Minulý týden jsme začali novou sérii s názvem _txt, ve které se vás snažím motivovat, abyste četli Bibli. Ta je totiž něco jako Boží smskou, jeho zprávou, kterou nám posílá, a která může velmi změnit náš život, kdybychom se jí trochu věnovali a trochu ji četli, a trochu ji poslouchali. Samozřejmě, že znám všechny důvody, proč to nejde: nejsme zrovna čtenáři (zajímavé je, že tenhle argument nikdy nepoužijeme u čtení smsky), máme toho moc (ve skutečnosti čteme všechno, co považujeme za důležité), nevěříme Bibli (nic ovšem nečteme s vírou v pravdivost toho, co je napsáno před tím, než to čteme), a především, Bible nám přijde složitá. Právě proto, že tohle je pravděpodobně nejčastější důvod a zároveň skutečný problém mnoha lidí, kteří to zkusili (a zadrhli se hned na začátku v Leviticusu), se tomu v této sérii věnujeme, a já doufám, že se naučíte Bibli číst tak, že vám to dá smysl a hlavně, že ji pochopíte v kontextu jejího příběhu. Bible totiž není učebnice, vědecká literatura, není to encyklopedie ani historický archív, a pokud ji takto čtete, nutně se dostanete do sporů o to, jak ji chápat právě v oblastech, o kterých mlčí. Ne, Bible není učebnice, je to svědectví o Božím jednání s člověkem. Jako v každém jiném svědectví je důraz na tu dějovou linku, kde nám Bůh chce něco říct: Jak chce, abychom rozuměli jeho příběhu, a jaké místo máme sami v jeho příběhu.
Možná jste si někdy řekli, že byste v Boha uvěřili mnohem snadněji, kdybyste viděli nějaký zázrak nebo jasné znamení. Před lety jsem měl například zajímavou konverzaci s nevěřícím přítelem, který mi řekl, že by uvěřil, kdyby viděl nějaký spektakulární zázrak: třeba nárůst chybějící ruky. Měli jsme na to téma zajímavou debatu. Jeho otázka však nebyla vůbec špatná. Proč vůbec Bůh raději nepoužívá zázraky nebo jasná znamení? Proč místo toho vypráví příběh? Určitě se shodneme, že dojem z úžasných akcí a zážitků je dočasný. Právě nadpřirozená povaha těchto zážitků způsobuje, že nám v mysli blednou a nakonec v ní zůstávají spíše jako sen, než skutečnost. Kromě toho, neexistuje nic, co by nemohlo být vysvětleno více způsoby. Vždycky to může být náhoda, vždycky se děly nevysvětlitelné věci, ne? Navíc, my jako křesťané věříme, že tento svět je uprostřed duchovní války, a ďábel se snaží aktivně otupit uši posluchačů tak, aby Boha neviděli ani tam, kde stojí hned vedle. Konečně, Bůh chce milující vztah důvěry: spektakulární věci vytvářejí poslušnost, ale ne lásku. Bible nám ale dává naději, protože je vzkazem od Boha.
Víte, jeden z důvodů, proč lidé Bibli nečtou je, že je to těžké. Bible totiž není chronologická. Je to proto, že Bible vlastně není kniha, je to ve skutečnosti knihovna dokonce ani ne knih, ale starověkých svazků, celkem 66 svazků různé délky. Zázrak tak není to, co je v Bibli, ale Bible samotná. Zamyslete se nad tím, nejstarší části Bible byly napsány Mojžíšem nějakých 1400 let před Kristem a poslední, napsané okolo roku 66-68 po Kristu Apoštolem Pavlem, což znamená, že literatura Bible byla psána v průběhu 1500 let více než 40 autory. Což znamená, že se tito autoři nemohli sejít na kafe v Mekáči, aby si ujasnili, jak ten příběh dohromady napíšou. Přesto všichni dohromady píšou jeden stejný příběh: příběh vykoupení. Příběh, jak si Bůh znovu získává srdce vzbouřené rasy. Příběh otce, jehož syn utekl s majetkem, ale otec s láskou na syna čeká. Je to poezie, proroctví, akce, reakce, a všechno, co správný příběh má být. Je to jeden příběh, který je napsán v obrovském časovém úseku, a po čtyř set let dlouhé odmlce, o které si za chvíli povíme více, navazuje tento příběh jako by nikdy nit nebyla přerušena.
