Mé nejlepší knihy posledních let (1999-2012)

Každý rok v lednu na blogu zveřejňuji mých 10 nejlepších knih roku, které mě nejvíce v daném roce oslovily. Samozřejmě, nečtu jen nové knihy, takže některé mohou být staršího data, ale jsou to knihy přečtené v daném roce, které doporučuji i vám. Už chystám blog na téma 10 nejlepších knih roku 2013, nicméně, protože nám ještě pár dní do konce roku zbývá, rozhodl jsem se připomenout vítěze posledních 14 let.

Vítěz roku 2012 (V tomto roce přečteno 67 knih)

Andy Stanley: Deep & Wide (Zondervan)

V této knize popisuje zakladatel a hlavní pastor církve NorthPoint v Atlantě svůj příběh a události, které formovaly základní hodnoty NP. Kniha je nezbytná učebnice pro všechny, kdo chtějí budovat církev pro lidi, kteří nemají rádi církve.

Vítěz roku 2011 (V tomto roce přečteno 80 knih)

Henry Cloud: Necessary Endings (HarperBusiness)

Populární křesťanský psycholog a spoluautor bestselleru Hranice, napsal jednu ze svých nejlepších knih na téma, jak poznat, kdy je potřeba něco ukončit a posunout se v životě dál, a jak to co nejlépe udělat. Skvělá kniha.

Vítěz roku 2010 (V tomto roce přečteno 66 knih)

Larry Osborne: The Sticky Teams (Zondervan)

Lehce bych mohl říct, že čtu všechno, co Larry napíše, protože jeho moudrost, vtip, čtivost a důležitost vytváří z jeho knih vzácné učebnice pro vedoucí, které se čtou skoro jako nějaký román. Tahle kniha se týká vůdcovství a systémů a je působivě napsaná.

Vítěz roku 2009 (V tomto roce přečteno 63 knih)

Andy Stanley: The Principle of the Path (Thomas Nelson)

Při letmém prohlédnutí mých nejoblíbenějších knih za posledních 14 let je jasné, že Andy je můj nejoblíbenější autor (celkem 4 vítězné knihy). Tato kniha se věnuje rozhodování a následků rozhodnutí, a vede nás k ucelenému životu v moudrosti.

Vítěz roku 2008 (V tomto roce přečteno 72 knih)

Jim Kouzes & Barry Posner: The Leadership Challenge (Jossey-Bass)

Již několikáté vydání The Leadership Challenge dává tušit, že je to jedna z nejvlivnějších a nejpůsobivějších knih o vůdcovství, která byla kdy napsána. Pět příkladných praktik vůdcovství zůstávají stejně tak důležité dnes jako v době, kdy vyšla úplně poprvé.

Vítěz roku 2007 (V tomto roce přečteno 69 knih)

C. Peter Wagner: Your Spiritual Gifts Can Help Your Church Grow (Regal)

Pravděpodobně nejpopulárnější a masově nejrozšířenější Wagnerova kniha (z jeho více než 80 titulů) je také zároveň jeho nejvíce nápomocná. Popisuje definice téměř třiceti duchovních darů, jak je poznat a používat, a jak pomáhají místní církvi.

Vítěz roku 2006 (V tomto roce přečteno 55 knih)

Andy Stanley: Communication for a Change (Multnomah)

Pravděpodobně nejlepší kniha o kázání a veřejném projevu, kterou jsem četl. Polovina knihy je fiktivní příběh, který má sílu komunikace ilustrovat, druhá polovina jsou pak základní principy, jak mluvit poutavě tak, aby byl posluchač motivován k akci.

Vítěz roku 2005 (V tomto roce přečteno 55 knih)

Andy Stanley: The Best Question Ever (Multnomah)

První z několika Andyho knih na téma rozhodování a moudrosti popisuje základní otázku moudrosti: „Ve světle mých minulých zkušeností, současné situace a budoucích nadějí, je moudré to udělat?“ Tuto otázku jsem od té doby mnohokrát vyučoval i já.

