Přináší nám křesťanství svobodu? (Radek Ćmiel)

Tento blog napsal Radek Ćmiel na základě své přednášky v Elementu, kterou měl 2.9.2012

Jsme jako následovníci Krista opravdu svobodní? Určitě jste si již tuto otázku někdy položili, ne? Nebo pokud jsi následovníkem Krista, pak jsi už určitě někdy od svých přátel, spolupracovníků a vrstevníků slyšel narážky, že proto, že jsi křesťan, jsi o něco ochuzený – zkrátka nemáš svobodu se rozhodnout podle své vůle, ale musíš poslouchat vůli Boží.

Jak je tedy možné, že navzdory těmto názorům o naší domnělé nesvobodě my, kteří Krista následujeme, naopak tvrdíme, že jsme svobodu paradoxně získali? Jako křesťané totiž opravdu rádi mluvíme o svobodě a osvobození. Tak, jak to tedy vlastně s tou svobodou je? Máme svobodnou vůli, možností se rozhodovat sami za sebe a nebrat na nikoho ohled?

Upřímně, myslím si, že něco na těch narážkách bude. Možná mají nakonec pravdu! Když se konkrétně zamyslím nad tím, co mi tím chtějí naznačit a jak to vlastně myslí: „Že musím žít střídmý život, být omezený morálními pravidly, nekoukat se na cokoli mě napadne, nemluvit co chci a kdy chci, že nemám svobodu se rozhodnout autonomně, jak sám chci…“ Někteří říkají, že křesťanství prý omezuje osobní růst a potenciál, protože nám brání svobodně si volit přesvědčení a praktické zvyklosti podle našeho gusta.

Na první pohled jim musím dát zapravdu… musím ovšem rovněž říct ALE, a to s velkým „A“. To co vám teď předložím, to jak je to s tou svobodou nás, kteří následujeme Krista, bude osvobozující.

Zkusme se na tuto otázku podívat z druhé strany. Byli bychom slepí, kdybychom neviděli, jak často jsou lidé svázaní různými problémy, závislostmi, žádostmi, dokonce i malichernostmi a jejich život se někdy doslova točí ve spirále, ze které není úniku. Víc lidí, než bych si přál, je zotročováno hříchem, hanbou, bezmocností, nemocemi, neodpuštěním a to je činí nesvobodnými. A tito lidé potřebují zažít svobodu, potřebují osvobodit. Mohou prožít uvolnění v církvi? Církev je naprosto jedinečné a úžasné místo k tomu dojít poznání Toho, který osvobozuje a zažít svobodu. A je jedno, kde jsi na své cestě, jestli momentálně jsi ateista, agnostik, či jednoduše hledající, církev může být místem osvobození pro tebe! Element nevznikl jako církev pro dlouhodobé křesťany, kteří přijdou jen proto, že jim něco v jejich původní církvi nevyhovuje. Rozhodli jsme se jinak. Element je místem osvobození. Jinými slovy, chceme, aby nedělní setkání v Elementu bylo místem a prostředím, kde lidé budou praktikovat to, co uslyší, protože je to naučí žít život ve svobodě. Chceme, aby to bylo místem, kde dojdeme naplnění, kde budeme moci sloužit svými dary a mít naprosto skvělý osvobozující vztah s Ježíšem.

Podívejme se na jeden verš z Bible. Je to v parafrázovaném překladu Bible, který se jmenuje Slovo na cestu, protože vyjadřuje daleko lépe mou myšlenku principu, kdy se z nás nesvobodných, budou moci stát lidé plní nové naděje a svobody.

Jakub 1:25  SLOVO na Cestu: Kdo se však pozorně zahledí do Božího zákona (tím je myšlena Bible) a pochopí, že ho jím Bůh nechce svázat, nýbrž osvobodit, nezůstane jen zapomnětlivým posluchačem, ale vede ho to k činům, které mu přinesou radost a štěstí. 

A zde je v jiném překladu Bible21: Nezapomíná totiž, co slyšel, ale naplňuje to skutkem… to znamená, že co slyšel - aplikuje.

Zůstaňme teď chvíli u slova „osvobodit“ – a tady je ta část, která pro tebe bude asi trošku obtěžující. Proč obtěžující? Mojí domněnkou je, že dokud jsi mladší – třeba pokud jsi teenager, nebo zatím věříš v Boha kratší dobu, pak pravděpodobně slovu „osvobodit“ úplně nerozumíš ve světle obvyklého kulturního pohledu na Bibli. Je to zřejmě něco, co tě spíše omezuje, a nakonec to tedy ani neaplikuješ. Protože to zkrátka pochází z Bible.

Čím mladší jsi ve víře, nebo jsi obecně vzato mladý věkem, tím více máš tendenci to vidět opačně. Nejpravděpodobnější názor který se Ti ohledně Bible honí hlavou, je ten, že je to strašně hrubá, stará a nudná kniha, která je plná nějakých příkazů nebo zákazů. A dáváš si otázku, proč to vůbec má tolik stránek a proč je tam tolik slov, a vše je napsáno malým zdrobnělým písmem, když by bohatě stačilo, aby bylo celé poselství Bible na kartičce o velikosti 10x10 cm na které je napsané slovo NE. „NE... co  si o tom, či tamtom myslí Bůh?“  „NE.... Bože je tato věc v pořádku?“  „NE....“

Když je tedy Bible tak moudrá kniha a je tam taková spousta slov, tak proč je na ně vždy odpověď NE? A tak si říkám... není to super být křesťanem, když máme takovou obrovskou svobodu?  A ty mi odpovíš... co jsem to za křesťana, který mluví o svobodě, když mi to připadá, že neexistuje žádná svoboda? Když jsem byl ještě mladším, než jsem teď, tak jsem si to taky myslel, ale teď jsem starší a mám nějaké životní zkušenosti. Které jsou, věř mi, opačné.

Jako teenager jsem se rozhodl, že nebudu svým rodičům odmlouvat, a že je budu ctít a prokazovat jim úctu. Někdy to bylo těžké a byl jsem v situacích, kdy jsem musel sám sebe hodně zapřít, ale dneska s nimi mám velmi dobré vztahy, můžu si jich vážit, a můžu čerpat ovoce svých rozhodnutí v minulosti právě až teď, když jsem starší. Skrze jejich podporu, starosti, dobrý vztah. Stalo se to proto, že jsem četl různé verše v Bibli např. o rodičích, tak jsem nad nimi přemýšlel a aplikoval je do svého života.

Víte co...? mnoho veršů v Bibli učí o odpouštění. A ty namítneš... Odpuštění? To si děláš srandu, ne? Oni mě zraní a ty jim dáš za to nějaký dárek…? „Díky, že jste mě zranili, tady bych Vám chtěl dát nějaký dárek – dárek odpuštění – je to zdarma. Nechci ti to počítat a nechci, aby neodpuštění bylo mezi námi a nějak Ti to neustále vyčítat. Taková reakce, ale vůbec není intuitivní. Vůbec nedává smysl.

Taková reakce je naprosto zpátečnická. Vždyť ale já nevěřím v odpouštění. Já věřím v pomstu – v odplatu. Když si ode mě něco vezmeš, tak mi to taky zaplatíš. A do té doby, když mi to nezaplatíš, tak mi za to dlužíš... dlužíš.... dlužíš! Jsi mým dlužníkem! A i kdyby to trvalo třeba celý život, tak ti to nikdy neodpustím a nikdy tě nepřijmu. A prostě mi dlužíš a tečka – přes to nejede vlak.

Ale Boží slovo mluví o svobodě. O tom, že odpustíš. Prostě vezmeš razítko, na kterém je napsáno – ODPUŠTĚNO – a už to necháš být. Odpuštění ale není o tom druhém člověku. Tomu to je většinou úplně jedno, a třeba ty věci, které řešíš ty, a které prožíváš, on vůbec neřeší. Dělám to kvůli sobě. Jemu to neubližuje, že se na něj zlobím, nebo jsem na něj zahořklý. Mě to ubíjí. Já jsem spoutaný – nesvobodný.