Bible se skládá ze dvou částí: Starého a Nového Zákona. Slovo „zákon“ je trochu zavádějící, protože lepší překlad slova by byla smlouva. Bible vypráví o staré smlouvě a nové smlouvě. Starý zákon vypráví vlastně hned o několika smlouvách, které Bůh uzavřel: Smlouva s Noem po potopě, smlouva s Abrahámem, smlouva s Davidem, a podobně. Když ale přišel Ježíš, u poslední večeře svým následovníkům řekl, že s nimi uzavírá novou smlouvu, která je zakončením všech smluv: Bůh teď uzavírá nový vztah založený na sobě a své smrti. Proto když o stovky let později lidé dali dohromady dokumenty o smlouvách s Bohem, rozdělili to na dvě půlky, jednu, pojednávající o všech smlouvách, a druhou, o té konečné smlouvě, kterou Bůh uzavřel.
Jenže, pochopíme Bibli, když ji začneme číst? Nezadrhneme se na tak nesrozumitelném místě, že nás to odradí? Dnes se vám tedy pokusím vysvětlit kontext Božího příběhu tak, abyste mu porozuměli a shledali Bibli jako velmi užitečnou. Začneme tím, že se podíváme na papír, který návštěvníci Elementu dostali u vchodu do sálu a ostatní si ho můžete stáhnout zde. Na jedné straně máte seznam všech Starozákonních a Novozákonních knih Bible v pořadí, jak je najdete ve své Bibli. Problém s tímto rozdělením je ten, že není chronologický, a proto se podíváme na druhou stranu, abyste viděli dějovou linku. Dějová linka je ten prostřední pruh. To je příběh. Vidíte ty ostatní knihy nahoře a dole, což nejsou nic jiného, než komentáře k událostem, které se děly. Je to podobné, jako by sis udělal album fotek svého života (to by byla ta dějová linka), ale ke každé fotce bys ještě přiložil nějakou písemnou zprávu, deník, žurnál, kde bys popisoval, co jsi zrovna během těch událostí prožíval, případně jaké jsi měl emoce nebo za co ses modlil. To dělá z Bible jedinečnou knihu: zachycuje nejen příběh, ale také vnitřní pocity aktérů příběhu. Když se podíváš, vidíš příběh a zároveň deník králů, a modlitby proroků.
Abych ti dal příklady: 2. Samuelova 11. kapitola zachycuje příběh o Davidovi a Batšebě. Zároveň David psal žalmy, kde popisoval, co a jak prožívá s Bohem i se sebou. V Žalmu 51 pak David popisuje, co se modlil a jak se cítil poté, co byl se svým hříchem konfrontován. Máš tedy příběh i vnitřní příběh. 1 Královská mluví o Šalamounovi, ale pak máme tři knihy, které tento král napsal: jeho moudrost, jeho frustraci, a jeho milostnou báseň. Vidíš, Bible je multižánrová.
Teď se podívej na 70 let v exilu, kdy se Bůh naštval na Izrael a nechal je přestěhovat do vyhnanství. Dějová linka je přerušena, ale Daniel a Ezechiel popisují, co se dělo v Boží mysli během té doby vyhnanství, a je tam taky trocha historie. Další kniha je Ezdráš, což je příběh o návratu do zaslíbené země, a nad ním jsou tři proroci, kteří v té době psali o tom, co se chystá příště. Díky tomu se dostáváme na konec Starého Zákona, do knihy Nehemiáše.
Po knize Nehemiáš nastává velmi dlouhá odmlka, kdy byla dějová linka přerušena, a proroctví utichly. Tato odmlka trvala 400 let. Všechny ty slavné antické příběhy, které ses učil ve škole (Peršané, Alexander Veliký), to všechno se stalo v tomto období čtyři sta let. Skoro se zdá, jako by světlo vyhaslo a Bůh se zcela odmlčel. Stovky let prošlo a Bůh je zticha. Zdá se, že celá víra je jen další prázdný mýtus, jen legenda. Rodiče vyprávějí příběhy, náboženství běží, oběti se obětují, učenci se hádají nad teologií, ale Bůh je nikde. Místo zaslíbení a království, Izrael je převálcován Řeky a Římany. Po dlouhých čtyři sta letech, se Bůh ukáže mladé teenagerce jménem Marie, a této drobné dívce řekne: Vracím se zpět. Narodí se ti Syn, který bude Spasitelem světa. Víš, co je ale úžasné? Nad Nehemiášem vidíte několik proroků, Agea, Zachariáše, Malachiáše, kteří jako poslední proroci předvídali, co Bůh udělá příště. Proto Židovští lídři celé ty roky čekali na to, až Bůh naplní své slovo. Poslechněte si, co přesně říkali:
Malachiáš 3:1
Hle, už posílám svého posla, aby připravil cestu přede mnou. Pak náhle přijde do svého chrámu Panovník, po němž se ptáte, a anděl smlouvy, po němž toužíte. Hle, už přichází, praví Hospodin zástupů.
