Je to osobní: Tvůj příběh

Minulý týden jsme začali sérii nazvanou Je to osobní, protože ve své podstatě je křesťanská víra silně osobní. Nicméně, nikdo se nestává křesťanem proto, že si vyřešil všechny otázky nebo pochybnosti ohledně Krista, Bible a víry. Dospělí totiž většinou uvěří tehdy, když se v jejich životech stane něco, co zastíní překážky k víře. Víra je tak velmi osobní záležitostí. A přesně tak to Bůh také chtěl. Reflektuje to totiž jeho charakter. Koneckonců, přečteme-li si shrnutí křesťanství v Janovi 3:16, zjistíme, že je neobyčejně osobní. Bůh tak miloval svět…

Bůh miloval svět, proto inicioval vztah. Našel místo ve svém příběhu, které můžeš naplnit a prožít pouze ty. A zároveň tento Bohem připravený příběh vytvořil v našem nitru vakuum, které nebude nikdy úplně uspokojeno, dokud nenajdeš své místo v jeho příběhu. Filozof Blaise Pascal psal o člověku, který hledal opravdové štěstí, ale uvnitř měl jen prázdnou díru a snažil se ji zaplnit vším možným okolo sebe. Pascal dodává: Všechny tyto věci ale byly neadekvátní, protože tato prázdnota může být zaplněná jen něčím nekonečným a věčným, což je jen Bůh sám. Z toho citátu vyvozujeme tu známou větu, že Bůh naplňuje prázdnotu, kterou do velké míry pociťuje každý jeden z nás. Připomíná mi to jeden příměr, který mi vyprávěl jeden člověk, který léta žil v Asii. Prý mu tam často říkali, že Číňané mají dva žaludky, jeden na rýži, a druhý na všechno ostatní. Pokud se nají jakéhokoliv jídla, naplní to pouze jejich běžný žaludek, dokud ale nenaplní svůj rýžový žaludek, budou mít vždycky hlad. Velmi podobně to máme s oním vakuem po Božím příběhu. Můžeme zažívat jakékoliv příběhy, ale dokud neprožijeme ten Boží příběh, budeme mít vždy pocit, že se stále honíme za větrem, že stále pronásledujeme stíny, že stále hledáme něco, i když vlastně nevíme co přesně.

Dnes máme na dosah skvělé moderní technologie, ať už v komunikaci nebo při vědeckých průzkumech a objevování, jak svět funguje. Pravda, vědou nezjistíme, proč funguje, ale určitě nám věda pomáhá pochopit mechanismus, jak funguje. Díky těmto technologiím máme pocit, že jsme chytřejší, než ve skutečnosti jsme. Skoro v každé oblasti života jsme schopni vysvětlit věci, nad kterými si lámali naši předkové hlavu. Vedlejší efekt je pak to, že máme za to, že nic není platné, pokud to nejsme vědecky schopni vysvětlit. Jako výsledek se mnozí lidé mylně domnívají, že nemohou v něco věřit, pokud k tomu nemají zjištěné všechna fakta, a nemohou vysvětlit, jak ty věci do sebe vzájemně zapadají. Nicméně, tento postup úplně nefunguje u víry. Ať jsme jakkoliv chytří, vždy budou věci ohledně života a smrti, které nedokážeme vysvětlit, protože nás přesahují. Naštěstí, křesťanství není víra stojící na věroučném systému. Je to víra, která stojí na historickém faktu události: na smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Ve své podstatě je křesťanství subjektivní vírou založenou na zkušenosti. Bez zkušenosti se totiž můžeme jen přít.

Vždy když mluvíme o Bohu, běžného člověka hned napadne otázka, zda vůbec Bůh existuje, když jsme ho nikdy neviděli? V našem životě ovšem existují věci, které jsme nikdy neviděli, a přesto pevně věříme v jejich existenci: Nemusíme například nikdy v životě navštívit Austrálii, abychom věřili, že existuje (můžeme ale potkat Australany nebo ty, kdo tam byli, a pokud jsou důvěryhodní, pak jim můžeme uvěřit, že skutečně existuje země, kde skáčou zvláštní zvířata s vakem na hrudi, dlouhým ocasem a nohama jako trampolína). Nemusíme ani nikdy v životě vidět radiové vlny, abychom věřili v rádio nebo mobil (stačí tyto vlny používat). Nikdy v životě neuvidíme fyzicky své vlastní srdce, a přesto věříme, že ho máme (vnímáme jeho tlukot ve své hrudi).

