Zažil jsem to osobně několikrát. Mluvil jsem s někým o víře, a můj
společník v rozhovoru mi řekl, že nepotřebuje nic moc dalšího slyšet, protože
přece dodržuje Desatero, takže to má s Bohem v pořádku. Je to
zvláštní, ale skutečně i v naší ateistické zemi hodně lidí slyšelo o
Desateru, i když vlastně zpravidla netuší, co to přesně je, či co obsahuje. Nicméně, dokonce i
ti, kteří všech deset přikázání nedokážou vyjmenovat, tvrdí, že žijí víceméně
podle Desatera. Mají víceméně pravdu. Aniž by si to uvědomili – Desatero je totiž
tak pevně vetkáno do etiky západního světa, kam se řadíme, že mnoho jeho prvků
přejímáme automaticky. Což je trochu paradox. Mnoho lidí si dnes tvrdí,
že jejich etika je sekulárního nebo nenáboženského původu – něco, co se prostě intuitivně vyvine, když
máme správné podmínky. Zajímavé však je, že při bližším pohledu na
obsah takové etiky zjistíme, že se jedná o mírné přepracování Mojžíšova Desatera
s trochou Ježíše Nazaretského. Dokonce i lidé jako politický
filozof a ateista Jurgen Habermas uznávají monumentální vliv Mojžíše a Ježíše –
Západ byl podle nich formován spravedlností judaismu a soucitem křesťanství. „Rovnostářský universalismus, ze kterého
prýští myšlenky svobody, lidských práv a demokracie, jsou přímým dědicem
židovské etiky spravedlnosti a křesťanské etiky lásky. Do dnešního dne
k tomu neexistuje alternativa.“ Navíc je důležitou historickou pravdou
to, že se Desatero do naší kultury dostalo v křesťanské podobě. Myslím
tím, že židovství Západ neobrátilo, to udělalo křesťanství. A kamkoliv se křesťané
dostali, židovská písmo s učením Mojžíše, je následovalo.
Židovské pozadí křesťanského světonázoru je nezbytné pro jakékoliv porozumění
historie, ale mnohem více nás zajímá dopad Desatera na morální rozhodování.
O tom je totiž celá studie Desatera. Odpovídá na (zvlášť v dnešní době
životně důležitou) otázku: Proč se snažit být dobrým? Jinými
slovy, co je naše motivace pro volbu toho a ne onoho směru? Mnoho skeptických
kritiků křesťanství odsuzuje náboženství, že jejich motivem pro konání dobra je
uniknout věčnému trestu a/nebo získat
věčné zisky. Jinými slovy, základem pro etiku je nebe a peklo. Samozřejmě, takový pohled je neúplný, je karikaturou náboženské
motivace obecně a znevažuje křesťanskou motivaci konkrétně. Samozřejmě, že
Bible skutečně vyhrožuje trestem za zlé chování a slibuje odměnu za chování
dobré. Ale co je na tom vlastně špatného? Naše společnost přece tyto motivátory
používá neustále. Například tím, že vyžaduje maximální povolenou rychlost třeba
ve městě a trestá porušení tohoto pravidla. Obava z pokuty je přece
důležitým faktorem pro dodržování rychlosti. Pamatujete si, když u nás zavedli
bodový systém za prohřešky? Než lidem zhruba po dvou týdnech otrnulo a přestali
mít strach ze zabavení řidičáku, po dva týdny všichni – a myslím tím doslova
všechny – dodržovali přesně všechna pravidla. Bylo to neskutečné! Ale zamysleli
jste se nad dodržováním pravidel někdy hlouběji? Většina z nás dodržuje
rychlost a další pravidla (jako třeba přednost v jízdě) ne kvůli strachu
z pokuty, ale z ohleduplnosti k ostatním řidičům, chodcům a
dokonce i k cyklistům! Proto nás přece tolik rozčílí, když je někdo
bezohledný a jezdí jako prase! (Omlouvám se čuníkům, kteří se obvykle za
volantem chovají pěkně.) Většina z nás má v sobě zakořeněnou
ohleduplnost – kde se ale vzala? Co je jejím etickým základem? A přesto –
značky nemáme v podobě nápisu: „Prosím
zpomalte, jinak zraníte další lidskou bytost!“ Ne. Jednoduché číslo na
značce evokuje hrozbu trestu a je stručnou připomínkou správného chování ve
společnosti.
Samotná motivace strachem z trestu a touhou po odměně by tedy nebyla
sama o sobě špatná. V Bibli je tomu ovšem zcela jinak! Tyto touhy tam nejsou motivací ke konání dobra.