Bůh přijde znenadání, náhle, s překvapením: ten Bůh, po němž se stále ptáte. Čtyři sta let nic a pak najednou se objeví ten podivný muž ve velbloudí kůži, který vyhlašuje: Připravte se, Boží království je blízko, připravte se! To se nestalo dlouhé roky, proto se náboženští vůdcové tak ošívali, ale Jan Křtitel říká: Já nejsem Mesiáš, já jsem jen předskokan. Jan o sobě mluví jako o někom, kdo je předpovídán v Malachiášovi. A pak najednou přichází k řece jeho bratranec Ježíš, a Jan říká: Hle, konečně, předskokan může jít, protože ten, o kom to celé je, Mesiáš, Spasitel, ten právě teď přichází. Ježíš naplňuje proroctví, a to je vyvrcholením všech smluv a ustanovení nové smlouvy: to je příběh vykoupení! Tohle není jen nějaké náboženství, tohle není jen nějaký prorok, tohle má obrovský dopad!
Nový Zákon je také rozdělen do 4 sekcí. Evangelia jsou čtyři portréty jednoho příběhu, Krista. Každý z nich popisuje příběh ze svého pohledu a mluví k jiným posluchačům. Matouš byl očitým svědkem, stejně jako Jan. Marek se ptal především Petra, jehož byl služebníkem, a Lukáš je považován za nejlepšího historika biblické doby, a jak sám píše, zjistil si velmi kvalitní podklady pro své evangelium od očitých svědků. V rukou máme evangelia jako nejzákladnější výčet (především) třech posledních Ježíšových let. Skutky jsou pak historií církve někdy do konce šedesátých let. Dopisy v Novém Zákoně jsou komentáře zachycených 30 let popsaných v knize Skutků. Můžeš například číst o návštěvě Pavla v Efezu, a dopis, který později napsal do církve, kterou tam založil.
Poslední kniha Bible je Zjevení. Pro křesťany je tato kniha oříšek. Někteří mají za to, že se věci v této knize popisované alegoricky teprve stanou, jiní že se už staly. Další mají za to, že obojí. Tuto knihu napsal Jan ve vyhnanství na ostrově Patmos. Je to fascinující kniha, se kterou bychom asi své studium začínat neměli. Nicméně, v knize Zjevení se mluví o Ježíši, který se znovu vrátí. Přesně to o sobě říká Ježíš i v evangeliích. Ve Zjevení pak Jan píše o chvíli, kdy Bůh utře každou slzu z očí, nebude tam už ani utrpení, bolest, hřích a smrt.
Podobně jako Židé po Nehemiášovi žili v období očekávání, i my dnes žijeme v období očekávání, kdy Bůh slíbil, že se vrátí, ale nám se to zdá, jako by to byl už starý (a nemožný) sen. Ale jednoho dne Bůh přijde znovu s překvapením. Starý i Nový Zákon je příběh vykoupení. Je to tvůj příběh. Ty máš své místo v tomto příběhu. Samozřejmě, Bible byla napsána více než 40 lidmi, ale způsobem, kdy bez domluvy byli schopni najít příběh Božího hledání. V celé Bibli se tato nit vine, stejný Ježíš, který přišel jako dítě Marii, který zemřel, to je stejný Ježíš, o kterém psal dopředu Izaiáš, je to ten, koho vyhlížel Abrahám. A stejný Ježíš se stal natolik mocným předělem dějin, že město zodpovědné za jeho smrt se na dlouhá staletí stalo vůdčím městem následovníků Ježíše. Víte, kolik lidí Římané popravili? Kolik z těchto popravených změnilo město zodpovědné za jeho smrt? Bůh píše příběh a ty máš své místo v něm. Budeš ochotný ho najít?
