V minulém blogu jsem na příběhu jistého mladého muže,
jednoho z vedoucích církve a prvního mučedníka církve ukázal, jak moc jeden člověk dokáže ovlivnit svět a konkrétní lidi v něm,
pokud je jeho srdce dobře nastavené a má jisté vlastnosti, které mu v tom
pomohou. Štěpán byl plný Ducha svatého, byl plný
moudrosti, plný víry, plný milosti a plný moci. Ale co je ještě důležitější,
Štěpán byl spolehlivým člověkem. V jeho příběhu jsme viděli, že
spolehlivost (tedy věrnost v ochotě něco pro Ježíše dělat po nějakou dobu)
byla natolik důležitá, že apoštolové hledali především osvědčené lidi, a to
ještě předtím, než se dívali na duchovní dary toho či onoho kandidáta. Jinými slovy: Můžeš být duchovní jak chceš, ale pokud nejsi spolehlivý,
Bůh ti žádnou významnou službu k ovlivnění světa nesvěří.
Zároveň má ale
každý následovník Ježíše vnitřní touhu nechat nějakou stopu, ovlivnit svět,
něco udělat pro Ježíše. Už od počátku totiž vidíme, že Bůh své následovníky
volá ke dvěma vzájemně propojeným věcem: Aby byli s ním (měli s ním
vztah – víra totiž stojí a padá na vlastní zkušenosti, kterou máme s Bohem
– přijímáme jeho lásku, odpuštění, přijetí, a novou identitu), a aby
plnili úkol, který Bůh pro nás na tomto světě má. To je důležité. Dokud se nenaplní
naděje slávy skrze Ježíšův návrat, máme Ducha, kterého nám Ježíš poslal,
abychom společně v komunitě církve mohli Bohu dělat radost a mohli splnit
jeho záměry. Zároveň je potřeba
říct, že tyto dvě povolání jsou v naprostém
souhlasu, ani jedno není důležitější či snad přednější. Pokud opravdu budeme s Kristem, a budeme
se k němu přibližovat, bude nás to zároveň táhnout ke službě a touze
ovlivnit svět, ve kterém žijeme (pamatujeme si, že Ježíš tvrdil, že už jsme
solí země a světlem světa). Nemůžeme to oddělit nebo popřít. A na druhé straně,
čím více sloužíme tam, kde
nás Bůh chce mít, tím ho máme radši a pomáhá to také naším vztahům
v rodině, mezi přáteli a v církvi. Být a sloužit nejsou ve vzájemné
konkurenci, a pokud jste zažili prostředí, kde vztah s Bohem byl
potlačován na úkor služby, nebo kde jste naopak neměli příležitost něco pro
Ježíše udělat (chtěla se po vás pouze pasivní účast), nebyli jste ve zdravém
prostředí církve, která skutečně následuje Krista, a kde služba je přirozeným
důsledkem lásky ke Kristu a k lidem.
Zároveň však služba
vyžaduje obří, doslova masivní proměnu. Když se člověk rozhodne
následovat Krista, a dokonce když se rozhodne začít chodit do církve, je to
velký přerod v mysli, ale pořád se to dá dělat hodně soukromě. Můžete si
soukromě nebo privátně věřit, soukromě si studovat nebo poslouchat podcasty,
můžete dokonce navštívit shromáždění církve a být tam zcela anonymní
pozorovatel nebo konzument. Rozhodnutí pravidelně sloužit v církvi dalším
lidem a také rozhodnutí pravidelně dávat
do církve finance je ale obrovským, masivním
přesunem v naší hlavě a v našem srdci. Díky tomu se
od pozorovatele
stáváte přispívatelem, od konzumenta se posunujete ke společníkovi.
Tento přesun není jednoduchý (narušuje náš vnitřní narcismus a sobeckost) a
neobejde se bez oběti. Oběť může mít různou povahu, ale zejména jde o časovou a
finanční oběť. Jinými slovy, aby služba Bohu za něco stála, musí nás něco
stát. Tenhle princip chápeme dobře v různých činnostech, ve
kterých se chceme zlepšit: Budeš-li chtít být opravdu dobrým hudebníkem, bude
tě to stát hodně času na zkouškách a také peněz na výbavu. Budeš-li chtít být
umělcem, budeš muset pilovat svůj talent. Budeš-li chtít být vzdělaným učencem,
nevyhneš se oběti studia (a to jak časové tak finanční). Budeš-li chtít
prorazit ve sportu, bude tě to stát hodně odříkání a bolesti v tréninku.