Biblickým poselstvím je přímý opak – konání dobra tam vyplývá z faktu, že už
jsi milován a vykoupen Všemohoucím. Říkáme tomu doktrína
milosti, a najdeme ji v Bibli všude, dokonce i na začátku
Desatera. Co je to tedy Desatero? Je to sbírka zákonů, které dal Mojžíš Izraeli
jako nově osvobozenému národu, když si budoval svou identitu. Izraelité byli
potomky Abraháma, ale poslední léta byli zotročeni v Egyptě jako nevolníci
tvrdě pracující pro nelítostného faraona. Mojžíš v úžasném příběhu vyzval
faraona, aby nechal jeho lid odejít, ten odmítl, a pak po sérii ran a neštěstí
Egypťané doslova požádali Mojžíše a Izraelity, aby odešli. Po dramatickém
odchodu se dostali k hoře Sinaj, kde Bůh povolal Mojžíše nahoru a dal mu
zákony a pravidla a principy pro národ, který si neuměl vládnout sám. Tyto
zákony najdeme v knihách Exodus, Leviticus, Numeri, a Deuteronomium. První
zákony pak tvořilo deset základních přikázání, které byly něco jako jádro
celého Zákona. Nicméně, co je pro nás důležité, jsou okolnosti, za kterých tyto
přikázání byla Izraeli dána. Jsou totiž připomínkou Boží milosti, který je osvobodil
ještě předtím než stačili
naplnit jakékoliv přikázání. Proto Desatero (jak mu v češtině říkáme)
začíná ujištěním vztahu a až pak požadavkem poslušnosti. Možná teď je nejlepší
čas si celou pasáž přečíst. Exodus 20:1-17
Bůh promluvil
všechna tato slova: „Já jsem Hospodin,
tvůj Bůh, který tě vyvedl z Egypta, z domu otroctví. Neměj žádné bohy kromě mne. Nevytvářej si modly v podobě čehokoli nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve
vodách pod zemí. Neklaň se jim a
nesluž jim, neboť já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivě milující. Trestám
nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kdo mě nenávidí, a prokazuji milosrdenství tisícům pokolení
těch, kdo mě milují a zachovávají má přikázání. Neužívej jméno Hospodina, svého Boha, nadarmo, neboť toho, kdo by užil jeho
jména nadarmo, Hospodin neponechá bez trestu.
Pamatuj na sobotní den, aby ti byl svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou
práci, ale sedmý den je dnem odpočinku, zasvěceným
Hospodinu, tvému Bohu. Nebudeš dělat žádnou práci – ty, tvůj syn ani tvá dcera,
tvůj otrok ani tvá děvečka, tvé dobytče ani přistěhovalec ve tvých branách. V šesti dnech totiž Hospodin učinil nebe i
zemi, moře a všechno, co je v nich, ale sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin
požehnal sobotní den a posvětil jej.
Cti svého otce i matku, ať jsi dlouho živ na
zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. Nezabíjej. Necizolož. Nekraď. Nelži o svém
bližním. Nezáviď svému
bližnímu jeho dům. Nezáviď svému bližnímu jeho manželku, jeho otroka, jeho
děvečku, jeho býka ani osla – nezáviď svému bližnímu vůbec nic.“
Je opravdu důležité, abychom neminuli počáteční pointu. Bůh označuje sebe za
jejich Boha, který je vysvobodil dříve než jim říká cokoliv o tom, jak mají
žít. Jinými slovy, nezískávají si jeho lásku tím, že něco pro něj dělají.
Dělají pro něj něco proto, že je má rád a začal s nimi vztah tím, že je
vysvobodil. Tohle je jedno z hlavních témat Bible, které se opakuje u
proroků a pak v NZ u Ježíše i u apoštolů. Spasení není odměnou za poslušnost, je
inspirací k poslušnosti. Jsi milován. Teď poslouchej. Echo tohoto
principu vidíme také v každé dobré rodině. Pokud potkáme dítě, které cítí
lásku jen tehdy, když splní úkoly od svých rodičů, všichni víme, že jejich
vztah je nezdravý. Ale také je nám jasné, že v láskyplném vztahu existuje
ochota k poslušnosti. Navíc, v biblické teologii milosti milost
přikrývá naše provinění žít dobře a dává nám sílu k dobrému životu. Naše skutky tak jsou vděčnou odpovědí na
Boží jednání s námi. Dnes se tedy podíváme na tři klíče, jak chápat
Desatero, zejména v jeho křesťanské interpretaci.
