Království skrze kříž

Ježíšova identita je klíčová pro každého z nás na cestě víry. Pokud bych Ježíše měl jen za dobrého člověka nebo morální autoritu, mohl bych být inspirován jeho životem a slovy podobně jako jsem inspirován zajímavými postavami historie od náboženských postav, umělců nebo třeba i sportovců. Nedávno jsem například četl životopis proslulého běžce Emila Zátopka a jeho příběh mě velmi inspiroval. Jenže, pokud Ježíš spadá do kategorie inspirativních osob, které třeba navíc tragicky zemřely, pak jsem, slovy apoštola Pavla, stále mrtev ve svých hříších. Jen Bůh totiž může odpouštět hříchy. Celý křesťanský příběh o Ježíšově smrti za mé hříchy jako finální oběť jednou provždy by měl velké trhliny. Měl bych naději jen pro tento svět, ale pak by mě čekala jen nicota. Pokud by naproti tomu Ježíš byl nějaké Boží zjevení – něco jako mimozemská návštěva, pak nám doopravdy nemůže rozumět a jeho chování na zemi nedává moc smysl. Pokud jediným důvodem jeho příchodu na zem bylo zemřít za naše hříchy, mohl to udělat klidně někde v ústraní a především, nemusel vůbec dělat to, co evangelia popisují, že dělal. Proč uzdravoval? Proč vyháněl démony? Proč krmil hladové? Proč křísil mrtvé? Proč kázal mnohem silnější výroky hraničící s megalomanii a nezůstal jen u etických principů pro život? Proč někdy dokonce svými výroky odrazoval své následovníky? Proč Ježíš dělal to, co dělal? Bylo důležité, co dělal mezi Vánocemi a Velikonocemi?

Odpověď na Ježíšovu identitu je klíčová, protože odpověď mění naší minulost tím, že odpouští naše hříchy. Mění také naši budoucnost, protože Ježíš slibuje věčnost na proměněném světě s naději, která se zhmotní do skutečnosti. Ježíš také mění naší přítomnost, a o ni především budu dnes psát. Máme tu poněkud ironickou situaci: Zeptáte-li se běžného aktivního a praktikujícího křesťana ohledně svého očekávání a víry, dozvíte se, že důvěřujeme Ježíši, že nám odpustil hříchy a vyřešil tak naší minulost. Dozvíte se také, že důvěřujeme Ježíši ohledně své budoucnosti, zkrátka, že nás vezme do nebe (a to i v situaci, že je toto vyjádření zkratkovité a většina křesťanů nemá jasnou představu, co a jak to znamená). S přítomností ovšem máme mnohem větší problém. Důvěřujeme Bohu v dnešním dni? Důvěřujeme mu ve všech oblastech života? To je mnohem těžší, žijeme totiž v přítomnosti. Minulost nám připadá vzdálená a budoucnost moc dopředu neřešíme. Žijeme však nyní. A tak se dostáváme do paradoxní situace: Jsme schopni důvěřovat Bohu ohledně minulosti a budoucnosti, ale myslíme si, že v současnosti si musíme pomoci sami, kdo ví, jestli by to Bůh udělal? Krásně to jde vidět na tom, jak moc se strachujeme o jistoty dnešního a zítřejšího dne. Možná právě proto, že nechápeme Ježíšovu identitu pro dnešní svět. Tento problém není nijak nový. Když se podíváme na Ježíšův příběh, skutečně se zdá, že jeho příchod na svět (který si připomínáme ve Vánočním příběhu) a vyvrcholení jeho života ve smrti a zmrtvýchvstání (což si právě připomínáme ve Velikonočním příběhu), byly dva natolik zásadní vrcholy, že vše ostatní je jen omáčka okolo. Nejvíce sporů první církev řešila právě ohledně Ježíšovy přirozenosti (Bůh a člověk zároveň – inkarnace – Bůh přichází v lidském těle na svět), a ohledně významu jeho smrti a vzkříšení. Vůbec ale neřešila příběh evangelia uprostřed. Nebyl totiž kontroverzní. První generace křesťanů totiž obsahovala lidi, kteří Ježíše zažila přímo a viděla jeho chování a jednání - neměli o tom spory. Později církev své spory řešila pomoci kréda, kde se zaměřovala na začátek a konec příběhu, kde z Ježíšova narození skočíme rovnýma nohama až k Pilátovi pod kříž, jakoby se prostředek evangelií nestal. Jenže prostředek Ježíšova příběhu má důležitý význam pro naši současnost a pro naši víru v dnešním dni. 