úterý 28. února 2012
úterý 21. února 2012
_txt: Zacinkání
Nedávno jsem při nějaké příležitosti vzpomínal, jaké to bylo v době, kdy jsme ještě neměli mobilní telefony. Já vím, že někteří si tuhle dobu nevybavujete a myslíte si, že s integrovaným mobilem se člověk rodí, ale skutečně existovala doba, kdy jsme si psali dopisy rukou a telefonovali se sluchátkem na drátě, které navíc nebylo jen tak někde. Ale s mobilními technologiemi nám přišla jedna věc, která pro mnohé z nás byla zásadní: smskování! Posílání krátkého textu bylo tak revoluční, že dnes celosvětově 74% majitelů telefonu (tedy zhruba 2,4 mld ze 3,3 mld) pravidelně smskuje, ale v mnoha evropských zemích, včetně ČR je to skoro 90%. Úplně nejvíce prý smskují Filipínci, kde to vychází na 27 poslaných textovek na člověka denně. A věřte tomu nebo ne, dokonce existují světové rekordy v posílání sms. Ten současný drží Sonja Kristiansen z Norska, která podle Guinessové knihy rekordů napsala bez chyby oficiální text soutěže za 37,28 sekund. Ptáte se, co je to za text? Tady je: The razor-toothed piranhas of the genera Serrasalmus and Pygocentrus are the most ferocious freshwater fish in the world. In reality, they seldom attack a human. Zkuste to sami, za jak dlouho to dokážete! Zkrátka smskování změnilo navždy způsob komunikace, zkrátilo slova, zničilo gramatiku, a ovlivnilo nás víc, než se na první pohled zdá.
Schválně, co uděláš, když se ti v kapse ozve zvuk příchozí zprávy? Pokud jsi jako většina z nás, uděláš přesně tohle: Podíváš se, kdo ti píše, případně si to hned přečteš. Není to tak? Je úplně jedno, že jsi právě na večeři s někým z rodiny nebo přítelem. Je jedno, že sedíš u stolu. Přišla zpráva a ty musíš vidět, co to je, protože co když je to velmi důležité? Vlastně tím nevědomky říkáš tomu, kdo sedí s tebou u stolu, že kdokoliv ti právě teď píše, je důležitější než on, a cokoliv ti chce říct, je více zásadní, než co říkáš ty. Necítíme se tak někdy, když to někdo udělá nám? My jsme ale ještě vychytanější. Když nám pípne zpráva, řekneme spolusedícímu, že se moc omlouváme, že jsme si to nevypnuli, rychle se snažíme hlasitost mobilu vypnout, ale při tom se nenápadně podíváme, kdo nám píše. Nemůžeme si pomoct, impuls je silnější než jsme my. Ti nejlepší z nás si pak odskočí na záchod, kdy důkladně zkontrolují, zda jim někdo nepsal! Proč je to tak silný impulz? Je to strach, abychom nepřišli o něco důležitého. Je to strach, abychom nezůstali napospas. Máme pocit, že kdykoliv nám tohle zacinká, děje se nějaká pohotovost! Umíte si představit, že jsem vyrůstal v domě bez telefonu? A pohotovost nepohotovost, byli mi jedno, jestli mi někdo chce volat. Vždyť nešlo o život a mohli mi to říct později, ne? Je to až neuvěřitelné, že když vám kdysi někdo volal, tak jste byli v pohodě.
Proč jsou tedy ty textovky tak zásadní a neodolatelné? Možná z těchto důvodů: Textuje ti pravděpodobně někdo, koho znáš. Málokdy dostaneš anonymní sms. Je to určitě něco, co se děje právě teď. Je to okamžité. Je srozumitelné, proč je to tak neodolatelné. Vždycky čteš textovku. Všimněte si, že se skoro nikdy neptáme: Četl jsi mou sms? Místo toho se ptáme: Dostal jsi mou sms? Víme, že když ji adresát dostal, určitě jsi ji přečetl. Jasně, může se stát, že si smsky nevšimneme a řekneme: Promiň, nevšiml jsem si, že jsem dostal smsku, měl jsem vypnutý/vybitý telefon. Nikdy jsem ale neslyšel někoho říct: Dostal jsem tvou smsku, ale nečetl jsem ji, protože mě nebaví číst. Víš, nejsem čtenář, tak jsem to nečetl. Raději bych si popovídal, prostě bych byl radši, abys mi zavolal. Kdyby nám tohle někdo řekl, připadal by nám hodně podivně, že?
Ale právě tyto výmluvy používáme tak často, když se jedná o textovku od Boha, ne? Bůh nám posílá svou zprávu, ale nečteme ji, protože nás nebaví číst. Přitom je jasné, že kdybychom tuhle textovu četli, životy většiny z nás by byly jiné, že? Kdybychom četli a chovali se podle toho, naše životy by vypadaly jinak, naše rodiny by vypadaly jinak, naše práce by vypadala jinak, naše rozhodnutí by vypadalo jinak, naše randění by vypadalo jinak, naše vztahy s tchýní a tchánem by vypadaly jinak. Ani bys pravděpodobně neměl tuhle tchýni a tchána… Kdybys jen dával pozor na zprávu, kterou Bůh posílá, kdybychom ji četli, a neignorovali ji. A víte co? Stejné věci lze aplikovat na sms a na text od Boha: Je to osobní (od Boha, který tě zná, který tě stvořil), je to relevantní (jsou plné nadčasových rad). Je to okamžité (zásadně by to měnilo tvé životy). Ta podobnost není vůbec náhodná. Víte, jak by vypadal jinak můj život, kdybych od svých dvanácti třinácti let nezačal číst zprávu od Boha? Neignoroval jsem ji a můj život je jiný.
