K oslavě letošního již 7 ročníku Family Festu zde každou neděli zveřejním jednu z dřívějších přednášek Family Festu. Dnes přednáška z roku 2010 na téma Hollywood v Hradci. Nezapomeňte ovšem navštívit FamilyFest 2011 v Elementu, který se již tuto neděli odehrává v kině Centrál od 10:00 v češtině a od 11:45. Více informací na www.element.cx
Já bych dnes rád začal tím, že se podíváme na to, jak trvale milovat. Zamilovat se je totiž jednoduché, milovat už ne tak docela. K zamilování potřebuješ jedinou věc: pulz. Pokud ti v žilách koluje krev, zamilovat se je jednoduché. Zamilovat se můžeš dokonce do zcela nepravděpodobných objektů. Někdy ve dvanácti jsem se zamiloval dokonce do své sestřenice! Pro dlouhodobou lásku ovšem potřebuješ více než jen pulz. Potřebuješ plán. Manželství v naší mysli většinou začíná u nějakého oltáře, buď v kostele nebo třeba v přírodě nebo na úřadě. Jenže ve skutečnosti začíná mnohem dříve, než potkáme člověka, kterému jednoho dne řekneme Ano. Začíná už v naší vlastní rodině, kdy pozorujeme své vlastní rodiče, kteří jsou pro nás (nevědomky) vzory. Pak přichází kultura definována převažující životní filozofii a pop-kulturou. Tedy, knihami, novinami, časopisy, internetem a filmy. Média v nás posilují nebo předělávají obraz naší vlastní rodiny a rozněcují naše sny a touhy, co od vztahu s druhým člověkem čekáme. Pop-kultura, nebo v přeneseném smyslu slova Hollywood, se ovšem zaměřuje především na to, jak se zamilovat, ne jak si ustanovit plán na trvalou lásku. Díky tomu pak bereme manželství jako projekt, který vyjde nebo nevyjde.
Mnoho z našich tužeb je velmi legitimních: máme například finanční touhy, co bychom si chtěli koupit nebo co bychom chtěli zažít; sexuální touhy, v nichž tak často zažíváme nesoulad ve vytoužené četnosti; vztah k naší vlastní rodině, jako třeba, kde budeme trávit svátky; nebo způsoby komunikace, zábavy a trávení společného času. Problém s našimi touhami a sny je v tom, že se až příliš rychle mění na očekávání. Jenže když se změní na očekávání, z lásky se stává kontrakt. Sny mají své opodstatnění, ale očekávání mění láskyplný vztah na vztah dlužníků. Vždyť on je chlap a měl by se o tuhle záležitost postarat. Vždyť ona je manželka, a měla by mi být k dispozici, když to potřebuji. Vždyť
Očekávání se stávají problémem proto, že „já“ jsem v jejich středu: Já očekávám, že ona udělá tohle; já očekávám, že on řekne tamto. Jenomže v manželství jsou dva tyhle „já“, a každý má své, často protichůdné, očekávání. Co se stane, když nám náš manželský partner naše očekávání nechce nebo nemůže splnit? Zažíváme zklamání a volíme jednu z těchto ústupových cest: (1) Vzdáme to. To je nejčastější reakce. Říkáme si, že to nevyšlo, ale třeba to vyjde v příštím vztahu. Tohle manželství se nepovedlo, ale určitě mi příští manžel, příští manželka, mé sny naplní. (2) Vyhrajeme. Druhá taktika se snaží druhého porazit, chceme druhého přesvědčit, aby se naše touhy staly jeho nebo jejími touhami. Silnější vyhrává, slabší žije život tiché frustrace. (3) Ustoupíme. Snažíme se stát tím druhým tím, že chceme přejmout jeho nebo její sny. Jenže já dokážu být velmi dobře já, ale nedokážu být Ditou. Nemusím se povzbuzovat, abych byl sám sebou, to je přirozené. (4) Kompromis. Čtvrtá taktika spočívá v ustanovení pravidel: když já pro tebe udělám tohle, ty pro mě uděláš toto. Když já ti uklidím byt, ty mi budeš sexuálně k dispozici. Když letos pojedeme k našim, příští rok zase k vašim. Na střídačku, na férovku. Kompromis počítá skóre a zabíjí intimitu. Jedeme na dluh.
Co se stane, když se manželství stane vztahem dlužníků? Začneme ignorovat, co pro nás někdo udělá, a všímáme si pouze toho, když pro nás druhý neudělám, co jsme očekávali. Už si neděkujeme za samozřejmosti, ale nadáváme si, když není něco v pořádku: navařeno, uklizeno, opraveno.