Však ty i já jsme už určitě starší a máme zkušenosti a určitě jsi potkal lidi, kteří v sobě nosí zahořklost kvůli neodpuštění. Možná jsi vyrostl v domácnosti s otcem, který se rozhodl, že nikdy neodpustí svému otci nějakou křivdu. Možná jsi vyrostl se svou matkou, která nechtěla odpustit své sestře. Možná jsi vyrostl mezi lidmi, kteří byli tak naštvaní a tak zahořklí, že prostě s někým nemohli vydržet v jedné místnosti a ty jsi nevěděl proč. A ptal ses... „Lidi, co je to s vámi?“ A vůbec jsi netušil, že existuje nějaké odpuštění. Ale Bible o tom mluví... mluví to tom co to je odpuštění, a že odpuštění přináší svobodu. A není to jenom tak, že když odpustíš někomu, tak mu dáš dar. Když někomu odpustíš, tak dáš dar i sobě. Dáš sobě svobodu.

V Bibli se také píše, že máme Bohu vzdávat čest svým tělem... Když ti je třeba 16 let... jaká je to teda svoboda? Když ti je 16, tak to není svoboda, ale je to jako bys dostal nasazeno pouta, je to vězeňská cela. Bible říká: „Vzdávej Bohu čest svým tělem... vzdávej Bohu čest tím, čím se cpeš... Vzdávej Bohu čest tím, na co se koukáš, kam chodíš, co si necháš vpustit do své hlavy.“ Udržuj své tělo co se týče tvé sexuality čisté a neposkvrněné. Prostě vzdávej Bohu čest svým tělem.... „Děláš si srandu? Vždyť jsi mě zavřel do malé cely. O jaké svobodě to mluvíš?“ Ale jsem teď starší...my oba jsme teď starší. Mnoho z nás, možná že všichni z nás bychom si přáli mít tu možnost se vrátit zpátky v čase. A řekli bychom si, že je moudré říct na mnoho věcí NE. Říct třeba, že teď ne, a ANO až později. Žel, už známe následky.

Najednou ten verš začíná dávat smysl. Jenže dává smysl pouze tehdy, když uděláme něco...  A to něco je? Když zkrátka nebudeme pouze posluchači... Moc bych chtěl, abyste měli svobodu. Jen těžko ovšem budete svobodní, když budete pouze pasivními posluchači.  Kdo se však POZORNĚ ZAHLEDÍ do Božího zákona a pochopí, tak nebude jen nějakým pasivním posluchačem, ale bude člověkem, který bude to co slyší aplikovat a přinese mu to radost a štěstí.

Křesťanství prý omezuje osobní růst a potenciál, protože nám brání svobodně si volit přesvědčení a praktické zvyklosti.  Immanuel Kant definoval osvíceného člověka jako bytost, která se nepodřizuje autoritě či tradici, ale důvěřuje spíše své vlastní schopnosti myslet. Odpor k autoritám v etických otázkách se v naší současné kultuře úspěšné šíří. Svoboda určit si svoje vlastí morální normy se dnes považuje za nezbytný předpoklad, aby se člověk stal plně člověkem. Aby měl člověk plnost svobody.

Jde však o značné zjednodušení. Svobodu nelze definovat čistě na základě negativních faktorů, jako je třeba nátlak a omezení. Ve skutečnosti působí v mnoha případech nátlak a omezení jako prostředek k osvobození.

Pokud máte hudební dispozice, můžete se rozhodnout cvičit na piano, cvičit a cvičit celá léta. Je to omezení, vytvářejí se meze vaší svobody. V důsledku času investovaného do cvičení, nemůžete dělat spoustu jiných věcí. Pokud se však ve vás SKRÝVÁ talent a disciplína, omezení vám uvolní pouta, jenž by jinak svobodný projev vašich schopností omezovala navždy. Co musíte udělat? S plným vědomím se musíte zříci svobodného vykonávání různých věcí, abyste si uvolnili ruce pro bohatší formu svobody, která vám umožní věnovat se něčemu jinému.

V naší společnosti najdeme spoustu lidí, kteří extrémně tvrdě pracují a dělají kariéru v oboru, kde se dobře platí, nikoliv v oboru, který by odpovídal jejich nadání a uspokojoval by jejich zájmy. Takové kariéry jsou  „svěracími kazajkami“, jež nás dlouhodobě dusí a odlidšťují.

Disciplína a omezení nás tudíž osvobozují pouze tehdy, odpovídají-li naší reálné povaze a schopnostem. Jinými slovy: „Když na něco mám, že k něčemu mám určité vlohy nebo obdarování, tak tím, že na sobě budu dřít, dosáhnu toho, že se osvobodí reálně takový potenciál, který mám. Ryba, protože získává kyslík z vody, ne ze vzduchu, je svobodná jen ve svém životním prostředí, ve vodě. Pokud rybu položíme do trávy, svobodu jejího pohybu a života neposílíme - zničíme ji. Pakliže nebudeme ctít realitu rybí podstaty, ryba zahyne.

Co je to tou realitou, kterou je nutné uznat, aby se nám vedlo lépe? O které prostředí tedy jde, ve kterém se cítíme být svobodní? Když pro ryby je to voda, tak pro nás je to co? LÁSKA. Je to paradoxní, ale přesto, že láska nám přináší ztrátu svobody, zároveň nás osvobozuje více než cokoli jiného.

Jedním z principů lásky – ať už lásky k příteli, či lásky romantické – je skutečnost, že v zájmu dosažení větší důvěrnosti člověk dobrovolně odevzdává svoji nezávislost. Láska totiž zavazuje. Pokud se člověk jako jsem já nebo ty zamiluje do Ježíše, a chce s ním navázat hluboký vztah, nemůže pokračovat pouze v jednostranném rozhodování. Musíme se naučit v zájmu prožívání radosti a svobody lásky vzdávat se osobní autonomie osobního sobectví. Představme si, že by například v milostném vztahu nebylo oboustranné rozhodnutí se milovat vzájemně? Co kdyby jedna strana řekla, že se pro druhého neobětuje? Že se pro druhého nezmění? Jakmile se obětuje pouze jedna strana a druhá se rozhodne nezměnit se, pouze přikazuje a bere, a to je pak vykořisťovatelský vztah.

Jan 3:16 Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život.

Na první pohled se zdá, že vztah s Bohem je bytostně odlidštěný. Vypadá to tak, že člověk se podřizuje Boží vůli. Protože Bůh – božská bytost, soustřeďuje veškerou moc. Taková představa, že se Bůh nemůže nebo nechce přizpůsobit, platí pro jiné formy náboženství a víry v Boha, ale v křesťanství to takto neplatí. Bůh se nám již přizpůsobil, a to nejradikálnějším způsobem – vlastní inkarnací a vykoupením. V Ježíši Kristu se stal jedinečnou a zranitelnou lidskou bytostí, vystavenou utrpení a smrti. Na kříži podstoupil náš úděl – úděl hříšníků – a zemřel místo nás, aby nám odpustil. Právě v Kristu nám Bůh úplně nejvíce jak jen to jde sdělil: „Přizpůsobím se vám, i když to bude znamenat, že se pro vás obětuji.“ Jestliže to pro nás udělal, měli bychom říci totéž Bohu i my. I my se přizpůsobíme. Další verš z Bible říká: Že nás Kristova láska zavazuje. (Korintským 5:14) A tímto my vlastně dáváme svoji svobodu do rukou Boha. Moje otázka dneska k tobě zní: K čemu tě zavazuje láska Kristova? 