Proto se tě v následujících třech týdnech budeme snažit přesvědčit, abys četl svou Bibli. A abys nedovolil výmluvám o tom, že nejsi čtenář, ti ji zabránit číst. Ty totiž jsi čtenář, pokud víš, že je to důležité. Budeme se snažit tě motivovat, abys Bibli četl. Pokud nevíš, jak ji porozumět nebo kde začít, pomůžeme ti a dáme nějaké dobré rady. Nabídnu ti plán čtení. Dokonce, i když ještě nevěříš v Ježíše, navrhneme ti plán čtení Bible jako ušitý pro ty, kdo v Ježíše nevěří. Prostě uděláme všechno, abychom ti to ulehčili a pomohli ti. A pokud náhodou Bibli nemáš a nemáš na ni, tak ti seženeme i tu Bibli. Nebo si ji můžeš zadara downoadovat do svého telefonu, počítače nebo tabletu třeba z YouVersion.
Víš, tvůj svět byl ovlivněn touto knihou. Dokonce když se cítíš vinen, nebo naopak v pohodě, je to ovlivněno touto knihou a dlužíš sám sobě, abys tuhle knihu znal. Dokonce když v Boha nevěříš, tahle kniha tvořila naši společnost a ty potřebuješ znát, co tam je, a ještě více, co tam není. Mnozí z nás totiž vyrostli v přesvědčení, že Bible něco říká, co vlastně neříká, a naopak. Budeš překvapený, jak moc na tom záleží. Mimochodem, víte, že jsou země, kde mít Bibli je nelegální? Kde stále je kniha pašována tajně. Jsou vlády, které se bojí, že jejich lidé začnou tuto knihu číst. Poslyš, nenech se oklamat tím, že je to těžká kniha! Ne, těžké je, když uděláš hloupá rozhodnutí ohledně svého života, ohledně svých vztahů a své budoucnosti. Dát několik minut denně čtení knihy, která nepatří vždy k oddechové literatuře, ale která ti může život zachránit, není těžké.
Možná si říkáš: Nečtu Bibli, protože v ní nevěřím. Ale ty nečteš nic proto, že tomu věříš! Copak čteš noviny, protože věříš všemu, co říkají? Ne, ty chceš vědět, co se děje, dokonce i kdyby si to novináři vymysleli, což se docela často stává při bulváru, ne? Copak čteš učebnici do školy, protože všemu věříš? Ne, ty chceš jen projít zkouškou a je ti jedno, jestli je to pravda nebo lež, hlavně aby to profesor uznal. Už vidím, že si kupuješ časáky s tím, že už dopředu všemu věříš! Nemusíš věřit, že Bible je pravda, abys ji četl. Prostě ji čti tak jako tak, jako normální knihu. Tahle kniha ovlivnila tvé myšlení a chování víc, než si myslíš, a ty si dlužíš její poznání.
Dneska se podíváme na pasáž, kterou v Bibli napsal David. Je to ten David z okřídleného příběhu o Davidovi a Goliáši. Zajímavé je to, že v době, kdy David psal tyto slova, měl pravděpodobně v rukou jen prvních sedm knih Bible (Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deutronomium, Jozue a Soudců). Těchto sedm knih bylo dokonce napsáno stovky let předtím, než se narodil(není i to argument, proč Bibli nečíst: že je to stará kniha?), a navíc tyto knihy nepatřily k tomu nejzajímavějšímu, co v Bibli je.
Žalm 119:97-102
Jak velmi tvůj Zákon miluji - celý den o něm přemýšlím! Tvé přikázání stále se mnou je, moudřejším nad mé nepřátele činí mě. Nad všechny své učitele jsem nabyl moudrosti, protože přemýšlím o tvých svědectvích. Rozumnější jsem dokonce nad starce, neboť se držím tvých pravidel. Od každé zlé cesty své kroky zdržuji, abych se řídil slovem tvým. Od tvých pokynů neodvracím se, vždyť ty sám jsi můj učitel.