Syndrom je tedy nevděčnost za to, co druhý udělal; a zároveň nedostatek služby druhému. Jednoduše vidíme něco, co je třeba udělat, ale nic s tím neuděláme, protože očekáváme, že to udělá náš manželský partner. Vděčnost a službu nahradila kritika a sobeckost. Dlouhotrvající láska však chce konkrétní plán. A chce ho právě proto, že Bůh si tě vybral jako hlavní nástroj lásky pro svého manželského partnera. Jenomže potřebuješ začít tím, že se rozhodneš jednat tak, že ti partner nic nedluží. Jen pak jsi svobodný milovat. To se ti však nemusí líbit. Můžeš se bát, že ten druhý to zneužije a ty budeš jen dávat a dávat. Možná si dokonce myslíš, že jediný důvod, proč ten druhý pro tebe ještě něco dělá je to, že mu to neustále připomínáš. To je však mnohem více rodičovský vztah než manželský. Všichni víme, jak to dopadá, když se k manželovi nebo manželce chováme jako k dítěti.
Mohlo by se zdát, že řešení je tedy vyhovět druhému, v čemkoliv to půjde s nadějí, že to ten druhý jednou ocení. Ale, co když nás to přestane bavit? Co když ten druhý, druhá, ve vztahu za to nestojí? Co uděláme? Opravdová láska dokáže přenést manžele i v těžkých časech konfliktních zájmů. Ty z nás, kteří se považujeme za Kristovy následovníky, nebo alespoň oceňujeme radu Bible, zaujme Ježíšův příkaz, který svým následovníkům jednoho dne řekl (Jan 13,34): Dávám vám nové přikázání, abyste se navzájem milovali, jako já miluji vás. Láska v Ježíšově podobě ale nikdy nebyla jen o slovech. Byla to láska velmi praktická, byla to láska jako sloveso. Láska je vždy sloveso. Jenže, proč je tak těžké ji zažívat oboustranně, tedy lásku dávat a přijímat? Proč máme tolikrát pocit, že taháme za kratší konec, tedy, že dáváme více, než přijímáme? Neměli bychom skutečně žít podle takzvaného zlatého pravidla: „Dělej pro druhého to, co chceš, aby druzí dělali pro tebe?“ Je to logické. Dáváš, protože dostáváš. Když nedostáváš, nedáváš. Očekáváme, dlužíme si.
Ale co když v lásce a manželství nemusíme být sami? Co když doopravdy existuje Stvořitel, který vymyslel také vztah manželské smlouvy, ve které je on sám aktivním účastníkem, jak to ve Starém Zákoně krásně popisuje Šalamoun v knize Kazatel, kde píše, že vztah mezi dvěma lidmi, ve kterém hraje Bůh aktivní úlohu, je jako trojpramenný provázek, který nikdo nepřetrhne? Co když Bůh chce ve tvém manželství hrát aktivní roli? Ne takovou tu, kde s ním počítáme jen pro osobní život, ale roli, kde skutečně v reálném čase ovlivňuje naše manželství. Je to vůbec možné? Není náboženství jen dalším způsobem, jak dostat, co chci? Nekončí to snad v tom, že používáme Bibli ve stylu: Měl bys to udělat, protože to chce Bůh? Ve světle verše, který říká, že máme milovat jako Ježíš, však je tento strach neoprávněný. Ježíš miloval tak, že byl ochoten se vzdát svého postavení a svých práv. V listu Filipským píše Pavel (Filipským 2,5-8): Smýšlejte tak, jak smýšlel Kristus Ježíš: Ačkoli sdílel Boží podstatu, na své rovnosti s ním netrval. Místo toho se vzdal sám sebe: přijal podstatu služebníka, vzal na sebe lidskou podobu. Ocitl se v těle jako člověk, ponížil se a byl poslušný, a to až k smrti - k smrti na kříži! Láska v Ježíšově podání je sloveso, které se projevilo poddáním, ponížením, pokorou.
Slovo ponížení v nás vzbuzuje negativní pocity, bereme to jako formu otroctví. Ale v tom biblickém pojetí je to označení pokory. A pokora, nebo vzájemné poddání, je mocný princip dlouhotrvající lásky. Apoštol Petr to popisuje těmito slovy (1. Petrova 5,5-7): Vy, mladší, se podřizujte starším a všichni se oblékněte pokorou vůči sobě navzájem, vždyť "Bůh se staví proti pyšným, pokorné ale zahrne milostí." Pokořte se tedy pod mocnou Boží ruku, a on vás v pravý čas povýší. Všechnu svou starost svěřte jemu, vždyť jemu na vás záleží. Bůh se protiví pyšným, ale dává milost pokorným.