Kdo si myslíš, že jsi? :: Mistrovské dílo

V naší sérii Kdo si myslíš, že jsi?, kterou dnes končíme, se díváme na čtyři zdroje identity Kristových následovníků, která by se měla stát přirozenou součástí toho, jak se vnímáme. Zdroj naší identity je velmi důležitý, protože to, za koho se považujeme, ovlivňuje také to, co děláme. Pokud vím, kdo jsem, pak vím, co se ode mne očekává a co mám v určitých situacích dělat. Jak mám reagovat, nebo co naopak dělat nemám. Autoři Nového Zákona používají mnoho příkladů a příměrů, které měly za úkol budovat jejich identitu. Mluví o následovnících Krista jako o občanech nebe, světlu světa, dědice Kristovy, údy jeho těla. Přirovnává nás k atletům nebo vojákům, k větvím vinného kmene, dokonce i nemluvňatům, které touží po mléku Božího slova. Dita o dvou těchto přirovnáních pro naši identitu mluvila v prvních dvou týdnech: jsme ambasadory nebo velvyslanci a přemožitelé. Já jsem minulý týden mluvil na téma, které se zdánlivě zdá těžké a nepříjemné, totiž, že o nás autoři Bible píší, že jsme otroci Kristovi. 

Upřímně, to nezní dost dobře, ale opak je pravdou. Pokud jsme otroky Krista, jsme svobodní sami od sebe. Naše kultura a doba nás neustále tlačí do stále větších a lepších věcí; do krásnějších vztahů a zábavnějších zkušeností. Křesťané tomuto tlaku nejsou imunní: Hledáme stále větší požehnání, stále větší Boží blízkost, stále větší a slavnější dny! Jenže jsme z toho už někdy unaveni. Není to skoro jako závody ve zbrojení? Nestali jsme se při tom vším hledání větších a lepších a lesklejších a zábavnějších, otroky sebe sama? Nakonec, neovlivní to naši identitu, když se nás někdo zeptá, kdo jsme? Příliš mnoho lidí totiž neví, kdo jsou. Tolik touží po přijetí, lásce a významu, až se z toho unaví. Když jsi otrokem Kristovým, pak jsi svoboden od sebe sama. Není nakonec otroctví Kristovo tím nejsvobodnějším místem na planetě, kde můžeš přijít takový, jaký jsi?

Dneska se ovšem podíváme na poslední díl naší série, ve kterém budu mluvit o tom, že jsi mistrovské dílo. Upřímně, nevím, jestli se považuješ za mistrovské dílo. Možná si myslíš, že jsi skvělý, ale upřímně, většina lidí, a to včetně těch, kteří jsou navenek strašně namachrovaní, uvnitř vědí, že skvělí až tak nejsou. Nevím ovšem, jestli víš, že si o sobě můžeš myslet, že jsi skvělý, a přitom nebýt naivní jako kapitán hvězdné pěchoty ze Superstar, který je přesvědčený, že umí zpívat a má na to být hvězdou showbyznysu, zatímco všichni okolo vědí, že v showbyznysu by prorazil pouze jako komik z trapného divadla! 

Ne, pravé a zdravé sebevědomí je situace, kdy si jsi velice dobře vědom svých omezení a slabých stránek, a přesto nebo snad navzdory tomu víš, že ve skutečnosti jsi mistrovské dílo. Má to hodně společného s tím, že tvůj zdroj identity je v tom, jak tě vidí Bůh, ne jak se vidíš ty, jak tě vidí rodiče, jak tě viděla tvá učitelka ve škole (přesně ta, která ti řekla, že z tebe nikdy nic nebude), nebo jak tě vidí tvojí cool kamarádi, kteří na první pohled mají víc. Vždycky máme kamarády, kteří mají víc, ale naše identita nespočívá ve srovnávání a v pocitech sebelítosti nebo nejistoty. Naše identita a vědomí spočívá v tom, co si o nás myslí Bůh. A aby bylo jasno, Bůh není naivní a nezavírá oči nad našimi slabostmi, ale mluví do našeho života navzdory naším slabostem a pak je transformuje. 

Jak jinak chápat slova apoštola Pavla v 1. Korintským 1:26-30 Podívejte se, bratři, jak vás Bůh povolal: podle lidských měřítek mezi vámi není mnoho moudrých, mocných nebo urozených. Bůh ale vyvolil bláznivé tohoto světa, aby zahanbil moudré. Bůh vyvolil slabé tohoto světa, aby zahanbil silné. Bůh vyvolil neurozené a opovržené tohoto světa, ba dokonce to, co nic není, aby obrátil vniveč to, co je, aby se před Bohem nikdo nechlubil. Jen díky němu jste v Kristu Ježíši, který se stal naší moudrostí od Boha, naší spravedlností, posvěcením a vykoupením.

Podívej se na tyhle slova pozorně a pomalu. Bůh jednoznačně usuzuje, že mezi námi není, podle klasických lidských měřítek zdůrazňujících bohatství, krásu a moc, mnoho urozených a skvělých lidí. Jenže, Bůh si schválně vybral ty, kteří vědí, že něco nejsou; ty, kteří jsou slabí; ty, kteří nemají moc; aby zahanbil celé systémy tohoto světa postavené na identitě falešných slibů štěstí na bohatství nebo statusu. Přesně takové lidí si Bůh vybírá, protože těmto lidem dává novou identitu a novou sílu. Studijní překlad Bible verš 28 překládá jako: …co je u světa neurozené a méněcenné, to si vybral Bůh, takže pokud se někdy v životě cítil méněcenný, jsi kandidátem na Ježíše a všechno, co on reprezentuje, a co s tebe může udělat. 

Je totiž faktem, že si neuvědomuješ, jak moc potřebuješ Krista, dokud Kristus není to jediné, co máš. A když máš Krista, pak ti s ním Bůh dal všechno: v naší pasáži je vyjmenována moudrost, spravedlnost, posvěcení a vykoupení. Zkrátka nová identita a s ní spojené nově probuzené schopnosti a obdarování, o kterých jsi ani netušil, že je máš. A to ne proto, že jsi skvělý, ale proto, že je máš darem. Dík tomu se nechlubíš svou skvělostí, ale Bohem, který je dárcem. To je přesně ten důvod, proč následovníci Krista tak často odkazují k Bohu: ví, kdo je zdrojem síly a identity.

Abychom si to shrnuli: Následovníci Krista vědí, že sami o sobě mnoho neznamenají, a je jedno, zda mají nebo nemají pozlátko identity tohoto světa. Pokud ses někdy cítil, že uvnitř nejsi zase tak skvělý, měl jsi úplnou pravdu. Bez Krista je to s tebou totiž opravdu špatné. Ve verši, který ti za chvíli přečtu, je apoštol Pavel velmi přímý ohledně toho, v čem je to s tebou zlé bez Krista. Ve zkratce říká, že bez Krista jsi ve svých hříších, jsi duchovně mrtvý a jsi předmět Božího hněvu. Jak se dneska cítíš? Pokud jsi dneska tady nový, tak bys měl vědět, že se opravdu v Elementu snažíme, aby ses cítil dobře. Znáš to, ne? Křesťané přece vždycky říkají věci jako: „Bůh tě miluje, Bůh tě strašně moc miluje a má úžasný plán pro tvůj život!“ Tohle jsi chtěl slyšet, ne? Jenže, bez Krista jsi předmětem Božího hněvu. Jak se cítíš? 

Poslechni si to, co Pavel píše přímo v dopise Efezským 2:1-3 I vy jste byli mrtví ve svých vinách a hříších, jimž jste se kdysi věnovali podle způsobu tohoto světa, pod vlivem onoho ducha, který mocně ovládá ovzduší a který nyní působí v neposlušných lidech. My všichni jsme kdysi spolu s nimi podléhali svým tělesným žádostem. Plnili jsme přání těla a mysli, a tak jsme svou přirozeností byli odsouzeni k Božímu hněvu stejně jako ostatní.