David je král, ale říká, že zná Boží slovo a přemýšlí nad ním po celý den. Což nás přivádí k otázce: O čem přemýšlím já celý den? Jak to ovlivňuje mé rozhodování? V Písmu vidíme, jak Bůh vidí svět a jak ho řídí. Vidíme, co funguje a nefunguje. David říká, že je moudřejší díky tomu, že zná Bibli. Já jsem nasytil svou hlavu Božím slovem tak, že když jsem v rozhodování, vím, co mám udělat. Rozumnost je schopnost spojit tečky do obrázku. Vidíš věci, které na první pohled nemají nic společného. David má více moudrosti než učitelé, má moudrost nad svůj věk, protože zná Bibli. A protože se drží jejich pravidel. Nejlepší způsob, jak chápat Boha, je dělat to, co on chce. Poslušnost je předpoklad pochopení Božích cest. Věci jsou jasné na druhé straně poslušnosti.
Když přemýšlím nad Božím slovem, je to jako by k nám mluvil Bůh sám přímo. Každý, kdo Bibli čte, to zná. Všichni se snažíme poznat, co si Bůh přeje udělat. Ale co když nám Bůh chce něco říct? Co když ti Bůh chce něco říct víc než pro tebe něco udělat. Co když je Bible primárním způsobem, jak nám Bůh mluví?
Žalm 119:105
Svíce mým krokům je slovo tvé, svítí mi na cestě.
Tohle je hodně osobní. Není to nějaká komplikovaná teologie, nepotřebuješ k tomu velké vzdělání. Tohle je tak jednoduché: Udělal jsem mnoho chyb, ale potřebuji, abys mluvil ke mně stejně, jak jsi mluvil k Mojžíšovi. Když svítíš na mou cestu, vidím sebe tak, jak mě vidíš ty. Není snad pravda, že Bible je jako zrcadlo? Když se divám do ní, vidím sebe tak, jak mě vidí Bůh. Když se do ní nedívám, vidím ostatní mnohem více. Když nečtu Bibli, zvětšuju problémy jiných, ale mé slabosti jsou menší. Když nečtu Bibli, hodnotím svět jen podle toho, co vidím, jako by neexistoval rozměr věčnosti, život po smrti, a Bůh. Když Bibli otevřu, pak jsem okamžitě postaven do rovnováhy a kontextu. Čím více Bibli čtu, tím více se zaměřuju na Boha. Boží slovo je světlem na mé cestě. Bez Bible jsem sobečtější. Bible mi totiž nastavuje zrcadlo.
Dostali jsme smsku od Boha. Nestačí se jen modlit a říkat Bohu, co chceme, aby udělal. Je načase mu naslouchat, co chce říct on tobě. Co kdyby se rozhodl přečíst několik veršů tento týden? Co kdyby sis pořídil tento týden Bibli? Já ti příští týden poradím, jak ji začít číst tak, abys ji rozuměl. Jak ji začít číst tak, abys chápal souvislosti a zjistil jsi, jak moc je Boží smska pro tvůj život relevantní. Najdeš odvahu se do toho pustit?
Schválně, co uděláš, když se ti v kapse ozve zvuk příchozí zprávy? Pokud jsi jako většina z nás, uděláš přesně tohle: Podíváš se, kdo ti píše, případně si to hned přečteš. Není to tak? Je úplně jedno, že jsi právě na večeři s někým z rodiny nebo přítelem. Je jedno, že sedíš u stolu. Přišla zpráva a ty musíš vidět, co to je, protože co když je to velmi důležité? Vlastně tím nevědomky říkáš tomu, kdo sedí s tebou u stolu, že kdokoliv ti právě teď píše, je důležitější než on, a cokoliv ti chce říct, je více zásadní, než co říkáš ty. Necítíme se tak někdy, když to někdo udělá nám? My jsme ale ještě vychytanější. Když nám pípne zpráva, řekneme spolusedícímu, že se moc omlouváme, že jsme si to nevypnuli, rychle se snažíme hlasitost mobilu vypnout, ale při tom se nenápadně podíváme, kdo nám píše. Nemůžeme si pomoct, impuls je silnější než jsme my. Ti nejlepší z nás si pak odskočí na záchod, kdy důkladně zkontrolují, zda jim někdo nepsal! Proč je to tak silný impulz? Je to strach, abychom nepřišli o něco důležitého. Je to strach, abychom nezůstali napospas. Máme pocit, že kdykoliv nám tohle zacinká, děje se nějaká pohotovost! Umíte si představit, že jsem vyrůstal v domě bez telefonu? A pohotovost nepohotovost, byli mi jedno, jestli mi někdo chce volat. Vždyť nešlo o život a mohli mi to říct později, ne? Je to až neuvěřitelné, že když vám kdysi někdo volal, tak jste byli v pohodě.