V jazyku Starého Zákona pokořit se pod Boží ruku znamenalo, že vyjadřuješ svou závislost na Bohu. Petr vlastně říká, abys Bohu řekl, že ho potřebuješ. Jeho milost je síla udělat cokoliv je potřeba v daném okamžiku. Jestliže se pokoříš, on zakročí ve tvůj prospěch. Zahrne tě milostí. Zahrne tě silou. Víte, nemyslím si, že křesťané mají lepší manželství jen proto, že jsou věřící. Naopak, zápasíme se stejnými problémy, se stejnými pokušeními, se stejnou bolestí, se stejnými selháními jako kterýkoliv nevěřící člověk. Ale je tu onen Boží faktor, právě ten, kterému se někdy lidé vysmívají jako berličce, ale v těžkých situacích svého života po něm lapají jako po posledním stéblu naděje.
Pokořit se pod Boží ruku znamená, že uznáváme Boží roli také v našem manželství. Že nedovolujeme svým snům, aby se přetransformovaly na očekávání a dlužní soupis toho, co ten druhý, ta druhá mají udělat. Znamená to, že právě díky své důvěře v Boha neváháme, a jemu svěřujeme své starosti, a on nás v pravý čas povýší. Můžeme však věřit, i když čekání na pravý čas trvá tak dlouho? Víte, jací jsme. V pondělí se pomodlíme za nějaký problém, ve středu začneme být netrpěliví a v pátek se nám hroutí naše důvěra v Boha. Čekat na příhodný čas s Boží přízní je ovšem mnohem lepší než se snažit prosadit své sny svou silou. Když totiž prosazujeme své sny svou silou, jsme v centru našeho manželství, a soustředění na sebe nám vystavuje životní stopku. Pro mnohé z nás je myšlenka vzájemné pokory cizí ve světě tvrdých hollywoodských loktů, kde je manželství projektem, ve kterém láska vyprchá, a my si lehce najdeme jinou. Pokud budeme ovšem my ve středu svého druhého nebo třetího manželství, pak se lehce může stát, že budeme mít stejné výsledky, jako v těch předchozích. Nebylo by snazší mít v naší lásce ještě někoho jiného? Někoho, kdo nám může dát sílu a přízeň, tedy jinými slovy svou milost?
neděle 27. března 2011
středa 23. března 2011
SexEd Otázky a odpovědi: PROČ JE HOMOSEXUALITA HŘÍCHEM?
V těchto dnech se s vámi dívám na několik otázek, které jsem v průběhu série SexEd dostal, a na odpovědi, které jsem poskytl na setkání Element+ ve středu 2.3. Vaše komentáře jsou vítány.
Celá otázka byla trochu delší, tady je celé znění: PROČ EXISTUJE TOLIK HOMOSEXUÁLŮ (AŽ 17%), KDYŽ BŮH STVOŘIL MUŽE A ŽENU JAKO HETEROSEXUÁLY? PROČ JE HOMOSEXUALITA HŘÍCHEM? NĚKTEŘÍ KNĚŽÍ V ANGLIKÁNSKÉ CÍRKVI JSOU HOMOSEXUÁLOVÉ.
Nejprve ohledně počtu homosexuálů. Nikdo neví přesný počet, ale rozhodně se nejedná o 17%. To zní spíše jako přání homosexuální lobby, ale ne jako realita. U nás se například předpokládá, že se jedná o 4% menšinu, ale i sexuologové tvrdí, že opravdu homosexuálních jedinců je méně, možná spíše 2%. Navíc, musíme rozlišovat lidi, kteří jsou sexuálně zmateni, a lidi, kteří jsou opravdu otevřeně homosexuální. Zmatení lidé mohou být ovlivněni kulturou, která se tváří, že homosexualita je naprosto běžná a normální, nebo to mohou být lidé, kteří byli v dětství nebo dospívání zneužiti, což jim přineslo sexuální trápení. Tito lidé se svým zmatkem trápí, ale nejsou to typičtí homosexuálové, u kterých tvrdíme, že mají homosexualitu vrozenou, a to i vzdor faktu, že dodnes její původ nedokážeme přesně popsat. Mimochodem, je to vcelku zajímavý sociologický fenomén vidět kolik pozornosti se dostává velmi malé skupině společnosti, a tato pozornost tuto společnost velmi rozděluje. Například dnes máme lidí, kteří jsou ochotni přijmout nebo odmítnou celou křesťanskou víru pouze na základě toho, jak se církev staví k homosexuálům. Nebo jiný příklad z nedávné doby: podle průzkumu většina českých středoškoláků považuje homosexualitu za úchylku, což homosexuální lobby velmi vyděsilo, a hned začala do škol tlačit příručku s cílem potlačit homofóbií studentů. Přitom by české středoškoláky jen málokdo považoval za zastánce křesťanské morálky, tak odkud to naší mladí ateisté vzali?
