Mountaintop Experience 3 | Kázání na hoře

Před pár dny jsem měl těžký den. Nemluvím o tom, že sedíme doma v karanténě kvůli COVID-19 ani se díky Bohu nenakazil nikdo, koho znám. Byl to takový ten běžný den. Večer jsem zjistil, že mi během dne někdo na parkovišti někdo narazil a odřel auto. Pak jsem otevřel počítač a dostal zprávu od dobrých přátel, že manželce našli rakovinu. Do toho jsme se dozvěděli o výpovědi z nájmu. Prostě špatný den. Špatný týden. Pak ale přišel další den. O den později to byl přesně rok od úspěšné operace rakoviny mé manželky. Tohle mi osobně dává tento týden do zcela jiné perspektivy. Naplňuje mě nadějí a radostí, že vítězství je možné. Stav naděje a zoufalství bývá propletený dohromady a jak ukazují historické zkušenosti, ve zmaru rozkvétá lidství. Slovy Bible: Kde se rozmohla temnota, světlo svítí jasněji. Bez ohledu na to, co se děje okolo nás, naše perspektiva ovlivní náš postoj. Náš postoj pak ovlivní, jaký příběh napíšeme ve svém životě. To je jedním z důvodů, proč probíráme sérii Mountaintop Experience s podtitulem Milníky historie na vrcholcích hor. Když se totiž podíváme na dějovou linku biblického příběhu, všimneme si, že autoři této starodávné knihy dávají zvláštní místo příběhům odehrávajícím se na vrcholcích hor. Jakoby formativní okamžiky biblických hrdinů potřebovaly perspektivu vrcholů hor. Zdá se, že dějiny Boha a jeho lidu jsou cestou po vrcholcích hor, kde zakoušíme proměny, výzvy a požehnání, ale kde také zakoušíme pokušení, strasti a bolesti. Když se s hrdiny těchto příběhů projdeme po několika návrších, kopcích a hor, naučíme se mnoho o Božím příběhu a také o nás. 

Mnoho těch příběhů najdeme v židovské části Bible, namátkou horu Ararat spojenou s příběhem potopy a Noema, horu Mória spojenou s Abrahámem a Izákem, horu Karmel spojenou s Eliášem nebo Sinaj, kde se Bůh setkal s Mojžíšem a daroval čerstvě osvobozenému národu Izraele základní zákony a ujištění jejich identity. My se ovšem díváme především na Ježíšův příběh v křesťanské části Bible a co nás jeho zkušenosti na vrcholcích hor naučí dnes. Kupodivu je to hodně. Minulý týden jsme začali s první formativní horou Ježíšova příběhu, horou pokušení. Na této hoře byl Ježíš pokoušen ohledně své identity, protože Každé pokušení odkrývá zdroje naše identity. Pokud v pokušení obstojíme a zvítězíme, najdeme novou identitu a začneme psát lepší příběh. Pokušení je o naší budoucnosti. Vítězství nad pokušením nám upevní zdroj naší naděje. Ukázali jsme si, jak je dnes otřásán zdroj české naděje a jak můžeme na křižovatce vlastního pokušení napsat lepší příběh. Celou přednášku si můžete poslechnout na Element Podcastech. Dnes budeme cestovat na druhý formativní vrcholek hory Ježíšova působení, který můžeme nazvat Kázání na hoře.

Jakmile se Ježíš vrací z hory pokušení, začíná kázat o přicházejícím Božím království a uzdravuje mnoho nemocných. Není divu, že si okamžitě získává popularitu. Matouš popisuje, že za ním šly veliké zástupy nejen z Galileje, ale i z Dekapole, Jeruzaléma, Judska a Zajordánska. Tento muž je fascinuje. Pomáhá jim. Davy jdou kamkoliv Ježíš jde. Matouš 5:1-2 tedy píše: Když Ježíš uviděl zástupy, vystoupil na horu. Posadil se, a když k němu přistoupili jeho učedníci, začal je učit. Následuje nejslavnější kázání všech dob, kterému přezdíváme podle místa „Kázání na hoře“. V Matoušově evangeliu zahrnuje hned tři celé kapitoly, a po staletí jsou lidé tímto kázáním, jeho hloubkou, radikálnosti a čistotou fascinováni. Jeden ilustrační citát za všechny od amerického prezidenta Harryho Trumana: Nevěřím, že dnes existuje v naší zemi nebo na světě problém, který by nemohl být vyřešen, kdyby k němu bylo přistupováno skrze učení Kázání na hoře. To je zajímavý citát. V čem je to kázání tedy tak silné a radikální? Klíčem na tuto otázku je Matoušův závěr (7:28-19): Když Ježíš dokončil tuto řeč, zástupy žasly nad jeho učením. Učil je totiž jako ten, kdo má zmocnění, a ne jako znalci Písma. To kázání bylo fascinující, ale ještě více bylo fascinující, jak ho Ježíš řekl.