Podívejte se na Apoštolské a Nicejské  vyznání, respektive na jejich číst - na okamžitý přechod mezi Ježíšovým příchodem a odchodem - zcela tam chybí prostředek příběhu! Apoštolské začíná takto: Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země. I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho; jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontiem Pilátem, ukřižován umřel i pohřben jest... Vidíte? Jen Vánoce a Velikonoce. Kde je zbytek roku? A co Nicejské vyznání? Věříme v jednoho Boha, vševládnoucího Otce, Stvořitele všeho viditelného i neviditelného. A v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, zrozeného z Otce, to jest z podstaty Otce, Boha z Boha, Světlo ze Světla, pravého Boha z pravého Boha, zrozeného, ne stvořeného, jedné podstaty s Otcem, skrze něhož vše vzniklo - to, co je na nebi, i to, co je na zemi -, který pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil a vtělil se, stal se člověkem, trpěl a třetího dne vstal (z mrtvých), vystoupil na nebesa a přijde soudit živé i mrtvé. Stejná věc. Z příchodu na zem (Vánoce) rovnou do Velikonočního příběhu, jakoby celá Ježíšova pozemská služba nebyla významná a vlastně jsme se ji zabývali jen jako předehrou kříže. Není to jeden z důvodů, proč se tak soustřeďujeme na minulost a budoucnost a uniká nám síla a autorita Ježíše v dnešním dni?

Před chvíli jsem psal, že se hodně strachujeme o jistoty dnešního a zítřejšího dne, protože nechápeme, kým je Ježíš pro nás dnes. Ježíš totiž své následovníky vedl k tomu, aby se nestrachovali o zítřek, ale starali se o Boží království, protože tehdy jim bude přidáno vše, co potřebují pro den, ve kterém žijí. Matouš 6:31-33 Nemějte tedy starosti. Neříkejte: ‚Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si oblečeme?‘ Všechny ty věci vyhledávají pohané, ale váš nebeský Otec ví, že to všechno potřebujete. Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a toto vše vám bude přidáno. Co to znamená „hledejte nejprve Boží království“? Proč Ježíš tolik mluvil o Božím království? Často někdo vykládá tyto slova jako "služba Bohu" nebo "touha ponebi", ale ani o jednom tam Ježíš nemluví. Mluví o království. Co je ale vůbec království? To není automaticky jasné. Kdo z vás byl v nějakém království? Před léty jsem mluvil na téma království a zeptal jsem se přesně tuto otázku. Přitom se koukám, že ruku nezvedají ani někteří naši mezinárodní členové původem z Norska – přitom to je také království. To mě trochu rozesmálo, ale zároveň přesvědčilo, že dnes už nechápeme základní smysl království – má totiž krále. To je strašně důležitá vlastnost: království má krále, ne demokracii. Známe různé typy vlády, nejčastěji demokratickou vládu lidu, ať už zastupitelskou nebo přímou demokracii. Pak tu máme různé totalitní systémy vlády, a pak nám zbývají nějaké ty monarchie: monarchie s demokraticky zvolenou vládou (kde monarcha je více ceremoniální osobností), nebo absolutní monarchie, kde král doopravdy vládne. Takových dnes moc není, máme za to, že král, který se vzdává království, je osvícený monarcha, kdežto ten, kdo na království trvá je zpátečnický. Proto nám naše evropská království vlastně nepřijdou jiná, než republika.

To na vysvětlenou, proč nechápeme, nebo nemáme konkrétní asociace s tím, že Ježíš je králem, a že z toho vyplývá, že vládne. Že má právo na všechno, co jsme a co máme. Král není politik, nemůžeme si ho zvolit, neovlivňuje jej veřejné mínění, neohlíží se na touhy většiny společnosti. Král je vládce a má právo se rozhodovat podle toho, co sám považuje za správné. Uprostřed evangelijního příběhu se dočteme, že Ježíš je král, který přišel vyhlásit své království – jeho skutky na světě jsou průvodním jevem tohoto nového království: Uzdravení nebo osvobození je průvodním jevem nové reality – Ježíš je král, který se vrátil ke svému lidu, a který do svého lidu zahrnul i „cizince a přistěhovalce“, tedy ty, kteří byli „daleko od Izraele a neměli podíl na smlouvách a zaslíbeních“. Ježíšovy zázraky tedy nebyly jen důkazem jeho božského původu, byly průvodním jevem nového království, do kterého Bůh zve díky své lásce a milosti kohokoliv. Jeho království je nový projekt, který jde za hranici osobního spasení a odpuštění hříchů, jde až k totální proměně světa, a protože Ježíšovo království nemá původ v tomto světě, dostává se s tímto světem do nevyhnutelné kolize. Evangelia zachycují moment této kolize, když o Velikonočním víkendu stojí Ježíš před Pilátem, který jako místodržící zastupuje císaře a jeho vládu. Jejich rozhovor se točí okolo Ježíšova nároku na vládu a povahu jeho království.