Bůh není ohledně našeho stavu naivní. On ví, co jsme a co nejsme. Bez Krista nás čeká život plný boje o pozlátka tohoto světa, kterými budujeme svou identitu založenou na slávě, moci, bohatství a fyzické atraktivitě. Jasně, na těchto věcech není nic špatného. Jenže pokud naše identita spočívá na těchto věcech, pak přijde dříve nebo později den, pravděpodobně přijde dříve, než se naděješ, kdy se tvoje identita zhroutí jako domek z karet. Bohatství je vratké, dnes ho máš a zítra můžeš být bez něj, jak by ti mohlo potvrdit mnoho lidí, kteří v době nedávné krize přišli o všechno. A fyzická atraktivita? Jak dlouho si ji udržíš? Všímáš si, že čím jsi starší, tím více její udržení stojí peněz? Všechny ty krémy a mastičky, operace, a šatičky. Všechny to pozlátka, které mají zastřít skutečnost, že už jsme za zenitem. A sláva nebo vliv? Copak neznáš lidi, kteří bývali známí a úspěšní, ale pak se něco pokazilo a najednou se jim jejich high society začíná vyhýbat? Zkrátka, pokud si svou identitu stavíš na měřítcích světa, pak se koleduješ jen o boj o uznání. Podle Pavla navíc jsi odsouzený k Božímu hněvu. Tak možná proto se ti nedaří. Možná tohle vysvětluje puzení, proč se zajímáš o změnu, i když vlastně toužíš po dobrém životě.

Naštěstí, Bůh si nás vybral a zachránil nás. Pavel pokračuje: Efezským 2:4-9 Ale Bůh je tak nesmírně milosrdný! Zamiloval si nás tak velikou láskou, že spolu s Kristem obživil i nás, mrtvé ve vinách - jste spaseni milostí! Spolu s ním nás vzkřísil a posadil na nebesích v Kristu Ježíši, aby svou laskavostí k nám v Kristu Ježíši projevil v budoucích dobách nepřekonatelné bohatství své milosti. Touto milostí jste skrze víru spaseni. Není to z vás - je to Boží dar; není to ze skutků, aby se nikdo nechlubil. Bůh je dárce nového života: on nás v Kristu obživil a dal nám zcela nové místo pro naši identitu: Posadil nás na nebesích spolu s Kristem. Bůh nás vidí nově skrze Krista. Ježíš se stal pro Boha brýlemi nové reality. Bůh povolává mrtvé a hříšné, kteří si zasluhují jeho hněv, a transformuje je do nové identity Božích dětí se zaslíbením budoucí nepřekonatelné bohatství milosti. A to vše bez našich zásluh. 

Bez Krista je s námi něco špatně. Ale s Kristem máme novou identitu, která zahrnuje poslání. Podívej se na to: Efezským 2:10 Jsme přece jeho dílo! Bůh nás v Kristu Ježíši stvořil k dobrým skutkům, které předem připravil, abychom se jim věnovali. Jsi jeho mistrovské dílo a máš své místo v historii. Ty jsi historymaker. Ty tvoříš dějiny. Právě tohle je jádrem identity následovníků Krista, kteří podle toho žili a změnili svět, který kolem sebe vidíš. Kristovi následovníci se nikdy nechovali jako oběť, byť byli pronásledování až na smrt, ale místo toho žili radikální láskou, která plynula z jejich nově nalezené a darované identity: patří Kristu, a díky tomu jsou více než vítězové; díky tomu jsou Božími velvyslanci kamkoliv přijdou; díky tomu jako Kristovo dílo dělají, cokoliv jim Bůh říká. Nic není dost těžkého nebo složitého, nic se nemůže postavit do cesty, co by je zastavilo. Kristova identita jim umožňuje se starat o chudé a nemocné, což bylo, podle historika Rodneye Starka, jedním z hlavních důvodů, proč se víra v Krista šířila jako požár.

Víte, být ve starověku malomocným bylo jisté odsouzení ke smrti v izolaci. Pamatujete si na Otce Damiena z minulého příspěvku? Ten nebyl zdaleka první, kdo pomáhal lidem s leprou. Už ve čtvrtém století po Kristu měl církevní otec Basil takový malý nápad, že by mohl postavit dům pro malomocné, kde by se o ně mohli starat, přestože malomocní nemají peníze. Jeho bratr Řehoř z Niceje kázal proslulé kázání, aby na tento dům vybral peníze. V tomto kázání dal důraz na to, že lidé s leprou jsou také stvořeni k Božímu obrazu, a proto jim budou sloužit jako by to byl Kristus sám. Tyto domy byly přímými předchůdci dnešních nemocnic. Nicejský koncil tehdy ustanovil, že u každé katedrály musí být postaven dům, ve kterém se budou starat o nemocné a chudé. Do té doby lékaři chodili jen domů k bohatým lidem. Kdykoliv tedy půjdeš do nemocnice, vzpomeň si, že za ni vděčíš následovníkům Krista, kteří se rozhodli, že jako mistrovské dílo udělají to, co po nich Ježíš chce. 

Jiný následovník Krista, který se jmenoval Jean Henri Dunant, nemohl snést křik zraněných vojáků na bitevním poli, tak se tento švýcarský filantropista rozhodl, že bude těmto vojákům pomáhat ve jménu Ježíše. S několika přáteli tedy v roce 1863 začal organizaci, kterou nazval Červený kříž. Kdykoliv vidíš vlajku Červeného kříže, vidíš stopu Ježíšova povolání jako mistrovského díla. Mimochodem, Dunant v roce 1901 za to získal úplně první Nobelovu cenu míru. Protože jsi mistrovské dílo stvořené k proměně tohoto světa. 

A je jedno, co přesně po tobě Ježíš chce: Udělej to, co pro tebe připravil. On si tě vybral ze smrti, hříchu a hněvu: jako své mistrovské dílo!

Kdo si myslíš, že jsi? :: Otrok

Rád bych vám dnes na začátek vyprávěl příběh o muži jménem Otec Damien. Byl to katolický kněz, který se narodil v Belgii roku 1840 jako jedno ze sedmi dětí. Několik jeho sourozenců (jeden bratr a dvě sestry) cítili povolání do kněžské služby a Damien je následoval. Během studií prožíval silnou touhu jít na misii, za což se několik let intenzivně modlil. Nebyl považovaný za zrovna skvěle kvalifikovaného, protože nebyl skvělým studentem, nicméně protože jeho bratr onemocněl, bylo mu dovoleno, aby jel na misii místo něho a to na havajské ostrovy. 

V době jeho působení však Havajské království prožívalo zdravotní krizi. Námořníci zavlekli na ostrovy nemoci, které byly pro původní obyvatelstvo silně zhoubné, a neměli proti nim léky. Jednou z těchto nemocí byla také lepra (malomocenství). V té době se věřilo, že je nevyléčitelná a silně nakažlivá (až později se zjistilo, že 95% lidí má proti ní přirozenou imunitu). Jenže ze strachu před rychlou nákazou byli z rozhodnutí havajského krále všichni malomocní sestěhováni do kolonie Kalaupapa na východním konci ostrova Molokai. Nakonec v této kolonii na smrt žilo asi osm tisíc malomocných. Zpočátku je vláda zásobovala jídlem, ale to ustalo a z kolonie se stalo nuzné vězení: jediné, čeho byl dostatek, byl alkohol, takže se z lidí staly trosky, které se rozpadaly tělesně a upíjely duševně. 

Do této situace se dobrovolně přihlásil Damien, aby jim pomohl, přestože věděl, že to znamená pravděpodobnou nákazu a jistou smrt. Damien se stal nejen jejich duchovním vůdcem, ale také je naučil stavět nábytek, opravovat domy, a stavět rakve pro zemřelé. Damienův příjezd na ostrov znamenal návrat zákona a smyslu života uprostřed umírání a utrpení. Nebylo ovšem překvapením, že Damien se sám nakazil. Svému bratru napsal, že se „stal malomocným s malomocnými, aby všechny získal pro Krista“. Po šestnácti letech služby těm nejvíce vykastovaným lidem své doby nakonec sám na lepru zemřel.

