Dnes končíme sérii o našem srdci. Tato série byla o našem druhém srdci, o té neviditelné části našeho já, o které básnici, filozofové a kazatelé neustále tak rádi mluví. Život může být k tomuto srdci krutý. Je v něm totiž mnoho vlivů, který mu způsobují srdeční arytmii, jinými slovy, toto srdce často bije mimo rytmus, pro který bylo stvořeno. V této sérii jsme si zatím ukázali na tři emoce a z nich vyplývající zlozvyky, a na posilovací zvyky dobrozvyků, které nám dokážou pomoc jednat s těmito monstry, které se vynořují z hlubin srdce. Prvním dluhem byla vina, která říká: Dlužím ti. Je následkem nějakého našeho provinění. Druhou emocí byl hněv, který vychází z toho, že jsme nedostali to, co jsme chtěli, hněv říká: Dlužíš mi. Třetí emocí, která otravuje naše životy, je chamtivost, což je předpoklad, že všechno, co se vyskytne v mé cestě, je určeno pro mou spotřebu. Chamtivost říká: Dlužím si. Dneska se podíváme na emoci, která má co do činění s Bohem, i když to na první pohled nevypadá.
Čtvrtá emoce, o které budeme mluvit, je žárlivost. Když se řekne žárlivost, hned si vybavíme, co můžeme závidět jiným: vzhled, schopnosti, příležitosti, zdraví, výška, dědictví, sociální status, národnost, rasu. Myslíme si, že problém je v těch, kdo mají to, co my nemáme. Ale kupodivu, když se nad tím zamyslíme, pak by Bůh, pokud v něho věříme, mohl všechny tyhle věci nějak pro nás udělat. Kdyby chtěl. Jenomže pokud je nemáme, pak to znamená, že nechtěl. Ale to znamená, že máme problém s ním. Dokonce, i když v něj nevěříme, podvědomě ho viníme z dluhu, a to dokonce i když za Boha dosadíme osud, štěstěnu, nebo postavení hvězd. Ve své podstatě žárlivost křičí: Bůh mi dluží. Žárlivost je tvůj konflikt, který máš s Bohem. Neudělal pro tebe to, co udělal pro jiné, a zcela jistě mohl udělat i pro tebe. Přesto je tahle myšlenka pro mnohé z nás absurdní. Jak bychom si mohli myslet, že nám Bůh něco dluží? Všimli jste si ale zvláštní věci? Když se těm, kterým závidíme, něco nepodaří, nebo selžou, nebo něco ztratí; cítíme jistý pocit uspokojení, který pramení přímo ze srdce. Ten ale netrvá moc dlouho, protože stejně nedokáže uspokojit náš nedostatek. Dokonce, i kdyby se tito lidé, kterým závidíme, k nám chovali hezky a pomáhali nám, nijak to nevyřeší naši žárlivost. Víte proč? Protože tito lidé a jejich situace pro nás nejsou a nikdy nebyli problémem. Naše srdce jím je. A v našem srdci se skrývá žárlivost nad věcmi, které nám Bůh mohl dát, ale nedal. Život není férový, že?
Možná jste viděli film Amadeus, který je příběhem života hudebního génia Wolfganga Amadea Mozarta, ve skutečnosti to je film o závisti. Dvorní skladatel Salieri velmi žárlí na Mozartovu velikost. Ve filmu je scéna, kdy Mozartova manželka přichází za Salierim, netuše, co je doopravdy zač, a přináší manželovy partitury s nadějí, že by mu pomohl získat práci. Salieri si listuje partiturami s úžasem a otázkou, zda jsou to původní listiny. V hlavě se mu odehrává hlas, který říká: To je neuvěřitelné. První a jediné koncepty. Nikde ani škrt, jakoby jen přepisoval hudbu, kterou už v hlavě měl hotovou. Je jasné, že tohle je opravdový Boží hlas. Civěl jsem na absolutní krásu. Salieri zachmuřeně odchází domů, sejme ze stěny krucifix a hodí ho do ohně se slovy: Od nynějška jsme nepřátelé, ty a já! Protože sis za svůj nástroj vybral toho nafoukaného, chlípného, dětinského kluka. Jsi nespravedlivý, nečestný, bezcitný! Budu ti stát v cestě. Jak jen budu moci, budu tady na zemi tvému stvoření škodit. Zničím tvé vtělení! (Potřásá pozvednutou pěst.) Žárlivost je boj s Bohem.