Věříme tak ve spoustu věcí, které nevidíme, protože nám je dosvědčuje: (1) Zkušenost jiných lidí okolo nás (to s tou Austrálii); (2) Reálný dopad v životě (mobil); a (3) Citové a smyslové vnímání (srdce). Být křesťanem a věřit v existenci Boha nevyžaduje nic více. Není to obětování mozku, jak si myslí někteří skeptici, je to jen úplně stejný přístup: Můžeme věřit v Ježíše kvůli existenci téměř dvou miliard lidí na světě, kteří tvrdí, že se s ním setkali a mají s ním vztah. Můžeme věřit v Ježíše kvůli reálnému dopadu našich vlastních zkušeností třeba s vyslyšenou modlitbou. Můžeme věřit v Ježíše kvůli vnímání jeho přítomnosti a blízkosti v určitých chvílích a situacích v našem životě.

Dnes vám budu vyprávět jeden příběh o muži, který se setkal s Ježíšem a potvrdil, že k víře stačil jeho zážitek, přestože neznal fakta, nevěděl vlastně vůbec nic. Je to svým způsobem jeden z nejlegračnějších příběhů z evangelií, ve kterém nikdo nic neví. Je popsán v evangeliu Jana, deváté kapitole. Ježíš někam jde se svými učedníky, to byla skupina jeho pomocníků a následovníků. Cestou uviděl člověka slepého od narození. Jeho učedníci se ho zeptali, kdo zhřešil, že se narodil slepý, zda on sám, nebo jeho rodiče. Vycházeli z klasického principu karmy: tedy máš, co si zasloužíš. A případně, můžeš za to vinit rodiče. Jenomže Ježíš jim řekl, že nezhřešil ani on ani jeho rodiče, mají se prý na něm zjevit Boží skutky. Když to řekl, plivl na zem, udělal ze sliny bláto, pomazal mu tím blátem oči a poslal se ho umýt do rybníka Siloe. Slepec to udělal a prohlédl, byl uzdravený. Sousedé a známí ho viděli, a říkali si: Není to ten, kdo tu sedával a žebral? Jedni říkali: ‚Je to on!' Jiní říkali: ‚Není, ale je mu podobný.' On říkal: ‚Jsem to já.' Zeptali se ho tedy, jak to, že vidí, a on odpověděl: Jan 9,11-12 Člověk, který se jmenuje Ježíš, udělal bláto, potřel mi oči a řekl mi: ‚Jdi do Siloe a umyj se.' Šel jsem tedy, umyl jsem se a vidím." Řekli mu: "Kde je ten člověk?" Řekl: "Nevím." Nesmíme zapomenout, že tento člověk vlastně Ježíše nikdy neviděl. Prohlédl až tehdy, kdy si umyl oči v rybníce, kam ho Ježíš poslal. A tak odpovídá: Nevím.

Byla ovšem sobota, kdy se podle židovského obyčeje nesmělo pracovat, a tak ho přivedli k představitelům zákona, a ti ho podrobili dalšímu výslechu. Znovu se jej ptali, jak prohlédl. Znovu jim vypráví svůj příběh, ale oni mu nevěří. Jednak pochybují, že by Ježíš byl od Boha, když nedodržuje jejich pravidla a zákony; ale nemohli popřít, že se tu stal zázrak. Začali se hádat a tak si znovu zavolali našeho hrdinu a ptali se jej: Jan 9,17-22 Řekli tedy opět tomu slepému: "Co ty o něm říkáš, když ti otevřel oči?" On řekl: "Je to prorok." Židé neuvěřili tomu, že býval slepý a prohlédl, dokud si nezavolali jeho rodiče a nezeptali se jich: "Je toto váš syn, o kterém říkáte, že se narodil slepý? Jak to, že nyní vidí?" Jeho rodiče odpověděli: "Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý. Jak to, že nyní vidí, to nevíme; nevíme také, kdo otevřel jeho oči. Jeho se zeptejte, je dospělý, ať mluví sám za sebe."


J 9,24-29 Zavolali tedy podruhé toho člověka, který byl dříve slepý, a řekli mu: "Vzdej slávu Bohu! Víme, že ten člověk je hříšný." On odpověděl: "Nevím, je-li hříšný; jedno však vím, že jsem byl slepý, a teď vidím." Řekli mu: "Co ti učinil? Jak otevřel tvé oči?" Odpověděl jim: "Již jsem vám to řekl, a neslyšeli jste. Proč to chcete slyšet znovu? Chcete se snad i vy stát jeho učedníky?" Osopili se na něho a řekli: "Ty jsi jeho učedník, my jsme učedníci Mojžíšovi. My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tomto však nevíme, odkud je."

