Aplikace odpuštění

Vítejte zpět u série LifeApps, kde se díváme na aplikace z Bible pro následovníky Krista, které ti pomohou vybudovat zdravý život a především zdravé a úspěšné vztahy. Jenže to nejsou jen nějaké principy, které bys měl znát. Ne, poznání dobrých principů ti nepomůže, pokud je zároveň nezačneš aplikovat, to je používat ve svém životě. Musíš je používat, protože aplikace je všechno. Znát životní principy bez jejich zapracování do života tě svádí k imaginárnímu pocitu, že jsi zdravější, než doopravdy jsi. Máš za to, že jsi dobrý, protože to umíš popsat a umíš o tom hezky mluvit, ale pokud je zároveň neaplikuješ, je to jen salónní poznání. 

Dám vám příklad. Když jsem se začal učit anglicky, všiml jsem si, že jsou dva druhy studentů angličtiny. Jedni se snaží našprtat všechna potřebná slovíčka, a když se potkají s nějakým cizincem, nechtějí moc mluvit, dokud si vnitřně nejsou jisti, že to dokážou říct bez chyby. Raději tedy mlčí. Nepoužívají to, co znají. Pak je druhá skupina studentů, kteří pro změnu okamžitě používají to, co znají do praxe, kdykoliv někoho potkají, mluví s ním, a to přesto, že mají legrační akcent, falešnou výslovnost a nedokonalá slovíčka. Všiml jsem si, že tito lidé se anglicky naučí rychleji a lépe než ti, kteří konverzaci cvičí na sucho. Víte, jak se Dita naučila anglicky? Oba jsme začali zhruba ve stejnou dobu, a Dita uměla vcelku dobře, ale nechtěla mluvit, protože si nebyla jistá. Vždycky se obracela na mě, abych ji přeložil, co chtěla říct. Nechtěla aplikovat svou úroveň poznání, chtěla nejprve tuto úroveň zvýšit a aplikovat ji, až by se cítila jistější. A tak jsem se rozhodl, že ji k vyšší úrovni pomohu: přestal jsem ji překládat. Když se při rozhovoru s nějakým naším přítelem ze zahraničí otočila na mě, abych ji pomohl, já jsem řekl: Řekni si to sama. Cizinec viděl, že mezi námi probíhá diskuse a že se nemám k tomu, abych ji pomohl, takže to vytvořilo tlak na aplikaci. Dita to zkusila, protože ji nic jiného v tomto tlaku nezbývalo. Výsledek je ten, že v angličtině kázala na takových místech jako je Anglie, Dubaj, Indie nebo Amerika.

Důvod, proč vám vyprávím tento příběh, je morální ponaučení z příběhu. Ne, není to neochota pomáhat. Poučení z příběhu je to, že když se rozhodneš aplikovat své nedokonalé poznání ve svém životě, pravděpodobně tě to posune rychleji k lepším výsledkům a zdravějšímu životu. Pokud budeš jen čekat, až budeš umět něco dokonale, nikdy se dokonalým nestaneš. To platí o životě obecně, ale hlavně to platí o naší dnešní aplikaci, ve které je zcela nezbytné ji uvést do praxe i když v tom nejsi dobrý nebo zkušený. Tvůj život na tom stojí a padá. Tento dobrozvyk doslova přinese do tvé situace životodárnou sílu. Dnes se podíváme na aplikaci, kterou zoufale potřebujeme ve chvílích, kdy shledáváme, že důvěřovat je nemožné. Je to aplikace odpuštění.

Odpuštění je aplikace na náš hněv, který je frustrací nenaplněných očekávání, o kterých jsme mluvili minulý týden. Následkem mezer mezi sliby a realitou se u nás rozvine hněv v různých podobách: Možná jsi cholerik a vybuchuješ. Možná reaguješ pro změnu ironii a sarkasmem nebo potlačovaným hněvem. Dnes chci mluvit o zvláště nebezpečném projevu našeho hněvu, a tím je zášť. Zášť je postoj pomsty, která říká něco ve smyslu: „Tohle ti nikdy neodpustím!“ Mám však na vás otázku: Opravdu zášť funguje? Znáte někoho, kdo si drží zášť jako ventil svého zranění a hněvu, a komu to pomohlo mít lepší rodinu, lepší vztahy a lepší život? Upřímně? Neznáme, že? Tak proč si zášť a touhu po pomstě pěstujeme? Jasně, určitě bys mi teď mohl říct dobré důvody, proč nemůžeš odpustit. Možná je to moc čerstvé, možná ti někdo opravdu zle ublížil. Co ovšem musíš vědět, je fakt, že člověk, který neodpustí, je nejvíce trpícím člověkem zášti.

Pokud jsi dnes tady jako nevěřící nebo hledající člověk, upřímně si myslím, že ti odpuštění v životě také pomůže. Ale zároveň máš možnost si vybrat neodpustit. Je to tvoje volba. Pokud jsi ovšem následovníkem Krista, pak nemáš vůbec na výběr. Odpuštění není volba, je to nutnost. Jasně, chápu, že neznám tvou situaci, a za chvíli se mrkneme na to, co odpuštění je a není. Nicméně pokud jsi následovníkem Krista, odpuštění není aplikace, kterou se můžeš rozhodnout uložit k ledu. Je to tvůj úkol, jak porazit zášť. Člověk, který si uvědomuje, že mu bylo odpuštěno, získává morální sílu na to, aby mohl odpustit. Samozřejmě i nevěřící člověk může odpouštět, ale upřímně, jde to těžce, protože nemá tuto morální sílu. Znamená to, že pro následovníka Krista je odpuštění jednoduché? Ne, to určitě ne. Ale morální síla plynoucí z faktu, že si Ježíš vybral neurozené a nedokonalé a odpustil jim, nám dává náskok. Ne ještě vítězství v boji se záští, ale náskok určitě. Musíme si ovšem zvolit to, že budeme odpuštění praktikovat aktivně a agresívně i když v něm nejsme zrovna moc dobří. Každým malým dílčím vítězství v odpuštění ale vytváříme návyk, který poráží zášť.

Poslechněte si, co říká na toto téma apoštol Pavel: Efezským 4:31 Veškerá hořkost, hněv, zuřivost, křik i urážky ať vás opustí spolu s veškerou záští. Slovo „opustí“ znamená doslova oddělit se od něčeho nebo zbavit se něčeho. Je to, jako bys vešel do dveří, kde je pavučina, která je namotaná v rohu a ty do ní omylem vrazíš hlavu. Stalo se ti to někdy? Mě při mé výšce docela často. Co uděláš? Začneš to ze sebe trhanými pohyby rychle sundávat. Zažili jste to někdy? Tak to přesně je význam slova „opustit“. Všimli jste si slova „veškerá zášť“? Zášť je obecně zlý a pomstychtivý postoj k druhému. 