V tomto verši vidíme, že Ježíšovy posluchače fascinovala jakási zvláštní autorita, kterou Ježíš a jeho učení vyzařovalo. Jde tady víc než o samotné učení. Jde tady o učitele. Je jasné, že Matouš sleduje v evangeliu nějaký záměr, chce nám Ježíše nějak představit. Chce ho představit jako židovského Mesiáše se srdcem pro celý svět. Abych vás uvedl do děje, v Ježíšově době lidé v Izraeli toužebně vyhlíželi Mesiáše, který je vysvobodí z okupace Římany a konečně obnoví jejich identitu jako lidu Boha. Izrael trpěl pod okupací římské říše. Římané vyhlašovali Pax Romana, pokoj přinesený do celého světa Římem. Jenže jejich pokoj byl pečlivě udržovaný mečem a křížem. Nepřátele, především vzbouřence neváhali křižovat, což byl nejkrutější způsob popravy, který do té doby člověk vymyslel. Neumírali jste přikováním do dřeva, umírali jste pomalým (někdy mnohadenním) udušením, kdy váha vlastního těla zabraňovala fungování plic. Pokoj Říma byl pro podrobené národy jako byl Izrael vždy ve znamení kříže. Izrael má ovšem naději. Naději, že Bůh pošle Zachránce, Mesiáše, který je z okupace vysvobodí a obnoví království. Touží po království, kde vládne Bůh a kde věci jsou doopravdy takové, jaké mají být. Prorok Izajáš předpověděl, že (9:5): na jeho ramenou spočine vláda a bude nazýván: Podivuhodný rádce, Mocný Bůh, Otec věčnosti, Kníže pokoje. Myslím si, že jako národ, který ve své moderní historii zažil dvě velké okupace dokážeme ocenit, jak moc tento podrobený národ toužil po vysvobození. 

Izraelci měli jasno ve svých představách: Mesiáš bude také vojevůdce, protože meč lze svrhnout jen mečem. Svrhne Pax Romana a ustanoví Boží pokoj. A pak se narodí Ježíš. Okolnosti jeho narození ani kontext jeho příběhu jemu okolí nenasvědčují, že právě tohle je Mesiáš. Přesto, Ježíš se po návratu z pouště pokušení začíná chovat s jinou autoritou. Jakoby mu vítězství nad pokušením dodalo sílu nově nalezené identity. Jeho autorita se projevuje novým způsobem mluvy a chování. Není divu, že lidé kolem něj šermují očekáváními: Kdy se konečně chopí meče, aby nás zbavil Pax Romana a nastolil ten pravý Boží pokoj? Tady začne mít jeho příběh zvláštní poetiku. Ježíš se narodil mimo palác, mimo hlavní dění. Nepřišel jako slavný válečník. Přišel do rodiny tesaře. Přistěhoval se do našeho sousedství tak nečekaně a nenápadně, že máme tendenci minout, jak důležitý jeho příchod je. Ježíš nepřišel osvobodit Izraelskou zemi od okupantů. Ježíš přišel zachránit lidi od jejich hříchů. Zcela radikálně navíc přišel osvobodit okupanty stejně jako okupované. Jeho pokoj není vytloukání meče mečem. Ježíš zrušil vládu meče a kříže jinak – svým křížem. Přišel, aby začal království, kde skutečně Bůh vládne – kde láska, naděje a víra vládnou opravdovým pokojem. 

Matouš tedy Ježíše popisuje jinak, než si jeho současníci Mesiáše vysnili. V jeho podání není Mesiáš vojevůdce. Matouš Ježíše vykresluje jako nového Mojžíše. Mojžíš na hoře Sinaj od Boha přijal Boží slovo, Tóru. Soubor života, který vykazuje známky života s Bohem. Etická pravidla pro fungování společnosti. Ujištění o národní identitě. Matouš zachycuje Ježíše kázajícího na hoře, vypadá velice podobně jako Mojžíš. Ježíš předává novou Tóru. Nové Boží slovo. I on ujišťuje své posluchače o nové identitě jako sůl země a světlo světa. Když předává novou Tóru, staví ji do kontrastu s Mojžíšovými slovy. Říká: Slýchali jste… ale já vám však říkám. Dává najevo že naplnil Mojžíšova Písma, zároveň je předefinovává novým významem. Tím se staví do popředí svého učení. Dává důraz na chování ve skrytu, které se projevuje navenek. Ukazuje to na příkladech tradiční židovské zbožnosti: almužny, modlitby, půst. Ano, máme být štědří a zbožní, ale bez pokryteckého přehánění a machrování. Matouš 6:1+4: Dávejte si pozor, abyste nepředváděli své dobré skutky lidem na odiv… Tak tvé dobrodiní zůstane vskrytu a tvůj Otec, který vidí vskrytu, tě odmění. Povzbuzuje své posluchače, aby se ujistili, co je zdrojem jejich jistoty (zde vidíme echo jeho vlastního pokušení). Své poselství nakonec končí příkladem zlatého pravidla a různých kontrastů: úzká a široká brána, vlci a ovce, stromy s ovocem a bez, předstírání a opravdové uctívání, moudří a pošetilí stavitelé.