Podíváte-li se do historie, nemůžete si nevšimnout, čeho všeho se vzdali ti, kteří se setkali s Kristem. František z Assisi se vzdal svého velkého majetku, Augustin se vzdal své milenky, John Newton se vzdal lukrativního byznysu s otroky. Otec Damien se dobrovolně vzdal svého zdraví. Jenomže proč? Proč se vůbec něčeho vzdávali? V čem spočívala jejich identita, když se dokázali vzdát všeho, čím ji někdy definujeme? Copak o sobě nemluvíme jako o někom, kdo má vztahy nebo kariéru nebo majetek nebo aspoň, a především, to zdravíčko? Všechny tyto odpovědi přece tvoří obraz o tom, kým jsme a jak se vnímáme. V naši sérii Kdo si myslíš, že jsi? se ovšem díváme na čtyři novozákonní zdroje identity, která by se měla stát přirozenou součástí toho, kým jsme, a jak sami sebe vnímáme. Protože my nejsme křesťané! To, co je zdrojem tvé identity je extrémně důležité, protože to, za koho se považujeme, ovlivňuje také to, co děláme. 

Pokud vím, kdo jsem, pak také vím, co se ode mne očekává. Co mám v určitých situacích dělat. Jak mám reagovat. Nebo co naopak dělat nemám. Je načase, abychom přestali používat obecné někdy našemu okolí nic neříkající slovo křesťan. Za křesťany se považují lidé, kteří už zdaleka neberou Bibli jako měřítko svého života. Může to být matoucí a nepříjemné vysvětlovat. Jak to, že jeden křesťan věří a jedná takto a jiný dělá úplný opak? Proto jsme si poukazovali na fakt, že mnohem přesnější definice pro člověka, který následuje Krista, je v Bibli slovo učedník. Vůbec, slovo křesťan je v Bibli bez jakékoliv definice zmíněno jen třikrát a bylo poprvé použito patnáct let po Ježíšově vzkříšení nevěřícími pohany, kteří tak chtěli označit ty, kteří následují toho Krista. Samotní učedníci si říkali bratři, věřící, svatí a následovníci cesty.

Bible také používá mnoho příkladů a příměrů pro následovníky Krista, které měly za úkol budovat jejich identitu. Mluví o následovnících Krista jako o občanech nebe, světla světa, dědice Kristovy, údy jeho těla. Přirovnává nás k atletům nebo vojákům, k větvím vinného kmene, dokonce i nemluvňatům, které touží po mléku Božího slova. Dita o dvou těchto přirovnáních pro naši identitu mluvila v minulých dvou týdnech: jsme ambasadory nebo velvyslanci a přemožitelé. Upřímně, to zní dost dobře, že? Kdo by nechtěl být velvyslancem nebo přemožitelem? Ovšem, jsem si jistý, že jste se už těšili na můj příjezd, abych vám dal další přirovnání, ne? Tohle přirovnání je totiž zdaleka nejčastějším přirovnáním následovníků Krista, a tím přirovnáním je obraz otroka. Ano, slyšeli jste správně. Nejméně 40x je novozákonní slovo doulos použito na věřící a jejich vztah s Bohem, plus dalších 30 míst v NZ je psáno jazykem doulos. Jenomže s tímto přirovnáním máme problém, a to na několika frontách. Především, mluvit o sobě jako o Ježíšově otroku se nám moc nelíbí. Žijeme přece v době osobních práv. Chceme, aby Bůh naplnil naše naděje a sny. Chceme, aby odpověděl pozitivně na naše osobní ambice, potěšení a požehnání. Nakonec, i o vztahu s Kristem mluvíme jako o osobním vztahu.

Aby bylo jasno. Víru v Krista považuji za osobní, tedy nepřenositelnou, zkušenost. Minulé léto jsme na toto téma udělali celou sérii v Elementu s názvem Je to osobní. Ale osobní neznamená privátní. Ježíš není tvůj domácí mazlíček. První učedníci jej označovali za Pána a Krále! To neevokuje kámoše, ale dost podřízený vztah, nemyslíš? Když se však řekne otroctví, většina si představí éru kolonií a otrokářství, která je v přímém protikladu s učením o hodnotě člověka, které je tak jasně popsáno v Novém Zákoně. Představíme si dokonce moderní verzi otrokářství: sexuální otroctví nebo nucená práce. To je přece zlo v čiré podobě. A navíc říká Pavel, že už nejsme otroci, ale synové, jak bychom tedy mohli být otroci? Náš zmatek je totiž ovlivněn nepochopením starověkého konceptu otroctví, který autoři NZ měli na mysli.

Možná právě proto, že slovo otrok je tak zoufale nemoderní, mnoho moderních překladů Bible používá spíše slovo služebník pro řecké slovo doulos, a to přestože pro služebníka máme dalších šest výrazů, ale doulos nikdy takto používán nebyl. Jasně, otrok a služebník mají některé stejné vlastnosti, ale je také mezi nimi obří rozdíl: služebník je najatý, kdežto otrok je vlastněn. Služebník si může vybrat, pro koho chce pracovat, a víceméně také to, co chce dělat. Má svá práva a autonomii. Otrok naproti tomu nemá nic: svobodu, autonomii nebo práva. V řeckém pojetí byl otrok považován za vlastnictví do té míry, že byl považován za věc, ne za osobu. Otrok dělal to, co chtěl jeho pán.

To je jazyk, který o sobě používají autoři Nového Zákona. 1. Korintským 7:22-23 Koho Pán povolal jako otroka, ten je v Pánu osvobozen. Podobně koho Kristus povolal jako svobodného, ten se stal jeho otrokem. Byli jste draze vykoupeni; nestávejte se lidskými otroky. Byli jste draze vykoupeni. Kdo nás vykoupil a proč? 1. Petrova 2:9  Vy jste však vyvolený rod, královské kněžstvo, svatý národ, lid získaný do vlastnictví, abyste hlásali ctnosti Toho, který vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. Vykoupený, vyvolený, ale také získaný do vlastnictví.

Když Pavel a Petr psali o následovnících Krista, jaký měli obraz před sebou? Pamatujte, důvod, proč je správné chápání naší identity tak důležité, je proto, že to, za koho se považujeme, ovlivňuje také to, co děláme. Všechny příměry byly ze života a jejich smyslem bylo poskytnout věrný obraz charakteru a osobnosti někoho, kdo si říká učedník Kristův. Takže, co měli před očima? Starověké otroctví nebylo hezké nebo romantické, ale nebylo ani stejné, jako koloniální. V prvním století bylo zcela normální součástí Římské říše, takže asi 20% (12 milionů) populace byli otroci. Nikdo otroctví nezpochybňoval, takže když nějaký otrok nabyl svobody, sám si koupil otroka. Původně byli otroci poražené národy, ale v době psaní Bible byla většina otroků již v této situaci narozena. Venkovští otroci to měli skutečně těžké, městští to měli o dost jednodušší. Na první pohled jste neviděli rozdíl mezi otrokem a běžným sluhou: oblečení byli stejně, a dělali stejné úkony. Zatímco sluha získával plat, otrok byl vlastnictvím. V prvním století nebylo otroctví založeno rasově. Navíc, otroci měli možnost získat svobodu. Pokud byl pán respektovanou osobou, i jeho otrok požíval ochrany a dokonce někdy i úcty okolí. V něčem byli otroctví dokonce jednodušší. Pokud jste měli dobrého pána, nikdy jste se nemuseli starat o své potřeby, jako bylo jídlo nebo ošacení, pán to zajistil. Pokud jste měli špatného pána, měli jste to samozřejmě strašně těžké. Mnozí otroci byli ovšem specialisté a vzdělaní odborníci, a přestože otroctví nebylo považováno za ideál, rozhodně nemělo stejné stigma, jako rasově založené otroctví koloniální éry.

Otrok neměl práva a byl plně v rukou majitele. Jejich jediným zájmem bylo plnit vůli pána. Přesně to byl obraz někoho, kdo svou identitu má v Božích rukou a dělá to, co si on přeje. To mimochodem vysvětluje verše jako Jakub 4:13+15 A teď vy, kdo říkáte: "Dnes nebo zítra se vypravíme do tamtoho města. Strávíme tam rok a vyděláme si obchodem" …Raději máte říci: "Dá-li Pán a budeme živí, uděláme to či ono."