Žárlivost hrála hlavní roli od počátku stvoření. Kain žárlil na Ábela. Ezau na Jákoba. Josefovi bratři na Josefa. A většina z nás znají žárlivost jako závist, což je jeden z poznávacích znaků Čechů. Asi je nošení dříví do lesa, když řekneme, že závist je negativní emoce. Ale co je pro nás možná překvapením, je její spojení s Bohem. Všimněte si, co říká Jakub, bratr Ježíše: (Jakub 4:1-2) Odkud pocházejí boje a sváry mezi vámi? Nepůsobí je snad vaše choutky, které se ve vás perou? Dychtíte, ale nemáte, vraždíte a závidíte, ale nemůžete dosáhnout, bojujete a válčíte, ale nemáte, protože neprosíte. Jakub hovoří o neuhasitelné žízni po něčem víc. Jak všichni víme, chutě nebudou nikdy plně uspokojeny. Vždycky chtějí víc. Naše chutě po víc působí sváry. Jakub tady říká, že nemáme, protože neprosíme Boha. Petr na to říká (1. Petrova 5:7) Všechnu svou starost svěřte jemu, vždyť jemu na vás záleží. Je to zvláštní, ale vlastně nás tady Jakub a Petr nabádají, abychom řekli Bohu, kde se cítíme, že by nám měl něco dát. Místo, abychom válčili a žárlili a záviděli, máme to říct upřímně a otevřeně přímo Bohu.
Jakub ovšem dodává ještě jednu věc (Jakub 4:3) Prosíte, ale nedostáváte, protože prosíte zle, abyste uspokojili své vlastní choutky. Jakub říká, abychom přinesli prosby Bohu, ale pak říká, že Bůh může říct také ne. Celé je to totiž otázka důvěry. A našeho pocitu odmítnutí. Opravdu na mě Bohu záleží? Nebo mě odmítá, když mi nedá to, co chci?
Co však máme dělat, když se cítíme odmítnutí pořád? Odmítnutý člověk si začne stěžovat, nejprve aby si ulevil, ale později, aby ventiloval svou frustraci. Pro stěžování tohoto druhu existuje dokonce ještě lepší slovo: reptání. Najednou se zdá, jako by na nás svět zapomněl, a naše náplast na zranění z odmítnutí je reptání. Čím více si stěžujeme, tím více máme důvodů ke stěžování si na lidi okolo sebe. Začíná totiž fungovat náš mentální filtr. V naší mysli je totiž něco jako filtr, který nám umožňuje se soustředit na věci, které jsou okolo nás. Všimli jste si například, že když si koupíte nové auto, najednou máte pocit, že všude okolo vás jezdí to „vaše“ auto? Funguje to tak se vším: mobilem, vztahem, dokonce s křesťany a církví. Když totiž potkáš poprvé křesťany a poznáš je, pak najednou se to kolem tebe vyrojí s křesťany a ty s překvapením zjistíš, kdo že to vlastně všechno je křesťan. Oni tam byli vždy, ale neměl jsi v hlavě filtr na křesťany. Žel funguje to tak i na zranění. Čím více si stěžuješ, kritizuješ a reptáš, tím více máš důvodů se cítit odmítnutý. Je to princip, který John Maxwell popsal slovy, že zranění lidé zraňují lidi a jsou jimi lehce zranění. Lidé, kteří trvale a dlouhodobě prožívají pocit odmítnutí, jsou až příliš často těmi nejkritičtějšími, nejnespokojenějšími a nejodmítavějšími lidmi na světě. Čím více odmítají a reptají, tím více se cítí lidmi okolo sebe odmítnutí, a tím více odmítají. Zdá se to jako začarovaný kruh, ze kterého není úniku. Ocitají se ve tmě, přesně tak, jak popisuje apoštol Pavel v Římanům 1:21: Ačkoli poznali Boha, neoslavili ho jako Boha ani mu neprojevili vděčnost, nýbrž upadli ve svých myšlenkách do marnosti a jejich nerozumné srdce se ocitlo ve tmě.
Bible nám tady dává vodítko, jak se nad odmítnutí a žárlivost povznést díky dobrozvyku vděčnosti. Promiň, co jsi to říkal? Vděčnost? Jako za co? Za to, jak se mi nedaří to, odmítají mě tito, a vůbec, tobě se všechno daří! Ne, všichni zažíváme odmítnutí, a všichni máme důvod reptat a stěžovat si, všichni máme právo se cítit někým zranění. Ale co když zareagujeme obráceně? Co když vezmeme vážně, že Pavel také napsal v Koloským 3,15 Pokoj Kristův ať rozhoduje ve vašich srdcích; k němu jste byli také povoláni v jednom těle. A buďte vděčni. Co když místo reakce plné reptání, stěžování, zranění, sarkasmu a hněvu zareagujeme s vděčností za to, co máme? Co když si ve své hlavě ustanovíme nový filtr, tentokrát plný vděčnosti? S každou modlitbou, každou naději upnutou na Boha se naše kapacita zacházet s pocity odmítnutí zvětší a rozmnoží, protože naděje a vděčnost dokáže přemoci odmítnutí a reptání.