Co je v Ježíšově poselství tak důležitého pro dnešní svět? Matouš představuje Mesiáše jako nového Mojžíše, který nás vyvádí z otroctví strachu a zmaru. Ukazuje Mesiáše, který rozumí zkoušeným lidem, dává jim naději skrytou v radikálním poselství. Místo volání do zbraně a „postarej se hlavně sám o sebe“ tento Mesiáš říká radikální slova jako (Matouš 5:5-6+9): Blaze mírným, neboť dostanou zemi za dědictví. Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť budou nasyceni. Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť budou nazváni Božími dětmi. Matouš píše pro lidi těžce zkoušené, prožívající útlak, prohry a životní bouřky. Právě jim píše jak vypadá etika nového království. Staví na hlavu očekávání a zvyklostí, jak funguje tento svět. Přitom to ale není ukázka pozitivního myšlení. V těžkostech máme výběr. Můžeme propadnout v zoufalství, nebo naopak v popírání, nebo rozkvete naše lidství a Boží obraz v něm. Kázání na hoře je aktuální proto, že není ukázkou pozitivního myšlení, ani nevede k zoufalé pasivitě, ale je trvalou pobídkou, abychom skrze to, co se děje v nás ovlivnili naše reakce na to, co se děje okolo nás. Opravdová štědrost nemusí být dávána na odiv, a mohu se chovat správně dokonce i když to nikdo nevidí a nikdo to neocení. To je pravé lidství a odraz dobrého a štědrého Stvořitele. Ježíšova etika je především o vnitřním životě, který se projevuje navenek, a přitom nevystavuje sám sebe na odiv. Myslím, že se dnes ocitáme v podobných situacích. Ježíšova hora s kázáním nás učí, jaké je to být opravdovým člověkem. Vychází z nové radikální identity činitelů pokoje. Budu se na závěr modlit, abychom všichni mohli v této chvíli objevit jádro opravdového lidství a motivováni Ježíšovým kázáním se každý mohl stát činitelem pokoje. Takoví dostanou zemi za dědictví! 

Mountaintop Experience 2 | Hora pokušení

Všichni býváme v úžase nad nádhernými scenériemi přírody, a možná nejvíce to vidíme u hor. Každá hora je jedinečný originál a být vrcholku hory nám dává novou perspektivu. Hory fascinovaly lidi od pradávna, evokovaly Boží blízkost. Koneckonců autor Žalmu 121:1-2 napsal: Pozvedám svůj zrak k horám. Odkud mi přijde pomoc? Pomoc mi přijde od Hospodina, který učinil nebesa i zemi. Nádherné zaslíbení, o kterém jsme mluvili v prvním díle seriálu. Zdá se, že bibličtí autoři dávají zvláštní místo příběhům odehrávajícím se na vrcholcích hor. Skoro jako by formativní okamžiky biblických hrdinů potřebovaly perspektivu vrcholů hor. Zdá se, že dějiny Boha a jeho lidu jsou ve skutečnosti cestou po vrcholcích hor, kde zakoušíme proměny, výzvy a požehnání, ale kde také zakoušíme pokušení, strasti a bolesti. Když se s hrdiny těchto příběhů projdeme po několika návrších, kopcích a hor, naučíme se mnoho o Božím příběhu a také o nás. Dnes se podíváme na první důležitý vrchol Ježíšovy služby - není to úplně příjemný vrchol. Je to hora pokušení. Možná vás to překvapuje. Jasně, pokušení důvěrně známe, všichni s ním bojujeme a všichni střídavě vyhráváme i prohráváme. Ale proč mluvit v této době o pokušení? Má to svůj důvod, jak doufám za chvíli uvidíte. Každé pokušení bývá i požehnáním. Pokušení vidíme vždy negativně, ale najdeme v něm i skryté požehnání. Jaké? Každé pokušení odkrývá naše zdroje vlastní identity. V každém pokušení máme zároveň potenciál k vítězství. Vítězství spočívá v nalezení nového zdroje identity, v nalezení nových zdrojů naděje. Pokušení tak nakonec odkrývá zdroj naší naděje. Ještě se k tomu vrátíme, když se podíváme na hledání nového zdroje naděje v současné situaci. 

Pokušení může být různé, a může být na první pohled ospravedlnitelné. Jsme-li pod tlakem těžkých okolností, pokušení najít zkratku vypadá pochopitelně. V sázce je ale víc, než jen zkratka samotná. Jde o to, jaký příběh píšeme a jakou roli v něm hrajeme. Jde o budoucnost. Autoři evangelií popisují zvláštní událost z počátku Ježíšovy služby, tři za sebou rychle jdoucí události: Ježíš je pokřtěn, pokoušen a začíná veřejnou službu lidem spojenou s kázáním a uzdravováním. Křest symbolizoval jeho identitu jako milovaného Božího Syna a služba lidem v potřebách ukazovala na jeho charakter, poslání a autoritu. Pokušení tyto dvě části spojuje. Slovo „pokušení“ má dva významy: otestovat a svést. Testujeme neustále, pomáhá nám vychytat mouchy v každém systému nebo přístroji. Svod je ale vždy spojený s nepřátelskými úmysly. Bůh nás testuje, satan nás svádí. V Ježíšově pokušení a také v našich se obě polohy často protínají. Proto je pokušení těžké, a proto je skvělé, že nás Ježíš učí, jak se z hory pokušení může stát hora vítězství. Ale hora? Kde?