Co radí na vyřešení těchto emocí? Efezským 4:32 Buďte k sobě navzájem laskaví a milosrdní. Odpouštějte si navzájem, tak jako Bůh v Kristu odpustil vám. Jako kontrast k hořkosti a urážkám Pavel navrhuje laskavost a milosrdenství. Pak ovšem oddává slovo, které je jádrem našeho řešení: odpuštění. A ne ledajaké odpuštění, ale stejného typu, jaké k nám projevil Kristus! To je ten morální imperativ, o kterém mluvím. Odpuštění totiž není myšlenka, která vždy vládla světu. Ne, podobně jako pokora byla považována za slabost. Díky Kristu si dnes ve světě ceníme jak pokory, tak odpuštění jako pozitivní a silné hodnoty.

No jo, říkáš si, stejně neznáš můj příběh, proč je tak těžké odpouštět. Pavel na jiném místě ale píše, že odpuštění není jen pasivní nebo útrpná role, kterou na sebe bereš, protože ses rozhodl nemstít. Naopak, Pavel tvrdí, že odpuštění je agresivní. Odpuštění je aktivní. Podívejte se, co napsal církvi do Říma. 

Římanům 12:17 Nikomu neodplácejte zlo zlem. Ať všichni vidí, že vám jde o dobro. Všimněte si, že v tomto verši Pavel jasně říká, že to, co ti někdo udělal, bylo zlé. Odpuštění nespočívá v marginalizaci zranění ve stylu: Zase se tolik nestalo. Pokud totiž může být něco uvedeno jako polehčující okolnost pro viníka, díky čemuž jeho provinění zlehčíme, pak nepotřebujeme tolik odpuštění. Naopak to potřebujeme nejvíce tehdy, kdy není nic, co můžeme říct na svou omluvu. Tam je odpuštění nejvíce potřeba. Ne tam, kde se něco jen stalo, ale tam, kde někdo udělal vůči tobě zlo. Římanům 12:18-19 Pokud záleží na vás, mějte se všemi lidmi pokoj. Nemstěte se sami, milovaní, ale dejte místo hněvu - je přece psáno: "Má je pomsta, já zjednám odplatu, praví Hospodin." Pavel píše, že lidé, kterým bylo odpuštěno, odpouští. To má za následek druhou věc. Tito lidé nechávají odplatu za zlo na nich učiněné na Bohu. Nevím, jestli to chápeš. Znamená to, že Bůh tě mstí.

Ale pak přichází ono agresivní a aktivní odpuštění. Odpuštění, které vytváří dobrozvyk. Odpuštění, které dokáže převrátit tvé vztahy naruby. Římanům 12:20-21 Právě naopak: "Hladoví-li tvůj nepřítel, dej mu jíst, a pokud žízní, dej mu pít. Tím, že to učiníš, shrneš mu na hlavu žhavé uhlí." Nenech se přemáhat zlem, ale přemáhej zlo dobrem. 

Nahrneš na hlavu uhlí? To se mi líbí! Ale čím to uhlí nahrneš? Tím, že jsi dobrozvykem přemohl zlozvyk. Pavel jasně píše, že zlo tě může přemoci záští. Jako následovník Krista máš náskok, máš morální základ pro odpuštění, který je jinak ve světě a historii naprosto nepřekonaný a nesrovnatelný. Přesto však jako následovník Krista můžeš podlehnout zlu. Ale nemusíš. Pokud přemáháš zlo dobrem. A tím je aktivní, dokonce bychom mohli říct agresivně aktivní odpuštění. 

Rabíni říkali, že každý má povinnost odpustit třikrát. Petr přichází za Ježíšem a ptá se ho, kolikrát si to myslí on, že má odpustit. Snad až sedmkrát (2x více než musí + 1 navíc)? Ale Ježíš říká sedmdesát sedmkrát. Pointa je v tom, že odpuštění není čárečka, kterou si počítáme, ale životní styl, ve kterém žijeme. Proto také Ježíš jasně říká, že to, jak my jsme schopni odpouštět ostatním, ovlivňuje to, jak Bůh odpouští nám. Vnitřně chceme, aby někdo odplatil naše zranění. Poselství odpuštění je naprosto radikální koncept (proti přírodě). Co tedy vlastně je a není odpuštění?

Vždy, když mluvím o odpuštění, lidé se mě pak ptají, zda to znamená zapomenout. Nebo jestli se mají chovat tak, jako by se nic nestalo. Odpuštění ale není ani jedno z toho: Odpuštění není totéž jako omluvení. Omlouváme se díky existenci polehčujících okolností. Odpuštění je potřeba právě tam, kde nejsou žádné polehčující okolnosti. Pokud naše chování dokážeme obhájit, nepotřebujeme ho. Odpuštění není zapomenutí. Pokud bychom věřili v zapomínání, pak bychom potřebovali skutečně špatnou paměť. Jistě, Bůh zapomíná naše hříchy, ale to není kvůli špatné paměti. On se zkrátka rozhodl nepoužívat naše hříchy jako důkaz proti nám. Odpuštění je potřeba právě tam, kde nedokážeme zapomenout. Odpuštění není totéž jako smíření nebo obnovení důvěry. Třetí neznámější omyl říká, že když nám někdo odpustil, musíme se chovat, jakoby se nic nestalo a mít znovu stejnou úroveň důvěry, jakou jsme měli před zraněním. Ale odpuštění je něco jiného. Odehrává se v nitru odpouštějícího a nemá vliv to, jestli si to viník zaslouží nebo se omluví. Smíření vyžaduje znovu vybudování důvěry, což chce hodně dlouhý čas a chuť na obou stranách. Odpuštění se týká minulosti. Odpuštění znamená, že někomu nepočítáme jeho dluh. Necháme plavat to, co nám ten druhý udělal. Na odpuštění stačí jeden. Smíření se týká přítomnosti. Dojde k němu, když se druhý omluví a přijme odpuštění. Na smíření je třeba dvou. Důvěra se týká budoucnosti. Týká se jak toho, co jste ochotni znovu riskovat, tak toho, čemu se otevřete. Druhý musí svým jednáním dokázat, že si důvěru zaslouží, než mu ji opět dáme.

