Jedna z nejhorších reakcí při uvíznutí je lítost nad minulostí, která se přetransformuje do sebelítosti, která nás úplně ochromí. Sebelítost je umně skrývaný hněv za to, že nedostáváme to, co si podle sebe zasloužíme. Sebelítost zakoušíme, když se nám nedaří, nebo se zdá, že jsme nepochopeni svým okolím, nebo když uvízneme. Svůj hněv si někdy vyléváme i na Boha, který, nám nepochopitelně, se nesnaží za nás urovnat to, co je potřebné. Možná si pamatujete na scénu z filmu Forrest Gump, kdy seržant Dan Taylor, přišel v boji o nohy, a nemůže se s tím smířit. Je plný sebelítosti a pomalu se upíjí ke smrti, jeho život stojí za houby. Do toho se znovu setká s Forrestem, který mu kdysi zachránil život. Má sice nízké IQ, ale je vděčný za život, a tak se Danova sebelítost ještě prohloubí. Přesto souhlasí s tím, že půjde společně do podnikání v lovu krevet. A pak při jedné bouři sedí nahoře na stěžni v koši a mává pěstí na Boha, nadává mu, a konečně dovolí, aby se ten zadržovaný hněv vyvalil navenek se vší tak dlouho potlačovanou silou. Pak je tam krásná scéna, kdy Forrest vypráví: „Dan mi to nikdy neřekl, ale myslím si, že se smířil s Bohem.“
Smířit se s Bohem, to zní jako řešení na uvíznutí. Pro smíření si potřebujeme uvědomit svou situaci. Opodstatněná lítost je taková, kdy se postavíme čelem ke svým minulým hříchům, a kajeme se za ně (pokání je změna smýšlení spojená s lítostí za hříchy a touhou se změnit a obrátit). Když prožíváme zármutek, který nás vede k pokání, lítost je oprávněná a naše reakce správná. Ale co když se rozhodneme prožívat vinu i tam, kde ji na nás Bůh neklade, nebo déle, než bychom měli? Co když prožíváme vinu za uvíznutí, které jsme ani nezpůsobili, nebo si naopak nedokážeme odpustit a děláme ze sebe svatějšího, než je Bůh sám, který nám odpouští, když za ním přijdeme a své viny mu vyznáme? Vypadá to hezky: cítit vinu a pokořovat se dlouho poté, co jsme své hlouposti Bohu vyznali, nebo dokonce i za to, co jsme ani neudělali. Ale nemá to žádný smysl. Sebelítost nás nikam nevede, protože je kontraproduktivní. V lítosti se rozpouští naše zodpovědnost, sebelítost nás natolik zeslabuje, že ani nechceme jít dál. Nechceme věci řešit, nechceme rady do života, nechceme dělat nezbytné změny. Chceme jediné. Aby nás lidi pochopili, politovali a nechali být na pokoji! Naše mysl je ale ochromena a my nejsme schopni se dostat z uvíznutí.
Zdá se, že při uvíznutí hrozně moc záleží na našem myšlení. Myšlenky mají skutečně dopad na život. Psychologové došli k závěru, že existují tři typické negativní postoje, podle nichž si lidé vysvětlují své uvíznutí: osobní výklady (měl jsem smůlu), všepronikající výklady (asi vždycky budu mít smůlu), až po permanentní kvalitu života (jsem smolař). Když je naše myšlení negativní, a není v pořádku, stáváme se jeho otroky. Otroctví vzniká, kdykoli přijdeme o možnost se svobodně rozhodovat, ať už se to vztahuje k lidem, nebo k vzorcům chování. Bůh nás stvořil svobodné, a nepřeje si, aby nás někdo nebo něco ovládalo, jinými slovy, abychom uvízli. Pokud se při uvíznutí necháš naplnit sebelítostí, pokud se při selhání místo pokání zatvrdíš, lítost tě ovládne a zotročí, a svoboda, místo abys ji získal zpět, se od tebe vzdálí. Jak tedy můžeš získat zpět svou svobodu z uvíznutí?
1. Přiznej si svůj stav. První krok je prostě přiznat si svůj stav, své rozhodnutí, nebo (v případě, že jsi uvízl ne vlastní vinou) místo, kde jsi uvízl. Je-li nutné se kát, popros Boha za odpuštění. Týká-li se to lidí, popros o odpuštění je. Nezapomeň prosím, že každý dělá chyby. Čas od času věci zpackáme. Mnoho lidí dělá chyby, ale odmítají si je přiznat. Mají tendenci vidět, že za každou překážku nebo chybu nese vinu někdo druhý. Aby se člověk mohl posunout kupředu díky selhání, musí nejdříve vyslovit tři nejobtížnější slova: Mýlil jsem se.
2. Přestaň s tím, co můžeš ovlivnit. Druhý krok je prostě říct ne. Je jasné, že jsou věci, kde už jsme natolik svázaní, že nedokážeme říct ne, a potřebujeme odbornou péči. Ale jsou i otroctví, která jsou zcela dobrovolná. Můžeme se z těchto otroctví dostat, ale odmítáme to, protože předmět svého otroctví milujeme víc, než si chceme přiznat. Jenže to, co má nad námi moc, to nás ničí. S čím můžeš přestat, přestaň.
3. Jestli potřebuješ pomoc, přiznej to. Přiznej si, že jsi v některých věcech bezmocný a potřebuješ pomoc. Je to pokořující, ale nezbytné. Neznamená to nutně, že jsi špatný, ale pokud s něčím nedokážeš skoncovat. Znamená to, že budeš muset požádat o pomoc Boha, který dává sílu, abys mohl obstát. Potřebuješ ale také požádat o pomoc lidi. Potřebujeme být vykazatelní nejen neviditelnému Bohu, ale také viditelnému člověku. To je důvod, proč tolik podporujeme malé formální i neformální skupiny. Všimni si, že alkoholici se obvykle neosvobodí, dokud nezačnou chodit do nějaké podpůrné skupiny, a to bez ohledu na to, kolikrát slíbili sobě i ostatním, že s pitím přestanou.
