE BŮH se nade mnou smiloval, neboť jsem ve své nevíře nevěděl, co dělám. Náš Pán mě pak ve své nesmírné milosti zahrnul vírou a láskou, která je v Kristu Ježíši. Bůh se nad tebou smiluje, ať jsi jakýkoliv, a zahrne tě svou vírou a láskou v Kristu! Podobně můžeš být překvapen zásahem jeho milosti při nemocni. Znovu Pavel, tentokrát o svém příteli Epafroditovi (Filipským 2,27): Ano, byl nemocný až na smrt, ALE BŮH se nad ním smiloval, a nejen nad ním, ale i nade mnou, abych neměl zármutek na zármutek.
pondělí 17. ledna 2011
...ale Bůh: Dynamický Bůh
Stává se vám někdy, že když jste uprostřed nějaké těžké nebo dokonce beznadějné situace, a v hlavě si říkáte: Teď bych potřeboval, aby se něco stalo! Potřeboval bych nějaký zásah, potřeboval bych, aby se na mě konečně aspoň jednou usmálo štěstí, potřeboval bych nějakého hrdinu, který by do mého příběhu zasáhl. Je to jako v nějakém filmu, kde hraje školní tým nějaký zápas, krutě prohrává, prohra je nevyhnutelná, jde to z kopce, ale pak se o přestávce objeví nejlepší hráč, který nestíhal začátek zápasu, nastoupí do druhé půle a najednou se všechno změní, tým začne skórovat a vítězství je v kapse! Jenže, říkáme si, tohle je možné opravdu jen ve filmu, ne v reálném životě, alespoň v tom mém.
V našem životě se zdá, že věci nezadržitelně spějí k jasnému cíli. Skutečně, naše cesty jsou předvídatelné, jak jsem psal v předchozí sérii Uvíznutý. Není to naše snaha, ale naše nasměrování, které určuje naší cílovou stanici. Jsou to naše rozhodnutí, která proměňují budoucí možnosti v realitu, která může být nádherná, ale může být také bolestivá. Některé věci v naší budoucnosti jsou dané, ale většina je skutečně na nás: naše rozhodnutí, modlitby, zralost, chování, víra: to vše ovlivňuje, jak bude naše budoucnost přesně vypadat. Naštěstí nejsme na tomto světě sami a není jen o nás. Je tady Bůh, který svět stvořil, a který při svém stvoření riskoval tím, že stvořeným bytostem, lidem a andělům, dal svobodnou vůli přijímat jeho lásku nebo ji odmítnout. Do dokonalého světa pustil bytosti se svobodnou vůli se rozhodnout jeho dokonalost přijmout, ale také ji ničit. Výsledky vidíme všude okolo sebe. Stačí si přečíst kterýkoliv den noviny, stačí si kterýkoliv večer pustit zprávy. A do tohoto světa se někdy lidé víry dívají se znechucením, jako by nebylo nic, co mohou udělat proto, aby byl svět lepší. Jako by to bylo dané, že se s tímto světem nedá nic dělat. Jako by s tím nic nesvedl ani Bůh.
Následkem někdy získají mentalitu oběti, kdy jejich jedinou touhou je tento svět nějak přežít a dožít se do nebe, kde to bude fajn. Díky tomu ale žijí mimo realitu. Mentalita oběti způsobuje, že obviňujeme vnější faktory a síly ze svého stavu: ať už to jsou geny, naše prostředí, výchova, nebo duchovní opozice. Mentalita oběti způsobuje touhu světu utéct do sterilního, kontrolovaného prostředí, kde mi nic a nikdo nemůže ublížit. Byl by to dokonalý svět, ale lépe řečeno dokonale robotický svět. Jestliže jako věřící tvrdíme, že Duch svatý obnovil našeho ducha, abychom měli spojení s Bohem, pokud máme v hliněných nádobách skutečný poklad, pak přece tyto vnější faktory nemohou ovlivnit naše kroky, ledaže bychom se pro ně sami za sebe rozhodli! Vždyť prezentuje Boží království, které se soustřeďuje na krásu Božího charakteru, a na revoltě proti čemukoliv, co je nekonzistentní s Boží krásou. Tuto krásu si přeje Bůh ustanovit také v tobě. Někdy si totiž myslíme, že už se nemůže nic převratného stát, ale Bůh nás pak překvapí. Překvapí nás svým velkým ALE.
Jedním z nejkrásnějších konceptů, který při studiu Bible najdete je spojení ALE BŮH. Najdete tam několik desítek tohoto spojení, které implikuje Boží zásahy. Schválně si můžete tyto spojení při své četbě Bible vyhledávat včetně kontextu, kde jsou napsány. Tato jednoduchá, ale mocná fráze totiž implikuje Boha, který dynamicky zasahuje do našich životů, Boha, který jen nepřihlíží naším krokům, rozhodnutím a nadějím, ale aktivně na toto všechno reaguje. Nechává se pohnout naší vírou a naší modlitbou, ale zasahuje dokonce i při méně explicitním hledání, dokonce i tehdy, kdy se zdá, že je vše ztraceno, a on sám je daleko. Tato fráze nám jasně ukazuje, že cesta víry je o přibližování se k Bohu, protože Bůh je sice neměnný, ale není statický. Je dynamický a pohybuje se vstříc těm, kteří se pohybují k němu. Víra je ve své podstatě dynamickou aktivitou: pohybujeme se k Bohu s očima upřenými na Krista, ale Bůh nečeká, až k němu dojdeme, naopak, pohybuje se směrem k nám, přesně jak Jakub popsal slovy: Přibližte se k Bohu a on se přiblíží k vám.
Víra je totiž více než zbožné přání. Víra je, jak říká teolog NT Wright, jako okno. Pointa okna není udělat kousek zdi ze skla. Pointa okna je možnost se skrze ně dívat ven, a zároveň dovolit světlu vstup do místnosti. Víra nám dovoluje vidět svou vlastní situaci a své slabosti v Božím světle, které nám ukazuje Boha dynamicky se o nás zajímajícího z lásky, mocného a svatého, někoho, komu na nás opravdově záleží, a kdo dokáže obrátit naši situaci naruby. Vezměte si starozákonního Josefa. Prodán svými bratry, podle slov Štěpána (Skutky 7,9-10): "Patriarchové žárlili na Josefa a prodali ho do Egypta, ALE BŮH byl s ním. Vysvobodil ho ze všech jeho soužení a dal mu před faraonem, egyptským králem, milost a moudrost, takže ho ustanovil správcem Egypta i celého svého domu." Josef tak byl schopen na konci svého příběhu říci svým bratrům (Genesis 45,8) "Nebyli jste to tedy vy, kdo mě sem poslal, ALE BŮH! To on mě učinil faraonovým otcem, pánem celého jeho domu a vládcem nad celou egyptskou zemí."
To, že s Josefem byl Bůh, neznamená, že byl jeho život prostý těžkostí, naopak. Prodán bratry, nespravedlivě poslán do vězení, zapomenutý spoluvězni, který pomohl, Josef přesto nezahořkl,neztratil víru kvůli svým těžkostem. Jeho víra nebyla podmíněnou vírou, nebyla tvořena jeho zkušenostmi a tím, co okolo sebe viděl. Zítra se podíváme na to, jak Bůh vstupuje do našeho příběhu.
V našem životě se zdá, že věci nezadržitelně spějí k jasnému cíli. Skutečně, naše cesty jsou předvídatelné, jak jsem psal v předchozí sérii Uvíznutý. Není to naše snaha, ale naše nasměrování, které určuje naší cílovou stanici. Jsou to naše rozhodnutí, která proměňují budoucí možnosti v realitu, která může být nádherná, ale může být také bolestivá. Některé věci v naší budoucnosti jsou dané, ale většina je skutečně na nás: naše rozhodnutí, modlitby, zralost, chování, víra: to vše ovlivňuje, jak bude naše budoucnost přesně vypadat. Naštěstí nejsme na tomto světě sami a není jen o nás. Je tady Bůh, který svět stvořil, a který při svém stvoření riskoval tím, že stvořeným bytostem, lidem a andělům, dal svobodnou vůli přijímat jeho lásku nebo ji odmítnout. Do dokonalého světa pustil bytosti se svobodnou vůli se rozhodnout jeho dokonalost přijmout, ale také ji ničit. Výsledky vidíme všude okolo sebe. Stačí si přečíst kterýkoliv den noviny, stačí si kterýkoliv večer pustit zprávy. A do tohoto světa se někdy lidé víry dívají se znechucením, jako by nebylo nic, co mohou udělat proto, aby byl svět lepší. Jako by to bylo dané, že se s tímto světem nedá nic dělat. Jako by s tím nic nesvedl ani Bůh.
Následkem někdy získají mentalitu oběti, kdy jejich jedinou touhou je tento svět nějak přežít a dožít se do nebe, kde to bude fajn. Díky tomu ale žijí mimo realitu. Mentalita oběti způsobuje, že obviňujeme vnější faktory a síly ze svého stavu: ať už to jsou geny, naše prostředí, výchova, nebo duchovní opozice. Mentalita oběti způsobuje touhu světu utéct do sterilního, kontrolovaného prostředí, kde mi nic a nikdo nemůže ublížit. Byl by to dokonalý svět, ale lépe řečeno dokonale robotický svět. Jestliže jako věřící tvrdíme, že Duch svatý obnovil našeho ducha, abychom měli spojení s Bohem, pokud máme v hliněných nádobách skutečný poklad, pak přece tyto vnější faktory nemohou ovlivnit naše kroky, ledaže bychom se pro ně sami za sebe rozhodli! Vždyť prezentuje Boží království, které se soustřeďuje na krásu Božího charakteru, a na revoltě proti čemukoliv, co je nekonzistentní s Boží krásou. Tuto krásu si přeje Bůh ustanovit také v tobě. Někdy si totiž myslíme, že už se nemůže nic převratného stát, ale Bůh nás pak překvapí. Překvapí nás svým velkým ALE.
Jedním z nejkrásnějších konceptů, který při studiu Bible najdete je spojení ALE BŮH. Najdete tam několik desítek tohoto spojení, které implikuje Boží zásahy. Schválně si můžete tyto spojení při své četbě Bible vyhledávat včetně kontextu, kde jsou napsány. Tato jednoduchá, ale mocná fráze totiž implikuje Boha, který dynamicky zasahuje do našich životů, Boha, který jen nepřihlíží naším krokům, rozhodnutím a nadějím, ale aktivně na toto všechno reaguje. Nechává se pohnout naší vírou a naší modlitbou, ale zasahuje dokonce i při méně explicitním hledání, dokonce i tehdy, kdy se zdá, že je vše ztraceno, a on sám je daleko. Tato fráze nám jasně ukazuje, že cesta víry je o přibližování se k Bohu, protože Bůh je sice neměnný, ale není statický. Je dynamický a pohybuje se vstříc těm, kteří se pohybují k němu. Víra je ve své podstatě dynamickou aktivitou: pohybujeme se k Bohu s očima upřenými na Krista, ale Bůh nečeká, až k němu dojdeme, naopak, pohybuje se směrem k nám, přesně jak Jakub popsal slovy: Přibližte se k Bohu a on se přiblíží k vám.