Odpuštění je vyžadováno tam, kde omluvy, zapomenutí ani tolerance nejsou dostatečné. Odpuštění ve skutečnosti znamená, že se vzdávám práva tě zranit zpátky. Je to popření zákona pomsty ve prospěch milosti. Odpuštění začíná tím, že se vzdáme touhy po pomstě. Neznamená to, že by spravedlnosti nemělo být učiněno zadost. Ale znamená to, že se rozhodneme nevyžadovat retribuci. (oko za oko a zub za zub) Druhá fáze odpuštění zahrnuje nový způsob vidění a cítění. Když jsme hluboce zraněni, nevidíme osobu, ale pouze vnímáme bolest. Odpuštění znamená, že se budeme snažit porozumět druhé osobě. Třetí fáze odpuštění, ta nejtěžší, je to, že se dostaneš do bodu, kdy přeješ viníkovi vše dobré. Dokonané odpuštění přeje viníkovi dobré, i když nezastírá, že on koná či konal zlé. Takové odpuštění udělá slovy Pavla agresivní věc: Nahrne řežavé uhlí na hlavu viníka tím, že hladoví-li tvůj nepřítel, dej mu jíst, a pokud žízní, dej mu pít. Takové odpuštění je radikální, těžké, ale naprosto převratné. Takové odpuštění dělá první krok. Takové odpuštění staví na morálním základě Krista. Takový dobrozvyk dělá radost Bohu, obnovuje důvěru a proměňuje svět.

Aplikace důvěry

Vítejte zpět u série blogů založené na přednáškách z Elementu pod názvem LifeApps, kde se díváme na několik aplikací z Bible pro křesťany. Věřím, že i když nejsi křesťanem, můžeš je ve svém životě také použít, ale je logické, že když se tyto pravidla týkají lidí, se kterými Bůh už vztah má, budou fungovat nejlépe tehdy, když s ním vztah budeš mít. Už jsme si řekli, že aplikace je všechno. Věřit je fajn, chodit do církve nezaškodí, ale jen to, co děláš, co aplikuješ, je skutečně život měnící. 

Víte, někdy se nacházíme v „pasti vědomostí“. Máme za to, že budeme zralejšími, duchovnějšími nebo lepšími lidmi když budeme znát více informací, nebo budeme lepšími věřícími tehdy, když budeme znát více informací o Bohu, nebo když, řečeno duchovním jazykem, budeme mít hlubší vyučování. Jenže to je mýtus. K tomu, abychom byli zralými věřícími, potřebujeme především aplikovat to, co už známe, a to v kontextu vědomých vztahů (třeba díky malé skupině přátel), tak, aby nás to vedlo ke službě, a také ke štědrému a zodpovědnému životu. Dnes žijeme v době, kdy jsme natolik ponořeni do vědomostí (máme mnohonásobně větší vědomosti za jediný rok života, než měli naši předkové za celý svůj život), že nám někdy nedochází, že vědomosti samy o sobě z nás zralé a efektivní lidi neudělají. A tak stíháme seminář za seminářem, čteme knihu za knihou, a navštěvuje všemožné konference, jenže pokud své znalosti neaplikujeme a nebudeme se této aplikace držet, nakonec nám budou tyto vědomosti úplně na nic.

Jsem fanoušek vzdělávání, ale obecně vzato potřebujeme mnohem více, aby nám někdo připomenul to, co už dávno víme, než aby nás někdo učil nějaké hluboké nové věci. Ježíš by souhlasil. Podle svého fiktivního příběhu o dvou stavitelích nám ukázal, že důležité není slovo slyšet, ale řídit se jim, nebo jinými slovy, zapracovat ho do svého života. Ježíš tvrdil, že ten, kdo jeho slova zapracovává do života, je jako muž, který vytváří dobrozvyky, a když pak přijdou záplavy, dům jeho života obstojí, protože je postavený na skále, na rozdíl od těch, kteří jen principy slyší, ale neaplikují. Jim jejich dům spadne, protože neobstojí zátěžovým testem životních těžkostí. To je důvod, proč se na tyto aplikace spolu díváme: chci vám pomoci vytvořit dobrozvyky, které vám přinesou svobodu, radost a štěstí, přestože na začátku vypadají jako omezující zákon. Boží aplikace jsou podle Jakuba něco jako „zákon svobody“, který nám Bůh nedává pro to, aby nás svázal, ale naopak, aby nás (podle překladu Slova na cestu) vedl k činům, které nám přinesou radost a štěstí. Když žiješ podle aplikací Bible, na první pohled to vypadá jako omezení nebo břemeno. Nakonec ale naše životní bouře, do kterých se dostáváme kvůli nekonzistentnosti života, prověří, na jakých základech stojí náš život.

Naší druhou aplikací, na kterou se dnes podíváme, je aplikace důvěry. Nebudu dneska mluvit o důvěře v Boha, ale o důvěře mezi lidmi, na pracovišti, v rodinách a mezi přáteli. Podíváme se na velmi důležité místo z Bible ohledně důvěry. Tvé vztahy jsou totiž tak silné jak je silná tvá důvěra. Pokud nemůžeš důvěřovat, pokud nechceš v důvěře riskovat, pak se nikdy nebudeš moci vztahově uvolnit a růst. Dvě věci činí důvěru tak těžkou: co vidíš a kdo jsi. Někdo řekl, že něco udělají a já jsem viděl, že to neudělali, a to narušilo mou důvěru a teď je pro mě těžké těm lidem důvěřovat. Pak je ale ještě těžší věc, proč nedůvěřujeme, a to je to, kým jsme. Vyrostl jsi v nějaké rodině, měl jsi špatné zkušenosti se svou rodinou, manželem nebo tchýní, a ty ses naučil, že nemáš důvěřovat. Jenže, jako křesťané jsme vedení k důvěře. Podíváme se do jedné z nejdůležitějších a nejznámějších kapitol v Novém Zákoně, a to je 1. Korintským 13. Této kapitole se přezdívá kapitola lásky, a je docela velká šance, že pokud ses někdy zúčastnil křesťanské svatby, slyšel jsi ji tam číst.

Pavel v téhle kapitole mluví o tom, co je láska. 1. Korintským 13:4-6 Láska je trpělivá, je laskavá, láska nezávidí, láska se nevychloubá ani nepovyšuje; není hrubá, nehledá svůj prospěch, není vznětlivá, nepočítá křivdy, není škodolibá, ale raduje se z pravdy; Nepočítá křivdy? To znamená, že si nezaznamenáváš to, jak ti někdo ublížil (a to ani mentálně)! Není škodolibá? Co to znamená? Škodolibost je čekání na to, až uděláš chybu. A když ji někdo udělá, hned vyskočíš a řekneš: Ha! Je to tady! Já jsem věděl, že to uděláš! To je škodolibost, čeká na chybu, aby ji mohla pranýřovat. Ne, láska se raduje z pravdy, tedy jinými slovy, láska čeká na to, až uděláš správnou věc. Z této správné věci se pak raduje.

Poté, co tohle Pavel napsal, to vypadá, jakoby si dal malou pauzu a hned po ní napsal čtyři velmi krátké věty, krátké principy, krátké fráze, které se všechny týkají důvěry. 1. Korintským 13:7 (Láska) všechno snáší, všemu věří, vždycky doufá, všechno vydrží. Počkej, všechno? Všemu? Vždycky? Všechno? Ano, láska se vždycky naklání na tvou stranu! To je smysl lásky a důvěry. Pavel říká, že láska důvěřuje v pochybnostech.  Láska nachází vstřícné vysvětlení toho, co se stalo. Mezi slibem a naplněním je často díra a zklamání. Láska říká: Jaké jiné vysvětlení této situace může být? 