Jan 18:33-36 Pilát se vrátil do paláce a zavolal si Ježíše. „Tak ty jsi židovský král?“ zeptal se ho. Ježíš odpověděl: „Říkáš to sám od sebe, nebo ti to o mně řekli?“ „Jsem snad Žid?“ řekl Pilát. „Tvůj národ a vrchní kněží mi tě vydali. Co jsi udělal?“ „Mé království není z tohoto světa,“ odpověděl Ježíš. „Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán židovským vůdcům. Mé království ale není odsud.“ Ježíš vysvětluje, že jeho království je jiné, než království světa. Kdyby jeho království mělo původ v tomto světě, Ježíšovi následovníci by šli do zbraně. Mezi císařovým a Ježíšovým královstvím nemůže být větší kontrast! Cézar vládne díky boji. V Ježíšově království Bůh vládne díky moci pravdy. 

Jan 18:37-38 „Takže jsi král?“ zeptal se ho Pilát. „Sám říkáš, že jsem král,“ odpověděl Ježíš. „Narodil jsem se a přišel jsem na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo patří pravdě, mě poslouchá.“ „Co je pravda?“ odtušil Pilát. Následně nechá Ježíše zbičovat, jeho vojáci ho oblečou do rádoby královského roucha, nasadí mu korunu z trní a vysmívají se mu. Pilát ještě několikrát zkusí Ježíše osvobodit, ale konflikt se vyostřuje, Židovští vůdcové začínají vyhrožovat Pilátovi a zpochybňují jeho loajalitu vůči císaři. V mrazivé ironii, která připomíná touhu jejich předků „být jako jiné národy“ a mít svého krále, chtějí být součástí Cézarova království více než Božího království. Jan 19:15  „Mám ukřižovat vašeho krále?“ ptal se Pilát. „Nemáme krále kromě císaře!“ odpověděli vrchní kněží. Ježíš tak jde na kříž s nápisem, kterým Římané často dávali najevo zločiny, kterých se odsouzený dopustil. Jan 19:19-22 Pilát dal napsat a připevnit na kříž nápis tohoto znění: JEŽÍŠ NAZARETSKÝ, ŽIDOVSKÝ KRÁL. (...) Židovští vrchní kněží Pilátovi namítali: „Nepiš ‚Židovský král‘, ale ‚Tento říkal: Jsem židovský král.‘“„Co jsem napsal, to jsem napsal,“ odpověděl Pilát. 

Z Janova pohledu Pilát napsal víc, než si sám uvědomil. Ježíš je korunován jako král Židů a od teď je také korunován jako král celého světa. A tak Ježíšovo království ironicky vládne díky kříži. V žalmech popisuje autor, jak králové světa povstali, a strojí spiknutí proti Hospodinu a jeho Pomazanému. Boží odpověď? Žalm 2:6: Já sám jsem ustanovil svého krále na Sionu – své svaté hoře! Už to ovšem není starověká Chrámová hora, ale Golgota, škaredý pahorek o malý kousek dál západním směrem. Kříž dělá z Golgoty novou svatou horu, kde byl král Izraele uveden na svůj trůn vlády s nápisem „Král Židů“ nad svou hlavou, a kde mu byly dány národy jako dědictví.

Evangelisté nepovažují kříž za porážku, ale za překvapivé Boží vítězství. Pointa Ježíšova vzkříšení spočívá v tom, že je to okamžitý výsledek tohoto vítězství. Hřích byl poražen. Žalobce nemá, co by dodal. Stvořitel započal nové stvoření. Ježíš je počátek nové lidské rasy – je to doslova nový Adam, který svůj lid dovede do obnovené zahrady nebeského Jeruzaléma. Bez kříže zůstávají satanské mocnosti na svém místě. Křížem je však Ježíš korunován za krále, kterému je dána veškerá autorita na nebi i na zemi. Proto nás posílá na misi prosvětlit tento temný svět až do jeho příchodu, ve kterém smíří všechno se sebou a promění temný svět k původní verzi dokonalého stvoření. Když se Ježíš loučí se svými učedníky, říká jim (Matouš 28:18-20): „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Proto jděte. Získávejte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa.“ 