Před tím, než odpovím na pár otázek ohledně homosexuality, chci říct, že velmi odlišuji homosexuální tendence nebo pokušení a sexuální chování. Pro mě to jsou zásadní rozdíly, protože tendence či pokušení můžeš mít ohledně mnoha dalších věcí, které nejsou obecně přijímány: například pedofilie nebo kleptomanie. Nikdo v naší zemi netvrdí, že protože ses narodil s pedofilním pokušením, měla by ti dát svoboda sexuálně zneužívat děti, nebo pokud ses narodil s doslova chorobnou touhou krást, měly by ti to být umožněno jen proto, že ses tak narodil. Ale tutéž argumentaci používáme u homosexuality: nemůžeš za to, že ses tak narodil, a proto je to přirozené a normální. Někteří jdou dokonce tak daleko, že hledají v přírodě zvířata s homosexuálním jednáním, aby pomoci evoluční teorie dokázali, že je to přirozené. Ano, najdeme taková zvířata, ale stejně tak najdeme v přírodě druhy, kdy po oplodnění samička sežere samečka. Vzato do důsledku, pak bychom měli schvalovat kanibalismus! Vrozené dispozice totiž ještě neomlouvají jakékoliv jednání.
Z křesťanského hlediska je totiž rozdíl mezi tendencí a skutkem. Proto tvrdím, že být homosexuál nebo se jim cítit hříchem není, ale homosexuální jednání hříchem je. Mezi homosexuálním jednáním a jiným typem sexuálního hříchu není rozdíl, rozhodně nevěrný heterosexuál není o nic méně hříšný člověk než praktikující homosexuál. Proto bych nikoho neodsuzoval proto, že má homosexuální pokušení. Pro mě je to stejné, jako když máš tendence být nevěrný, a omlouváš to genetikou, dispozicemi apod. Pokušení hřích není, ale dokonaný skutek hříchem je. Proto, pokud je někdo homosexuál, který ale třeba žije v celibátu, potřebuje naší podporu stejně jako pedofil, který žije v celibátu. Nebo třeba mladá vdova, která má silnou sexuální potřebu, ale nemá muže. Svou situaci nezpůsobila, a je pro nás normální, že takové ženě pomůžeme zvládat svůj život a pokušení, a že to, že je (třeba dočasně) sama, není licence k nevázanému sexuálnímu jednání. Z toho pohledu je to s homosexuály v (nedobrovolném) celibátu stejné.
Na to ovšem můžeš říct, že je to nespravedlivé. Máš pravdu. Být křesťanem s homosexuální tenzí není ani spravedlivé ani jednoduché. Samozřejmě, je tu celá otázka toho, zda je možné se z homosexuality „vyléčit“. Programy pro předělávku na heterosexuály jsou kupodivu z 50-60% úspěšné, což pokud bychom hodnotili nemoc, by byla skvělá čísla, ale homosexuální lobby to ironicky považuje za důkaz, že tyto programy nefungují. Na druhou stranu, na této straně věčnosti je máloco spravedlivé: co třeba to, že se někdo narodí v chudé zemi v chudých podmínkách? Nebo třeba s nějakým postižením? Z křesťanského pohledu je tento svět zkažený následkem hříchu, proto se nespravedlnosti dějí. Co když se tedy někdo narodí s vrozenou dispozicí k nějakému nemorálnímu jednání? Pedofilie může sloužit jako dobrý příklad. Vždyť ne vždy a všude byla považována za něco špatného: ve starém Řecku měli bohatí muži malé chlapce k homosexuálnímu pedofilnímu styku. Co tento zvyk změnilo? Mimo jiné křesťanství s ideou posvátnosti života a ochrany dětí. A mimochodem, po dosažení cílů homosexuálního lobby je tu dnes tendence omlouvat i tu pedofilii.