Dokážeš se nad odmítnutím povznést proto, že tvé srdce je měkké (reptání totiž zatvrzuje srdce). Jádro řešení na žárlivost? Je to oslava. Je to oslava úspěchu, velikosti a věcí těch, jimž máme tendenci závidět u lidí okolo sebe s vděčnosti za život, který máme. Bohu totiž na tobě opravdu záleží!
neděle 9. října 2011
úterý 4. října 2011
Nepřátelé srdce: Chamtivost = Dlužím si
Vina říká: Dlužím ti. Hněv říká: Dlužíš mi. Naší třetí emocí, která je nepřátelská ke tvému srdci, je chamtivost. Ta tvrdí: Dlužím si. Tahle emoce je opravdu těžká ze dvou důvodů. Za prvé, myslíme si, že chamtivost se týká pouze těch, kteří mají hodně peněz, a my se necítíme jako bohatí lidé, a ani si nemyslíme, že máme moc a vliv na to, abychom byli chamtiví. Příklad? Nedávno svět zachvátila ekonomická krize, a jedna z nejčastějších reakcí lidí byla kritika bankovního sektoru a jejich chamtivosti a vztyčený ukazováček, že právě banky mohou za krizi. My za to samozřejmě nemůžeme. A s tím souvisí druhý problém s chamtivostí. Nikdo si nemyslí, že je chamtivý. Tohle je emoce, kterou nedokážeš vysledovat v zrcadle, jen ji vidíš u jiných. Ale lidi okolo tebe uvidí, že jsi chamtivý. Projeví se to totiž v okamžiku, kdy se někdo dotkne tvých věcí, projeví se to, když bys měl někomu něco dát, nebo se s někým o něco podělit, projeví se to kdykoliv se mluví o změnách v ekonomice, protože tě zachvátí strach. Strach, že nebudeš mít dost. Strach, že se na tebe nedostane spravedlivý podíl, který si zasloužíš. A přesně to je jádro chamtivosti: strach, že nebudeš mít to, co si zasloužíš. Protože si to zasloužíš. Protože si to dlužíš…
Chamtivci si říkají, že si zaslouží všechny ty věci, které se jim na jejich životní cestě naskytly. Jejich mantra je: Je to moje, protože jsem si na to vydělal – a ještě hodně toho přijde navíc. Oddělit chamtivce od jejich věcí, peněz a majetku je těžké. Zasloužili si to. Chamtivost se bojí o bezpečí, bojí se, že už nebude příležitost, a bojí se ztráty. To je tak strašně těžké vidět u sebe. Zatímco vinu a hněv jsme schopni rozpoznat vcelku lehce i u sebe, chamtivci nikdy o sobě netvrdí, že jsou chamtivci. Už to slovo zní tak strašně negativně. Ne, chamtivec není chamtivec. Je pouze opatrný člověk. Je pouze šetřílek. Dává si jen pozor na to, co by mohlo přijít. Bezpečí je přece jen dobrá věc, ne? Jenomže chamtivost docela snadno rozpoznáme u druhých, že? Starý Disneyovský strýček Skrblík by mohl vykládat. Chamtivci jsou lakomci. Nepodělí se. Nedávají. Neradi prohrávají. Mluví vždy tak, jakoby sotva vycházeli s penězi. Jsou tajemní. Nikdy díky nim nezapomeneš, co pro tebe udělali. Nikdy nebudou úplně spokojeni s tím, co mají. Chtějí ovládat ostatní svými penězi (nebo jejich nedostatkem). Kupodivu, vůbec nejde o to, kolik peněz mají. Není to totiž finanční problém, je to srdeční nastavení. Více nebo méně peněz nic nezmění, protože chamtivost pramení ze srdce. Je-li to tvůj problém, tvá rodina mívá pocit, že bojuje o tvou pozornost s tvými věcmi. Někdy mají pocit, že si vážíš věcí víc než jich. Mají pocit, že ti není nic dost dobré. Silou za chamtivostí není nic jiného než starý a obyčejný strach se slovy „Co když…“
Zároveň je cvik na naše srdce v případě chamtivosti pravděpodobně nejjednodušším řešením díky své praktičnosti. Chamtivost porazíš zcela jednoduše: neobyčejnou štědrostí. Chamtivost porazíš tím, že se podělíš. Chamtivost oslabíš svou pravidelnou, procentuální i příležitostnou štědrostí. Pravidelná štědrost znamená, že si ustanovíš návyk dávat své pryč. Může to být finanční návyk, kdy dáváš pravidelně na charitu, do církve nebo na chudé. Může to být ale také návyk praktický, kdy se rozhodneš pravidelně provětrat skříně a rozdat své oblečení. Může to být návyk koupit CD nebo knihu navíc, abys ji někomu podaroval. Může to být návyk dělit se o jídlo a pravidelně někoho na něj zvát. Procentuální štědrost