Vítěz roku 2004 (V tomto roce přečteno 43 knih)

Bill Hybels: The Courageous Leadership (Zondervan)

Z více než 130 knih, které jsem o vůdcovství za 14 let přečetl, je tato pro pastory a vedoucí místních církví zdaleka nejlepší a nejpraktičtější. Velmi všem doporučuji, Bill se zabývá nejen vedením lidí, ale také vedením sebe sama. Vůdcovská klasika.

Vítěz roku 2003 (V tomto roce přečteno 30 knih)

Rick Warren: The Purpose Driven Life (Zondervan)

Druhá ze tří hlavních Rickových knih (The Purpose Driven Church se týkala zdravé církve, nejnovější The Daniel Plan se týká zdravého životního stylu) se zabývá zdravou spiritualitou. Ne nadarmo je to jedna z nejprodávanějších „non-fiction“ všech dob.

Vítěz roku 2002 (V tomto roce přečteno 52 knih)

George Barna: User Friendly Churches (Regal)

Velmi názorně a prakticky pojatá kniha, která měla za cíl dokázat, že církve, které se snaží sloužit lidem, které se snaží zasáhnout, rostou nejlépe. Uvnitř totiž probíhají procesy, které mají za úkol zjednodušovat a vytvářet srozumitelné prostředí.

Vítěz roku 2001 (V tomto roce přečteno 55 knih)

George Barna: The Habbits of Highly Effective Churches (Regal)

Efektivní církve, které jsou schopny získávat nové lidi a zároveň slouží stávajícím členům, mají konkrétní návyky. Barna při studiu těchto církví dochází ke zjištění, že se efektivní církve v těchto návycích shodují, popisuje, jaké to jsou a jak je pěstovat.

Vítěz roku 2000 (V tomto roce přečteno 44 knih)

John C. Maxwell: The 21 Irrefutable Laws of Leadership (Thomas Nelson)

Tohle nebyla první Maxwellova kniha, kterou jsem četl, ale zcela jistě ve mně vzbudila největší nadšení. Důkazem, že některé ze zákonů vůdcovství (například Law of the Lid) jsou i dnes považovány za vysoce účinné, je fakt, že se stále nově vydává.

Vítěz roku 1999 (V tomto roce přečteno 25 knih)

C. Peter Wagner: Leading Your Church to Growth (Regal)

První rok mého záměrného sledování četby vyhrála kniha Petera Wagnera o kvalitách církve, která roste. Základní premisou hnutí růstu církve bylo, že církev by růst měla, Wagner se ale jako jeden z prvních zabýval konkrétní rolí pastorů a starších na růst.

Když se dívám zpětně na posledních 14 let své četby, všiml jsem si, že všech 14 mých vítězů (a bude to platit i o patnáctém – blog připravuji), jsou knihy v angličtině. Není to proto, že bych nečetl v češtině, to vůbec ne. Ale žel, náš trh je malý a mnoho z těchto knih by se tu zkrátka nikdy „neuživilo“. Doufám, že aspoň některé z nich jednou v češtině uvidíme, ale mezitím mi z tohoto faktu vyplývá jediná věc: Každý křesťanský vedoucí, který to myslí se svým osobním růstem vážně, se musí anglicky (na)učit. Nejenže mu to otevře možnosti navazování vztahů a partnerství po celém světě, ale otevře se mu také ohromující množství kvalitní literatury, kterou si může sehnat a (například díky e-knihám, kindlu apod.) i za levné peníze koupit. Stojí to za to.

A ještě jedna věc na závěr. Chtěl bych povzbudit všechny pastory a vedoucí církvi v Česku, aby do svých rozpočtů přidali kolonku na vzdělávání svých klíčových dobrovolníků a vedoucích, a aby součástí těchto výdajů bylo pravidelné zásobování literaturou pro osobní i společné studium. Celá církev se bude mít lépe, když vedoucí budou pravidelní čtenáři s rozhledem a vzhledem. Naše kázání, přednášky a vyučování, naše poradenství a celá veřejná činnost a také náš vnitřní duchovní život bude mnohem silnější a lepší, když si dáme závazek soustředěné a pravidelné četby kvalitní literatury.