4. Vypátrej zdroj. Další věcí, kterou potřebuješ udělat, je zjistit, co tě vede k tomu, aby ses své svobody vzdával. Vždy je za tím nějaká potřeba. Možná, že se snažíš o podvědomý směnný obchod, kdy zaplňujeme nějakou svou prázdnotu. Nebo naopak chceme něco zamaskovat, nějaké zranění, například. Snažíme se vyléčit bolest tím, že tíhneme k nesprávným lidem. Abys poznal zdroj svých obtíží, potřebuješ někdy radu odborníka, hodně modliteb a ochotu podívat se do svého srdce. Pokání není jen lítost (ta sama o sobě nestačí), ale především změna směru.
5. Zvol si život. Buď životodárným také vůči ostatním, jinými slovy, začni žít pro jiné. Dej se do služby Bohu a druhým. Nevěřil bys, kolikrát se v životě dostaneš ze svízelí, když se tvůj život pozvedne od tebe sama. A za to to stojí!
úterý 11. ledna 2011
pondělí 10. ledna 2011
Uvíznutý: Znalost nám nepomáhá
Jeden z největších životních mýtů je, že budeme žít život vzájemně nepropojených rozhodnutí a pak najednou, štěstím nebo silou vůle, se ocitneme na místě, kde jsme celou dobu chtěli být. Jenže je to náš směr, ne snaha, co určuje cíl.
Král Šalamoun v Přísloví 27,12 napsal: "Rozvážný vidí hrozbu a vyhne se jí, tupci jdou klidně dál, až na to doplatí." Moudří se chovají, jakoby pak bylo teď. Teď jednají. Naivní pokračují na své cestě, i když jsou varováni, jdou kupředu, i když nejednají s tím, co vnímají a vidí. A co se stane nakonec? Uvíznou. Nezáleží totiž na tom, zda víš, co je moudré, ale jestli jednáš, když vidíš hrozbu. Navzdory tomu to vidíme pořád dnes a denně. Lidé vidí, kam směřují, a říkají si: „Ano, měl bych… Má úplnou pravdu… Určitě bych měl přestat… Asi jo…“ A pak stejně pokračují klidně na své cestě. Neptají se Ve světle mých minulých zkušeností, mé současné životní situace, a ve světle mých budoucích snů a nadějí, je moudré to udělat? Jdou dál, jako by se nechumelilo, a líznou si.
Nicméně, upřímně: Všechno to, co jsem právě řekl, intuitivně víme. Víme, že bychom neměli dělat hloupá rozhodnutí, víme, že některé věci, které chceme udělat, jsou hodně nemoudrá, a přesto to děláme. Samotná znalost toho, co je hloupé nebo moudré, nám v rozhodování nepomáhá. Někdy si sice myslíme, že kdybychom věděli, co je správné, určitě bychom neudělali některé chyby. Ale v praxi vidíme hrozbu a jdeme dál. Proč? Proč jednáme tak, jak jednáme, i když víme, že to nedopadne dobře? Náš problém nespočívá v neznalosti (většinou přece souhlasíme s těmi, kdo nás varují, ale jdeme dál), protože nejsme na cestě hledání pravdy, ale na cestě hledání štěstí. Snaha být šťastný není špatná, v mnoha oblastech se štěstí a moudré rozhodnutí prolíná. Problém s hledáním štěstí však je, že kdo je šťastný dnes, nemusí být šťastný zítra. Ve skutečnosti, dnešní štěstí mě může zítra naplnit lítostí. Minule jsme si vyprávěli příběh o mladíkovi z knihy Přísloví, který ztratil rozum a myslel si, že jeho krátkodobé potěšení s ženou jiného muže, bude jen samostatná událost, která ho naplní štěstím. Jeho konec ho však dovedl ke smrti.
Naše volby jsou ve většině případů řízeny naší touhou po štěstí. Máme pocit, že nám to ukazuje naše srdce. Až pak zapojíme i svůj rozum, a následně ospravedlníme vše, pro co, jsme se rozhodli. Vždycky se totiž najde dostatečně dobrý důvod pro každé rozhodnutí, které chceme. Všimněte si, jak to funguje, dokonce i v rozhodnutích, která nejsou hloupá. Máme pocit, že musíme přijít s nějakým konkrétním důvodem (koupil jsem si novou košili, ano, ale byla ve slevě! Auto, co mám? Jistě, ale je tak ekonomické). O co víc tak někdy klameme sami sebe, když hledáme racionální důvody pro hloupá rozhodnutí. Co tedy dělat, když uvízneme, když už tolik selháváme ve snaze neuvíznout?
Selhání totiž nemusí být konečná. A vlastně by ani neměla být. Naopak, zkušenost selhání, přestože je bolestivá, se pro nás může stát bodem odpichu. Nikdo totiž nedosáhne velkých věcí bez selhání. Všichni čelíme v životě překážkám a není důležité, jaké překážky to jsou. Rozhodující je, jak se naučíme překonávat jakékoli problémy, chyby, neštěstí a selhání. Selhání strhávají průměrné lidi zpátky. Reagují mnoha z těchto způsobů: Obviňují druhé. Opakují tytéž chyby, kvůli kterým se bojí. Myslí si, že jsou tím selháním. Nakonec se často rozhodnou to vzdát. Úspěšní lidé reagují odlišně. Selhání je posunují kupředu: Přijímají zodpovědnost. Učí se z každé chyby. Vědí, že selhání je součástí pokroku. Zachovávají si pozitivní postoj. Přijímají nová rizika. Nikdy se nevzdávají. Neznamená to ovšem, že se cítí, jako by se nic nestalo. Uvíznou-li, cítí se špatně. A je to v pořádku. Zní to paradoxně, ale někdy se napřed musíme cítit hůř, abychom se cítili lépe. Čas ne vždy všechno zahojí – někdy spíše zahnisá. Řízněte do toho a vyneste smetí. Udělejte něco.
Král Šalamoun v Přísloví 27,12 napsal: "Rozvážný vidí hrozbu a vyhne se jí, tupci jdou klidně dál, až na to doplatí." Moudří se chovají, jakoby pak bylo teď. Teď jednají. Naivní pokračují na své cestě, i když jsou varováni, jdou kupředu, i když nejednají s tím, co vnímají a vidí. A co se stane nakonec? Uvíznou. Nezáleží totiž na tom, zda víš, co je moudré, ale jestli jednáš, když vidíš hrozbu. Navzdory tomu to vidíme pořád dnes a denně. Lidé vidí, kam směřují, a říkají si: „Ano, měl bych… Má úplnou pravdu… Určitě bych měl přestat… Asi jo…“ A pak stejně pokračují klidně na své cestě. Neptají se Ve světle mých minulých zkušeností, mé současné životní situace, a ve světle mých budoucích snů a nadějí, je moudré to udělat? Jdou dál, jako by se nechumelilo, a líznou si.