Kříž a vzkříšení bylo zásadním zlomem, kdy Ježíšovo království bylo plně ustanoveno a Ježíš díky tomu vládne v našem životě s plnou autoritou – je s námi každý den a díky tomu můžeme dělat k čemukoliv nás povolá. Nemusíme se bát, strachovat, a mít starosti. Ježíš jako král vládne! Díky kříži nám dává také autoritu vypořádat se s démony – těmi vnějšími satanovými služebníky, ale také s těmi vnitřními démony naších životů. Trapič už nemá autoritu, tu máme skrze Krista my. Díky tomu mu už nedáváme místo, vzpíráme se mu a přibližujeme se k Bohu, který se následně přibližuje k nám. Díky tomu prožíváme skutečné osvobození ve svém životě! Příští týden začínáme v Elementu novou sérii Detox, ve které budeme mluvit o tom, co to znamená chodit ve svobodě, a co to znamená zbavit se svých okovů díky tomu, že Ježíš je králem s autoritou a chce vládnout také ve tvém životě skrze svobodu a radikální lásku.

Spasitel Bůh Král

Události Ježíšovy smrti a vzkříšení nás nutí k zodpovězení otázky: Kým Ježíš doopravdy byl? Pokud Ježíš skutečně je tím, za koho se prohlašoval, a jak ho později první následovníci uctívali, pak to má dalekosáhlé důsledky pro tvůj život, tvé rozhodnutí, tvou morálku, tvou rodinu, dokonce to ovlivňuje každou oblast tvého života. Pokud by ovšem Ježíš nebyl tím, za koho se prohlašoval a jak ho chápali jeho první následovníci, pak nic z toho, co křesťané říkají, nedává smysl. Samozřejmě, Ježíš řekl mnoho opravdu skvělých a moudrých věcí, které nám mohou pomoci v životě. Dokonce se dá říct, že když se budeme řídit jeho učením, budeme mít lepší život a budeme lepší ve svém životě. Můžeme se rozhodnout Ježíše následovat i tehdy, když si nejsme jistí jeho identitou – podobně ani první následovníci si nebyli od prvního dne jistí, co si vlastně o Ježíši mají myslet. Můžeme se rozhodnout následovat, i když nerozumíme – a můžeme být maximálně obohaceni hloubkou a moudrostí Ježíšova života. I tak dlužíme sami sobě odpověď na tuto důležitou otázku.

Evangelia zachycují Ježíšovo chování a výroky, které pro jeho posluchače - pravověrné Židy - zněly hereticky. Vždyť o sobě prohlašoval, že on a Bůh jsou jedno; kdo viděl ho, viděl Boha; tvrdil, že nemá hřích a zato má autoritu hříchy u jiných odpouštět; přijímal uctívání směřující na jeho osobu; měnil význam jejich Písma, když se stavěl do centra příběhu Bible; tvrdil, že bude soudit svět. To je důvod, proč nám Ježíš nedovolí ho považovat za „velkého učitele“. Příkop mezi hloubkou jeho morálního učení a megalomanii jeho teologických tvrzení o sobě, je tak hluboký, že nemůže být uspokojivě vysvětlen, pokud by Ježíš nebyl Božím Synem. Tím vším se totiž ztotožňoval se samotným Bohem. Židé to chápali přesně a několikrát se kvůli tomu Ježíše pokusili zabít. Ježíšovi učedníci tomu, zdá se, sami úplně nerozuměli. Na jedné straně viděli Ježíše, jak dělá úžasné věci (třeba když přikazuje přírodě a tiší bouři), což je nutně vedlo k otázce: “Kdo je ten muž?”, na druhé straně sami nechápali povahu Ježíšovy identity (Učedníci na cestě do Emauz: „Mysleli jsme si, že je to prorok mocný ve skutcích i slovu.“). Začínali chápat, že Ježíš je více než jen obyčejný člověk, ale po jeho smrti jim připadalo, že si to jen namlouvali a vše je ztraceno. Dokonce se (alespoň někteří) vrátili ke svému původnímu životu. Když se ovšem setkali se vzkříšeným Kristem, najednou jim to dalo vše začalo dávat smysl. Ježíš se pro ně stal základem jejich víry, jejich mysl se otevřela (Lukáš popisuje, že po vzkříšení doslova otevřel jejich mysl: 24:44-45 Potom jim řekl: „Právě o tomto jsem mluvil, dokud jsem ještě byl s vámi: Musí se naplnit všechno, co je o mně psáno v Mojžíšově zákoně, v Prorocích a Žalmech.“ Tehdy jim otevřel mysl, aby porozuměli Písmům.) Najednou dokázali porozumět všemu v Písmu - zjistili, že to bylo všechno skutečně o Ježíši. A kromě toho byli naplněni Duchem svatým, což tvořilo další střípek do chápání toho, co se stalo.