Proč se bavíme o hoře pokušení je proto, že na rozdíl od Marka nám Matouš podává větší detaily, jak a kde byl Ježíš pokoušený – a tady už hraje velikou roli hora pokušení. Matouš 4:1-11 Tehdy byl Ježíš veden Duchem na poušť, aby tam byl pokoušen od ďábla. Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl. Vtom k němu přistoupil Pokušitel a řekl mu: „Jsi-li Boží Syn, řekni tomuto kamení, ať se promění v chleby.“ On však odpověděl: „Je psáno: ‚Nejen chlebem bude člověk živ, ale každým slovem vycházejícím z Božích úst.‘“ Tehdy ho ďábel vzal do svatého města a postavil ho na vrcholek chrámu. „Jsi-li Boží Syn,“ řekl, „vrhni se dolů! Je přece psáno: ‚Svým andělům přikáže o tobě a ponesou tě na rukou, abys nenarazil nohou na kámen.‘“ Ježíš mu řekl: „Také je psáno: ‚Nepokoušej Hospodina, svého Boha.‘“ Poté ho ďábel vzal na velmi vysokou horu a ukázal mu všechna království světa a jejich slávu. „To všechno ti dám,“ řekl mu, „když padneš na kolena a pokloníš se mi.“ „Odejdi, satane!“ řekl mu na to Ježíš. „Je přece psáno: ‚Hospodinu, svému Bohu, se budeš klanět a jemu jedinému sloužit.‘“ Tenkrát ho ďábel opustil a hle, přistoupili andělé a sloužili mu.

Tyto tři konkrétní pokušení reprezentují tři typy pokušení, kterým čelíme my všichni. Jak za chvíli uvidíte, má to spojení také s naší současnou situací. Pojďme se nejprve podívat na to, co to byly za situace a co se z toho můžeme naučit. Všechna mají společného jmenovatele: Můžeme důvěřovat Bohu? Je spolehlivý? První Ježíšovo pokušení je o legitimní potřebě naplněné nelegitimním způsobem. Druhé pokušení je o použití Boha k něčemu, na co podle nás máme právo. Třetí pokušení je o správných věcech ve špatný čas a špatným způsobem. Tyhle tři pokušení zažíváme v různých obměnách dennodenně i my. 

První pokušení je o nasycení hladového. Co by na tom bylo špatně? Nasycení hladu je legitimní potřeba. Víš co? Bůh tě má rád. Více než si dokážeš představit. Ale není idealista, nevidí tě růžově, ví co od nás může čekat. Ježíš znal židovský příběh exodu národu otroků z Egypta do zaslíbené země. Bůh jim na cestě doslova řekl, že jednou přijde čas, kdy se budou mít natolik dobře, budou mít hezké domy a majetek a jídlo, a budou v pokušení na Boha zapomenout. To je pokušení, které všichni známe. Víte, kolik lidí jsem potkal, kteří v časech nouze či úzkostí volají k Bohu, aby v okamžiku, kdy se situace změní k lepšímu na Boha hned zapomněli? Ježíš byl ve stejném pokušení zapomenout na Boha, který se stará a raději se postarat sám o sebe. Ale řekněte to někomu, kdo čtyřicet dní nejedl. Před očima má nabídku jídla a je těžké takové pokušení odmítnout. Když míváme časy nedostatku, a fyzická potřeba je v centru pozornosti, jsme v pokušení ji naplnit za každou cenu, naneštěstí jsme někdy ochotni obětovat svou budoucnost, rodinu i víru. Ježíš odmítl pokušení slovy, že existuje více než jen fyzická potřeba. Věděl, kdo je zdrojem.

Druhé pokušení je o ochraně, na kterou podle nás máme právo. Copak nám Bůh neslibuje, že se nás nic nedotkne a že budeme chráněni? No, vlastně to neslibuje. V tomto pokušení ďábel dokonce cituje Bibli. Víte, kolik lidí se chová k Bohu jako by byl vesmírný automat na vyslyšenou modlitbu? Vhodíš správnou modlitbu a vypadne ti to, co potřebuješ nebo chceš. Jsou to dobré věci. Jen už to není o vztahu. Opravdový vztah totiž není nikdy manipulativní a vůbec se mu nedaří v sobeckém prostředí. Jistě, jako lidé jsme rozenými sobci, ale opravdový vztah – ať už mluvíme o přátelství, manželství nebo víře – je vždy vědomím potlačováním sobectví. Ježíš odmítl zredukovat vztah s Bohem na ekvivalent vesmírného automatu. 