Proč jsou tedy ty textovky tak zásadní a neodolatelné? Možná z těchto důvodů: Textuje ti pravděpodobně někdo, koho znáš. Málokdy dostaneš anonymní sms. Je to určitě něco, co se děje právě teď. Je to okamžité. Je srozumitelné, proč je to tak neodolatelné. Vždycky čteš textovku. Všimněte si, že se skoro nikdy neptáme: Četl jsi mou sms? Místo toho se ptáme: Dostal jsi mou sms? Víme, že když ji adresát dostal, určitě jsi ji přečetl. Jasně, může se stát, že si smsky nevšimneme a řekneme: Promiň, nevšiml jsem si, že jsem dostal smsku, měl jsem vypnutý/vybitý telefon. Nikdy jsem ale neslyšel někoho říct: Dostal jsem tvou smsku, ale nečetl jsem ji, protože mě nebaví číst. Víš, nejsem čtenář, tak jsem to nečetl. Raději bych si popovídal, prostě bych byl radši, abys mi zavolal. Kdyby nám tohle někdo řekl, připadal by nám hodně podivně, že?
Ale právě tyto výmluvy používáme tak často, když se jedná o textovku od Boha, ne? Bůh nám posílá svou zprávu, ale nečteme ji, protože nás nebaví číst. Přitom je jasné, že kdybychom tuhle textovu četli, životy většiny z nás by byly jiné, že? Kdybychom četli a chovali se podle toho, naše životy by vypadaly jinak, naše rodiny by vypadaly jinak, naše práce by vypadala jinak, naše rozhodnutí by vypadalo jinak, naše randění by vypadalo jinak, naše vztahy s tchýní a tchánem by vypadaly jinak. Ani bys pravděpodobně neměl tuhle tchýni a tchána… Kdybys jen dával pozor na zprávu, kterou Bůh posílá, kdybychom ji četli, a neignorovali ji. A víte co? Stejné věci lze aplikovat na sms a na text od Boha: Je to osobní (od Boha, který tě zná, který tě stvořil), je to relevantní (jsou plné nadčasových rad). Je to okamžité (zásadně by to měnilo tvé životy). Ta podobnost není vůbec náhodná. Víte, jak by vypadal jinak můj život, kdybych od svých dvanácti třinácti let nezačal číst zprávu od Boha? Neignoroval jsem ji a můj život je jiný.
Proto se tě v následujících třech týdnech budeme snažit přesvědčit, abys četl svou Bibli. A abys nedovolil výmluvám o tom, že nejsi čtenář, ti ji zabránit číst. Ty totiž jsi čtenář, pokud víš, že je to důležité. Budeme se snažit tě motivovat, abys Bibli četl. Pokud nevíš, jak ji porozumět nebo kde začít, pomůžeme ti a dáme nějaké dobré rady. Nabídnu ti plán čtení. Dokonce, i když ještě nevěříš v Ježíše, navrhneme ti plán čtení Bible jako ušitý pro ty, kdo v Ježíše nevěří. Prostě uděláme všechno, abychom ti to ulehčili a pomohli ti. A pokud náhodou Bibli nemáš a nemáš na ni, tak ti seženeme i tu Bibli. Nebo si ji můžeš zadara downoadovat do svého telefonu, počítače nebo tabletu třeba z YouVersion.
Víš, tvůj svět byl ovlivněn touto knihou. Dokonce když se cítíš vinen, nebo naopak v pohodě, je to ovlivněno touto knihou a dlužíš sám sobě, abys tuhle knihu znal. Dokonce když v Boha nevěříš, tahle kniha tvořila naši společnost a ty potřebuješ znát, co tam je, a ještě více, co tam není. Mnozí z nás totiž vyrostli v přesvědčení, že Bible něco říká, co vlastně neříká, a naopak. Budeš překvapený, jak moc na tom záleží. Mimochodem, víte, že jsou země, kde mít Bibli je nelegální? Kde stále je kniha pašována tajně. Jsou vlády, které se bojí, že jejich lidé začnou tuto knihu číst. Poslyš, nenech se oklamat tím, že je to těžká kniha! Ne, těžké je, když uděláš hloupá rozhodnutí ohledně svého života, ohledně svých vztahů a své budoucnosti. Dát několik minut denně čtení knihy, která nepatří vždy k oddechové literatuře, ale která ti může život zachránit, není těžké.