Vidíme velký rozdíl v jejich chování. Ježíšovi původní následovníci byli zbožnými Židy, kteří celý život věřili ve velmi přísný monoteismus, potvrzenovaný pomocí šémy - jejich základní vyznání (Deuteronomium 6:4 Slyš, Izraeli: Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný!). Najednou však titíž lidé uctívají a věří v Ježíše jako Boha. Dokonce chápou, že Duch svatý má vlastnosti Boha, a že žije v nich - oni se tak stávají chrámem, místem, kde Bůh přebývá. To je vedlo k tomu, že explicitně odmítají židovský chrám (Štěpán a jeho řeč ve Skutcích 7:48: Nejvyšší ale nebydlí v chrámech udělaných rukama. Pavel později opakuje tuto myšlenku ve stínu chrámu v Aténách a odmítá tak celý panteon bohů), což jednoznačně vydělovalo Ježíšovy následovníky z vlastního lidu. Už nebyli správní občané, věřili nebezpečné herezi. Není divu, že pronásledování už klepalo na dveře. Pro Židy se stali heretiky, protože jejich koncept Boha se lišil - stále věřili, že je to jeden Bůh, ale nějakým zvláštním způsobem existuje ve třech osobách - najednou jim dávalo smysl, proč v básni o stvoření mluví Bůh v množném čísle (Genesis 1:26 Tehdy Bůh řekl: „Učiňme člověka k našemu obrazu, podle naší podoby!). Pro Řeky a Římany se naopak stali ateisty - odmítali polyteismus s množstvím bohů, které začali považovat jen za prázdné modly, skrze které tak maximálně působí ďábel a démoni. Každopádně, obě strany poselství o Ježíši považovali za bláznovství, úchylku. Paradox.

Chování těchto Ježíšových lidí bylo na první pohled docela matoucí. Věděli, že Ježíš byl člověk (byli s ním, viděli v různých situacích jeho únavu, smutek, radost, frustrace), a přitom jej začali uctívat jako Boha. Nechodili ho uctívat do chrámu, protože věřili, že ve svém Duchu je Ježíš neviditelně přítomen jejich shromáždění v jeho jménu kdekoliv jsou – přesně, jak to předpovídal. Přestali nosit oběti za své hříchy, protože začali tvrdit, že Ježíš jednou provždy se stal obětí za jejich hříchy. Přitom moc dobře věděli, že pouze Bůh může odpustit hříchy. První křesťané stáli tváří v tvář velkému paradoxu: Ježíše, kterého znali jako člověka, uctívali jako Boha. Navíc, mění to celý koncept Boha, jak v něho věřili. Bůh, o kterém celý život věřili a vyznávali, že je jeden, byl najednou ve třech vzájemně odlišných osobách, které (třeba při Ježíšově křtu) vystupují všechny najednou. Jeden Bůh a tři zároveň? To není nic jiného, než další (už druhý) velký paradox.

Kritici křesťanství si myslí, že když někdo označí nějakou věroučnou věc za paradox, jen tím přiznává, že jeho doktrína nedává smysl - že je prostě bláznivá. Přesto se zdá, že právě tohle prvním křesťanům vůbec nevadí. Ve svém evangeliu hned na začátku Jan popisuje Ježíše jako Slovo, které bylo před stvořením jako Bůh, a které se stalo člověkem. Jan 1:1-3 a 14 Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze něj a bez něj nepovstalo nic, co je. …To Slovo se stalo tělem a přišlo žít mezi nás. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan tady jasně označuje Ježíše za někoho, kdo existuje před svým narozením. Dává mu pozici Stvořitele, protože skrze něj všechno povstalo. Explicitně tady říká, že to Slovo bylo Bohem. A přesto o pár veršů později říká, že tento Bůh - toto Slovo, se stalo tělem a žilo mezi námi. Přivítejte paradox. Totéž se dočteme dalších listech, třeba v 1. dopisu Janově. Prvním křesťanům bylo jasné, že jejich koncept Boha jako Trojice a Ježíše jako Boha a člověka zároveň skutečně musí jejím spoluobčanům připadat jako bláznovství. Pavel o tom koneckonců píše v listu Římanům. Přesto tomu věřili, a přesto tohoto Ježíše uctívali jako Boha, což kromě jejich vlastních spisů (biblických i mimobiblických) dosvědčují i historické spisy jejich nepřátel jinověrců.