Třetí pokušení je o naplnění svého poslání. Jak píše Ježíšův přítel Jan, Bůh miloval svět a Ježíš přišel, aby svět získal a zachránil. Ve třetím pokušení mu ďábel z perspektivy vysoké hory nabízí svět bez utrpení a kříže, jen za cenu malého kompromisu: aby se mu Ježíš poklonil. Tohle pokušení dobře známe. Je to pokušení zapřít správné hodnoty pouze při jedné malé události. Říkáme si, že teď uděláme nějaký podvůdek, ale pak se zase hned vrátíme na správnou cestu a nikdo na to nepřijde. Ne, nezapřeme Boha, jen na chvíli zavřeme oči a doufáme, že je shovívavě zavře i Bůh. Hodně je v sázce, protože v okamžicích, jako jsou tyto, budujeme svou budoucnost. Právě tu se rozhoduje, jakým člověkem a s jakými hodnotami budeme. Ježíš nemohl vědět, zda mu ďábel doopravdy dá všechna království země. Kdyby ďábla poslechl a zkompromitoval své poslání, pravděpodobně by nezískal nic. Šlo o Ježíšův příběh a právě to, že zvítězil v pokušení už dříve, mu dalo sílu říct Bohu když šlo opravdu do tuhého u Golgoty: Ale ne má, tvá vůle se staň.

To je přesně důvodem, proč je nutné se naučit vyhrávat v našich pokušeních. Každé vítězství vede k dalšímu vítězství. Každé správné rozhodnutí znamená, že se příště rozhodneme správně lehčeji. Žel také platí opak. Každý kompromis znamená větší šanci na prohru v příštím kole. Co to znamená pro nás? Ježíš byl pokoušen naplnit své potřeby a touhy způsobem, který nebyl správný. Takovéto pokušení má každý z nás v různých situacích. A to i dnes, kdy se otřásá zdroj české naděje. Česká naděje? Co to je? Podíváme-li se na současnou generaci, řekněme posledních dvacet třicetlet naší historie, kde se realizuje většina naších tužeb a potřeb? Zejména ve třech oblastech a v její kombinaci. 

První je materialismus. Nejsme zdaleka jediná materiální společnost, ale touha “mít” je pevně vetkána do našeho étosu. Je to jeden z důvodů, proč závist, pomluvy a srovnávání se jsou tolik naší frekventovanou charakteristikou. Vychází to z materialismu a touhy mít více, mít lepší a mít dřív. Druhou vlastností jsou zážitky. Podobně je do našeho étosu vetkána touha “zažít”. Není to odnož materialismu, protože zážitky můžeme mít i bez peněz a naopak si nedokážeme koupit dobré manželství, lásku, přátelství nebo vděčnost. Vidíte ale, jak nám koronavirus obě tyto vlastnosti ničí? Sedíme doma, nic nezažíváme, někteří se nudíme, nemůžeme ani pořádně brouzdat po obchodech. Jasně, můžeme nakupovat online, ale to je sterilní materialismus, fyzickému obchodu se nevyrovná. Je tady ještě třetí vlastnost, která je zdrojem identity a to je pohoda. Jako Češi milujeme pohodu, milujeme “užít si”. Dokonce ji máme raději než materialismus a zážitky. Jen to je důvodem, proč všichni nejedeme někde do zahraničí vydělávat. Máme rádi naší pohodu. Často spojenou s dobrým pivem nebo vínem nebo něčím silnějším. Ne, není to primárně o alkoholu, ale vzpomínáte si, jak jsme se mohli užrat v době prohibice před několika lety? Narušilo to naši pohodu. Materialismus, zážitky a pohoda nejsou samy o sobě problémem. Jsou to dobré potřeby. Jenže se staly zdrojem naší naděje a když nám dlouhodobě chybí, začneme čelit pokušení si je získat jinak, ať to stojí co to stojí. 

Říkal jsem, že pokušení odkrývá zdroje naší vlastní identity. Současná pandemie odkrývá mimo jiné zdroje naší naděje: materialismus, zážitky a pohodu. Zároveň ale také vidíme, jak se v této krizi odkrývají jiné zdroje identity, které vyprávějí lepší příběh. Místo materialismu nacházíme svůj zdroj ve štědrosti. Vidíme to všude okolo sebe. Lidé šijí roušky, pomáhají si, podporují se. Vymýšlejí zlepšováky a nacházejí cestu ke štědrosti. Začínáme slýchávat o majitelích budov, kteří odpouštějí - ne jen odkládají - platby za nájem svým nájemcům z řad živnostníků a podnikatelů, kteří teď nemají žádný příjem. To je zcela správné. Tito lidé píšou jiný příběh. Ale jsou i takoví majitelé, kteří naopak situace zneužívají a některým lidem nájem spíše zvedli. Ti také píšou svůj příběh v pokušení materialismu. Co zvítězí? Jaký příběh? Příběh materialismu nebo příběh štědrostí? Místo zážitků nacházíme svůj stroj ve schopnosti být sami se sebou. To není automatické, protože svět okolo je natolik rychlý, že dokážeme prosvištět dnem, aniž bychom byli skutečně sami sebou. Vidíme to také v manželstvích a rodinách. Ne každý zvládá v klidu být pořád spolu, nejsme na to zvyklí. Projevuje se tedy kvalita vztahu v manželství a rodině. I tady jsme na křižovatce. Chybí nám pokušení zabavit se zážitky, abychom přehlušili vzájemnou mluvu a vzájemnou hloubku. Ale i tady můžeme začít psát nový příběh, vítězný příběh. Místo pohody nacházíme svůj zdroj v laskavosti. Někteří z nás bojují  s nemocemi, někteří v první linii boje s nemocí. Myslím na zhruba čtvrtinu lidí z Elementu, kteří pracuji v různé kapacitě ve zdravotnictví. Ale je tady také mnoho lidí, kteří jsou a brzy budou na hraně ekonomického přežití. My ostatní stojíme v tváří tvář pokušení pohody. Budu si pěstovat svou pohodu, nebo se otevřu na laskavost vůči druhým? I zde stojíme na křižovatce. 

