Málokterá
Element grafika dostala na sociálních sítích tolik „liků“ jako ta k sérii #selfie! Je to vcelku
příznačné. Je to grafika úplně stvořená pro selfie generaci. Možná je to tím,
že se skládá z různých selfie obrázků a tak jsi strávil první minutu nebo
dvě tím, že jsi se díval, jestli se na obrázek dostalo i tvoje selfie. Sérii o duši Bezpečné místo jsme totiž minulý týden
končili dotazem, jak můžeme vypěstovat opravdovou komunitu v kultuře,
která si říká #selfie. Je to silně individualistická společnost. Nicméně,
tuším, že někteří z nás potřebují malý úvod a vysvětlení, co vlastně
selfie je. Selfie je obrázek tebe samotného, který jsi sám vyfotil a poté
vyvěsil na internet na sociální sítě jako je instagram (který je do velké míry
za popularitu selfie zodpovědný, byť samotné selfie jako takové existovaly
dávno předtím, dokonce tak dlouho zpátky jako až do roku 1900) nebo na
facebook. Popularita selfie vystřelila nejvíce od roku 2012, kdy se slovo
selfie dostalo mezi vůbec 10 nejpoužívanějších slov na internetu. Ve slovníku Oxford
Dictionaries Online je popsán jako „fotografie sebe sama, běžně pořízená
chytrým telefonem nebo webkamerou a nahrána na sociální síť“.
Moderní selfie má totiž smysl jen ve spojení se sociálními sítěmi. Nikdo
by si přece nepořizoval sebeportréty z dovolené jen do svého alba. Zkuste
si to představit, že neustále všude fotíte sami sebe, ale pak se o to
nepodělíte na síti, ale dáte si to do alba. Pak k vám přijde návštěva a vy
jim ukážete album z dovolené, kde jste neustále na fotce vy sami. Zkuste schválně
odhadnout, jak dlouho si bude vaše návštěva vaším albem listovat. Záleží, jak
moc vás má ráda, že? Ale aby bylo zcela jasno: tohle není výkřik proti
používání sociálních sítí. Sociální sítě a na ně navázané služby jako twitter,
facebook, instagram, blogy, podcasty apod. nám přinesly mnoho opravdu skvělého.
Svět zmenšily do prostředí, kde můžeš být lehce v kontaktu s lidmi
z druhé strany světa. Můžeš se učit od různých lidí, kterých si
vážíš. Můžeš prezentovat akce nebo záležitosti, které jsou pro tebe důležité
– jako Element toho využíváme a některé naše akce, třeba X-LARGE jsou
prezentovány především na sociálních sítích. Sociální sítě nám přinesly mnoho
užitku a já jsem jejich zastáncem.
Jenže, sociální sítě nám nepřinesly jen
užitek, ale také konkrétní výzvy a problémy. Jednou z výzev naší doby je
konstantní nespokojenost. Nikdy v historii neměli lidi tak moc a přitom
byli tak nespokojení s touhou po více. Někteří sociologové si myslí, že
sociální média jsou jedním z hlavních zdrojů této nespokojenosti. Lidé totiž logicky sdílejí své největší
zážitky a svoje nejlepší chvíle, které ty porovnáváš se svým všedním životem.
Hodí na instagram obrázek svého skvělého jídla, které jí v romantické
restauraci na pláži při západu slunce (navíc na to dá filtr, který tu romantiku
ještě zvýrazní), a ty zrovna doma tlačíš rohlík s tlačenkou. Hned další
obrázek pod tím je tvůj kamarád, který se rád zvěčňuje do půl pasu v posilovně
se svaly, které hrají doslova koncert a ty sípáš po dechu, protože ti právě
zaskočila tlačenka do krku a tak se cítíš, že ses sám právě stal tlačenkou.
Prostě loser na entou.
Věděli jste třeba, že jeden z největších zdrojů nespokojené deprese
je facebook? Dvě univerzity v USA udělaly výzkum, kde studenti popisovali
své pocity po 30 minutách na facebooku. Třetina z nich se cítila významně
v depresi a jmenovala závist jako emoci číslo jedna, kterou prožívala. Což
zaráží, když víme, že chceme pozitivní pocity. Selfie je zaměřeno na okamžitou pozitivní
zpětnou vazbu. Když se nám této vazby nedostává, reagujeme podrážděně na ty,
kteří mají více „liků“. Nakonec to může narušit naše přátelství. Sociální média nám dávají iluzi společnosti
bez požadavků na přátelství. Sdílíme selfie s touhou dostat pochvalu,
jak moc dobře vypadáme. Víte, co je paradox? Studie samotného facebooku z roku
2013 ukazuje, že časté publikování „selfie“ se týká hlavně uživatelů, kteří
mají na síti malou sociální interakci. Autor výzkumu poznamenává, že ti, kteří
příliš často publikují fotografie na facebooku, riskují poškození vztahů v
reálném životě. Tedy že uživatelé se až nezdravě pomocí těchto snímků snaží
přitáhnout pozornost na svou osobu.