Bylo ovšem jasné, že jak šel čas, církev nevyhnutelně začne přemýšlet o povaze této jednoty v Trojici. Co to vlastně znamená? A co to znamená, že Ježíš byl Bohem a člověkem zároveň? Kdy se choval jako Bůh a kdy se choval jako člověk? Někteří si myslí, že když dělal zázraky, dělal to jako Bůh. Bible ovšem, dokonce i Starý Zákon, popisuje proroky a další lidi, kteří dokázali dělat zázraky - přesto je jako bohy neuctívali. A když ano (v případě Pavla a Barnabáše), tito to hned odmítali jako zcela neopodstatněné. Na rozdíl od Ježíše, který chválu a uctívání neodmítal, ale dokonce ještě povzbuzoval. Ne, podle prvních křesťanů dělal Ježíš zázraky jako člověk plný Ducha svatého. Naopak, někteří si myslí, že jako člověk Ježíš zemřel na kříži. Ale jen Bůh mohl odpustit hříchy, v tom byla Ježíšova smrt zcela jiná než tisíce jiných ukřižovaných.

V historii se tedy dočteme o různých pokusech skloubit tento paradox. Někteří začali věřit, že Ježíš byl jen člověk a ne Bůh - po jeho vzkříšení mu Bůh dal nebo propůjčil božský status. Jiní začali věřit, že Ježíš byl jen Bůh, ale nikdy se nestal opravdovým člověkem - tedy to tady jen tak trochu předstíral. Další začali věřit, že Bůh je jen jeden, takže se zjevuje pokaždé jinak - někdy jako Otec, jindy jako Syn, a někdy jako Duch. Další pak Ježíše označili jen za nějakého anděla, a Ducha svatého za sílu - něco jako elektřinu - skrze kterou Bůh pracuje. Bylo jasné, že v napěti paradoxu je těžké žít. Proto se po sérii setkání církevní představitelé sešli, aby pomoci kréda (konkrétních teologických termínů) vyjádřili to, čemu na základě praxe uctívání v církvích, které byly založeny očitými svědky Ježíšova vzkříšení, a na základě toho, co potvrzovaly zprávy o Ježíši v evangeliu a epištolách, věřili o povaze Ježíše jako Boha. Chtěli jim jasně vyjádřit, že Ježíš pro ně je více než jen Mesiáš, na kterého čekali Židé, a kterého si představovali jako politického nebo náboženského nebo vojenského lídra podobného Mojžíšovi, který vysvobodí Izrael z okupace Římany. Chtěli tím jasně vyjádřit, že považují Ježíše za Boha a proto za Pána, který je roven Bohu, je jeho součástí. A zároveň tento 100% dokonale božský Bůh se stal 100% dokonale lidským člověkem. Paradox Ježíšovy identity tak je otázkou víry. Uctíváme Boha, který je zároveň člověkem. Uctíváme Boha, který je jeden a přesto ve třech osobách najednou - jako Otec, jako Syn a jako Duch svatý. 

Není divu, že mnohým pozorovatelům přišla křesťanská víra jako čiré bláznovství. Možná někomu přijde i dnes jako bláznovství. Je tady ovšem jedna věc, která církev proměnila a udržela s tímto bláznivým poselstvím. Krátce po událostech Velikonoc Ježíšovi lidé zažili další neuvěřitelnou věc - byli naplnění Duchem svatým. Do té doby Bůh byl někým “tam”, koho ctili. Najednou se ovšem tento Bůh rozhodl přebývat s nimi, doslova v nich. To byl velký předěl - stali se lidmi Ducha, s trvalou Boží přítomností, imitující skutky Krista ve svém životě, kdekoliv byli. Což ovšem postavilo celou otázku Kristovy identity do dalšího světla: Proč Ježíš dělal to, co dělal? Bylo důležité, co dělal mezi Vánocemi a Velikonocemi? Jinými slovy, je-li Ježíš nejen Spasitelem, je-li jeho „Boží“ přítomnost s námi neustále, co to pro nás znamená? Co znamená, že je také naším Pánem? A proč je označován za Krále? O tom zase příště.