Všechny tyto tři křižovatky nás nakonec nabádají k tomu, abychom si ujasnili, co je zdrojem naší naděje. Jako křesťané věříme, že Bůh je zdrojem opravdové naděje a opravdového pokoje. Činí z nás nositele naděje a činitele pokoje. To je velké povolání s velmi praktickým dopadem. A tak i jako křesťané stojíme na křižovatce pokušení a Ježíš nás učí, že se můžeme rozhodnout správně, a že zdroj, ze kterého čerpáme, může být zdrojem vody života plynoucí z našeho nitra do světa okolo nás. Pokud Ježíš zvítězil na hoře pokušení, dává nám návod a nástroj, jak odolat pokušení. Možná můžeme začít tím, že začneme se rozhodneme pro štědrost místo materialismu, pro vnitřní spokojenost místo zážitků, a pro laskavost místo vlastní pohody. 

Mountaintop Experience 1 | Dějiny na horách

Asi jako většina lidí, i já bývám v údivu a úžasu nad některými sceneriemi přírody. Určitě mě fascinují pláže, útesy, moře, ale také les. Asi nejvíce mě fascinují hory. Nevím, třeba je to podvědomá deprivace života na hradecké rovině. Myslím si ale, že je to něco většího, silnějšího, pudovějšího. V horách cítíme jistý majestát přírody. Možná je to proto, že jejich tvar a jedinečnost ukazuje svou originalitu a tedy jakousi „duši“. Žádná hora není úplně stejná. Chci tím říct, že zcela přirozeně nás hory přitahují a obdivujeme je. Navíc nám dávají perspektivu (ze zdola ukazují, jak jsme malí; ze shora nám dávají ohromný přehled o okolí a vidíme díky ním dál). Hory mě vždy fascinovaly, a řekl bych, že v tom nejsem zdaleka sám. Hory hrály velkou roli také v různých náboženstvích. Lidé stavěli chrámy na vyvýšeninách ze dvou důvodů: (1) Svatyně na kopci byla blíž nebi (a tedy Bohu nebo bohům), a (2) roli sehrávala i nedostupnost hory (bylo těžké na ni vyjít, což vyžadovalo úsilí a závazek). V židovské části Bible najdeme jeden krásný verš, v Žalmu 121:1-2: Pozvedám svůj zrak k horám. Odkud mi přijde pomoc? Pomoc mi přijde od Hospodina, který učinil nebesa i zemi. Přiznám se, že na rozdíl od Dity nemám skoro žádný vztah k poezii, ale tu je výjimka. Když tento verš čtu, jsem z něho naměkko, protože se mi tu spojí vizuál s představivostí. Co mi tedy u něho naskočí za obraz? Naskočí mi obraz bitvy, kde prohrávám, kde ztrácím naději, kde se blížím hořkému konci. A tehdy můj zrak sklouzne k horám, kde… kde se objeví Boží pomoc. Vypadá to zhruba jako legendární scéna bitvy z Pána prstenů, kdy se na vrcholcích hor objeví Gandalf s posilami. 

Toto však nebude série o horách, ale o zkušenosti na vrcholcích hor. O dějinách na horách. Když mluvíme o historii, běžně o ní podle historika Thomase Cahilla uvažujeme jako o sledu jedné katastrofy za druhou, války za válkou, násilím za násilím. Historie je ovšem také rovněž vyprávění o kráse a milosti, líčení požehnaných a nevysvětlitelných okamžiků, kdy někdo udělal něco přesahujícího to, co vyžadovaly okolnosti. Historie je navíc mnohem více než jen soubor vzájemně nenavazujících momentů. Je to na sebe navazující cesta, která nás vede na vrcholky hor výjimečných událostí a do hlubokých údolí mezi nimi. V této sérii se společně podíváme na několik vrcholků hor příběhu Bible – ať už její židovské části, nebo její křesťanské pokračovatelky. Podíváme se na několik milníků Ježíšova příběhu, ve kterém se naplnila první část příběhu, a ve kterém odstartovala druhá část příběhu, jehož jsme i my součástí.

Jak jsem se vůbec dostal ke spojení hor a dějin? Může za to návštěva Památníku Martina Luthera Kinga Jr v Atlantě. Jak mnozí víte, King byl baptistickým pastorem a vůdcem hnutí proti rasové segregaci v USA. Jeho příběh je zajímavý a silný. Podařilo se mu skutečně dosáhnout obřích změn důslednou aplikací nenásilí, kterou se naučil od indického politika Mahátmy Gándhího, který se ji pro změnu naučil od Ježíše. Každopádně, noc předtím než byl MLK zastřelený v motelu, kázal své poslední kázání v místní církvi. A v něm řekl tato skoro prorocká slova: Nevím co se teď stane. Máme před sebou několik těžkých dnů. Mě na tom ale teď vůbec nezáleží, protože jsem vystoupil na vrchol hory! Tak jako každý - bych chtěl žít dlouhý život - dlouhověkost má své místo. Ale o tu se já teď nestarám. Chci jen následovat Boží vůli. A On mi dovolil vystoupit na vrchol hory. A já se tam rozhlédl. A uviděl jsem Zemi zaslíbenou. Možná, že se tam nedostanu s vámi. Ale chci, abyste vy všichni tady dnes věděli, že my jakožto lid se do Země zaslíbené dostaneme! A tak jsem dnes večer šťastný. Nebojím se ničeho. Nebojím se nikoho. Mé oči uzřely slávu přicházejícího Pána. 