Víra je totiž více než zbožné přání. Víra je, jak říká teolog NT Wright, jako okno. Pointa okna není udělat kousek zdi ze skla. Pointa okna je možnost se skrze ně dívat ven, a zároveň dovolit světlu vstup do místnosti. Víra nám dovoluje vidět svou vlastní situaci a své slabosti v Božím světle, které nám ukazuje Boha dynamicky se o nás zajímajícího z lásky, mocného a svatého, někoho, komu na nás opravdově záleží, a kdo dokáže obrátit naši situaci naruby. Vezměte si starozákonního Josefa. Prodán svými bratry, podle slov Štěpána (Skutky 7,9-10): "Patriarchové žárlili na Josefa a prodali ho do Egypta, ALE BŮH byl s ním. Vysvobodil ho ze všech jeho soužení a dal mu před faraonem, egyptským králem, milost a moudrost, takže ho ustanovil správcem Egypta i celého svého domu." Josef tak byl schopen na konci svého příběhu říci svým bratrům (Genesis 45,8) "Nebyli jste to tedy vy, kdo mě sem poslal, ALE BŮH! To on mě učinil faraonovým otcem, pánem celého jeho domu a vládcem nad celou egyptskou zemí."
To, že s Josefem byl Bůh, neznamená, že byl jeho život prostý těžkostí, naopak. Prodán bratry, nespravedlivě poslán do vězení, zapomenutý spoluvězni, který pomohl, Josef přesto nezahořkl,neztratil víru kvůli svým těžkostem. Jeho víra nebyla podmíněnou vírou, nebyla tvořena jeho zkušenostmi a tím, co okolo sebe viděl. Zítra se podíváme na to, jak Bůh vstupuje do našeho příběhu.
čtvrtek 13. ledna 2011
Dar, který nikdo nechce
V naší duši je neuvěřitelně silná touha někam patřit, být s někým spojen, být milován a milovat. Jak moc se ale můžeme přiblížit, abychom nebyli zraněni? Odpuštění je vyžadováno tam, kde omluvy, zapomenutí ani tolerance nejsou dostatečné. Odpuštění znamená, že se vzdávám práva tě zranit zpátky. Znamená to ale, že si musíme nechat všechno líbit? Určitě ne. Ale znamená to, že se máme pohltit hněvem, když se věci nedějí tak, jak bychom si přáli? To také ne. Je lepší cesta a to naučit se zvládat konflikty. Konflikty jsou totiž darem, který nikdo nechce. Vždyť, kdo si libuje v konfliktech?
V naši společnosti nechceme o sobě slyšet pravdu a na druhé straně chceme vědět, co si o nás lidé myslí. Je to paradox, chceme dělat pozitivní dojem, ale pokud působíme negativně, raději to nechceme slyšet. Každý z nás totiž má přirozenou tendenci přehlížet svou vlastní realitu zatímco vidíme problémy u jiných velmi jasně. Proto také Ježíš mluví o trámu v našem oku zatímco chceme vytáhnout třísku z oka svého bližního. Jsme plní kreativních výmluv, proč to u nás jde a u druhého ne. Každý z nás potřebuje pravdomluvné přátele. Potřebujeme mít ve svém životě lidi, kterým dáme právo mluvit nám do naších životů nejen to dobré, ale i to, co děláme špatně. Je to risk a není to legrace, ale ohromně nám to pomáhá v našem životě. Proč je to tak nezbytné? Kvůli růstu ke zralosti. Dobře zvládnutý konflikt a konfrontace nám v tom nesmírně pomůže.
Konflikty jsou nevyhnutelnou součástí života, je zároveň těžký a my se mu chceme vyhnout. Proč? Nechceme být nemilováni, nepochopeni a odmítnuti. Bojíme se reakce toho druhého. Řešit konflikty není intelektuálně těžké, je to těžké emocionálně. Vyžaduje to čestnost, pokoru a vydání se vztahu. A vyžaduje to také risk, kdy čelíme odmítnutí. Láska ale nespočívá jen v hezkých slovech, ale v pravdivých slovech.
V Bibli je krásný příběh Nátana, který zariskoval odmítnutím milosrdné lži, najdete ho v 2. Samuelově 11,1-6 a pak 12,1-13. V příběhu jde o to, že král David zhřešil hned několika způsoby: David, uznávaný král, stárl a rozhodl se nejít do bitvy, kterou vede vždy král. Zůstal doma, protože cítil, že potřebuje odpočinek. Jednou se prochází po střeše a naproti uvidí krásnou ženu, jak se koupe. David se k ní chová jako k objektu a pošle si pro ni. Spustí tak celý řetězec událostí.Svedl ženu svého vojenského velitele, zatímco on byl v bitvě; snažil se zamaskovat její následné těhotenství podvodem; nechal svého velitele zabít dalším podvodem přímo v bitvě; a navíc se choval, jako by se nic nedělo. Vezme si Batšebu za ženu. Dál chodí do chrámu a chová se 9 měsíců, jako by se nic nestalo. Uvnitř prožívá muka, ale nic se neděje, tak si myslí, že mu to prošlo. Bůh za Davidem posílá proroka Nátana, který ho konfrontoval se vším rizikem, které k tomu patřilo, vždyť král ho mohl za neuctivá slova nechat okamžitě popravit.
Příběh konfrontace Davida Nathanem je ukázkovým příkladem mluvení pravdy v lásce. Nekonfrontoval Davida pouze ohledně jeho hříchu. On mu řekl pravdu v lásce. Pokud se vyhýbáme říct pravdu, pak nežijeme v komunitě, ale pseudokomunitě, kde mluvíme v obecnostech, aby se nikdo neurazil. Konflikt je vstup do chaosu, který je ale životodárnou půdou pro vztah. Pokud se ale rozhodneme mluvit pravdu bez lásky, v hněvu, hořkosti a zranění, a snažíme se lidi ovládat svými komentáři a soudy, pak jsme překročili komunitu k sektě, protože chceme kontrolovat a manipulovat.
Konflikt je dar, který nikdo z nás nechce. Přesto, nebo právě proto, tohle je dlouhodobě jedna z nejlepších věcí, která se nám může stát. Konflikt je jako výbuch v motoru. Pokud je zvládnut dobře, auto jede. Pokud ho necháme vybouchnout bez kontroly, pak se můžeme divit, co se s námi stane. Takže, jak můžeme zvládat konflikty? Ježíš dává jednu skvělou radu v Matouši 18,15, kterou jsem četl dneska ráno při mé pravidelné četbě Bible: "Jestliže tvůj bratr proti tobě zhřeší, jdi a pokárej ho jen mezi čtyřma očima. Poslechne-li tě, získal jsi svého bratra." Tuto radu můžeme rozložit do šesti praktických bodů:
1. PŘIPUSŤ EXISTENCI KONFLIKTU. Aby ses mohl pohnout v řešení, musíš připustit, že konflikt existuje.
2. UCHOP ZODPOVĚDNOST DO SVÝCH RUKOU. Určitě nás vždy napadají stejné myšlenky: „Ať on přijde za mnou.“ „Není to fér, že vždycky já musím dělat ten první krok.“ Zlost má v sobě element samospravedlnosti, která nás vede k obviňování ostatních a odpírání uchopit zodpovědnost. Proto Ježíš vede své následovníky k tomu, aby udělali první krok: když oni zhřeší, a i když my zhřešíme. Je na nás, abychom vyhledali druhou osobu a nesnažili se ji vyhnout. V hněvu chceme utéct nebo se uzavřít do sebe a mlčet, ale zodpovědnost k řešení je na naší straně, i když to vůbec není jednoduché.
3. NEZAPOJUJ HNED TŘETÍ STRANU. Ježíš říká, abychom šli za tím, kdo nám ublížil a to dokonce sami. Přirozeně, když mě někdo zranil, tak je to poslední člověk, se kterým bych chtěl trávit čas o samotě. Dnes slýcháváme, že bychom si měli ulevit nějaké třetí osobě, ale to je mýtus. Když si stěžujeme někomu jinému, ve skutečnosti si svůj hněv znovu rozvíříme a budujeme nenávist k objektu našeho hněvu.
4. BUĎ CITLIVÝ. Rada, abychom se setkali mezi čtyřmi očima a vyhnutí se tak řešení konfliktu na veřejnosti, je otázkou citlivosti. Další mýtus ohledně hněvu je ten, že bychom ho neměli držet, ale měli by jsme si ulevit, vypustit páru. Takhle ale o jiných emocích (třeba radosti) nepřemýšlíme.
5. MLUV PŘÍMO. Pokárej svého bratra, říká Ježíš, což zní jednodušeji, než to doopravdy je. Někdy chodíme okolo horké kaše natolik, že dotyčný ani netuší, že proti němu něco máme. Doufáme, že mu to dojde samo. Mluv ale jasně: co jsi viděl, zjistil, vysvětli, jak tě to zranilo, co to udělalo s tebou a proč je to pro tebe tak důležité, popiš, jaké jsou následky toho jednání, požádej o konkrétní změnu, kterou bys rád.
6. VEĎ SETKÁNÍ KE SMÍŘENÍ. Cílem setkání není získání skóre, ale smíření: získání bratra. Až když tohle nepůjde, pak do toho zahrň dalšího svědka a teprve pak to oznam veřejně. Cílem každého konfliktu je smíření.
V naši společnosti nechceme o sobě slyšet pravdu a na druhé straně chceme vědět, co si o nás lidé myslí. Je to paradox, chceme dělat pozitivní dojem, ale pokud působíme negativně, raději to nechceme slyšet. Každý z nás totiž má přirozenou tendenci přehlížet svou vlastní realitu zatímco vidíme problémy u jiných velmi jasně. Proto také Ježíš mluví o trámu v našem oku zatímco chceme vytáhnout třísku z oka svého bližního. Jsme plní kreativních výmluv, proč to u nás jde a u druhého ne. Každý z nás potřebuje pravdomluvné přátele. Potřebujeme mít ve svém životě lidi, kterým dáme právo mluvit nám do naších životů nejen to dobré, ale i to, co děláme špatně. Je to risk a není to legrace, ale ohromně nám to pomáhá v našem životě. Proč je to tak nezbytné? Kvůli růstu ke zralosti. Dobře zvládnutý konflikt a konfrontace nám v tom nesmírně pomůže.
Konflikty jsou nevyhnutelnou součástí života, je zároveň těžký a my se mu chceme vyhnout. Proč? Nechceme být nemilováni, nepochopeni a odmítnuti. Bojíme se reakce toho druhého. Řešit konflikty není intelektuálně těžké, je to těžké emocionálně. Vyžaduje to čestnost, pokoru a vydání se vztahu. A vyžaduje to také risk, kdy čelíme odmítnutí. Láska ale nespočívá jen v hezkých slovech, ale v pravdivých slovech.