Očima víry

Příběh Velikonoc je příběhem o smrti a vzkříšení Ježíše. Tento víkend byl klíčovou události Ježíšova života, a tak není divu, že evangelia (zpráva o Kristu psaná Ježíšovými prvními následovníky) se obšírně věnují Ježíšově ukřižování a událostem, které následovaly. Událostí Velikonočního víkendu nás staví před důležitou otázku a nutí nás k volbě, za koho považujeme Ježíše, a co to pro nás znamená. Až dosud jsme mohli věřit, že Ježíš je především dobrý člověk – to si o něm jeho vrstevníci také mysleli. Mohli jsme předpokládat, že je moudrým učitelem, který říká nové učení novým způsobem. Mohli jsme si dokonce myslet, že je to prorok nebo posel Boží – i za toho ho jeho následovníci považovali. Někteří však věřili, že Ježíš je dlouho očekávaný židovský Mesiáš – někdo, kdo vysvobodí svůj lid z otroctví. Podobně jako Mojžíš vysvobodil Izrael z otroctví Egypta (to pak slavili jako původní Velikonoce), očekávali, že Mesiáš udělá znamení a divy, pomocí kterých vysvobodí znovu tentýž lid, tentokrát však od římské okupace. Nepředpokládali však, že Mesiáš zemře. Ve skutečnosti, smrt Mesiáše by dokázala jen to, že to nebyl Mesiáš. Nebylo by to koneckonců poprvé. Už se objevili lidé, kteří si činili nárok na to, že jsou posly Božími, kteří mají vysvobodit svůj lid. Většinou skončili stejně. Na popravišti. Nikdo také nečekal, že Mesiáš se prohlásí za Boha. Židé nečekali příchod Boha, čekali postavu podobnou Mojžíšovi nebo Eliášovi. Pokud by Mesiáš tvrdil, že je Bůh, považovali by ho přinejlepším za blázna, přinejhorším za rouhajícího se ztělesněného ďábla. Nebylo divu, že přesně to o sobě slyšel Ježíš. Prohlašoval se totiž za Božího Syna, který je zcela sjednocený s nebeským Otcem (tedy Bohem). Jan zachycuje jeden z mnoha konfliktů, které Ježíš měl se svými oponenty (10:30-33): „Já a Otec jsme jedno.“ Židé vzali kamení, aby ho ukamenovali. Ježíš jim řekl: „Ukázal jsem vám mnoho dobrých skutků od Otce. Za který z nich mě chcete kamenovat?“ „Nechceme tě kamenovat za dobrý skutek, ale za rouhání,“ odpověděli mu Židé. „Jsi člověk, a děláš ze sebe Boha!“

Ježíšovi oponenti a posluchači měli jasno v tom, co Ježíš říká, a za koho se považuje. Věděli, že o sobě mluví jinak, než by o sobě měl mluvit Mesiáš, na kterého čekali. To by měl být důvod, proč ho odmítnout. A navíc, Ježíš krátce po tom skutečně umírá na kříži. Nejenže Mesiáš neměl umřít, smrt na kříži byla nejbrutálnější a nejhnusnější smrt do té míry, že prokletý je každý, kdo visí na dřevě. Představa, že vyvolený Boží Mesiáš zemře a to navíc tak prokletou smrtí, by mělo stačit na to, aby každý věrný Žid, který jen trochu respektuje Boha a jeho psaný Zákon, odmítl takového člověka jako dalšího z mnoha falešných Mesiášů. A přesto se stalo něco zvláštního. Krátce po událostech Velikonočního víkendu se objevila skupina – ne malá, ale stovek lidí – kteří tvrdili, že se s tímto ukřižovaným setkali, protože byl znovu naživu. Co bylo ale ještě více fascinující, byl fakt, že tito zbožní Židé, vychováni ve víře odmítající jakékoliv rouhání prakticky ze dne na den neváhali opustit víru svých otců a začali ho uctívat jako Boha, i za cenu, že by za to sami měli zemřít. Co se stalo? V čem byl Ježíš jiný, než další Mesiášové, kteří zemřeli násilnou smrtí? Jak to, že jej začali uctívat jako Boha? Co vedlo zbožného radikálního monoteistického Žida Saula, aby napsal, že v Kristu je tělesně přítomná veškerá plnost Božství? Tohle je radikální prohlášení. Pavel tvrdí, že Ježíš je Bůh v těle! Co vedlo apoštola Jana napsat, že to Slovo, které bylo Bohem, přišlo mezi nás?

Samozřejmě, Ježíš byl fascinující: Učil s autoritou odvážné věci, jako je třeba láska k nepřátelům. Žil zcela bez hříchu, takže ho nikdo nedokázal usvědčit ze špatného činu, slova ani postoje. Tvrdil o sobě, že je roven Bohu, prohlašoval, že on a Bůh jsou jedno; kdo viděl ho, viděl Boha; tvrdil, že nemá hřích a zato má autoritu hříchy u jiných odpouštět; přijímal uctívání směřující na jeho osobu; měnil význam jejich Písma, když se stavěl do centra příběhu Bible; tvrdil, že bude soudit svět. Nicméně, to, co tyto věrné židovské monoteisty nakonec přesvědčilo, bylo jeho vzkříšení z mrtvých. A tak, zatímco ukřižování Ježíše je historicky dokazatelný fakt, jeho vzkříšení je záležitost víry - a tedy i pochybností. Neznamená to, že není historické, ale znamená to, že pochybnosti o vzkříšení budou definujícím prvkem lidí ve vztahu k Ježíši: Díky vzkříšení Ježíš nemůže být jen skvělým a morálním učitelem, nemůže být jen prorokem a mučedníkem, který položil život za pravdu. Pokud vstal z mrtvých, pak je zázračný, božský, a jedinečný. Pokud Ježíš vstal z mrtvých, pak s ním můžeme mít i my vztah. Proto je křesťanem ten, kdo uvěřil v Ježíšovo vzkříšení a uznal Ježíše jako svého Pána. Slovy Pavla (Římanům 10:9): Vyznáš-li svými ústy Pána Ježíše a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš zachráněn. Můžeš ale věřit, i když jsi u toho nebyl?