je, když se rozhodneš dávat pravidelnou část svého příjmu pryč do církve, na charitu nebo pro chudé. Mnozí z nás věří v tzv. desátky, kdy dáváme 10% svých příjmů Bohu do církve. Ale upřímně nejde o to, zda je to 10%. Začni klidně se 3% a přidávej je v průběhu let. Důležité ale je, aby sis tento návyk štědrosti vypěstoval. Mimochodem, vůbec se nemusíš zastavit na 10%. Já jsem s tímto principem začal ve 14 letech a dnes dávám spíše okolo 15%, ale víte, kolikrát jsem viděl, jak mi to pomáhá porazit mou sobeckost? Příležitostná štědrost jsou momenty, kdy se rozhodneš dát něco navíc nečekaně mimo své pravidelné a procentuální návyky. Třeba tě zastaví někdo, že má hlad. Koupíš mu jídlo? To jsou momenty, kdy se někde ve světě stane katastrofa a my najednou objevíme, že být štědrým je strašně fajn, protože to čistí naše srdce.
Mohu se tě na něco zeptat? Když jsi teď četl o dávání a štědrosti, cítil jsi ve svém srdci tlak? Tlak, který by se dal shrnout do slov: Už zase mluví o penězích! Pořád ze mě někdo chce tahat peníze! Jsou to MOJE peníze! Pokud ano, je to emoce, která se dostává z tvého srdce na povrch. Je to emoce, které se říká... chamtivost. Tady se začínáme cítit nepohodlně. Víme totiž, že Bible také mluví moc o štědrosti, ale jsou to přece „naše“ peníze, tak si o nich chceme rozhodnout sami. Mnozí křesťané tak žijí ve zvláštním nastavení. Věří, že se o ně Bůh postará ohledně věčného života (odpustí jim hříchy, dostane je do nebe, dá jim spojení se sebou), ale mají problém v praxi věřit, že se o ně postará. Zamyslete se, není to iracionální věřit Bohu ohledně věčnosti, kterou nedokážeme nahmatat, ale odmítáme jeho pozvání být Pánem našich financí? Proč je to tak těžké? Kdyby nás zastavil lupič se slovy: Peníze nebo život!, hned víme, jak se rozhodnout.
Jak to, že víme, co si zvolit, když to po nás chce zloděj, ale ne Bůh?
Dávat peníze, když jsem byl dítě a dospívající, a nic jsem nevydělával, bylo vcelku jednoduché. Dát 5 korun z padesáti nebyl tak velký problém. Dokonce dát padesát z pěti stovek nebyl problém. Tohle dělám od svých raných let dospívání, zhruba od svých čtrnácti let. Ale později jsem zjistil, že je to těžší. Dát totiž 500 korun z pěti tisíců nebo pět tisíc z padesáti tisíců je určitě těžší než dát z mála.
V naší kultuře hrají strachy „co kdyby“ velkou roli. Ale to je právě ten problém. Ze strachu před kolapsem naší osobní ekonomiky se snažíme šetřit nebo investovat, jenže vložit svou důvěru do bohatství je hodně nejisté, protože majetek je dnes tady a zítra fuč. Existuje ještě jiná možnost? Jsem přesvědčen, že ano, pokud investujeme do věčného portfolia, neboli pokud bohatneme v Bohu. Každý křesťan dříve nebo později ve své štědrosti narazí do zdi, kterou je strach. Skutečně věřím, že Bůh je tím, kým říká, že je? Nebo věřím, že tím je, ale v praxi se chci spolehnout na svůj cash. Nakonec, v církvi pozoruji dva druhy dárců: ty, kteří dávají z toho, co zbylo; a ti, kteří žijí z toho, co jim zbude po dávání. Není to ovšem proto, že by byli lakomí, je to o prioritách: tedy o věcech, které mají přednost. Problém je totiž v tom, že pokud dáváš jen z toho, co ti zbude, skoro nikdy nic to není. Pavel napsal, že (2. Korintským 9,6-7) Říkám vám, že kdo skoupě rozsévá, bude skoupě sklízet, ale kdo rozsévá štědře, bude sklízet štědře. Každý ať dává, jak se v srdci rozhodl, ne s lítostí anebo z povinnosti. Vždyť Bůh miluje ochotného dárce. V téhle pasáži, ve které Pavel píše, že úroda je přímo úměrná tomu, jak a kolik jsme zaseli. Pokud zaséváme hodně, sklízíme hodně, pokud málo, máme malou úrodu. Zasévání na první pohled vypadá jako odevzdávání úrody, ale ve skutečnosti je to princip, jak rozmnožit to, co máme. Pavel nabízí myšlenku, že Bůh ti svěří tolik, nakolik jsi schopen fungovat jako správce. Správce je totiž zodpovědný majiteli. Správce si uvědomuje, že život není zajištěn bohatstvím.