V Bibli je krásný příběh Nátana, který zariskoval odmítnutím milosrdné lži, najdete ho v 2. Samuelově 11,1-6 a pak 12,1-13. V příběhu jde o to, že král David zhřešil hned několika způsoby: David, uznávaný král, stárl a rozhodl se nejít do bitvy, kterou vede vždy král. Zůstal doma, protože cítil, že potřebuje odpočinek. Jednou se prochází po střeše a naproti uvidí krásnou ženu, jak se koupe. David se k ní chová jako k objektu a pošle si pro ni. Spustí tak celý řetězec událostí.Svedl ženu svého vojenského velitele, zatímco on byl v bitvě; snažil se zamaskovat její následné těhotenství podvodem; nechal svého velitele zabít dalším podvodem přímo v bitvě; a navíc se choval, jako by se nic nedělo. Vezme si Batšebu za ženu. Dál chodí do chrámu a chová se 9 měsíců, jako by se nic nestalo. Uvnitř prožívá muka, ale nic se neděje, tak si myslí, že mu to prošlo. Bůh za Davidem posílá proroka Nátana, který ho konfrontoval se vším rizikem, které k tomu patřilo, vždyť král ho mohl za neuctivá slova nechat okamžitě popravit.
Příběh konfrontace Davida Nathanem je ukázkovým příkladem mluvení pravdy v lásce. Nekonfrontoval Davida pouze ohledně jeho hříchu. On mu řekl pravdu v lásce. Pokud se vyhýbáme říct pravdu, pak nežijeme v komunitě, ale pseudokomunitě, kde mluvíme v obecnostech, aby se nikdo neurazil. Konflikt je vstup do chaosu, který je ale životodárnou půdou pro vztah. Pokud se ale rozhodneme mluvit pravdu bez lásky, v hněvu, hořkosti a zranění, a snažíme se lidi ovládat svými komentáři a soudy, pak jsme překročili komunitu k sektě, protože chceme kontrolovat a manipulovat.
Konflikt je dar, který nikdo z nás nechce. Přesto, nebo právě proto, tohle je dlouhodobě jedna z nejlepších věcí, která se nám může stát. Konflikt je jako výbuch v motoru. Pokud je zvládnut dobře, auto jede. Pokud ho necháme vybouchnout bez kontroly, pak se můžeme divit, co se s námi stane. Takže, jak můžeme zvládat konflikty? Ježíš dává jednu skvělou radu v Matouši 18,15, kterou jsem četl dneska ráno při mé pravidelné četbě Bible: "Jestliže tvůj bratr proti tobě zhřeší, jdi a pokárej ho jen mezi čtyřma očima. Poslechne-li tě, získal jsi svého bratra." Tuto radu můžeme rozložit do šesti praktických bodů:
1. PŘIPUSŤ EXISTENCI KONFLIKTU. Aby ses mohl pohnout v řešení, musíš připustit, že konflikt existuje.
2. UCHOP ZODPOVĚDNOST DO SVÝCH RUKOU. Určitě nás vždy napadají stejné myšlenky: „Ať on přijde za mnou.“ „Není to fér, že vždycky já musím dělat ten první krok.“ Zlost má v sobě element samospravedlnosti, která nás vede k obviňování ostatních a odpírání uchopit zodpovědnost. Proto Ježíš vede své následovníky k tomu, aby udělali první krok: když oni zhřeší, a i když my zhřešíme. Je na nás, abychom vyhledali druhou osobu a nesnažili se ji vyhnout. V hněvu chceme utéct nebo se uzavřít do sebe a mlčet, ale zodpovědnost k řešení je na naší straně, i když to vůbec není jednoduché.
3. NEZAPOJUJ HNED TŘETÍ STRANU. Ježíš říká, abychom šli za tím, kdo nám ublížil a to dokonce sami. Přirozeně, když mě někdo zranil, tak je to poslední člověk, se kterým bych chtěl trávit čas o samotě. Dnes slýcháváme, že bychom si měli ulevit nějaké třetí osobě, ale to je mýtus. Když si stěžujeme někomu jinému, ve skutečnosti si svůj hněv znovu rozvíříme a budujeme nenávist k objektu našeho hněvu.
4. BUĎ CITLIVÝ. Rada, abychom se setkali mezi čtyřmi očima a vyhnutí se tak řešení konfliktu na veřejnosti, je otázkou citlivosti. Další mýtus ohledně hněvu je ten, že bychom ho neměli držet, ale měli by jsme si ulevit, vypustit páru. Takhle ale o jiných emocích (třeba radosti) nepřemýšlíme.
5. MLUV PŘÍMO. Pokárej svého bratra, říká Ježíš, což zní jednodušeji, než to doopravdy je. Někdy chodíme okolo horké kaše natolik, že dotyčný ani netuší, že proti němu něco máme. Doufáme, že mu to dojde samo. Mluv ale jasně: co jsi viděl, zjistil, vysvětli, jak tě to zranilo, co to udělalo s tebou a proč je to pro tebe tak důležité, popiš, jaké jsou následky toho jednání, požádej o konkrétní změnu, kterou bys rád.
6. VEĎ SETKÁNÍ KE SMÍŘENÍ. Cílem setkání není získání skóre, ale smíření: získání bratra. Až když tohle nepůjde, pak do toho zahrň dalšího svědka a teprve pak to oznam veřejně. Cílem každého konfliktu je smíření.
středa 12. ledna 2011
Dokážeš odpustit?
Odpuštění. Rabíni říkali, že každý má povinnost odpustit třikrát. Petr přichází za Ježíšem a ptá se ho, kolikrát si to myslí on, že má odpustit. Snad až sedmkrát (2x více než musí + 1 navíc)? Ale Ježíš říká sedmdesát sedmkrát. Pointa je v tom, že odpuštění není čárečka, kterou si počítáme, ale životní styl, ve kterém žijeme. Proto také Ježíš jasně říká, že to, jak my jsme schopni odpouštět ostatním ovlivňuje to, jak Bůh odpouští nám. Vnitřně chceme, aby někdo odplatil naše zranění. Poselství odpuštění je naprosto radikální koncept (proti přírodě :-). Co tedy vlastně je a není odpuštění?
CO ODPUŠTĚNÍ NENÍ?
Odpuštění není totéž jako omluvení. Omlouváme se díky existenci polehčujících okolností. Odpuštění je potřeba právě tam, kde nejsou žádné polehčující okolnosti. Pokud naše chování dokážeme obhájit, nepotřebujeme ho.
Odpuštění není zapomenutí. Pokud bychom věřili v zapomínání, pak bychom potřebovali skutečně špatnou paměť. Jistě, Bůh zapomíná naše hříchy, ale to není kvůli špatné paměti. On se zkrátka rozhodl nepoužívat naše hříchy jako důkaz proti nám. Odpuštění je potřeba právě tam, kde nedokážeme zapomenout.
Odpuštění není totéž jako smíření nebo obnovení důvěry. Třetí neznámější omyl říká, že když nám někdo odpustil, musíme se chovat, jakoby se nic nestalo a mít znovu stejnou úroveň důvěry, jakou jsme měli před zraněním. Ale odpuštění je něco jiného. Odehrává se v nitru odpouštějícího a nemá vliv to, jestli si to viník zaslouží nebo se omluví. Smíření vyžaduje znovu vybudování důvěry, což chce hodně dlouhý čas a chuť na obou stranách.
Odpuštění se týká minulosti. Odpuštění znamená, že někomu nepočítáme jeho dluh. Necháme plavat to, co nám ten druhý udělal. Na odpuštění stačí jeden. Smíření se týká přítomnosti. Dojde k němu, když se druhý omluví a přijme odpuštění. Na smíření je třeba dvou. Důvěra se týká budoucnosti. Týká se jak toho, co jste ochotni znovu riskovat, tak toho, čemu se otevřete. Druhý musí svým jednáním dokázat, že si důvěru zaslouží, než mu ji opět dáme.
CO ODPUŠTĚNÍ JE?
Odpuštění je vyžadováno tam, kde omluvy, zapomenutí ani tolerance nejsou dostatečné. Odpuštění ve skutečnosti znamená, že se vzdávám práva tě zranit zpátky. Je to popření zákona pomsty ve prospěch milosti. Jak tedy můžeme odpustit naším viníkům?
Odpuštění začíná tím, že se vzdáme touhy po pomstě. Neznamená to, že by spravedlnosti nemělo být učiněno zadost. Ale znamená to, že se rozhodneme nevyžadovat retribuci. (oko za oko a zub za zub)
Druhá fáze odpuštění zahrnuje nový způsob vidění a cítění. Když jsme hluboce zraněni, nevidíme osobu, ale pouze vnímáme bolest. Odpuštění znamená, že se budeme snažit porozumět druhé osobě.
Třetí fáze odpuštění, ta nejtěžší, je to, že se dostaneš do budu, kdy přeješ viníkovi vše dobré. Dokonané odpuštění přeje viníkovi dobré, i když nezastírá, že on koná či konal zlé.
CO ODPUŠTĚNÍ NENÍ?
Odpuštění není totéž jako omluvení. Omlouváme se díky existenci polehčujících okolností. Odpuštění je potřeba právě tam, kde nejsou žádné polehčující okolnosti. Pokud naše chování dokážeme obhájit, nepotřebujeme ho.
Odpuštění není zapomenutí. Pokud bychom věřili v zapomínání, pak bychom potřebovali skutečně špatnou paměť. Jistě, Bůh zapomíná naše hříchy, ale to není kvůli špatné paměti. On se zkrátka rozhodl nepoužívat naše hříchy jako důkaz proti nám. Odpuštění je potřeba právě tam, kde nedokážeme zapomenout.
Odpuštění není totéž jako smíření nebo obnovení důvěry. Třetí neznámější omyl říká, že když nám někdo odpustil, musíme se chovat, jakoby se nic nestalo a mít znovu stejnou úroveň důvěry, jakou jsme měli před zraněním. Ale odpuštění je něco jiného. Odehrává se v nitru odpouštějícího a nemá vliv to, jestli si to viník zaslouží nebo se omluví. Smíření vyžaduje znovu vybudování důvěry, což chce hodně dlouhý čas a chuť na obou stranách.
Odpuštění se týká minulosti. Odpuštění znamená, že někomu nepočítáme jeho dluh. Necháme plavat to, co nám ten druhý udělal. Na odpuštění stačí jeden. Smíření se týká přítomnosti. Dojde k němu, když se druhý omluví a přijme odpuštění. Na smíření je třeba dvou. Důvěra se týká budoucnosti. Týká se jak toho, co jste ochotni znovu riskovat, tak toho, čemu se otevřete. Druhý musí svým jednáním dokázat, že si důvěru zaslouží, než mu ji opět dáme.
CO ODPUŠTĚNÍ JE?
Odpuštění je vyžadováno tam, kde omluvy, zapomenutí ani tolerance nejsou dostatečné. Odpuštění ve skutečnosti znamená, že se vzdávám práva tě zranit zpátky. Je to popření zákona pomsty ve prospěch milosti. Jak tedy můžeme odpustit naším viníkům?
Odpuštění začíná tím, že se vzdáme touhy po pomstě. Neznamená to, že by spravedlnosti nemělo být učiněno zadost. Ale znamená to, že se rozhodneme nevyžadovat retribuci. (oko za oko a zub za zub)
Druhá fáze odpuštění zahrnuje nový způsob vidění a cítění. Když jsme hluboce zraněni, nevidíme osobu, ale pouze vnímáme bolest. Odpuštění znamená, že se budeme snažit porozumět druhé osobě.
Třetí fáze odpuštění, ta nejtěžší, je to, že se dostaneš do budu, kdy přeješ viníkovi vše dobré. Dokonané odpuštění přeje viníkovi dobré, i když nezastírá, že on koná či konal zlé.
