Pokud jste jako většina lidí, chcete mít dokonalé
Vánoce. Platí to samozřejmě i u jiných příležitostí nebo oslav: třeba u
narozenin nebo svatby. Ve své hlavě si přehráváme, jak dokonalé musí věci být,
aby nás uspokojily, nebo abychom udělali dobrý dojem na svou rodinu. Nebo třeba
moment, kdy požádáme vysněnou dívku o ruku. Představujeme si, jak dokonalé to
bude, na dokonalém místě, v dokonalém čase (a pod dojmy
z romantických filmů dokonce i s podkladovou hudbou, se
soundtrackem). Představujeme si, jak dokonale řekneme to, co jsme si
nazkoušeli, a jak dokonale dívka našich snů zareaguje. Chceme to mít prostě
perfektní. Vánoce nejsou jiné: Chceme mít dokonale uklizeno, dokonale napečeno,
dokonale vyzdobeno, chceme mít dokonalý stromek, dokonalé dárky, dokonalou
atmosféru, dokonale štěstí a dokonale nefalšovanou radost z dárků. Budou
to přece dokonalé dárky, že?
Jenže pak nastane realita. Ne, řekněme to
jinak. Naše vysněná dokonalost se srazí s realitou! Srážka je to
přímo kolosální. Dokonale uklidit a napéct nestiháme, prostě některé věci jen
zameteme tak, aby je nikdo neviděl a cukroví se přece dneska dá dobře nakoupit.
Dokonalý stromek nedopadnul, ten náš je nějak nakřivo. A ta výzdoba! Vypadá to
jen o trochu lépe, než naše dva soutěžní stromky. Místo dokonalého uměleckého výstupu
máme tvrdou realitu. A dokonalé dárky? Nenechte se vysmát! Samozřejmě, někteří
naši blízcí se trefí (dali jsme jim koneckonců více či méně nápadné seznamy, co
chceme). Ale ty, které jsme neinformovali? Amatérsky zabalené trapné dárky,
které jsme nechtěli. Už dvacátý pár vánočních fuseklí. Obrázek na zeď, který se
hodí snad jen na odvracenou stranu Měsíce. Kdysi, když jsem byl dítě na
Základní škole, naše učitelka měla skvělý nápad, že každý přinese na Vánoce
jeden zabalený dárek, který pak dáme pod stromek a budeme losovat, co
dostaneme. Já jsem s rodiči koupil nádherné fotoalbum, hezky jsme ho
zabalili a celý natěšený jsem běžel do školy s očekáváním dokonalého
protidárku. Víte, co jsem dostal? Staré použité ořezávátko na tužky! Vidíte,
ještě dnes, po 30 letech, mám z toho trauma! Jak v takové situaci
máte předvést pravou nefalšovanou a především dokonalou radost?!?
Když se naše vysněná dokonalost srazí
s realitou, přináší to hodně smutku. Ale proč? Proč tak málo vycházejí
naše dokonalé představy? Protože dokonalé představy vyžadují dokonalou souhru
dokonalých činitelů. Samozřejmě, můžeme se dokonalým představám vyhnout, a stát
se klasickými cyniky, kteří štěstím a radostí okázale pohrdají s tvrzením,
že nic oslavovat nepotřebujeme. Ve skutečnosti však po dokonalosti toužíme.
Dává nám totiž naději. Naději na získání ztraceného ráje. Na získání světa, kde
vše bylo dokonalé. A tak po dokonalosti toužíme a stále znovu jsme zklamání, že
se nám to dokonale nepovedlo. Do našich dokonalých představ totiž přicházíme
my s celou svou nedokonalostí. My jsme důvodem, proč naše dokonale
touhy přemůže naše nedokonalost. A kdybychom byli k sobě opravdu upřímní,
museli bychom si přiznat, že na nedokonalém stavu našich Vánoc neseme velký kus
viny: Nechali jsme všechno na poslední
chvíli. Nechali jsme se unést materialismem. Nedbali jsme na přání a touhy
druhých. Nestíháme a nezvládáme. Jako by ani Vánoce nebyly svátky pro nás.
Otravuje nás, když nám někdo přeje klidné svátky, protože možná právě teď
procházíme bouří a jsme zmítání neklidnou hladinou. Cítil ses tak někdy? Cítíš
se tak právě teď? Pokud ano, mám pro tebe velmi dobrou zprávu. Vánoce jsou ve
skutečnosti svátkem přesně pro tebe!
Smyslem Vánoc není vytvořit dokonalou zkušenost
a dokonalý zážitek, ale setkat se s Dokonalým v našem nedokonalém
světě.