Největší dar Vánoc

Dostali jste někdy na Vánoce dárek, který jste nechtěli? Oblíbené pletené ponožky, které nikdy ani nenasadíte nebo knihu autora, který vás k smrti nudí? A co takhle dárek, kterému říkáme „danajský dar“? Například domácího mazlíčka, o kterého se musíte starat, i když na to nemáte chuť? Každá rodina to pravděpodobně zná: Mamíííí, tatíííí, já chci pejska (případně kočičku, rybičku, myšku, ptáčka – dosaďte podle uvážení)! „Ne, protože se o to nebudeš starat.“ Buduuuu! A o měsíc později chodíte venčit pejska a přemýšlíte o tom článku, co jste četli v časopise, kde píšou o psích útulcích. Akorát vás nenapadá historka, kterou byste svým ratolestem vyprávěli, kde najednou „jejich“ pejsek zmizel. Netýká se to jen dětí, dědeček mé ženy Dity, například, jednou babičce na Vánoce koupil kartáč na čištění kabátů. Je to legrační, jak někdy dáváme dárky podle toho, co se líbí nám, že? Když jsme se před více než sedmnácti lety vzali, a trávili spolu první Vánoce, dali jsme si skvělé dárky: Já jsem ji dal knihu a Dita mi dala úplně krásné dva talíře. Naše uvažování šlo následovně, nejdříve moje: Vím, že Dita zatím není nějakou velkou čtenářkou, ale určitě by byla, kdyby měla přísun kvalitní literatury. Když ji koupím tuto knihu, určitě bude vděčná za to, že myslím na její intelektuální potřeby. Její myšlení šlo zhruba takto: Láska prochází žaludkem. Aspoň mi to vždycky říkala máma. Sice zatím moc nevařím, ale když mu koupím krásné, barevné a umělecké talíře, určitě mu bude chutnat víc, a díky tomu mě bude mít raději. Mám vám popisovat naše obličeje, když jsme své dárky rozbalili? Dita: „To sis koupil sobě, ne?“ Já: „Vybavení do kuchyně pro mě?!?“ Aspoň máme na co vzpomínat...

A co takhle dar, který se vám nelíbil, ale pak se pro vás z nějaké příčiny stal důležitým? Pro mě takovým dárkem byla zimní bunda, kterou mi o mnoho let později Dita koupila. Prý jsem se ji v ní líbil, ale já jsem si připadal jako sněhulák. Černý sněhulák, abych byl přesnější, protože bunda byla černá. Byla tak skvěle vyteplená, že měla dokonce polstrovanou kapuci. Už jsem vám řekl, že jsem se cítil jako sněhulák...? To byl dar, který se mi nijak extra nelíbil, ale tento dar mi zachránil život. Dovolte mi to vysvětlit. Asi o dva roky později jsme měli nějaké zařizování v Praze, byl pozdní zimní sychravý den. Pršelo, klouzalo to a bylo celkově nevlídně. Kousek před domem, kde jsem měl to vyřizování a chtěl přejít ulici, říkal jsem si, že si musím dát bacha a přecházet pozorně na přechodu. Což jsem taky udělal. Počkal jsem až přejedou všechna auta, která jsem viděl a pak jsem se vydal na přechod. Byl jsem viditelný zdaleka a sám jsem viděl, že daleko ze zatáčky už vyrazily další auta. Šel jsem rychle, ale neběžel jsem (nejhorší je, když v mrholení uklouznete rovnou na přechodu pod auto, že?) a musím podotknout, že jsem měl kvůli dešti na hlavě onu slavnou kapuci. (Už jsem vám řekl, že jsem se cítil jako sněhulák?) Takže když už jsem na přechodu byl, moc jsem nesledoval jak rychle se auta blíží, protože jsem byl přesvědčen, že mě dobře vidí.