úterý 11. ledna 2011
Uvíznutý: Získej zpět svobodu
Jedna z nejhorších reakcí při uvíznutí je lítost nad minulostí, která se přetransformuje do sebelítosti, která nás úplně ochromí. Sebelítost je umně skrývaný hněv za to, že nedostáváme to, co si podle sebe zasloužíme. Sebelítost zakoušíme, když se nám nedaří, nebo se zdá, že jsme nepochopeni svým okolím, nebo když uvízneme. Svůj hněv si někdy vyléváme i na Boha, který, nám nepochopitelně, se nesnaží za nás urovnat to, co je potřebné. Možná si pamatujete na scénu z filmu Forrest Gump, kdy seržant Dan Taylor, přišel v boji o nohy, a nemůže se s tím smířit. Je plný sebelítosti a pomalu se upíjí ke smrti, jeho život stojí za houby. Do toho se znovu setká s Forrestem, který mu kdysi zachránil život. Má sice nízké IQ, ale je vděčný za život, a tak se Danova sebelítost ještě prohloubí. Přesto souhlasí s tím, že půjde společně do podnikání v lovu krevet. A pak při jedné bouři sedí nahoře na stěžni v koši a mává pěstí na Boha, nadává mu, a konečně dovolí, aby se ten zadržovaný hněv vyvalil navenek se vší tak dlouho potlačovanou silou. Pak je tam krásná scéna, kdy Forrest vypráví: „Dan mi to nikdy neřekl, ale myslím si, že se smířil s Bohem.“
Smířit se s Bohem, to zní jako řešení na uvíznutí. Pro smíření si potřebujeme uvědomit svou situaci. Opodstatněná lítost je taková, kdy se postavíme čelem ke svým minulým hříchům, a kajeme se za ně (pokání je změna smýšlení spojená s lítostí za hříchy a touhou se změnit a obrátit). Když prožíváme zármutek, který nás vede k pokání, lítost je oprávněná a naše reakce správná. Ale co když se rozhodneme prožívat vinu i tam, kde ji na nás Bůh neklade, nebo déle, než bychom měli? Co když prožíváme vinu za uvíznutí, které jsme ani nezpůsobili, nebo si naopak nedokážeme odpustit a děláme ze sebe svatějšího, než je Bůh sám, který nám odpouští, když za ním přijdeme a své viny mu vyznáme? Vypadá to hezky: cítit vinu a pokořovat se dlouho poté, co jsme své hlouposti Bohu vyznali, nebo dokonce i za to, co jsme ani neudělali. Ale nemá to žádný smysl. Sebelítost nás nikam nevede, protože je kontraproduktivní. V lítosti se rozpouští naše zodpovědnost, sebelítost nás natolik zeslabuje, že ani nechceme jít dál. Nechceme věci řešit, nechceme rady do života, nechceme dělat nezbytné změny. Chceme jediné. Aby nás lidi pochopili, politovali a nechali být na pokoji! Naše mysl je ale ochromena a my nejsme schopni se dostat z uvíznutí.
Zdá se, že při uvíznutí hrozně moc záleží na našem myšlení. Myšlenky mají skutečně dopad na život. Psychologové došli k závěru, že existují tři typické negativní postoje, podle nichž si lidé vysvětlují své uvíznutí: osobní výklady (měl jsem smůlu), všepronikající výklady (asi vždycky budu mít smůlu), až po permanentní kvalitu života (jsem smolař). Když je naše myšlení negativní, a není v pořádku, stáváme se jeho otroky. Otroctví vzniká, kdykoli přijdeme o možnost se svobodně rozhodovat, ať už se to vztahuje k lidem, nebo k vzorcům chování. Bůh nás stvořil svobodné, a nepřeje si, aby nás někdo nebo něco ovládalo, jinými slovy, abychom uvízli. Pokud se při uvíznutí necháš naplnit sebelítostí, pokud se při selhání místo pokání zatvrdíš, lítost tě ovládne a zotročí, a svoboda, místo abys ji získal zpět, se od tebe vzdálí. Jak tedy můžeš získat zpět svou svobodu z uvíznutí?
1. Přiznej si svůj stav. První krok je prostě přiznat si svůj stav, své rozhodnutí, nebo (v případě, že jsi uvízl ne vlastní vinou) místo, kde jsi uvízl. Je-li nutné se kát, popros Boha za odpuštění. Týká-li se to lidí, popros o odpuštění je. Nezapomeň prosím, že každý dělá chyby. Čas od času věci zpackáme. Mnoho lidí dělá chyby, ale odmítají si je přiznat. Mají tendenci vidět, že za každou překážku nebo chybu nese vinu někdo druhý. Aby se člověk mohl posunout kupředu díky selhání, musí nejdříve vyslovit tři nejobtížnější slova: Mýlil jsem se.
2. Přestaň s tím, co můžeš ovlivnit. Druhý krok je prostě říct ne. Je jasné, že jsou věci, kde už jsme natolik svázaní, že nedokážeme říct ne, a potřebujeme odbornou péči. Ale jsou i otroctví, která jsou zcela dobrovolná. Můžeme se z těchto otroctví dostat, ale odmítáme to, protože předmět svého otroctví milujeme víc, než si chceme přiznat. Jenže to, co má nad námi moc, to nás ničí. S čím můžeš přestat, přestaň.
3. Jestli potřebuješ pomoc, přiznej to. Přiznej si, že jsi v některých věcech bezmocný a potřebuješ pomoc. Je to pokořující, ale nezbytné. Neznamená to nutně, že jsi špatný, ale pokud s něčím nedokážeš skoncovat. Znamená to, že budeš muset požádat o pomoc Boha, který dává sílu, abys mohl obstát. Potřebuješ ale také požádat o pomoc lidi. Potřebujeme být vykazatelní nejen neviditelnému Bohu, ale také viditelnému člověku. To je důvod, proč tolik podporujeme malé formální i neformální skupiny. Všimni si, že alkoholici se obvykle neosvobodí, dokud nezačnou chodit do nějaké podpůrné skupiny, a to bez ohledu na to, kolikrát slíbili sobě i ostatním, že s pitím přestanou.
4. Vypátrej zdroj. Další věcí, kterou potřebuješ udělat, je zjistit, co tě vede k tomu, aby ses své svobody vzdával. Vždy je za tím nějaká potřeba. Možná, že se snažíš o podvědomý směnný obchod, kdy zaplňujeme nějakou svou prázdnotu. Nebo naopak chceme něco zamaskovat, nějaké zranění, například. Snažíme se vyléčit bolest tím, že tíhneme k nesprávným lidem. Abys poznal zdroj svých obtíží, potřebuješ někdy radu odborníka, hodně modliteb a ochotu podívat se do svého srdce. Pokání není jen lítost (ta sama o sobě nestačí), ale především změna směru.
5. Zvol si život. Buď životodárným také vůči ostatním, jinými slovy, začni žít pro jiné. Dej se do služby Bohu a druhým. Nevěřil bys, kolikrát se v životě dostaneš ze svízelí, když se tvůj život pozvedne od tebe sama. A za to to stojí!
Smířit se s Bohem, to zní jako řešení na uvíznutí. Pro smíření si potřebujeme uvědomit svou situaci. Opodstatněná lítost je taková, kdy se postavíme čelem ke svým minulým hříchům, a kajeme se za ně (pokání je změna smýšlení spojená s lítostí za hříchy a touhou se změnit a obrátit). Když prožíváme zármutek, který nás vede k pokání, lítost je oprávněná a naše reakce správná. Ale co když se rozhodneme prožívat vinu i tam, kde ji na nás Bůh neklade, nebo déle, než bychom měli? Co když prožíváme vinu za uvíznutí, které jsme ani nezpůsobili, nebo si naopak nedokážeme odpustit a děláme ze sebe svatějšího, než je Bůh sám, který nám odpouští, když za ním přijdeme a své viny mu vyznáme? Vypadá to hezky: cítit vinu a pokořovat se dlouho poté, co jsme své hlouposti Bohu vyznali, nebo dokonce i za to, co jsme ani neudělali. Ale nemá to žádný smysl. Sebelítost nás nikam nevede, protože je kontraproduktivní. V lítosti se rozpouští naše zodpovědnost, sebelítost nás natolik zeslabuje, že ani nechceme jít dál. Nechceme věci řešit, nechceme rady do života, nechceme dělat nezbytné změny. Chceme jediné. Aby nás lidi pochopili, politovali a nechali být na pokoji! Naše mysl je ale ochromena a my nejsme schopni se dostat z uvíznutí.
Zdá se, že při uvíznutí hrozně moc záleží na našem myšlení. Myšlenky mají skutečně dopad na život. Psychologové došli k závěru, že existují tři typické negativní postoje, podle nichž si lidé vysvětlují své uvíznutí: osobní výklady (měl jsem smůlu), všepronikající výklady (asi vždycky budu mít smůlu), až po permanentní kvalitu života (jsem smolař). Když je naše myšlení negativní, a není v pořádku, stáváme se jeho otroky. Otroctví vzniká, kdykoli přijdeme o možnost se svobodně rozhodovat, ať už se to vztahuje k lidem, nebo k vzorcům chování. Bůh nás stvořil svobodné, a nepřeje si, aby nás někdo nebo něco ovládalo, jinými slovy, abychom uvízli. Pokud se při uvíznutí necháš naplnit sebelítostí, pokud se při selhání místo pokání zatvrdíš, lítost tě ovládne a zotročí, a svoboda, místo abys ji získal zpět, se od tebe vzdálí. Jak tedy můžeš získat zpět svou svobodu z uvíznutí?
1. Přiznej si svůj stav. První krok je prostě přiznat si svůj stav, své rozhodnutí, nebo (v případě, že jsi uvízl ne vlastní vinou) místo, kde jsi uvízl. Je-li nutné se kát, popros Boha za odpuštění. Týká-li se to lidí, popros o odpuštění je. Nezapomeň prosím, že každý dělá chyby. Čas od času věci zpackáme. Mnoho lidí dělá chyby, ale odmítají si je přiznat. Mají tendenci vidět, že za každou překážku nebo chybu nese vinu někdo druhý. Aby se člověk mohl posunout kupředu díky selhání, musí nejdříve vyslovit tři nejobtížnější slova: Mýlil jsem se.
2. Přestaň s tím, co můžeš ovlivnit. Druhý krok je prostě říct ne. Je jasné, že jsou věci, kde už jsme natolik svázaní, že nedokážeme říct ne, a potřebujeme odbornou péči. Ale jsou i otroctví, která jsou zcela dobrovolná. Můžeme se z těchto otroctví dostat, ale odmítáme to, protože předmět svého otroctví milujeme víc, než si chceme přiznat. Jenže to, co má nad námi moc, to nás ničí. S čím můžeš přestat, přestaň.