Láska si volí důvěru místo podezřívavosti. V každém vztahu jsou očekávání a opravdové zkušenosti. To je ta mezera mezi očekáváním a skutečností. Když máme mezeru, my si volíme, co do mezery vložíme. Máme za to, že to byla jejich zodpovědnost, ale skutečností je, že ty máš plnou kontrolu nad tím, co vložíš do mezery zklamání mezi očekáváním a realitou. Láska si volí důvěru, ne podezřívavost. Platí to o jakémkoliv vztahu, a všichni to známe. Někdo nám něco slíbí, nesplní to, a my hledáme důvody, proč to člověk udělal nebo neudělal. Nebo co si myslel nebo nemyslel. Nezažili jste, že se na vás někdo zatvářil blbě a vy jste hned hledali důvody nebo motivy? Láska si ale volí lepší místo předpokládání špatného. Ve zdravém vztahu obě strany jdou do přehnaných extrémů, ve kterých věří tomu nejlepšímu. Každý průzkum to potvrzuje: láska skutečně je slepá. Pavel má pravdu, láska vždy věří, vždy důvěřuje.

Co ale dělat s důvěrou, když důvěřovat nemůžeš nebo nedokážeš? Odpověď je tak jednoduchá, že ji všichni znáte (ale znát byste nechtěli). Připraveni? Tady je to: Když si nemůžeš zvolit důvěřovat, musíš si zvolit konfrontovat. Pokud jsi v situaci, že nedokážeš věřit druhému, pak máš před sebou jedinou možnou cestu: jít do konfliktu. Mimochodem, to je důvod, proč Ježíš dává takový důraz na správný postup v konfrontaci: Když ti někdo ublíží, máš jít a udělat tento krok, a pak další krok a pak ještě další krok. Takhle Ježíš v jiných situacích nevyučuje, tak proč ohledně konfliktu? Je to proto, že konflikty a konfrontace jsou nevyhnutelnou součástí vztahů. Kvůli uzdravení vztahu musíš konfrontovat. Ve skutečnosti Ježíš učí, že musíš udělat první krok, ať jsi na jakékoliv straně problému: Když proti tobě bratr zhřeší, máš jít a napomenout ho. A když jdeš před Boha a vzpomeneš si, že jsi zhřešil proti bratru, musíš jít a omluvit se. Je to nekonzistentní postoj, který přesně vyjadřuje ducha Kristova: za všech okolností děláš první krok ty.

Problém však je, že my nechceme jít do konfliktu. Co děláme? Pomlouváme. Místo, abychom mluvili k někomu, mluvíme o někom. Dokonce, i když nepomlouváme, máme v hlavě imaginární rozhovory, ve kterých akorát vyrůstá kořen hořkosti. A pak se ptáme: „Co je špatně?“ Dozvíme se, že nic. Proč si ale ten druhý myslí, že něco je špatně? Protože vysíláme ty vlny až k výbuchu. 

Co tedy učí Ježíš? V momentě, právě v tom momentě, kdy je mezera mezi slibem a realitou, konfrontuj. Jak? Zeptej se na vysvětlení a předpokládej, že ten druhý bude mít dobré vysvětlení. Neptám se proto, že nedůvěřuju; předpokládám, že máš vysvětlení. Jsi pozdě? Asi byla nehoda, onemocněl jsi. Prostě očekávám, že existuje nějaké dobré vysvětlení, proč se nestalo to, co jsi slíbil. Tohle je konfrontace, která také zároveň komunikuje důvěru a otevřené dveře. Říkáš si, že nejsi v konfliktu dobrý? Super. To pravděpodobně znamená, že v tom budeš lepší. Určitě jsi totiž zažil konfrontaci s někým, kdo konflikty miluje. To moc šťastný čas nebyl, že? Nemůžeš se ale skrývat za svou neochotu ke konfliktu, protože to jednoho dne praskne a bouchne a bude to zlé. Bojíme se také, že když půjdeme do konfrontace, ztratíme vztah (a nutno říct, že se to někdy opravdu stává). 

Přesto je jen máloco tak důležité pro zdraví vztahu a pro aplikaci důvěry, jako mluvit pravdu. Ovšem upřímnost není to, že řekneme, co máme na srdci bez ohledu na to, jak to říkáme. Pavel popisuje v listu Efezským 4:15 princip:  Místo toho máme mluvit pravdu v lásce. Pravda bez lásky je tvrdá a suchopárná, a láska bez pravdy je plná přetvářky a snahy se zalíbit za všech okolností. Spojení přirozeně hledá, přemýšlí a chce to nejlepší. Když však nedokážeme věřit v nejlepší, pak se musíme zeptat na realitu. Mimochodem, nevšimli jste si, že většinou, když nám někdo vysvětlí, co se stalo, že si uvědomíme, že byl důvod?

Co když tedy nedokážeš důvěřovat? Mám pro tebe pár rad. První skupina jsou lidé, kteří nemohou nebo nedokážou věřit prakticky komukoliv. Udělej jednu věc dneska večer doma: Řekni nahlas (opravdu důležité, abys řekl nahlas) třikrát „Je pro mě těžké lidem důvěřovat.“ Počkej, pro MĚ je těžké? Ano, díky tomu uvidíš, že máš moc se rozhodnout věřit. Pro ty z nás, kteří jsou obecně důvěřiví lidé, a nemají problém prakticky s nikým, kromě té jedné osoby: Zeptej se: Co mohu udělat, abych přerušil cyklus nedůvěry? Protože láska všemu věří, vše vydrží… Co můžeš ty udělat? Rozhovor? Konfrontace? Co kdyby sis s tím člověkem sedl a řekl mu: „Chci ti důvěřovat, ale potřebuji vysvětlení.“ a prokázal mu tím svou ochotu důvěřovat? Nakonec, víte, co učí Ježíš? Dělejte druhým to, co byste chtěli, aby lidé dělali vám. Když se podaří tobě vybudovat mezeru mezi očekáváním a realitou, jak chceš, aby lidé jednali s tebou? Chtěl bys, aby věřili, aby předpokládali, tomu nejlepšímu.

Abychom to shrnuli, v každém vztahu jsou očekávání a sliby. V každém vztahu je také realita, která nenaplňuje všechna očekávání a sliby. Mezi očekáváními a realitou tak vzniká mezera, ve které jsme to my, kdo se rozhoduje, co do ní vloží. Pavel nás učí, že v téhle situaci se láska kloní k důvěře, a když nemůžeme důvěřovat, pak se ptáme, a ptáme se rychle, a ptáme se těch, kterých se to týká. Umíš si představit, že bys aplikoval důvěru do svých vztahů? 