Nicméně, upřímně: Všechno to, co jsem právě řekl, intuitivně víme. Víme, že bychom neměli dělat hloupá rozhodnutí, víme, že některé věci, které chceme udělat, jsou hodně nemoudrá, a přesto to děláme. Samotná znalost toho, co je hloupé nebo moudré, nám v rozhodování nepomáhá. Někdy si sice myslíme, že kdybychom věděli, co je správné, určitě bychom neudělali některé chyby. Ale v praxi vidíme hrozbu a jdeme dál. Proč? Proč jednáme tak, jak jednáme, i když víme, že to nedopadne dobře? Náš problém nespočívá v neznalosti (většinou přece souhlasíme s těmi, kdo nás varují, ale jdeme dál), protože nejsme na cestě hledání pravdy, ale na cestě hledání štěstí. Snaha být šťastný není špatná, v mnoha oblastech se štěstí a moudré rozhodnutí prolíná. Problém s hledáním štěstí však je, že kdo je šťastný dnes, nemusí být šťastný zítra. Ve skutečnosti, dnešní štěstí mě může zítra naplnit lítostí. Minule jsme si vyprávěli příběh o mladíkovi z knihy Přísloví, který ztratil rozum a myslel si, že jeho krátkodobé potěšení s ženou jiného muže, bude jen samostatná událost, která ho naplní štěstím. Jeho konec ho však dovedl ke smrti.
Naše volby jsou ve většině případů řízeny naší touhou po štěstí. Máme pocit, že nám to ukazuje naše srdce. Až pak zapojíme i svůj rozum, a následně ospravedlníme vše, pro co, jsme se rozhodli. Vždycky se totiž najde dostatečně dobrý důvod pro každé rozhodnutí, které chceme. Všimněte si, jak to funguje, dokonce i v rozhodnutích, která nejsou hloupá. Máme pocit, že musíme přijít s nějakým konkrétním důvodem (koupil jsem si novou košili, ano, ale byla ve slevě! Auto, co mám? Jistě, ale je tak ekonomické). O co víc tak někdy klameme sami sebe, když hledáme racionální důvody pro hloupá rozhodnutí. Co tedy dělat, když uvízneme, když už tolik selháváme ve snaze neuvíznout?
Selhání totiž nemusí být konečná. A vlastně by ani neměla být. Naopak, zkušenost selhání, přestože je bolestivá, se pro nás může stát bodem odpichu. Nikdo totiž nedosáhne velkých věcí bez selhání. Všichni čelíme v životě překážkám a není důležité, jaké překážky to jsou. Rozhodující je, jak se naučíme překonávat jakékoli problémy, chyby, neštěstí a selhání. Selhání strhávají průměrné lidi zpátky. Reagují mnoha z těchto způsobů: Obviňují druhé. Opakují tytéž chyby, kvůli kterým se bojí. Myslí si, že jsou tím selháním. Nakonec se často rozhodnou to vzdát. Úspěšní lidé reagují odlišně. Selhání je posunují kupředu: Přijímají zodpovědnost. Učí se z každé chyby. Vědí, že selhání je součástí pokroku. Zachovávají si pozitivní postoj. Přijímají nová rizika. Nikdy se nevzdávají. Neznamená to ovšem, že se cítí, jako by se nic nestalo. Uvíznou-li, cítí se špatně. A je to v pořádku. Zní to paradoxně, ale někdy se napřed musíme cítit hůř, abychom se cítili lépe. Čas ne vždy všechno zahojí – někdy spíše zahnisá. Řízněte do toho a vyneste smetí. Udělejte něco.
úterý 4. ledna 2011
Uvíznutý: Směr, ne snaha, určuje cíl
Život není šňůra perel, kde tyto perly jsou na sobě víceméně nezávislé, ale cesta, kde jeden bod nevyhnutelně vede k druhému. Proto i malé rozhodnutí může dramaticky ovlivnit náš život. Cokoliv dnes děláme, jakkoliv se dnes rozhodujeme, ovlivní to, kam se v našem životě dostaneme. Malý hříšek v sexuální oblasti dnes? Trochu finanční nekázně? Nemám čas, a proto se dnes rodině nemohu věnovat? Trochu zalenoším v práci? Tyto „malé“ události tvoří osu naší cesty. Co když doopravdy existují cesty s předpokládanými cílovými stanicemi? Je to princip příčiny a důsledku, který funguje, ať už o něm víš nebo ne, a ať s ním souhlasíš nebo ne. Když uvízneme, obvykle hledáme pomoc, a pokud jsme věřící, modlíme se k Bohu, a jdeme za nějakým vedoucím. Po obou chceme řešení. Myslíme si, že když jsme to vyznali, Bůh by měl pomoci od následků. Chceme slyšet rychlé léky na uvíznutí, a jsme nazlobeni, že to nefunguje. Musíme totiž rozpoznat rozdíl mezi řešením a cestou. Když se ztratíš, neřekneš si, že potřebuješ řešení. Ty víš, co je řešení, ty potřebuješ vědět jaký je správný směr!
Starověký král Šalamoun napsal tak důležitý princip, že je to jediný verš v Bibli, který se opakuje doslova hned za sebou ve stejné knize Bible. Přísloví 14,12, nebo 16,25 říká: "Cesta se člověku může zdát správná, nakonec však bývá cestou ke smrti." Cesta je důležitá, ne snaha se dostat do cíle. Směr, ne snaha, určuje cíl. Směr, kterým právě teď kráčíš, ve svých vztazích, financích, v duchovním životě, a jinde, určí, kde v těchto oblastech dojdeš. Šalamoun v knize Přísloví vypráví příběh o mladíkovi, kterého pozoroval z okna a sledoval jeho cestu, která byla velmi předvídatelná.
Přísloví 7,6-7: "Jednou jsem z okna svého domu skrze mřížoví ven vyhlížel. Mezi prosťáčky, mládeží nezkušenou, spatřil jsem mladíka, co zřejmě zešílel." Přední strana mozku se plně nerozvine až do zhruba 25 let. To je důvod, proč dospívající více riskují v adrenalinových záležitostech, nemají spojení mezi volbou a následkem. Což získají s věkem a zkušenostmi. Proto v mládí děláme častěji hloupá rozhodnutí, která se s námi táhnou životem.