Což je pravda, viděly mě. Ale nezpomalily. Řidič mi později řekl, že doufal, že než dojede k přechodu, budu už na druhé straně a nějak nepočítal s bržděním. Já jsem ovšem na přechodu neběžel… Náraz to byl pořádný. Bylo to, jako by vám vypnuli v hlavě soundtrack s hudbou. Svět se se mnou točil, a vzpomínám si, že mi v hlavě probleskla myšlenka: „To je magor, on to do mě fakt našil…!“ Nemohl jsem tomu uvěřit. Ovšem dopad na tramvajové koleje byl tvrdý. Naštěstí tramvaj, která tam zrovna jela, to stačila přede mnou ubrzdit. Jinak bych si krutou realitu uvědomil ještě více. Hlavou jsem praštil o koleje, naštěstí přes svou polstrovanou kapuci. Má první slova k řidiči nebyla hezká. Viděl jsem nějakého vyklepaného podnikatele, který si právě rozbil o mě přední sklo a natloukl kapotu. Na zemi jsem dokázal pohnout všemi končetinami a nějak jsem věděl, že ani tentokrát nemám nic zlomeného. Za pomoci řidiče tramvaje a auta jsem vstal, řidič mě pak odvezl na hotel a zaplatil škodu. Ovšem, ve vzduchu si toho hodně uvědomíte. Kromě výroku, že život je jako pára nad hrncem, jako květ, který uschne, jsem si uvědomil, že mám na sobě bundu, kterou nemám rád (cítím se v ní jako sněhulák, pamatujete?), ale která mi právě zachránila život. Tohle bývá náš problém s dary: Nedokážeme totiž odhadnout budoucnost, protože ta se ještě nestala, je otevřená a nepředvídatelná. Dar, který se zdá jako zbytečný nebo nepříjemný, se může ukázat darem, na kterém doslova visí náš život.

Vánoce jsou příběhem daru: Narodil se Spasitel, zachránce a nabízí pokoj lidem dobré vůle, nabízí radost ze záchrany a naději na lepší budoucnost. Proto si k památce na největší dar, nabízíme dárky: z lásky a pro radost. Jenže, když si podrobně přečtete Vánoční příběh v evangeliích, vypadá to na dar, který nikdo nechce. Uvědomujete si, kdo byla Marie? Byla to velmi mladá dívka, pravděpodobně teenagerka, možná ji bylo tak patnáct let, která měla upřímnou víru v Boha. Byla zasnoubená Josefovi, který byl (jak bylo tehdy zvykem) pravděpodobně o dost starší. Sňatky byly většinou domluveny rodiči, když byla dívka ještě mladá a podle tehdejších poměrů od okamžiku zasnoubení nastalo jednoroční období, kdy se snoubencům sice říkalo manželé, ale dívka stále žila se svými rodiči. Toto jednoroční období mělo symbolizovat čistotu jejich slíbeného svazku: pokud by v té době porodila dítě, bylo jasné, že nezůstala pro svého manžela čistá, a kvůli nevěře by byl svazek rovnou anulován, dívka vystavěna posměchu a trestu, a muž byl terčem posměchu, že jeho vybraná žena byla dívka lehčích mravů. K Marii, k této upřímné dívce uprostřed tohoto čekacího období přichází anděl s oznámením, že ji dává skvělý dar: Má se radovat, protože si ji Bůh vybral, aby porodila Mesiáše, kterého přímo do jejího lůna stvoří on sám, a kterému dá jméno Ježíš, protože on vykoupí svůj lid z jejich hříchů. Opravdu skvělý dar. Jenže se nehodí, když jste zasnoubení s místním podnikatelem s nábytkem, a máte demonstrovat čistotu. Marie se lekla, ale také začala přemýšlet, snaží se porozumět: „Jak mohu porodit dítě, když nežijí s mužem?“ Po andělově ujištění, že u Boha není nic nemožného pak prohlašuje (Lukáš 1:38): „Hle, jsem služebnice Páně. Ať se mi stane podle tvého slova!“

Tohle jsou slova statečné ženy. Jen se zamysleme. Po selhání prvních lidí je celý svět ztemnělý a pod vládou smrti. Skoro to vypadá, jako by Bůh hledal způsob, jak by do tohoto temného světa znovu mohl vejít. Zaklepe u Marie, protože potřebuje lidskou svobodu. Nemůže člověka, kterého stvořil svobodným, a který svobodně jeho vládu odmítl, vykoupit bez jeho svobodného přitakání Boží vůli. Marie je statečná a přijímá dar, který nechtěla, po kterém netoužila, a který si nevysnila: tento dar ale nakonec zachrání její vlastní život. Marie byla statečnou ženou, která se stala matkou pouhým přitakáním Boží vůli. Slovo do ní vstoupilo a stalo se plodným skrze její poslušnost. Jenže, v této chvíli si to sama neuměla vůbec představit. A pak je tu Josef. Umíte si představit, jak Mariin andělský příběh musel znít jeho uším? „Jo, jasně, navštívil tě anděl. A kde, že ses s ním potkala? Jo, jasně! V ložnici!“ Jen trochu si umíme představit, jakou hořkost musel cítit, jakou zradu od Marie. Musel si myslet, že jeho vyvolená mu byla nevěrná...