Ježíš vypráví v Lukáši 12,13-21: Mějte se na pozoru a střezte se před každou chamtivostí, neboť i když má někdo nadbytek, jeho život není zajištěn tím, co vlastní." Řekl jim podobenství: "Jednomu bohatému člověku přinesla země hojnou úrodu. A on v sobě o tom rozvažoval a říkal: ‚Co budu dělat? Vždyť nemám, kam bych svou úrodu shromáždil.' Řekl: ,Udělám toto: Zbořím své stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí a zásoby. A řeknu své duši: Duše, máš hodně zásob na mnoho let; odpočívej, jez, pij, raduj se.' Bůh mu však řekl: ‚Blázne! Ještě této noci si vyžádají od tebe tvou duši, a čí bude to, co jsi připravil?' Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady, a není bohatý v Bohu. Není otázka, jestli to, co máme, někdo dostane, jediná otázka je kdy a jak. Tento muž trpěl nemocí SVS (Syndrom větších stodol).
Touha vlastnit nebude nikdy plně ukojená. V naší kultuře se totiž mnohem více zaměřujeme na to, co nemáme, než na to, co máme. Když nemáme dost, divíme se proč. Proč se tedy nedivíme, když máme více než dost? Obecně řečeno, čím více peněz člověk nashromáždí, tím více se o ně bojí. Jenže, bez ohledu na to, kolik někdo vydělává, nebude mít pokoj v mysli. Chamtivost je poražena štědrostí. Štědrost je místo, které tě nutí změnit svůj životní styl. Když si totiž vytvoříš návyk dávat pravidelně, procentuálně a příležitostně, posilní to tvé srdce.
Chamtivci si říkají, že si zaslouží všechny ty věci, které se jim na jejich životní cestě naskytly. Jejich mantra je: Je to moje, protože jsem si na to vydělal – a ještě hodně toho přijde navíc. Oddělit chamtivce od jejich věcí, peněz a majetku je těžké. Zasloužili si to. Chamtivost se bojí o bezpečí, bojí se, že už nebude příležitost, a bojí se ztráty. To je tak strašně těžké vidět u sebe. Zatímco vinu a hněv jsme schopni rozpoznat vcelku lehce i u sebe, chamtivci nikdy o sobě netvrdí, že jsou chamtivci. Už to slovo zní tak strašně negativně. Ne, chamtivec není chamtivec. Je pouze opatrný člověk. Je pouze šetřílek. Dává si jen pozor na to, co by mohlo přijít. Bezpečí je přece jen dobrá věc, ne? Jenomže chamtivost docela snadno rozpoznáme u druhých, že? Starý Disneyovský strýček Skrblík by mohl vykládat. Chamtivci jsou lakomci. Nepodělí se. Nedávají. Neradi prohrávají. Mluví vždy tak, jakoby sotva vycházeli s penězi. Jsou tajemní. Nikdy díky nim nezapomeneš, co pro tebe udělali. Nikdy nebudou úplně spokojeni s tím, co mají. Chtějí ovládat ostatní svými penězi (nebo jejich nedostatkem). Kupodivu, vůbec nejde o to, kolik peněz mají. Není to totiž finanční problém, je to srdeční nastavení. Více nebo méně peněz nic nezmění, protože chamtivost pramení ze srdce. Je-li to tvůj problém, tvá rodina mívá pocit, že bojuje o tvou pozornost s tvými věcmi. Někdy mají pocit, že si vážíš věcí víc než jich. Mají pocit, že ti není nic dost dobré. Silou za chamtivostí není nic jiného než starý a obyčejný strach se slovy „Co když…“
Zároveň je cvik na naše srdce v případě chamtivosti pravděpodobně nejjednodušším řešením díky své praktičnosti. Chamtivost porazíš zcela jednoduše: neobyčejnou štědrostí. Chamtivost porazíš tím, že se podělíš. Chamtivost oslabíš svou pravidelnou, procentuální i příležitostnou štědrostí. Pravidelná štědrost znamená, že si ustanovíš návyk dávat své pryč. Může to být finanční návyk, kdy dáváš pravidelně na charitu, do církve nebo na chudé. Může to být ale také návyk praktický, kdy se rozhodneš pravidelně provětrat skříně a rozdat své oblečení. Může to být návyk koupit CD nebo knihu navíc, abys ji někomu podaroval. Může to být návyk dělit se o jídlo a pravidelně někoho na něj zvát. Procentuální štědrost je, když se rozhodneš dávat pravidelnou část svého příjmu pryč do církve, na charitu nebo pro chudé. Mnozí z nás věří