Přísloví 7,8-12: "Když prošel ulicí kolem jejího rohu, k jejímu domu náhle vykročil. Bylo to večer, po setmění, když přišla noc a padla tma. Vtom náhle žena v ústrety mu míří v nevěstčím hávu, v srdci protřelost. Jak jen je bujná a jak rozpustilá, její nohy doma stání nemají. Hned je na ulici, hned zas na náměstí, za každým rohem číhá na oběť." Tato žena není prostitutka, jen je tak oblečená, vyhlíží někoho, s kým by se spustila.
Přísloví 7,13-20: "Už se ho zmocnila a už ho líbá, bez uzardění už mu povídá: „Pořádám hostinu z čerstvého masa, dnes jsem obětovala, co jsem slíbila.“ Vidíte, je dokonce duchovní, byla v církvi a dala si to do pořádku s Bohem (zpověď a oběť). „To proto jsem ti vyšla naproti, sháněla jsem tě, a už se mám.“ No, necítili byste se jako rocková hvězda? Tebe jsem sháněla, tebe už mám! Ty jsi tak úžasný! A máš určitě sexy mozek! „Pokrývkami jsem lože obložila, pestrými přehozy z vláken egyptských. Svoji ložnici jsem myrhou provoněla, aloe je tam, skořice nechybí. Pojď, opijeme se milováním, do rána kochejme se laskáním! Mužský dnes totiž není doma, na cestu odjel někam daleko; měšec s penězi odvezl s sebou, do konce měsíce se nevrátí!“
Přísloví 7,21-23: "Proudy těch slov jej nakonec svedla, úlisnými rty jej zlákala. Jako vůl na porážku šel hned za ní, jako jelen, když se vrhá do pasti, než padne skolen střelou do slabin. Jako ptáče do osidla vletěl, netušil, že mu jde o život!" Mladík viděl jen možnost na noc vášně, ale Šalamoun věděl, že to není izolovaná zkušenost, ale krok na cestě dolů. Co chybí prostoduchému (naivnímu) člověku? Zkušenosti. Nikdo nepřízná, že je naivní: to by už naivním nebyl. Každý do světa přichází jako naivní, problém je, když nám zůstane chování malého dítěte i v dospělosti.
Přísloví 7,24-27: "Proto, synové, poslyšte mne, dávejte pozor na mé výroky. Na její cesty ať nevkročí tvé srdce; po jejich stezkách se nikdy netoulej. Tak mnozí podlehli" (aha, už nejsi jediná rocková hvězda, po které tak toužila?) "jejím ranám, všech jejich obětí je bezpočet! Cesta do pekel vede jejím domem, do síní smrti se prudce svažuje!"
Náš mladík viděl jen potěšení, ale nechtěl vidět, kam vede jeho cesta. Neplánujeme potíže, ale ani to, jak se nedostat do potíží. Místo toho se ptáme: Jak daleko je moc daleko? Jak blízko nemorálnosti se můžeme dostat, aniž bychom se stali nemorálními? Jak blízko hříchu se můžeme dostat bez toho, že bychom zhřešili? Jak moc mohu porušit zákon, aniž bych ho porušil? Jak se dostat do těžkostí aniž bych je zakusil? Otázka, kterou se musíme začít ptát při našem rozhodování, zní úplně jinak: Je to moudré?
Ne, jestli je to přijatelné; dovoleno; možné; morální; legální; správné či duchovní. Ve světle mých minulých zkušeností, mé současné životní situace, a ve světle mých budoucích snů a nadějí, je moudré to udělat? Když to neuděláme, budeme sklízet následky. Jaká je dnes tvá cesta? Neuvízl jsi už?
Starověký král Šalamoun napsal tak důležitý princip, že je to jediný verš v Bibli, který se opakuje doslova hned za sebou ve stejné knize Bible. Přísloví 14,12, nebo 16,25 říká: "Cesta se člověku může zdát správná, nakonec však bývá cestou ke smrti." Cesta je důležitá, ne snaha se dostat do cíle. Směr, ne snaha, určuje cíl. Směr, kterým právě teď kráčíš, ve svých vztazích, financích, v duchovním životě, a jinde, určí, kde v těchto oblastech dojdeš. Šalamoun v knize Přísloví vypráví příběh o mladíkovi, kterého pozoroval z okna a sledoval jeho cestu, která byla velmi předvídatelná.
Přísloví 7,6-7: "Jednou jsem z okna svého domu skrze mřížoví ven vyhlížel. Mezi prosťáčky, mládeží nezkušenou, spatřil jsem mladíka, co zřejmě zešílel." Přední strana mozku se plně nerozvine až do zhruba 25 let. To je důvod, proč dospívající více riskují v adrenalinových záležitostech, nemají spojení mezi volbou a následkem. Což získají s věkem a zkušenostmi. Proto v mládí děláme častěji hloupá rozhodnutí, která se s námi táhnou životem.
Přísloví 7,8-12: "Když prošel ulicí kolem jejího rohu, k jejímu domu náhle vykročil. Bylo to večer, po setmění, když přišla noc a padla tma. Vtom náhle žena v ústrety mu míří v nevěstčím hávu, v srdci protřelost. Jak jen je bujná a jak rozpustilá, její nohy doma stání nemají. Hned je na ulici, hned zas na náměstí, za každým rohem číhá na oběť." Tato žena není prostitutka, jen je tak oblečená, vyhlíží někoho, s kým by se spustila.
Přísloví 7,13-20: "Už se ho zmocnila a už ho líbá, bez uzardění už mu povídá: „Pořádám hostinu z čerstvého masa, dnes jsem obětovala, co jsem slíbila.“ Vidíte, je dokonce duchovní, byla v církvi a dala si to do pořádku s Bohem (zpověď a oběť). „To proto jsem ti vyšla naproti, sháněla jsem tě, a už se mám.“ No, necítili byste se jako rocková hvězda? Tebe jsem sháněla, tebe už mám! Ty jsi tak úžasný! A máš určitě sexy mozek! „Pokrývkami jsem lože obložila, pestrými přehozy z vláken egyptských. Svoji ložnici jsem myrhou provoněla, aloe je tam, skořice nechybí. Pojď, opijeme se milováním, do rána kochejme se laskáním! Mužský dnes totiž není doma, na cestu odjel někam daleko; měšec s penězi odvezl s sebou, do konce měsíce se nevrátí!“
Přísloví 7,21-23: "Proudy těch slov jej nakonec svedla, úlisnými rty jej zlákala. Jako vůl na porážku šel hned za ní, jako jelen, když se vrhá do pasti, než padne skolen střelou do slabin. Jako ptáče do osidla vletěl, netušil, že mu jde o život!" Mladík viděl jen možnost na noc vášně, ale Šalamoun věděl, že to není izolovaná zkušenost, ale krok na cestě dolů. Co chybí prostoduchému (naivnímu) člověku? Zkušenosti. Nikdo nepřízná, že je naivní: to by už naivním nebyl. Každý do světa přichází jako naivní, problém je, když nám zůstane chování malého dítěte i v dospělosti.