3. Jestli potřebuješ pomoc, přiznej to. Přiznej si, že jsi v některých věcech bezmocný a potřebuješ pomoc. Je to pokořující, ale nezbytné. Neznamená to nutně, že jsi špatný, ale pokud s něčím nedokážeš skoncovat. Znamená to, že budeš muset požádat o pomoc Boha, který dává sílu, abys mohl obstát. Potřebuješ ale také požádat o pomoc lidi. Potřebujeme být vykazatelní nejen neviditelnému Bohu, ale také viditelnému člověku. To je důvod, proč tolik podporujeme malé formální i neformální skupiny. Všimni si, že alkoholici se obvykle neosvobodí, dokud nezačnou chodit do nějaké podpůrné skupiny, a to bez ohledu na to, kolikrát slíbili sobě i ostatním, že s pitím přestanou.
4. Vypátrej zdroj. Další věcí, kterou potřebuješ udělat, je zjistit, co tě vede k tomu, aby ses své svobody vzdával. Vždy je za tím nějaká potřeba. Možná, že se snažíš o podvědomý směnný obchod, kdy zaplňujeme nějakou svou prázdnotu. Nebo naopak chceme něco zamaskovat, nějaké zranění, například. Snažíme se vyléčit bolest tím, že tíhneme k nesprávným lidem. Abys poznal zdroj svých obtíží, potřebuješ někdy radu odborníka, hodně modliteb a ochotu podívat se do svého srdce. Pokání není jen lítost (ta sama o sobě nestačí), ale především změna směru.
5. Zvol si život. Buď životodárným také vůči ostatním, jinými slovy, začni žít pro jiné. Dej se do služby Bohu a druhým. Nevěřil bys, kolikrát se v životě dostaneš ze svízelí, když se tvůj život pozvedne od tebe sama. A za to to stojí!
pondělí 10. ledna 2011
Uvíznutý: Znalost nám nepomáhá
Jeden z největších životních mýtů je, že budeme žít život vzájemně nepropojených rozhodnutí a pak najednou, štěstím nebo silou vůle, se ocitneme na místě, kde jsme celou dobu chtěli být. Jenže je to náš směr, ne snaha, co určuje cíl.
Král Šalamoun v Přísloví 27,12 napsal: "Rozvážný vidí hrozbu a vyhne se jí, tupci jdou klidně dál, až na to doplatí." Moudří se chovají, jakoby pak bylo teď. Teď jednají. Naivní pokračují na své cestě, i když jsou varováni, jdou kupředu, i když nejednají s tím, co vnímají a vidí. A co se stane nakonec? Uvíznou. Nezáleží totiž na tom, zda víš, co je moudré, ale jestli jednáš, když vidíš hrozbu. Navzdory tomu to vidíme pořád dnes a denně. Lidé vidí, kam směřují, a říkají si: „Ano, měl bych… Má úplnou pravdu… Určitě bych měl přestat… Asi jo…“ A pak stejně pokračují klidně na své cestě. Neptají se Ve světle mých minulých zkušeností, mé současné životní situace, a ve světle mých budoucích snů a nadějí, je moudré to udělat? Jdou dál, jako by se nechumelilo, a líznou si.
Nicméně, upřímně: Všechno to, co jsem právě řekl, intuitivně víme. Víme, že bychom neměli dělat hloupá rozhodnutí, víme, že některé věci, které chceme udělat, jsou hodně nemoudrá, a přesto to děláme. Samotná znalost toho, co je hloupé nebo moudré, nám v rozhodování nepomáhá. Někdy si sice myslíme, že kdybychom věděli, co je správné, určitě bychom neudělali některé chyby. Ale v praxi vidíme hrozbu a jdeme dál. Proč? Proč jednáme tak, jak jednáme, i když víme, že to nedopadne dobře? Náš problém nespočívá v neznalosti (většinou přece souhlasíme s těmi, kdo nás varují, ale jdeme dál), protože nejsme na cestě hledání pravdy, ale na cestě hledání štěstí. Snaha být šťastný není špatná, v mnoha oblastech se štěstí a moudré rozhodnutí prolíná. Problém s hledáním štěstí však je, že kdo je šťastný dnes, nemusí být šťastný zítra. Ve skutečnosti, dnešní štěstí mě může zítra naplnit lítostí. Minule jsme si vyprávěli příběh o mladíkovi z knihy Přísloví, který ztratil rozum a myslel si, že jeho krátkodobé potěšení s ženou jiného muže, bude jen samostatná událost, která ho naplní štěstím. Jeho konec ho však dovedl ke smrti.
Naše volby jsou ve většině případů řízeny naší touhou po štěstí. Máme pocit, že nám to ukazuje naše srdce. Až pak zapojíme i svůj rozum, a následně ospravedlníme vše, pro co, jsme se rozhodli. Vždycky se totiž najde dostatečně dobrý důvod pro každé rozhodnutí, které chceme. Všimněte si, jak to funguje, dokonce i v rozhodnutích, která nejsou hloupá. Máme pocit, že musíme přijít s nějakým konkrétním důvodem (koupil jsem si novou košili, ano, ale byla ve slevě! Auto, co mám? Jistě, ale je tak ekonomické). O co víc tak někdy klameme sami sebe, když hledáme racionální důvody pro hloupá rozhodnutí. Co tedy dělat, když uvízneme, když už tolik selháváme ve snaze neuvíznout?
Selhání totiž nemusí být konečná. A vlastně by ani neměla být. Naopak, zkušenost selhání, přestože je bolestivá, se pro nás může stát bodem odpichu. Nikdo totiž nedosáhne velkých věcí bez selhání. Všichni čelíme v životě překážkám a není důležité, jaké překážky to jsou. Rozhodující je, jak se naučíme překonávat jakékoli problémy, chyby, neštěstí a selhání. Selhání strhávají průměrné lidi zpátky. Reagují mnoha z těchto způsobů: Obviňují druhé. Opakují tytéž chyby, kvůli kterým se bojí. Myslí si, že jsou tím selháním. Nakonec se často rozhodnou to vzdát. Úspěšní lidé reagují odlišně. Selhání je posunují kupředu: Přijímají zodpovědnost. Učí se z každé chyby. Vědí, že selhání je součástí pokroku. Zachovávají si pozitivní postoj. Přijímají nová rizika. Nikdy se nevzdávají. Neznamená to ovšem, že se cítí, jako by se nic nestalo. Uvíznou-li, cítí se špatně. A je to v pořádku. Zní to paradoxně, ale někdy se napřed musíme cítit hůř, abychom se cítili lépe. Čas ne vždy všechno zahojí – někdy spíše zahnisá. Řízněte do toho a vyneste smetí. Udělejte něco.
Král Šalamoun v Přísloví 27,12 napsal: "Rozvážný vidí hrozbu a vyhne se jí, tupci jdou klidně dál, až na to doplatí." Moudří se chovají, jakoby pak bylo teď. Teď jednají. Naivní pokračují na své cestě, i když jsou varováni, jdou kupředu, i když nejednají s tím, co vnímají a vidí. A co se stane nakonec? Uvíznou. Nezáleží totiž na tom, zda víš, co je moudré, ale jestli jednáš, když vidíš hrozbu. Navzdory tomu to vidíme pořád dnes a denně. Lidé vidí, kam směřují, a říkají si: „Ano, měl bych… Má úplnou pravdu… Určitě bych měl přestat… Asi jo…“ A pak stejně pokračují klidně na své cestě. Neptají se Ve světle mých minulých zkušeností, mé současné životní situace, a ve světle mých budoucích snů a nadějí, je moudré to udělat? Jdou dál, jako by se nechumelilo, a líznou si.
Nicméně, upřímně: Všechno to, co jsem právě řekl, intuitivně víme. Víme, že bychom neměli dělat hloupá rozhodnutí, víme, že některé věci, které chceme udělat, jsou hodně nemoudrá, a přesto to děláme. Samotná znalost toho, co je hloupé nebo moudré, nám v rozhodování nepomáhá. Někdy si sice myslíme, že kdybychom věděli, co je správné, určitě bychom neudělali některé chyby. Ale v praxi vidíme hrozbu a jdeme dál. Proč? Proč jednáme tak, jak jednáme, i když víme, že to nedopadne dobře? Náš problém nespočívá v neznalosti (většinou přece souhlasíme s těmi, kdo nás varují, ale jdeme dál), protože nejsme na cestě hledání pravdy, ale na cestě hledání štěstí. Snaha být šťastný není špatná, v mnoha oblastech se štěstí a moudré rozhodnutí prolíná. Problém s hledáním štěstí však je, že kdo je šťastný dnes, nemusí být šťastný zítra. Ve skutečnosti, dnešní štěstí mě může zítra naplnit lítostí. Minule jsme si vyprávěli příběh o mladíkovi z knihy Přísloví, který ztratil rozum a myslel si, že jeho krátkodobé potěšení s ženou jiného muže, bude jen samostatná událost, která ho naplní štěstím. Jeho konec ho však dovedl ke smrti.
Naše volby jsou ve většině případů řízeny naší touhou po štěstí. Máme pocit, že nám to ukazuje naše srdce. Až pak zapojíme i svůj rozum, a následně ospravedlníme vše, pro co, jsme se rozhodli. Vždycky se totiž najde dostatečně dobrý důvod pro každé rozhodnutí, které chceme. Všimněte si, jak to funguje, dokonce i v rozhodnutích, která nejsou hloupá. Máme pocit, že musíme přijít s nějakým konkrétním důvodem (koupil jsem si novou košili, ano, ale byla ve slevě! Auto, co mám? Jistě, ale je tak ekonomické). O co víc tak někdy klameme sami sebe, když hledáme racionální důvody pro hloupá rozhodnutí. Co tedy dělat, když uvízneme, když už tolik selháváme ve snaze neuvíznout?
Selhání totiž nemusí být konečná. A vlastně by ani neměla být. Naopak, zkušenost selhání, přestože je bolestivá, se pro nás může stát bodem odpichu. Nikdo totiž nedosáhne velkých věcí bez selhání. Všichni čelíme v životě překážkám a není důležité, jaké překážky to jsou. Rozhodující je, jak se naučíme překonávat jakékoli problémy, chyby, neštěstí a selhání. Selhání strhávají průměrné lidi zpátky. Reagují mnoha z těchto způsobů: Obviňují druhé. Opakují tytéž chyby, kvůli kterým se bojí. Myslí si, že jsou tím selháním. Nakonec se často rozhodnou to vzdát. Úspěšní lidé reagují odlišně. Selhání je posunují kupředu: Přijímají zodpovědnost. Učí se z každé chyby. Vědí, že selhání je součástí pokroku. Zachovávají si pozitivní postoj. Přijímají nová rizika. Nikdy se nevzdávají. Neznamená to ovšem, že se cítí, jako by se nic nestalo. Uvíznou-li, cítí se špatně. A je to v pořádku. Zní to paradoxně, ale někdy se napřed musíme cítit hůř, abychom se cítili lépe. Čas ne vždy všechno zahojí – někdy spíše zahnisá. Řízněte do toho a vyneste smetí. Udělejte něco.