(1) Ježíš přetlumočil Mojžíše. Desatero se do světa
dostalo především skrze Ježíšovo učení. Od počátku to byla křesťanská
interpretace Desatera, která ho vtiskla do základů našeho světa. Mohli bychom
říct, že Ježíš Mojžíše proslavil. Koneckonců, Ježíš nepřišel zrušit jedno
náboženství a začít jiné. On je naplněním Židovských Písem. Sám to řekl, a
později to potvrdil apoštol Pavel, když napsal (Římanům 10:4): Kristus je totiž završením Zákona, aby byl
ospravedlněn každý, kdo věří. Završení neimplikuje jen to, že se věci o Ježíši
naplnily. Je to bohatší. Ježíš je závěrečnou scénou epického divadelního
představení. Jeho život, učení, smrt a vzkříšení řeší napětí v příběhu,
krystalizují příběh a směřují příběh k jeho zakončení. Aby spojení bylo
ještě jasnější, Mojžíš sám předpověděl příchod proroka jako je on sám.
Deuteronomium 18:15+18: Hospodin, tvůj
Bůh, ti zprostřed tvých bratrů vzbudí proroka, jako jsem já – toho
poslouchejte. (…) Zprostřed jejich
bratrů jim vzbudím proroka, jako jsi ty. Vložím svá slova do jeho úst a on jim
poví vše, co mu přikáži. Na konci, který byl napsán později, pravděpodobně
v babylonském zajetí, pak editor připsal (34:10): V Izraeli už ale nepovstal prorok, jako byl Mojžíš, se kterým se
Hospodin znal tváří v tvář.
Tato zmínka samozřejmě vzbudila spekulace o
tom, kdo to bude. V NZ je několik pasáží, kde první křesťané připisují
tuto roli Ježíši. Mojžíš nám tedy nabídl melodii, a Ježíš je přetvořil
v krásnou píseň, která zní dodnes. Ježíšovo tlumočení Mojžíše má pro nás
ale také další zásadní momenty, jak chápat jednotlivá přikázání. Například
instrukce druhého přikázání proti vytváření model se u Ježíše čte jako
odmítnutí hromadění majetku jako formy uctívání bezpečí. Přikázání „nezabiješ“
Ježíš tlumočí v širším kontextu jako hněv a neochotu milovat bližního.
(2) Desatero má dvě strany. Druhý klíč spočívá v chápání, že Desatero
zahrnuje dvě roviny – symbolicky bylo Desatero Mojžíšovi dáno na dvou deskách.
První čtyři přikázání jsou zaměřeny na vztah s Bohem. Dalších šest (které
jsou ovšem popsány v méně slovech než první čtyři) se týkají vztahu
s lidmi. Struktura Desatera se tedy dá shrnout do jednoduché věty: Cti
Všemohoucího a měj péči o svého bližního. Tento dvojí přístup tvořil základní etiku Západní kultury. A není
vůbec překvapivé, že když se Ježíše ptali na nejdůležitější přikázání (ze všech
613 obsažených v celém Zákoně), on místo jednoho zvolil odpověď se dvěma
částmi: Miluj Boha a miluj bližního. Tato odpověď je v plném
souladu se základním rozdělením Desatera.
Zároveň nám říká, že pokud budeme
dodržovat jen první část a ignorovat druhou, staneme se náboženskými pokrytci,
kteří se snaží dělat radost Bohu, ale na lidi kašlou. Když ovšem budeme
dodržovat jen druhou část a ignorovat první, budeme morálními agnostiky,
kteří nevědí, na čem jejich základ stojí. Jinými slovy, když například tvrdíme,
že každý člověk má stejnou vrozenou hodnotu a zaslouží si náš respekt, odkud
toto tvrzení máme? V židovsko-křesťanském světonázoru je to jednoduché:
Jsme stvoření k Božímu obrazu a odtud pramení naše hodnota. Ale když dáme
Boha pryč, co je základem této myšlenky? Nevíme. Máme za to, že nás to
instinktivně napadne, že to prostě ucítíme. Jenže, existuje hodně lidí, kteří
to necítí (jak můžeme vidět v sérii různých teroristických a rasových
útoků). Zkrátka chybí jim racionální základ etiky.
(3)
Vyznání svobody. Desatero se nepředstavuje
zdaleka jako seznam povinností, ale mnohem více jako (slovy Johna Dicksona)
jako „Vyznání svobody“. Kontext Zákona ukazuje, že Desatero přináší radost, požehnání
a opravdový život. Je to cesta svobody. Možná nás mate samotné slovo zákon.
Židovské slovo „tóra“ mnohem více ukazuje na instrukce, na směr, kterým si Bůh
přeje, abychom se ubírali. (Proto je také „hřích“ minutí se cíle, tedy minutí
se správného směru.) Svoboda v tomto smyslu nespočívá v tom, že si
dělám, co chci (to, jak víme, nás spíše většinou něčím zotročí). Svoboda je moc
stát se tím, pro co jsem byl stvořen. Svoboda má přímé spojení
s nalezením identity a smyslu života. Když žijeme Božím způsobem, jsme
v harmonii s jeho světem a s jeho záměrem pro náš život. A to je
dobrým důvodem, abychom Desatero důkladně
prozkoumali!
