V sérii Nepřátelé srdce nemluvíme, jak jsme si ukázali minulý týden, o cholesterolu a jeho přátelích, ale mluvíme o našem druhém srdci, o té neviditelné části našeho já, o které básníci, filozofové a kazatelé neustále a rádi mluví. Bůh slíbil, že člověku dá nové srdce (Ezechiel 36:26). Zajímavé je, že to řekl lidem, kteří již od něho dříve dostali top deset principů chování, kterému také někdy říkáme Desatero. Vypadá to ale, že chovat se správně nezměnilo jejich srdce, spíše potřebovali nové srdce nejprve. No jo, řekneš si ale, vždyť tohle místo se odkazuje na obrácení se k Bohu. Když přece uvěřím, Bůh mi vymění kamenné srdce a dá mi nové, ne? Máš úplnou pravdu. Zapomínáme ale na jednu důležitou věc. Co Bůh začal v okamžiku spasení, není dokončeno v tomto okamžiku. Ježíš byl pozván do našeho domu, ale možná jsme mu ještě nedali plný přístup do všech komnat našeho domu. Proto, přestože jsi nadšený, že ti bylo odpuštěno, to neznamená, že dokážeš snadno okamžitě odpouštět jiným. Je to srdeční záležitost. Stále jsi v procesu přerodu, stále se na tvém srdci ještě pracuje.
Co jsou tedy ty hlavní nepřátelé našeho srdce, na které se v této sérii díváme? Vina. Hněv. Chamtivost. Žárlivost. Zamysli se. Prakticky každý vztahový konflikt, který si kdy zakusil nebo se na něm podílel, se dá vystopovat k jedné z těchto čtyř emocí. Každá z těchto emocí ústí ke vztahu dlužníka a věřitele, což přináší nerovnováhu ve vztahu. Sociální dysfunkce je založena na tom, že mi někdo dluží, že já někomu dlužím.
Prvním dluhem, o kterém jsme si povídali, byla vina. Vina říká: Dlužím ti. Hněv, což je emoce, na kterou si posvítíme dnes, říká: Dlužíš mi. Zlobíme se, když nedostaneme to, co chceme. Následkem toho se u nás vyvinou touhy a očekávání, které jsou zhusta nenaplněny, a my reagujeme hněvem. Ten má samozřejmě různé podoby, vždyť záleží mimo jiné na typu naší osobnosti. Já jsem například cholerik, a proto reaguji výbuchem. Když bouchnu, taky se docela rychle uklidním. Říkáte si: Ještě, že nejsem cholerik? Počkej. Výbuch je jen jednou z reakcí. Další verzí je pomsta. A co ironie a sarkasmus? Jak asi vypadá potlačovaný hněv? Každopádně, lidé by ti měli zaplatit to, co ti dluží. Přece si jen zasloužíš lepší jednání. Ironii osudu však většina opravdových dluhů nemůže být nikdy splacena. Jak chceš například splatit svému dospělému synovi čas, který jsi mu nedal v jeho deseti letech? To není možné. Nedokážeš se potrestat extra časem. Mnoho věcí je nesplatitelných.
Naneštěstí, usazený hněv v našem srdci přináší dlouhodobé problémy. Co to jsou za problémy? Pokud svůj hněv ke konkrétní osobě neřešíme, nakonec si začneme myslet, že nám všichni něco dluží! Nic nás nedokáže uspokojit, protože nám nic není dost dobré. Znáte někoho takového? To nejsou zrovna lidi, se kterými chcete trávit čas, co? Plní zraňujícího sarkasmu, kritiky, zloby… Zraňující lidé mají tendenci zraňovat zase druhé, a tak tento kolotoč pomsty a hněvu nikdy nekončí.
Víte, co je ale legrační? Když se nazlobeného člověka zeptáte: Co ti je?, odpoví skoro vždy: Nic! Nic?!? Opravdu? Tak proč jsi vybuchl, proč jsi sarkastický, proč jsi pomstychtivý? „Nic mi není! Stejně bys to nepochopil.“ Proč se bojíš vyjít se svým příběhem, kdy tě někdo zranil, na světlo? Bojíš se, že když popíšeš, proč se zlobíš, že to bude naopak vypadat jako úplná prkotina? A víš, že ve většině vztahových konfliktů, které jsou založené na hněvu, je původní příčina doslova ona prkotina?
V dopise církvi v Efezu píše Pavel (Efezským 4:31): Veškerá hořkost, hněv, zuřivost, křik i urážky ať vás opustí spolu s veškerou záští. Slovo „opustí“ znamená doslova oddělit se od něčeho nebo zbavit se něčeho. Je to, jako bys vešel do dveří, kde je pavučina, která je namotaná v rohu a ty do ní omylem vrazíš hlavu. Stalo se ti to někdy? Mě při mé výšce docela často. Co uděláš? Začneš to ze sebe trhanými pohyby rychle sundávat. Zažili jste to někdy? Tak to přesně je význam slova „opustit“. A všimli jste si slova „veškerá“? Pavel píše o všech možných negativních vztahových emocích, na které si vzpomene, a pak, snad aby pokryl případně něco, na co by zapomněl, zmiňuje „veškerou zášť“. Zášť je obecně zlý postoj k druhému. Prostě, Pavel pokrývá všechny vztahové případy. A co radí na vyřešení těchto emocí? Efezským 4:32: Buďte k sobě navzájem laskaví a milosrdní. Odpouštějte si navzájem, tak jako Bůh v Kristu odpustil vám. Jako kontrast k hořkosti a urážkám Pavel navrhuje laskavost a milosrdenství. Pak ovšem oddává slovo, které je jádrem našeho řešení: odpuštění. A ne ledajaké odpuštění, ale stejného typu, jaké k nám projevil Kristus! Máme prostě odrazit na sobě odpuštění podobně jako bychom to promítli zrcadlem.
Aby Ježíš ilustroval, jak si máme odpustit, vyprávěl podobenství, což je smyšlený fiktivní příběh, o jednom králi, který chtěl se svými služebníky vyrovnat účty. Když začal počítat, přivedli mu jednoho, který mu dlužil deset tisíc hřiven. Deset tisíc hřiven bylo více peněz, než by dokázal vydělat za svůj život. Obrovský dluh. Když neměl sluha čím zaplatit, poručil jeho pán, aby ho prodali i se ženou, s dětmi a se vším, co měl, a tím aby se zaplatil dluh, jak tomu v té době bylo zvykem. Ale tu se stalo něco neuvěřitelného a absurdního: (Matouš 18:26-27) Služebník padl na kolena a začal se mu klanět se slovy: `Měj se mnou strpení a všechno ti zaplatím!´ Pán se tedy nad ním slitoval, odpustil mu dluh a nechal ho jít. Odpuštění ruší dluh. Pán v tomto příběhu symbolizuje Boha, který se slitoval a zrušil dluh.
Jenže příběh, žel, nekončí. Když ale ten služebník odešel, našel svého druha, který mu dlužil sto denárů, což je v kontrastu s jeho právě odpuštěným dluhem prkotina, popadl ho a začal ho škrtit se slovy: Zaplať, co dlužíš! Ten také padl na kolena a prosil ho: Měj se mnou strpení a zaplatím ti! Jenomže, náš dlužník, co mu byl odpuštěný majlant, nechtěl. Odešel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí, co dluží. Lidé byli zdrceni, a není divu, že se o tom pán rychle dozvěděl. Nechal si ho okamžitě zavolat, a řekl mu: (Matouš 18:32-33) Ty zlý služebníku! Odpustil jsem ti celý dluh, protože jsi mě prosil. Neměl ses nad svým druhem slitovat, jako jsem se já slitoval nad tebou?!
Možná si řekneme, že jsme byli v právu. Možná nám připadá, že naše velké dluhy by měly být odpuštěny, ale malé splátky budeme vyžadovat od jiných o to přísněji. Jenomže, Ježíš dodává mrazivá slova ke svému podobenství, která jsou varováním a hlavní pointou jeho příběhu: (Matouš 18:34-35) Jeho pán se rozhněval a vydal ho mučitelům, dokud nezaplatí celý dluh. Totéž udělá i můj nebeský Otec vám, pokud každý ze srdce neodpustíte svému bratru. Pokud neodpustíme těm, kdo nám ublížil, pak nakonec my budeme ti, kdo budou platit. Když my odpustíme dluh, pak jsme i my svobodni.