J 9,30-34 Ten člověk jim řekl: "To je právě divné, že vy nevíte, odkud je - a otevřel mi oči. Víme, že hříšníky Bůh neslyší; kdo je však zbožný a činí jeho vůli, toho slyší. Od pradávna nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči člověka od narození slepého. Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nemohl by dělat nic." Řekli mu: "Celý ses v hříších narodil, a nás chceš poučovat?" A vyhnali ho ven.

Ježíš uslyšel, že ho vyhnali ven, a tak ho nalezl a řekl: "Ty věříš v Syna člověka?" Jan 9,36 On odpověděl: "A kdo to je, Pane, abych mohl v něho věřit?" Ježíš mu řekl: "Viděl jsi ho; je to ten, kdo s tebou mluví." On řekl: "Věřím, Pane." A poklonil se mu.

Tento muž toho mnoho nevěděl. Nevěděl, kde je Ježíš. Nevěděl, co je zač. Nevěděl, jak se to uzdravení přesně stalo. Nevěděl, zda je Ježíš opravdu hříšný, jak tvrdili Židé, nebo je to prorok. Nevěděl, proč mu nikdo nechce věřit. A nakonec ani nevěděl, kdo je Ježíš. Přesto mu neznalost nezabránila věřit, a to z jediného důvodu: věřil v nevyvratitelnou věc. Byl jsem slepý, a teď vidím! Můžete si říkat, co chcete, můžete mít důkazy, jaké chcete, já jsem byl slepý a vidím!

Víra není nic jiného. Právě proto Jan později napsal: 1. List Janův 1,3 Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste také vy měli společenství s námi. Naše společenství je s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem. Všimněte si, že tady Jan nepíše: Co jsme se naučili. Co nám řekli. Co jsme si vydedukovali. Co jsme si vymysleli. Říká jednoznačně: Co jsme viděli a slyšeli, to vám zvěstujeme. Víra je založena na zkušenosti, ne na schopnosti vše vysvětlit a vědět. Když se totiž zaměříme na nevyvratitelné, naše víra není ohrožená nevysvětlitelným.

Je to osobní: Na vlastní kůži

Doufám, že série, kterou dnes začínáme, bude užitečná především těm z vás, kteří do Elementu chodíte z různých důvodů, ale nejste si zatím jisti, že byste se měli rozhodnout zkusit se rozhodnout následovat Ježíše, věřit mu a být mu poslušný, jak jsme o tom mluvili v sérii Simple. Dnes na začátek bych se s vámi chtěl podívat na to, že víra není přenositelná ve smyslu, že věříš díky víře svých rodičů. Někdy lidé říkají: Víš, jsem věřící, protože moji rodiče jsou věřící a vedli mě k víře. To může být nápomocné, ale víra v Krista se nedá dědit. Bůh nemá vnuky, pouze děti. Ve své podstatě je víra silně osobní a jedinečná, je to něco, si každý musí prožít sám.

Už se vám někdy stalo, že vám někdo řekl: „Já Ježíše nechci, protože nevěřím pověrám!“ Co na tom, že pověra je podle slovníku víra, kterou máme navzdory důkazům, což je opak křesťanství? Právě takové námitky a intelektuální otázky všeho druhu se mohou stát překážkou k víře. Lidé, kteří překážky k víře mají, mohou být jako jistý Ježíšův následovník, kterému přezdíváme „nevěřící“ Tomáš. Dovolte mi zdůraznit, že Ježíš se na Tomáše nezlobil ani mu nevyčítal jeho pochyby, a stejně tak Bůh nevyčítá pochyby ani naším přátelům. On skutečně otevřeně zve lidi k tomu, aby ho prozkoumali a zakusili, aby si ho „ohmatali“.

Pokud tento blog dnes čteš a nejsi věřícím člověkem, nebo pokud někoho takového znáš, pak je zcela jasné, že pro to, že nejsi věřící, musí existovat nějaké důvody. Možná je to zklamání z církve, pokud jsi měl nějaký špatný zážitek. Nebo to jsou otázky, které si kladeš o víře jako takové: Můžu důvěřovat Bibli? Jak může být Ježíš jediná cesta k Bohu? Může to být emocionální důvod, nebo dokonce morální důvod: Zkrátka nechceš žít podle něčího plánu. Překážky mohou být opravdu velmi různorodé, a většina z nich jsou opravdové překážky, které je třeba brát vážně. Prostě nemáš touhu nebo potřebu věřit. Vlastně může existovat pět překážek k víře, nebo lépe řečeno pět kategorii překážek.