(1) Když je mezi mým očekáváním a mou zkušeností mezera, budu věřit tomu nejlepšímu. 

(2) Když jiní lidé budou o tobě předpokládat zlé, zastanu se tě. 

(3) Když má zkušenost začne ničit důvěru, přijdu přímo za tebou. 

(4) Když vím, že nedokážu splnit své sliby, řeknu ti to dopředu. 

(5) Když mě budeš konfrontovat ohledně mezer, které jsem vytvořil, řeknu ti pravdu. 

Většina lidi touží po důvěře. A když ty nabídneš důvěru, většina lidí touží být důvěryhodným. To je aplikace důvěry.

Aplikace povzbuzení

Vítejte zpět u série blogů založené na přednáškách z Elementu pod názvem LifeApps, kde se díváme na několik aplikací z Bible pro křesťany. Ovšem, i když nejsi křesťanem, můžeš je také ve svém životě použít. Jsem totiž přesvědčen, že uplatnění těchto aplikací učiní tvůj život moudřejším, lepším a zdravějším. Nemusíš být věřící, abys tyto aplikace mohl začít používat ve svém životě. Pokud ovšem jsi následovníkem Krista, pak tyto aplikace skutečně pro tebe platí. Máš si je, moderním jazykem řečeno, stáhnout do svého přístroje a začít je pravidelně používat. Vůbec totiž nestačí o těchto aplikacích vědět nebo je dokonce jen popsat. Musíš je používat, protože aplikace je všechno, protože jen to, co děláš, co aplikuješ, je skutečně život měnící. Principy Bible jsou „zákonem svobody“, který nám Bůh nedává pro to, aby nás svázal, ale naopak, aby nás (podle překladu Slova na cestu) vedl k činům, které nám přinesou radost a štěstí. Když žiješ podle aplikací Bible, na první pohled to vypadá jako omezení nebo břemeno. Nakonec ale naše životní bouře, do kterých se dostáváme kvůli nekonzistentnosti života, prověří, na jakých základech stojí náš život. Přesně to vyučoval Ježíš, který někoho, kdo jeho slova zapracovává do života, přirovnává k muži, který vytváří dobrozvyky na své zlozvyky, a když pak přijdou záplavy, dům jeho života obstojí, protože je postavený na skále, na rozdíl od těch, kteří jen principy slyší, ale neaplikují. 

Naší první aplikaci, na kterou se dnes podíváme, je aplikace povzbuzení. To není zrovna aplikace, bez které se nedá žít, že? Doufám ovšem, že jak dnes uvidíte, mít někoho, kdo nás povzbudí, a povzbuzovat někoho jiného, je důležitější, než se zdá. Dám vám příklad. Někdy cestuji do různých zemí, kde mě církve nebo jiné instituce zvou přednášet. Před několika lety jsem kázal v jedné církvi v Texasu, a těsně předtím než jsem byl pastorem pozván na pódium, začal mluvit o minulém týdnu. Říkal: „Přátelé, jak víte, minulý týden jsem tu nebyl a měli jsme hostujícího řečníka. Během týdne jsem si poslechl jeho přednášku a musím říct, že řekl několik opravdu hloupých věcí, ve které tady u nás v církvi nevěříme.“ Pak začal líčit jednu věc po druhé a vždy k tomu říkal, jak tomu (samozřejmě správně) věří u něho v církvi. Nakonec svého asi pětiminutového přednesu pak tento pastor řekl: „Takže teď už víte, že nemáte věřit tomu, co náš hostující řečník řekl. A dnes, přátelé, tady máme také hostujícího řečníka!“ Při těchto slovech a po tomto úvodu mě pozval na pódium! Opravdu skvělý start na přednášku. Takže jsem začal slovy: „Příští týden zde pravděpodobně uslyšíte, že minulý týden jste tu měli hostujícího řečníka…“ Všichni jsme měli podobné konverzace nebo slyšeli podobné poznámky, které nás rozhodně nepovzbudily.

V našich konverzacích je určitý poměr mezi povzbuzováním a kritikou. Podle jistého výzkumu jedné univerzity existuje v průměru na každé povzbuzení šest různých kritických poznámek. Když tě někdo povzbudí (třeba slovy: Díky, že jsi takový dobrý manžel; Díky, že jsi dobře studoval; Díky, že jsi to pro mě udělal) uslyšíš šest různých kritických poznámek (Proč nejsi jako tvůj bratr; Proč jsi neudělal tohle; Proč se pořádně neučíš). Znáte to? Ve skutečnosti, kritických poznámek je tolik, že někteří máte pocit, že nikdy neslyšíte nic povzbudivého vaším směrem. Na druhou stranu, máme za to, že my nekritizujeme, pouze říkáme pravdu. Mluvit pravdu je jistě důležité, vždy mi byli sympatičtí lidé, kteří byli upřímní. Ale pokud má onen výzkum pravdu, a já se obávám, že ano, pak problém není v našich kritických poznámkách, ale v poměru kritiky vůči povzbuzení. Tenhle poměr totiž vysvětluje hodně, ne? Proč asi máme tolik jedovatých toxických situací v rodinách, na pracovištích nebo v církvi? Je to proto, že jsme přirozeně taženi k negativním rysům osobností, nebo vůbec k negativním situacím. Jak říkají novináři, dobré zprávy noviny neudělají. Navíc, povzbuzování je hezké, ale nepovažujeme ho za urgentní nutnost. 

Cílem dnešního dobrozvyku je změnit poměr naší řeči mezi povzbuzením a kritikou. Schválně, zkuste se zamyslet nad svým posledním týdnem: jaký byl tvůj poměr mezi kritikou a chválením? Když jsi s někým něco řešil, ať už to byla manželka, spolupracovník nebo dítě, měl jsi tendenci chválit nebo kritizovat?

Každý máme tři kruhy konverzací: Vnitřní kruh kam patří rodina, přátelé, apod., které bereme jako samozřejmost; druhým je kruh vlivu, kde patří vztahy v práci nebo škole, spolupracovníci, spolubydlící; třetím kruhem jsou běžné životní konverzace, což jsou lidi, které potkáváš, nebo náhodné kontakty. Co kdybychom svou roli v těchto kruzích viděli ne jako nutnost nápravy, ale jako příležitosti? Král Šalamoun byl ve své době považován za nejmoudřejšího a nejbohatšího člověka pod sluncem. V Bibli máme jeho několik knih, mezi nejoblíbenější je pravděpodobně kniha Přísloví. V ní píše tato slova: Přísloví 11:25 Kdo jiné svlažuje, sám bude zavlažen. 