Ve světle našeho zranění je odpuštění skoro jako rozhodnutí odměnit mého nepřítele. Ale ve stínu kříže je odpuštění pouze dar od jednoho člověka, který si to nezasloužil, k druhému.
Proces takového odpuštění zahrnuje několik kroků:
Identifikuj, na koho se zlobíš. Ne, zapomenutí není totéž jako zrušení dluhu.
Urči, co ti dluží. Obecné odpuštění neuzdravuje specifická zranění.
Zruš dluh. Udělej něco fyzického nebo viditelného, co ti pomůže identifikovat, že jsi to udělal.
Opusť případ. Když budeš stát na křižovatce, rozhodni se neotvírat případ, místo toho, aby ses pustil do něho znovu.
Odpuštění jako životní styl je jediným posilovacím cvikem, který porazí náš hněv.
úterý 27. září 2011
úterý 20. září 2011
Nepřátelé srdce: Vina = Dlužím ti
Tahle série je o čtyřech hlavních nepřátelích našeho srdce, které se v průběhu doby uchytí v našem srdci. Každá z těchto čtyř emocí má moc nakazit a zničit naše vztahy, náš charakter a dokonce naší víru. Každá z těchto emocí ústí ke vztahu dlužníka a věřitele, což přináší nerovnováhu ve vztahu. Sociální dysfunkce je založena na tom, že mi někdo dluží, že já někomu dlužím. U dluhů jsou jen dvě možná řešení: Buď dluh někdo uhradí, nebo dluh někdo zruší. Ovšem nesplacený dluh nebo neodpuštěný dluh zničí vše od vztahů po celé státy.
Prvním dluhem, o kterém si dnes povíme, je vina. Vina říká: Dlužím ti. Je následkem nějakého skutku, který považujeme za špatný. Každá taková špatnost je svým způsobem krádež. Něco jsem ti vzal, a tak ti to dlužím. Vůbec se přitom nemusíme bavit o fyzických věcech. Muž může odejít od rodiny a ukrást tak svým dětem a své ženě jejich budoucnost, bezpečí, finanční jistoty a reputaci. Okradl je o Vánoce, zážitky a lásku. Samozřejmě, tento muž takto nepřemýšlí. Ve skutečnosti může mít pocit, že spíše získal něco nového, než že by ztratil něco, co měl. Ale pak se ho jednou jeho malá holčička zeptá, proč už maminku nemiluje a jeho srdce to sevře. Teď se cítí vinen. Tatínek dluží. Vztah dlužníka a věřitele je ustanoven, a navždy tento vztah poznamená, od touhy platit věcmi za lásku, až po nevyřešenou vinu. Takové chování však ničí sebeúctu dítěte a vytváří nový cyklus zranění.
Neříkáme snad, že někomu dlužíme omluvu? Odkud se pocit dluhu bere? Cítíme se vinni, a to dokonce i tehdy, když si racionálně dokážeme své chování vysvětlit a omluvit sami před sebou. Vina se týká naší minulosti. Minulost je jediná záležitost v našem životě, kterou nedokážeme změnit. Minulost se stala a my se s ní musíme naučit žít, můžeme měnit její následky, můžeme se učit ji neopakovat, můžeme se snažit ji ukrýt, ale už ji nikdy nedokážeme změnit. Jednou se stala, a navždy tady je.
Což je, upřímně řečeno, matoucí. Alespoň pro křesťany. Vždyť zdrojem naší identity je přece fakt, že jsme se stali v Kristu novým stvořením. Pavel píše, že staré věci pominuly, a je tu všechno nové. Jak je tedy možné, že by nás minulost mohla omezovat? Jsme-li nové stvoření, pak se na minulost přece nemusíme ohlížet! Neříká snad Pavel, že zapomíná na to, co bylo za ním, usilovně chvátá kupředu? Ano, ale Pavel také mnohokrát vypráví o své minulosti, říká, co byl, co dělal, a jak to ovlivňuje to, kde dnes je. Dokonce vypráví svou špatnou historii, jak pronásledoval Ježíšovy následovníky a nechal je zavírat a zabíjet. A koneckonců jde až do momentu, kdy říká, že si ho vlastně Bůh vyvolil již v lůně matky před vlastním narozením. Pokud na minulosti nezáleží, pak nezáleží ani na tom, že si jej Bůh vybral v lůně matky!
Ne, když se staneme novým stvořením, staré věci pominuly, ale naše paměť se nevymazala. Co tedy vlastně pominulo? Pominul důvod pro starý životní styl. Pominula zeď, která nás oddělovala od Boha. Zmizel příkop, který nás odděloval od naděje a od Boha v tomto světě. Ale zůstala nám naše osobnost, dokonce zůstaly naše charakterové vlastnosti (ano, i ty špatné), zůstaly nám problémy, ve kterých jsme byli. Můžou zmizet nebo se změnit? Jistě, ale ne proto, že někdo mávne kouzelným proutkem, ale proto, že jsme získali novou strategii a novou sílu. Co tím myslím? Získali jsme novou strategii, jak se svým životem nakládat: to je obsaženo v Bibli. A získali jsme novou sílu, jak to zvládnout: to díky Duchu svatému, kterého Ježíš dává svým následovníkům, aby žili v jeho moci, z jeho síly a pod jeho autoritou. Tím, že jsme se stali novým stvořením, naše problémy nezmizely, ale získali jsme moc se s nimi vypořádat. Je tady ovšem jedna věc, která je pro vypořádání se s minulostí naprosto zásadní. A bez této věci je vypořádání s vinou nutně neúplné.
Víte, vina sama o sobě nemusí být špatná věc. Vina nás může vést k upřímnosti a vyznání. Musí být ale uzavřena. Co tím myslím? Nevyřešená vina se stává destruktivní záležitostí. Nevyznaný hřích se stane omezením současnosti a zničením budoucnosti. Tajný hřích totiž nemůže existovat společně s vnitřním pokojem. Dr. Belgum v knize Guilt napsal, že 75% hospitalizovaných lidí s psychickými potížemi mají svou nemoc zakořeněnou v emocionálních problémech. Říká, že jejich fyzické symptomy a zhroucení jsou pro mnohé něčím jako nedobrovolným vyznáním viny. Ve své nejčistší podobě je totiž vina Bohem daný dar jako emoce, která nám ukazuje, s námi není vše v pořádku. Pokud je ovšem vina nevyznaná a neodpuštěná, pak se z ní stává krutá sestřenice jménem Hanba.
Hanba vinu zesílí útokem na jádro člověka a jeho identitu a tak se za sebe stydíme a považujeme se za zbytečné a hnusné. To se stane jádrem naší identity natolik, že si říkáme, že nás nikdo nebude mít rád, když se dozví, jací doopravdy jsme, a tak začínáme kolotoč divadla, aby nikdo na opravdový stav našeho srdce nepřišel. Mezi vinou a hanbou je rozdíl. Vinu cítíme za to, co děláme. Hanbu cítíme za to, co jsme. Bůh nám však dává cestu, jak se s vinou i hanbou vypořádat.
Jan napsal: (1. Jan 1,8.9) Řekneme-li, že žádný hřích nemáme, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže své hříchy vyznáváme, on je věrný a spravedlivý, aby nám hříchy odpustil a očistil nás od každé nepravosti. Tady vidíme, co máme udělat nejprve: vyznat to Bohu. Ale u toho to nekončí. Důvod, proč pořád cítíš vinu i když jsi vyznal hřích Bohu, je ten, že Bůh nebyl jediná poškozená strana. Odpuštění nevymazalo potřebu věci napravit. Ve skutečnosti by odpuštění mělo být základem touhy k nápravě.
Jakub ukazuje ještě druhý stupeň vyznání. Nejprve říká, abychom se za sebe modlili, když máme starosti nebo jsme nemocní, a pak dodává (Jakub 5,16): Vyznávejte si navzájem své hříchy a modlete se jedni za druhé, abyste byli uzdraveni. Tohle se netýká jen fyzického uzdravení, ale také uzdravení naší minulosti. Veřejné vyznání řeší vinu, ukončuje koloběh hříchu a přináší nám odpuštění a proto také svobodu. V Bibli je totiž opravdové pokání vždy spojeno s veřejným vyznáním a restitucí. Zacheus okamžitě spojil změnu svého života s restitucí (Lukáš 19:8: Zacheus potom vstal a řekl Pánu: "Podívej se! Polovinu svého majetku teď dávám chudým, Pane, a kohokoli jsem nespravedlivě odíral na daních, vrátím mu to čtyřnásobně). Veřejné vyznání a restituce přináší světlo do tvého života, které uzdraví tvé srdce z pocitu viny. Je to snadné? Těžko! Ale je to návyk pro zdravé srdce.