O Vánocích si připomínáme, že Bůh, který dává všechny dobré a dokonalé dary,
přišel do zcela nedokonalého prostředí. To není vedlejším příběhem Vánoc. To je
samotným smyslem Vánoc. Netuším, jak si Boha představujete, ale jsem si jist, že
jsou mezi námi lidé, kteří ho považují za přísného Otce, nebo za věčně
nespokojeného šéfa Vesmíru, nebo za Krále, který vyžaduje dokonalost. Jenže, co
když je tento pohled od začátku spíše reflexí naší podvědomé touhy po
dokonalosti, kdy je všechno ťipťop, na míru, na správném místě, dokonalé? Ano,
příběh Bible nám popisuje svět, který byl stvořen jako dokonalý, a poničen
zlem. Popisuje nám velmi barvitě trápení, které na zlém světě máme. Je ovšem
obrovským projevem lásky, že když nakonec Bůh vstupuje na tento zlý svět,
nepřichází s bičem dokonalosti, ale se zranitelnosti bezbranného dítěte.
Ježíš, který přichází jako Bůh v těle, je tak plný soucitu a lásky,
protože nás miloval, když jsme ještě byli hříšní. A
počkejte, nemusíme se hádat o slovo „hřích“, které si dnes každý vysvětluje
jinak. Když si totiž položíme ruku na srdce, víme moc dobře, že nám
k dokonalosti ještě docela velký kus chybí. Je to ozvěna ztraceného ráje.
Je to ozvěna toho, čím jsme mohli být, a čím jsme se nakonec stali. A
přesně pro takové, jací jsme my, když si svou nedokonalost uvědomíme, přišel
Ježíš na tuto zemi. Dovolte
mi to vysvětlit.
Na ničem tento fakt nejde vidět lépe, než na samém
začátku Ježíšova příběhu, kterému říkáme evangelium. Pokud pro tebe Ježíšův
příběh je nový, a chceš se o něm dozvědět více, pravděpodobně otevřeš Nový
Zákon hned v první knize, které se říká Matoušovo evangelium. Jak jste
možná slyšeli, v Novém Zákoně máme celkem čtyři tyto evangelia, čtyři
verze Ježíšova příběhu psané různými lidmi pro různé lidi. Matoušovo evangelium
je psáno například pro Ježíšovy následovníky mezi Židy, obsahuje tedy mnoho
narážek a vysvětlení ke Starému Zákonu. Lukášovo evangelium je pro změnu psané
jistému Teofilovi, řecké postavě, a snaží se tedy soustředit na to, co bylo
důležité pro pohanské zájemce o Ježíšův život. Markovo a Janovo evangelium začínají rovnou
v Ježíšově dospělosti s jeho veřejnou službou, kdežto Matouše a Lukáš
jeho narozením. Jenže hned první Matouš nezačíná samotným narozením, ale
rodokmenem. Koho, pro všechny na světě, má zajímat nějaký rodokmen? Vždyť je to
naprosto nezáživná pasáž!
Kdo jsou ti lidé? A proč to vůbec číst? Pro
Matoušovy posluchače to bylo zcela zásadní. Rodokmen byl pro ně důležitý,
protože odkazoval na Abraháma a Davida, dvě legendární postavy židovské víry.
Otázka tedy zněla: Je Ježíš příbuzným Davida? Mesiáš měl být Davidovým
potomkem. Proto Matouš na tuto otázku odpovídá. Ale pozor, zásadně odbočuje od
zvyklostí historických záznamů a dělá něco neobvyklého: Do rodokmenu přidává
celkem čtyři ženy a navíc k nim přidává detaily z jejich života,
které byste měli spíše vynechat, pokud píšete oslavný příběh s cílem
dokázat Ježíšův speciální a dokonalý původ. Ve starověku se totiž historie
psala trochu jinak. Životopisy psali najatí historikové, kteří oslavovaným
osobnostem zdůrazňovali jejich úspěchy a naopak vynechávali méně lichotivé
části jejich příběhu. Díky tomu a navíc díky zvyklostem opomíjet dcery,
starověké životopisy hýří informacemi o synech udatných hrdinů, ale skoro nic
nepíšou o ženách, které považovali za bezvýznamné. Kromě toho si Matouš nevolí
jen tak nějaké ženy. Většina zmíněných žen jsou nežidovského původu, což
pro nás představuje skvělý námět pro myšlenku, že Ježíš nepřišel jen pro Židy,
ale také pro pohany, pro celý svět. Jenže, Matouš píše především pro Židy,
takže jim vlastně nahrává na smeč: Mesiáš podle Matouše není čistokrevný Žid,
nemá dokonalý původ.
