Minulý týden odešel na věčnost významný
americký evangelista Billy Graham. Tento člověk osobně kázal 210 milionům lidí
a skrze televizi a rádio pak zhruba polovině celkové populace světa. Ale
samotná velká a skvělá čísla nebyly nejvíce fascinující na jeho příběhu. Nebyl
to ani neuvěřitelný vliv na veřejnost a politiky (byl rádcem 9 amerických
prezidentů). Co na něm bylo fascinující je jeho pokora, lidskost a nadhled. Bylo mu 99 let a v posledních
letech už vůbec nevycházel na veřejnost, zval ale k sobě řadu mladých
křesťanských vedoucích, se kterými si povídal, a za které se modlil. Vždy jsem
si představoval, jak bude znít v nebi asi znít přivítání takového člověka.
Ježíš ve svých podobenstvích říkal, že až bude Bůh odměňovat své služebníky, že
jim řekne: Dobrý a věrný služebníku, vítej v radost svého Pána.
Představuji si, že když Billy přešel do nebeské dimenze do Boží přítomnosti,
všichni se na chvíli zastavili a zatleskali.
Musel to být krásný okamžik.
Mimochodem, věděli jste, že v nebi je pořád
nějaká oslava? Že tam běží radostná party? Tušili jste, že oslavovali i mnohé
z vás? Například, Ježíš řekl (Lukáš 15:7): Říkám vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání
nepotřebují. Pokud tedy jsi jednou přišel k uvědomění si toho, že jsi hříšník, že
se zcela míjíš Božích cílů, a litoval jsi toho, a odvrátil se od toho (to je
význam pokání), že v nebi vypukla oslava? Různí lidé a andělé, kteří tam
čekají na dovršení dějin, na obnovu světa, tam sledují tebe, fandí ti, modlí se
za tebe, a když uděláš rozhodnutí směrem k Bohu, že vyskočí ze svých
židlí, a nadšeně začnou oslavovat. (Autor/ka Židům to nazývá velkým oblakem
svědků.) Kam se hrabe olympiáda!
Možná jsi to nikdy netušil. Myslel sis,
že jsi na světě sám, že ti nikdo nefandí. Že nejsi ani tak skvělý (abys poutal
obdiv), ani tak nuzný (abys poutal pozornost a soucit). Že jsi zkrátka obyčejný,
zaměnitelný, nahraditelný. Že nikomu nechybíš. Jak moc se pleteš! A doufám, že
dnes ti pomohu si to uvědomit. Toto je přepis poznámek z Vision
Sunday 2018 v Elementu. Na této neděli se každým rokem pokouším nastavit směr, hodnoty
Elementu pro nadcházející rok, nebo vás zkrátka povzbudit. Je to směrováno především
k lidem, pro které je Element duchovním domovem, kteří patří do Element
rodiny. Někdy se mě lidé ptají, proč jsme sem
přišli tuto církev vůbec začít. Víte, Dita a já věříme, že církev
skutečně je naději pro tento svět. Říkám to s plným vědomím vší zátěže, kterou si církev obecně nese
v dějinách. Tvořili ji nedokonalí lidé a podle toho někdy vypadala. Ale
přesto všechno, její vliv na změnu života, postojů a následně chování lidí
v různých kulturách a dobách je tak obří, že je skutečnou nadějí pro náš
svět. Jsme proto zcela vydáni myšlence místní církve jako komunitě Boží
přítomnosti.
Zároveň jsme Element nezačali jen proto.
Začali jsme ho proto, že jsme oba s Ditou vnímali Boží poslání a vedení
rovnou zde do Hradce. Prožili jsme sérii nadpřirozených nasměrování do tohoto
města, a do této oblasti. Vím, že to pro někoho může znít mysticky nebo
zvláštně, ale měli jsme za to, že nám Bůh řekl, abychom se sem přestěhovali a
začali tuto církev. Proč jinak jít založit někam novou církev? Ne vždy jsme
věděli co a jak máme dělat, ale měli jsme jasnou představu, jasnou vizi o
církvi, která předává poselství o naději v Ježíši srozumitelně pro kohokoliv na jakémkoliv bodě své duchovní cesty.
V té vizi jsme viděli také komunitu
přátel, která drží při sobě, která si vzájemně slouží, která spolu ovlivňuje globální svět. Od prvního
okamžiku jsme zažívali „otevřené dveře“ – někteří by použili duchovní termín:
„Viděli jsme nad sebou Boží ruku.“ Někdy to mělo legrační polohu. Když jsme se
přesně před 15 lety v březnu stěhovali do Hradce, jeli jsme ty poslední
kilometry před různými vesnicemi (dálnice ještě nebyla postavena). V jedné
z posledních vesnic před Hradcem někdo u cesty připravil svůj dům
k omítnutí a na ten neomítnutý dům někdo velkými písmeny napsal: Vítej
Lukáši! Pamatuji, jak jsme se na to za jízdy s Ditou dívali
s otevřenou čelistí. Dita mi říkala: „Asi tě tady vítají!“ Bylo to
surrealistické. Další týden tam už ten nápis nebyl, dům byl omítnutý.