v tzv. desátky, kdy dáváme 10% svých příjmů Bohu do církve. Ale upřímně nejde o to, zda je to 10%. Začni klidně se 3% a přidávej je v průběhu let. Důležité ale je, aby sis tento návyk štědrosti vypěstoval. Mimochodem, vůbec se nemusíš zastavit na 10%. Já jsem s tímto principem začal ve 14 letech a dnes dávám spíše okolo 15%, ale víte, kolikrát jsem viděl, jak mi to pomáhá porazit mou sobeckost? Příležitostná štědrost jsou momenty, kdy se rozhodneš dát něco navíc nečekaně mimo své pravidelné a procentuální návyky. Třeba tě zastaví někdo, že má hlad. Koupíš mu jídlo? To jsou momenty, kdy se někde ve světě stane katastrofa a my najednou objevíme, že být štědrým je strašně fajn, protože to čistí naše srdce.
Mohu se tě na něco zeptat? Když jsi teď četl o dávání a štědrosti, cítil jsi ve svém srdci tlak? Tlak, který by se dal shrnout do slov: Už zase mluví o penězích! Pořád ze mě někdo chce tahat peníze! Jsou to MOJE peníze! Pokud ano, je to emoce, která se dostává z tvého srdce na povrch. Je to emoce, které se říká... chamtivost. Tady se začínáme cítit nepohodlně. Víme totiž, že Bible také mluví moc o štědrosti, ale jsou to přece „naše“ peníze, tak si o nich chceme rozhodnout sami. Mnozí křesťané tak žijí ve zvláštním nastavení. Věří, že se o ně Bůh postará ohledně věčného života (odpustí jim hříchy, dostane je do nebe, dá jim spojení se sebou), ale mají problém v praxi věřit, že se o ně postará. Zamyslete se, není to iracionální věřit Bohu ohledně věčnosti, kterou nedokážeme nahmatat, ale odmítáme jeho pozvání být Pánem našich financí? Proč je to tak těžké? Kdyby nás zastavil lupič se slovy: Peníze nebo život!, hned víme, jak se rozhodnout.
Jak to, že víme, co si zvolit, když to po nás chce zloděj, ale ne Bůh?
Dávat peníze, když jsem byl dítě a dospívající, a nic jsem nevydělával, bylo vcelku jednoduché. Dát 5 korun z padesáti nebyl tak velký problém. Dokonce dát padesát z pěti stovek nebyl problém. Tohle dělám od svých raných let dospívání, zhruba od svých čtrnácti let. Ale později jsem zjistil, že je to těžší. Dát totiž 500 korun z pěti tisíců nebo pět tisíc z padesáti tisíců je určitě těžší než dát z mála.
V naší kultuře hrají strachy „co kdyby“ velkou roli. Ale to je právě ten problém. Ze strachu před kolapsem naší osobní ekonomiky se snažíme šetřit nebo investovat, jenže vložit svou důvěru do bohatství je hodně nejisté, protože majetek je dnes tady a zítra fuč. Existuje ještě jiná možnost? Jsem přesvědčen, že ano, pokud investujeme do věčného portfolia, neboli pokud bohatneme v Bohu. Každý křesťan dříve nebo později ve své štědrosti narazí do zdi, kterou je strach. Skutečně věřím, že Bůh je tím, kým říká, že je? Nebo věřím, že tím je, ale v praxi se chci spolehnout na svůj cash. Nakonec, v církvi pozoruji dva druhy dárců: ty, kteří dávají z toho, co zbylo; a ti, kteří žijí z toho, co jim zbude po dávání. Není to ovšem proto, že by byli lakomí, je to o prioritách: tedy o věcech, které mají přednost. Problém je totiž v tom, že pokud dáváš jen z toho, co ti zbude, skoro nikdy nic to není. Pavel napsal, že (2. Korintským 9,6-7) Říkám vám, že kdo skoupě rozsévá, bude skoupě sklízet, ale kdo rozsévá štědře, bude sklízet štědře. Každý ať dává, jak se v srdci rozhodl, ne s lítostí anebo z povinnosti. Vždyť Bůh miluje ochotného dárce. V téhle pasáži, ve které Pavel píše, že úroda je přímo úměrná tomu, jak a kolik jsme zaseli. Pokud zaséváme hodně, sklízíme hodně, pokud málo, máme malou úrodu. Zasévání na první pohled vypadá jako odevzdávání úrody, ale ve skutečnosti je to princip, jak rozmnožit to, co máme. Pavel nabízí myšlenku, že Bůh ti svěří tolik, nakolik jsi schopen fungovat jako správce. Správce je totiž zodpovědný majiteli. Správce si uvědomuje, že život není zajištěn bohatstvím.