Přísloví 7,24-27: "Proto, synové, poslyšte mne, dávejte pozor na mé výroky. Na její cesty ať nevkročí tvé srdce; po jejich stezkách se nikdy netoulej. Tak mnozí podlehli" (aha, už nejsi jediná rocková hvězda, po které tak toužila?) "jejím ranám, všech jejich obětí je bezpočet! Cesta do pekel vede jejím domem, do síní smrti se prudce svažuje!"
Náš mladík viděl jen potěšení, ale nechtěl vidět, kam vede jeho cesta. Neplánujeme potíže, ale ani to, jak se nedostat do potíží. Místo toho se ptáme: Jak daleko je moc daleko? Jak blízko nemorálnosti se můžeme dostat, aniž bychom se stali nemorálními? Jak blízko hříchu se můžeme dostat bez toho, že bychom zhřešili? Jak moc mohu porušit zákon, aniž bych ho porušil? Jak se dostat do těžkostí aniž bych je zakusil? Otázka, kterou se musíme začít ptát při našem rozhodování, zní úplně jinak: Je to moudré?
Ne, jestli je to přijatelné; dovoleno; možné; morální; legální; správné či duchovní. Ve světle mých minulých zkušeností, mé současné životní situace, a ve světle mých budoucích snů a nadějí, je moudré to udělat? Když to neuděláme, budeme sklízet následky. Jaká je dnes tvá cesta? Neuvízl jsi už?
pondělí 3. ledna 2011
Uvíznutý: Hloupost bolí
Fotografie k naší Element sérii Uvíznutý připomíná většině z nás film Obecná škola, kde je drobná epizoda, ve které v době mrazů vyšlo školní nařízení, aby si žáci dali pozor a nepřimrzli k zábradlí. Jenže víte, jak to je, že? Všichni to známe. Kdykoliv vyjde nějaké nařízení, které nás má omezovat nebo nám něco zakazovat, něco se uvnitř nás začne dít, že ano? Vždycky se přistihneme u vnitřní touhy to udělat navzdory zákazu. Zakázané ovoce přece nejvíc chutná a je to právě ten zákaz, co způsobuje naši neodolatelnou touhu to zkusit. Všichni jsme tam byli. Maminka řekne: Nešahej na plotnu, tak to zkusíme. Tatínek řekne, neskákej na posteli, tak si hupneme ještě jednou. Spálenina nebo zlomenina na sebe nedá dlouho čekat.
Takže, jak se dá předpokládat, také v Obecné škole se hned našli borci, kteří to chtěli vyzkoušet a tak si lízli a přimrzli. Pak je ze zábradlí dostávali horkým plamenem. Tohle je v různých obměnách náš příběh. Schválně se zeptám: Kdo z vás někdy udělal něco hloupého? Zvedněte prosím ruku a držte ji na chvíli nahoře. Budeme společně deklarovat hloupost. Je to něco jako terapie, když vidíš, že jsme všichni udělali hlouposti. Pokud máš vedle sebe souseda, který svou ruku nezvedl, pak potřebuješ vědět, že má jiné problémy v životě, o kterých bychom měli mluvit. Není hloupý, jen lže. Má jisté charakterové potíže, které jsou horší než být hloupým. Já samozřejmě vím, že někteří z nás zásadně nezvedají ruce, když se nás někdo na něco ptá, je to pozůstatek ze školy, když jsme se snažili proplout bez toho, aby nás někdo vyvolal.
Dnes máme začátek roku 2011, a pro mnohé z nás je to oblíbený čas. Myslím si, že máme rádi nový rok proto, že nám to dává pocit, že můžeme začít s čistým štítem, že máme novou šanci začít znovu. Samozřejmě, všichni víme, že chyby opakujeme pořád dokola, a jak stárneme, naše novoroční předsevzetí se stávají pouhým rétorickým cvičením. Na druhou stranu, proč to tak ale je? Pokud je mi známo, nikdo přece do života nevstupuje s cílem si ho co nejvíce pokazit. Nikdo se nežení s cílem se prohádat k rozvodu, nikdo nejde na školu s cílem být vyhozen pro neschopnost, nikdo nezačíná podnikání s touhou po bankrotu, nikdo nezačíná chodit s dívkou nebo klukem s cílem rychle otěhotnět nebo se nakazit pohlavně přenosnou chorobou. Nikdo neplánuje chaos a zmar ve svém životě. Je to tak? Dokonce se to snažíme říkat dětem, ale ty nám říkají stejné věci, které jsme používali jako argument vůči svým rodičům i my. Přesto je v našem životě spousta hloupých rozhodnutí, jejichž řešení nás připravuje o drahocenný čas, o nejlepší léta našeho života. Právě proto se budeme tento a následující týden zamýšlet nad tím, jak najít svobodu, pokud jsme uvízli v nějaké hlouposti. John Wayne má totiž pravdu, když řekl: Život je těžký, je ovšem těžší, když jsi hloupý.
Než se podíváme, co dělat poté, když jsme uvízli, musíme pochopit, jak jsme se do té šlamastiky dostali. Nejlevnější reakcí je totiž snaha obvinit z našeho uvíznutí někoho jiného: rodiče, školu, nadřízeného, manžela, počasí, Boha, nebo kohokoliv jiného, než uznat, že jsme se někdo dostali kvůli vlastním rozhodnutím. Je to totiž tak prosté, jako řídit auto nebo jít na procházku. Určitě jste podobnou situaci taky zažili. Byli jste poprvé v nějakém městě nebo na nějakém místě v přírodě, a najednou jste nevěděli, kterým směrem se vydat. Cesta nás ovšem dovede přesně tam, kam je postavena, ale to ještě neznamená, že je to tam, kam chceme dojet. Vysníme si totiž naši cílovou stanici, ale pak se vydáme špatnou cestou a divíme se, že jsme se ocitli úplně jinde, než jsme chtěli být. Vysníme si cílové stanice našeho života: krásný život, šťastnou rodinu, úspěšnou kariéru, opravdové a chápající přátele, dobrou církev, zdravé děti, manželství na celý život, finanční svobodu, a seznam by jistě mohl pokračovat. Snažíme se na všech těchto oblastech v životě pracovat, a trochu taky věříme, že když se budeme moc snažit, dostaneme se do cíle lehce, rychle a bez karambolu.