Co je to ale homosexuální lobby a jak funguje? V roce 1988 se ve Warrentonu ve Virginii sešlo 175 vedoucích z různých oblastí kultury a života, aby vytvořili plán, který by je měl dostat do mainstreamu kultury. V té době byla totiž gay komunita naprosto zdrcena šířením HIV, což bylo obecně chápáno jako nemoc homosexuálů. Jejich strategie však byla působit na pět oblastí sociálních vlivů: vládu, vzdělání, organizované náboženství, média, a pracoviště. Cílem bylo ukázat, že HIV je nemocí heterosexuálů stejně jako homosexuálů, že homosexuální páry jsou stejné jako heterosexuální, a že jsou gayové utlačování neprávem, protože ve skutečnosti jsou strašně fajn lidi.
Všimněte si, jakých výsledků dosáhla. Například, kdykoliv dnes vidíte homosexuála ve filmu nebo TV, je to velmi tolerantní a nekonfliktní člověk, se kterým je zábava. Není pak divu, že se dnes v diskuzi o adopci dětí říká, že než, aby dítě vyrůstalo v ústavu, je lepší, aby dítě vyrůstalo v nekonfliktním homosexuálním svazku než ve špatné, agresivní a konfliktní heterosexuální rodině. Jako by všichni homosexuálové byli takoví! A jakoby většina heterosexuálních svazků byla problémová. Ve skutečnosti je to přejatý obraz soudobé kultury. Mezi homosexuály máte stejně tolik konfliktů jako mezi heterosexuály, máte dokonce i rozvody registrovaných partnerství, a podle statistik jsou homosexuálové žárlivější a promiskuitnější než jejich heterosexuální kolegové. Přesto většina z nás věří opaku díky tlaku kultury.
Abychom tedy shrnuli, proč věříme, že homosexuální chování je hřích: Protože to spadá do kategorie sexuálních hříchů, a je to následkem celkového hříchu lidí: lidé si chtěli žít, jak sami uznají za vhodné, což jim Bůh dovolil, ale což také přineslo různé následky, včetně nepřirozených sexuálních aktivit a následků z nich vyplývající. Tak o tom alespoň píše Pavel v listu Římanům 1:19-27.
To, že některé církve začaly umožňovat praktikujícím homosexuálům výkon kněžské služby, tak svědčí o jejich úpadku, kdy se funkce dávají spíše v politické rovině. Co přijde příště? Pedofilní kněží? Nevěrní kněží? Polygamní kněží? To všechno tady už v různých obdobách je, ale je to považováno za nesprávné. Bylo by tedy pokrytecké říct cokoliv jiného ohledně homosexuálního jednání, když ho Bible řadí ke stejné skupině hříchů.
A říkám to se zlomeným srdcem pro ty, kteří jsou zmateni a trápí je jejich vlastní sexualita. Jenže, sex není bůh, není základní lidskou potřebou a být sexy není jen o těle. Protože být sexy, znamená, že jsme sexy uvnitř.
Celá otázka byla trochu delší, tady je celé znění: PROČ EXISTUJE TOLIK HOMOSEXUÁLŮ (AŽ 17%), KDYŽ BŮH STVOŘIL MUŽE A ŽENU JAKO HETEROSEXUÁLY? PROČ JE HOMOSEXUALITA HŘÍCHEM? NĚKTEŘÍ KNĚŽÍ V ANGLIKÁNSKÉ CÍRKVI JSOU HOMOSEXUÁLOVÉ.
Nejprve ohledně počtu homosexuálů. Nikdo neví přesný počet, ale rozhodně se nejedná o 17%. To zní spíše jako přání homosexuální lobby, ale ne jako realita. U nás se například předpokládá, že se jedná o 4% menšinu, ale i sexuologové tvrdí, že opravdu homosexuálních jedinců je méně, možná spíše 2%. Navíc, musíme rozlišovat lidi, kteří jsou sexuálně zmateni, a lidi, kteří jsou opravdu otevřeně homosexuální. Zmatení lidé mohou být ovlivněni kulturou, která se tváří, že homosexualita je naprosto běžná a normální, nebo to mohou být lidé, kteří byli v dětství nebo dospívání zneužiti, což jim přineslo sexuální trápení. Tito lidé se svým zmatkem trápí, ale nejsou to typičtí homosexuálové, u kterých tvrdíme, že mají homosexualitu vrozenou, a to i vzdor faktu, že dodnes její původ nedokážeme přesně popsat. Mimochodem, je to vcelku zajímavý sociologický fenomén vidět kolik pozornosti se dostává velmi malé skupině společnosti, a tato pozornost tuto společnost velmi rozděluje. Například dnes máme lidí, kteří jsou ochotni přijmout nebo odmítnou celou křesťanskou víru pouze na základě toho, jak se církev staví k homosexuálům. Nebo jiný příklad z nedávné doby: podle průzkumu většina českých středoškoláků považuje homosexualitu za úchylku, což homosexuální lobby velmi vyděsilo, a hned začala do škol tlačit příručku s cílem potlačit homofóbií studentů. Přitom by české středoškoláky jen málokdo považoval za zastánce křesťanské morálky, tak odkud to naší mladí ateisté vzali?