Kromě toho, věděli jste, že vás selfie může
doslova zabít? Mrkněte na obrázek reportérky Kelly Nash
z televize Fox’s Sun Sports, která se rozhodla udělat selfie
v okamžiku, kdy hráč odpálil prudký míček jejím směrem. Reportérka to
přežila, ale měla namále, byla hodně blízko smrti. Noviny psaly, že zkrátka
podcenila nebezpečí odpalu.
Jiná zpráva popisovala 32-letou Courtney
Sanford, která v autě poslouchala písničku Happy, vyfotila se za
jízdy a stihla to postnout na facebook se slovy The happy píseň mě fakt dělá šťastnou. Jenomže přitom ztratila
perspektivu a vjela do cesty náklaďáku, který ji smetl ze silnice.
Vyšetřovatelé zjistili, že její status se selfie byl updatován doslova vteřiny
před nehodou, protože focení selfie za jízdy bylo její obvyklé hobby.
Poslední
obrázek, který vám ukážu, je fotka nádherného útesu Cabo de Roca
v Portugalsku. Říkáte si, že to to není selfie. Ve skutečnosti to je
poslední obrázek, který zůstal v telefonu mladého polského manželského páru,
který se snažil najíst správný úhel selfie, a přitom se se zřítili a zemřeli.
Na dovolené po nich zůstaly jejich dvě děti ve věku 5 a 6 let. Všechny tyto
příběhy mají společné znaky: ztráta
perspektivy, hledání rovnováhy a dobrého úhlu a nepozornost na svět okolo sebe.
Tohle je totiž problém se selfie kulturou. S námi.
Také nám v této kultuře chybí vědomí perspektivy, vzdálenosti a nebezpečí.
Když jsme totiž zaměření na sebe, zcela logicky nevidíme nic okolo sebe. Víte,
co mě velmi překvapuje? Přestože o sobě skrze sociální média tolik víme, cítíme
se osamělí. Psychologové tomu říkají odložená
osamělost. Všimli jste si, že lidé někdy píšou na facebook, že se nudí nebo
že se cítí osamělí? Nikdy nevím, co si o tom mám myslet. Cítíš se osamělý? Tak
vypadni od svého počítače, vzpomeň si, že mobil umí i telefonovat, zavolej
někomu, běž za někým, udělej s někým něco tváří v tvář, co má smysl,
něco užitečného. Ale spolu. Jedna z největších lží sebestředné kultury je
iluze, že jsi sám v pohodě. Nakonec to mění definici přátelství a naši
osamělost odkládáme stranou výměnou za několik dalších „liků“ a komentářů.
Pokud chceme mít správnou perspektivu na sebe, svět a život, potřebuješ být
fyzicky přítomný lidem, se kterými můžeš žít svou víru společně.
Křesťanství
totiž vždy bylo a bude komunitní vírou, která se žije společně. Všimněte si, co
píše autor Židům 10:23-25: Držme se neochvějné naděje, kterou vyznáváme –
vždyť Ten, který dal zaslíbení, je věrný. Věnujme se jedni druhým, povzbuzujme
se k lásce a k dobrým skutkům a neopouštějme naše společné shromáždění, jak
mají někteří ve zvyku. Na fyzické
přítomnosti je přece něco skvělého. Koneckonců, Bůh nás „nelikoval“
z nebe, ale místo toho přišel fyzicky na zem. Ježíšova přezdívka je
Immanuel: Bůh, který je s námi! Církev byla a je o společném shromáždění,
protože Ježíš je uprostřed setkání dvou nebo tří v jeho jménu. Proto nás
Židům vybízí, abychom společná shromážděné neopouštěli: Pokud je tvá víra
v Boha pevná, jsi vedený k dalším Ježíšovým následovníkům. Nestačí ti
podcasty, církev on-line, blog, statusy, obrázky, nevyžiješ z YouTube.
Potřebuješ BÝT spolu. Spolu jsme silnější.