Matouš 1:3 Juda zplodil Perese a Zeracha z Támar.
Támar! Raději nemluvme o Támar. Všichni Židé znali její příběh, a při jeho
vyprávění se museli červenat. V tom příběhu se děly takové věci, že ho
raději nebudeme tady dneska ani psát (je ale popsaný se vší otevřeností ve
Starém Zákoně). Matouš 1:5 Salmon
zplodil Boáze z Rachab, Boáz zplodil Obéda z Rút. A co Rachab? Každý Žid
okamžitě znal její přezdívku: Prostitutka Rachab. Proč tam vůbec její jméno
dávat? Pak je tam Rút, což je hezký příběh. Tak hezký, že dokonce máme ve
Starém Zákoně celou knihu o této zajímavé ženě. Jenže to nebyla Židovka. A
navíc, způsob, jak se do rodokmenu dostala, byl trochu zvláštní. Chápete to?
Matouš se pokouší svým evangeliem přesvědčit Židy o božském původu Ježíše, o
jeho dokonalosti, a místo toho tam dává takové bomby. Nakonec se tedy dostává
až k Davidovi (to bylo záměrem rodokmenu), ale hned tam přidává detaily o
Davidově nevěře a vraždě. Dělá to tak, že dokonce vynechává jméno oné ženy,
protože o ní přece v Davidově příběhu nebudeme ani mluvit... Všichni Židé
tento příběh důvěrně znali. Matouš 1:6 David
zplodil Šalomouna z manželky Uriášovy. Místo toho tam Matouš přidává jméno
zavražděného manžela této nejmenované ženy.
Je
to zvláštní. Proč Matouš přidává do Ježíšova rodokmenu odkazy na nejkomplikovanější příběhy židovských dějin, navíc nežidovky? Když už měl to
nutkání psát o ženách, proč tam raději nenapsal skvělé příběhy o Sáře, Rebece a
podobně? Proč místo toho zmiňuje tyto ženy? Víte, jsem si jist, že Matouš tam
tyto jména se všemi jejich příběhy napsal do Ježíšova rodokmenu schválně.
Matouš znal Ježíše velmi důvěrně, strávil s ním prakticky celou dobu jeho
veřejné služby. Viděl a slyšel Ježíše kázat, sloužit, konverzovat. Viděl ho
umřít na kříži a stál u jeho prázdného hrobu, a tak ví, že všechny tyto příběhy
hanby, hříchu a nedokonalosti, byly přesně pointou Ježíšova příběhu a příchodu.
Matouš ví, že je to příběh světla ve tmě. Je to příběh odpuštění ve světě, který zná
jen odsouzení. Matouš také ví, že je to historie. Všechny tyto
komplikované postavy jsou jako on. Byli to lidé takoví, jaký byl Matouš sám,
když se setkal s Ježíšem sám.
Byl plný hanby a odsouzení.
Byl nedokonalý. Matouš byl totiž celníkem. Řím prodával práva na výběr daňových
poplatků ve všech zemích, které si podrobil. Římský občan si koupil licenční
právo vybírat daně v určitém teritoriu, najal si místní lidi, a začal vybírat
poplatky. Byli to ale lidé stejných národů, jako ti, od kterých vybírali. Stali
se připomínkou vojenské poroby a byli považování za hnusné kolaboranty. Takže,
pokud jsi jako Žid začal pracovat s Římany, stal ses vyvrhelem. Byl to
hodně nešťastný život, který ti sice přinesl hodně peněz, ale žádnou lásku. Ježíš
ho ale pozval k následování. Nechtěl po něm změnu, rituál, jen to, aby se
zvedl, a šel za ním. Ježíš samozřejmě mohl vytáhnout celý seznam věcí,
které Matouše nedělal správně, ve kterých hřešil, a proč si vůbec nezaslouží
respekt a lásku. Ale Ježíš přišel do jeho nedokonalého světa, ve kterém obrátil
vše vzhůru nohama. Myslím si, že se Matouš musel při psaní rodokmenu usmívat, protože
věděl, že právě to je pointa příběhu, který bude vyprávět. Dokonalý Bůh
přišel do naší dokonalosti, aby ji naplnil odpuštěním
a smyslem. To je pointa Vánočního příběhu. Když budeš mít záchvěv, že vše
není dokonalé, že ty jsi nedokonalý, věz, že Boha to nepřekvapilo. On ví, že tvůj život není
dokonalý, on ví, že ty nejsi dokonalý, a přesto tě miluje.