Josef ale Marii upřímně miluje a tak ji nechce vystavit veřejnému posměchu. Raději ji propustí potají. Jasně, zbožní Židé na Mesiáše čekají. Ale takhle si jeho příchod nepředstavovali. To je námitka, kterou ostatně slyším často: proč přišel Ježíš tak nenápadně a nepoznán? Vždyť, jak by podle tebe měl Bůh přijít na tento svět? S fanfárami? V moci? Co možná nejveřejněji? Ve své nebeské slávě? A pak se i on setkává s andělem a chápe, že se tu odehrává něco, čemu nerozumí, ale protože je zbožný, přijímá dar, který si nevysnil, který nechtěl a po kterém netoužil. Pověst o nemanželském dítěti se jich ale bude držet. Cena za dárek, který nikdo nechce. Marie byla neuvěřitelně statečná žena a Josef byl neuvěřitelně statečný muž, kteří si ani neuměli představit, že přijetím daru, který nechtěli, jim tento dar zachrání život. Josefe, dokážeš si to představit? Marie, umíš si představit, kdo je vlastně tento tvůj syn? Dokážeš si představit, co udělá? Dokážeš si představit, že tento dar, který sis nevysnila, se stane Vykupitelem a Zachráncem všech lidí?

V Ježíšově příběhu jsou dva momenty, kdy Bůh svým působením bezprostředně zasahuje do hmotného světa: narození z panny a zmrtvýchvstání, kdy Ježíšovo tělo nezůstalo v hrobě a nepodlehlo rozkladu. Oba momenty jsou pro moderního člověka skandální: podle něho může Bůh působit v myšlenkách a idejích, ale ne v hmotné rovině. To nás ruší, protože to tam nepatří. V hmotném světě si chceme žít po svém. Jenže o to jde: Pokud je Bůh Bohem, nepohybuje se jen ve světě myšlenek a idejí. Jde o otázku: Patří mu i hmota? Pokud totiž Bůh nemá moc nad hmotou, není opravdu Bohem. Ale on tuto moc má, a početím a vzkříšením Ježíše otevírá nové stvoření: Jako náš Stvořitel je i naším Vykupitelem a Zachráncem. Apoštol Pavel později napsal do Říma tyto slova (Římanům 8:31-32): Co na to řekneme? Když je Bůh s námi, kdo proti nám!? Neušetřil svého vlastního Syna, ale vydal ho za nás za všechny; jak by nám s ním tedy nedaroval i všechno ostatní? Když je Bůh s námi - Immanuel, Bůh v sousedství - jak by nám spolu s ním nedaroval úplně všechno...!

Je mi zcela jasné, že ne všichni prožíváte krásné a veselé Vánoce: možná tě vyhodili z práce, bojuješ s nemocemi, ztratil si rodinu, postrádáš radost a bojuješ se zlozvykem, který tě ovládá. Vánoční příběh je ale příběhem daru, který ti dnes Bůh nabízí. Je to dar naděje. V tomto daru ti Bůh dává víc, než si umíš dnes představit. Jenže, my si nedokážeme představit budoucnost, a co nám Ježíšův dar přinese. To je ale problém s dary, že? Je to statečný krok do neznáma, který udělala Marie, a který udělal Josef. A je to statečný krok do neznáma, který Bůh chce i po tobě. Jednoho dne pak vše začne dávat smysl, protože dar naděje se promění ve vykoupení, záchranu, odpuštění a spásu. Možná, opravdu možná tak o letošních Vánocích u svého srdce pocítíš závan naděje. Naděje, že se věci změní. Naděje, že máš budoucnost. Naděje, že Bůh má pro tebe plán, protože tě miluje. Naděje, protože Ježíš není tuctové vánoční dítě, ale Vykupitel, Spasitel a Zachránce. Je doslova úžasný Pán.