Ježíš vypráví v Lukáši 12,13-21: Mějte se na pozoru a střezte se před každou chamtivostí, neboť i když má někdo nadbytek, jeho život není zajištěn tím, co vlastní." Řekl jim podobenství: "Jednomu bohatému člověku přinesla země hojnou úrodu. A on v sobě o tom rozvažoval a říkal: ‚Co budu dělat? Vždyť nemám, kam bych svou úrodu shromáždil.' Řekl: ,Udělám toto: Zbořím své stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí a zásoby. A řeknu své duši: Duše, máš hodně zásob na mnoho let; odpočívej, jez, pij, raduj se.' Bůh mu však řekl: ‚Blázne! Ještě této noci si vyžádají od tebe tvou duši, a čí bude to, co jsi připravil?' Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady, a není bohatý v Bohu. Není otázka, jestli to, co máme, někdo dostane, jediná otázka je kdy a jak. Tento muž trpěl nemocí SVS (Syndrom větších stodol).
Touha vlastnit nebude nikdy plně ukojená. V naší kultuře se totiž mnohem více zaměřujeme na to, co nemáme, než na to, co máme. Když nemáme dost, divíme se proč. Proč se tedy nedivíme, když máme více než dost? Obecně řečeno, čím více peněz člověk nashromáždí, tím více se o ně bojí. Jenže, bez ohledu na to, kolik někdo vydělává, nebude mít pokoj v mysli. Chamtivost je poražena štědrostí. Štědrost je místo, které tě nutí změnit svůj životní styl. Když si totiž vytvoříš návyk dávat pravidelně, procentuálně a příležitostně, posilní to tvé srdce.
pondělí 3. října 2011
Nepřátele srdce - PAUZA - Na každý zlozvyk je tu dobrozvyk
Pro ty z vás, kteří jste tady dnes poprvé, právě jsme uprostřed série blogů, kterou jsme nazvali Nepřátelé srdce, ve které mluvíme o našem druhém srdci, o té neviditelné části našeho já, o které básnici, filozofové a kazatelé neustále mluví. To je srdce, které nelze fyzicky nahmatat, ale bolí někdy víc než to fyzické srdce. Navíc ovšem se v tomto srdci skrývají monstra, která sem tam vylezou a všechny, včetně nás, překvapí. Říkáme si: Páni, odkud se tohle ve mně vzalo? Kde se jen ve mně vzala taková zloba? Kde se jen ve mně vzaly tyhle zraňující slova? Kde se jen ve mně vzaly tyhle chamtivé myšlenky? Byly tam. Celou dobu. Schované, tajemné, neřešené, rostoucí. V našem srdci. Tahle série je o čtyřech emocích, které mají moc nakazit a zničit naše vztahy, náš charakter a naší víru. Tyto emoce jsou: Vina. Hněv. Chamtivost. Žárlivost. Prakticky každý vztahový konflikt, který si kdy zakusil nebo se na něm podílel, se dá vystopovat k jedné z těchto čtyř emocí. Každá z těchto emocí ústí ke vztahu dlužníka a věřitele, což přináší nerovnováhu ve vztahu. Sociální dysfunkce je založena na tom, že mi někdo dluží, že já někomu dlužím. Nepřátele srdce jsou dluhové vztahy.