Jak tedy
můžeme budovat autentickou komunitu v kultuře selfie? Jak můžeme být
Ježíšovými radikálními následovníky? Především třemi konkrétními návyky, které
vyplývají z těch veršů, které jsme četli: Sloužíme si a sloužíme společně, hostíme se a věnujeme se jedni druhým,
sdílíme se a povzbuzujeme se. Tedy praktikujeme návyky společné služby, pohostinnosti,
a povzbuzování v malých skupinách. Dnes začneme s konkrétním návykem služby. Představa, že budeme
sloužit a pomáhat je kontra selfie kultuře, protože mění naší perspektivu.
Místo, abychom se dívali na své potřeby a problémy, díváme se na potřeby a
problémy ostatních a přemýšlíme, co s tím můžeme udělat. Dovolíme Bohu,
aby nás inspiroval potřebou, která působí emoce a touhu pomoci, a my tak
začneme sloužit Bohu. Osobní
služba skrze ochotné srdce pak posilní naší důvěru v Boha, tvá víra je
silnější, když sloužíš druhým a s druhými. Bůh
ochoten a schopen si použít to, co máš k tomu, aby s tím udělal hodně,
pokud budeš ochotný se s tím podělit.
Odvážíme se mu
však věřit? Odvážíme se obětovat kus sebe, svého pohodlí, svého času, a svého
majetku? Uděláme to, co víme, že udělat dokážeme, nabídneme dary, které máme; a
budeme důvěřovat Bohu, že on si nejenom naši službu použije, ale zároveň budeme
sami nadšeni, když lidem, kterým pomůžeme vyřešit jejich problémy, naleznou
řešení u toho, který v konečném důsledku řeší každý problém našeho života,
včetně toho největšího, stavu našeho srdce. Navíc ve společné službě Bohu
začneme objevovat své duchovní dary, které Bůh každému svému následovníkovi
dal. Apoštol Petr to potvrzuje v 1.
Petrova 4:10: Každý z vás dostal nějaký dar, a tak si jimi
navzájem služte jako dobří správci rozmanité Boží milosti. Všimněme si prosím důrazu na slovo každý.
Žádný křesťan není výjimkou, všichni máme duchovní dary, nejméně jeden, často
však i více. Všichni
máme službu připravenou od Boha.
V Božím slově vidíme, že jsme ke službě stvoření, zachránění, povolaní,
obdarovaní, oprávnění, vyzvaní, připravovaní, potřební a budeme podle ní
hodnocení. Každý má službu, do které se může zapojit.
Možná si ale
říkáš, že nevíš, kde začít a co dělat. Možná si říkáš, že budeš sloužit Bohu,
až když ti jasně řekne, co máš dělat. Až budeš mít nějaké jasné své povolání.
Ale já bych ti rád dneska řekl, že nejenže nemusíš čekat na speciální povolání,
bude pro tebe lepší, když budeš sloužit Bohu z vlastního popudu. Jsou totiž lidé, kteří mají od Boha jasné povolání
ke konkrétní službě, a jsou lidé, kteří jsou pouze poslušní Božímu slovu a
slouží z vlastní vůle. Vidíme to v reakci apoštola Pavla v 1. Korintským 9?16-17:
Když
totiž kážu evangelium, nemám nač být hrdý – je to má povinnost a běda mně,
kdybych nekázal! Kdybych to dělal z vlastní vůle, měl bych nárok na odměnu; já
však neplním vlastní vůli, ale svěřený úkol. Pavel tady píše, že je možné sloužit Bohu z vlastní vůle a dokonce
ti za to patří odměna. Pokud však, jako v jeho případě, tě Bůh specificky
povolal, pak nemůžeš nesloužit (tím bys na sebe přivolával ony „běda“). Nakonec
to tak vypadá, že je lepší, když žádné specifické povolání nemáš, ale rozhodl
ses sloužit Bohu tam, kde je potřeba a nakonec tam, kde a čím tě Bůh obdaroval.
Paradoxně, jediný způsob, jak objevíš své dary je ochotná služba, kdy sejmeš
zrak ze sebe a děláš to, co je potřeba, ochotně a s láskou k lidem. Dobrodružství služby Bohu začíná pro všechny vždy
velmi prostě: ochotou. Mít ochotné srdce ke službě je tak pro službu Bohu
nezbytným předpokladem. A právě v této ochotné službě budeme poznávat sami
sebe a své vlastní silné stránky, ať už ve svých darech, talentech nebo po
stránce své osobnosti. Tak budeme opravdovou komunitou v selfie kultuře.