(1) NEDOKÁŽU VĚŘIT. To obvykle říkají lidé, kteří mají intelektuální nebo emocionální problém s Bohem. Pochybují o hodnověrnosti křesťanství. Pro takového člověka je velmi frustrující, když nějaký křesťan na jeho otázky odpovídá: „Prostě věř!“ a bere je na lehkou váhu. Považují to oprávněně za intelektuální neupřímnost.

(2) NECHCI VĚŘIT. Pár lidí bude upřímných a řekne na rovinu, že věřit nechce. Stalo se vám, že jste se někdy s někým bavili a on vám kladl neustále nové intelektuální argumenty a zdálo se, že to nemělo nikdy konce? Šance je velká, že skutečný problém nebude intelektuální, ale morální. Jinými slovy, intelektuální otázky jsou zástěrkou neochoty se vzdát svých návyků.

(3) NEVÍM, ČEMU MÁM VĚŘIT. Lidé dnešní doby vnímají dobře, že jsou různá náboženství a i mezi křesťany jsou různé proudy a směry. A samozřejmě se v tom běžně nevyznají, což jejich hledání komplikuje. (4) UŽ VĚŘÍM, COPAK TO NENÍ DOST? Někdy hovoříme s lidmi, kteří se za křesťany považují proto, že vyrostli v církvi nebo náboženském prostředí. Věří v Boha, ale nikdy s ním nenavázali bližší vztah. Ví o něm, ale neznají ho. Vztah je to spíše platonický. Poslední kategorie překážek je lahůdkou. Ně kteří lidé se podívají na věřící, které znají a zcela otevřeně říkají: (5) NECHCI VĚŘIT TOMU, ČEMU VĚŘÍ TIHLE!

Jednu věc ale víme o překážkách: Většina, ne-li všichni dospěli lidé, se nerozhodují následovat Krista poté, co si intelektuálně vyřeší všechny otázky nebo překážky k víře. Nikdy to nefunguje tak, že někdo řekne: „Hele, dokud si nevyřeším evoluci, nemohu následovat Krista.“, načež ty tomu člověku dáš knihu o stvoření a evoluci, která bude vysoce vědecká a intelektuální a filozofická, on si ji přečte a řekne: „Ty jo, už to mám vyřešené, mohu si odškrtnout tuhle překážku a jít na jinou.“ Takhle to nikdy nefunguje. Přesto v rozhovoru o víře tentýž člověk vytáhne argument evoluce jako důvod, proč nemůže věřit. Jak se tedy dospělí lidé obracejí k víře?

Dospělí většinou uvěří tehdy, když se v jejich životech stane něco, co zastíní překážky k víře. Někdy je to tragédie nebo naopak zcela pozitivní významná situace. Něco se jim stane, a najednou zjistí, že klečí u postele a dohadují se a smlouvají s Bohem, ve kterého ani nevěří, a je jim najednou úplně jedno, jaká přesně byla mechanika vzniku světa. Dospělý člověk hledá Boha, když osobní zkušenost přebije intelektuální otázky. Teď si možná říkáš: "Ha, je to tady! To je to slepé Jen věř!" Dříve než mě odsoudíš za intelektuální nečestnost, zamysli se nad tím, že v jiných oblastech života to už dávno přijímáš něco, co plně intelektuálně nechápeš, nebo kde nemáš zodpovězené všechny otázky.

Dám ti příklad. Pamatuješ si například (teď mluvím k ženatým mužům) na všechny své rozumné důvody, proč je dobré se neženit? Když se tě někdo zeptal, měl jsi spoustu důvodů, proč je dobré zůstat svobodný. Například: Chceš svobodu, nechceš se vázat, nemůžeš si to dovolit (nemám dost peněz ani na to, abych si koupil to, co chci já, natož abych měl peníze ještě pro ni), jiným manželským párům to nefunguje, radši svobodný než mizerný, jsem příliš mladý, co když potkám někoho lepšího o pár dní později… Kolik důvodů jsi vyřešil předtím, než ses oženil? Žádný, co? Možná jsou nějací takoví lidé, ale kolik znáš chlapů, kteří si své důvody sepsali a pak je řešili jeden po druhém: Tak jsem si vyřešil tu věc se svobodou. Přečetl jsem si nějaké knihy a už vím, že to je v pohodě. Pak jsem si vyřešil strach ze závazků. Pak jsem si moc našetřil, a když mi bylo 55, tak jsem si řekl, že mám dost peněz na to, abych se oženil s někým, kdo má hodně malé nároky. Pak jsem potkal dost dlouho na to, aby se mi zkazil zrak, abych si už nevšiml žádné jiné šťabajzny. Jak to, že jsme se tedy oženili, když jsme nevyřešili překážky? Z jednoho konkrétního důvodu. Zamiloval ses. Než ses zamiloval, manželství byla kategorie, ale pak se to stalo živým vztahem. Už to nebylo „to“ manželství, najednou to byla „ona“. Stalo se to velmi osobním a ty ses oženil navzdory všem překážkám! Překážky nezmizely, jen se zmenšily ve světle té ženy.

Křesťanství funguje zcela stejně. Nikdo se nestává křesťanem proto, že si vyřešil všechny otázky nebo pochybnosti ohledně Krista, Bible a víry, ale proto, že se pro něho víra stala osobní. Celý princip můžeme krásně vidět na jednom příkladu z Janova evangelia, kde Jan popisuje, jak se dávala dohromady originální skupina Ježíšových následovníků. Jan 1:43-46 Dalšího dne se Ježíš chtěl vydat do Galileje. Našel Filipa a řekl mu: "Pojď za mnou." (Filip byl z Betsaidy, města Ondřejova a Petrova.) Filip našel Natanaela a řekl mu: "Našli jsme toho, o kterém psal Mojžíš v Zákoně a proroci - Ježíše, syna Josefova z Nazaretu!" Hodně lidí čekalo na Mesiáše, hodně Židů to už vzdávalo, a najednou přijde mladík, který svému příteli říká: My jsme toho Mesiáše našli! Můžeš nám věřit!

Natanael je poněkud skeptický. A je to pochopitelné. Kamarád mu přijde na návštěvu a tvrdí mu, že našli Mesiáše. Navíc, že je z Nazaretu. Jakmile Natanael slyšel o Nazaretu, úplně mu to stačilo k odmítnutí. Nazaret měl špatnou pověst, i když vlastně nevíme proč. Prostě, nikdo významný nepřijde z Nazaretu. A teď se tváříš, že jsi našel Mesiáše z Nazaretu? Kámo, nemáš to moc vychytaný. A tak není divu, že řekl (Jan 1:46): "Co dobrého může být z Nazaretu?" opáčil Natanael.

Filip mohl říct: Hele, jestli máš problém s Nazaretem, pojďme se na to podívat. Mohli strávit celý den diskusí, na jejichž konci by pravděpodobně bylo uznání, že je možné, i když ne pravděpodobné, že by Mesiáš přišel z Nazaretu. Konec diskuse. O nic blíž k Ježíši. Ale Filip to řekl mnohem lépe: "Pojď se podívat," řekl mu Filip. Nazaret? Nedokážu to doopravdy vysvětlit, ale jedinou věc po tobě chci: Pojď a uvidíš. Až ho potkáš, třeba ti to vysvětlí. Bible uznává tvou intelektuální upřímnost.

Když Natanael přišel k Ježíši, tohle uslyšel: Jan 1:47-49 Když Ježíš uviděl Natanaela, jak jde k němu, řekl o něm: "Hle, opravdový Izraelita, v němž není žádná lest!" "Odkud mě znáš?" zeptal se Natanael. Tohle je nejdůležitější otázka: osobní vztah. "Viděl jsem tě pod fíkovníkem," řekl mu Ježíš, "ještě než tě Filip zavolal." "Rabbi!" zvolal Natanael, "Ty jsi Boží Syn, ty jsi král Izraele!"

Jakmile se víra stala osobní, Nazaret už nebyl žádný problém! Přál bych si, aby tvé otázky, které máš, byly zastíněny osobním vztahem s Bohem, protože Ježíš tě zve k lásce a víře. Pak se to stane osobním. Protože osobní, to je to, co sami tak moc chceme od svých vztahů, které máme. Je to otisk Božího vztahu. A ve vztahu se mnoho otázek vyřeší. Bůh však mnohem více chce, abys ho poznal, než abys mu plně rozuměl. Když ho poznáš, tvé otázky nezmizí. Zmenší se však, budou zastíněny, protože se víra stane osobní. "Pojď a uvidíš."