Šalamoun předpokládá, že všichni potřebujeme být povzbuzeni, a to ve všech kruzích konverzace. Potřebuješ i ty povzbudit? Ano, pokud jsi naživu. Pokud dýcháš, potřebuješ povzbuzování. Potřebuješ zavlažit. Potřebuješ občerstvit. Vezměte si třeba klasickou situaci v manželství. Dámy, řeknu vám něco o mužích, co se jim líbit nebude a s čím ani nemusí souhlasit. Ve skutečnosti to budou popírat. Je to klasický mužský strach. Každý muž zápasí s pocitem nehodnosti. Vnitřně se ptá: Mám na to? Mám na tu práci, mám na tenhle vztah? Všichni s tím zápasíme, a popíráme to a nechceme to. Co v takové chvíli nejvíce potřebujeme? Povzbuzení, že na to máme! Muži, víte, co si pro změnu říkají ženy? Ptají se samy sebe: Všiml si mě? Jsem pro něj vzácná? Sluší mi to? Všiml si, jak mám toho hodně? Pomůže mi? Jak všichni víme, chlapi jsou někdy natvrdlí, a tak nic neříkají. Co dělají ženy? Ženy čekají. Čekají, jestli si všimneš. Všeho: nového sestřihu, neumytého nádobí, atd.

A když máš děti? Co když máš dceru? Má na ni vliv to, co ji říkáš? Pokud nic neřekneš, ať už proto, že sis nevšiml, nebo proto, že nevíš, že máš něco říct, kde budou mladé dámy hledat hodnotu? V tichu se mladé dámy poměřují stylem, váhou, stylem a čímkoliv jiným, co jim tento svět nabízí jako své povzbuzení, přitom všechno, co dívky chtějí jen podvědomě slyšet je: Všiml si mě někdo? Když jsme u rodinných vztahů, víte, kdy nejvíce chválíme jiné? Na pohřbu. Tam říkáme, jak to byl úžasný člověk, jak nám pomáhal, jak nám bude chybět. O mrtvých tam říkáme jen dobré věci. Jakoby najednou kritika nebyla až tak důležitá. Je tam jen jeden problém. Mrtvý už to neslyší. Nebylo by lepší vzít růže lásky a povzbuzení z hrobu a dát je člověku, dokud je stále ještě naživu? Pokud totiž nejsi opatrný, přirozeně sklouzneš k poměru šesti kritických poznámek k jedné pochvale. Víte, kolik firem zapomíná na poděkování? Když se něco podaří, je to bráno jako samozřejmost, ale když se něco pokazí, pak je to vždycky problém. Copak jste si nevšimli, že úspěch má mnoho otců, ale selhání je vždy sirotek? 

Jak moc důležité tedy je povzbuzování? Dovolte mi to říct: Povzbuzení není nikdy malé, pokud jsi ty jeho příjemcem. Povzbuzení je tak důležité, že dokonce Nový Zákon říká, že i prorocký dar, tedy přímá Boží řeč k tobě je založeno na povzbuzování. Ve skutečnosti, pokud chceš být prorocký, pak zásadně musíš obrátit poměr povzbuzování a kritiky naruby. Možná proto máme tak málo opravdových proroků okolo nás. Většina totiž má nutkání napravovat a korigovat, ale místo toho je Bůh volá k povzbuzování.

Naše neschopnost dávat druhým opravdovou hodnotu bývá způsobena pouze tím, že jsme se v tom necvičili. Ale co kdybychom se naučili povzbuzovat jiné podobně jako mladý muž, o kterém čteme ve Skutcích? Jmenoval se Josef a žil v době velkého rozmachu církve v Jeruzalémě. Byl to člověk, který laskavost a povzbuzování zosobnil natolik, že ho lidé přejmenovali na Barnabáš, což znamená Syn povzbuzení. Umíte si představit, že by lidé přejmenovali tebe? Jakou přezdívku by dali tobě? Strýček skrblík? Kamarád do deště? Stydlivka? Mrzout? Syn povzbuzení? 

Barnabáš celý život lidi povzbuzoval. Hned v první zmínce o Barnabášovi vidíme, že měl lidi ve svých prioritách hodně nahoře, protože byl ochoten se dělit se svým majetkem s chudými. Ve Skutcích 4 je napsáno, že prodal své pole a peníze daroval do církve, aby byly použité tam, kde je potřeba. V další zmínce v 11. kapitole je napsáno, že navštívil církev v Antiochii, kde to dělali moc dobře, zaradoval se a všechny je povzbudil, aby je dělali ještě lépe. Následkem jeho povzbuzování se církvi dařilo ještě lépe a mnozí se k ní přidali. Kdekoliv cestoval, Barnabáš povzbuzoval také vedoucí, sám totiž věděl, jak velkou sílu má zmocnění (14:22-23). 

Koneckonců to jde dobře vidět na tom, jak se ujal mladého muže Saula, který se měl stát apoštolem Pavlem, po Kristu prakticky nejvýznamnějším představitelem křesťanství. Saul se dramaticky setkal s Kristem, ale církev se ho bála. Mysleli si, že to jen hraje, aby se mezi ně dostal. Barnabáš ovšem nečekal, až se Pavel změní a získá si “kredit”, viděl v něm potenciál a pozvedl ho. Věřil mu dříve, než kdokoliv jiný (Sk 9:26-27). Barnabáš ho navíc doporučil ho také jiným vedoucím (Sk 9:27-28). Vzal ho s sebou mezi apoštoly a Pavel trávil mnoho času s ním. Bylo to riskantní? Jistě, ale Barnabáš byl Syn povzbuzení! Později, když se jejich cesty rozdělily, Barnabáš vyhledal Pavla v Tarsu, kam se uchýlil a přivedl ho do Antiochie odkud pak společně byli povoláni Bohem, aby se stali apoštoly.

Barnabáš neskončil jen u toho, že přivedl Pavla do služby. Povzbuzoval také lidi v selhání. Ve Skutcích 15:37-39 čteme: Barnabáš chtěl vzít s sebou také Jana, nazývaného Marek. Pavel však nepokládal za správné brát ho s sebou, protože se v Pamfylii od nich odloučil a nešel s nimi do díla. Vznikla z toho ostrá hádka, takže se od sebe oddělili. Barnabáš vzal s sebou Marka a vyplul na Kypr. 

Na první pohled se zdálo, že se Barnabáš spletl, když s sebou vzal Marka, který už jednou selhal. V Bibli se již o něm moc nedozvíme, kdežto o Pavlovi je pak skoro celý zbytek Nového zákona. Když však budeme pozorní, uvidíme, že nakonec i Pavel přijal Marka a ten se stal pro něho cenným společníkem (2Tm 4:11). Barnabáš viděl lidi jinak dříve než většina ostatních lidí. Byl příkladem člověka, který neustále pozvedával lidi, i když to nebylo momentálně populární. Proto neměl žádné hranice v tom, kam až může dojít. Nezapomeň, kdo jiné svlažuje, sám bude zavlažen. Aplikace povzbuzení mění poměr mezi povzbuzením a kritikou.  