Chápeme to a nemáme s tím problém. Tak prostě věci fungují. Proč si ale
myslíme, že v církvi to bude jiné? Proč si myslíme, že služba Bohu by měla
být vždy lehká, nenáročná nebo snad jednoduchá? Stejný princip, který platí
v umění, sportu a vzdělání, totiž platí také v církvi ve službě Bohu.
Jenže, co je
vlastně služba Bohu? Co všechno služba je a co do ní opravdu patří? To je
důležitá otázka. Vysvětlím vám, poněkud zkráceně, jak jsme se k téhle diskusi
vlastně dostali. Na začátku církve byly místní komunity, které toho moc neměly,
scházely se v domech bohatších členů, a všichni byli připraveni něco pro
Ježíše udělat. Vzájemně si sloužili. Jenže jak církev rostla a získávala si
vliv, začali se do ní zapojovat i lidé, kteří Ježíše moc nemilovali (do církve
přišli kvůli konexím a vlivu). Tito lidé se stávali pasivní součástí církve,
těžiště služby se přesunulo na „odborníky“, kteří službu udělali za lidi.
Církev zkopírovala systémy kněžské služby z věroučných systémů, které
s prvními křesťany měly jen málo společného, ale po staletí tím vytvořili
pasivní většinu a aktivní duchovenstvo. Reformace před pěti sty lety přinesla
teologický důraz na všeobecné kněžství věřících, řečeno moderně: Rozdělení
na duchovní a laiky je nesmysl. Znovu se začalo mluvit o službě všech, ale
zpočátku se o tom opravdu jen mluvilo. I protestanské církve převzaly kněžský
model a tak, i když byli lidé motivováni ke službě, neměli žádnou příležitost
do ní opravdu vstoupit, snad jen když odjeli na misii. Lidé byli ke službě
motivování, ale ne uvolněni. Nebylo tedy divu, že tento rozpor vypůsobil
postupně ve 20. století hnutí, které zdůrazňovalo, že protože jsou všichni
povoláni ke službě, znamená to, že služba se neděje jen ve zdech kostela, nebo
modlitebny, nebo kina, ale všude, kde jsme, protože křesťany jsme všude. To je
pravda, jenže církve se dostaly do druhého extrému. Najednou služba bylo úplně
všechno, co děláme.
Chodíme do práce?
Sloužíme tím Bohu. Vychováváme děti? Sloužíme tím Bohu. Jsme poctiví? Sloužíme
tím Bohu. Zveme lidi na návštěvu? Sloužíme tím Bohu. Z extrému, kde nikdo
nemohl opravdu sloužit jsme se dostali do druhého extrému, kde se všechno stalo
službou. Jen na vysvětlenou, v každém z příkladů je možné za
určitých okolností mluvit o službě, jinak ale platí, že chodíme do práce,
protože se tím staráme o sebe a svou rodinu; vychováváme děti, protože je to
naše rodičovská povinnost; jsme poctiví, protože je to projev ovoce Ducha a
dobrého charakteru; zveme lidi, protože praktikujeme křesťanskou roli
pohostinnosti. Nic z toho tedy službou jako takovou být také nemusí.
Navíc, aby to nebylo jednoduché, skutečně máme pracovat, vychovávat děti,
pěstovat charakter a být s lidmi jako by to byla služba Bohu, i když to služba sama o sobě není! Co
tedy služba je? Abychom si na tuto otázku odpověděli, podíváme se na pasáž,
kterou o službě napsal apoštol Pavel v Římanům 12:1-8 (ČSP). Pojďme se na to
postupně podívat.
1 Vybízím vás tedy, bratři, skrze milosrdenství
Boží, abyste vydali svá těla v oběť živou, svatou a příjemnou Bohu; to je
vaše rozumná služba Bohu. Na začátku pasáže Pavel píše, že by Ježíšovi
následovníci, jeho rodina, měli dát Bohu svá těla jako živou oběť. Lidé Pavlovy
doby chápali oběť doslovně, ne abstraktně jako my dnes. My vidíme v oběti
naši snahu, náš čas a naše finance, oni viděli skutečná zvířata (a
v některých degenerovaných kulturách rovněž lidi), přinesená na oltář,
zabitá a obětována Bohu nebo bohům. Obětování zvířat, jak nepochopitelné se nám
dnes může zdát, vnímali jako zástupnou smrt, aby sami mohli žít. Křesťané
neobětovali, protože chápali Ježíšovu zástupnou smrt jako jednu finální oběť za
všechny v minulosti, současnosti i budoucnosti. Místo toho přinášejí nový
koncept: Na oltář se máš dobrovolně položit ty sám. Ne proto, aby tě tam někdo
zapíchl, ale proto, že tím symbolizuješ, že umíráš sobě a žiješ pro Boha. Tvá
oběť je tak živá – a přímo vede ke službě Bohu.