Boží ruku jsme viděli i v jiných
chvílích. O zhruba měsíc později jsme se zúčastnili jakési akce pro pastory,
byl tam řečník z Austrálie, a jeden večer sloužil prorocky (povzbuzoval
lidi s nadpřirozeným vhledem). Přišel za mnou a protože věděl, že se
chystáme založit církev, řekl mi: „Chtěl jsem ti prorokovat ohledně tvé nové
církve, ale Bůh mi řekl, že ti už řekl vše, co potřebuješ.“ Tak díky… pomyslel
jsem si. Pak pokračoval: „Něco ti přece jen řeknu: Když začnete, bude to lepší
start než v jiných církvích, kde jsi pomáhal. Pak ale přijde rodina, která
se pokusí tu novou církev zničit. Poznáš je, ale musíš se modlit za moudrost,
jak to vyřešíš. Poté, co to vyřešíš, situace se uklidní, ale nebudou přicházet
žádní noví lidé. Budete stagnovat. Pak ale přijde nový růst.“ Tak to je hodně
podrobné proroctví, že? Do roka se přesně naplnilo, a my pociťovali Boží bázeň,
že tohle je Ježíšova církev, ne naše. Nemusíme mít obavy, on nad ní bdí.
Tenkrát jsme se modlili s Paige Allen, která poprvé přijela do ČR.
Jsem tak moc rád, že právě ona bude kázat na naší narozeninové bohoslužbě první
neděli v červenci. Byli jsme poslušni Ježíši a církev přišli založit –
jsme rádi, že jste v ní vy. Proč ale poslouchat Ježíše? Existuje
tolik lidí, kteří věří, ale nikam se nestěhují a někdy ani nic neobětují. To je
důležitá otázka! Proč bychom měli sloužit a obětovat něco pro Boha? Jen proto,
že to chce? Nebo že je to potřeba? Není to málo?
Tahle
otázka vrtala hlavou také Ježíšovým učedníkům. Minulý týden jsem se zmínil
v poselství o štědrosti, jak Ježíš říká, že pro bohatého člověka je
nesnadné vstoupit do Božího království. Učedníci se zděsili, kdo tedy vůbec to
dokáže. Ježíš odpovídá, že u Boha je všechno možné. Matouš zachycuje Petrovu důležitou
a většinou nepochopenou otázku (19:27): „Podívej
se,“ ozval se Petr, „my jsme všechno opustili a šli za tebou. Co bude s námi?“ Některé překlady
otázku formulují lakonicky: Vše jsme opustili a šli za tebou. Co
z toho budeme mít? Když to takto čteme, trochu nás mrazí. To jako
myslí Petr vážně? Fakt se ptá Ježíše, co z toho bude mít? Všimněte si ale,
že Ježíš není otázkou nijak uražený nebo naštvaný. Neodpovídá Petrovi, že
služba sama o sobě je privilegium, že je to ctnost sama o sobě. Hned odpovídá,
že jednoho dne se chystá obnovit svět a pak (jako by sama obnova byla málo)
dodává, že jeho následovníci budou pěkně odměněni v tomto novém království
– stonásobně. 19:28-29: Ježíš odpověděl: „Amen, říkám vám,
kteří jste mě následovali, že při znovuzrození světa, až se Syn člověka posadí
na trůnu své slávy, budete i vy sedět na dvanácti trůnech a budete soudit
dvanáct pokolení Izraele. A každý, kdo pro
mé jméno opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti
nebo pole, získá stokrát více a obdrží za dědictví věčný život.
Asi tady používá
hyperbolu (kdo by chtěl stovku dětí a k tomu stovku polí, že?), ale je jasné,
že skutečně mluví o odměně. O chvíli později vypráví podobenství o tom, jak
věrní služebníci dostávají za odměnu města. A ještě o další chvíli později učí
o odměňování při svém příchodu (Matouš 25:33-34): Ovce postaví po své pravici, ale kozly po levici. Král tehdy řekne těm po své pravici: ‚Pojďte,
vy požehnaní mého Otce, přijměte za dědictví Království, které je pro vás
připraveno od stvoření světa. Od domů přes města ke královstvím.
Ježíš říká: Dostanete království.
Hm,
to zní jako pohádka, že? Ale nezní to jako pohádka jen proto, že si to neumíme
vůbec představit? Že to vůbec není v našem slovníku a v našem
myšlení? Když se někdo zeptá Ježíše: A co z toho budu mít?, máme
tendenci plácnout přes prsty, že taková otázka se nehodí. Ježíš je však králem, který
odměňuje své služebníky. Je to silný obraz, který jeho posluchačům
byl zřejmý – králové jejich doby odměňovali své věrné služebníky. Dnes jsme to
myšlení ztratili. Vše, co máme, bereme jako své právo, na které jsme si
vydělali. Nevnímáme to jako odměnu za věrnost. Tak to známe ze svého světa
zaměstnání. Něco skvělého jsme ztratili. Jak napsal jeden křesťanský autor: Nikdy jsem neměl privátní konverzaci
s následovníkem Krista, kde by mluvil o své naději na štědrou odměnu.