úterý 4. ledna 2011
Uvíznutý: Směr, ne snaha, určuje cíl
Život není šňůra perel, kde tyto perly jsou na sobě víceméně nezávislé, ale cesta, kde jeden bod nevyhnutelně vede k druhému. Proto i malé rozhodnutí může dramaticky ovlivnit náš život. Cokoliv dnes děláme, jakkoliv se dnes rozhodujeme, ovlivní to, kam se v našem životě dostaneme. Malý hříšek v sexuální oblasti dnes? Trochu finanční nekázně? Nemám čas, a proto se dnes rodině nemohu věnovat? Trochu zalenoším v práci? Tyto „malé“ události tvoří osu naší cesty. Co když doopravdy existují cesty s předpokládanými cílovými stanicemi? Je to princip příčiny a důsledku, který funguje, ať už o něm víš nebo ne, a ať s ním souhlasíš nebo ne. Když uvízneme, obvykle hledáme pomoc, a pokud jsme věřící, modlíme se k Bohu, a jdeme za nějakým vedoucím. Po obou chceme řešení. Myslíme si, že když jsme to vyznali, Bůh by měl pomoci od následků. Chceme slyšet rychlé léky na uvíznutí, a jsme nazlobeni, že to nefunguje. Musíme totiž rozpoznat rozdíl mezi řešením a cestou. Když se ztratíš, neřekneš si, že potřebuješ řešení. Ty víš, co je řešení, ty potřebuješ vědět jaký je správný směr!
Starověký král Šalamoun napsal tak důležitý princip, že je to jediný verš v Bibli, který se opakuje doslova hned za sebou ve stejné knize Bible. Přísloví 14,12, nebo 16,25 říká: "Cesta se člověku může zdát správná, nakonec však bývá cestou ke smrti." Cesta je důležitá, ne snaha se dostat do cíle. Směr, ne snaha, určuje cíl. Směr, kterým právě teď kráčíš, ve svých vztazích, financích, v duchovním životě, a jinde, určí, kde v těchto oblastech dojdeš. Šalamoun v knize Přísloví vypráví příběh o mladíkovi, kterého pozoroval z okna a sledoval jeho cestu, která byla velmi předvídatelná.
Přísloví 7,6-7: "Jednou jsem z okna svého domu skrze mřížoví ven vyhlížel. Mezi prosťáčky, mládeží nezkušenou, spatřil jsem mladíka, co zřejmě zešílel." Přední strana mozku se plně nerozvine až do zhruba 25 let. To je důvod, proč dospívající více riskují v adrenalinových záležitostech, nemají spojení mezi volbou a následkem. Což získají s věkem a zkušenostmi. Proto v mládí děláme častěji hloupá rozhodnutí, která se s námi táhnou životem.
Přísloví 7,8-12: "Když prošel ulicí kolem jejího rohu, k jejímu domu náhle vykročil. Bylo to večer, po setmění, když přišla noc a padla tma. Vtom náhle žena v ústrety mu míří v nevěstčím hávu, v srdci protřelost. Jak jen je bujná a jak rozpustilá, její nohy doma stání nemají. Hned je na ulici, hned zas na náměstí, za každým rohem číhá na oběť." Tato žena není prostitutka, jen je tak oblečená, vyhlíží někoho, s kým by se spustila.
Přísloví 7,13-20: "Už se ho zmocnila a už ho líbá, bez uzardění už mu povídá: „Pořádám hostinu z čerstvého masa, dnes jsem obětovala, co jsem slíbila.“ Vidíte, je dokonce duchovní, byla v církvi a dala si to do pořádku s Bohem (zpověď a oběť). „To proto jsem ti vyšla naproti, sháněla jsem tě, a už se mám.“ No, necítili byste se jako rocková hvězda? Tebe jsem sháněla, tebe už mám! Ty jsi tak úžasný! A máš určitě sexy mozek! „Pokrývkami jsem lože obložila, pestrými přehozy z vláken egyptských. Svoji ložnici jsem myrhou provoněla, aloe je tam, skořice nechybí. Pojď, opijeme se milováním, do rána kochejme se laskáním! Mužský dnes totiž není doma, na cestu odjel někam daleko; měšec s penězi odvezl s sebou, do konce měsíce se nevrátí!“
Přísloví 7,21-23: "Proudy těch slov jej nakonec svedla, úlisnými rty jej zlákala. Jako vůl na porážku šel hned za ní, jako jelen, když se vrhá do pasti, než padne skolen střelou do slabin. Jako ptáče do osidla vletěl, netušil, že mu jde o život!" Mladík viděl jen možnost na noc vášně, ale Šalamoun věděl, že to není izolovaná zkušenost, ale krok na cestě dolů. Co chybí prostoduchému (naivnímu) člověku? Zkušenosti. Nikdo nepřízná, že je naivní: to by už naivním nebyl. Každý do světa přichází jako naivní, problém je, když nám zůstane chování malého dítěte i v dospělosti.
Přísloví 7,24-27: "Proto, synové, poslyšte mne, dávejte pozor na mé výroky. Na její cesty ať nevkročí tvé srdce; po jejich stezkách se nikdy netoulej. Tak mnozí podlehli" (aha, už nejsi jediná rocková hvězda, po které tak toužila?) "jejím ranám, všech jejich obětí je bezpočet! Cesta do pekel vede jejím domem, do síní smrti se prudce svažuje!"
Náš mladík viděl jen potěšení, ale nechtěl vidět, kam vede jeho cesta. Neplánujeme potíže, ale ani to, jak se nedostat do potíží. Místo toho se ptáme: Jak daleko je moc daleko? Jak blízko nemorálnosti se můžeme dostat, aniž bychom se stali nemorálními? Jak blízko hříchu se můžeme dostat bez toho, že bychom zhřešili? Jak moc mohu porušit zákon, aniž bych ho porušil? Jak se dostat do těžkostí aniž bych je zakusil? Otázka, kterou se musíme začít ptát při našem rozhodování, zní úplně jinak: Je to moudré?
Ne, jestli je to přijatelné; dovoleno; možné; morální; legální; správné či duchovní. Ve světle mých minulých zkušeností, mé současné životní situace, a ve světle mých budoucích snů a nadějí, je moudré to udělat? Když to neuděláme, budeme sklízet následky. Jaká je dnes tvá cesta? Neuvízl jsi už?
Starověký král Šalamoun napsal tak důležitý princip, že je to jediný verš v Bibli, který se opakuje doslova hned za sebou ve stejné knize Bible. Přísloví 14,12, nebo 16,25 říká: "Cesta se člověku může zdát správná, nakonec však bývá cestou ke smrti." Cesta je důležitá, ne snaha se dostat do cíle. Směr, ne snaha, určuje cíl. Směr, kterým právě teď kráčíš, ve svých vztazích, financích, v duchovním životě, a jinde, určí, kde v těchto oblastech dojdeš. Šalamoun v knize Přísloví vypráví příběh o mladíkovi, kterého pozoroval z okna a sledoval jeho cestu, která byla velmi předvídatelná.
Přísloví 7,6-7: "Jednou jsem z okna svého domu skrze mřížoví ven vyhlížel. Mezi prosťáčky, mládeží nezkušenou, spatřil jsem mladíka, co zřejmě zešílel." Přední strana mozku se plně nerozvine až do zhruba 25 let. To je důvod, proč dospívající více riskují v adrenalinových záležitostech, nemají spojení mezi volbou a následkem. Což získají s věkem a zkušenostmi. Proto v mládí děláme častěji hloupá rozhodnutí, která se s námi táhnou životem.
Přísloví 7,8-12: "Když prošel ulicí kolem jejího rohu, k jejímu domu náhle vykročil. Bylo to večer, po setmění, když přišla noc a padla tma. Vtom náhle žena v ústrety mu míří v nevěstčím hávu, v srdci protřelost. Jak jen je bujná a jak rozpustilá, její nohy doma stání nemají. Hned je na ulici, hned zas na náměstí, za každým rohem číhá na oběť." Tato žena není prostitutka, jen je tak oblečená, vyhlíží někoho, s kým by se spustila.
Přísloví 7,13-20: "Už se ho zmocnila a už ho líbá, bez uzardění už mu povídá: „Pořádám hostinu z čerstvého masa, dnes jsem obětovala, co jsem slíbila.“ Vidíte, je dokonce duchovní, byla v církvi a dala si to do pořádku s Bohem (zpověď a oběť). „To proto jsem ti vyšla naproti, sháněla jsem tě, a už se mám.“ No, necítili byste se jako rocková hvězda? Tebe jsem sháněla, tebe už mám! Ty jsi tak úžasný! A máš určitě sexy mozek! „Pokrývkami jsem lože obložila, pestrými přehozy z vláken egyptských. Svoji ložnici jsem myrhou provoněla, aloe je tam, skořice nechybí. Pojď, opijeme se milováním, do rána kochejme se laskáním! Mužský dnes totiž není doma, na cestu odjel někam daleko; měšec s penězi odvezl s sebou, do konce měsíce se nevrátí!“
Přísloví 7,21-23: "Proudy těch slov jej nakonec svedla, úlisnými rty jej zlákala. Jako vůl na porážku šel hned za ní, jako jelen, když se vrhá do pasti, než padne skolen střelou do slabin. Jako ptáče do osidla vletěl, netušil, že mu jde o život!" Mladík viděl jen možnost na noc vášně, ale Šalamoun věděl, že to není izolovaná zkušenost, ale krok na cestě dolů. Co chybí prostoduchému (naivnímu) člověku? Zkušenosti. Nikdo nepřízná, že je naivní: to by už naivním nebyl. Každý do světa přichází jako naivní, problém je, když nám zůstane chování malého dítěte i v dospělosti.
Přísloví 7,24-27: "Proto, synové, poslyšte mne, dávejte pozor na mé výroky. Na její cesty ať nevkročí tvé srdce; po jejich stezkách se nikdy netoulej. Tak mnozí podlehli" (aha, už nejsi jediná rocková hvězda, po které tak toužila?) "jejím ranám, všech jejich obětí je bezpočet! Cesta do pekel vede jejím domem, do síní smrti se prudce svažuje!"
Náš mladík viděl jen potěšení, ale nechtěl vidět, kam vede jeho cesta. Neplánujeme potíže, ale ani to, jak se nedostat do potíží. Místo toho se ptáme: Jak daleko je moc daleko? Jak blízko nemorálnosti se můžeme dostat, aniž bychom se stali nemorálními? Jak blízko hříchu se můžeme dostat bez toho, že bychom zhřešili? Jak moc mohu porušit zákon, aniž bych ho porušil? Jak se dostat do těžkostí aniž bych je zakusil? Otázka, kterou se musíme začít ptát při našem rozhodování, zní úplně jinak: Je to moudré?
Ne, jestli je to přijatelné; dovoleno; možné; morální; legální; správné či duchovní. Ve světle mých minulých zkušeností, mé současné životní situace, a ve světle mých budoucích snů a nadějí, je moudré to udělat? Když to neuděláme, budeme sklízet následky. Jaká je dnes tvá cesta? Neuvízl jsi už?
pondělí 3. ledna 2011
Uvíznutý: Hloupost bolí
Fotografie k naší Element sérii Uvíznutý připomíná většině z nás film Obecná škola, kde je drobná epizoda, ve které v době mrazů vyšlo školní nařízení, aby si žáci dali pozor a nepřimrzli k zábradlí. Jenže víte, jak to je, že? Všichni to známe. Kdykoliv vyjde nějaké nařízení, které nás má omezovat nebo nám něco zakazovat, něco se uvnitř nás začne dít, že ano? Vždycky se přistihneme u vnitřní touhy to udělat navzdory zákazu. Zakázané ovoce přece nejvíc chutná a je to právě ten zákaz, co způsobuje naši neodolatelnou touhu to zkusit. Všichni jsme tam byli. Maminka řekne: Nešahej na plotnu, tak to zkusíme. Tatínek řekne, neskákej na posteli, tak si hupneme ještě jednou. Spálenina nebo zlomenina na sebe nedá dlouho čekat.