Když jsem v památníku stál a četl tato slova, hned jsem věděl, na co se MLK odkazuje. Odkazoval se na Mojžíše, legendárního vůdce Izraele. Mojžíš byl legendární vůdce národa, který ho na Boží povolání vyvedl z egyptského otroctví, a položil základ izraelské státnosti. Na putování do zaslíbené země ustanovil velké množství zákonů a pravidel pro tento čerstvě svobodný národ, který znal jen bezpráví otrokářů. Cesta do zaslíbené země nakonec trvala mnohonásobně déle než si všichni uměli představit. Dokázali dostat svá těla z Egypta, ale nedokázali dostat Egypt ze svého nitra. A Mojžíš nakonec také ne. Proto i on nakonec nebyl schopen dostat lid až do Zaslíbené země, pouze na její okraj. Než zemřel, Bůh ho vzal na horu a Zaslíbenou zemi mu ukázal. Je o tom více v Deuteronomium 34:1: Mojžíš pak vystoupil z moábských plání na horu Nebó, na vrchol Pisgy naproti Jerichu, a Hospodin mu ukázal celou tu zem. A tak, když jsem stál v Památníku MLK a četl jsem o jeho zkušenosti na vrcholku hory a o slávě, kterou viděl a viděl jeho odkazy na Mojžíšův příběh a jeho sledování Zaslíbené země z vrcholku hor, uvědomil jsem si, kolik biblických příběhů jak starověkého Izraele tak později Ježíšových příběhů se odehrává na vrcholcích hor. Skoro jako by formativní okamžiky biblických hrdinů potřebovaly perspektivu vrcholů hor. Díky návštěvě Památníku jsem si uvědomil, že dějiny Boha a jeho lidu jsou ve skutečnosti cestou po vrcholcích hor, kde zakoušíme proměny, výzvy a požehnání, ale kde také zakoušíme pokušení, strasti a bolesti. Naučíme se mnoho o Božím příběhu, když se s hrdiny těchto příběhů projdeme alespoň po několika návrších, kopcích a hor. V naší sérii se budeme věnovat především Ježíšově příběhu, ale byli bychom slepí, kdybychom neviděli, že v židovské části Bible najdeme hned několik ohromně silných dějinných momentů na vrcholcích hor.

Prvním příkladem by mohla být hora Ararat z příběhu Noema, který se odehrává v pradějinách (předtím, než se začala zachycovat historie způsobem, na který jsme zvyklí). Na hoře Araratu přistál jeho koráb, díky kterému unikl zničující potopě a přijal zaslíbení o naději a životě. O jakési velké potopě jste pravděpodobně všichni slyšeli. Je to téma vlastní mnoha národům. Dnes víme, že existuje více než 250 různých příběhů o potopě. Nejvíce jich je v Asii a Americe. Většina příběhů má společné rysy: svět byl Bohem či bohy zničen vodou kvůli rozmáhajícímu se zlu, několik málo lidí se zachránilo díky varování předem na lodi, kde se zachránily také zvířata, a ta ztroskotala na hoře. Stejný příběh, mnoho civilizací. Buď tedy máme jednu obří potopu nebo sérii velkých potop, které pro tehdejšího člověka musely působit celosvětově, protože postihly celý jejich tehdejší svět. Příběh Noema se ale vymyká. Když jeho loď přistála na Araratu a on přinesl Bohu děkovnou oběť za záchranu, na obloze se objevila duha. Duha je v Noemově příběhu symbolem Božího slibu záchrany a milosti. To je faktor, který žádný jiný příběh o potopě v různých civilizacích nemá. Na začátku příběhu Noema je napsáno, že kvůli lidskému zlu se Bůh trápil a litoval stvoření člověka. Hned v dalším verši ale říká, že Noe nalezl u Boha milost. Duha je symbol naděje a smlouvy, díky které se Bůh zavázal poutem k člověku a rozhodl jednou provždy skoncovat s hříchem, zlem a smrtí. Díky smlouvě zaslíbil záchranu a vykoupení, které přišlo v Kristu.