Jednou se mě jeden přítel, hledající směr na cestě víry, zeptal: „Je-li víra ve vzkříšení nezbytným předpokladem vztahu s Ježíšem, neměl se Ježíš zjevit více lidem? Nebo to udělat nějak víc spektakulární? Aby bylo jasné, že je to opravdu on?“ To je dobrá otázka. Při své službě jednou Ježíš dostal podobnou otázku, aby dokázal, že je tím Mesiášem. Chtěli po něm znamení. Jako dělal zázračná znamení Mojžíš. Ježíš jim odpovídá (Matouš 12:39-40): Zlé a cizoložné pokolení vyžaduje znamení, ale žádné znamení nedostane – kromě znamení proroka Jonáše. Jako byl Jonáš tři dny a tři noci v břiše velryby, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země. To je zajímavé srovnání. Jonáš byl starověký prorok, kterého Bůh poslal do Ninive, hříšného a zlého města, aby jim vyřídil poselství o Božím trestu.

Jonáš však ze strachu odmítl a raději utekl lodí na druhou stranu. Jeho příběh je proslulý, protože na svém útěku se jeho loď dostane do šílené bouře, námořníci si myslí, že je bohové chtějí ztrestat, ale Jonáš ví, že je to kvůli němu. Nechá se tedy hodit do vody, bouře se utiší, a Jonáše spolkne velká ryba. V útrobách ryby přichází Jonáš k sobě, prosí Boha za odpuštění, ve vyvržen na pobřeží a skutečně odchází do Ninive, aby jim vyřídil Boží poselství. K jeho údivu však tito lidé zareagují mnohem lépe, než on sám, a kají se ze svých hříchů. Bůh jim odpouští a žádný trest je nestihne. Přesně na to se odkazuje Ježíš, když po něm chtějí znamení, aby dokázal, kdo je. Co tím Ježíš vlastně myslí?

Toto znamení spočívá v tom, že se zevnějšku vlastně vůbec nic nestalo. Ninivští se dali na pokání a Bůh odvrátil svůj hněv. Přítomný skeptik by mohl namítnout, že Jonáš je blázen a fanatik, a že k žádnému Božímu zásahu ani nemohlo dojít, třeba proto, že Bůh neexistuje. Jak tvrdí Pavel Hošek, Jonášovo znamení je znamením pro ty, kteří mají oči k vidění, kdo dokážou číst mezi řádky. Z vnějšího pohledu nedojde k žádnému okázalému projevu Boží moci, takže skeptik bude moci zachovat svou skepsi, zatímco očím víry se otevírá úplně jiný prostor. Také při sledování finále Ježíšova příběhu na Velký Pátek mnozí odešli s tím, že byl prostě popraven a tím to hasne. Jen oči víry se vydržely dívat až do neděle. Něco podobného se dá říct o víře v Boha v současném světě, který skeptikům poskytuje dostatek materiálu pro tvrzení, že žádný Bůh neexistuje, a jen sporné a dvojznačné stopy svědčí o tom, že pravdou je opak. Ježíš se odkazuje na tři dny Jonáše ve velké rybě – i on bude tři dny v srdci země. Zdánlivě se nic neděje, ale vzkříšení mění všechno. I dnes mnozí z nás přistupují k Bohu s podobným postojem: Udělej nějaké znamení, abych ti dokázal věřit. 

Bůh tě povzbuzuje, aby ses podíval na Ježíše očima víry, a díky tomu se ti otevřel úplně jiný prostor. Pokud Ježíš vstal z mrtvých, můžeš se modlit s důvěrou, že tě slyší, protože je naživu. Můžeš pak očekávat jeho jednání ve svém životě. Můžeš zažit jeho spasení, uzdravení i pokoj ve své duši. Jeho prolitá krev má moc odpouštět naše hříchy. Jeho zmučené tělo nese na sobě naše nemoci. Skrze něj máme přístup k Bohu, pokud pozvedneme své oči víry.