2 A nepřipodobňujte se tomuto věku, nýbrž
proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli zkoumat, co je Boží vůle, co je dobré, přijatelné a dokonalé. Pavel pokračuje dál a vede nás k tomu, abychom
nepodléhali tlakům světa, co ten pokládá za rozumné a správné (a jak víme, náš
svět je motivovaný vnitřním sobectvím a žádostí), ale abychom místo toho
hledali, co chce Bůh, protože to bude dobré, přijatelné a dokonalé. To ovšem
neznamená, že bychom měli chtít dělat jen velké a významné věci, protože Bůh
každého člověka obdaroval jinak a má pro něj jiný úkol. Proto nás Pavel vede ke
střízlivosti:
3 Skrze milost, která mi
byla dána, pravím každému, kdo je mezi vámi: Nesmýšlejte výš, než je třeba
smýšlet, ale smýšlejte tak,
abyste jednali rozumně, podle toho,
jakou míru víry udělil každému Bůh. Každý následovník Krista tedy dostal
konkrétní míru víry, nebo jinak řečeno míru obdarování, aby mohl jednat
rozumně. Dohromady pak církev má plnost darů, kterými si vzájemně může sloužit.
4-8 Jako máme v jednom těle mnoho
údů a všechny ty údy nemají stejný úkol, tak i my, i když je nás
mnoho, jsme jedno tělo v Kristu, ale jednotlivě jsme údy jeden druhého. Máme rozdílné dary podle milosti, která
nám byla dána: Má-li někdo proroctví, ať ho užívá v souhlase s vírou. Má-li službu, ať slouží. Jeli vyučující, ať učí. Má-li dar povzbuzování, ať povzbuzuje. Kdo rozdává, ať rozdává upřímně. Kdo stojí v čele,
ať je horlivý. Kdo prokazuje milosrdenství, ať to činí radostně. Když
tedy dáme sami sebe Bohu jako oběť, on nám dá míru víry, dá nám rozdílné dary
podle svého uvážení, kterými si začínáme vzájemně sloužit. Tato služba má smysl
v kontextu církve, proto Pavel v NZ dává důraz na slova „služte si vzájemně.“
Kdybych měl Pavlovu
pasáž shrnout do nějaké své vlastní definice služby, řekl bych to takto: Služba je oběť, funguje nejlépe na základě duchovních darů, a existuje pro potřeby a užitek Těla Kristova - místní církve. Všechny
části jsou velmi důležité. Služba je (1) oběť: Vždycky tě to bude něco
stát. Pokud sloužíš jen tak, aby tě to nic nestálo, abys nemusel nic
investovat, aby ses nijak nemusel omezit, pak je to fajn dobrovolnictví, ale
není to služba jak ji chápe Nový Zákon. Služba funguje nejlépe na základě (2) duchovních
darů: Každý následovník Krista má duchovní dary, které by měl objevit,
rozvíjet a používat. Duchovní dary ovšem nenajdeme tím, že se budeme pozorovat
v zrcadle nebo na gauči. Dary najdeme jen tak, že začneme ochotně sloužit
a tím se staneme osvědčenými nebo spolehlivými lidmi (jak jsme viděli na
Štěpánově příkladu. Služba funguje (3) pro potřeby a užitek Těla Kristova,
tedy církve. To může být pro některé křesťany nejméně snadnou částí mé
definice, protože v církvi vyhořeli nebo se tam zklamali. Nicméně, Ježíš
buduje církev, ne paracírkevní organizace, byznys skupiny, zájmové skupiny, nebo mezidenominační služby. Ty všechny mohou být užitečné, ale jejich hlavní smysl je ve službě církvi, ne v konkurenci církvi (jak se to žel docela často děje). Ježíš totiž buduje církev, a Nový Zákon popisuje službu Bohu jako něco, co se děje vzájemně v církvi.
Když říkám služba v církvi, nemyslím tím samozřejmě jen ve zdech kostela. Služba se může dít na různých místech, ale vždy zahrnuje komunitu a shromáždění. Církev je komunita věřících, kteří se společně scházejí – proto církev „ekklésia“ – shromáždění.
Každá místní církev má ovšem nějakou svou primární službu, kterou dělá, a služba se v ní
projeví - to může být různé a na různých místech. V Elementu je tímto místem pro nás nedělní setkání, proto se většina služby
odehrává tam. Moc bychom si přáli, aby každý, kdo Element považuje za svou
církev, měl konkrétní službu v některém z našich týmů v neděli: Abychom
společně mohli vytvořit srozumitelnou církev, která rozumí lidem!