Pokud máš nějaký srdeční problém, nejlepším lékem je pravidelné cvičení. Srdce je totiž sval, který posiluješ stejně jako kterýkoliv sval: napneš a uvolníš. Pokud ale nejsi hloupý, chápeš, že nemůžeš čekat na to, abys byl zdravý pro to, abys mohl cvičit; naopak. Cvičíš proto, abys byl zdravý. Naše druhé srdce není výjimkou. I u něj potřebuješ trochu cviku. Víte, je to zajímavé. Všude po světě křesťané zpívají písně, ve kterých se modlí: Bože, dej mi čisté a nové srdce. Jenže to zřídkakdy funguje takto jednoduše. Ve většině případů je proces komplikovanější a delší. A bolestivější. A vyžadující větší úsilí. Změněné srdce je výsledkem nových návyků. Jasně, dostali jsme nové srdce, když jsme se rozhodli následovat Krista, ale i toto nové srdce si nese staré jizvy, které vytvořily zlozvyky a vzorce chování, kterých jsme se jen tak lehce nezbavili. Bible mluví o těchto dvou veličinách jako o starém člověku a starém těle. Zatímco starý člověk bylo synonymum pro člověka, který žil bez Boha; staré tělo bylo synonymum pro návyky, zlozvyky a vzorce chování, které jsme si vypěstovali. Starý člověk, řečeno duchovně, zemřel spolu s Kristem právě proto, aby tělo hříchu bylo zbaveno sil a my už hříchu neotročili (Ř 6:6). Zbavování sil ovšem může trvat pomalu, že? Staré zvyky umírají docela těžce. Zlozvyky je ale možno porazit, když si vypěstujeme nové návyky.
No, a tuto neděli, když jsem v Elementu přednášel o třetí emoci (to bude další blog zítra ráno) a vysvětloval jsem výše popsaný princip starého těla (soubor zlozvyků a návyků), které porážíme novými návyky, tak mě napadlo, že je to vlastně strašně jednoduché! Na každý zlozvyk je totiž nějaký dobrozvyk! Pokud jste toto slovo nikdy neslyšeli, já taky ne. Vymyslel jsem ho včera ráno během přednášky v Elementu. Ale je to ono. Dobrozvyky, které se naučíme, jsou právě ony posilující cvičení na zvozvyky našeho srdce. Dobrozvyk na zlozvyk viny je vyznání a restituce. Dobrozvyk na zlozvyk hněvu je odpuštění. A dobrozvyk na chamtivost a žárlivost je... (to se dozvíte v dalších dvou pokračováních).
Pokud máš nějaký srdeční problém, nejlepším lékem je pravidelné cvičení. Srdce je totiž sval, který posiluješ stejně jako kterýkoliv sval: napneš a uvolníš. Pokud ale nejsi hloupý, chápeš, že nemůžeš čekat na to, abys byl zdravý pro to, abys mohl cvičit; naopak. Cvičíš proto, abys byl zdravý. Naše druhé srdce není výjimkou. I u něj potřebuješ trochu cviku. Víte, je to zajímavé. Všude po světě křesťané zpívají písně, ve kterých se modlí: Bože, dej mi čisté a nové srdce. Jenže to zřídkakdy funguje takto jednoduše. Ve většině případů je proces komplikovanější a delší. A bolestivější. A vyžadující větší úsilí. Změněné srdce je výsledkem nových návyků. Jasně, dostali jsme nové srdce, když jsme se rozhodli následovat Krista, ale i toto nové srdce si nese staré jizvy, které vytvořily zlozvyky a vzorce chování, kterých jsme se jen tak lehce nezbavili. Bible mluví o těchto dvou veličinách jako o starém člověku a starém těle. Zatímco starý člověk bylo synonymum pro člověka, který žil bez Boha; staré tělo bylo synonymum pro návyky, zlozvyky a vzorce chování, které jsme si vypěstovali. Starý člověk, řečeno duchovně, zemřel spolu s Kristem právě proto, aby tělo hříchu bylo zbaveno sil a my už hříchu neotročili (Ř 6:6). Zbavování sil ovšem může trvat pomalu, že? Staré zvyky umírají docela těžce. Zlozvyky je ale možno porazit, když si vypěstujeme nové návyky.
No, a tuto neděli, když jsem v Elementu přednášel o třetí emoci (to bude další blog zítra ráno) a vysvětloval jsem výše popsaný princip starého těla (soubor zlozvyků a návyků), které porážíme novými návyky, tak mě napadlo, že je to vlastně strašně jednoduché! Na každý zlozvyk je totiž nějaký dobrozvyk! Pokud jste toto slovo nikdy neslyšeli, já taky ne. Vymyslel jsem ho včera ráno během přednášky v Elementu. Ale je to ono. Dobrozvyky, které se naučíme, jsou právě ony posilující cvičení na zvozvyky našeho srdce. Dobrozvyk na zlozvyk viny je vyznání a restituce. Dobrozvyk na zlozvyk hněvu je odpuštění. A dobrozvyk na chamtivost a žárlivost je... (to se dozvíte v dalších dvou pokračováních).
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)