Pokud jsme otroky Krista, naším hlavním zájmem by mělo být dělat to, co si Bůh přeje. To vysvětluje, proč se František z Assisi vzdal svého majetku, Augustin své milenky, John Newton lukrativního byznysu s otroky a Otec Damien svého zdraví. V tom vidím jednu z nejdůležitějších věcí, proč byl koncept otroctví tak důležitý pro identitu následovníků Krista. Pokud jsme otroky Krista, jsme svobodní sami od sebe. Zkuste se nad touhle větou zamyslet. Zkuste se zamyslet nad tlakem naší kultury a doby a zdrojích identity. Nejsme snad tlačeni do neustále větších a lepších věcí? Do krásnějších vztahů a zábavnějších zkušeností? Křesťané tomuto tlaku nejsou imunní: Hledáme stále větší požehnání, stále větší Boží blízkost, stále větší a slavnější dny! 

Jenže, nejsme z toho už někdy unaveni? Není to skoro jako závody ve zbrojení? Nestali jsme se při tom vším hledání větších a lepších a lesklejších a zábavnějších, otroky sebe sama? Nakonec, neovlivní to naši identitu, když se nás někdo zeptá, kdo jsme? Příliš mnoho lidí totiž neví, kdo jsou. Odpovídají podle toho, co dělá za práci nebo jakou školu studují, jak je vidí jiní, jak vypadají, co dokázali, a co zažili v minulosti. Tolik touží po přijetí, lásce a významu, až se z toho unaví. Když jsi otrokem Kristovým, pak jsi svoboden od sebe sama. Není nakonec otroctví Kristovo tím nejsvobodnějším místem na planetě? Místem, kde můžeš přijít takový, jaký jsi?

To jste nečekali, že? Být otrokem Krista že je vlastně místem svobody? Jsi svobodný od hříchu, který zotročuje jako zlý pán, a stáváš se otrokem spravedlnosti, jenže je pro tebe zdrojem života. Římanům 6:17-18 Díky Bohu, že jste sice byli otroky hříchu, ale stali jste se ze srdce poslušnými vzoru učení, jemuž jste byli svěřeni. Byli jste osvobozeni od hříchu a stali jste se otroky spravedlnosti. Jenže, být otrokem spravedlnosti je zároveň místem, kde se přestáváš ptát na to, jak tě může neustále někdo požehnat, a kde se sám stáváš požehnáním. Je to místem, kde neptáš neustále, co pro tebe může (Bůh, církev, lidi, svět) udělat, ale kde se ptáš, co můžeš udělat ty pro (Boha, církev, svět, lidi). Je to místo identity, kterou nacházíš ve službě, přesně jako napsal Pavel v Efezským 6:6  Neslužte naoko jako ti, kdo se chtějí zalíbit lidem, ale jako Kristovi otroci, kteří z duše činí Boží vůli; služte ochotně, jako Pánu, a ne jako lidem.

Když jsme otroky Krista, stáváme se svobodnými od sebe a od tlaku okolí a děláme to, co si on přeje. Právě to ti dává sílu se vzdát toho, čeho si tento svět cení a dělat to, čeho si cení tvůj Pán. Kdo si myslíš, že jsi? Jsi otrok Krista!

Kdo si myslíš, že jsi? :: Přemožitel

Tento příspěvek napsaný Ditou Targoszovou zachycuje její poznámky z druhého dílu seriálu Kdo si myslíš, že jsi?, který jsme probírali na setkáních Elementu v srpnu 2012.

Pokud bych se vás dnes zeptala na to, kdo si myslíte, že jste, pravděpodobně začnete odpovídat něco ve smyslu: Jmenuji se... Pracuji jako... Někteří by zmínili své akademické tituly. Jiní by zmínili rodinný původ. Jsem student. Jsem maminka na mateřské dovolené apod. A na tom není nic neobvyklého. Všechny tyto odpovědi tvoří obraz o tom, kým jsme a jak se vnímáme. Nicméně my se konkrétně zaměřujeme na čtyři důležitá prohlášení, která zazněla v Novém Zákoně a všechna se týkají nás, a jak postupně poznáme, měla by se stát přirozenou součástí toho, kým jsme. Protože platí: To, za koho se považujeme, ovlivňuje také to, co děláme. Pokud vím, kdo jsem, pak také vím, co se ode mne očekává. Co mám v určitých situacích dělat. Jak mám reagovat. Nebo co naopak dělat nemám. Dnes se podíváme na titul Přemožitele.

Ježíš tráví se svými nejbližšími poslední chvíle na tomto světě. Jeho příběh se dostává do poslední kapitoly jeho pozemského života a ještě než je ukřižován, vysvětluje důvody pro jeho odchod. Učedníci tomu nerozumí, nemluvě o to, že to nechtějí ani moc slyšet. Asi se jim nemůžeme divit. S Ježíšem jim bylo dobře. S Ježíšem byli v bezpečí. S Ježíšem se cítili svobodní. S Ježíšem viděli zázraky. S Ježíšem plakali. Ježíš je ale neúprosný a hovoří o důvodech jeho odchodu, připomíná jim, že je potřeba, aby zůstali v něm - stejně tak, jako je ratolest naroubována ke stromu a bere sílu z kmene stromu, musí oni stejným způsobem zachovat toto životodárné spojení v jejich duchovním životě. Zmiňuje se o Duchu svatém, který bude poslán. Zdůrazňuje jejich úkol - že budou Kristovými ambasadory a než dojde na závěrečnou modlitbu za učedníky, Ježíš pronáší tato slova:

Jan 16:33 To jsem vám pověděl, abyste nalezli ve mě pokoj. Ježíš věděl, jak na jeho učedníky ta chvíle dolehla. Věděl, že to co jim právě řekl je znepokojilo. Cílová stanice = pokoj, který měli nalézt v Kristu. Ježíš je chtěl povzbudit. A pak pokračuje: Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět.

Velmi živě si představuji celou situaci. Učedníci sedí skleslý okolo Krista. Možná trochu rozčarovaní jakým směrem se to s Ježíšem i jimi samotnými ubírá. Ježíš se na ně dívá a říká jim: „Snad jste si nemysleli, že se vyhneme bolesti - že to bude tak jednoduché? Já jdu k Otci, který mě poslal, ale ne žádnou zkratkou rovnou do nebe, ale vezmu to ještě přes římské popraviště - Golgotu. Bude to tak nepochopitelné, co uvidíte, že se většina z vás rozprchne. To je moje cesta. A vaše cesta bude dál pokračovat na tomto světě, který je ještě stále porušený a budete reprezentovat moje království. Tenhle svět vám připraví mnoho těžkostí. A je pro vás lepší, abych vám to všechno řekl rovnou teď a tady.

Každý den mi tenhle svět připraví nějaké trápení. Ale Ježíš pokračuje a říká: "Vzchopte se! Hlavu vzhůru! Já jsem přemohl svět." Pokud bychom pokračovali dál jen v tomto samotném prohlášení, tak jsme zpátky u evangelia. Pojďme ale společně tuto pasáž, tato Ježíšova slova rozšířit o slova apoštola Pavla. Protože Pavlova slova nám prakticky pomůžou učinit konkrétní kroky k tomu, abychom my sami přemohli tento svět.

Římanům 8: 31b, 35-37 Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal, jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Následující výčet je konkrétní seznam toho, co tento svět připravil pro apoštoly. Tvůj a můj seznam může být úplně jiný. Snad soužení, nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? Jak je psáno:"Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme ovce určené na porážku." Ale v tom všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. Pojďme si to trochu rozebrat. Ty a já jsme v tomto světě, o kterém Ježíš říká, že ho přemohl a apoštol Pavel rozšiřuje vítězství nad tímto světem i na nás.