Jenomže pokud jsme se na začátku našeho snu rozhodli udělat v zásadních věcech kompromisy, pokud jsme vykročili špatnou cestou, pokud jsme se rozhodli hloupě, dříve než se nadějeme, uvízneme. Uvíznutí ovšem není automatické, je to následek nějakého našeho rozhodnutí. Aniž bychom si to uvědomili, ocitli jsme se na místě, kam jsme nechtěli. Uvíznout je jednoduché. A když stojíme s jazykem přilepeným na mrazivém zábradlí, snažíme se pochopit, jak jsme se tu dostali, a nedokážeme si vzpomenout na to, proč jsme si vlastně chtěli líznout.
Možná jsme si chtěli líznout proto, že jsme věřili, že nás někdo chce okrást o nějaké potěšení. Možná jsme si lízli proto, že jsme uvěřili, že je to zkratka k většímu úspěchu. Uvěřili jsme, že díky líznutí rychle zbohatneme, a to i za cenu, že ztratíme všechny přátele, protože nás vidina peněz doslova zmagoří, jako se to běžně stává lidem, které znám. Uvěří, že mají zázračný recept na snadný výdělek, musí to ovšem držet v tajnosti a zároveň do toho tajemství natahat co nejvíce svých kamarádů, protože bez nich by toto podnikání nemělo výdělečný účinek. Jenže po chvíli se s nimi nikdo nechce bavit, protože oni uvízli tak, že normální komunikace už ani nejsou schopni, a tak začínají žít velmi osamělé životy. Vidina rychlého zbohatnutí je v 99% jen nastražené zmrzlé zábradlí s nápisem: Lízni si. Je to hloupost.
Možná jsme si lízli z jiných důvodů, emocionálních nebo praktických. Výsledkem je ovšem až příliš často předvídatelné uvíznutí. Jako pastor naslouchám různým příběhům, kdy mi lidé vyprávějí, jak se jim rozpadá rodina, mají konflikty na pracovišti, nebo zruinované finance, či udělali rozhodnutí, díky kterému se jim ničí jejich budoucnost, duchovně, fyzicky, i emocionálně. Často vím, jak ten příběh skončí ještě dříve, než mi ho ten člověk dopoví. Není to proto, že bych byl tak prudce inteligentní. Je to proto, že od jistého okamžiku se ten člověk vydal na nějaké cestě nějakým směrem, a výsledek byl předpokládaný. Ten člověk řekne: „Udělal jsem to či ono, ale to nebylo důležité…“ Právě tyto okamžiky ale vytvářejí budoucnost tohoto člověka, protože život není šňůra perel, kde tyto perly jsou na sobě víceméně nezávislé, ale cesta, kde jeden bod nevyhnutelně vede k druhému. Proto i malé rozhodnutí může dramaticky ovlivnit náš život.
Cokoliv dnes děláme, jakkoliv se dnes rozhodujeme, ovlivní to, kam se v našem životě dostaneme. Malý hříšek v sexuální oblasti dnes? Trochu finanční nekázně? Nemám čas, a proto se dnes rodině nemohu věnovat? Trochu zalenoším v práci? Tyto „malé“ události tvoří osu naší cesty. Co když doopravdy existují cesty s předpokládanými cílovými stanicemi? Je to princip příčiny a důsledku, který funguje, ať už o něm víš nebo ne, a ať s ním souhlasíš nebo ne. Když uvízneme, obvykle hledáme pomoc, a pokud jsme věřící, modlíme se k Bohu, a jdeme za nějakým vedoucím. Po obou chceme řešení. Myslíme si, že když jsme to vyznali, Bůh by měl pomoci od následků. Chceme slyšet rychlé léky na uvíznutí, a jsme nazlobeni, že to nefunguje. Musíme totiž rozpoznat rozdíl mezi řešením a cestou. Když se ztratíš, neřekneš si, že potřebuješ řešení. Ty víš, co je řešení, ty potřebuješ vědět jaký je správný směr!
Takže, jak se dá předpokládat, také v Obecné škole se hned našli borci, kteří to chtěli vyzkoušet a tak si lízli a přimrzli. Pak je ze zábradlí dostávali horkým plamenem. Tohle je v různých obměnách náš příběh. Schválně se zeptám: Kdo z vás někdy udělal něco hloupého? Zvedněte prosím ruku a držte ji na chvíli nahoře. Budeme společně deklarovat hloupost. Je to něco jako terapie, když vidíš, že jsme všichni udělali hlouposti. Pokud máš vedle sebe souseda, který svou ruku nezvedl, pak potřebuješ vědět, že má jiné problémy v životě, o kterých bychom měli mluvit. Není hloupý, jen lže. Má jisté charakterové potíže, které jsou horší než být hloupým. Já samozřejmě vím, že někteří z nás zásadně nezvedají ruce, když se nás někdo na něco ptá, je to pozůstatek ze školy, když jsme se snažili proplout bez toho, aby nás někdo vyvolal.
Dnes máme začátek roku 2011, a pro mnohé z nás je to oblíbený čas. Myslím si, že máme rádi nový rok proto, že nám to dává pocit, že můžeme začít s čistým štítem, že máme novou šanci začít znovu. Samozřejmě, všichni víme, že chyby opakujeme pořád dokola, a jak stárneme, naše novoroční předsevzetí se stávají pouhým rétorickým cvičením. Na druhou stranu, proč to tak ale je? Pokud je mi známo, nikdo přece do života nevstupuje s cílem si ho co nejvíce pokazit. Nikdo se nežení s cílem se prohádat k rozvodu, nikdo nejde na školu s cílem být vyhozen pro neschopnost, nikdo nezačíná podnikání s touhou po bankrotu, nikdo nezačíná chodit s dívkou nebo klukem s cílem rychle otěhotnět nebo se nakazit pohlavně přenosnou chorobou. Nikdo neplánuje chaos a zmar ve svém životě. Je to tak? Dokonce se to snažíme říkat dětem, ale ty nám říkají stejné věci, které jsme používali jako argument vůči svým rodičům i my. Přesto je v našem životě spousta hloupých rozhodnutí, jejichž řešení nás připravuje o drahocenný čas, o nejlepší léta našeho života. Právě proto se budeme tento a následující týden zamýšlet nad tím, jak najít svobodu, pokud jsme uvízli v nějaké hlouposti. John Wayne má totiž pravdu, když řekl: Život je těžký, je ovšem těžší, když jsi hloupý.
Než se podíváme, co dělat poté, když jsme uvízli, musíme pochopit, jak jsme se do té šlamastiky dostali. Nejlevnější reakcí je totiž snaha obvinit z našeho uvíznutí někoho jiného: rodiče, školu, nadřízeného, manžela, počasí, Boha, nebo kohokoliv jiného, než uznat, že jsme se někdo dostali kvůli vlastním rozhodnutím. Je to totiž tak prosté, jako řídit auto nebo jít na procházku. Určitě jste podobnou situaci taky zažili. Byli jste poprvé v nějakém městě nebo na nějakém místě v přírodě, a najednou jste nevěděli, kterým směrem se vydat. Cesta nás ovšem dovede přesně tam, kam je postavena, ale to ještě neznamená, že je to tam, kam chceme dojet. Vysníme si totiž naši cílovou stanici, ale pak se vydáme špatnou cestou a divíme se, že jsme se ocitli úplně jinde, než jsme chtěli být. Vysníme si cílové stanice našeho života: krásný život, šťastnou rodinu, úspěšnou kariéru, opravdové a chápající přátele, dobrou církev, zdravé děti, manželství na celý život, finanční svobodu, a seznam by jistě mohl pokračovat. Snažíme se na všech těchto oblastech v životě pracovat, a trochu taky věříme, že když se budeme moc snažit, dostaneme se do cíle lehce, rychle a bez karambolu.
Jenomže pokud jsme se na začátku našeho snu rozhodli udělat v zásadních věcech kompromisy, pokud jsme vykročili špatnou cestou, pokud jsme se rozhodli hloupě, dříve než se nadějeme, uvízneme. Uvíznutí ovšem není automatické, je to následek nějakého našeho rozhodnutí. Aniž bychom si to uvědomili, ocitli jsme se na místě, kam jsme nechtěli. Uvíznout je jednoduché. A když stojíme s jazykem přilepeným na mrazivém zábradlí, snažíme se pochopit, jak jsme se tu dostali, a nedokážeme si vzpomenout na to, proč jsme si vlastně chtěli líznout.
Možná jsme si chtěli líznout proto, že jsme věřili, že nás někdo chce okrást o nějaké potěšení. Možná jsme si lízli proto, že jsme uvěřili, že je to zkratka k většímu úspěchu. Uvěřili jsme, že díky líznutí rychle zbohatneme, a to i za cenu, že ztratíme všechny přátele, protože nás vidina peněz doslova zmagoří, jako se to běžně stává lidem, které znám. Uvěří, že mají zázračný recept na snadný výdělek, musí to ovšem držet v tajnosti a zároveň do toho tajemství natahat co nejvíce svých kamarádů, protože bez nich by toto podnikání nemělo výdělečný účinek. Jenže po chvíli se s nimi nikdo nechce bavit, protože oni uvízli tak, že normální komunikace už ani nejsou schopni, a tak začínají žít velmi osamělé životy. Vidina rychlého zbohatnutí je v 99% jen nastražené zmrzlé zábradlí s nápisem: Lízni si. Je to hloupost.
Možná jsme si lízli z jiných důvodů, emocionálních nebo praktických. Výsledkem je ovšem až příliš často předvídatelné uvíznutí. Jako pastor naslouchám různým příběhům, kdy mi lidé vyprávějí, jak se jim rozpadá rodina, mají konflikty na pracovišti, nebo zruinované finance, či udělali rozhodnutí, díky kterému se jim ničí jejich budoucnost, duchovně, fyzicky, i emocionálně. Často vím, jak ten příběh skončí ještě dříve, než mi ho ten člověk dopoví. Není to proto, že bych byl tak prudce inteligentní. Je to proto, že od jistého okamžiku se ten člověk vydal na nějaké cestě nějakým směrem, a výsledek byl předpokládaný. Ten člověk řekne: „Udělal jsem to či ono, ale to nebylo důležité…“ Právě tyto okamžiky ale vytvářejí budoucnost tohoto člověka, protože život není šňůra perel, kde tyto perly jsou na sobě víceméně nezávislé, ale cesta, kde jeden bod nevyhnutelně vede k druhému. Proto i malé rozhodnutí může dramaticky ovlivnit náš život.
Cokoliv dnes děláme, jakkoliv se dnes rozhodujeme, ovlivní to, kam se v našem životě dostaneme. Malý hříšek v sexuální oblasti dnes? Trochu finanční nekázně? Nemám čas, a proto se dnes rodině nemohu věnovat? Trochu zalenoším v práci? Tyto „malé“ události tvoří osu naší cesty. Co když doopravdy existují cesty s předpokládanými cílovými stanicemi? Je to princip příčiny a důsledku, který funguje, ať už o něm víš nebo ne, a ať s ním souhlasíš nebo ne. Když uvízneme, obvykle hledáme pomoc, a pokud jsme věřící, modlíme se k Bohu, a jdeme za nějakým vedoucím. Po obou chceme řešení. Myslíme si, že když jsme to vyznali, Bůh by měl pomoci od následků. Chceme slyšet rychlé léky na uvíznutí, a jsme nazlobeni, že to nefunguje. Musíme totiž rozpoznat rozdíl mezi řešením a cestou. Když se ztratíš, neřekneš si, že potřebuješ řešení. Ty víš, co je řešení, ty potřebuješ vědět jaký je správný směr!
sobota 1. ledna 2011
10+3 nejlepších knih 2010
Po minulém seznamu deseti nejlepších událostí roku 2010 napíšu tentokrát deset plus tři knih, které se mi nejvíce líbily v roce 2010. Celkem jsem jich přečetl 66. Tak, tady je seznam podle důležitosti:
1. Larry Osborne: The Sticky Teams. Larry je americký pastor, četl jsem od něj několik knih. Tato je o týmové práci a vůbec o budování organizace, ve které je radost pracovat. Nejlepší kniha roku 2010! Skvělé postřehy, praktické rady a hodně moudrosti.
2. George W. Bush: Decision Points. Překvapivě výborná kniha o vůdcovství od předchozího prezidenta USA. Výborně pojaté memoáry na základě deseti nejdůležitějších rozhodnutí, které Bush v životě udělal.
3. Andre Agassi: Open. Další životopis na mém seznamu, tentokrát od světového tenisty, který mi byl vždycky sympatický. Po přečtení je mi ještě sympatičtější.
4. Andy Stanley: The Grace of God. Co by to byl za rok bez knihy od Andyho? Hodně jinak napsaná kniha než obvykle, ale aspoň jsem v ní poznával mnoho Andyho kázání, které tak rád poslouchám.
5. Craig Groeschel: The Christian Atheist. V zemi, kde se většina lidi mylně považuje za ateisty, je velmi zajímavé číst, co je křesťanská verze ateismu: Věřit v Boha, ale žít, jako by neexistoval.
6. Paul Collier: Miliarda nejchudších. Chytrá kniha, která mi ukázala, proč se miliarda nejchudších na světě nedokáže zvednout z chudoby, přestože se to jiným chudým daří. Velmi zajímavé!
7. Dan Roam: Nápady na ubrousku. Tvořivá kniha, která vysvětluje, jak komunikovat efektivně pomoci kreslených obrázků. Zjistil jsem, že něco z toho dělám intuitivně, a jsem za to rád! :-)
8. Jonathan Acuf: Stuff Christians Like. Humoristická křesťanská kniha si dělá legraci z celé křesťanské subkultury, třeba z úrovně metrosexuality vedoucích chval! Číst jen na vlastní nebezpečí. :-)
9. Vinson Synan: An Eyewitness Remembers the Century of the Holy Spirit. Při čtení knihy nejrespektovanějšího historika letničního hnutí jsem měl silný pocit, že Synan je Forrest Gump!
10. Lee Strobel: Finding the Real Jesus. Krátká verze Strobelovy knihy The Real Jesus je skvělým zdrojem informací. Způsobila, že jsem si pořídil i původní, silnou verzi.
Letos přidávám také tři bonusy knih, které se nedostaly na seznam Top 10 jen velmi těsně:
11. Gilbert Belzekian: Beyong Sex Roles. Fantastická kniha o pohledu na službu a vedení žen z hlediska Bible mi v mnohém doslova otevřela oči.
12. Henry Cloud: Tajemství Božích věcí. První kniha od Clouda, kterou nevydal Návrat domů, jsem četl před pár dny, a opravdu se mi moc líbila.
13. Fareed Zakaria: Postamerický svět. Kniha, kterou by si měli přečíst hlavně moji američtí kamarádi :-) Perly jako: "Američané jsou hrdí na svou zemi. Říkáme tomu patriotismus. Američané jsou však hodně překvapení, že i jiné národy jsou hrdé na svou zemi." :-)
Už teď se těším na všechny knihy, které přečtu v tomto roce. :-)
1. Larry Osborne: The Sticky Teams. Larry je americký pastor, četl jsem od něj několik knih. Tato je o týmové práci a vůbec o budování organizace, ve které je radost pracovat. Nejlepší kniha roku 2010! Skvělé postřehy, praktické rady a hodně moudrosti.
2. George W. Bush: Decision Points. Překvapivě výborná kniha o vůdcovství od předchozího prezidenta USA. Výborně pojaté memoáry na základě deseti nejdůležitějších rozhodnutí, které Bush v životě udělal.
3. Andre Agassi: Open. Další životopis na mém seznamu, tentokrát od světového tenisty, který mi byl vždycky sympatický. Po přečtení je mi ještě sympatičtější.
4. Andy Stanley: The Grace of God. Co by to byl za rok bez knihy od Andyho? Hodně jinak napsaná kniha než obvykle, ale aspoň jsem v ní poznával mnoho Andyho kázání, které tak rád poslouchám.
5. Craig Groeschel: The Christian Atheist. V zemi, kde se většina lidi mylně považuje za ateisty, je velmi zajímavé číst, co je křesťanská verze ateismu: Věřit v Boha, ale žít, jako by neexistoval.
6. Paul Collier: Miliarda nejchudších. Chytrá kniha, která mi ukázala, proč se miliarda nejchudších na světě nedokáže zvednout z chudoby, přestože se to jiným chudým daří. Velmi zajímavé!
7. Dan Roam: Nápady na ubrousku. Tvořivá kniha, která vysvětluje, jak komunikovat efektivně pomoci kreslených obrázků. Zjistil jsem, že něco z toho dělám intuitivně, a jsem za to rád! :-)
8. Jonathan Acuf: Stuff Christians Like. Humoristická křesťanská kniha si dělá legraci z celé křesťanské subkultury, třeba z úrovně metrosexuality vedoucích chval! Číst jen na vlastní nebezpečí. :-)
9. Vinson Synan: An Eyewitness Remembers the Century of the Holy Spirit. Při čtení knihy nejrespektovanějšího historika letničního hnutí jsem měl silný pocit, že Synan je Forrest Gump!
10. Lee Strobel: Finding the Real Jesus. Krátká verze Strobelovy knihy The Real Jesus je skvělým zdrojem informací. Způsobila, že jsem si pořídil i původní, silnou verzi.
Letos přidávám také tři bonusy knih, které se nedostaly na seznam Top 10 jen velmi těsně:
11. Gilbert Belzekian: Beyong Sex Roles. Fantastická kniha o pohledu na službu a vedení žen z hlediska Bible mi v mnohém doslova otevřela oči.
12. Henry Cloud: Tajemství Božích věcí. První kniha od Clouda, kterou nevydal Návrat domů, jsem četl před pár dny, a opravdu se mi moc líbila.
13. Fareed Zakaria: Postamerický svět. Kniha, kterou by si měli přečíst hlavně moji američtí kamarádi :-) Perly jako: "Američané jsou hrdí na svou zemi. Říkáme tomu patriotismus. Američané jsou však hodně překvapení, že i jiné národy jsou hrdé na svou zemi." :-)
Už teď se těším na všechny knihy, které přečtu v tomto roce. :-)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)