Možná si říkáš: Nečtu Bibli, protože v ní nevěřím. Ale ty nečteš nic proto, že tomu věříš! Copak čteš noviny, protože věříš všemu, co říkají? Ne, ty chceš vědět, co se děje, dokonce i kdyby si to novináři vymysleli, což se docela často stává při bulváru, ne? Copak čteš učebnici do školy, protože všemu věříš? Ne, ty chceš jen projít zkouškou a je ti jedno, jestli je to pravda nebo lež, hlavně aby to profesor uznal. Už vidím, že si kupuješ časáky s tím, že už dopředu všemu věříš! Nemusíš věřit, že Bible je pravda, abys ji četl. Prostě ji čti tak jako tak, jako normální knihu. Tahle kniha ovlivnila tvé myšlení a chování víc, než si myslíš, a ty si dlužíš její poznání.
Dneska se podíváme na pasáž, kterou v Bibli napsal David. Je to ten David z okřídleného příběhu o Davidovi a Goliáši. Zajímavé je to, že v době, kdy David psal tyto slova, měl pravděpodobně v rukou jen prvních sedm knih Bible (Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deutronomium, Jozue a Soudců). Těchto sedm knih bylo dokonce napsáno stovky let předtím, než se narodil(není i to argument, proč Bibli nečíst: že je to stará kniha?), a navíc tyto knihy nepatřily k tomu nejzajímavějšímu, co v Bibli je.
Žalm 119:97-102
Jak velmi tvůj Zákon miluji - celý den o něm přemýšlím! Tvé přikázání stále se mnou je, moudřejším nad mé nepřátele činí mě. Nad všechny své učitele jsem nabyl moudrosti, protože přemýšlím o tvých svědectvích. Rozumnější jsem dokonce nad starce, neboť se držím tvých pravidel. Od každé zlé cesty své kroky zdržuji, abych se řídil slovem tvým. Od tvých pokynů neodvracím se, vždyť ty sám jsi můj učitel.
David je král, ale říká, že zná Boží slovo a přemýšlí nad ním po celý den. Což nás přivádí k otázce: O čem přemýšlím já celý den? Jak to ovlivňuje mé rozhodování? V Písmu vidíme, jak Bůh vidí svět a jak ho řídí. Vidíme, co funguje a nefunguje. David říká, že je moudřejší díky tomu, že zná Bibli. Já jsem nasytil svou hlavu Božím slovem tak, že když jsem v rozhodování, vím, co mám udělat. Rozumnost je schopnost spojit tečky do obrázku. Vidíš věci, které na první pohled nemají nic společného. David má více moudrosti než učitelé, má moudrost nad svůj věk, protože zná Bibli. A protože se drží jejich pravidel. Nejlepší způsob, jak chápat Boha, je dělat to, co on chce. Poslušnost je předpoklad pochopení Božích cest. Věci jsou jasné na druhé straně poslušnosti.
Když přemýšlím nad Božím slovem, je to jako by k nám mluvil Bůh sám přímo. Každý, kdo Bibli čte, to zná. Všichni se snažíme poznat, co si Bůh přeje udělat. Ale co když nám Bůh chce něco říct? Co když ti Bůh chce něco říct víc než pro tebe něco udělat. Co když je Bible primárním způsobem, jak nám Bůh mluví?
Žalm 119:105
Svíce mým krokům je slovo tvé, svítí mi na cestě.
Tohle je hodně osobní. Není to nějaká komplikovaná teologie, nepotřebuješ k tomu velké vzdělání. Tohle je tak jednoduché: Udělal jsem mnoho chyb, ale potřebuji, abys mluvil ke mně stejně, jak jsi mluvil k Mojžíšovi. Když svítíš na mou cestu, vidím sebe tak, jak mě vidíš ty. Není snad pravda, že Bible je jako zrcadlo? Když se divám do ní, vidím sebe tak, jak mě vidí Bůh. Když se do ní nedívám, vidím ostatní mnohem více. Když nečtu Bibli, zvětšuju problémy jiných, ale mé slabosti jsou menší. Když nečtu Bibli, hodnotím svět jen podle toho, co vidím, jako by neexistoval rozměr věčnosti, život po smrti, a Bůh. Když Bibli otevřu, pak jsem okamžitě postaven do rovnováhy a kontextu. Čím více Bibli čtu, tím více se zaměřuju na Boha. Boží slovo je světlem na mé cestě. Bez Bible jsem sobečtější. Bible mi totiž nastavuje zrcadlo.
Dostali jsme smsku od Boha. Nestačí se jen modlit a říkat Bohu, co chceme, aby udělal. Je načase mu naslouchat, co chce říct on tobě. Co kdyby se rozhodl přečíst několik veršů tento týden? Co kdyby sis pořídil tento týden Bibli? Já ti příští týden poradím, jak ji začít číst tak, abys ji rozuměl. Jak ji začít číst tak, abys chápal souvislosti a zjistil jsi, jak moc je Boží smska pro tvůj život relevantní. Najdeš odvahu se do toho pustit?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)