Když ty se ocitneš v situaci, kdy ti připadá, že ji nezvládáš, že je nad tvoje síly. Když se ti do cesty postaví překážka. Když narazíš na problém. Když se hroutíš v práci pod návalem stresu a máš pocit, že je to na zbláznění. Když ti někdo ublížil a ty mu nedokážeš odpustit. Když máš problémy v manželství. Když bojuješ s nějakou závislostí. Když se bojíš nějaké nemoci, aby se například nevrátila. Když máš méně peněz než je potřeba do konce měsíce. V jakékoliv situaci právě zmíněné, nebo jí podobné: Kdo si myslíš, že jsi? Klidně si zavři na chvilku oči a poslouchej, co sám sobě v těchto situacích říkáš? Co je tvůj soundtrack? Ježíš říká: „Já jsem přemohl svět." Apoštol Pavel dodává: „V tom všem slavně vítězíme.“

Mohla bych to přirovnat k zápasu v boxu. Dvanáct kol bojujete, ubývají vám síly, zápasíte, plivete zuby a krev, sotva se držíte na nohou, levé oko už vám nejde vidět, je napuchlé po úderech a v posledním kole to sotva ustojíte. Máte rozostřené vidění. Rozhodčí rozhodnou v posledním kole, že jste vítěz - máte těsně navrh nad svým soupeřem. Trenér a celý váš tým vás odnáší. Vyhráli jste, ale bylo to doslova na krev.

Více než vítězové. Pavel tu mluví o jasné převaze vítězství. Jaký je tedy zápas v boxu podle apoš. Pavla? Vlítnete do ringu, poznáte slabiny nepřítele, zorientujete se, několik ran možná utržíte, ale pak zabojujete a dáte KO ránu a jasně vítězíte. Nikdo nepochybuje o vašem vítězství, jasná převaha.

Zní to dobře. Ale co když nejsem schopný vůbec uvažovat o tom, že bych v životě překonal nějakou zeď, problém, závislost nebo depresi? Co když i přesto, že čtu tyhle verše, si vůbec, ale vůbec, ale vůbec nepřipadám jako vítěz?

On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal, jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? Jeremiáš 32:26-27 Hle, já jsem Bůh všeho stvoření. Je snad něco nad mé síly? Je snad něco, co bych nedokázal změnit ve tvém životě? Je snad něco, co bych úmyslně ignoroval ve tvém životě? Opravdu si to myslíš?

Věřím, že odpověď na tu otázku je skrytá ve tvé víře. Pokud v některé části svého života prohráváš, podléháš pokušení, nedokážeš odpustit, nemáš naději, motáš se v kruhu, pochybuješ o Bohu, pak se zaměř se ve svém každodenním životě a hlavně v oblastech, kde se necítíš jako vítěz na tyto dvě věci.

(1) Začni kultivovat svojí víru. Co tím myslím? Víra je od začátku do konce dar. Neznamená to ale, že ji nemůžeme kultivovat. V NZ například čteme o věřících, kteří měli velmi úzkostlivou víru (epiš. Korintským), která potřebovala mnoho kultivace. Není lepší začátek, než si uvědomit, že je to prosté. Podle Ježíšových slov může víru pochopit i malé dítě. Ježíš nenapsal o víře 1000-stránkový manuál. Vyprávěl lidem jednoduché zmínky jako je například:

Ježíšovo přirovnání - víra jako hořčičné zrnko zmůže nemožné. Amen, říkám vám, budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete téhle hoře: "Přejdi odsud tam" a ona přejde a nic pro vás nebude nemožné. Zrnko hořčice je velké 2mm, přesto po zasazení do země vyrůstá až do výšky 2,5m a jeho listy jsou tak mohutné, že v nich mohou hnízdit ptáci. Nejde o velikost víry. Růst víry není z malé na velkou, ale jde o kvalitu. I malá víra v nás rozptyluje malomyslnost. I malá víra rozhání temnotu. I malá víra přináší naději. I malá víra ví, že náš přirozený život směřuje ke konci, ale život, který nám dává Bůh, se každým dnem obnovuje.

(2) Osvoj si pokoru. Apoštol Pavel, když cituje všechna svoje vítězství, zároveň dodává: Ta síla překonat všechno co nás potkalo není z nás, ale je z Boha. Tento poklad však máme v hliněných nádobách, aby bylo zřejmé, že ta úžasná moc je Boží, a ne z nás. Ze všech stran zakoušíme soužení, ale nebýváme zdrceni; býváme bezradní, ale ne zoufalí; ⁹ býváme pronásledováni, ale ne opuštěni; býváme sráženi, ale nejsme zničeni. Nepřekvapuje mne to. Pavel byl Žid. Byl vychováván ke znalosti Písma. Izraelskému národu ve Starém Zákoně bylo znovu a znovu připomínáno - Vítězství patří Bohu. Když museli do války, pamatovali si: Boj je Hospodinův, ne náš!

Kdo si myslíš, že jsi? :: Velvyslanec

Tento příspěvek napsaný Ditou Targoszovou zachycuje její poznámky z prvního dílu seriálu Kdo si myslíš, že jsi?, který jsme probírali na setkáních Elementu v srpnu 2012.

Nová série, kterou dnes startujeme, bude odpovídat právě na otázku kdo vlastně jsme. Odpovědi budeme společně hledat v různých částech Bible. Jak uvidíme, odpovědí není jen jedno slovo, ale hned několik. Pokud bych se vás dnes zeptala na to, kdo si myslíte, že jste, pravděpodobně začnete odpovídat něco ve smyslu: Jmenuji se... Pracuji jako... Někteří by zmínili své akademické tituly. Jiní by zmínili svou rodinu - rodinný původ. Jsem student. Jsem maminka na mateřské dovolené apod. A na tom není nic neobvyklého. Všechny tyto odpovědi tvoří obraz o tom, kým jsme a jak se vnímáme. Nicméně my se společně v těch následujících 4 týdnech podíváme na čtyři důležitá prohlášení, která zazněla v NZ a všechna se nás týkají a jak postupně poznáme, měla by se stát přirozenou součástí toho, kým jsme. Jak sami sebe vnímáme.

V jedné z předchozích sérii - Praktický ateista - jsme si řekli, že už si velmi těžko dokážeme vybavit pravý význam toho, co znamená, když o sobě někdo řekne, že je křesťan. Zdá se, že pod tento pojem, se vejde mnoho definic, které si můžou protiřečit a znamenat protichůdné věci. Za křesťany se někdy považují lidé, kteří už zdaleka neberou bibli jako měřítko svého života. Může to být matoucí a nepříjemné vysvětlovat. Jak to, že jeden křesťan věří a jedná takto a jiný dělá úplný opak? Proto jsme si poukazovali na fakt, že mnohem přesnější definice pro člověka, který následuje Krista, je v Bibli slovo učedník.

Věřte mi, že nejde jen o malichernou terminologii - hrádky se slovy. Protože platí pravidlo: To, za koho se považujeme, ovlivňuje také to, co děláme. Pokud vím, kdo jsem, pak také vím, co se ode mne očekává. Co mám v určitých situacích dělat. Jak mám reagovat. Nebo co naopak dělat nemám. Bible nám je v tom nápomocná, protože zmiňuje rovnou několik konkrétních rolí, které odvozují konkrétní hodnoty a jednání. Bible je velmi konkrétní. Dokonce se neomezuje pouze na slovo učedník. Pokud čtete NZ, tak to pro vás nebude překvapení, pokud s Biblí začínáte, chtěla bych vás na tuto věc nasměrovat. Konkrétně se podíváme na tyto příměry: Velvyslanec, Přemožitel, Otrok, Mistrovské dílo

Velvyslanec je naše první téma, a znamená to ambasador, posel, zástupce, propagátor nebo diplomat. Místo, z kterého dnes budeme citovat, je: 2 Kor. 5:17-18: Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle je tu nové! To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy, na místě Kristově vás prosíme, dejte se smířit s Bohem! Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti.

Co si máme představit pod slovem ambasador? Ambasador je člověk, kterému byla dána autorita (mandát - akreditovaný diplomat), a který byl jmenován oficiálním zástupcem své země. Je vysílán, aby v zahraničí reprezentoval vládu své země. Dále můžeme definici také doplnit a rozšířit i o tzv. ambasadory dobré vůle, kteří pracují pro charitativní či humanitární a nevládní organizace po celém světě. Jejich úkolem je strhnout pozornost na nějaký problém, pomoci svými přímluvami u oficiálních vlád v nejrůznějších zemích -  především se věnují chudým, nemocným, uprchlíkům, obětem válečných konfliktů, pronásledovaným menšinám apod. Ambasador není formální papírová funkce - čestná funkce. Ambasador je vždy na místě, kde je potřeba. Ambasador jedná v něčí prospěch. Opouští své pohodlí bezpečné země, bezpečného domova a vydává se na misi. Ambasador reprezentuje určité hodnoty. Ambasador se přimlouvá za dobro druhých. S tímto obrazem se pojďme vrátit k tomu, co říká ap. Pavel ve svém dopisu církvi v Korintu.