Na každý zlozvyk existuje dobrozvyk

V následující sérii blogů se společně podíváme na několik aplikací z Bible pro křesťany. Důvod, proč říkám, že je to pro křesťany, je ten, že tyto aplikace se týkají životního stylu následovníků Krista. Pokud tedy tuto sérii budeš číst, a nejsi křesťanem, pak se můžeš v klidu natáhnout na své křeslo a můžeš si tato témata užít, protože tě nikdo nebude nutit, aby ses podle nich choval. Nicméně pokud nejsi křesťan, ale chtěl bys tyto aplikace hrát s námi, budu rád. Jsem totiž přesvědčen, že uplatnění těchto aplikací učiní tvůj život moudřejším, lepším a zdravějším. Nemusíš být profesionální věřící, abys tyto aplikace mohl začít používat ve svém životě. V sérii se dozvíš, že aplikace je všechno. Věřit je fajn, chodit do církve nezaškodí, ale jen to, co děláš, co aplikuješ, je skutečně život měnící. Aplikace je program pro fungování, který dnes požíváme běžně v telefonech nebo tabletech, a je překvapující, že jsme ochotní hledat správnou aplikaci pro mobil libovolně dlouho, ale nedáváme zdaleka tolik úsilí v ustanovení a používání aplikací pro náš život, které nám pomohou žít dobře a zdravě, a přitom na tom záleží celá tvoje budoucnost. Podle jakých aplikací, programů, principů, funguje tvůj život?

Hned na začátku naší série musíš vědět, že všechny aplikační principy, které Bůh v Bibli dává, jsou určeny pro lidi, kteří už byli v závazném vztahu s Bohem. Platí to jak pro Starý Zákon (například pro Desatero), tak také pro Nový Zákon, kde principy pro život byly dány těm, kteří měli vztah s Bohem skrze Ježíše Krista. Když se nad tím zamyslíme, dává to přece smysl. Pokud máte děti, budete rozumět následujícímu příkladu: Představte si, že obcházím sousedy a říkám jejich dětem, co mají dělat: kdy mají dopsat úkoly, kdy mají jít do postele, a jak se mají chovat. Nebo třeba zavolám tady Pavlovi, a řeknu mu: „Poslyš, mohl bych mluvit s tvým synem Kubou? Rád bych se ho zeptal, jestli už má domácí úkoly a taky bych chtěl, aby šel spát nejpozději v devět, tak chci zjistit, jestli se nepoflakuje.“ Umíte si představit reakci? Nikdo z nás to nedělá! Proč to neděláme? Protože to není moje starost. Proč to není moje starost? Nejsou to moje děti! A tak někdy zapomínáme na to, že všechna ta pravidla v Bibli, včetně Desatera, nebyla dána všem lidem na světě ve v celé historii. Ne, byla dána konkrétním lidem, se kterými měl Bůh už vztah. Byla dána národu, který Bůh zachránil z otroctví, zázračně se o ně staral, krmil je, chránil je – a pak jim řekl: „Rád bych, abyste dodržovali má pravidla.“ Mojžíš nikdy nevyhlásil univerzální platnost Desatera pro všechny lidi, i pro ty, se kterými Bůh vztah nemá. To neznamená, že pokud nevěříš v Boha, nemůžeš dodržovat tato pravidla, ale to je na tobě. Pokud ovšem máš vztah s Bohem, pokud jsi Boží dítě, pak jsou to pravidla, která platí pro tebe, a ty bys je měl dělat. Naneštěstí někde v historii začali někteří křesťané soudit ty, kteří Krista nenásledují podle pravidel, která se mají týkat jen jich. Je to přesně tak, jako bych já říkal tvým dětem, jak se mají chovat nebo co mají dělat. To však není naše starost, co tvoje děti dělají, pokud to nedělají u mě v obýváku, že? Nový Zákon jasně říká, že ti, kteří jsou věřící, nemají soudit životní styl těch, kteří nejsou.

Dnes se budu chtít zamyslet nad důležitostí aplikace, protože nakonec, jsou to naše skutky, na čem doopravdy záleží. Dokud nebudeš praktikovat to, čemu věříš, pak je ti samotná víra víceméně k ničemu. O tom hodně mluví Ježíš, a pak taky o tom hodně mluví Ježíšův bratr Jakub. Jakub dává důraz na aplikaci. Jakub 1:22: Tím slovem je ale potřeba se řídit - nenamlouvejte si, že mu stačí naslouchat! Jakub mluví o tom, že si můžeme namlouvat, že stačí naslouchat: to je přesně to, co děláme právě teď. Někde jsme dostali do hlavy, že Bůh nám dá kredit za to, že jsme přišli do církve, nebo že jsme si poslechli nějakou přednášku, nebo jsme přečetli nějakou knihu. Myslíme si, že hodnota spočívá v tom, že známe více učení, více doktrín, více všeho. 

Proč vůbec máme za to, že Bůh bude oceňovat naše naslouchání slovu? Proč tak zdůrazňujeme účast na bohoslužbě než aktivní jednání mimo ni? Je to proto, že z nějakého zajímavého důvodu máme rádi pocit viny za to, že nežijeme podle Božích pravidel. Fakt si myslíme, že pocit viny za to, že něco neděláme, je definice náboženské zkušenosti. Máme za to, že když jsme v církvi, měli bychom se cítit vinní. Není to přesně to, co jsi čekal, nebo čeho ses bál, když jsi poprvé do církve šel? Že se budeš cítit vinný? 

Jakub ale říká, že to celé je postavené na hlavu. Tvrdí totiž, že se tím slovem máme řídit – jenže, když se jím budu řídit, pak mi to nadělá ve všem zmatek. Mnohem raději bych dostal od Boha pochvalu za to, že jsem do církve přišel a slyšel slovo. Když se jim budu řídit, nebudu se moct cítit vinný za to, že to nedělám a budu se cítit blízko Bohu. Budu vůbec mít nějakou náboženskou zkušenost? Je to paradox, ale tak moc jsme si zvykli na kolotoč omluv z pocitu viny, že něco neděláme, že si nejsme jistí, jestli s námi Bůh vůbec bude něco mít do činění, když budeme žít podle jeho slova. Jakub totiž říká, že pokud si myslíš, že ti stačí naslouchat, pak sis namluvil něco, co je od začátku velký nesmysl.

