Slova, která proťala ticho

Vánoční příběh je působivý příběh o naději. Myslím si, že bychom mohli dát autentické slovo Lukášovi, který tento příběh popisuje ve svém evangeliu, druhé kapitole, od prvního do dvacátého verše.

V těch dnech vydal César Augustus nařízení, aby v celé říši proběhlo sčítání lidu.  (Toto sčítání proběhlo předtím, než se Quirinius stal správcem Sýrie.)  Všichni se tedy šli dát zapsat, každý do svého města.  I Josef z Galileje se vydal z města Nazaret do Judska, do města Davidova zvaného Betlém (protože byl z domu a rodu Davidova),  aby se nechal zapsat se svou snoubenkou Marií, která byla těhotná.  Když tam byli, Marii se naplnil čas k porodu  a porodila svého prvorozeného syna. Zavinula ho do plenek a položila do jeslí, protože v hostinci pro ně nebylo místo.  

V tom kraji byli pastýři, kteří pobývali pod širým nebem a drželi noční hlídky u svého stáda.  Vtom před nimi stanul Hospodinův anděl a ozářila je Hospodinova sláva. Hrozně se vyděsili,  ale anděl jim řekl: „Nebojte se! Hle, zvěstuji vám velikou radost pro všechny lidi.  Dnes se vám ve městě Davidově narodil Spasitel – váš Mesiáš a Pán.  A toto vám bude znamením: najdete děťátko zavinuté do plenek, ležící v jeslích.“  A s tím andělem se hned objevilo množství nebeských zástupů takto chválících Boha:  „Sláva na výsostech Bohu  a na zemi pokoj lidem dobré vůle.“  

Někdy máme za to, že Vánoce jsou hlavně pokojné svátky, ale pravé Vánoce začaly ve strachu, protože když uvidíš anděla, tak to není takové to barokní dítě s křidýlky. Anděl byla bytost plná slávy a hrůzy, takže nikdy nebylo divu, že kdo viděl anděla, hrozně se vyděsil. A to byl i náš případ s pastýři. Vůbec, přemýšleli jste, jak zvláštně příběh o narození Krista začíná? Anděl navštěvuje pastýře. Pastýře?!? Pokud už by měl anděl někoho navštívit, aby ho zpravil o narození Krále, pak by to měl být vládce, nebo aspoň nějaký vysoký úředník. Nebo aspoň kněz. Zkrátka někdo, kdo si se zprávou poradí. Ale pastýři? Chudí pastýři někde v horách v noci? Dává to snad nějaký smysl? Takhle hrdinný epos přece nezačíná. Se strachem pastýřů ovšem přichází také první slova, která v našem příběhu zazněla: Nebojte se! Nemějte strach, máme totiž pro vás zprávu veliké radosti. Dnes se vám ve městě Davidově narodil Spasitel – váš Mesiáš a Pán.

Lukáš 2:1-20 Jakmile od nich andělé odešli do nebe, pastýři si řekli: „Pojďme do Betléma! Podíváme se, jak se stalo, co nám Hospodin oznámil.“  Pospíšili si tedy, a když přišli, nalezli Marii, Josefa i děťátko ležící v jeslích.  Poté, co ho uviděli, začali rozhlašovat, co jim bylo o tom dítěti řečeno,  a všichni, kdo to slyšeli, žasli nad tím, co jim pastýři říkali.  Marie všechna ta slova uchovávala a zvažovala ve svém srdci.  A ti pastýři při návratu oslavovali a chválili Boha, že slyšeli a viděli všechno tak, jak jim bylo řečeno.

Věděli jste, že slova příběhu, který jsme právě četli, byly první slova, která kdy zazněla v éteru? O Vánočním večeru 24.12.1906 promluvil Reginald Fessenden, nazývaný Otcem radiového vysílání, poprvé lidská slova do éteru pomocí radiových vln. Radiové vlny byly známy, ale byly používány jen na Morseovu abecedu. Fessenden však experimentoval s lidským hlasem na krátkých vlnách a tak zkusil poprvé vysílat slova. Zkuste si to představit, do světa, který ve vzduchu zná přenos jen ťuk ťuk jsou tady najednou slova: Nebojte se! Hle, zvěstuji vám velikou radost pro všechny lidi.  Dnes se vám ve městě Davidově narodil Spasitel – váš Mesiáš a Pán.  Pak Fessenden vzal housle a sám zahrál píseň O Holy Night. K jeho vlastnímu překvapení jeho slova a jeho hudba byla slyšet stovky kilometrů daleko.

Když si vezmete do ruky celou Bibli, jak ji známe dnes, ta se dělí do dvou částí: my je nazýváme Starý a Nový Zákon. Ve Starém Zákoně jednal Bůh s Izraelem, které nazýval svým lidem. Bůh k tomuhle národu promlouval skrze proroky, a skrze ně také předpověděl příchod Mesiáše. Podívejte se, tohle je poslední stránka posledního proroka, který patří mezi takzvané Malé proroky (protože jejich spisek byl velmi krátký), a pak už máte evangelia, která začínají rodokmenem Ježíše a příběhem o jeho narození. Jenže tahle jedna stránka mezi Starým a Novým Zákonem obsahuje celkem 400 let. Dlouhých 400 let, kdy nastalo úplné ticho. Všechny ty slavné antické příběhy, které jste se učili ve škole (Peršané, Alexander Veliký), to všechno se stalo v tomto období čtyři sta let. 

Skoro se zdá, jako by světlo vyhaslo a Bůh se zcela odmlčel. Stovky let prošlo a Bůh je zticha. Zdá se, že celá víra je jen další prázdný mýtus, jen legenda. Rodiče vyprávějí příběhy, náboženství běží, oběti se obětují, učenci se hádají nad teologií, ale Bůh je nikde. Místo zaslíbení a království, Izrael je převálcován Řeky a Římany. Po dlouhých čtyři sta letech, se Bůh ukáže mladé teenagerce jménem Marie, a této drobné dívce řekne: Vracím se zpět. Narodí se ti Syn, který bude Spasitelem světa. Víte, co je úžasné? Ten poslední prorok, Malachiáš, to předvídal. Napsal Malachiáš 3:1 Hle, už posílám svého posla, aby připravil cestu přede mnou. Pak náhle přijde do svého chrámu Panovník, po němž se ptáte, a anděl smlouvy, po němž toužíte. Hle, už přichází, praví Hospodin zástupů. Bůh přijde znenadání, náhle, s překvapením: ten Bůh, po němž se stále ptáte. Čtyři sta let nic a pak najednou se objeví ten, o kom to celé je, Mesiáš, Spasitel. Ježíš naplňuje proroctví, a to je vyvrcholením všech smluv a ustanovení nové smlouvy: to je příběh vykoupení!

Čtyři sta let ticha, kdy jste slyšeli maximálně ťuk ťuk je najednou přerušeno náhle příchodem Mesiáše. Jan, který napsal další evangelium, to popisuje slovy, že na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, a to Slovo bylo Bohem. Slovo se stalo tělem a krví a přistěhovalo se do sousedství. Ježíš, to Slovo, se přistěhoval do sousedství a přerušil čas ticha a již unaveného čekání. Ticho je prolomeno tím nejúžasnějším příběhem naděje. Když se to totiž vezme kolem a kolem, naděje je právě to, co nám tak zoufale chybí. Ne lepší ekonomika, lepší zdraví, lepší zákony. Dokonce ani lepší lidi okolo nás. Chybí nám naděje, že se náš život zlepší, chybí nám naděje, že život má větší smysl než koloběh přežívání. Kde ale sebereme naději? Norský profesor sociologické antropologie Thomas Hylland Eriksen, přesvědčuje své čtenáře, že přesně jak dokazují statistiky štěstí a kvality života, nebudeme šťastnější, když se budeme mít lépe. Podle něj je nejdůležitějším faktorem štěstí přítomnost naděje. Protože není věřícím, tvrdí, že musí hledat, co nám naději může vrátit, protože naděje z principu není pozemského původu. Pak píše:

V našem sekularizovaném světě chybí smíření s lidskou slabostí. K ústředním křesťanským pojmům patří milost a odpuštění; liberální ideologie podobnými koncepty dvakrát neoplývá. Jako samozvaný vládce vesmíru postrádá liberální člověk pokoru, protože ta by byla přiznáním jeho slabosti. Ve světle chaosu, který si kolem vytváříme, máme spoustu důvodů hledat cestu zpět k některým aspektům ztraceného náboženství. Hodilo by se nám několik veřejných pokání, pár přiznání, že v některých věcech jsme se zkrátka pekelně zmýlili. (T.H. Eriksen, Syndrom velkého vlka, Doplněk 2012, strana 180)

Kde nacházíš naději ty? Naděje ti dává sílu žít. Ale naděje není v tom, že se budeš mít lépe. Pokud je v tom tvá naděje, nutně budeš zklamaný, protože mezi štěstím a tvým stavem neexistuje přímá souvislost. Štěstí najdeš v naději. Naděje ale není k nalezení nutně v pohodlných podmínkách. Vždyť, vezměte si příběh Vánoc: Když už Bůh mlčí 400 let, čekali byste, že když už se ozve, přijde s velkou parádou, ale on přichází do světa jako zranitelné dítě v chudobě. Skoro jako by si Bůh uvědomoval lidskou bolest. Mimochodem, Bůh se rozhodl přijít v čase největšího možného chaosu: při sčítání lidu. Víte, jak vypadá sčítání lidu: komisaři vás doslova honí, všude je chaos, vždycky nervozita. Do toho je Ježíšův příchod spojený s příběhem Marie, který tvrdí, že ji doslova Bůh vložil (stvořil) dítě dovnitř lůna. Zajímavý příběh, ale myslím si, že většina sousedů to Marii moc nebaštili. A nakonec, do toho všeho, končí v chlévě, což byla spíše jeskyně, špinavé a rozhodně neromantické místo. Zkrátka, na této noci není nic dokonalého. Kromě dítěte. Kromě dítěte.

Kromě dítěte, které bude nazváno Beránkem Božím, které snímá hříchy světa. Kromě dítěte, které má přezdívku Immanuel, Bůh je s námi. Kromě dítěte, které je symbolem a zdrojem naděje. Kde hledáš naději ty? Možná ji můžeš najít u tohohle dítěte, bezbranného dítěte, které leželo v jeslích. Tehdy drželi tohle dítě v náručí, ale dnes tě Ježíš drží v náručí. Nemusí být dokonalá noc, možná, že dokonce je ve tvém životě opravdový chaos. Možná nikde pro tebe není místo, možná se i ty cítíš bezbranně a slabě. Pak potřebuješ vědět, že tento Ježíš, který se stal plností milosti a pravdy nabízí svou ruku slabým a outsiderům, kteří pak slovy Václava Neckáře mohou zpívat slova: Beránku náš na nebesích, stůj při nás, až přijde tma. Beránku náš na nebesích, neopouštěj nás, až začnem se bát.

Kdo je ten muž? :: Nesrovnatelný

Vítám vás u poslední části seriálu Kdo je ten muž? Evangelia nám podávají tak barvitý a ucelený obraz Krista, že nás nutí ho vnímat jako Boha, který přišel na tuhle zem v lidské podobě, dělal zázraky, zvěstoval radikální zprávu o odpuštění a nové naději, a tuhle naději zosobňoval svým chováním, svými postoji a svým poselstvím. Zároveň ale evangelia o Ježíši mluví jako o někom, kdo má neobyčejnou autoritu, speciální vztah s Bohem Otcem a jako o někom, kdo si zaslouží a může tudíž vyžadovat tvou bezpodmínečnou lásku a poslušnost. Z historického hlediska nemají tyto evangelia konkurenci. Množství a kvalita zachovaných kopií mnohonásobně přesahují každou jinou dochovanou starověkou knihu, navíc z rozboru textu a událostí, kdy byly tyto zprávy napsány, je jasné, že kolovaly ještě za života očitých svědků. To jsou významné důvody, proč je dobré evangeliím věřit. Jenže jim nevěříme. Proč? Když se zamyslíme nad možnými důvody, pokud jsme upřímní badatelé, nemůžeme zpochybnit množství ani kvalitu zachovaných rukopisů, takže evangelia odmítáme jako báje a mýty z jiných důvodů. Respektive, z jediného konkrétního důvodu. Je to kvůli přítomnosti nadpřirozena – my jsme přece pokrokoví, že nemůžeme věřit na chlapíka chodícího po vodě, který utišuje bouře, jen tak slovem uzdravuje nemoci, rozmnožuje jídlo a křísí mrtvé. Jsme skeptická společnost, nevěříme někomu jen tak. Ve skutečnosti nevěříme nikomu, jen sami sobě. Tohle nás přece učili: nikomu nevěř, jen sám sobě. A už vůbec nevěř nějakým pánbíčkářům a jejích přihlouplým mýtům. Skepticismus však není žádná moderní novinka, vždy mezi námi skeptici byli a budou. Dnes vám budu příběh jednoho z nich vyprávět, protože krásně ilustruje, jak moc chceme vidět a poznat Ježíše očima své kultury a svých potřeb nebo tužeb. Apoštol Pavel to později popisuje slovy (Římanům 1:22-24): Židé požadují zázraky, Řekové hledají moudrost. Židé chtěli zázraky a znamení, Řekové chtěli principy a moudrost. Ale Ježíš je něco víc. A Ježíš je tu pro skeptiky.

I dnes máme dva populární pohledy na Krista: První je teologický racionalismus, který zdůrazňuje aplikaci křesťanství pomocí správných doktrín. Ti, kteří kráčejí po této cestě, dávají důraz na správnou věrouku jako jádro víry. Druhá je teologická etika, která za jádro víry považuje etické chování, tedy nenásledujeme doktrinální učení Krista, ale největšího morálního učitele. Jsme povolání následovat morální principy, které modeloval. Jenže, podle evangelií není Ježíš doktrína, ale pravda. Ježíš není ani etika vyvozená z jeho učení, ale cesta. Ježíš je cesta a pravda, a především život. Bez jeho života, a bez nadpřirozených prvků je Ježíš jen lidským projektem. Aristoteles řekl: Následuj mé učení. Buddha řekl: Následuj mé meditace. Mohamed řekl: Následuj mé pilíře ctnosti. Ale Ježíš říká: Následuj mě. Ve všech náboženstvích může následovník jít za učením svého mistra aniž by s ním měl vztah. U Ježíše to ovšem nejde. Jeho učení nelze oddělit od něj. Křesťanství je díky tomu velmi vztahové a komunikativní. Nesoustřeďuje se na body, principy a nápady, ale na osobu a lidi. Křesťanství není systém věrouky nebo etiky, ale láska k životu zakotvena v osobě Ježíše.

Není třeba skeptiky odsuzovat, naopak, právě díky nim byli křesťané nuceni po staletí vysvětlovat a upřesňovat, čemu vlastně věří a proč. Tohle společné hledání navíc plodí zajímavé rozhovory a nejedno rozhodnutí víru vyzkoušet osobně, protože křesťanská víra je z principu velmi osobní. Není privátní, žije se ve společenství s jinými následovníky Krista, je ale nepřenositelná, každý potřebuje svou vlastní zkušenost a rozhodnutí. Zkušenost s Kristem pak odpovídá na velké otázky života, například: Kdo jsme a proč tu jsme? Proč se snažit být dobrým člověkem, proč milovat místo nenávisti? Co je se světem špatného? A můžeme to nějak spravit? Možná si ale říkáš, že se o tyhle otázky nezajímáš, prostě užíváš si, co to jde, protože svět stejně nemá smysl, a lidé, kteří se ho snaží najít, jsou vlastně chudáci, kteří si neumí pořádně užít. Francouzský filozof Luc Ferry (který sám rozhodně není křesťanem) ve své knize Krátká historie myšlení tvrdí, že kdo říká slova jako „svět nemá smysl“ tomu doopravdy nemůže věřit, protože všechny lidské bytosti potřebují naději, že se věci zlepší, nebo alespoň smysl v tom, proč se věci dějí či nedějí. Tohle vědomí nám totiž dává důvod žít, milovat a jít kupředu. Ferry pak zdůrazňuje, že skoro všechny naše možné odpovědi na tyto velké otázky plynou z pěti nebo šesti základních myšlenkových schémat. My, bezděky, získáváme většinu odpovědi z jednoho konkrétního myšlenkového schématu, totiž, mnoho z námi obdivovaných krásných myšlenek pochází pouze z křesťanství. Například, myslíš si, že je obvyklé dobrý nápad být vlídný ke svým nepřátelům a snažit se je získat raději než zabít? Ferry tvrdí, že tato myšlenka přišla pouze a výhradně z křesťanství, z učení Ježíše Krista. Jasně, říkáme si, jsme rádi za to dobré, co nám křesťanská víra přinesla, ale to už je samozřejmé dědictví naší civilizace. Proč tedy věřit v Ježíše i dnes?

To je skvělá otázka, a možná nám Natanael na ní pomůže najít odpověď. Pravda totiž je, že dospělí lidé většinou uvěří tehdy, když se v jejich životech stane něco, co zastíní jejich překážky k víře. Někdy je to tragédie nebo jiná významná situace. Něco se jim stane, a najednou zjistí, že klečí u postele a dohadují se s Bohem, ve kterého ani nevěří, a je jim najednou úplně jedno, jaká přesně byla mechanika vzniku světa. Dospělý člověk hledá Boha, když osobní zkušenost přebije intelektuální otázky. A pokud si říkáš, že nikdy intelektuálně nepřijmeš něco, co nechápeš, pak ti chci říct, že v jiných oblastech života to už dávno děláš. Pamatuješ si například (teď mluvím k ženatým mužům) na všechny své rozumné důvody, proč je dobré se neženit a zůstat svobodný? Kolik důvodů jsi vyřešil předtím, než ses oženil? Žádný, co? Jak to? Je to proto, že ses zamiloval. Než ses zamiloval, manželství byla kategorie, ale pak se to stalo živým vztahem. Už to nebylo „to“ manželství, najednou to byla „ona“. Stalo se to velmi osobním a ty ses oženil navzdory všem překážkám! Překážky nezmizely, jen se zmenšily ve světle té ženy. Křesťanství funguje zcela stejně. Nikdo se nestává křesťanem proto, že si vyřešil všechny otázky nebo pochybnosti ohledně Krista, Bible a víry.

Natanaelův příběh začíná takto (Jan 1:45-46): Filip našel Natanaela a řekl mu: "Našli jsme toho, o kterém psal Mojžíš v Zákoně a proroci - Ježíše, syna Josefova z Nazaretu!" "Co dobrého může být z Nazaretu?" opáčil Natanael."Pojď se podívat," řekl mu Filip. Všimněme si nejprve, jaký je Natanael kulturní snob. Mesiáš z Nazaretu? Děláte si legraci? Odtamtud nikdy nepřišlo nic dobrého. Všichni to známe. Vždycky jsou lidé odtamtud, kteří nejsou tak dobří a způsobilí, kteří nemají správné vzdělání, správný věk, správnou rasu, správné pohlaví. Jsou z Nazareta. Nazaret je tady pro nás symbol pro úplné outsidery. Křesťanství bylo tenkrát z Nazaretu a je z něj i dnes. Lidé stále pohoršeně zvedají obočí, když si přečtou v evangeliích Ježíšovy nároky a prohlášení o své identitě. Bůh však strašně rád pracuje s outsidery, prostě se slabými. Jen se podívejte do Genesis, první knihy Bible, která nám ukazuje svět před Kristem. Vidíme tam, jak silně je rozšířena praxe, kdy pouze nejstarší syn opravdu významně dědí, aby uchoval sílu rodiny. Ostatní sourozenci dostávají málo nebo nic. Přesto v historii Bible Bůh vždy pracuje s mladšími sourozenci: vybral si Ábela místo Kaina, Izáka místo Ismaele, Jákoba místo Ezaua, Davida místo jedenácti starších bratří. Pořád si vybírá ty, které svět neoceňoval. Pořád Nazaret. Ženy bez dětí nesly na sobě stigma selhání. Přesto, když Bůh v biblických příbězích pracuje skrze ženu, vybírá si neplodnou, jejichž lůno otevře. Vybírá si Sáru, ženu Abraháma, Rebeku, ženu Izáka, Hannah, matku Samuele, Alžbětu, matku Jana. Bůh pracuje skrze muže a chlapce, které nikdo nechtěl, a skrze ženy a dívky, které nikdo nechtěl. To, co Krista a jeho poselství odlišuje od všech náboženství je to, že tato náboženství nás vedou ke zdokonalování sebe, abychom našli Boha, k doteku božského, abychom měli vědomí sebe, jakkoliv je to definováno. Prostě makej, a buď dobrý. Ale křesťanství zdůrazňuje, že Ježíš nepřišel pro dobré, ale pro špatné, pro nemocné a pro slabé. A udělal to, co my jsme svou snahou nedokázali. Jeho poselství je tak pro všechny, ale především pro ty, kteří jsou si ochotni přiznat, že když se to všechno sečte a spočítá, nejsou schopni se zlepšit sami. Žádný seminář jim k tomu nepomůže, jejich srdce je převrácené, a oni vědí, že potřebují Spasitele.

Natanael to najednou vidí. Jak to? Všimněte si, že mu stačilo slyšet od Ježíše, že ho viděl pod fíkem. Jan 1:47-51 Když Ježíš uviděl Natanaela, jak jde k němu, řekl o něm: "Hle, opravdový Izraelita, v němž není žádná lest!" "Odkud mě znáš?" zeptal se Natanael. "Viděl jsem tě pod fíkovníkem," řekl mu Ježíš, "ještě než tě Filip zavolal." "Rabbi!" zvolal Natanael, "Ty jsi Boží Syn, ty jsi král Izraele!" Ježíš mu odpověděl: „Věříš proto, že jsem ti řekl: Viděl jsem tě pod fíkovníkem? Uvidíš ještě větší věci.“ A dodal: „Amen, amen, říkám vám: Uvidíte otevřené nebe a Boží anděly, jak vystupují a sestupují na Syna člověka.“ Docela rychlý Natanaelův přerod, pravděpodobně příliš rychlý. Mimochodem, Jan nám nikdy neříká, co se pod fíkem stalo, že to bylo tak důležité. Co tam tedy Natanael dělal? Nikdo neví. Ale samotný fakt, že Ježíš ví o něčem, co bylo tak důležité a tak privátní, a přesto Natanaela stále přijímal, bylo pro Natanaela k neuvěření. Nicméně, Ježíš Natanaela jemně napomíná. Tak, jak byl velký skeptik, která se však pod povrchem a fasádou samozřejmé jistoty s něčím trápil, najednou rychle přijímá na základě emocionální zkušenosti. Ježíš mu však říká ještě jednu zajímavou věc. A tou je, že uvidí velké věci. Co tím Ježíš myslí?

Většina z nás přijde ke Kristu kvůli nějaké osobní krizi nebo situaci, kde potřebujeme pomoc. To není špatně, takhle za Ježíšem přišla většina lidí. Ale když Ježíše doopravdy najdeš, on bude pro tebe mnohem více, než sis uměl představit. Ježíš mluví o otevřeném nebi a andělech. Odkazuje se tak na starověký příběh Jákoba, který měl vidění žebříku, po kterém vystupovali a sestupovali andělé. Ti byli vždy znamením Boží přítomnosti a jeho království. Protože se lidé od Boha odvrátili, mezi nebem a zemí je spojení přerušeno. Ve  vidění však Jákob vidí, že spojení s Bohem bude nějakým způsobem obnoveno, a tady Ježíš neuvěřitelně tvrdí, že on je tou cestou, on je mostem mezi nebem a zemí. A to je jedno z největších poučení od Natanaela. Když se setkáme s Kristem, on bude mnohem víc, než co jsme hledali. Převýší naše očekávání a udělá pro nás více než jsme se odvážili pomyslet. Vzpomínáte na Židy a Řeky, o kterých Pavel napsal, že pořád něco hledají? Kristus je pro ně odpověď. Slovy Pavla: 1. Korintským 1:22-24 Židé požadují zázraky, Řekové hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného – pro Židy pohoršení, pro pohany bláznovství, ale pro povolané, ať Židy či Řeky, Krista – Boží moc a Boží moudrost. Ježíš je prostě více, než jsi čekal, je moudrostí i znamením, je mocí i principem. Je životem. A je zcela nesrovnatelný. Kdo je tedy pro tebe ten muž?

Originální audio přednášku ze seriálu KDO JE TEN MUŽ? naleznete zde: 

http://element.cx/detail_audio.php 

nebo na iTunes zde: 

https://itunes.apple.com/podcast/podcast-element/id365889259

Kdo je ten muž? :: Pád vznešenosti

Vítám vás u třetího dílu sériálu Kdo je ten muž? V minulém postu jsme se podívali na Ježíšův vztah k ženám. Paradoxně si někdy lidé dnes myslí, že církev je sexistická (hlásající nadřazenost mužů nad ženami) nebo misogynská (že ženy přímo nenávidí). Když se ovšem podíváte na Ježíšův příklad a poselství, nemůžete si nevšimnout, jak významné místo Ježíš ženám přisuzoval, a vlastně vedl revoluci způsobující přesný opak, takže nakonec apoštol Pavel jeho poselství shrnul slovy, že nejde už o to, kdo je Žid nebo Řek, otrok nebo svobodný, muž nebo žena – všichni jste jedno v Kristu Ježíši.

Minulý týden jsem slíbil, že se podíváme na Ježíše a muže, protože byste si mohli naopak myslet, že církev je nějaký feministický klub řízený mužskými oficíry. Dává to smysl. Schválně se zkuste zamyslet nad tím, co jsou vlastnosti typicky připisované Kristu a jeho následovníkům, a určitě tam uvidíme jemnost, pokoru, mírnost, lásku, a podobně. Většina lidí si myslí, že následovat Krista vyžaduje hodnoty, které jsou přirozenější pro ženy. Pod heslem „Být jako Ježíš“ si představujeme, že vždy milujeme, staráme se, jsme soucitní, a jemní. Ježíš zkrátka nesoudí, ale lidi objímá. Fakt? Jste si tímto obrazem Krista jisti? Doufám, že dnes uvidíte, a týká se to především mužů, že Kristus není žádná baba. Ve skutečnosti se s Kristem můžeš zcela ztotožnit, pokud jsi velmi maskulinní chlap, protože přesně takovým chlapům (a ženám, které nemají rády „bačkory“) Ježíš vždy velmi imponoval. Tak, kde se bere obrázek Krista s ženskými rysy?

Možná za to může Ježíšův příchod na zemi, kdy doslova padla vznešenost. Ježíš se narodil jako mamzer, což označuje dítě, které mají nesezdáni rodiče. V každém jazyce pro takové děti je nějaké slovo, a nikdy to není hezké slovo. Ježíš se narodil v chlévě. Prostě, ne moc vznešeně jako král. A zemřel ještě hůř. Obviněn, popliván, zbit, zbičován, krvácející, nahý, ponížený. Vznešenost při jeho příchodu a odchodu by bylo slovo zcela nepatřičné. Ve stejnou dobu, evangelia popisují, že se Ježíš narodil v čase krále Heroda. Pro starověkého čtenáře by byl Herodes, krutý vládce nad Izraelem, hrdina. (Byl tak zlý, že Cézar o něm prohlásil, že je lepší být Herodesovým prasetem než synem: to proto, že měl deset nebo jedenáct manželek, ale pochyboval o motivech té, kterou jedinou opravdově miloval, a tak ji nechal popravit, stejně jako svou tchýni, dva švagry, a dva syny. Ještě pět dní před svou smrtí nechal popravit dalšího syna za to, že se snažil získat moc příliš brzy.) To bylo považováno za opravdové mužství: zdrtit nepřátele. Jeho biografie se nazývala: Herodes: Král Židů a přítel Římanů. Ve stejné době Ježíše nazývali „přítelem hříšníků“. To nebyla poklona. Navíc, Ježíš učí věcí, jako miluj své nepřátele a žehnej jim. Nastav jim druhou tvář a dej víc, než o co tě žádají. Není divu, že Ježíš je vnímaný jako mírný, sám to o sobě prohlásil, stejně jako na začátku vyhlásil, že (Matouš 5:5) Blaze mírným, neboť dostanou zemi za dědictví. Myslíme si, že mírnost je měkkost nebo slabost, ale definice mírnosti je síla pod kontrolou. Mírnost je reflektována na konci Ježíšova příběhu, kdy si vědom, že mu patří všechno, vzal zástěru a umyl svým učedníkům nohy.

Nebo za to může jedna z Ježíšových přezdívek. Ježíšův bratranec Jan, zvaný Křtitel, spatřil Ježíše a zvolal (Jan 1:29) „Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa! Označení Ježíše za Beránka mělo svůj teologický důvod, jako smírčí oběť za naše hříchy, proto to spojení, že snímá hříchy světa. Jenže slovo beránek také označuje charakter. Beránek je přesně to, jak si představujeme Krista: mírného, pokorného, tichého, svatého, milujícího. Není tedy divu, že církev miluje obraz beránka? Není divu, že se podle příkladu beránka řídí? V praxi to ale má velmi ženské rysy: ceníme si více slz než hněvu, ceníme si víc lásky než odvahy, ceníme si víc mluvení než dělání. Jen se zkuste zamyslet, jak většina církví praktikuje vedení: muži nemohou vést jako muži. Chceme, aby byli starostliví, sentimentální, o všem do hloubky mluvili, dělali rozhodnutí souhlasem. Copak bychom považovali za křesťanské, kdyby se v konfliktu dva vedoucí církve vyzvali: „Pojď se mnou ven, a tam si to vyříkáme jako chlap s chlapem!“ Asi ne, že? Ale proč? Co by udělal Ježíš?

To je výborná otázka! Jsem rád, že jste se na ni zeptali. Odpověď totiž není zdaleka tak jasná, jak se na první pohled zdá. Ano, Ježíš je Beránek Boží, ale Ježíš je také nazván podle jiného zvířete. Obě přezdívky ukazuji notný kus Kristova charakteru, a my musíme přijmout obě, jinak nám hrozí, že budeme věřit spíše v karikaturu Krista než jeho plný obraz. Jak tedy Krista ještě nazývají? Jan, který ve svých spisech nazývá Ježíše Beránkem nejčastěji nám dává také další Ježíšovu přezdívku. Popisuje ji ve Zjevení 5:1-5: Na pravici Sedícího na trůnu jsem viděl knihu popsanou zevnitř i zvenčí, zapečetěnou sedmi pečetěmi. Potom jsem viděl silného anděla, jak volá mocným hlasem: „Kdo je hoden otevřít tu knihu a rozlomit její pečeti?“ A nikdo na nebi, na zemi ani pod zemí nemohl tu knihu otevřít ani do ní nahlédnout. Velmi jsem plakal, že se nenašel nikdo, kdo by byl hoden otevřít tu knihu a nahlédnout do ní. Jeden z těch starců mi však řekl: „Neplač. Hle, zvítězil Lev z pokolení Juda, kořen Davidův! On otevře tu knihu a jejích sedm pečetí.“ Lev z Judy, který zvítězil! To je přezdívka, která dává zcela jiný pohled na Krista, není-li pravda?

Ve skutečnosti máme dva popisy Krista, které se doplňují, a které se vzájemně potřebují, abychom vnímali, kdo on je skutečně je, abychom odpověděli na otázku: Za koho mě považuješ ty? Kristus-beránek je oblíbený obraz Krista v pop kultuře, v médiích, a dokonce mezi našimi spolužáky. Když se média ptají na to, jak si představuješ Krista, myslí tím zejména obrázek beránka, skoro jako někoho, kdo si má všechno nechat líbit. Jenže, zatímco je beránek klidný skoro jako by praktikoval zen, Lev z Judy je neustále na hraně nějakého skandálu. Neustále napomíná přítele, uráží farizeje, nebo vyhlašuje soud nad městem. Ignoruje prosbu zoufalé ženy, protože nebyla Židovka, a uráží její národ tím, že je nazývá psy. Dnes bychom Krista za jeho slova potahovali jako rasistu a sexistu. Kristus je velmi temperamentní, a často je netrpělivý se svými vlastními učedníky, které kritizuje za nedostatek víry. Když si v chrámu plete bič a převrací stoly směnárníků, kteří tam neměli co dělat, neprokazuje mnoho beránčího soucitu, pokoje, jemnosti nebo sebeovládání. To je obraz Krista, který nám není úplně pohodlný a příjemný. Většina církvi mluví o Ježíšově lví povaze asi tak často jako se v rodině mluví o šíleném strýčkovi, kterého jsme před návštěvou raději zamkli na verandu.

Protože máme rádi celé evangelia, připouštíme, že se Ježíš někdy chová jako lev, ale máme za to, že uvnitř je to pořád beránek. A přesně tohle chceme od svých mužů v církvi: aby se chovali jako beránci, které jde snadno ovládat. Kdo by chtěl církev plnou lvů, kteří se nespokojí se stavem tohoto světa, kteří s tím hodlají něco udělat, kteří hodlají zvítězit a ne se pouze zúčastnit? Co kdyby to skončilo revolucí převrácených stolů? Protože, podívejme se na to upřímně: naše chápání a předpoklady o Kristu ovlivní mimo jiné také to, jak interpretujeme Bibli. Když narazíme na pasáž v evangeliu, kde se Ježíš chová tvrdě, nebereme to jako svůj příklad. Myslíme si, že je to jen metafora, jak se máme chovat k nespravedlivým záležitostem tohoto světa. Když Lev z Judy přijde k nám do církve, nepoznáme ho. Když někdo je upřímný nebo od nás něco vyžaduje, straníme se toho, protože by to mohlo urazit něčí city. O některých oblíbených lvích slovech, jako je hřích, pokání nebo peklo, raději ani nemluvíme. Myslíme si, že protože Bůh je láska, cítí ke všem hřejivé pocity, a neuvědomujeme si, že Ježíšova samotná definice největší lásky je, že nikdo nemá větší lásku, než ten, kdo položí život za své přátele. Ježíšova láska nebyly jen hřejivé pocity, ale odvaha se obětovat, odvaha čelit zlu, odvaha se postavit za tebe proti všem. Ježíšova láska rozhodně nemaže jeho hněv nebo fakt, že sám o sobě mluví jako o Králi, které se jednoho dne na tuto zemi vrátí, aby soudil (ano, podržte se, aby soudil) svět.

Co to znamená v praxi pro nás? Máme snad odmítnout všechny ty krásné obrazy, které přicházejí s Ježíšem-beránkem a vidět v Ježíši jen lva? Ne. To bychom byli stejně tak nevyvážení, jako když vidíme v Ježíši jen beránka. Potřebujeme ale vidět Krista jako beránka i lva zároveň. Koneckonců, Jan ve Zjevení v pasáži, kde mluví o vítězném Lvu mluví také o tom, že je to Beránek. Není to buď anebo, je to „A“. Ve skutečnosti, tento pohled na Krista v nás vytváří tenzi, napětí. Miluji Beránka Božího, ale jsem zastrašen Lvem z Judy. To vytváří napětí, které je tak lákavé pro muže. Muži si cení lásky, ale také oceňují takové to chlapské povzbuzování, tvrdého kouče nebo velitele, kterému jde věřit, ale který vyžaduje výkon a sílu, což nás tlačí až k hranicím našich možností. Přesně to chtěl po svých následovnících také Ježíš. Muži možná říkají, že touží po Beránkovi, ale v jejich srdcích něco volá po Lvu z Judy. Není divu, že C.S. Lewis v Letopisech Narnie vybral pro postavu charakterizující Krista lva a ne beránka. Kdyby vybral beránka, kluci by to nečetli.

V Kristu nejsou žádné sociální, rasové, nebo jiné hranice, a není ani muž ani žena. Kristus si proto používá ženy stejně jako muže. Co se mohou naučit muži od Kristova příkladu Beránka-Lva? Můžeme se naučit, že síla a odvaha jsou stejně tak Kristovské hodnoty jako laskavost a pokora. Ve skutečnosti je mírnost síla po kontrolou, a pokora vědomí si své síly a přesto rozhodnutí sloužit, být zodpovědný, držet slovo, pomáhat, a přinést pozitivní změnu do tohoto světa. Pokud chceš příklad muže, který převrátil koncept vznešenosti na hlavu, pak je Ježíš přesně mužem, kterého hledáš.

Originální audio přednášku ze seriálu KDO JE TEN MUŽ? naleznete zde: 

http://element.cx/detail_audio.php 

nebo na iTunes zde: 

https://itunes.apple.com/podcast/podcast-element/id365889259

Kdo je ten muž? :: Revoluce lidskosti

Vítám vás u druhého dílu sériálu Kdo je ten muž? Proměna světa, která následovala díky Ježíšovu hnutí je radikální. Ježíš přinesl radikální změny do způsobu, jak vnímáme lidský život, přinesl revoluci do světa vzdělání, umění, politiky, lidé jeho hnutí stáli za mnohými vynálezy, které měli oslavit jeho život. Každopádně, Ježíš o sobě v evangeliích, která jsou považována seriózními historiky, mezi něž patří i kritici křesťanství, za nejstarší a nejlepší prameny, v nichž můžeme hledat poznatky o Ježíšově životě, jako člověk, který ví, kdo je a co dělá. Ježíš se považuje za někoho s autoritou pramenící z jeho jedinečného vztahu s Bohem Otcem, a ze svého poslání a pověření, na které se odkazuje. Jako člověk autority pak vyžaduje naši bezpodmínečnou lásku a poslušnost, což je zároveň tak tvrdá řeč, že tím zcela znemožňuje, abychom jej považovali jen za učitele lásky a morálního agenta, či zakladatele filozofického směru nebo snad nového náboženství. Pokud vezmeme všechny výroky, kde Ježíš mluví o sobě, a co od nás očekává, pak nám nezbývá než jeho nároky přijmout (ale to znamenalo se stát jeho následovníkem), nebo je odmítnout jako šílenství či obratnou manipulaci. Jenže je možné vnímat kouzlo Ježíšovy osobnosti, uznat blahodárný vliv, který vykonal a vykonává jeho život a jeho učení na lidstvo a na lidskou kulturu, a zároveň připustit, že Ježíš byl lhář nebo blázen? A jaký teprve má dopad jeho poselství a příklad!

Mnozí z vás víte, že jsem v osmnácti letech strávil půl roku v Indii. To je fascinující země. Nicméně, také jedno z míst na této planetě, kde je nejvíce bolesti. Jedna z věcí, která mě na místní kultuře velmi iritovala, bylo to, jak se obvyklá společnost chovala k ženám. Nejenže ženy, hlavně chudé ženy, dělali nejtěžší práci (zatímco muži v poklidu prodávali v obchodech, ženy kopaly silnice a stavěly domy), ale co mě velmi trápilo, byl celkový postoj k ženám. Narodit se jako žena, říkali mi někteří mi hinduističtí kamarádi, je prokletí. Nejenže nemáš zaručený život, ale pokud máš v rodině více děvčat, musíš platit věno, dívky nemohou studovat, mnohé rodiny prodávají vlastní dcery do otroctví ať už sexuálního nebo na nucené práce. A především, pokud zjistí na ultrazvuku, že čekají děvče, mnohé matky se rozhodnou jít okamžitě na potrat, protože muž zůstává v rodině, ale žena se stává majetkem rodiny svého muže. Díky této praxi je dnes v Asii o několik stovek více mužů než žen, a ještě nás v budoucnu čekají horké chvilky. V historii, kdykoliv byla taková převaha mužů, výsledkem byly války, protože, co jinak dělat s tolika mladými, sexuálně neukojenými muži?

Tento postoj k ženám však není pro čtenáře historie žádná novinka. V řecko-římském světě byl velký nedostatek žen, počítá se, že bylo 140 mužů na 100 žen. Co se stalo s dívkami, jelikož se rodí dětí obou pohlaví zhruba stejně? Byly ponechány napospas smrti, protože se narodily s nesprávným pohlavím. V jednom zachovalém dopisu z prvního století píše muž své těhotné ženě: „Žádám tě, aby ses dobře postarala o našeho chlapce... Pokud budeš rodit dříve, než přijedu domů, pokud je to chlapec, nech si ho; pokud dívka, zahoď ji.“ Podle zákona Romuluse v Římě byl otec povinen vychovat všechny zdravé mužské potomky, ale jen prvorozenou dceru. Ostatní byly postradatelné. Například, ve městě Delfi žilo 600 rodin, o kterých víme, ale jen šest z nich vychovalo více než jednu dceru. Zbytek byly utraceny. Ženy byly zkrátka považovány za méněcenné lidi, jejich svědectví u soudu nebylo bráno vážně, jejich hlavním úkolem bylo rodit (mužské) potomky. Co by mohlo změnit tuto převažující kulturu? Věřím, že Ježíšův vliv. Podívejme se na to blíže.

Jan ve svém evangeliu ve čtvrté kapitole popisuje příběh, jak si Ježíš sednul u studny unaven z dlouhé chůze. Samařanka přichází načepovat vodu, a Ježíš ji žádá o nápoj. Když za Ježíšem dorazili jeho učedníci, byli velmi překvapeni, že mluví se ženou, navíc Samařankou (což pro Židy byli nečistí lidé). V jednom okamžiku Ježíš ženě říká, že byla vdaná pětkrát a nyní žije s někým, kdo ani není její muž. Většina komentářů na toto místo je zaměřena na to, že žena je nemorální. Ale podívejme se na to z jiné strany. V Ježíšově době je rozvod neobvyklý. Nevíme, jestli ženiny manželství končily smrtí manžela nebo rozvodem, případně kombinací obojího. Nemáme však žádný důkaz, že by byla tato žena původcem rozvodů. Jinými slovy, je to žena, která celý život prožívá odmítnutí. Co je však zajímavé, že Ježíše její manželský stav zajímal o dost méně, než většinu komentátorů evangelií. Ježíš se totiž nezaměřil na její hanbu, ale na její osobu. Někdy si myslíme, že proto, že tato žena byla v problémech, byla vykázána ze společnosti. Opak je pravdou. Lidé jejího města ji naslouchali, a díky jejímu svědectví uvěřili v Krista sami. Nicméně, Ježíš sedí u studny a žádá ji o pomoc. Již tím překračuje konvence. A pak, se zájmem poslouchá její teologické názory a reaguje na ni. Jinými slovy, tento židovský rabín dělá něco, co jiní rabíni nedělají: nemluví se ženami, nemluví se Samařany, nezajímají se o jejich názory, a nechodí k Samařanům na jídlo. To všechno Ježíš ruší. Mluví se ženou jako s osobou s vlastní identitou. Ježíš se choval k ženám rozhodně jinak, než jeho doba a konvence chtěly. Zapojil ženy do své komunity, což rabíni prostě nikdy nedělali.

Lukáš 8:1-3 Potom procházel jednotlivá města a vesnice, kázal a ohlašoval Boží království. Bylo s ním jeho Dvanáct a také některé ženy, které byly uzdraveny od zlých duchů a nemocí: Marie zvaná Magdaléna, z níž vyšlo sedm démonů, Johana, manželka Herodova úředníka Chuzy, také Zuzana a mnoho jiných, které ho podporovaly ze svých prostředků. V naší době, kdy nevidíme mezi muži a ženami žádný rozdíl, úplně opomíjíme, jak radikální to pro Ježíšovy pozorovatele je. Ženy necestují s muži. Ženy mají zůstat doma. U plotny. (Možná proto je stále jednou z nejžádanějších vlastností manželky pro českého muže schopnost vařit.) V Řecku hrály na veřejnosti hry otrokyně a prostitutky, kdežto respektované ženy zůstávaly doma. Ježíšovy ženy cestují s celou skupinou učedníků: společně studují, společně dělají službu, společně vedou. Ženy pro učedníky (jen) nevaří. Místo toho platí účty, protože to umí lépe. Ježíš zasévá nové semeno. Samozřejmě, jeho cílem nebylo způsobit revoluci pro revoluci samotnou. Takže, Ježíš se nesnaží tlačit ženy na nové místa. Ale sám jim místo dává. Dává jim prominentní místo, takže Marie v Betánii naslouchá u Ježíšových nohou, což je postoj učedníka významného rabína. Ježíš nejenže to nekritizuje, ale chválí. Kritizuje naopak její sestru Martu, která má za to, že jejich, ženská, role, je hlavně v kuchyni. Ježíš prostě chápe úděl ženy zcela jinak. 

Jednou někdo pochválil jeho matku slovy (Lukáš 11:27 Během jeho řeči jedna žena ze zástupu vykřikla: „Blaze lůnu, které tě nosilo, a prsům, jež jsi sál!“), a my bychom čekali, že Ježíš odpoví slušně, že samozřejmě jeho matka je nejlepší. Místo toho Ježíš tvrdě odpovídá (Lukáš 11:28 On na to řekl: „Spíše blaze těm, kdo slyší Boží slovo a dodržují je.“). Proč? Protože role ženy zkrátka není už jen v rození chlapců, ale v následování vlastního povolání od Boha. Ježíšovo učení zapustilo kořeny. Právě proto může apoštol Pavel, obrácený náboženský farizeus, který se stal proponentem milosti, napsat Galatským 3:28 Nejde už o to, kdo je Žid nebo Řek, otrok nebo svobodný, muž nebo žena – všichni jste jedno v Kristu Ježíši.

Aby bylo jasno, jsem rád, že mi moje žena někdy uvaří. A jsem vděčný za všechny rodiče. Jen musíme pochopit, že doba v kuchyni ano rození dětí nejsou univerzálním úkolem žen. Rození dětí a jejich výchova je vznešeným posláním, ale není největším posláním. Ženy nejsou továrny na nové lidstvo. Ježíš vidí ženy jako individuality, které mají své vlastní poslání a svou vlastní cestu, kterou pro ně Bůh připravil. Slovy Bonhoeffera, Ježíš jim vrátil lidskou úctu a vznešenost. Tak radikální sociální změna měla za následek, že zhruba polovinu domácností, které Pavel jmenuje jako místa, kde schází církev, byla vedena ženami. Ženy byly postavené ve vůdcovství a měly role, které zdaleka předběhly svou dobu. To bylo koneckonců jedním z důvodů, proč byla církev pro ženy tak atraktivní. Historik Rodney Stark tvrdí, že křesťanství rostlo především díky velkému zájmu žen, které se těšily mnohem vyššímu statusu než bylo pro ženy jejich doby obvyklé. Ženy se obracely tak moc, že v roce 370 císař Valentinian psal církvi, aby přestaly mezi ženami pracovat! V Říme byla vdova pokutována, pokud se do dvou let znovu neprovdala, protože to bylo považováno za hanbu a brzdu ekonomiky. Ale v Ježíšově komunitě si pamatovali, že když Ježíš visel na kříži, svěřil svou matku do péče svému blízkému příteli. Proto církev začala tradici podpory vdov, ty byly ctěny. A tak Ježíšův vliv trvá dodnes.

Ale všechny ženy dnes na světě svobodné nejsou. Od mrzačení chodidel malých holčiček v Číně, sebevraždy vdov v Indii, ženské obřízce v Africe, po polygamii, nedostatek vzdělání a příležitosti, až po sexuální otroctví... Tenhle svět definitivně potřebuje více Ježíše a více jeho poselství o rovnoprávnosti. Tento svět potřebuje muže (o nich příště), ale potřebuje ženy (z nichž mnohé sedí právě tady dnes), aby tento svět proměnily Ježíšovým poselstvím a příkladem. Ženy a děvčata, svět vás potřebuje, a my uděláme všechno proto, abyste měly příležitost naplnit Boží vůli a plán pro svůj život. Protože my vám věříme! A protože v Kristu sociální status ani pohlaví ani jazyk ani národnost nic neznamenají!

Originální audio přednášku ze seriálu KDO JE TEN MUŽ? naleznete zde: 

http://element.cx/detail_audio.php 

nebo na iTunes zde: 

https://itunes.apple.com/podcast/podcast-element/id365889259