Jsme tedy posly Kristovými. My jsme ti, které Bůh vysílá do mise. Reprezentujeme to, co Ježíš nazývá v evangeliu Boží království a jeho hodnoty. Problém je, že nám to může znít mírně přehnaně. Na křesťany přeci v dnešním světě není nikdo zvědavý. Na co si to tu budeme hrát?  Jenže, pamatujme si: To, za koho se považujeme, ovlivňuje také to, co děláme.

Pojďme si tedy něco říci o Kristově velvyslanci. Pavlova slova mají geniálně zvolené pořadí. Dokonalá posloupnost. My to někdy přecházíme a nevěnujeme tomu pozornost.  Pavel ne náhodou začíná slovy: Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle je tu nové! Pokud by totiž apoštol Pavel nezmínil to, co jsme si právě četli, mohli bychom se pouze částečně domnívat, co znamená, být Kristovým ambasadorem. Dělali bychom všechno to, co vidíme u ambasadorů dobré vůle, kteří se vydali do Bolívie, Číny, Sýrie, Nigeru. Ničím co bude následovat, nechci nijak snížit, co tito lidé dělají. Nesmírně si jich vážím. Jediný problém - a možná to není ani problém, je to fakt – je ten, že častokrát bojují s bezprávím, nemocemi, násilím a neuvědomují si širší souvislosti. Zlo má hluboké kořeny a to ne jen v tom, co vidíme okolo sebe, ale také v tom, co vidíme v sobě.

V úvodním prohlášení Kdo je v Kristu, je nové stvoření se Pavel vrací k tomu nejzákladnějšímu - což je evangelium. Opakuje nám tím  své vyznání, svůj postoj z Řím 1:16 Nestydím se za evangelium, je to moc Boží ke spasení pro každého... Evangelium je zpráva o tom, co pro nás Bůh udělal a čím se můžeme v Kristu stát. Je to zpráva o tom, že osobní vztah s Kristem je odpovědí na naše nejhlubší potřeby.

Častokrát si nedokážeme představit, co to znamená být Kristovým vyslancem. Zní to krásně, ale nedostižitelně. Považujeme se více za obyčejného křesťana, který není ničím zvláštní než Kristova ambasadora. Ruku na srdce, když jsem se ptala na začátku: Kdo si myslíš, že jsi?, kdo z vás si v duchu řekl sám sobě mezi těmi ostatními tituly: “Jsem Kristův ambasador?“ Všimněme si, že Pavel nedává žádné požadavky. Žádný požadavek na věk – starý/mladý, na sociální postavení – chudý/bohatý, duchovně zralý/právě obrácený, vzdělání apod.  Nejlepší ambasador je ten, který má zkušenost s evangeliem, kdo zažil odpuštění, naději, uzdravení, nasměrování, vysvobození. Vy jste uchopili nataženou Boží ruku a smířili jste se s Bohem. To samotné vám dalo zakusit kvalitu života, která se dá popsat jako světlo v temnotě. Nová kvalita života, hluboký pokoj, který má základ v přátelství s Bohem. Dalo by se to přirovnat ke stejné zkušenosti, jako mají ambasadoři z našich úvodních příběhů. Přicházejí ze zemí, kde není normální, aby někdo unášel nezletilé dívky do otroctví, aby se dětem nedostalo vzdělání, nebo je někdo verboval do války, aby lidé umírali na nedostatek pitné vody. Každý ambasador se musí naučit žít v napětí dvou odlišných realit: Temnota versus světlo. Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle je tu nové! To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření.

To znamená, že je to Bůh sám, který nás pověřil, abychom byli Jeho ambasadory. Pochybuju, že lidé ve tvé rodině, nebo škole, nebo práci za tebou přijdou a požádají tě, abys byl ambasadorem evangelia. Proč ne? To pověření není od lidí, ale od Boha. Pěkně to může vidět na Pavlově osobní zkušenosti: Ananiáš se bojí ujmout Pavla, protože nikdo nevěří, že se skutečně stal následovníkem Krista. Bůh k němu promlouvá: Jdi, neboť on je mým nástrojem, který jsem si zvolil, aby nesl mé jméno. A nejenom pověření je od Boha, ale je to i Jeho příběh.

Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. Když byl Ježíš na této zemi, smíření bylo jeho mise od začátku do samotného konce. Ježíš nepřišel svět soudit, Ježíš přišel svět zachránit, přinést smíření. A smíření zahrnovalo i jeho oběť na kříži. Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti. Ježíš miloval lidi, naplňoval jejich potřeby. Pokud vyučoval, bylo jeho učení k věci. Vidíme, jak se lidé dokázali ztotožnit s tím, co říkal. Žasli nad jeho moudrostí. Žasli nad způsobem, jak přiblížil obraz  starozákonního Boha, kterého oslovuje Abba - tati, tatínku, Otče nebeský... Chtěla bych nám všem připomenout, že naše poselství je právě o smíření. My jsme povolání, abychom sloužili tomuto smíření.

Ale je tu každodenní rozpor: Pravda versus úleva. Většina nevěřících nehledá pravdu, to co ale hledají, je úleva. Evangelium řeší (přináší úlevu) naši minulost, dává nám jistotu do budoucnosti, dává smysl našemu nynějšímu životu. To nám poskytuje možnost vzbudit v nich zájem i o pravdu. Lidé hledají někoho, kdo jim dá naději, kdo jim pomůže, kdo je povzbudí. Ježíš tomu rozuměl a soucítil se zástupy. Není právě toto důvod, proč Ježíš přitahoval zástupy? Někteří lidé považují zástupy v evangeliu skoro za zlo. Víme, že zástupy v několika důležitých momentech Ježíše opustily. Byly – kam vítr, tam plášť. Přesto! Bez srocení zástupu bychom nikdy nečetli příběhy, jakými byly např.: uzdravení posedlého chlapce, vzkříšení Jairovy dcery, uzdravení ochrnutého spuštěného střechou, uzdravení ženy s krvotokem a další jim podobné. Nikde u Ježíše nevidím znechucení, nad tím, že ne všichni ze zástupu uvěří. Že by se otočil a řekl, že to nemá cenu, že ho stejně zradí. Ne, tenhle postoj máme možná někdy spíše my. Zvěst, která je nám svěřena, je příliš vzácná na to, abychom s ní zacházeli s postojem "berte, nebo nechte být".

Nedokážu to vysvětlit, ale kdekoliv byl okolo Ježíše zástup, Ježíš začal jednat s konkrétním člověkem a jeho potřebou, dělal zázraky, vyháněl démony. To je důvod, proč věřím, že je i dnes nezbytné vytvářet okolo Ježíše zástup. Protože tehdy uvidíme Ježíše, jak pracuje v lidských životech. Uvidíme zázraky, o kterých čteme v evangeliu. My někdy děláme chybu, že lidem dáváme dlouhé diagnózy, ale málo léčení. Nadáváme na temnotu, místo abychom zapálili svíčku. Pokud nemám k druhým lidem lásku, pokud mě nezajímají, pokud mi jde jen o mé vlastní potřeby, měl bych si položit otázku, je-li opravdu v mém životě Kristus!

Pokud nejsme Kristovými ambasadory, kým tedy jsme? Co nebo koho jiného reprezentujeme? Ježíš přesně věděl, koho reprezentuje. Koho zastupuje. Čí vypráví příběh. Neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil vůli svou, ale abych činil vůli toho, který mě poslal. Stejný postoj učí své následovníky v modlitbě: Přijď tvé království. Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi.