Nevím, jestli jsem vám to vyprávěl (myslím si, že ano), ale osm let jsem chodil do lidové školy umění na malování a sochařinu. (Ne, to neznamená, že byste měli chtít, abych vás namaloval. Byl jsem dítě!) Ale za spolužáka jsem měl Jakuba Špaňhela, o kterém se dnes píše toto: „Jakub Špaňhel patří mezi špičku současného českého malířství. Pověst mimořádného talentu, která se mezi zasvěcenými šířila již za jeho studií.“ Takže bych měl mít k výtvarnému umění pozitivní a vřelý vztah. My ovšem nebudeme v této sérii mluvit o malování, alespoň ne o malování na papír nebo plátno.
Budeme mluvit o malování v naší mysli. Všichni si totiž malujeme svět růžovými, černými, abstraktními, fantastickými nebo realistickými barvami. A způsob, jak si svět okolo sebe malujeme, zásadně ovlivňuje náš vztah k tomuto světu. Způsob, jak si malujeme ve své mysli sami sebe, zásadně ovlivňuje náš postoj sebe samých (Například, vnímáme se ostudně, nebo namachrovaně nebo realisticky?). Malujeme si ale také pohledy na různé lidi. Některé vidíme v růžových brýlích, takže si je malujeme hodně vesele a barevně, jen aby nás zklamali a my je přemalovali sytě černou barvou. Myslím si, že všichni chápeme pointu, kterou se snažím říct. Jak tvrdí web pro portrétisty začátečníky: „Skuteční mistři portrétisti se dokážou tak vcítit do modelu, že zachytí i povahu – charakter a duši člověka. Charakter bývá vepsán do tváře – je to zrcadlo duše. Jak řekl Pablo Picasso: Umění kreslit znamená umění se dívat.“
Umění se dívat. To může být právě ten problém s našimi mentálními kresbami o sobě, světě, a také, o Bohu. Taky o Ježíši Kristu. Jak si ve své hlavě maluješ Boha, ovlivní tvůj pohled na něj víc, než je možná zdrávo. Jak známo, tvůj zrak funguje tak, že ve skutečnosti vidí tvůj mozek, protože tvé oči jsou oknem. Co vidí tvé oči, ovlivňuje tvůj rozum. Tvůj rozum pak ovlivňuje tvé očekávání a tím formuje tvou realitu. Zkus se teď chvíli zamyslet nad tím, jak si představuješ Ježíše. Ne, fakt to myslím doopravdy. Zkus popsat tři věci, které si představuješ na Ježíši, jak vypadá.
Víte, jaký je typický obrázek Ježíše Krista? Vysoký muž s dlouhými vlasy i vousy (i když ty nejsou nijak dlouhé, rozhodně ne tak, jako měl Usama Bin Ládin, Ježíš je měl pěstěné). A možná také modré oči, bledou tvář, a zcela určitě bílé roucho Tak bílé, že zářilo podobně, jako když se v Pánovi prstenů stal z Gandalfa šedého Gandal bílý. Pamatujete na tu scénu? Dovolte se mi teď zeptat na otázku, odkud ten obrázek máme. Byl snad někdo z nás tenkrát na místě a vyfotil si Ježíše? Víte, že obrazy Krista malovali lidé prakticky až ke konci druhého století a boj o to, zda je vůbec přípustné obrazy Krista malovat, se vedly až do čtvrtého století? Věděli jste, že představa Ježíše jako dlouhovlasého muže s plnovousem byla ustanovena až v šestém století na Východě a mnohem, mnohem později na Západě?
Proč je to tak důležité, jak si představujeme Krista? Protože charakter bývá vepsán do tváře. Ano, právě proto, že náš portrét Ježíše zásadně ovlivňuje to, jak si jej představujeme, co od něho očekáváme, jaký charakter má, a především, jaký postoj k nám bude mít. Zkuste se zamyslet nad tímhle: Ježíš byl především mladý člověk. Přemýšleli jste o Kristu jako mladíkovi? Nematou nás ty vousy natolik, že máme za to, že to byl nějaký moudrý a starý guru? Poslyšte, Ježíš zemřel, když mu bylo 33. To znamená, že Ježíš byl v posledním bodě své pozemské cesty mladší než já! Myslíte si, že byl za všech okolností smrtelně vážný? (Děti ho milovaly, a tím nemyslím vlastní děti, protože ty neměl. Když já přijdu do nějaké rodiny, kde jsou malé děti, a tvářím se přísně, formálně nebo vážně, myslíte si, že si se mnou děti chtějí hrát?!) Takže, pokud byl Ježíš mladý muž, který se rád smál, jak to ovlivní způsob, jak čteme příběhy v evangeliích o něm?
Zamyslete se ještě nad jedním příměrem. V jednom z nejslavnějších podobenství v Matouši 25. kapitole, mluví Ježíš o posledním soudu. Je to podobenství, kde mluví, že lidé budou rozdělení na ovce a kozly, první skupina bude přijatá Bohem a druhá odmítnutá. Měřítkem pak bylo to, jak se lidé chovali k potřebným a chudým. Ježíš ztotožňuje soudce z tohoto přirovnání k Bohu. A my si Boha-soudce představujeme jako nevyzpytatelnou postavu. Copak takový Bůh není? Představujeme si ho jako mocného vládce, u kterého si nemůžeme být jistí, jak moc nás přijme nebo odmítne, jak a za co nás potrestá. Jenomže, Bůh-soudce se v Ježíšově podobenství vykresluje v úplně jiný portrét. Maluje se zcela neočekávanými barvami. Říká tam o sobě (Matouš 25:35): Neboť jsem hladověl a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň a dali jste mi napít, byl jsem cizincem a přijali jste mě, byl jsem nahý a oblékli jste mě, byl jsem nemocný a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou. Bůh-soudce se vykresluje jako hladový, žíznivý, cizí, nahý, nemocný a uvězněný, dohromady jako „nejmenší“.
Problém, který máme při čtení evangelií, je to, že nedokážeme vidět výraz ve tváři. Čteme pouze slova. Je to totéž, jako když čteme sms nebo email oproti tomu, když mluvíš s někým tváří v tvář. Pokud si představujeme Ježíše jako vážného podivína, moudrého vousatého guru a vysokého a majestátného muže, pak jak uchopíme slova Izajáše, že na jeho vzhledu nebylo zcela nic výjimečného? Že byl prostě tak trochu nenápadný? Ovlivní to náš pohled na jeho charakter?
Pokud si Ježíše představuješ jinak než je realita, pak se také může stát, že ho nepoznáš ani když bude stát přímo vedle tebe. Neříkej si, že by se ti to nemohlo stát. Přihodilo se to větším borcům než jsme my. Přihodilo se to dokonce i těm, kteří s Ježíše trávili každý den několik let. Přesto stáli hned vedle Pravdy s velkým P a neviděli zhola nic. Ale o tom si povíme pozítří.
úterý 6. prosince 2011
středa 9. listopadu 2011
Buď bohatý!
Všichni máme představu, jak vypadá bohatý člověk. Zcela určitě má pořádnou haciendu, suprový bourák, krásnou modelku po boku (Všimli jste si, že je tam vždycky modelka po boku? Nevím, co mají po boku bohaté ženy. Asi oduševnělé pány). Možná, že opravdu bohatý člověk je ten, kdo nejde z automatu vybírat peníze, ale rovnou zlato, jak to ostatně můžete udělat v nákupním centru v Dubaji (kde jsem to viděl na vlastní oči, žel neměl dost na výběr :-)
Většina z nás ví přesně, jaké to je být bohatý. Málokdo z nás se za bohatého považuje. Ale málokdo z nás je také chudým člověkem. Víte, opravdu bohatý člověk se projevuje i jinak, než pouze tím, že má haciendu, fáro a modelku. Ve skutečnosti, Bible přímo říká pokyny pro život bohatého člověka, jenomže protože se my necítíme bohatými, máme tendenci ty verše podvědomě přeskakovat, protože se týkají přece těch pracháčů, což my nejsme. Doufám ve dvě věci. Za prvé, že si uvědomíš, že za prvé se některé body týkají tebe, a za druhé, je fajn se naučit být bohatým. Všichni přece známe bohaté lidi, kteří se neumějí chovat, jsou lakomí, podráždění, vystrašení, jsou nesnesitelní a tak dále, a mnozí z nás si říkají, kdybych je já měl takové možnosti, jako má on, jako má ona, nikdy bych se takhle nechoval. Abychom krátce na to dělali stejné věci. V této sérii se naučíme praktikovat, jaké to je být bohatým, protože jednoho dne třeba budeš bohatým, a budeš umět žít jako bohatý člověk. Budeš v tom dobrý, být bohatým. To stojí za to, ne?
Relativita chudoby
Musím se přiznat, že se vždycky šklebím, když nějaký politik v televizi řekne, že když bude přijatý ten či onen zákon, nevyhnutelně mnoho lidí padne do chudoby. Strašák chudoby je běžně používaný, spíše nadužívaný, takže běžný člověk se považuje za chudého, i když třeba ani není. Co je to vlastně chudoba? Jak říká wikipedie, chudoba označuje sociální status člověka vyznačující se hmotným nedostatkem. Chudobu lze v zásadě rozdělit na dvě skupiny. Horším stadiem chudoby je absolutní chudoba, o které hovoříme v případě, že se člověk dostane do stavu, kdy není schopen uspokojit své nejzákladnější potřeby, jako je zajištění potravy a ošacení. Tento druh chudoby může dojít až do stavu, kdy je ohrožen život takto postižené osoby. Druhým druhem je relativní chudoba, což je stav, kdy jedinec nebo rodina uspokojují své sociální potřeby na výrazně nižší úrovni než je průměrná úroveň v dané společnosti. A v této definici leží problém. Všichni totiž máme pocit, že jsme chudší než lidé okolo nás.
Celé je to o pocitu, který máme. Jsem přesvědčen, že kdybychom tady postavili několik lidí do řady a všem dali stejnou částku na investici, někteří by se s touto částkou cítili chudí a jiní bohatí. Záleželo by na tom, z jakého prostředí pocházíme, z jaké země, z jaké rodiny, jaké máme návyky a jaké máme sny o své budoucnosti. Abychom si to přiblížili prakticky, dovolte mi několik otázek, na které můžeš zvednout ruku. Jestli máš peníze v kapse nebo peněžence, zvedni ruku. Je mi jedno kolik, jen jestli nějaké máš. Teď zvedni ruku, jestli víš přesně, kolik tam máš? Dobrá, teď zvedni ruku, jestli máš doma prasátko nebo skleničku, kam dáváš drobné peníze? A teď jestli víš, kolik tam máš. A posledně. Kdo z vás má účet u banky? A jestli víš přesně, kolik tam máš. Víš, jen bohatí lidé mají peníze, aniž by věděli, kolik přesně těch peněz mají. Ne, necítíš se bohatým, ve skutečnosti ses cítil bohatým jen tehdy, když jsi dostal první výplatu. Většina z nás má ovšem víc než přesně nutně potřebujeme.
Nedávno jsem objevil jednu zajímavou webovou stránku. Jmenuje se www.globalrichlist.com. Zadáte na ni váš celkový hrubý příjem za rok, a stránka vám spočítá, kolikátí na světě jste. Zajímavé, co? Se svým příjmem jsem 660,069,322 nejbohatší člověk na světě. Jasně, je tady 660 milionů bohatších, než jsem já, ale také tu je 6 miliard a 340 milionů lidí chudších než jsem já. Možná si říkáš, že se mám až moc dobře. Dobrá, pokud máš průměrný příjem v ČR, pak jsi na řebříčku tady (12%) a jsi 725,074,263 nejbohatší člověk na světě. Pár statistik ti možná ukáže relativitu našeho pocitu chudoby. Na světě žije nově 7 miliard lidí. Kdyby fotky všech lidí na světě byly v knize po deseti na jedné stránce 0,1 mm tlustého papíru, máme z toho knihu tlustou 35 km. Kdyby si někdo v takové knize listoval 16 hodin denně, a na každou stránku se podíváme 1 vteřinu, potřeboval by na celou knihu 33,25 let, jenomže za tu dobu by přibyly další 2 miliardy lidí. Kdyby se všichni lidé postavili za sebe tak, aby každý zabral jen 30 cm, udělali by řadu dlouhou 1.960.000 km, tedy 49x by obtočili rovník.
To je hodně lidí. Ale kdybychom všechny lidi dali do vesnice o pouhých 100 lidech, takhle by vypadala:
• Svět by obsahoval 61 Asiatů, 14 Afričanů, 9 Evropanů, 5 Severoameričanů, 9 Latinoameričanů, 2 na zbytek světa
• Mužů a žen by bylo půl na půl, ale ve skutečnosti, mužů by bylo 4,81 a žen 5,19
• 33 křesťanů, 18 muslimů, 13 hinduistů, 6 buddhistů a 5 ateistů. Ostatní by věřili v různé duchy a podobně.
• 25 lidí by bylo bělochů, 75 ostatních barev
• 16 by neumělo číst ani psát
• 50 by bylo podvyživených a 1 umíral na hlad
• 33 by nemělo přístup k čisté vodě
• 39 by nemělo přístup k pořádné kanalizaci
• 24 by nemělo žádnou elektřinu (a ze 76 těch, kdo ano, by většina používala elektřinu jen na svícení v noci)
• 8 by mělo přístup k internetu
• 1 by studoval vysokou školu
• 1 by byl nakažený virem HIV
• 2 by se skoro narodili, 1 právě umíral
• 5 by kontrolovalo 32% celé ekonomiky (všech pět by bylo z USA)
• 48 by žilo za méně než 2 dolary denně
• 20 by žilo za méně než 1 dolar denně
Pokud jsi nikdy nezakusil válku, uvěznění nebo mučení hladem, pak jsi šťastnější než 500 milionů lidí na světě. Pokud můžeš navštěvovat církev bez strachu z pronásledování, věznění, mučení nebo smrti, jsi šťastnější než 3 miliardy lidí na světě. Pokud máš jídlo v ledničce, máš oblečení na výměnu a boty, pokud máš postel a střechu nad hlavou, jsi na tom lépe než 75% světa. Jsou-li tví rodiče naživu a stále spolu, jsi rarita. Máš-li peníze na kontě v bance, nebo v prasátku nebo peněžence, patříš k pouhým 8% dobře zaopatřených lidí na světě. V naší modelové vesnici dostává 20 lidí 75% všech příjmů a 20 jen 2% příjmů. Jen 7 lidí má auto. 10 lidí má atomovku a ostatních 90 se na to dívá se strachem.
Vlna štědrosti
Buď bohatý je kampaň štědrosti, přesně tak, jak to děláme v Elementu, kdy vybíráme peníze na Mosambik, ale i na další projekty: vzdělávaní na školách, zakládání církví, podpora chudých. Element při svém vzniku udělal strategické rozhodnutí, že budeme štědrými, a budeme podporovat misii a chudé. Během následujících několika týdnů se podíváme na slova apoštola Pavla, který napsal svému žáku Timoteovi pokyny pro bohaté lidi. 1 Timoteovi 6:17-19: Těm, kdo jsou v tomto světě bohatí, klaď na srdce, ať nejsou domýšliví. Ať nespoléhají na nejisté bohatství, ale na Boha, který nám dává hojnost všeho k užívání. Ať se věnují dobročinnosti, bohatnou v dobrých skutcích, jsou štědří a dělí se s ostatními. Tak si nastřádají dobrý základ pro budoucnost a chopí se opravdového života.
Budeme mluvit o tom, že opravdu bohatí lidé bohatnou v důvěře v Boha; ve štědrosti; a v dobrých skutcích. Dnes se ovšem na chvíli zamyslím nad motivací k vlně štědrosti. Štědrost určuje, zda ve svém životě přežíváš nebo přetékáš. A má svůj původ přímo u Ježíše samotného.
Když vznikla církev, štědrost byla jediná platforma, kterou měli první křesťané pro sdílení své víry. Bylo to proto, že to učil Ježíš, a bylo to ve velkém protikladu k tomu, jak fungovala společnost prvního století. Řekové a Římané věřili v panteon nemilosrdných bohů, což působilo, že lidé kopírovali tyto postoje. Ženy neměly žádné práva, děti byly vyhazovány ven, soucit a spravedlnost byly naprosto neobvyklé hodnoty. Ale Ježíš učil, že každý muž, žena i dítě jsou stvoření k Božímu obrazu. V kultuře, kde lidé neměli hodnotu, Ježíš učí: Lukáš 6:32-34 Když milujete ty, kdo milují vás, jaká je to zásluha? I hříšníci přece milují ty, kdo milují je. Chováte-li se dobře k těm, kdo se chovají dobře k vám, jaká je to zásluha? Totéž přece dělají i hříšníci. Půjčujete-li těm, od nichž očekáváte, že vám to vrátí, jaká je to zásluha? I hříšníci půjčují hříšníkům, aby totéž dostali zpět. Vy však milujte své nepřátele a buďte k nim dobří; půjčujte a neočekávejte nic zpět. Tehdy bude vaše odplata veliká a budete synové Nejvyššího, neboť on je laskavý i k nevděčným a zlým.
První křesťané vzali tohle učení a začali to žít. Nejbezpečnějším místem pro ženu bylo být vdanou za křesťanského muže. Za 300 let se římské impérium otevřelo křesťanům. Něco úžasného se stalo okolo roku 360. Od Konstantina uběhli další dva císaři, přišel císař Juliánus Apostata Odpadlík (Julian Apostate), který se rozhodl, že musí obnovit pohanství. Začal podporovat pohanské kulty, stavět chrámy, ovšem celé to zkrachovalo. A víte proč? Díky křesťanské štědrosti. Julianus se stal zapáleným odpůrcem křesťanství. Usiloval o vytvoření jakési pohanské státní církve, která by sdružovala nejvýznamnější pohanské kulty zastřešené novoplatónskou filozofií, její vnitřní struktura by odpovídala organizaci křesťanské církve a stala by se tak její protiváhou. Především v oblasti charitativních opatření se měla Julianova pohanská církev přiblížit křesťanství a zbavit ho tak vlivu v sociální oblasti, jež jej činila tolik populární v očích prostého lidu. Tato Julianova víceméně teoretická konstrukce však nenacházela v pohanství žádné opory. Zachoval se nám však Juliánův dopis jednomu spolupracovníkovi, který se jmenoval Arsacius. V tomto dopise si Julián stěžuje na křesťanskou štědrost jako hlavní důvod, proč se pohanství tolik nedaří. Poslechněte si pár úryvků:
Proč si pak myslíme, že je to dostatečné a nepozorujeme, že je to laskavost křesťanů k cizím, jejich péče o pohřbívání svých mrtvých, a střídmost jejich života, co nejvíce pomáhá jejich záměrům? Všechny tyto věci by přece měly být praktikovány námi. Není dostatečné, abys to praktikoval ty sám, ale také všichni kněží v Galácii bez výjimky…
…Je to přece hrozné, když žádný Žid není žebrák a tito špinaví Galilejci podporují dokonce i naše chudé spolu se svými, všichni vidí, že naší souvěrci se od nás pomocí nedočkají…
…Jejich nedávný růst je způsoben jejich morálním charakterem, dokonce i když ho předstírají…
Edward J. Chinnock, A Few Notes on Julian and a Translation of His Public Letters (London: David Nutt, 1901)
Víte, když mluvíme o štědrosti, vždy se nutně ozve v naší hlavě skeptický hlásek, který říká, že stejně nevymýtíme chudobu, že stejně to nic velkého nezmění. Ale proč to děláme? Ne, není to snaha změnit svět. Je to jednoduchá odpověď na to, co Ježíš učil. Ježíš nás učil být štědrým. Přetékání vůči ostatním se jmenuje jinými slovy štědrost. Pokud žijete štědrým životním stylem, pak navenek působíte jako zdroj požehnání pro ostatní. Žijeme-li štědře, přetékáme, což ve světě přežívání je zcela radikální známka zralosti, kterou má opravdu bohatý člověk.
Většina z nás ví přesně, jaké to je být bohatý. Málokdo z nás se za bohatého považuje. Ale málokdo z nás je také chudým člověkem. Víte, opravdu bohatý člověk se projevuje i jinak, než pouze tím, že má haciendu, fáro a modelku. Ve skutečnosti, Bible přímo říká pokyny pro život bohatého člověka, jenomže protože se my necítíme bohatými, máme tendenci ty verše podvědomě přeskakovat, protože se týkají přece těch pracháčů, což my nejsme. Doufám ve dvě věci. Za prvé, že si uvědomíš, že za prvé se některé body týkají tebe, a za druhé, je fajn se naučit být bohatým. Všichni přece známe bohaté lidi, kteří se neumějí chovat, jsou lakomí, podráždění, vystrašení, jsou nesnesitelní a tak dále, a mnozí z nás si říkají, kdybych je já měl takové možnosti, jako má on, jako má ona, nikdy bych se takhle nechoval. Abychom krátce na to dělali stejné věci. V této sérii se naučíme praktikovat, jaké to je být bohatým, protože jednoho dne třeba budeš bohatým, a budeš umět žít jako bohatý člověk. Budeš v tom dobrý, být bohatým. To stojí za to, ne?
Relativita chudoby
Musím se přiznat, že se vždycky šklebím, když nějaký politik v televizi řekne, že když bude přijatý ten či onen zákon, nevyhnutelně mnoho lidí padne do chudoby. Strašák chudoby je běžně používaný, spíše nadužívaný, takže běžný člověk se považuje za chudého, i když třeba ani není. Co je to vlastně chudoba? Jak říká wikipedie, chudoba označuje sociální status člověka vyznačující se hmotným nedostatkem. Chudobu lze v zásadě rozdělit na dvě skupiny. Horším stadiem chudoby je absolutní chudoba, o které hovoříme v případě, že se člověk dostane do stavu, kdy není schopen uspokojit své nejzákladnější potřeby, jako je zajištění potravy a ošacení. Tento druh chudoby může dojít až do stavu, kdy je ohrožen život takto postižené osoby. Druhým druhem je relativní chudoba, což je stav, kdy jedinec nebo rodina uspokojují své sociální potřeby na výrazně nižší úrovni než je průměrná úroveň v dané společnosti. A v této definici leží problém. Všichni totiž máme pocit, že jsme chudší než lidé okolo nás.
Celé je to o pocitu, který máme. Jsem přesvědčen, že kdybychom tady postavili několik lidí do řady a všem dali stejnou částku na investici, někteří by se s touto částkou cítili chudí a jiní bohatí. Záleželo by na tom, z jakého prostředí pocházíme, z jaké země, z jaké rodiny, jaké máme návyky a jaké máme sny o své budoucnosti. Abychom si to přiblížili prakticky, dovolte mi několik otázek, na které můžeš zvednout ruku. Jestli máš peníze v kapse nebo peněžence, zvedni ruku. Je mi jedno kolik, jen jestli nějaké máš. Teď zvedni ruku, jestli víš přesně, kolik tam máš? Dobrá, teď zvedni ruku, jestli máš doma prasátko nebo skleničku, kam dáváš drobné peníze? A teď jestli víš, kolik tam máš. A posledně. Kdo z vás má účet u banky? A jestli víš přesně, kolik tam máš. Víš, jen bohatí lidé mají peníze, aniž by věděli, kolik přesně těch peněz mají. Ne, necítíš se bohatým, ve skutečnosti ses cítil bohatým jen tehdy, když jsi dostal první výplatu. Většina z nás má ovšem víc než přesně nutně potřebujeme.
Nedávno jsem objevil jednu zajímavou webovou stránku. Jmenuje se www.globalrichlist.com. Zadáte na ni váš celkový hrubý příjem za rok, a stránka vám spočítá, kolikátí na světě jste. Zajímavé, co? Se svým příjmem jsem 660,069,322 nejbohatší člověk na světě. Jasně, je tady 660 milionů bohatších, než jsem já, ale také tu je 6 miliard a 340 milionů lidí chudších než jsem já. Možná si říkáš, že se mám až moc dobře. Dobrá, pokud máš průměrný příjem v ČR, pak jsi na řebříčku tady (12%) a jsi 725,074,263 nejbohatší člověk na světě. Pár statistik ti možná ukáže relativitu našeho pocitu chudoby. Na světě žije nově 7 miliard lidí. Kdyby fotky všech lidí na světě byly v knize po deseti na jedné stránce 0,1 mm tlustého papíru, máme z toho knihu tlustou 35 km. Kdyby si někdo v takové knize listoval 16 hodin denně, a na každou stránku se podíváme 1 vteřinu, potřeboval by na celou knihu 33,25 let, jenomže za tu dobu by přibyly další 2 miliardy lidí. Kdyby se všichni lidé postavili za sebe tak, aby každý zabral jen 30 cm, udělali by řadu dlouhou 1.960.000 km, tedy 49x by obtočili rovník.
To je hodně lidí. Ale kdybychom všechny lidi dali do vesnice o pouhých 100 lidech, takhle by vypadala:
• Svět by obsahoval 61 Asiatů, 14 Afričanů, 9 Evropanů, 5 Severoameričanů, 9 Latinoameričanů, 2 na zbytek světa
• Mužů a žen by bylo půl na půl, ale ve skutečnosti, mužů by bylo 4,81 a žen 5,19
• 33 křesťanů, 18 muslimů, 13 hinduistů, 6 buddhistů a 5 ateistů. Ostatní by věřili v různé duchy a podobně.
• 25 lidí by bylo bělochů, 75 ostatních barev
• 16 by neumělo číst ani psát
• 50 by bylo podvyživených a 1 umíral na hlad
• 33 by nemělo přístup k čisté vodě
• 39 by nemělo přístup k pořádné kanalizaci
• 24 by nemělo žádnou elektřinu (a ze 76 těch, kdo ano, by většina používala elektřinu jen na svícení v noci)
• 8 by mělo přístup k internetu
• 1 by studoval vysokou školu
• 1 by byl nakažený virem HIV
• 2 by se skoro narodili, 1 právě umíral
• 5 by kontrolovalo 32% celé ekonomiky (všech pět by bylo z USA)
• 48 by žilo za méně než 2 dolary denně
• 20 by žilo za méně než 1 dolar denně
Pokud jsi nikdy nezakusil válku, uvěznění nebo mučení hladem, pak jsi šťastnější než 500 milionů lidí na světě. Pokud můžeš navštěvovat církev bez strachu z pronásledování, věznění, mučení nebo smrti, jsi šťastnější než 3 miliardy lidí na světě. Pokud máš jídlo v ledničce, máš oblečení na výměnu a boty, pokud máš postel a střechu nad hlavou, jsi na tom lépe než 75% světa. Jsou-li tví rodiče naživu a stále spolu, jsi rarita. Máš-li peníze na kontě v bance, nebo v prasátku nebo peněžence, patříš k pouhým 8% dobře zaopatřených lidí na světě. V naší modelové vesnici dostává 20 lidí 75% všech příjmů a 20 jen 2% příjmů. Jen 7 lidí má auto. 10 lidí má atomovku a ostatních 90 se na to dívá se strachem.
Vlna štědrosti
Buď bohatý je kampaň štědrosti, přesně tak, jak to děláme v Elementu, kdy vybíráme peníze na Mosambik, ale i na další projekty: vzdělávaní na školách, zakládání církví, podpora chudých. Element při svém vzniku udělal strategické rozhodnutí, že budeme štědrými, a budeme podporovat misii a chudé. Během následujících několika týdnů se podíváme na slova apoštola Pavla, který napsal svému žáku Timoteovi pokyny pro bohaté lidi. 1 Timoteovi 6:17-19: Těm, kdo jsou v tomto světě bohatí, klaď na srdce, ať nejsou domýšliví. Ať nespoléhají na nejisté bohatství, ale na Boha, který nám dává hojnost všeho k užívání. Ať se věnují dobročinnosti, bohatnou v dobrých skutcích, jsou štědří a dělí se s ostatními. Tak si nastřádají dobrý základ pro budoucnost a chopí se opravdového života.
Budeme mluvit o tom, že opravdu bohatí lidé bohatnou v důvěře v Boha; ve štědrosti; a v dobrých skutcích. Dnes se ovšem na chvíli zamyslím nad motivací k vlně štědrosti. Štědrost určuje, zda ve svém životě přežíváš nebo přetékáš. A má svůj původ přímo u Ježíše samotného.
Když vznikla církev, štědrost byla jediná platforma, kterou měli první křesťané pro sdílení své víry. Bylo to proto, že to učil Ježíš, a bylo to ve velkém protikladu k tomu, jak fungovala společnost prvního století. Řekové a Římané věřili v panteon nemilosrdných bohů, což působilo, že lidé kopírovali tyto postoje. Ženy neměly žádné práva, děti byly vyhazovány ven, soucit a spravedlnost byly naprosto neobvyklé hodnoty. Ale Ježíš učil, že každý muž, žena i dítě jsou stvoření k Božímu obrazu. V kultuře, kde lidé neměli hodnotu, Ježíš učí: Lukáš 6:32-34 Když milujete ty, kdo milují vás, jaká je to zásluha? I hříšníci přece milují ty, kdo milují je. Chováte-li se dobře k těm, kdo se chovají dobře k vám, jaká je to zásluha? Totéž přece dělají i hříšníci. Půjčujete-li těm, od nichž očekáváte, že vám to vrátí, jaká je to zásluha? I hříšníci půjčují hříšníkům, aby totéž dostali zpět. Vy však milujte své nepřátele a buďte k nim dobří; půjčujte a neočekávejte nic zpět. Tehdy bude vaše odplata veliká a budete synové Nejvyššího, neboť on je laskavý i k nevděčným a zlým.
První křesťané vzali tohle učení a začali to žít. Nejbezpečnějším místem pro ženu bylo být vdanou za křesťanského muže. Za 300 let se římské impérium otevřelo křesťanům. Něco úžasného se stalo okolo roku 360. Od Konstantina uběhli další dva císaři, přišel císař Juliánus Apostata Odpadlík (Julian Apostate), který se rozhodl, že musí obnovit pohanství. Začal podporovat pohanské kulty, stavět chrámy, ovšem celé to zkrachovalo. A víte proč? Díky křesťanské štědrosti. Julianus se stal zapáleným odpůrcem křesťanství. Usiloval o vytvoření jakési pohanské státní církve, která by sdružovala nejvýznamnější pohanské kulty zastřešené novoplatónskou filozofií, její vnitřní struktura by odpovídala organizaci křesťanské církve a stala by se tak její protiváhou. Především v oblasti charitativních opatření se měla Julianova pohanská církev přiblížit křesťanství a zbavit ho tak vlivu v sociální oblasti, jež jej činila tolik populární v očích prostého lidu. Tato Julianova víceméně teoretická konstrukce však nenacházela v pohanství žádné opory. Zachoval se nám však Juliánův dopis jednomu spolupracovníkovi, který se jmenoval Arsacius. V tomto dopise si Julián stěžuje na křesťanskou štědrost jako hlavní důvod, proč se pohanství tolik nedaří. Poslechněte si pár úryvků:
Proč si pak myslíme, že je to dostatečné a nepozorujeme, že je to laskavost křesťanů k cizím, jejich péče o pohřbívání svých mrtvých, a střídmost jejich života, co nejvíce pomáhá jejich záměrům? Všechny tyto věci by přece měly být praktikovány námi. Není dostatečné, abys to praktikoval ty sám, ale také všichni kněží v Galácii bez výjimky…
…Je to přece hrozné, když žádný Žid není žebrák a tito špinaví Galilejci podporují dokonce i naše chudé spolu se svými, všichni vidí, že naší souvěrci se od nás pomocí nedočkají…
…Jejich nedávný růst je způsoben jejich morálním charakterem, dokonce i když ho předstírají…
Edward J. Chinnock, A Few Notes on Julian and a Translation of His Public Letters (London: David Nutt, 1901)
Víte, když mluvíme o štědrosti, vždy se nutně ozve v naší hlavě skeptický hlásek, který říká, že stejně nevymýtíme chudobu, že stejně to nic velkého nezmění. Ale proč to děláme? Ne, není to snaha změnit svět. Je to jednoduchá odpověď na to, co Ježíš učil. Ježíš nás učil být štědrým. Přetékání vůči ostatním se jmenuje jinými slovy štědrost. Pokud žijete štědrým životním stylem, pak navenek působíte jako zdroj požehnání pro ostatní. Žijeme-li štědře, přetékáme, což ve světě přežívání je zcela radikální známka zralosti, kterou má opravdu bohatý člověk.
neděle 9. října 2011
Nepřátelé srdce: Žárlivost = Bůh mi dluží
Dnes končíme sérii o našem srdci. Tato série byla o našem druhém srdci, o té neviditelné části našeho já, o které básnici, filozofové a kazatelé neustále tak rádi mluví. Život může být k tomuto srdci krutý. Je v něm totiž mnoho vlivů, který mu způsobují srdeční arytmii, jinými slovy, toto srdce často bije mimo rytmus, pro který bylo stvořeno. V této sérii jsme si zatím ukázali na tři emoce a z nich vyplývající zlozvyky, a na posilovací zvyky dobrozvyků, které nám dokážou pomoc jednat s těmito monstry, které se vynořují z hlubin srdce. Prvním dluhem byla vina, která říká: Dlužím ti. Je následkem nějakého našeho provinění. Druhou emocí byl hněv, který vychází z toho, že jsme nedostali to, co jsme chtěli, hněv říká: Dlužíš mi. Třetí emocí, která otravuje naše životy, je chamtivost, což je předpoklad, že všechno, co se vyskytne v mé cestě, je určeno pro mou spotřebu. Chamtivost říká: Dlužím si. Dneska se podíváme na emoci, která má co do činění s Bohem, i když to na první pohled nevypadá.
Čtvrtá emoce, o které budeme mluvit, je žárlivost. Když se řekne žárlivost, hned si vybavíme, co můžeme závidět jiným: vzhled, schopnosti, příležitosti, zdraví, výška, dědictví, sociální status, národnost, rasu. Myslíme si, že problém je v těch, kdo mají to, co my nemáme. Ale kupodivu, když se nad tím zamyslíme, pak by Bůh, pokud v něho věříme, mohl všechny tyhle věci nějak pro nás udělat. Kdyby chtěl. Jenomže pokud je nemáme, pak to znamená, že nechtěl. Ale to znamená, že máme problém s ním. Dokonce, i když v něj nevěříme, podvědomě ho viníme z dluhu, a to dokonce i když za Boha dosadíme osud, štěstěnu, nebo postavení hvězd. Ve své podstatě žárlivost křičí: Bůh mi dluží. Žárlivost je tvůj konflikt, který máš s Bohem. Neudělal pro tebe to, co udělal pro jiné, a zcela jistě mohl udělat i pro tebe. Přesto je tahle myšlenka pro mnohé z nás absurdní. Jak bychom si mohli myslet, že nám Bůh něco dluží? Všimli jste si ale zvláštní věci? Když se těm, kterým závidíme, něco nepodaří, nebo selžou, nebo něco ztratí; cítíme jistý pocit uspokojení, který pramení přímo ze srdce. Ten ale netrvá moc dlouho, protože stejně nedokáže uspokojit náš nedostatek. Dokonce, i kdyby se tito lidé, kterým závidíme, k nám chovali hezky a pomáhali nám, nijak to nevyřeší naši žárlivost. Víte proč? Protože tito lidé a jejich situace pro nás nejsou a nikdy nebyli problémem. Naše srdce jím je. A v našem srdci se skrývá žárlivost nad věcmi, které nám Bůh mohl dát, ale nedal. Život není férový, že?
Možná jste viděli film Amadeus, který je příběhem života hudebního génia Wolfganga Amadea Mozarta, ve skutečnosti to je film o závisti. Dvorní skladatel Salieri velmi žárlí na Mozartovu velikost. Ve filmu je scéna, kdy Mozartova manželka přichází za Salierim, netuše, co je doopravdy zač, a přináší manželovy partitury s nadějí, že by mu pomohl získat práci. Salieri si listuje partiturami s úžasem a otázkou, zda jsou to původní listiny. V hlavě se mu odehrává hlas, který říká: To je neuvěřitelné. První a jediné koncepty. Nikde ani škrt, jakoby jen přepisoval hudbu, kterou už v hlavě měl hotovou. Je jasné, že tohle je opravdový Boží hlas. Civěl jsem na absolutní krásu. Salieri zachmuřeně odchází domů, sejme ze stěny krucifix a hodí ho do ohně se slovy: Od nynějška jsme nepřátelé, ty a já! Protože sis za svůj nástroj vybral toho nafoukaného, chlípného, dětinského kluka. Jsi nespravedlivý, nečestný, bezcitný! Budu ti stát v cestě. Jak jen budu moci, budu tady na zemi tvému stvoření škodit. Zničím tvé vtělení! (Potřásá pozvednutou pěst.) Žárlivost je boj s Bohem.
Žárlivost hrála hlavní roli od počátku stvoření. Kain žárlil na Ábela. Ezau na Jákoba. Josefovi bratři na Josefa. A většina z nás znají žárlivost jako závist, což je jeden z poznávacích znaků Čechů. Asi je nošení dříví do lesa, když řekneme, že závist je negativní emoce. Ale co je pro nás možná překvapením, je její spojení s Bohem. Všimněte si, co říká Jakub, bratr Ježíše: (Jakub 4:1-2) Odkud pocházejí boje a sváry mezi vámi? Nepůsobí je snad vaše choutky, které se ve vás perou? Dychtíte, ale nemáte, vraždíte a závidíte, ale nemůžete dosáhnout, bojujete a válčíte, ale nemáte, protože neprosíte. Jakub hovoří o neuhasitelné žízni po něčem víc. Jak všichni víme, chutě nebudou nikdy plně uspokojeny. Vždycky chtějí víc. Naše chutě po víc působí sváry. Jakub tady říká, že nemáme, protože neprosíme Boha. Petr na to říká (1. Petrova 5:7) Všechnu svou starost svěřte jemu, vždyť jemu na vás záleží. Je to zvláštní, ale vlastně nás tady Jakub a Petr nabádají, abychom řekli Bohu, kde se cítíme, že by nám měl něco dát. Místo, abychom válčili a žárlili a záviděli, máme to říct upřímně a otevřeně přímo Bohu.
Jakub ovšem dodává ještě jednu věc (Jakub 4:3) Prosíte, ale nedostáváte, protože prosíte zle, abyste uspokojili své vlastní choutky. Jakub říká, abychom přinesli prosby Bohu, ale pak říká, že Bůh může říct také ne. Celé je to totiž otázka důvěry. A našeho pocitu odmítnutí. Opravdu na mě Bohu záleží? Nebo mě odmítá, když mi nedá to, co chci?
Co však máme dělat, když se cítíme odmítnutí pořád? Odmítnutý člověk si začne stěžovat, nejprve aby si ulevil, ale později, aby ventiloval svou frustraci. Pro stěžování tohoto druhu existuje dokonce ještě lepší slovo: reptání. Najednou se zdá, jako by na nás svět zapomněl, a naše náplast na zranění z odmítnutí je reptání. Čím více si stěžujeme, tím více máme důvodů ke stěžování si na lidi okolo sebe. Začíná totiž fungovat náš mentální filtr. V naší mysli je totiž něco jako filtr, který nám umožňuje se soustředit na věci, které jsou okolo nás. Všimli jste si například, že když si koupíte nové auto, najednou máte pocit, že všude okolo vás jezdí to „vaše“ auto? Funguje to tak se vším: mobilem, vztahem, dokonce s křesťany a církví. Když totiž potkáš poprvé křesťany a poznáš je, pak najednou se to kolem tebe vyrojí s křesťany a ty s překvapením zjistíš, kdo že to vlastně všechno je křesťan. Oni tam byli vždy, ale neměl jsi v hlavě filtr na křesťany. Žel funguje to tak i na zranění. Čím více si stěžuješ, kritizuješ a reptáš, tím více máš důvodů se cítit odmítnutý. Je to princip, který John Maxwell popsal slovy, že zranění lidé zraňují lidi a jsou jimi lehce zranění. Lidé, kteří trvale a dlouhodobě prožívají pocit odmítnutí, jsou až příliš často těmi nejkritičtějšími, nejnespokojenějšími a nejodmítavějšími lidmi na světě. Čím více odmítají a reptají, tím více se cítí lidmi okolo sebe odmítnutí, a tím více odmítají. Zdá se to jako začarovaný kruh, ze kterého není úniku. Ocitají se ve tmě, přesně tak, jak popisuje apoštol Pavel v Římanům 1:21: Ačkoli poznali Boha, neoslavili ho jako Boha ani mu neprojevili vděčnost, nýbrž upadli ve svých myšlenkách do marnosti a jejich nerozumné srdce se ocitlo ve tmě.
Bible nám tady dává vodítko, jak se nad odmítnutí a žárlivost povznést díky dobrozvyku vděčnosti. Promiň, co jsi to říkal? Vděčnost? Jako za co? Za to, jak se mi nedaří to, odmítají mě tito, a vůbec, tobě se všechno daří! Ne, všichni zažíváme odmítnutí, a všichni máme důvod reptat a stěžovat si, všichni máme právo se cítit někým zranění. Ale co když zareagujeme obráceně? Co když vezmeme vážně, že Pavel také napsal v Koloským 3,15 Pokoj Kristův ať rozhoduje ve vašich srdcích; k němu jste byli také povoláni v jednom těle. A buďte vděčni. Co když místo reakce plné reptání, stěžování, zranění, sarkasmu a hněvu zareagujeme s vděčností za to, co máme? Co když si ve své hlavě ustanovíme nový filtr, tentokrát plný vděčnosti? S každou modlitbou, každou naději upnutou na Boha se naše kapacita zacházet s pocity odmítnutí zvětší a rozmnoží, protože naděje a vděčnost dokáže přemoci odmítnutí a reptání.
Dokážeš se nad odmítnutím povznést proto, že tvé srdce je měkké (reptání totiž zatvrzuje srdce). Jádro řešení na žárlivost? Je to oslava. Je to oslava úspěchu, velikosti a věcí těch, jimž máme tendenci závidět u lidí okolo sebe s vděčnosti za život, který máme. Bohu totiž na tobě opravdu záleží!
Čtvrtá emoce, o které budeme mluvit, je žárlivost. Když se řekne žárlivost, hned si vybavíme, co můžeme závidět jiným: vzhled, schopnosti, příležitosti, zdraví, výška, dědictví, sociální status, národnost, rasu. Myslíme si, že problém je v těch, kdo mají to, co my nemáme. Ale kupodivu, když se nad tím zamyslíme, pak by Bůh, pokud v něho věříme, mohl všechny tyhle věci nějak pro nás udělat. Kdyby chtěl. Jenomže pokud je nemáme, pak to znamená, že nechtěl. Ale to znamená, že máme problém s ním. Dokonce, i když v něj nevěříme, podvědomě ho viníme z dluhu, a to dokonce i když za Boha dosadíme osud, štěstěnu, nebo postavení hvězd. Ve své podstatě žárlivost křičí: Bůh mi dluží. Žárlivost je tvůj konflikt, který máš s Bohem. Neudělal pro tebe to, co udělal pro jiné, a zcela jistě mohl udělat i pro tebe. Přesto je tahle myšlenka pro mnohé z nás absurdní. Jak bychom si mohli myslet, že nám Bůh něco dluží? Všimli jste si ale zvláštní věci? Když se těm, kterým závidíme, něco nepodaří, nebo selžou, nebo něco ztratí; cítíme jistý pocit uspokojení, který pramení přímo ze srdce. Ten ale netrvá moc dlouho, protože stejně nedokáže uspokojit náš nedostatek. Dokonce, i kdyby se tito lidé, kterým závidíme, k nám chovali hezky a pomáhali nám, nijak to nevyřeší naši žárlivost. Víte proč? Protože tito lidé a jejich situace pro nás nejsou a nikdy nebyli problémem. Naše srdce jím je. A v našem srdci se skrývá žárlivost nad věcmi, které nám Bůh mohl dát, ale nedal. Život není férový, že?
Možná jste viděli film Amadeus, který je příběhem života hudebního génia Wolfganga Amadea Mozarta, ve skutečnosti to je film o závisti. Dvorní skladatel Salieri velmi žárlí na Mozartovu velikost. Ve filmu je scéna, kdy Mozartova manželka přichází za Salierim, netuše, co je doopravdy zač, a přináší manželovy partitury s nadějí, že by mu pomohl získat práci. Salieri si listuje partiturami s úžasem a otázkou, zda jsou to původní listiny. V hlavě se mu odehrává hlas, který říká: To je neuvěřitelné. První a jediné koncepty. Nikde ani škrt, jakoby jen přepisoval hudbu, kterou už v hlavě měl hotovou. Je jasné, že tohle je opravdový Boží hlas. Civěl jsem na absolutní krásu. Salieri zachmuřeně odchází domů, sejme ze stěny krucifix a hodí ho do ohně se slovy: Od nynějška jsme nepřátelé, ty a já! Protože sis za svůj nástroj vybral toho nafoukaného, chlípného, dětinského kluka. Jsi nespravedlivý, nečestný, bezcitný! Budu ti stát v cestě. Jak jen budu moci, budu tady na zemi tvému stvoření škodit. Zničím tvé vtělení! (Potřásá pozvednutou pěst.) Žárlivost je boj s Bohem.
Žárlivost hrála hlavní roli od počátku stvoření. Kain žárlil na Ábela. Ezau na Jákoba. Josefovi bratři na Josefa. A většina z nás znají žárlivost jako závist, což je jeden z poznávacích znaků Čechů. Asi je nošení dříví do lesa, když řekneme, že závist je negativní emoce. Ale co je pro nás možná překvapením, je její spojení s Bohem. Všimněte si, co říká Jakub, bratr Ježíše: (Jakub 4:1-2) Odkud pocházejí boje a sváry mezi vámi? Nepůsobí je snad vaše choutky, které se ve vás perou? Dychtíte, ale nemáte, vraždíte a závidíte, ale nemůžete dosáhnout, bojujete a válčíte, ale nemáte, protože neprosíte. Jakub hovoří o neuhasitelné žízni po něčem víc. Jak všichni víme, chutě nebudou nikdy plně uspokojeny. Vždycky chtějí víc. Naše chutě po víc působí sváry. Jakub tady říká, že nemáme, protože neprosíme Boha. Petr na to říká (1. Petrova 5:7) Všechnu svou starost svěřte jemu, vždyť jemu na vás záleží. Je to zvláštní, ale vlastně nás tady Jakub a Petr nabádají, abychom řekli Bohu, kde se cítíme, že by nám měl něco dát. Místo, abychom válčili a žárlili a záviděli, máme to říct upřímně a otevřeně přímo Bohu.
Jakub ovšem dodává ještě jednu věc (Jakub 4:3) Prosíte, ale nedostáváte, protože prosíte zle, abyste uspokojili své vlastní choutky. Jakub říká, abychom přinesli prosby Bohu, ale pak říká, že Bůh může říct také ne. Celé je to totiž otázka důvěry. A našeho pocitu odmítnutí. Opravdu na mě Bohu záleží? Nebo mě odmítá, když mi nedá to, co chci?
Co však máme dělat, když se cítíme odmítnutí pořád? Odmítnutý člověk si začne stěžovat, nejprve aby si ulevil, ale později, aby ventiloval svou frustraci. Pro stěžování tohoto druhu existuje dokonce ještě lepší slovo: reptání. Najednou se zdá, jako by na nás svět zapomněl, a naše náplast na zranění z odmítnutí je reptání. Čím více si stěžujeme, tím více máme důvodů ke stěžování si na lidi okolo sebe. Začíná totiž fungovat náš mentální filtr. V naší mysli je totiž něco jako filtr, který nám umožňuje se soustředit na věci, které jsou okolo nás. Všimli jste si například, že když si koupíte nové auto, najednou máte pocit, že všude okolo vás jezdí to „vaše“ auto? Funguje to tak se vším: mobilem, vztahem, dokonce s křesťany a církví. Když totiž potkáš poprvé křesťany a poznáš je, pak najednou se to kolem tebe vyrojí s křesťany a ty s překvapením zjistíš, kdo že to vlastně všechno je křesťan. Oni tam byli vždy, ale neměl jsi v hlavě filtr na křesťany. Žel funguje to tak i na zranění. Čím více si stěžuješ, kritizuješ a reptáš, tím více máš důvodů se cítit odmítnutý. Je to princip, který John Maxwell popsal slovy, že zranění lidé zraňují lidi a jsou jimi lehce zranění. Lidé, kteří trvale a dlouhodobě prožívají pocit odmítnutí, jsou až příliš často těmi nejkritičtějšími, nejnespokojenějšími a nejodmítavějšími lidmi na světě. Čím více odmítají a reptají, tím více se cítí lidmi okolo sebe odmítnutí, a tím více odmítají. Zdá se to jako začarovaný kruh, ze kterého není úniku. Ocitají se ve tmě, přesně tak, jak popisuje apoštol Pavel v Římanům 1:21: Ačkoli poznali Boha, neoslavili ho jako Boha ani mu neprojevili vděčnost, nýbrž upadli ve svých myšlenkách do marnosti a jejich nerozumné srdce se ocitlo ve tmě.
Bible nám tady dává vodítko, jak se nad odmítnutí a žárlivost povznést díky dobrozvyku vděčnosti. Promiň, co jsi to říkal? Vděčnost? Jako za co? Za to, jak se mi nedaří to, odmítají mě tito, a vůbec, tobě se všechno daří! Ne, všichni zažíváme odmítnutí, a všichni máme důvod reptat a stěžovat si, všichni máme právo se cítit někým zranění. Ale co když zareagujeme obráceně? Co když vezmeme vážně, že Pavel také napsal v Koloským 3,15 Pokoj Kristův ať rozhoduje ve vašich srdcích; k němu jste byli také povoláni v jednom těle. A buďte vděčni. Co když místo reakce plné reptání, stěžování, zranění, sarkasmu a hněvu zareagujeme s vděčností za to, co máme? Co když si ve své hlavě ustanovíme nový filtr, tentokrát plný vděčnosti? S každou modlitbou, každou naději upnutou na Boha se naše kapacita zacházet s pocity odmítnutí zvětší a rozmnoží, protože naděje a vděčnost dokáže přemoci odmítnutí a reptání.
Dokážeš se nad odmítnutím povznést proto, že tvé srdce je měkké (reptání totiž zatvrzuje srdce). Jádro řešení na žárlivost? Je to oslava. Je to oslava úspěchu, velikosti a věcí těch, jimž máme tendenci závidět u lidí okolo sebe s vděčnosti za život, který máme. Bohu totiž na tobě opravdu záleží!
úterý 4. října 2011
Nepřátelé srdce: Chamtivost = Dlužím si
Vina říká: Dlužím ti. Hněv říká: Dlužíš mi. Naší třetí emocí, která je nepřátelská ke tvému srdci, je chamtivost. Ta tvrdí: Dlužím si. Tahle emoce je opravdu těžká ze dvou důvodů. Za prvé, myslíme si, že chamtivost se týká pouze těch, kteří mají hodně peněz, a my se necítíme jako bohatí lidé, a ani si nemyslíme, že máme moc a vliv na to, abychom byli chamtiví. Příklad? Nedávno svět zachvátila ekonomická krize, a jedna z nejčastějších reakcí lidí byla kritika bankovního sektoru a jejich chamtivosti a vztyčený ukazováček, že právě banky mohou za krizi. My za to samozřejmě nemůžeme. A s tím souvisí druhý problém s chamtivostí. Nikdo si nemyslí, že je chamtivý. Tohle je emoce, kterou nedokážeš vysledovat v zrcadle, jen ji vidíš u jiných. Ale lidi okolo tebe uvidí, že jsi chamtivý. Projeví se to totiž v okamžiku, kdy se někdo dotkne tvých věcí, projeví se to, když bys měl někomu něco dát, nebo se s někým o něco podělit, projeví se to kdykoliv se mluví o změnách v ekonomice, protože tě zachvátí strach. Strach, že nebudeš mít dost. Strach, že se na tebe nedostane spravedlivý podíl, který si zasloužíš. A přesně to je jádro chamtivosti: strach, že nebudeš mít to, co si zasloužíš. Protože si to zasloužíš. Protože si to dlužíš…
Chamtivci si říkají, že si zaslouží všechny ty věci, které se jim na jejich životní cestě naskytly. Jejich mantra je: Je to moje, protože jsem si na to vydělal – a ještě hodně toho přijde navíc. Oddělit chamtivce od jejich věcí, peněz a majetku je těžké. Zasloužili si to. Chamtivost se bojí o bezpečí, bojí se, že už nebude příležitost, a bojí se ztráty. To je tak strašně těžké vidět u sebe. Zatímco vinu a hněv jsme schopni rozpoznat vcelku lehce i u sebe, chamtivci nikdy o sobě netvrdí, že jsou chamtivci. Už to slovo zní tak strašně negativně. Ne, chamtivec není chamtivec. Je pouze opatrný člověk. Je pouze šetřílek. Dává si jen pozor na to, co by mohlo přijít. Bezpečí je přece jen dobrá věc, ne? Jenomže chamtivost docela snadno rozpoznáme u druhých, že? Starý Disneyovský strýček Skrblík by mohl vykládat. Chamtivci jsou lakomci. Nepodělí se. Nedávají. Neradi prohrávají. Mluví vždy tak, jakoby sotva vycházeli s penězi. Jsou tajemní. Nikdy díky nim nezapomeneš, co pro tebe udělali. Nikdy nebudou úplně spokojeni s tím, co mají. Chtějí ovládat ostatní svými penězi (nebo jejich nedostatkem). Kupodivu, vůbec nejde o to, kolik peněz mají. Není to totiž finanční problém, je to srdeční nastavení. Více nebo méně peněz nic nezmění, protože chamtivost pramení ze srdce. Je-li to tvůj problém, tvá rodina mívá pocit, že bojuje o tvou pozornost s tvými věcmi. Někdy mají pocit, že si vážíš věcí víc než jich. Mají pocit, že ti není nic dost dobré. Silou za chamtivostí není nic jiného než starý a obyčejný strach se slovy „Co když…“
Zároveň je cvik na naše srdce v případě chamtivosti pravděpodobně nejjednodušším řešením díky své praktičnosti. Chamtivost porazíš zcela jednoduše: neobyčejnou štědrostí. Chamtivost porazíš tím, že se podělíš. Chamtivost oslabíš svou pravidelnou, procentuální i příležitostnou štědrostí. Pravidelná štědrost znamená, že si ustanovíš návyk dávat své pryč. Může to být finanční návyk, kdy dáváš pravidelně na charitu, do církve nebo na chudé. Může to být ale také návyk praktický, kdy se rozhodneš pravidelně provětrat skříně a rozdat své oblečení. Může to být návyk koupit CD nebo knihu navíc, abys ji někomu podaroval. Může to být návyk dělit se o jídlo a pravidelně někoho na něj zvát. Procentuální štědrost je, když se rozhodneš dávat pravidelnou část svého příjmu pryč do církve, na charitu nebo pro chudé. Mnozí z nás věří v tzv. desátky, kdy dáváme 10% svých příjmů Bohu do církve. Ale upřímně nejde o to, zda je to 10%. Začni klidně se 3% a přidávej je v průběhu let. Důležité ale je, aby sis tento návyk štědrosti vypěstoval. Mimochodem, vůbec se nemusíš zastavit na 10%. Já jsem s tímto principem začal ve 14 letech a dnes dávám spíše okolo 15%, ale víte, kolikrát jsem viděl, jak mi to pomáhá porazit mou sobeckost? Příležitostná štědrost jsou momenty, kdy se rozhodneš dát něco navíc nečekaně mimo své pravidelné a procentuální návyky. Třeba tě zastaví někdo, že má hlad. Koupíš mu jídlo? To jsou momenty, kdy se někde ve světě stane katastrofa a my najednou objevíme, že být štědrým je strašně fajn, protože to čistí naše srdce.
Mohu se tě na něco zeptat? Když jsi teď četl o dávání a štědrosti, cítil jsi ve svém srdci tlak? Tlak, který by se dal shrnout do slov: Už zase mluví o penězích! Pořád ze mě někdo chce tahat peníze! Jsou to MOJE peníze! Pokud ano, je to emoce, která se dostává z tvého srdce na povrch. Je to emoce, které se říká... chamtivost. Tady se začínáme cítit nepohodlně. Víme totiž, že Bible také mluví moc o štědrosti, ale jsou to přece „naše“ peníze, tak si o nich chceme rozhodnout sami. Mnozí křesťané tak žijí ve zvláštním nastavení. Věří, že se o ně Bůh postará ohledně věčného života (odpustí jim hříchy, dostane je do nebe, dá jim spojení se sebou), ale mají problém v praxi věřit, že se o ně postará. Zamyslete se, není to iracionální věřit Bohu ohledně věčnosti, kterou nedokážeme nahmatat, ale odmítáme jeho pozvání být Pánem našich financí? Proč je to tak těžké? Kdyby nás zastavil lupič se slovy: Peníze nebo život!, hned víme, jak se rozhodnout.
Jak to, že víme, co si zvolit, když to po nás chce zloděj, ale ne Bůh?
Dávat peníze, když jsem byl dítě a dospívající, a nic jsem nevydělával, bylo vcelku jednoduché. Dát 5 korun z padesáti nebyl tak velký problém. Dokonce dát padesát z pěti stovek nebyl problém. Tohle dělám od svých raných let dospívání, zhruba od svých čtrnácti let. Ale později jsem zjistil, že je to těžší. Dát totiž 500 korun z pěti tisíců nebo pět tisíc z padesáti tisíců je určitě těžší než dát z mála.
V naší kultuře hrají strachy „co kdyby“ velkou roli. Ale to je právě ten problém. Ze strachu před kolapsem naší osobní ekonomiky se snažíme šetřit nebo investovat, jenže vložit svou důvěru do bohatství je hodně nejisté, protože majetek je dnes tady a zítra fuč. Existuje ještě jiná možnost? Jsem přesvědčen, že ano, pokud investujeme do věčného portfolia, neboli pokud bohatneme v Bohu. Každý křesťan dříve nebo později ve své štědrosti narazí do zdi, kterou je strach. Skutečně věřím, že Bůh je tím, kým říká, že je? Nebo věřím, že tím je, ale v praxi se chci spolehnout na svůj cash. Nakonec, v církvi pozoruji dva druhy dárců: ty, kteří dávají z toho, co zbylo; a ti, kteří žijí z toho, co jim zbude po dávání. Není to ovšem proto, že by byli lakomí, je to o prioritách: tedy o věcech, které mají přednost. Problém je totiž v tom, že pokud dáváš jen z toho, co ti zbude, skoro nikdy nic to není. Pavel napsal, že (2. Korintským 9,6-7) Říkám vám, že kdo skoupě rozsévá, bude skoupě sklízet, ale kdo rozsévá štědře, bude sklízet štědře. Každý ať dává, jak se v srdci rozhodl, ne s lítostí anebo z povinnosti. Vždyť Bůh miluje ochotného dárce. V téhle pasáži, ve které Pavel píše, že úroda je přímo úměrná tomu, jak a kolik jsme zaseli. Pokud zaséváme hodně, sklízíme hodně, pokud málo, máme malou úrodu. Zasévání na první pohled vypadá jako odevzdávání úrody, ale ve skutečnosti je to princip, jak rozmnožit to, co máme. Pavel nabízí myšlenku, že Bůh ti svěří tolik, nakolik jsi schopen fungovat jako správce. Správce je totiž zodpovědný majiteli. Správce si uvědomuje, že život není zajištěn bohatstvím.
Ježíš vypráví v Lukáši 12,13-21: Mějte se na pozoru a střezte se před každou chamtivostí, neboť i když má někdo nadbytek, jeho život není zajištěn tím, co vlastní." Řekl jim podobenství: "Jednomu bohatému člověku přinesla země hojnou úrodu. A on v sobě o tom rozvažoval a říkal: ‚Co budu dělat? Vždyť nemám, kam bych svou úrodu shromáždil.' Řekl: ,Udělám toto: Zbořím své stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí a zásoby. A řeknu své duši: Duše, máš hodně zásob na mnoho let; odpočívej, jez, pij, raduj se.' Bůh mu však řekl: ‚Blázne! Ještě této noci si vyžádají od tebe tvou duši, a čí bude to, co jsi připravil?' Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady, a není bohatý v Bohu. Není otázka, jestli to, co máme, někdo dostane, jediná otázka je kdy a jak. Tento muž trpěl nemocí SVS (Syndrom větších stodol).
Touha vlastnit nebude nikdy plně ukojená. V naší kultuře se totiž mnohem více zaměřujeme na to, co nemáme, než na to, co máme. Když nemáme dost, divíme se proč. Proč se tedy nedivíme, když máme více než dost? Obecně řečeno, čím více peněz člověk nashromáždí, tím více se o ně bojí. Jenže, bez ohledu na to, kolik někdo vydělává, nebude mít pokoj v mysli. Chamtivost je poražena štědrostí. Štědrost je místo, které tě nutí změnit svůj životní styl. Když si totiž vytvoříš návyk dávat pravidelně, procentuálně a příležitostně, posilní to tvé srdce.
Chamtivci si říkají, že si zaslouží všechny ty věci, které se jim na jejich životní cestě naskytly. Jejich mantra je: Je to moje, protože jsem si na to vydělal – a ještě hodně toho přijde navíc. Oddělit chamtivce od jejich věcí, peněz a majetku je těžké. Zasloužili si to. Chamtivost se bojí o bezpečí, bojí se, že už nebude příležitost, a bojí se ztráty. To je tak strašně těžké vidět u sebe. Zatímco vinu a hněv jsme schopni rozpoznat vcelku lehce i u sebe, chamtivci nikdy o sobě netvrdí, že jsou chamtivci. Už to slovo zní tak strašně negativně. Ne, chamtivec není chamtivec. Je pouze opatrný člověk. Je pouze šetřílek. Dává si jen pozor na to, co by mohlo přijít. Bezpečí je přece jen dobrá věc, ne? Jenomže chamtivost docela snadno rozpoznáme u druhých, že? Starý Disneyovský strýček Skrblík by mohl vykládat. Chamtivci jsou lakomci. Nepodělí se. Nedávají. Neradi prohrávají. Mluví vždy tak, jakoby sotva vycházeli s penězi. Jsou tajemní. Nikdy díky nim nezapomeneš, co pro tebe udělali. Nikdy nebudou úplně spokojeni s tím, co mají. Chtějí ovládat ostatní svými penězi (nebo jejich nedostatkem). Kupodivu, vůbec nejde o to, kolik peněz mají. Není to totiž finanční problém, je to srdeční nastavení. Více nebo méně peněz nic nezmění, protože chamtivost pramení ze srdce. Je-li to tvůj problém, tvá rodina mívá pocit, že bojuje o tvou pozornost s tvými věcmi. Někdy mají pocit, že si vážíš věcí víc než jich. Mají pocit, že ti není nic dost dobré. Silou za chamtivostí není nic jiného než starý a obyčejný strach se slovy „Co když…“
Zároveň je cvik na naše srdce v případě chamtivosti pravděpodobně nejjednodušším řešením díky své praktičnosti. Chamtivost porazíš zcela jednoduše: neobyčejnou štědrostí. Chamtivost porazíš tím, že se podělíš. Chamtivost oslabíš svou pravidelnou, procentuální i příležitostnou štědrostí. Pravidelná štědrost znamená, že si ustanovíš návyk dávat své pryč. Může to být finanční návyk, kdy dáváš pravidelně na charitu, do církve nebo na chudé. Může to být ale také návyk praktický, kdy se rozhodneš pravidelně provětrat skříně a rozdat své oblečení. Může to být návyk koupit CD nebo knihu navíc, abys ji někomu podaroval. Může to být návyk dělit se o jídlo a pravidelně někoho na něj zvát. Procentuální štědrost je, když se rozhodneš dávat pravidelnou část svého příjmu pryč do církve, na charitu nebo pro chudé. Mnozí z nás věří v tzv. desátky, kdy dáváme 10% svých příjmů Bohu do církve. Ale upřímně nejde o to, zda je to 10%. Začni klidně se 3% a přidávej je v průběhu let. Důležité ale je, aby sis tento návyk štědrosti vypěstoval. Mimochodem, vůbec se nemusíš zastavit na 10%. Já jsem s tímto principem začal ve 14 letech a dnes dávám spíše okolo 15%, ale víte, kolikrát jsem viděl, jak mi to pomáhá porazit mou sobeckost? Příležitostná štědrost jsou momenty, kdy se rozhodneš dát něco navíc nečekaně mimo své pravidelné a procentuální návyky. Třeba tě zastaví někdo, že má hlad. Koupíš mu jídlo? To jsou momenty, kdy se někde ve světě stane katastrofa a my najednou objevíme, že být štědrým je strašně fajn, protože to čistí naše srdce.
Mohu se tě na něco zeptat? Když jsi teď četl o dávání a štědrosti, cítil jsi ve svém srdci tlak? Tlak, který by se dal shrnout do slov: Už zase mluví o penězích! Pořád ze mě někdo chce tahat peníze! Jsou to MOJE peníze! Pokud ano, je to emoce, která se dostává z tvého srdce na povrch. Je to emoce, které se říká... chamtivost. Tady se začínáme cítit nepohodlně. Víme totiž, že Bible také mluví moc o štědrosti, ale jsou to přece „naše“ peníze, tak si o nich chceme rozhodnout sami. Mnozí křesťané tak žijí ve zvláštním nastavení. Věří, že se o ně Bůh postará ohledně věčného života (odpustí jim hříchy, dostane je do nebe, dá jim spojení se sebou), ale mají problém v praxi věřit, že se o ně postará. Zamyslete se, není to iracionální věřit Bohu ohledně věčnosti, kterou nedokážeme nahmatat, ale odmítáme jeho pozvání být Pánem našich financí? Proč je to tak těžké? Kdyby nás zastavil lupič se slovy: Peníze nebo život!, hned víme, jak se rozhodnout.
Jak to, že víme, co si zvolit, když to po nás chce zloděj, ale ne Bůh?
Dávat peníze, když jsem byl dítě a dospívající, a nic jsem nevydělával, bylo vcelku jednoduché. Dát 5 korun z padesáti nebyl tak velký problém. Dokonce dát padesát z pěti stovek nebyl problém. Tohle dělám od svých raných let dospívání, zhruba od svých čtrnácti let. Ale později jsem zjistil, že je to těžší. Dát totiž 500 korun z pěti tisíců nebo pět tisíc z padesáti tisíců je určitě těžší než dát z mála.
V naší kultuře hrají strachy „co kdyby“ velkou roli. Ale to je právě ten problém. Ze strachu před kolapsem naší osobní ekonomiky se snažíme šetřit nebo investovat, jenže vložit svou důvěru do bohatství je hodně nejisté, protože majetek je dnes tady a zítra fuč. Existuje ještě jiná možnost? Jsem přesvědčen, že ano, pokud investujeme do věčného portfolia, neboli pokud bohatneme v Bohu. Každý křesťan dříve nebo později ve své štědrosti narazí do zdi, kterou je strach. Skutečně věřím, že Bůh je tím, kým říká, že je? Nebo věřím, že tím je, ale v praxi se chci spolehnout na svůj cash. Nakonec, v církvi pozoruji dva druhy dárců: ty, kteří dávají z toho, co zbylo; a ti, kteří žijí z toho, co jim zbude po dávání. Není to ovšem proto, že by byli lakomí, je to o prioritách: tedy o věcech, které mají přednost. Problém je totiž v tom, že pokud dáváš jen z toho, co ti zbude, skoro nikdy nic to není. Pavel napsal, že (2. Korintským 9,6-7) Říkám vám, že kdo skoupě rozsévá, bude skoupě sklízet, ale kdo rozsévá štědře, bude sklízet štědře. Každý ať dává, jak se v srdci rozhodl, ne s lítostí anebo z povinnosti. Vždyť Bůh miluje ochotného dárce. V téhle pasáži, ve které Pavel píše, že úroda je přímo úměrná tomu, jak a kolik jsme zaseli. Pokud zaséváme hodně, sklízíme hodně, pokud málo, máme malou úrodu. Zasévání na první pohled vypadá jako odevzdávání úrody, ale ve skutečnosti je to princip, jak rozmnožit to, co máme. Pavel nabízí myšlenku, že Bůh ti svěří tolik, nakolik jsi schopen fungovat jako správce. Správce je totiž zodpovědný majiteli. Správce si uvědomuje, že život není zajištěn bohatstvím.
Ježíš vypráví v Lukáši 12,13-21: Mějte se na pozoru a střezte se před každou chamtivostí, neboť i když má někdo nadbytek, jeho život není zajištěn tím, co vlastní." Řekl jim podobenství: "Jednomu bohatému člověku přinesla země hojnou úrodu. A on v sobě o tom rozvažoval a říkal: ‚Co budu dělat? Vždyť nemám, kam bych svou úrodu shromáždil.' Řekl: ,Udělám toto: Zbořím své stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí a zásoby. A řeknu své duši: Duše, máš hodně zásob na mnoho let; odpočívej, jez, pij, raduj se.' Bůh mu však řekl: ‚Blázne! Ještě této noci si vyžádají od tebe tvou duši, a čí bude to, co jsi připravil?' Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady, a není bohatý v Bohu. Není otázka, jestli to, co máme, někdo dostane, jediná otázka je kdy a jak. Tento muž trpěl nemocí SVS (Syndrom větších stodol).
Touha vlastnit nebude nikdy plně ukojená. V naší kultuře se totiž mnohem více zaměřujeme na to, co nemáme, než na to, co máme. Když nemáme dost, divíme se proč. Proč se tedy nedivíme, když máme více než dost? Obecně řečeno, čím více peněz člověk nashromáždí, tím více se o ně bojí. Jenže, bez ohledu na to, kolik někdo vydělává, nebude mít pokoj v mysli. Chamtivost je poražena štědrostí. Štědrost je místo, které tě nutí změnit svůj životní styl. Když si totiž vytvoříš návyk dávat pravidelně, procentuálně a příležitostně, posilní to tvé srdce.
pondělí 3. října 2011
Nepřátele srdce - PAUZA - Na každý zlozvyk je tu dobrozvyk
Pro ty z vás, kteří jste tady dnes poprvé, právě jsme uprostřed série blogů, kterou jsme nazvali Nepřátelé srdce, ve které mluvíme o našem druhém srdci, o té neviditelné části našeho já, o které básnici, filozofové a kazatelé neustále mluví. To je srdce, které nelze fyzicky nahmatat, ale bolí někdy víc než to fyzické srdce. Navíc ovšem se v tomto srdci skrývají monstra, která sem tam vylezou a všechny, včetně nás, překvapí. Říkáme si: Páni, odkud se tohle ve mně vzalo? Kde se jen ve mně vzala taková zloba? Kde se jen ve mně vzaly tyhle zraňující slova? Kde se jen ve mně vzaly tyhle chamtivé myšlenky? Byly tam. Celou dobu. Schované, tajemné, neřešené, rostoucí. V našem srdci. Tahle série je o čtyřech emocích, které mají moc nakazit a zničit naše vztahy, náš charakter a naší víru. Tyto emoce jsou: Vina. Hněv. Chamtivost. Žárlivost. Prakticky každý vztahový konflikt, který si kdy zakusil nebo se na něm podílel, se dá vystopovat k jedné z těchto čtyř emocí. Každá z těchto emocí ústí ke vztahu dlužníka a věřitele, což přináší nerovnováhu ve vztahu. Sociální dysfunkce je založena na tom, že mi někdo dluží, že já někomu dlužím. Nepřátele srdce jsou dluhové vztahy.
Pokud máš nějaký srdeční problém, nejlepším lékem je pravidelné cvičení. Srdce je totiž sval, který posiluješ stejně jako kterýkoliv sval: napneš a uvolníš. Pokud ale nejsi hloupý, chápeš, že nemůžeš čekat na to, abys byl zdravý pro to, abys mohl cvičit; naopak. Cvičíš proto, abys byl zdravý. Naše druhé srdce není výjimkou. I u něj potřebuješ trochu cviku. Víte, je to zajímavé. Všude po světě křesťané zpívají písně, ve kterých se modlí: Bože, dej mi čisté a nové srdce. Jenže to zřídkakdy funguje takto jednoduše. Ve většině případů je proces komplikovanější a delší. A bolestivější. A vyžadující větší úsilí. Změněné srdce je výsledkem nových návyků. Jasně, dostali jsme nové srdce, když jsme se rozhodli následovat Krista, ale i toto nové srdce si nese staré jizvy, které vytvořily zlozvyky a vzorce chování, kterých jsme se jen tak lehce nezbavili. Bible mluví o těchto dvou veličinách jako o starém člověku a starém těle. Zatímco starý člověk bylo synonymum pro člověka, který žil bez Boha; staré tělo bylo synonymum pro návyky, zlozvyky a vzorce chování, které jsme si vypěstovali. Starý člověk, řečeno duchovně, zemřel spolu s Kristem právě proto, aby tělo hříchu bylo zbaveno sil a my už hříchu neotročili (Ř 6:6). Zbavování sil ovšem může trvat pomalu, že? Staré zvyky umírají docela těžce. Zlozvyky je ale možno porazit, když si vypěstujeme nové návyky.
No, a tuto neděli, když jsem v Elementu přednášel o třetí emoci (to bude další blog zítra ráno) a vysvětloval jsem výše popsaný princip starého těla (soubor zlozvyků a návyků), které porážíme novými návyky, tak mě napadlo, že je to vlastně strašně jednoduché! Na každý zlozvyk je totiž nějaký dobrozvyk! Pokud jste toto slovo nikdy neslyšeli, já taky ne. Vymyslel jsem ho včera ráno během přednášky v Elementu. Ale je to ono. Dobrozvyky, které se naučíme, jsou právě ony posilující cvičení na zvozvyky našeho srdce. Dobrozvyk na zlozvyk viny je vyznání a restituce. Dobrozvyk na zlozvyk hněvu je odpuštění. A dobrozvyk na chamtivost a žárlivost je... (to se dozvíte v dalších dvou pokračováních).
Pokud máš nějaký srdeční problém, nejlepším lékem je pravidelné cvičení. Srdce je totiž sval, který posiluješ stejně jako kterýkoliv sval: napneš a uvolníš. Pokud ale nejsi hloupý, chápeš, že nemůžeš čekat na to, abys byl zdravý pro to, abys mohl cvičit; naopak. Cvičíš proto, abys byl zdravý. Naše druhé srdce není výjimkou. I u něj potřebuješ trochu cviku. Víte, je to zajímavé. Všude po světě křesťané zpívají písně, ve kterých se modlí: Bože, dej mi čisté a nové srdce. Jenže to zřídkakdy funguje takto jednoduše. Ve většině případů je proces komplikovanější a delší. A bolestivější. A vyžadující větší úsilí. Změněné srdce je výsledkem nových návyků. Jasně, dostali jsme nové srdce, když jsme se rozhodli následovat Krista, ale i toto nové srdce si nese staré jizvy, které vytvořily zlozvyky a vzorce chování, kterých jsme se jen tak lehce nezbavili. Bible mluví o těchto dvou veličinách jako o starém člověku a starém těle. Zatímco starý člověk bylo synonymum pro člověka, který žil bez Boha; staré tělo bylo synonymum pro návyky, zlozvyky a vzorce chování, které jsme si vypěstovali. Starý člověk, řečeno duchovně, zemřel spolu s Kristem právě proto, aby tělo hříchu bylo zbaveno sil a my už hříchu neotročili (Ř 6:6). Zbavování sil ovšem může trvat pomalu, že? Staré zvyky umírají docela těžce. Zlozvyky je ale možno porazit, když si vypěstujeme nové návyky.
No, a tuto neděli, když jsem v Elementu přednášel o třetí emoci (to bude další blog zítra ráno) a vysvětloval jsem výše popsaný princip starého těla (soubor zlozvyků a návyků), které porážíme novými návyky, tak mě napadlo, že je to vlastně strašně jednoduché! Na každý zlozvyk je totiž nějaký dobrozvyk! Pokud jste toto slovo nikdy neslyšeli, já taky ne. Vymyslel jsem ho včera ráno během přednášky v Elementu. Ale je to ono. Dobrozvyky, které se naučíme, jsou právě ony posilující cvičení na zvozvyky našeho srdce. Dobrozvyk na zlozvyk viny je vyznání a restituce. Dobrozvyk na zlozvyk hněvu je odpuštění. A dobrozvyk na chamtivost a žárlivost je... (to se dozvíte v dalších dvou pokračováních).
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)