To ale není pokora, ukazuje to na nepochopení mnoha Ježíšových příkladů
odměnách. Přitom o nich hovoří často, například Matouš 5:12: Radujte se a jásejte, protože vaše odplata v
nebesích je veliká. Ukazuje to na to, jak málo si uvědomujeme
židovské kořeny naší víry a to, jak Židé chápali Boží odměnu za jejich věrnost.
Proto tolik vidíme lidi, kteří se pro Boha nějak obětovali a něco pro něj
dělali, že očekávají slíbenou odměnu. Koneckonců, když se vrátíme
k Ježíšovu obrazu ovcí a kozlů, co bylo důvodem rozdělení na tu či onu
stranu? Chování.
Ne prohlášení víry. Nechápejte mě špatně – prohlášení víry je důležité. Ale to
jak naší víru žijeme, je integrální a nezbytnou součástí procesu víry. Na
jejich překvapení jim říká: Cokoli jste udělali pro nejmenšího z těchto
mých bratrů, to jste udělali pro mě.
Proto jsme
založili církev: Ježíš nás k tomu povolal a slíbil nám za to odměnu. Proto
sloužíte i vy: z lásky k Bohu,
který dává štědře a nevyčítá (jak napsal apoštol Jakub). Když sloužíš
Bohu celý svůj život: Bůh dává štědře a nevyčítá. Když začneš sloužit Bohu na
poslední chvíli: Bůh dává štědře a nevyčítá. Myslím, že i o tom Ježíš učil. Je
čas objevit, že Bůh slibuje odměnu za naší službu jemu a světu – a to tak, že i
tvou službu lidem považuje za službu sobě. Tvé skutky, velké i malé, budou
jednoho dne oceněny. Jednoho dne bude tvůj příběh vyprávěn. Jednoho dne zažiješ
plné uzdravení svých vztahů a emocí, zranění a lítosti. Uslyšíš omluvy na svou
adresu. A budeš se omlouvat jiným. Bůh obnoví, znovuzrodí svět. Dnes tě vyzývá k tomu, abys viděl jak
moc je tvé chování, tvá služba, tvé skutky důležité. Chci, abys přijal
slova apoštola Pavla, který napsal (1. Korintským 15:58): Proto, moji milovaní bratři, buďte pevní
a nepohnutelní, rozrůstejte se v Pánově díle a vězte, že vaše práce pro Pána
není zbytečná. To je poselství pro
všechny ty desítky přátel, kteří s námi v Elementu pracovali, a kteří
v něm stále pracují – vaše práce pro Pána není zbytečná! Některé věci,
které děláte, nejdou vidět a nikdo je hned neocení. Ale to, co děláte ve
skrytu, Bůh odmění jednoho dne veřejně, až dorazíš do nebeské dimenze, a nebesa
ti zatleskají, a uslyšíš od Boha: Vejdi
v radost svého Pána a Přítele!
A
co od Ježíše dostaneš, když pro Pána nepracuješ, kdy neděláš nic konkrétního?
Za účast se žel odměna nevyplácí. Nemůžeme si ty verše upravit do verze „vaše
víra, vaše slova, vaše přání pro ostatní, vaše účast není zbytečná.“ Je tam
opravdu napsáno „práce“. Možná ale nevíš, jak začít. Věř mi, rádi ti pomůžeme.
Každý, kdo je vydaným následovníkem Ježíše od něj dostal nejméně jeden (ale i
víc) duchovní dar, což je nadpřirozené uschopnění ke službě v církvi. Ty dary
jsou různé, a trvá to je v sobě objevit, trvá to najít v církvi
místo, kde ideálně zapadnou. Ale když to nevzdáš, a budeš zkoušet různá místa
ke službě, když nakonec to místo najdeš, pak zjistíš, že služba Bohu je radost.
V tomto roce, kdy slavíme v Elementu 15 let bych si přál, aby každý
člověk, který sem pravidelně chodí, a který Element považuje za svou církev,
aby našel svůj dar, a aby našel odvahu něco zkusit, a aby našel vytrvalost
zkoušet různá místa dokud nenajde svůj „sweet spot“, kde dar zapadne do
potřeby. Tvá odměna za práci pro Pána pak bude jistá. Budeš přivítaný a
dostaneš dědictví. Chci vás tedy na závěr povzbudit slovy Židům 10:35-36: Nezahazujte proto svou smělou důvěru – vždyť bude bohatě odměněna! Potřebujete však vytrvalost, abyste vykonali
Boží vůli, a tak dosáhli zaslíbení.