Takže, jak se dá předpokládat, také v Obecné škole se hned našli borci, kteří to chtěli vyzkoušet a tak si lízli a přimrzli. Pak je ze zábradlí dostávali horkým plamenem. Tohle je v různých obměnách náš příběh. Schválně se zeptám: Kdo z vás někdy udělal něco hloupého? Zvedněte prosím ruku a držte ji na chvíli nahoře. Budeme společně deklarovat hloupost. Je to něco jako terapie, když vidíš, že jsme všichni udělali hlouposti. Pokud máš vedle sebe souseda, který svou ruku nezvedl, pak potřebuješ vědět, že má jiné problémy v životě, o kterých bychom měli mluvit. Není hloupý, jen lže. Má jisté charakterové potíže, které jsou horší než být hloupým. Já samozřejmě vím, že někteří z nás zásadně nezvedají ruce, když se nás někdo na něco ptá, je to pozůstatek ze školy, když jsme se snažili proplout bez toho, aby nás někdo vyvolal.
Dnes máme začátek roku 2011, a pro mnohé z nás je to oblíbený čas. Myslím si, že máme rádi nový rok proto, že nám to dává pocit, že můžeme začít s čistým štítem, že máme novou šanci začít znovu. Samozřejmě, všichni víme, že chyby opakujeme pořád dokola, a jak stárneme, naše novoroční předsevzetí se stávají pouhým rétorickým cvičením. Na druhou stranu, proč to tak ale je? Pokud je mi známo, nikdo přece do života nevstupuje s cílem si ho co nejvíce pokazit. Nikdo se nežení s cílem se prohádat k rozvodu, nikdo nejde na školu s cílem být vyhozen pro neschopnost, nikdo nezačíná podnikání s touhou po bankrotu, nikdo nezačíná chodit s dívkou nebo klukem s cílem rychle otěhotnět nebo se nakazit pohlavně přenosnou chorobou. Nikdo neplánuje chaos a zmar ve svém životě. Je to tak? Dokonce se to snažíme říkat dětem, ale ty nám říkají stejné věci, které jsme používali jako argument vůči svým rodičům i my. Přesto je v našem životě spousta hloupých rozhodnutí, jejichž řešení nás připravuje o drahocenný čas, o nejlepší léta našeho života. Právě proto se budeme tento a následující týden zamýšlet nad tím, jak najít svobodu, pokud jsme uvízli v nějaké hlouposti. John Wayne má totiž pravdu, když řekl: Život je těžký, je ovšem těžší, když jsi hloupý.
Než se podíváme, co dělat poté, když jsme uvízli, musíme pochopit, jak jsme se do té šlamastiky dostali. Nejlevnější reakcí je totiž snaha obvinit z našeho uvíznutí někoho jiného: rodiče, školu, nadřízeného, manžela, počasí, Boha, nebo kohokoliv jiného, než uznat, že jsme se někdo dostali kvůli vlastním rozhodnutím. Je to totiž tak prosté, jako řídit auto nebo jít na procházku. Určitě jste podobnou situaci taky zažili. Byli jste poprvé v nějakém městě nebo na nějakém místě v přírodě, a najednou jste nevěděli, kterým směrem se vydat. Cesta nás ovšem dovede přesně tam, kam je postavena, ale to ještě neznamená, že je to tam, kam chceme dojet. Vysníme si totiž naši cílovou stanici, ale pak se vydáme špatnou cestou a divíme se, že jsme se ocitli úplně jinde, než jsme chtěli být. Vysníme si cílové stanice našeho života: krásný život, šťastnou rodinu, úspěšnou kariéru, opravdové a chápající přátele, dobrou církev, zdravé děti, manželství na celý život, finanční svobodu, a seznam by jistě mohl pokračovat. Snažíme se na všech těchto oblastech v životě pracovat, a trochu taky věříme, že když se budeme moc snažit, dostaneme se do cíle lehce, rychle a bez karambolu.
Jenomže pokud jsme se na začátku našeho snu rozhodli udělat v zásadních věcech kompromisy, pokud jsme vykročili špatnou cestou, pokud jsme se rozhodli hloupě, dříve než se nadějeme, uvízneme. Uvíznutí ovšem není automatické, je to následek nějakého našeho rozhodnutí. Aniž bychom si to uvědomili, ocitli jsme se na místě, kam jsme nechtěli. Uvíznout je jednoduché. A když stojíme s jazykem přilepeným na mrazivém zábradlí, snažíme se pochopit, jak jsme se tu dostali, a nedokážeme si vzpomenout na to, proč jsme si vlastně chtěli líznout.
Možná jsme si chtěli líznout proto, že jsme věřili, že nás někdo chce okrást o nějaké potěšení. Možná jsme si lízli proto, že jsme uvěřili, že je to zkratka k většímu úspěchu. Uvěřili jsme, že díky líznutí rychle zbohatneme, a to i za cenu, že ztratíme všechny přátele, protože nás vidina peněz doslova zmagoří, jako se to běžně stává lidem, které znám. Uvěří, že mají zázračný recept na snadný výdělek, musí to ovšem držet v tajnosti a zároveň do toho tajemství natahat co nejvíce svých kamarádů, protože bez nich by toto podnikání nemělo výdělečný účinek. Jenže po chvíli se s nimi nikdo nechce bavit, protože oni uvízli tak, že normální komunikace už ani nejsou schopni, a tak začínají žít velmi osamělé životy. Vidina rychlého zbohatnutí je v 99% jen nastražené zmrzlé zábradlí s nápisem: Lízni si. Je to hloupost.
Možná jsme si lízli z jiných důvodů, emocionálních nebo praktických. Výsledkem je ovšem až příliš často předvídatelné uvíznutí. Jako pastor naslouchám různým příběhům, kdy mi lidé vyprávějí, jak se jim rozpadá rodina, mají konflikty na pracovišti, nebo zruinované finance, či udělali rozhodnutí, díky kterému se jim ničí jejich budoucnost, duchovně, fyzicky, i emocionálně. Často vím, jak ten příběh skončí ještě dříve, než mi ho ten člověk dopoví. Není to proto, že bych byl tak prudce inteligentní. Je to proto, že od jistého okamžiku se ten člověk vydal na nějaké cestě nějakým směrem, a výsledek byl předpokládaný. Ten člověk řekne: „Udělal jsem to či ono, ale to nebylo důležité…“ Právě tyto okamžiky ale vytvářejí budoucnost tohoto člověka, protože život není šňůra perel, kde tyto perly jsou na sobě víceméně nezávislé, ale cesta, kde jeden bod nevyhnutelně vede k druhému. Proto i malé rozhodnutí může dramaticky ovlivnit náš život.
Cokoliv dnes děláme, jakkoliv se dnes rozhodujeme, ovlivní to, kam se v našem životě dostaneme. Malý hříšek v sexuální oblasti dnes? Trochu finanční nekázně? Nemám čas, a proto se dnes rodině nemohu věnovat? Trochu zalenoším v práci? Tyto „malé“ události tvoří osu naší cesty. Co když doopravdy existují cesty s předpokládanými cílovými stanicemi? Je to princip příčiny a důsledku, který funguje, ať už o něm víš nebo ne, a ať s ním souhlasíš nebo ne. Když uvízneme, obvykle hledáme pomoc, a pokud jsme věřící, modlíme se k Bohu, a jdeme za nějakým vedoucím. Po obou chceme řešení. Myslíme si, že když jsme to vyznali, Bůh by měl pomoci od následků. Chceme slyšet rychlé léky na uvíznutí, a jsme nazlobeni, že to nefunguje. Musíme totiž rozpoznat rozdíl mezi řešením a cestou. Když se ztratíš, neřekneš si, že potřebuješ řešení. Ty víš, co je řešení, ty potřebuješ vědět jaký je správný směr!
Takže, jak se dá předpokládat, také v Obecné škole se hned našli borci, kteří to chtěli vyzkoušet a tak si lízli a přimrzli. Pak je ze zábradlí dostávali horkým plamenem. Tohle je v různých obměnách náš příběh. Schválně se zeptám: Kdo z vás někdy udělal něco hloupého? Zvedněte prosím ruku a držte ji na chvíli nahoře. Budeme společně deklarovat hloupost. Je to něco jako terapie, když vidíš, že jsme všichni udělali hlouposti. Pokud máš vedle sebe souseda, který svou ruku nezvedl, pak potřebuješ vědět, že má jiné problémy v životě, o kterých bychom měli mluvit. Není hloupý, jen lže. Má jisté charakterové potíže, které jsou horší než být hloupým. Já samozřejmě vím, že někteří z nás zásadně nezvedají ruce, když se nás někdo na něco ptá, je to pozůstatek ze školy, když jsme se snažili proplout bez toho, aby nás někdo vyvolal.
Dnes máme začátek roku 2011, a pro mnohé z nás je to oblíbený čas. Myslím si, že máme rádi nový rok proto, že nám to dává pocit, že můžeme začít s čistým štítem, že máme novou šanci začít znovu. Samozřejmě, všichni víme, že chyby opakujeme pořád dokola, a jak stárneme, naše novoroční předsevzetí se stávají pouhým rétorickým cvičením. Na druhou stranu, proč to tak ale je? Pokud je mi známo, nikdo přece do života nevstupuje s cílem si ho co nejvíce pokazit. Nikdo se nežení s cílem se prohádat k rozvodu, nikdo nejde na školu s cílem být vyhozen pro neschopnost, nikdo nezačíná podnikání s touhou po bankrotu, nikdo nezačíná chodit s dívkou nebo klukem s cílem rychle otěhotnět nebo se nakazit pohlavně přenosnou chorobou. Nikdo neplánuje chaos a zmar ve svém životě. Je to tak? Dokonce se to snažíme říkat dětem, ale ty nám říkají stejné věci, které jsme používali jako argument vůči svým rodičům i my. Přesto je v našem životě spousta hloupých rozhodnutí, jejichž řešení nás připravuje o drahocenný čas, o nejlepší léta našeho života. Právě proto se budeme tento a následující týden zamýšlet nad tím, jak najít svobodu, pokud jsme uvízli v nějaké hlouposti. John Wayne má totiž pravdu, když řekl: Život je těžký, je ovšem těžší, když jsi hloupý.