Jakub pak pokračuje s úžasným příkladem. Jakub 1:23-24: Kdo Slovu naslouchá, ale neřídí se jím, podobá se člověku, který se vidí v zrcadle, ale když odejde, hned zapomene, jak vypadal. Současná zrcadla jsou tvořena často tenkou vrstvou hliníku nanesenou na zadní stranu skleněné tabule, díky čemuž máme hodně dobrý obraz a vidíme detaily (což bývá problém). Když to ale Jakub psal, jediné zrcadla, která měli, byly desky z leštěného kovu. Obvykle to bylo tak, že měli tento kus kovu vedle nádoby s vodou, kde se ráno opláchli. Neměli takové ta velká zrcadla, kde prohlížíte celí. Prostě se při oplachování mrkli, jak vypadají. 

Jakub říká, že člověk, který chce neustále slyšet slovo, ale neaplikuje jej do svého života, je jako člověk, který se naklonil nad zrcadlo, ale hned potom hned zapomněl. Jakub 1:25: Kdo však zahlédl dokonalý zákon svobody a drží se jej, blaze jemu ve všem, co dělá! Nezapomíná totiž, co slyšel, ale naplňuje to skutkem. Pamatujete se, přesně o tom mluvil Radek minulý týden. Slovo na cestu to překládá: Kdo se pozorně zahledí do Božího zákona a pochopí, že ho jím Bůh nechce svázat, nýbrž osvobodit, nezůstane jen zapomnětlivým posluchačem, ale vede ho to k činům, které mu přinesou radost a štěstí.

Zahlédneš zákon svobody, jehož naplňování ti přinese radost a štěstí? Když si přečteš o jakýchkoliv Božích aplikacích, nemáš na první pohled pocit, že by tě Bůh osvobodil: Přečteš si například o štědrosti, a nezdá se ti to jako osvobozující slovo. Připadá ti to, že od tebe někdo chce vytáhnout peníze. Jenže pak jednoho dne zjistíš, že pokud nejsi štědrý, jsi chamtivý. Nemůžeš být nic mezi tím. Je to základní nastavení. Aby sis nemyslel, že tě považuji za někoho zlého, chamtivost a štědrost mají jednoduché definice: Chamtivost je přesvědčení, že všechny peníze, které přicházejí tvým směrem, jsou určeny pro tvou spotřebu. Štědrost je přesvědčení, že jsi více správce než vlastník života. Pokud jsi chamtivý, má to nějaké konsekvence: žiješ pro sebe, závidíš jiným to, co mají víc než ty, a navíc máš strach, abys nepřišel o to, co máš. Jsi snad svobodnější, když si můžeš se svými penězi dělat, co chceš? Ani omylem. 

Podobně bychom mohli mluvit o jakémkoliv jiném principu, od sexuality až po komunikaci nebo práci. Když totiž žiješ podle Božích aplikací, na první pohled to vypadá jako omezení. Vypadá to jako těžká práce. Vypadá to jako břemeno. Omezení je to ovšem zdánlivé a dočasné, protože život je nekonzistentní, a my se v něm dostáváme do bouří, které prověří, na jakých základech stojí náš život. Přesně tohle totiž vyučuje Ježíš.

Ve své promluvě, kterou dneska známe pod kódovým označením Kázání na hoře, řekl Ježíš přirovnání, jak velkou moc má aplikace Božího slova na náš život v porovnání s jeho pouhou znalostí. Matouš 7:24-25: Každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podobný moudrému muži, který postavil svůj dům na skále. Pak padl déšť, přišly záplavy, strhly se vichřice a udeřily se na ten dům; ale ten nespadl, protože byl založený na skále. Message překlad to hezky popisuje slovy, že máme zapracovat Ježíšova slova do svého života. Zapracovat Ježíšova slova do svého života vyžaduje poslušnost. Bůh si této poslušnosti cení, protože vlastně vyjadřuje něco na způsob: „Ježíši, já ti důvěřuji, proto udělám to, co po mně chceš. Udělám to proto, že to po mně chceš ty.“ 

Důvěra je víra v akci. Jsme totiž postaveni tváří v tvář různým situacím a etickým otázkám, kde uplatnit Ježíšova slova nemusí být jednoduché. Je to jako kopat do skály: velmi těžká práce. Ale pokud to uděláme, Bůh na to reaguje. Naše aplikace jeho slova přináší pevné základy návyků do našeho života, které vytvářejí opravdovou svobodu. Před rokem jsem v sérii Nepřátelé srdce mluvil o tom, že na každý zlozvyk existuje dobrozvyk. To je přesně to, co dělá aplikace Ježíšova učení do našeho života: Odnímáme negativní zlozvyky, které jsme si vypěstovali do života z času, kdy jsme žili bez Krista a místo toho ustanovujeme nové dobrozvyky tím, že zapracováváme Ježíšova slova do svého života.

V Ježíšově podobenství je člověk, který naslouchá Ježíšovým slovům a zároveň je zapracovává do života, nazvaný rozvážným, moudrým mužem, který má své základy vytepané do skály. Každý z nás, kdo v posledních letech sledoval ve zprávách následky povodní, kdy voda dokáže strhnout dům jako domeček z karet, musí uznat, že mít dům na skále, na vyvýšeném místě, je rozhodně bezpečnější. Přesně to totiž platí u duchovního domu. Dokud je totiž počasí mírné a v našem životě pořádně nefouká, i dům na písku se zdá bezpečný. Jakmile ale zadují špatné dny, a upřímně, každý z nás má špatné dny, pak tvé základy rozhodnou, zda obstojíš nebo se sesypeš. Podle Ježíše obstojíš tehdy, když se naučíš jeho slova nejen slyšet, ale zároveň je uplatníš do svého života. Tak bude tvá víra dostatečně silná a živá, abys obstál v jakýkoliv čas. Ježíš ale zároveň říká, co se stane těm, kteří slovo slyší, ale nijak je neaplikují. Matouš 7:26-27: Každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude však podoben bláznu, který svůj dům postavil na písku. Pak padl déšť, přišly záplavy, strhly se vichřice a udeřily se na ten dům; a ten spadl a jeho pád byl hrozný.

Není přesně tohle naše zkušenost? Copak to neznáme z vlastního života i ze života od jiných lidí? Stavíme si svůj život na jednoduchých základech, uplatňujeme jen to, co se nám líbí, a pak přijdou bouřky do našeho života a najednou se náš život sype. Najednou máme pocit, že život je komplikovaný. Upřímně, když si žiješ podle svých vlastních měřítek, když si nevytváříš dobrozvyky podle Ježíše, najednou zjistíš, že to, co vypadalo jako úžasná svoboda dělat si, co uznáš za vhodné, je hodně nejistý základ. Zjistíš, že tvůj základ tvůj život rozhodně komplikuje, a radost a štěstí, po kterých jsi toužil, jsou už pryč. Nedávalo by to smysl si vytvořit dobrozvyk v dobách klidu, abys v době bouře obstál? Podle Jakuba pak budeš požehnaný!