Prvním dluhem, o kterém si dnes povíme, je vina. Vina říká: Dlužím ti. Je následkem nějakého skutku, který považujeme za špatný. Každá taková špatnost je svým způsobem krádež. Něco jsem ti vzal, a tak ti to dlužím. Vůbec se přitom nemusíme bavit o fyzických věcech. Muž může odejít od rodiny a ukrást tak svým dětem a své ženě jejich budoucnost, bezpečí, finanční jistoty a reputaci. Okradl je o Vánoce, zážitky a lásku. Samozřejmě, tento muž takto nepřemýšlí. Ve skutečnosti může mít pocit, že spíše získal něco nového, než že by ztratil něco, co měl. Ale pak se ho jednou jeho malá holčička zeptá, proč už maminku nemiluje a jeho srdce to sevře. Teď se cítí vinen. Tatínek dluží. Vztah dlužníka a věřitele je ustanoven, a navždy tento vztah poznamená, od touhy platit věcmi za lásku, až po nevyřešenou vinu. Takové chování však ničí sebeúctu dítěte a vytváří nový cyklus zranění.
Neříkáme snad, že někomu dlužíme omluvu? Odkud se pocit dluhu bere? Cítíme se vinni, a to dokonce i tehdy, když si racionálně dokážeme své chování vysvětlit a omluvit sami před sebou. Vina se týká naší minulosti. Minulost je jediná záležitost v našem životě, kterou nedokážeme změnit. Minulost se stala a my se s ní musíme naučit žít, můžeme měnit její následky, můžeme se učit ji neopakovat, můžeme se snažit ji ukrýt, ale už ji nikdy nedokážeme změnit. Jednou se stala, a navždy tady je.
Což je, upřímně řečeno, matoucí. Alespoň pro křesťany. Vždyť zdrojem naší identity je přece fakt, že jsme se stali v Kristu novým stvořením. Pavel píše, že staré věci pominuly, a je tu všechno nové. Jak je tedy možné, že by nás minulost mohla omezovat? Jsme-li nové stvoření, pak se na minulost přece nemusíme ohlížet! Neříká snad Pavel, že zapomíná na to, co bylo za ním, usilovně chvátá kupředu? Ano, ale Pavel také mnohokrát vypráví o své minulosti, říká, co byl, co dělal, a jak to ovlivňuje to, kde dnes je. Dokonce vypráví svou špatnou historii, jak pronásledoval Ježíšovy následovníky a nechal je zavírat a zabíjet. A koneckonců jde až do momentu, kdy říká, že si ho vlastně Bůh vyvolil již v lůně matky před vlastním narozením. Pokud na minulosti nezáleží, pak nezáleží ani na tom, že si jej Bůh vybral v lůně matky!
Ne, když se staneme novým stvořením, staré věci pominuly, ale naše paměť se nevymazala. Co tedy vlastně pominulo? Pominul důvod pro starý životní styl. Pominula zeď, která nás oddělovala od Boha. Zmizel příkop, který nás odděloval od naděje a od Boha v tomto světě. Ale zůstala nám naše osobnost, dokonce zůstaly naše charakterové vlastnosti (ano, i ty špatné), zůstaly nám problémy, ve kterých jsme byli. Můžou zmizet nebo se změnit? Jistě, ale ne proto, že někdo mávne kouzelným proutkem, ale proto, že jsme získali novou strategii a novou sílu. Co tím myslím? Získali jsme novou strategii, jak se svým životem nakládat: to je obsaženo v Bibli. A získali jsme novou sílu, jak to zvládnout: to díky Duchu svatému, kterého Ježíš dává svým následovníkům, aby žili v jeho moci, z jeho síly a pod jeho autoritou. Tím, že jsme se stali novým stvořením, naše problémy nezmizely, ale získali jsme moc se s nimi vypořádat. Je tady ovšem jedna věc, která je pro vypořádání se s minulostí naprosto zásadní. A bez této věci je vypořádání s vinou nutně neúplné.
Víte, vina sama o sobě nemusí být špatná věc. Vina nás může vést k upřímnosti a vyznání. Musí být ale uzavřena. Co tím myslím? Nevyřešená vina se stává destruktivní záležitostí. Nevyznaný hřích se stane omezením současnosti a zničením budoucnosti. Tajný hřích totiž nemůže existovat společně s vnitřním pokojem. Dr. Belgum v knize Guilt napsal, že 75% hospitalizovaných lidí s psychickými potížemi mají svou nemoc zakořeněnou v emocionálních problémech. Říká, že jejich fyzické symptomy a zhroucení jsou pro mnohé něčím jako nedobrovolným vyznáním viny. Ve své nejčistší podobě je totiž vina Bohem daný dar jako emoce, která nám ukazuje, s námi není vše v pořádku. Pokud je ovšem vina nevyznaná a neodpuštěná, pak se z ní stává krutá sestřenice jménem Hanba.
Hanba vinu zesílí útokem na jádro člověka a jeho identitu a tak se za sebe stydíme a považujeme se za zbytečné a hnusné. To se stane jádrem naší identity natolik, že si říkáme, že nás nikdo nebude mít rád, když se dozví, jací doopravdy jsme, a tak začínáme kolotoč divadla, aby nikdo na opravdový stav našeho srdce nepřišel. Mezi vinou a hanbou je rozdíl. Vinu cítíme za to, co děláme. Hanbu cítíme za to, co jsme. Bůh nám však dává cestu, jak se s vinou i hanbou vypořádat.
Jan napsal: (1. Jan 1,8.9) Řekneme-li, že žádný hřích nemáme, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže své hříchy vyznáváme, on je věrný a spravedlivý, aby nám hříchy odpustil a očistil nás od každé nepravosti. Tady vidíme, co máme udělat nejprve: vyznat to Bohu. Ale u toho to nekončí. Důvod, proč pořád cítíš vinu i když jsi vyznal hřích Bohu, je ten, že Bůh nebyl jediná poškozená strana. Odpuštění nevymazalo potřebu věci napravit. Ve skutečnosti by odpuštění mělo být základem touhy k nápravě.
Jakub ukazuje ještě druhý stupeň vyznání. Nejprve říká, abychom se za sebe modlili, když máme starosti nebo jsme nemocní, a pak dodává (Jakub 5,16): Vyznávejte si navzájem své hříchy a modlete se jedni za druhé, abyste byli uzdraveni. Tohle se netýká jen fyzického uzdravení, ale také uzdravení naší minulosti. Veřejné vyznání řeší vinu, ukončuje koloběh hříchu a přináší nám odpuštění a proto také svobodu. V Bibli je totiž opravdové pokání vždy spojeno s veřejným vyznáním a restitucí. Zacheus okamžitě spojil změnu svého života s restitucí (Lukáš 19:8: Zacheus potom vstal a řekl Pánu: "Podívej se! Polovinu svého majetku teď dávám chudým, Pane, a kohokoli jsem nespravedlivě odíral na daních, vrátím mu to čtyřnásobně). Veřejné vyznání a restituce přináší světlo do tvého života, které uzdraví tvé srdce z pocitu viny. Je to snadné? Těžko! Ale je to návyk pro zdravé srdce.
pondělí 19. září 2011
Nepřátelé srdce: Monstrum uvnitř!
Doufám, že vás nikdy nepostihla nějaká srdeční slabost, je to prevít. Víte, co mě na srdečních slabostech překvapuje? Překvapuje mě, že to vůbec není odrazem skutečného fyzického stavu člověka, jak nám připadá na první pohled. Vždyť za poslední dobu máme hned několik vysoce trénovaných sportovců, fotbalistů nebo hokejistů, kteří se při svém utkání zničehonic sesypali k zemi. Někteří zemřeli, jiní, jako hokejista Fischer, byli zachráněni jen proto, že jim někdo poskytl okamžitou pomoc. A to byli sportovci! Na druhé straně tady máme lidi, kteří nežijí zrovna zdravě, ale srdce mají jako zvon. Srdce nás dokáže pořádně ošálit, že?
Tahle série článků však nebude o našem srdíčku, a tak nepřátelé srdce, které budeme probírat, nebudou cholesterol a jeho přátelé. Tato série je o našem druhém srdci, o té neviditelné části našeho já, o které básníci, filozofové a kazatelé neustále mluví. Ano, o té věci, která se tak dramaticky zlomila poté, co ti ta dívka „jak-se-jen-jmenovala“ v páté třídě řekla, že budete jen kamarádi. To je srdce, které nelze fyzicky nahmatat, ale bolí někdy víc než to fyzické srdce. Život může být k tomuto srdci krutý. Je v něm totiž mnoho vlivů, který mu způsobují srdeční arytmii, jinými slovy, toto srdce často bije mimo rytmus, pro který bylo stvořeno.
Jak to, že mu věnujeme tak málo pozornosti? Možná proto, že jsme se nikdy nenaučili ptát se, jak se daří našemu srdci. Naučili nás místo toho monitorovat své chování: když jsme se chovali dobře, přišly dobré věci; když zle, dostali jsme na zadek. Modifikovali jsme tak své chování se snahou vyhnout se bolesti, a začali se chovat lépe. Nijak to ale nezměnilo naše srdce. Jenže v tomhle se skrývá nebezpečí. Máme za to, že když se budeme navenek chovat správně, vše bude v pohodě. Jenže když se naše chování vzdálí stavu našeho srdce příliš, dostáváme se do nebezpečí: toto napětí se totiž někde projeví, někde to vybuchne, někde to praskne, a najednou je naše okolí zaplaveno břečkou, která se line z našeho srdce, o které nikdo ani netušil, že tady je.
A všichni jsme velice překvapeni, dokonce i my sami, a říkáme si: Páni, odkud se tohle ve mně vzalo? Kde se jen ve mně vzala taková zloba? Kde se jen ve mně vzaly tyhle zraňující slova? Kde se jen ve mně vzaly tyhle pomstychtivé myšlenky? Byly tam. Celou dobu. Schované, tajemné, neřešené, rostoucí. V našem srdci. Bylo to skryté monstrum uvnitř. Jen jsme se naučili stav našeho srdce schovat správně naučeným chováním. Tahle série bude o čtyřech hlavních nepřátelích našeho srdce, které se v průběhu doby uchytí v našem srdci, a přestože se můžeme naučit chovat správně, pokud je přímo neřešíme, jednoho dne se vyvalí ven a my budeme v šoku, co se to jen stalo. Každá z těchto čtyř emocí má moc nakazit a zničit naše vztahy, náš charakter a dokonce naší víru. Proto si v následujících blozích také ukážeme posilovací zvyky, které nám pomohou překonat tyto slabosti a dokonce je ze srdce vymýtit.
Při jedné příležitosti byl Ježíš a jeho učedníci obviněni, že si před jídlem neumyli ruce. To se netýkalo hygieny. Podle židovských zvyklostí si měli všichni umýt ruce až k lokti, aby se ani omylem nestali ceremoniálně nečistými. Ježíš na výtku reaguje obviněním, že to oni, farizejové, jsou schopni porušovat celý Zákon jen proto, aby splnili nějaká svá pravidla. Je to docela brutální proslov, po kterém se otáčí ke svým učedníkům a říká jim (Matouš 15:17-18): Nerozumíte, že všechno, co vchází do úst, jde do břicha a vypouští se do žumpy? Co ale z úst vychází, jde ze srdce a špiní to člověka. Bůh zdaleka není konsternován tím, co leze do našich úst, jako tím, co leze z nich. Opravdu? Všechno jde ze srdce? A pak je to ještě horší.
Matouš 15:19-20: Ze srdce totiž vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilnění, krádeže, křivá svědectví, urážky. Tyto věci špiní člověka. Ale jíst neumytýma rukama, to člověka nešpiní. Zlé myšlenky? Myslel jsem, že jsou z mé mysli. Ale pokud má Ježíš pravdu, zlé myšlenky ve skutečnosti jsou z hlubšího zdroje než je naše mysl, a tím je naše srdce. Srdce je tajemství. Kdo mu porozumí (Jeremiáš 17:9)? Jenže jsme překvapení, když najednou podá žádost o rozvod, když najednou se mu zkazí známky ve škole, když najednou je závislák, když najednou se mstí. Jenže to najednou se hromadilo celý život plný jizev, které nikdo neřešil, protože jsme se zaměřili na chování.
Co jsou tedy ty hlavní nepřátelé našeho srdce, na které se v této sérii podíváme? Jsou to emoce, které se schovají v našem srdci, a otráví naše vztahy, naší víru, a náš charakter. Jejich moc roste v temnotě. Tajemnost je největší přítel. Pokud jsou nechání napospas, jejich vliv a moc roste, podobně jako laboratorní experiment, který se vymkl kontrole. Stvoříme tím nevědomky Frankensteina. Když si na ně naopak posvítíme, jejich moc začne slábnout. Co jsou to za emoce? Vina. Hněv. Chamtivost. Žárlivost. Čekal jsi ještě něco jiného? Zamysli se. Prakticky každý vztahový konflikt, který si kdy zakusil nebo se na něm podílel, se dá vystopovat k jedné z těchto čtyř emocí. Možná si říkáš, ale chybí nám tam chtíč. Jenomže chtíč, což je negativní slovo pro sexuální touhu, není problém, ale chuť, kterou se musíme naučit zvládat. Jako každá chuť, i chtíč je Bohem stvořená chuť, která je dobrá, pokud je na půdě správného vztahu. Bez chtíče bychom tu koneckonců ani nebyli, že?
U viny, hněvu, chamtivosti a žárlivosti je to jinak, každá z těchto emocí ústí ke vztahu dlužníka a věřitele, což přináší nerovnováhu ve vztahu. Sociální dysfunkce je založena na tom, že mi někdo dluží, že já někomu dlužím. U dluhů jsou jen dvě možná řešení: Buď dluh někdo uhradí, nebo dluh někdo zruší. Ovšem nesplacený dluh nebo neodpuštěný dluh zničí vše od vztahů po celé státy.
Zítra si ukážeme, jak můžeme přemoci dluh viny.
Tahle série článků však nebude o našem srdíčku, a tak nepřátelé srdce, které budeme probírat, nebudou cholesterol a jeho přátelé. Tato série je o našem druhém srdci, o té neviditelné části našeho já, o které básníci, filozofové a kazatelé neustále mluví. Ano, o té věci, která se tak dramaticky zlomila poté, co ti ta dívka „jak-se-jen-jmenovala“ v páté třídě řekla, že budete jen kamarádi. To je srdce, které nelze fyzicky nahmatat, ale bolí někdy víc než to fyzické srdce. Život může být k tomuto srdci krutý. Je v něm totiž mnoho vlivů, který mu způsobují srdeční arytmii, jinými slovy, toto srdce často bije mimo rytmus, pro který bylo stvořeno.
Jak to, že mu věnujeme tak málo pozornosti? Možná proto, že jsme se nikdy nenaučili ptát se, jak se daří našemu srdci. Naučili nás místo toho monitorovat své chování: když jsme se chovali dobře, přišly dobré věci; když zle, dostali jsme na zadek. Modifikovali jsme tak své chování se snahou vyhnout se bolesti, a začali se chovat lépe. Nijak to ale nezměnilo naše srdce. Jenže v tomhle se skrývá nebezpečí. Máme za to, že když se budeme navenek chovat správně, vše bude v pohodě. Jenže když se naše chování vzdálí stavu našeho srdce příliš, dostáváme se do nebezpečí: toto napětí se totiž někde projeví, někde to vybuchne, někde to praskne, a najednou je naše okolí zaplaveno břečkou, která se line z našeho srdce, o které nikdo ani netušil, že tady je.
A všichni jsme velice překvapeni, dokonce i my sami, a říkáme si: Páni, odkud se tohle ve mně vzalo? Kde se jen ve mně vzala taková zloba? Kde se jen ve mně vzaly tyhle zraňující slova? Kde se jen ve mně vzaly tyhle pomstychtivé myšlenky? Byly tam. Celou dobu. Schované, tajemné, neřešené, rostoucí. V našem srdci. Bylo to skryté monstrum uvnitř. Jen jsme se naučili stav našeho srdce schovat správně naučeným chováním. Tahle série bude o čtyřech hlavních nepřátelích našeho srdce, které se v průběhu doby uchytí v našem srdci, a přestože se můžeme naučit chovat správně, pokud je přímo neřešíme, jednoho dne se vyvalí ven a my budeme v šoku, co se to jen stalo. Každá z těchto čtyř emocí má moc nakazit a zničit naše vztahy, náš charakter a dokonce naší víru. Proto si v následujících blozích také ukážeme posilovací zvyky, které nám pomohou překonat tyto slabosti a dokonce je ze srdce vymýtit.
Při jedné příležitosti byl Ježíš a jeho učedníci obviněni, že si před jídlem neumyli ruce. To se netýkalo hygieny. Podle židovských zvyklostí si měli všichni umýt ruce až k lokti, aby se ani omylem nestali ceremoniálně nečistými. Ježíš na výtku reaguje obviněním, že to oni, farizejové, jsou schopni porušovat celý Zákon jen proto, aby splnili nějaká svá pravidla. Je to docela brutální proslov, po kterém se otáčí ke svým učedníkům a říká jim (Matouš 15:17-18): Nerozumíte, že všechno, co vchází do úst, jde do břicha a vypouští se do žumpy? Co ale z úst vychází, jde ze srdce a špiní to člověka. Bůh zdaleka není konsternován tím, co leze do našich úst, jako tím, co leze z nich. Opravdu? Všechno jde ze srdce? A pak je to ještě horší.
Matouš 15:19-20: Ze srdce totiž vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilnění, krádeže, křivá svědectví, urážky. Tyto věci špiní člověka. Ale jíst neumytýma rukama, to člověka nešpiní. Zlé myšlenky? Myslel jsem, že jsou z mé mysli. Ale pokud má Ježíš pravdu, zlé myšlenky ve skutečnosti jsou z hlubšího zdroje než je naše mysl, a tím je naše srdce. Srdce je tajemství. Kdo mu porozumí (Jeremiáš 17:9)? Jenže jsme překvapení, když najednou podá žádost o rozvod, když najednou se mu zkazí známky ve škole, když najednou je závislák, když najednou se mstí. Jenže to najednou se hromadilo celý život plný jizev, které nikdo neřešil, protože jsme se zaměřili na chování.
Co jsou tedy ty hlavní nepřátelé našeho srdce, na které se v této sérii podíváme? Jsou to emoce, které se schovají v našem srdci, a otráví naše vztahy, naší víru, a náš charakter. Jejich moc roste v temnotě. Tajemnost je největší přítel. Pokud jsou nechání napospas, jejich vliv a moc roste, podobně jako laboratorní experiment, který se vymkl kontrole. Stvoříme tím nevědomky Frankensteina. Když si na ně naopak posvítíme, jejich moc začne slábnout. Co jsou to za emoce? Vina. Hněv. Chamtivost. Žárlivost. Čekal jsi ještě něco jiného? Zamysli se. Prakticky každý vztahový konflikt, který si kdy zakusil nebo se na něm podílel, se dá vystopovat k jedné z těchto čtyř emocí. Možná si říkáš, ale chybí nám tam chtíč. Jenomže chtíč, což je negativní slovo pro sexuální touhu, není problém, ale chuť, kterou se musíme naučit zvládat. Jako každá chuť, i chtíč je Bohem stvořená chuť, která je dobrá, pokud je na půdě správného vztahu. Bez chtíče bychom tu koneckonců ani nebyli, že?
U viny, hněvu, chamtivosti a žárlivosti je to jinak, každá z těchto emocí ústí ke vztahu dlužníka a věřitele, což přináší nerovnováhu ve vztahu. Sociální dysfunkce je založena na tom, že mi někdo dluží, že já někomu dlužím. U dluhů jsou jen dvě možná řešení: Buď dluh někdo uhradí, nebo dluh někdo zruší. Ovšem nesplacený dluh nebo neodpuštěný dluh zničí vše od vztahů po celé státy.
Zítra si ukážeme, jak můžeme přemoci dluh viny.
úterý 6. září 2011
Co nás čeká v nové sezóně v Elementu?
Vždy, když nám každý rok během září a října začíná nová sezóna v Elementu, těšíme se na všechny novinky v programu, které nám slouží k jednomu (nebo rovnou oběma) ze dvou cílů, které máme: Být srozumitelnou církví, která rozumí lidem. Všechny inovace našeho programu tak slouží především k tomu, abychom vylepšovali relevantnost a přitažlivost našich programů zaměřených směrem k veřejnosti, a/nebo k tomu, abychom lépe propracovali vztahová prostředí, skrze která se můžeme lépe poznat a společně růst ve víře a zralosti. Relevance a vztahy jsou totiž to, co z Elementu dělá církev, jak ji znáte. Ale ještě zdaleka nejsme u cíle, ještě je stále co vylepšovat.
V této deváté sezóně Elementu, která právě začíná, je patrně největší inovací systém malých skupin, které se budou lišit podle věkové skupiny. Rád bych vám v tomto krátkém blogu představil základní rozdělení skupin a představil také nové názvy jednotlivých služeb. Více informací pak poskytneme a vaše otázky se pokusíme zodpovědět na setkání element+, které proběhne v Médiu ve středu 7.9. od 19:15. Určitě tam přijďte, bude to velmi zajímavé setkání.
Tady je tedy základní rozdělení vztahových prostředí v Elementu:
elementNEDĚLE
Nedělní setkání jsou základním prvkem naší služby, jsou to setkání zaměřená směrem ven. Během hodinového setkání nabízíme praktickou a přitažlivou přednášku na důležité téma; několik písní v současném stylu hudby; a společný čas u kafe na popovídání si a vzájemné seznámení. Jsme moc rádi, že toto setkání navštěvuje mnoho našich přítel a hostů na jakémkoliv bodě své životní cesty; ať už to jsou ateisté, agnostici, hledající nebo věřící. Nedělní setkání Elementu je místem stvořeným přesně pro ně.
element+
Každou první středu v měsíci (kromě prázdnin) se scházíme na setkání s podtitulem Blíže k Bohu a dále v životě. Toto setkání je určeno primárně věřícím, takže tam máme společný čas modliteb, prodloužených chval a vyučování Bible. Setkání je o něco málo delší než v neděli, jeho součástí je také památka večeře Páně. V průběhu týdne, kdy máme element+ se nekonají žádné další akce.
elementKIDS
Během nedělního setkání probíhá také kvalitní program pro naše nejmenší, který se od této sezóny nově nazývá elementKIDS. Je to program, který slouží malým dětem k tomu, aby se seznámily s vírou způsobem přitažlivým svému věku, a také se naučily zábavným způsobem praktické dovednosti. ElementKIDS také organizuje nejméně jednou za rok Dětský den.
elementCLICK
Nová skupina v Elementu je určena mladým lidem ve věku 12-18 let a nahrazuje tak dřívější program Roots. Tato skupina mládeže se schází jednou týdně na svůj program, který je zábavný, přátelský a srozumitelný. Koneckonců, především z této skupiny vychází náš letní příměstský kreativní kemp X-LARGE City Camp.
elementDRIVE
Tato nová skupina je zaměřena především na věkovou skupinu 18-25 let, a ve své podstatě to jsou malé skupiny podle jazyku (čeština/angličtina) a pohlaví (muži/ženy). Tyto skupiny se scházejí jednou za dva týdny, kdy se společně sdílejí a (jak by řekla fráze v angličtině) "do life together". Jednou za měsíc se pak všechny skupiny společně scházejí na sociální akci, která je dvoujazyčná a rozhodně vztahová a zábavná.
elementGROUPS
Pro všechny, kterým je už nad 25 (nebo tak nějak podobně :-) tady máme malé skupiny, které se budou scházet jednou za dva týdny (vždy v sudý týden). Skupiny budou různé: pro muže, pro ženy, pro manželské páry, a budou se společně sdílet a také probírat zajímavá témata. Tyto skupiny budou trvat vždy od září/října do června.
elementVIP
Element funguje jen díky dobrovolné práci a štědrosti lidí, kteří do něj pravidelně chodí. Jsme za všechny tyto dobrovolníky a dárce velmi vděčni a považujeme je za svůj VIP tým. Každý rok pro ně připravujeme tři tréninková setkání, kde zveme zajímavé hosty, a kde se společně učíme sloužit kvalitně. V nadcházející sezóně se tato setkání konají vždy v sobotu 1.10., 17.3. a 5.5. Kromě toho zveme dobrovolníky na VIP večeři v prosinci a na konferenci Willow Creek, kterou hostíme na podzim.
elementLABS
Minulý rok jsme zkusili jednou za měsíc připravit teologické vyučování na různá "horká" témata. Tento program byl velmi pozitivně přijat, takže od ledna 2012 připravujeme nový formát této série, tentokrát pod názvem elementLABS a s podtitulem Prozkoumej svou víru. Tyto setkání jsou vhodná pro všechny seriózní hledače odpovědí na těžké otázky.
Jak vidíte, čeká nás zajimavá sezóna, kterou připravujeme s modlitbou, abychom mohli udělat zase o jeden (klidně i obří) krok blíže k Bohu. Protože jsme na cestě, a zatím ještě stále nejsme u cíle...
V této deváté sezóně Elementu, která právě začíná, je patrně největší inovací systém malých skupin, které se budou lišit podle věkové skupiny. Rád bych vám v tomto krátkém blogu představil základní rozdělení skupin a představil také nové názvy jednotlivých služeb. Více informací pak poskytneme a vaše otázky se pokusíme zodpovědět na setkání element+, které proběhne v Médiu ve středu 7.9. od 19:15. Určitě tam přijďte, bude to velmi zajímavé setkání.
Tady je tedy základní rozdělení vztahových prostředí v Elementu:
elementNEDĚLE
Nedělní setkání jsou základním prvkem naší služby, jsou to setkání zaměřená směrem ven. Během hodinového setkání nabízíme praktickou a přitažlivou přednášku na důležité téma; několik písní v současném stylu hudby; a společný čas u kafe na popovídání si a vzájemné seznámení. Jsme moc rádi, že toto setkání navštěvuje mnoho našich přítel a hostů na jakémkoliv bodě své životní cesty; ať už to jsou ateisté, agnostici, hledající nebo věřící. Nedělní setkání Elementu je místem stvořeným přesně pro ně.
element+
Každou první středu v měsíci (kromě prázdnin) se scházíme na setkání s podtitulem Blíže k Bohu a dále v životě. Toto setkání je určeno primárně věřícím, takže tam máme společný čas modliteb, prodloužených chval a vyučování Bible. Setkání je o něco málo delší než v neděli, jeho součástí je také památka večeře Páně. V průběhu týdne, kdy máme element+ se nekonají žádné další akce.
elementKIDS
Během nedělního setkání probíhá také kvalitní program pro naše nejmenší, který se od této sezóny nově nazývá elementKIDS. Je to program, který slouží malým dětem k tomu, aby se seznámily s vírou způsobem přitažlivým svému věku, a také se naučily zábavným způsobem praktické dovednosti. ElementKIDS také organizuje nejméně jednou za rok Dětský den.
elementCLICK
Nová skupina v Elementu je určena mladým lidem ve věku 12-18 let a nahrazuje tak dřívější program Roots. Tato skupina mládeže se schází jednou týdně na svůj program, který je zábavný, přátelský a srozumitelný. Koneckonců, především z této skupiny vychází náš letní příměstský kreativní kemp X-LARGE City Camp.
elementDRIVE
Tato nová skupina je zaměřena především na věkovou skupinu 18-25 let, a ve své podstatě to jsou malé skupiny podle jazyku (čeština/angličtina) a pohlaví (muži/ženy). Tyto skupiny se scházejí jednou za dva týdny, kdy se společně sdílejí a (jak by řekla fráze v angličtině) "do life together". Jednou za měsíc se pak všechny skupiny společně scházejí na sociální akci, která je dvoujazyčná a rozhodně vztahová a zábavná.
elementGROUPS
Pro všechny, kterým je už nad 25 (nebo tak nějak podobně :-) tady máme malé skupiny, které se budou scházet jednou za dva týdny (vždy v sudý týden). Skupiny budou různé: pro muže, pro ženy, pro manželské páry, a budou se společně sdílet a také probírat zajímavá témata. Tyto skupiny budou trvat vždy od září/října do června.
elementVIP
Element funguje jen díky dobrovolné práci a štědrosti lidí, kteří do něj pravidelně chodí. Jsme za všechny tyto dobrovolníky a dárce velmi vděčni a považujeme je za svůj VIP tým. Každý rok pro ně připravujeme tři tréninková setkání, kde zveme zajímavé hosty, a kde se společně učíme sloužit kvalitně. V nadcházející sezóně se tato setkání konají vždy v sobotu 1.10., 17.3. a 5.5. Kromě toho zveme dobrovolníky na VIP večeři v prosinci a na konferenci Willow Creek, kterou hostíme na podzim.
elementLABS
Minulý rok jsme zkusili jednou za měsíc připravit teologické vyučování na různá "horká" témata. Tento program byl velmi pozitivně přijat, takže od ledna 2012 připravujeme nový formát této série, tentokrát pod názvem elementLABS a s podtitulem Prozkoumej svou víru. Tyto setkání jsou vhodná pro všechny seriózní hledače odpovědí na těžké otázky.
Jak vidíte, čeká nás zajimavá sezóna, kterou připravujeme s modlitbou, abychom mohli udělat zase o jeden (klidně i obří) krok blíže k Bohu. Protože jsme na cestě, a zatím ještě stále nejsme u cíle...
pondělí 5. září 2011
Je to osobní: Šeptanda
Jak jsem minulý týden naťukl, přestože je víra silně osobní záležitostí, není to privátní záležitost. Mezi osobní a privátní je veliký rozdíl. Osobní znamená, že se to týká tebe, privátní znamená, že by to mělo zůstat v soukromé sféře nebo dokonce v tajnosti. To je dnes oblíbený názor, který říká: Věř si, čemu chceš, ale neotravuj mě s tím. Jenže, jak říká Petr (Skutky 4:20): Neboť my nemůžeme nemluvit o tom, co jsme viděli a slyšeli. Ve skutečnosti, v našich životech to funguje obecně tak, že kdykoliv zažijeme něco nového, kdykoliv poznáme někoho zajímavého, kdykoliv se podíváme na pěkné místo; prostě kdykoliv máme jakoukoliv pozitivní i negativní zkušenost s člověkem, akcí, organizací nebo prostě čímkoliv, rádi o tom vyprávíme jiným lidem. Vůbec si svou nechceme držet pro sebe. Na tomto principu je založeno běžné klábosení, v negativním smyslu i pomluvy, a zcela jistě je právě tohle smyslem všech sociálních sítí, blogů a diskusí. Je na tom založená také virální reklama (kdy se věci šíří šeptandou). Tato šeptanda ti může zachránit život!
Pokud skutečně poznáme Boha, nedokážeme svou víru udržet privátní, i kdybychom chtěli. To je nejen v pořádku, ale zároveň tak pomáháš své víře i těm, komu o ní říkáš. Chceme lidem pomoci objevit jejich vlastní hledání, pak už je to jejich cesta, na kterou se musí vydat osobně sami. Všechno, co děláme, je to, že doslova lidi pošťouchneme směrem k Bohu, který už tam na ně čeká. To je důležitý koncept, protože někdy křesťané vypadají, jako by chtěli Boha prodávat. Smlouvají s nevěřícími jako prodavač na trhu, který se snaží prodat jablka. Není divu, že tento způsob odrazuje nejen nevěřící, ale také mnoho hledajících a dokonce křesťanů. Bůh však nepotřebuje prodávat. On už v životě našeho přítele pracuje. My ho pouze pošťouchneme směrem, kam. A to bývá někdy velmi překvapivý směr. Ale je to směr, který mu může změnit život. Dříve nebo později totiž každý hledá pomoc, bude ovšem nablízku někdo, kdo ho pošťouchne? Víra je osobní, ale není privátní, a zcela určitě není pasivní. Boha poznáš, když na šťouch směrem k němu zareaguješ. Dnes se totiž podíváme na to, že víra funguje nejlépe, když není pasivní, ale aktivní a praktická.
Nevím, zda jste si toho všimli, ale většina z nás se dříve nebo později dostane do stádia, kdy chceme po Bohu nějaké vysvětlení: Proč dělá to, co dělá; proč dovoluje to, co dovoluje; a proč od nás očekává to, co od nás očekává. Nevím přesně, co je zdrojem tohoto očekávání. Možná je to díky obřímu pokroku v technice a vědě, kdy jsme dokázali rozbít a přečíst genetickou informaci, počasí, reprodukci, a umíme vysvětlit neuvěřitelné množství divů, které pro nás dříve bylo zdrojem úžasu. Možná nám celá ta věda okolo, a skepticismus s ní spojený, dává pocit, že jsme chytřejší, než doopravdy jsme. A možná se cítíme trochu jako dítě, které věří, že dárky nosí Ježíšek (nebo Santa Claus, záleží na vaší kulturní tradici), ale jednoho roku přistihnete rodiče, jak pod stromek rvou dárky sami, a Vánoce najednou ztratí to pravé kouzlo. Jste stále rádi za všechno, ale prohlédli jste.
Podobně přicházíme k Bohu a otázce víry. Ptáme se: Bože, proč jsi udělal tuhle věc; nebo proč bych měl plnit tvé slovo, proč bych měl věřit? Říkáme si, že nám Bůh dluží vysvětlení. Co když je ale Bůh někdo, kdo nám vysvětlení nemusí podávat? Co když víra jde za vysvětlování? Co když se ovoce víry a skutečnost, pravé probuzení, projeví, když uděláš to, co po tobě Bůh chce? Co když celá víra ve tvém životě začne dávat smysl až tehdy, když zareaguješ na pošťouchnutí nějakého křesťana, abys něco udělal?
Tvůj život se v takovém případě může změnit víc, než si dnes dokážeš představit. V příběhu, který si dnes povíme, uslyšíme o muži, který byl generálem, mocným mužem, ale měl problém. Byl vážně nemocný. Měl lepru. Byl to generál aramejské armády v době, kdy Aramejci byli nepřátele Izraele, který již ztratil svůj velmocenský status a trpěl tak pod nájezdy těchto národů okolo. Přesto se Námanovi, jak se náš hrdina jmenuje, podařilo přiblížit k Bohu neuvěřitelným způsobem, protože reagoval hned na několik šťouchů. Pojďme si ten příběh přečíst. 2. Královská 5:1-3 Náman byl vojevůdce aramejského krále. Byl to muž důležitý a velmi vážený v očích svého pána, neboť skrze něj Hospodin Aramejcům daroval vítězství. Tento udatný válečník ale onemocněl malomocenstvím. Při jednom ze svých nájezdů na izraelské území si odtud Aramejci přivedli mladou dívku, která pak sloužila u Námanovy manželky. Jednou řekla své paní: "Kdyby se tak můj pán dostal k prorokovi, který žije v Samaří. Ten by ho jistě malomocenství zbavil."
2. Královská 5:4-6 Náman pak šel za svým pánem a vyprávěl mu, co ta dívka z izraelské země říkala. "Vydej se na cestu!" odpověděl aramejský král. "Já zatím pošlu list izraelskému králi." Náman se tedy vypravil na cestu. Vzal s sebou deset talentů stříbra, šest tisíc šekelů zlata a desatero slavnostních šatů. Izraelskému králi doručil list tohoto znění: "Posílám ti tento list po svém služebníku Námanovi. Zbav ho malomocenství." Aramejský král logicky předpokládal, že někdo, kdo dokáže uzdravit lepru, musí být buďto králem samotným, nebo alespoň na jeho dvoře. Proto poslal tento dopis. A protože byli ve válečném vztahu, věděl, že to nebude zadarmo, poslal tedy i neuvěřitelné množství darů.
Reakce Izraelského krále se dala čekat. 2. Královská 5:7 Jakmile si izraelský král ten list přečetl, roztrhl své roucho a zvolal: "Copak jsem Bůh, který bere nebo dává život? Tak on mi vzkazuje, ať někoho zbavím malomocenství! Posuďte sami - zjevně si proti mně hledá záminku!" Musíme chápat, že tohle se stalo během několik dní, kdy král hledal příběh za příběhem. Ale pak přichází zvrat v příběhu. 2. Královská 5:8 Když Boží muž Elíša uslyšel, že izraelský král roztrhl své roucho, vzkázal mu: "Proč jsi roztrhl své roucho? Pošli ho za mnou, ať pozná, že v Izraeli je prorok."
Ale to není důvod, proč Náman přišel do Izraele, ne? Náman chtěl uzdravení, ale Bůh má větší věci na mysli, Bůh má svůj příběh. 2. Královská 5:9-10 Když pak Náman dorazil se svým vozem a spřežením a zastavil se u vchodu do Elíšova domu, Elíša mu po svém poslu vzkázal: "Jdi a sedmkrát se omyj v Jordánu. Tak se tvé tělo uzdraví a budeš čistý."
Dělá si legraci? To nemá ani trochu úcty, aby se přišel podívat ven? Námanova reakce byla zcela předvídatelná. 2 Kings 5:11-12 Námana to tak popudilo, že šel pryč. "Myslel jsem, že ke mně aspoň vyjde ven!" rozčiloval se. "Myslel jsem, že bude vzývat jméno svého Boha Hospodina a mávat rukou nad nemocným místem, aby malomocenství odehnal. Copak nejsou damašské řeky Amana a Parpar lepší než všechna voda v Izraeli? Copak jsem se nemohl umýt v nich, abych byl očištěn?" S tím se otočil a rozčilen odjel. Stejně tak i my reagujeme, když nám někdo řekne, abychom věřili, nebo něco udělali, nebo se modlili, nebo prostě a jednoduše byli poslušní Bohu, který po nás chce, ale my mu nerozumíme.
2. Královská 5:13-14 Jeho služebníci ale přistoupili a řekli mu: "Otče, kdyby ti prorok uložil něco těžkého, neudělal bys to? Kdyby chtěl, abys zabil pět lvů, prostě udělal nějakou chlapskou věc, udělal bys to? Je něco víc kromě pýchy a toho, že budeš mokrý, co ti brání poslechnout Boha? Čím spíše tedy, když ti řekl: Omyj se, a budeš čistý." A tak sestoupil a sedmkrát se ponořil v Jordánu, jak mu Boží muž řekl, a jeho tělo se uzdravilo - bylo čisté jako tělo malého chlapce!
Hned se tedy s celým svým doprovodem vydal zpátky k Elíšovi. Předstoupil před něj a řekl: 2. Královská 5:15 "Hle, teď jsem poznal, že na celém světě není Bůh jako v Izraeli. V momentu zvláštní poslušnosti Bohu má Náman zkušenost s Bohem, kterou ani nehledal. Takovou zkušenost s Bohem nebudeš mít jinak, než když poslechneš a uděláš něco, co po tobě Bůh chce, i když to nedává žádný smysl. Tohle mění vše. Náman poznal Boha.
O 850 let později se objeví Ježíš na scéně a učí stejný princip (Jan 14:21) Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A kdo mě miluje, bude milován mým Otcem a já ho budu milovat a dám se mu poznat. Když se odvážíš udělat to, co Ježíš říká, poznáš ho způsobem, o kterém jsi ani nevěděl, že existuje. Ne proto, že rozumíš tomu Proč nebo Jak, ale proto, že je Bůh. Co když Bůh je Bůh? Víte jak příběh končí? Náman se snažil dát Elíšovi své dary, ale ten je odmítl, protože nic neudělal. Byl to Bůh, ne metoda.
Náman pak požádal o zvláštní prosbu: 2. Královská 5:17 Dovol prosím, ať si tvůj služebník alespoň naloží dva mezky zdejší půdou. Tvůj služebník už totiž nechce přinášet zápaly ani oběti žádným bohům kromě Hospodina. Náman nepotřebuje další vysvětlení, protože se setkal s Bohem. Jak Bůh klepe na tvé dveře? Co uděláš? Poslechneš ho? Kde začneš?
Pokud skutečně poznáme Boha, nedokážeme svou víru udržet privátní, i kdybychom chtěli. To je nejen v pořádku, ale zároveň tak pomáháš své víře i těm, komu o ní říkáš. Chceme lidem pomoci objevit jejich vlastní hledání, pak už je to jejich cesta, na kterou se musí vydat osobně sami. Všechno, co děláme, je to, že doslova lidi pošťouchneme směrem k Bohu, který už tam na ně čeká. To je důležitý koncept, protože někdy křesťané vypadají, jako by chtěli Boha prodávat. Smlouvají s nevěřícími jako prodavač na trhu, který se snaží prodat jablka. Není divu, že tento způsob odrazuje nejen nevěřící, ale také mnoho hledajících a dokonce křesťanů. Bůh však nepotřebuje prodávat. On už v životě našeho přítele pracuje. My ho pouze pošťouchneme směrem, kam. A to bývá někdy velmi překvapivý směr. Ale je to směr, který mu může změnit život. Dříve nebo později totiž každý hledá pomoc, bude ovšem nablízku někdo, kdo ho pošťouchne? Víra je osobní, ale není privátní, a zcela určitě není pasivní. Boha poznáš, když na šťouch směrem k němu zareaguješ. Dnes se totiž podíváme na to, že víra funguje nejlépe, když není pasivní, ale aktivní a praktická.
Nevím, zda jste si toho všimli, ale většina z nás se dříve nebo později dostane do stádia, kdy chceme po Bohu nějaké vysvětlení: Proč dělá to, co dělá; proč dovoluje to, co dovoluje; a proč od nás očekává to, co od nás očekává. Nevím přesně, co je zdrojem tohoto očekávání. Možná je to díky obřímu pokroku v technice a vědě, kdy jsme dokázali rozbít a přečíst genetickou informaci, počasí, reprodukci, a umíme vysvětlit neuvěřitelné množství divů, které pro nás dříve bylo zdrojem úžasu. Možná nám celá ta věda okolo, a skepticismus s ní spojený, dává pocit, že jsme chytřejší, než doopravdy jsme. A možná se cítíme trochu jako dítě, které věří, že dárky nosí Ježíšek (nebo Santa Claus, záleží na vaší kulturní tradici), ale jednoho roku přistihnete rodiče, jak pod stromek rvou dárky sami, a Vánoce najednou ztratí to pravé kouzlo. Jste stále rádi za všechno, ale prohlédli jste.
Podobně přicházíme k Bohu a otázce víry. Ptáme se: Bože, proč jsi udělal tuhle věc; nebo proč bych měl plnit tvé slovo, proč bych měl věřit? Říkáme si, že nám Bůh dluží vysvětlení. Co když je ale Bůh někdo, kdo nám vysvětlení nemusí podávat? Co když víra jde za vysvětlování? Co když se ovoce víry a skutečnost, pravé probuzení, projeví, když uděláš to, co po tobě Bůh chce? Co když celá víra ve tvém životě začne dávat smysl až tehdy, když zareaguješ na pošťouchnutí nějakého křesťana, abys něco udělal?
Tvůj život se v takovém případě může změnit víc, než si dnes dokážeš představit. V příběhu, který si dnes povíme, uslyšíme o muži, který byl generálem, mocným mužem, ale měl problém. Byl vážně nemocný. Měl lepru. Byl to generál aramejské armády v době, kdy Aramejci byli nepřátele Izraele, který již ztratil svůj velmocenský status a trpěl tak pod nájezdy těchto národů okolo. Přesto se Námanovi, jak se náš hrdina jmenuje, podařilo přiblížit k Bohu neuvěřitelným způsobem, protože reagoval hned na několik šťouchů. Pojďme si ten příběh přečíst. 2. Královská 5:1-3 Náman byl vojevůdce aramejského krále. Byl to muž důležitý a velmi vážený v očích svého pána, neboť skrze něj Hospodin Aramejcům daroval vítězství. Tento udatný válečník ale onemocněl malomocenstvím. Při jednom ze svých nájezdů na izraelské území si odtud Aramejci přivedli mladou dívku, která pak sloužila u Námanovy manželky. Jednou řekla své paní: "Kdyby se tak můj pán dostal k prorokovi, který žije v Samaří. Ten by ho jistě malomocenství zbavil."
2. Královská 5:4-6 Náman pak šel za svým pánem a vyprávěl mu, co ta dívka z izraelské země říkala. "Vydej se na cestu!" odpověděl aramejský král. "Já zatím pošlu list izraelskému králi." Náman se tedy vypravil na cestu. Vzal s sebou deset talentů stříbra, šest tisíc šekelů zlata a desatero slavnostních šatů. Izraelskému králi doručil list tohoto znění: "Posílám ti tento list po svém služebníku Námanovi. Zbav ho malomocenství." Aramejský král logicky předpokládal, že někdo, kdo dokáže uzdravit lepru, musí být buďto králem samotným, nebo alespoň na jeho dvoře. Proto poslal tento dopis. A protože byli ve válečném vztahu, věděl, že to nebude zadarmo, poslal tedy i neuvěřitelné množství darů.
Reakce Izraelského krále se dala čekat. 2. Královská 5:7 Jakmile si izraelský král ten list přečetl, roztrhl své roucho a zvolal: "Copak jsem Bůh, který bere nebo dává život? Tak on mi vzkazuje, ať někoho zbavím malomocenství! Posuďte sami - zjevně si proti mně hledá záminku!" Musíme chápat, že tohle se stalo během několik dní, kdy král hledal příběh za příběhem. Ale pak přichází zvrat v příběhu. 2. Královská 5:8 Když Boží muž Elíša uslyšel, že izraelský král roztrhl své roucho, vzkázal mu: "Proč jsi roztrhl své roucho? Pošli ho za mnou, ať pozná, že v Izraeli je prorok."
Ale to není důvod, proč Náman přišel do Izraele, ne? Náman chtěl uzdravení, ale Bůh má větší věci na mysli, Bůh má svůj příběh. 2. Královská 5:9-10 Když pak Náman dorazil se svým vozem a spřežením a zastavil se u vchodu do Elíšova domu, Elíša mu po svém poslu vzkázal: "Jdi a sedmkrát se omyj v Jordánu. Tak se tvé tělo uzdraví a budeš čistý."
Dělá si legraci? To nemá ani trochu úcty, aby se přišel podívat ven? Námanova reakce byla zcela předvídatelná. 2 Kings 5:11-12 Námana to tak popudilo, že šel pryč. "Myslel jsem, že ke mně aspoň vyjde ven!" rozčiloval se. "Myslel jsem, že bude vzývat jméno svého Boha Hospodina a mávat rukou nad nemocným místem, aby malomocenství odehnal. Copak nejsou damašské řeky Amana a Parpar lepší než všechna voda v Izraeli? Copak jsem se nemohl umýt v nich, abych byl očištěn?" S tím se otočil a rozčilen odjel. Stejně tak i my reagujeme, když nám někdo řekne, abychom věřili, nebo něco udělali, nebo se modlili, nebo prostě a jednoduše byli poslušní Bohu, který po nás chce, ale my mu nerozumíme.
2. Královská 5:13-14 Jeho služebníci ale přistoupili a řekli mu: "Otče, kdyby ti prorok uložil něco těžkého, neudělal bys to? Kdyby chtěl, abys zabil pět lvů, prostě udělal nějakou chlapskou věc, udělal bys to? Je něco víc kromě pýchy a toho, že budeš mokrý, co ti brání poslechnout Boha? Čím spíše tedy, když ti řekl: Omyj se, a budeš čistý." A tak sestoupil a sedmkrát se ponořil v Jordánu, jak mu Boží muž řekl, a jeho tělo se uzdravilo - bylo čisté jako tělo malého chlapce!
Hned se tedy s celým svým doprovodem vydal zpátky k Elíšovi. Předstoupil před něj a řekl: 2. Královská 5:15 "Hle, teď jsem poznal, že na celém světě není Bůh jako v Izraeli. V momentu zvláštní poslušnosti Bohu má Náman zkušenost s Bohem, kterou ani nehledal. Takovou zkušenost s Bohem nebudeš mít jinak, než když poslechneš a uděláš něco, co po tobě Bůh chce, i když to nedává žádný smysl. Tohle mění vše. Náman poznal Boha.
O 850 let později se objeví Ježíš na scéně a učí stejný princip (Jan 14:21) Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A kdo mě miluje, bude milován mým Otcem a já ho budu milovat a dám se mu poznat. Když se odvážíš udělat to, co Ježíš říká, poznáš ho způsobem, o kterém jsi ani nevěděl, že existuje. Ne proto, že rozumíš tomu Proč nebo Jak, ale proto, že je Bůh. Co když Bůh je Bůh? Víte jak příběh končí? Náman se snažil dát Elíšovi své dary, ale ten je odmítl, protože nic neudělal. Byl to Bůh, ne metoda.
Náman pak požádal o zvláštní prosbu: 2. Královská 5:17 Dovol prosím, ať si tvůj služebník alespoň naloží dva mezky zdejší půdou. Tvůj služebník už totiž nechce přinášet zápaly ani oběti žádným bohům kromě Hospodina. Náman nepotřebuje další vysvětlení, protože se setkal s Bohem. Jak Bůh klepe na tvé dveře? Co uděláš? Poslechneš ho? Kde začneš?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)