Než se podíváme, co dělat poté, když jsme uvízli, musíme pochopit, jak jsme se do té šlamastiky dostali. Nejlevnější reakcí je totiž snaha obvinit z našeho uvíznutí někoho jiného: rodiče, školu, nadřízeného, manžela, počasí, Boha, nebo kohokoliv jiného, než uznat, že jsme se někdo dostali kvůli vlastním rozhodnutím. Je to totiž tak prosté, jako řídit auto nebo jít na procházku. Určitě jste podobnou situaci taky zažili. Byli jste poprvé v nějakém městě nebo na nějakém místě v přírodě, a najednou jste nevěděli, kterým směrem se vydat. Cesta nás ovšem dovede přesně tam, kam je postavena, ale to ještě neznamená, že je to tam, kam chceme dojet. Vysníme si totiž naši cílovou stanici, ale pak se vydáme špatnou cestou a divíme se, že jsme se ocitli úplně jinde, než jsme chtěli být. Vysníme si cílové stanice našeho života: krásný život, šťastnou rodinu, úspěšnou kariéru, opravdové a chápající přátele, dobrou církev, zdravé děti, manželství na celý život, finanční svobodu, a seznam by jistě mohl pokračovat. Snažíme se na všech těchto oblastech v životě pracovat, a trochu taky věříme, že když se budeme moc snažit, dostaneme se do cíle lehce, rychle a bez karambolu.
Jenomže pokud jsme se na začátku našeho snu rozhodli udělat v zásadních věcech kompromisy, pokud jsme vykročili špatnou cestou, pokud jsme se rozhodli hloupě, dříve než se nadějeme, uvízneme. Uvíznutí ovšem není automatické, je to následek nějakého našeho rozhodnutí. Aniž bychom si to uvědomili, ocitli jsme se na místě, kam jsme nechtěli. Uvíznout je jednoduché. A když stojíme s jazykem přilepeným na mrazivém zábradlí, snažíme se pochopit, jak jsme se tu dostali, a nedokážeme si vzpomenout na to, proč jsme si vlastně chtěli líznout.
Možná jsme si chtěli líznout proto, že jsme věřili, že nás někdo chce okrást o nějaké potěšení. Možná jsme si lízli proto, že jsme uvěřili, že je to zkratka k většímu úspěchu. Uvěřili jsme, že díky líznutí rychle zbohatneme, a to i za cenu, že ztratíme všechny přátele, protože nás vidina peněz doslova zmagoří, jako se to běžně stává lidem, které znám. Uvěří, že mají zázračný recept na snadný výdělek, musí to ovšem držet v tajnosti a zároveň do toho tajemství natahat co nejvíce svých kamarádů, protože bez nich by toto podnikání nemělo výdělečný účinek. Jenže po chvíli se s nimi nikdo nechce bavit, protože oni uvízli tak, že normální komunikace už ani nejsou schopni, a tak začínají žít velmi osamělé životy. Vidina rychlého zbohatnutí je v 99% jen nastražené zmrzlé zábradlí s nápisem: Lízni si. Je to hloupost.
Možná jsme si lízli z jiných důvodů, emocionálních nebo praktických. Výsledkem je ovšem až příliš často předvídatelné uvíznutí. Jako pastor naslouchám různým příběhům, kdy mi lidé vyprávějí, jak se jim rozpadá rodina, mají konflikty na pracovišti, nebo zruinované finance, či udělali rozhodnutí, díky kterému se jim ničí jejich budoucnost, duchovně, fyzicky, i emocionálně. Často vím, jak ten příběh skončí ještě dříve, než mi ho ten člověk dopoví. Není to proto, že bych byl tak prudce inteligentní. Je to proto, že od jistého okamžiku se ten člověk vydal na nějaké cestě nějakým směrem, a výsledek byl předpokládaný. Ten člověk řekne: „Udělal jsem to či ono, ale to nebylo důležité…“ Právě tyto okamžiky ale vytvářejí budoucnost tohoto člověka, protože život není šňůra perel, kde tyto perly jsou na sobě víceméně nezávislé, ale cesta, kde jeden bod nevyhnutelně vede k druhému. Proto i malé rozhodnutí může dramaticky ovlivnit náš život.
Cokoliv dnes děláme, jakkoliv se dnes rozhodujeme, ovlivní to, kam se v našem životě dostaneme. Malý hříšek v sexuální oblasti dnes? Trochu finanční nekázně? Nemám čas, a proto se dnes rodině nemohu věnovat? Trochu zalenoším v práci? Tyto „malé“ události tvoří osu naší cesty. Co když doopravdy existují cesty s předpokládanými cílovými stanicemi? Je to princip příčiny a důsledku, který funguje, ať už o něm víš nebo ne, a ať s ním souhlasíš nebo ne. Když uvízneme, obvykle hledáme pomoc, a pokud jsme věřící, modlíme se k Bohu, a jdeme za nějakým vedoucím. Po obou chceme řešení. Myslíme si, že když jsme to vyznali, Bůh by měl pomoci od následků. Chceme slyšet rychlé léky na uvíznutí, a jsme nazlobeni, že to nefunguje. Musíme totiž rozpoznat rozdíl mezi řešením a cestou. Když se ztratíš, neřekneš si, že potřebuješ řešení. Ty víš, co je řešení, ty potřebuješ vědět jaký je správný směr!
sobota 1. ledna 2011
10+3 nejlepších knih 2010
Po minulém seznamu deseti nejlepších událostí roku 2010 napíšu tentokrát deset plus tři knih, které se mi nejvíce líbily v roce 2010. Celkem jsem jich přečetl 66. Tak, tady je seznam podle důležitosti:
1. Larry Osborne: The Sticky Teams. Larry je americký pastor, četl jsem od něj několik knih. Tato je o týmové práci a vůbec o budování organizace, ve které je radost pracovat. Nejlepší kniha roku 2010! Skvělé postřehy, praktické rady a hodně moudrosti.
2. George W. Bush: Decision Points. Překvapivě výborná kniha o vůdcovství od předchozího prezidenta USA. Výborně pojaté memoáry na základě deseti nejdůležitějších rozhodnutí, které Bush v životě udělal.
3. Andre Agassi: Open. Další životopis na mém seznamu, tentokrát od světového tenisty, který mi byl vždycky sympatický. Po přečtení je mi ještě sympatičtější.
4. Andy Stanley: The Grace of God. Co by to byl za rok bez knihy od Andyho? Hodně jinak napsaná kniha než obvykle, ale aspoň jsem v ní poznával mnoho Andyho kázání, které tak rád poslouchám.
5. Craig Groeschel: The Christian Atheist. V zemi, kde se většina lidi mylně považuje za ateisty, je velmi zajímavé číst, co je křesťanská verze ateismu: Věřit v Boha, ale žít, jako by neexistoval.
6. Paul Collier: Miliarda nejchudších. Chytrá kniha, která mi ukázala, proč se miliarda nejchudších na světě nedokáže zvednout z chudoby, přestože se to jiným chudým daří. Velmi zajímavé!
7. Dan Roam: Nápady na ubrousku. Tvořivá kniha, která vysvětluje, jak komunikovat efektivně pomoci kreslených obrázků. Zjistil jsem, že něco z toho dělám intuitivně, a jsem za to rád! :-)
8. Jonathan Acuf: Stuff Christians Like. Humoristická křesťanská kniha si dělá legraci z celé křesťanské subkultury, třeba z úrovně metrosexuality vedoucích chval! Číst jen na vlastní nebezpečí. :-)
9. Vinson Synan: An Eyewitness Remembers the Century of the Holy Spirit. Při čtení knihy nejrespektovanějšího historika letničního hnutí jsem měl silný pocit, že Synan je Forrest Gump!
10. Lee Strobel: Finding the Real Jesus. Krátká verze Strobelovy knihy The Real Jesus je skvělým zdrojem informací. Způsobila, že jsem si pořídil i původní, silnou verzi.
Letos přidávám také tři bonusy knih, které se nedostaly na seznam Top 10 jen velmi těsně:
11. Gilbert Belzekian: Beyong Sex Roles. Fantastická kniha o pohledu na službu a vedení žen z hlediska Bible mi v mnohém doslova otevřela oči.
12. Henry Cloud: Tajemství Božích věcí. První kniha od Clouda, kterou nevydal Návrat domů, jsem četl před pár dny, a opravdu se mi moc líbila.
13. Fareed Zakaria: Postamerický svět. Kniha, kterou by si měli přečíst hlavně moji američtí kamarádi :-) Perly jako: "Američané jsou hrdí na svou zemi. Říkáme tomu patriotismus. Američané jsou však hodně překvapení, že i jiné národy jsou hrdé na svou zemi." :-)
Už teď se těším na všechny knihy, které přečtu v tomto roce. :-)
1. Larry Osborne: The Sticky Teams. Larry je americký pastor, četl jsem od něj několik knih. Tato je o týmové práci a vůbec o budování organizace, ve které je radost pracovat. Nejlepší kniha roku 2010! Skvělé postřehy, praktické rady a hodně moudrosti.
2. George W. Bush: Decision Points. Překvapivě výborná kniha o vůdcovství od předchozího prezidenta USA. Výborně pojaté memoáry na základě deseti nejdůležitějších rozhodnutí, které Bush v životě udělal.
3. Andre Agassi: Open. Další životopis na mém seznamu, tentokrát od světového tenisty, který mi byl vždycky sympatický. Po přečtení je mi ještě sympatičtější.
4. Andy Stanley: The Grace of God. Co by to byl za rok bez knihy od Andyho? Hodně jinak napsaná kniha než obvykle, ale aspoň jsem v ní poznával mnoho Andyho kázání, které tak rád poslouchám.
5. Craig Groeschel: The Christian Atheist. V zemi, kde se většina lidi mylně považuje za ateisty, je velmi zajímavé číst, co je křesťanská verze ateismu: Věřit v Boha, ale žít, jako by neexistoval.
6. Paul Collier: Miliarda nejchudších. Chytrá kniha, která mi ukázala, proč se miliarda nejchudších na světě nedokáže zvednout z chudoby, přestože se to jiným chudým daří. Velmi zajímavé!
7. Dan Roam: Nápady na ubrousku. Tvořivá kniha, která vysvětluje, jak komunikovat efektivně pomoci kreslených obrázků. Zjistil jsem, že něco z toho dělám intuitivně, a jsem za to rád! :-)
8. Jonathan Acuf: Stuff Christians Like. Humoristická křesťanská kniha si dělá legraci z celé křesťanské subkultury, třeba z úrovně metrosexuality vedoucích chval! Číst jen na vlastní nebezpečí. :-)
9. Vinson Synan: An Eyewitness Remembers the Century of the Holy Spirit. Při čtení knihy nejrespektovanějšího historika letničního hnutí jsem měl silný pocit, že Synan je Forrest Gump!
10. Lee Strobel: Finding the Real Jesus. Krátká verze Strobelovy knihy The Real Jesus je skvělým zdrojem informací. Způsobila, že jsem si pořídil i původní, silnou verzi.
Letos přidávám také tři bonusy knih, které se nedostaly na seznam Top 10 jen velmi těsně:
11. Gilbert Belzekian: Beyong Sex Roles. Fantastická kniha o pohledu na službu a vedení žen z hlediska Bible mi v mnohém doslova otevřela oči.
12. Henry Cloud: Tajemství Božích věcí. První kniha od Clouda, kterou nevydal Návrat domů, jsem četl před pár dny, a opravdu se mi moc líbila.
13. Fareed Zakaria: Postamerický svět. Kniha, kterou by si měli přečíst hlavně moji američtí kamarádi :-) Perly jako: "Američané jsou hrdí na svou zemi. Říkáme tomu patriotismus. Američané jsou však hodně překvapení, že i jiné národy jsou hrdé na svou zemi." :-)
Už teď se těším na všechny knihy, které přečtu v tomto roce. :-)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)