Druhým příkladem je hora Moria z příběhu Abraháma, praotce všech monoteistických náboženstvích, především ovšem praotce Izraele. Abraháma povolal Bůh na cestu do zaslíbené země. V té době většina jeho světa věřila, že dějiny jsou cyklické: vše se opakuje, nic není nového pod sluncem, jsme loutkami na jevišti bohů. Proto Abrahamovo vyjití navždy změnilo svět. Znamenalo, že dějiny světa se staly lineárními. Pohybujeme se odněkud někam. Součástí Abrahámovy cesty byl také Boží slib, že jeho potomstva bude jako hvězd nebo písku. Prostě bezpočet. Jenže tu byla ta potíž, že Abrahám a jeho žena nemohli mít děti. Abrahám Bohu uvěřil, že to nějak zařídí. Jenže léta přibývaly a oba už měli věk, kdy to ani nebylo možné. Přesto Bůh udělal zázrak a Sára otěhotněla a porodila syna Izáka. Abrahám byl přešťastný. Jen do chvíle, kdy ho Bůh požádal, aby svého nyní už náctiletého syna vzal na horu Moria a obětoval ho. Abrahám je zničený, ale přesto poslušný. Bůh ho na poslední chvíli zastaví, protože vidí, že Abrahám je ochoten ve víře v Boha obětovat vše. O 2000 let později je Bůh ochoten obětovat svého Syna za Abrahámovy potomky. Abrahámův čin na hoře Moria byl zaslíbením toho, co Bůh udělal v Ježíši. Moria hrála velkou roli v pozdějších dějinách, dnes ji známe jako Chrámovou hora v Jeruzalémě. Ano, je to tatáž hora, kde stál chrám, a kde se podle Židů protínalo nebe se zemí. 

Třetím příkladem by mohla být hora Karmel z příběhu Eliáše, toho úplně největšího z židovských proroků a jeho vítězné konfrontace s proroky Baala, kananejského boha plodnosti. Eliáš žil a působil v době kdy se Izrael zmítal mezi dobrými a zlými králi, kteří mu vládli. Zlí králové byli plni násilí, a vedli národ k zapomínání na Boha a přivrácení se k modlám. Kult Baala byl populárním konkurentem. V sázce je otázka víry: Je Bůh reálný nebo věříme jen systému? Eliáš zastupuje Boha a myslí si, že je na to sám. Baalových prorků je 450. Celá konfrontace má prvky komedie. Oba tábory se modlí ke svému Bohu. 450 proroků Baala kvílí, aby sestoupil oheň, ale nic se neděje. Eliáš se jim vysmívá, že možná Baal usnul, zapovídal se či šel na záchod (fakt, nekecám, tak to tam je). Pak se pomodlí za svou oběť on, z nebe sestoupí oheň a všichni křičí, že Bůh Eliáše je skutečně pravý Bůh. V modlitbě se Eliáš modlí, aby Bůh obrátil srdce Izraele k sobě. Eliášova konfrontace na hoře Karmel byla silným zaslíbením, že Bůh je živý, reálný a obrací srdce k sobě.

Čtvrtým příkladem je hora Sinaj z příběhu Mojžíše, se kterým jsme dnes začali. Na Sinaji se lid setkal s Bohem, přijal jeho povolání a Zákon. Přijal také zaslíbení požehnání a života. Možná si všímáte, že největší postavy Starého Zákona (Noe, Abrahám, Eliáš, Mojžíš, David) mají formativní zážitky na vrcholcích hor. Všechny tyto formativní zážitky se ale týkaly také nějakého zaslíbení od Boha. Na cestě po vrcholech hor totiž nejde o zážitek samotný, ale jde o nalezení našeho vlastního místa v Božím příběhu. Protože právě k tomu nás Bůh zve, když s ním kráčíme po vrcholcích hor. Chce nás vést na výšiny, které nás formují a kde nacházíme pomoc a naději v jeho zaslíbeních.

Na začátku jsem říkal, že hory hrály velkou roli v náboženstvích. Lidé si stavěli chrámy na kopcích proto, že svatyně na kopci byla blíž nebi. Ozvěnu těchto zvyklostí čteme třeba u starých židovských proroků, kdy si stěžují, že lidé se od uctívání Boha odvracejí k posvátným návrším. 1. Královská 14:22-23 píše, že Juda páchal, co je v Hospodinových očích zlé… Na kdejakém vyšším návrší a pod kdejakým košatým stromem si nastavěli obětní výšiny, sloupy a posvátné kůly. Židovští proroci ale jen nekritizují. Naopak, jejich hlavním úkolem je přinášet naději. Prorockou naději toho, kým je Bůh a co se chystá udělat. Je-li pravda, že si Boží lid začal stavět posvátná návrší a posvátné kůly, Bůh se chystá, že se po těchto návrších projde. Micheáš napsal (1:3-4): Hle – Hospodin opouští svůj příbytek, už sestupuje, šlape po výšinách země!  Hory se pod ním rozpouštějí, rozvírají se rokliny, podobají se vosku v ohni, vodě stékající horským úbočím. 

Bez ohledu na to, jak moc se lidé odvracejí od Boha k nějakým rituálům, Bůh naše dějiny navštíví, projde se po vrcholcích hor přesně tam, kde se formuje historie a přetvoří ji. A nejen to, na tu cestu zve i nás. Bůh chce vzít tebe na cestu po vrcholcích hor, tam kde se formují dějiny, kterých i ty můžeš a máš být součástí. Slovy proroka Abakuka (3:19): Mou silou je můj Pán, Hospodin, on dává mým nohám hbitost laní, vodí mě na mé výšiny.