Před tím, než odpovím na pár otázek ohledně homosexuality, chci říct, že velmi odlišuji homosexuální tendence nebo pokušení a sexuální chování. Pro mě to jsou zásadní rozdíly, protože tendence či pokušení můžeš mít ohledně mnoha dalších věcí, které nejsou obecně přijímány: například pedofilie nebo kleptomanie. Nikdo v naší zemi netvrdí, že protože ses narodil s pedofilním pokušením, měla by ti dát svoboda sexuálně zneužívat děti, nebo pokud ses narodil s doslova chorobnou touhou krást, měly by ti to být umožněno jen proto, že ses tak narodil. Ale tutéž argumentaci používáme u homosexuality: nemůžeš za to, že ses tak narodil, a proto je to přirozené a normální. Někteří jdou dokonce tak daleko, že hledají v přírodě zvířata s homosexuálním jednáním, aby pomoci evoluční teorie dokázali, že je to přirozené. Ano, najdeme taková zvířata, ale stejně tak najdeme v přírodě druhy, kdy po oplodnění samička sežere samečka. Vzato do důsledku, pak bychom měli schvalovat kanibalismus! Vrozené dispozice totiž ještě neomlouvají jakékoliv jednání.
Z křesťanského hlediska je totiž rozdíl mezi tendencí a skutkem. Proto tvrdím, že být homosexuál nebo se jim cítit hříchem není, ale homosexuální jednání hříchem je. Mezi homosexuálním jednáním a jiným typem sexuálního hříchu není rozdíl, rozhodně nevěrný heterosexuál není o nic méně hříšný člověk než praktikující homosexuál. Proto bych nikoho neodsuzoval proto, že má homosexuální pokušení. Pro mě je to stejné, jako když máš tendence být nevěrný, a omlouváš to genetikou, dispozicemi apod. Pokušení hřích není, ale dokonaný skutek hříchem je. Proto, pokud je někdo homosexuál, který ale třeba žije v celibátu, potřebuje naší podporu stejně jako pedofil, který žije v celibátu. Nebo třeba mladá vdova, která má silnou sexuální potřebu, ale nemá muže. Svou situaci nezpůsobila, a je pro nás normální, že takové ženě pomůžeme zvládat svůj život a pokušení, a že to, že je (třeba dočasně) sama, není licence k nevázanému sexuálnímu jednání. Z toho pohledu je to s homosexuály v (nedobrovolném) celibátu stejné.
Na to ovšem můžeš říct, že je to nespravedlivé. Máš pravdu. Být křesťanem s homosexuální tenzí není ani spravedlivé ani jednoduché. Samozřejmě, je tu celá otázka toho, zda je možné se z homosexuality „vyléčit“. Programy pro předělávku na heterosexuály jsou kupodivu z 50-60% úspěšné, což pokud bychom hodnotili nemoc, by byla skvělá čísla, ale homosexuální lobby to ironicky považuje za důkaz, že tyto programy nefungují. Na druhou stranu, na této straně věčnosti je máloco spravedlivé: co třeba to, že se někdo narodí v chudé zemi v chudých podmínkách? Nebo třeba s nějakým postižením? Z křesťanského pohledu je tento svět zkažený následkem hříchu, proto se nespravedlnosti dějí. Co když se tedy někdo narodí s vrozenou dispozicí k nějakému nemorálnímu jednání? Pedofilie může sloužit jako dobrý příklad. Vždyť ne vždy a všude byla považována za něco špatného: ve starém Řecku měli bohatí muži malé chlapce k homosexuálnímu pedofilnímu styku. Co tento zvyk změnilo? Mimo jiné křesťanství s ideou posvátnosti života a ochrany dětí. A mimochodem, po dosažení cílů homosexuálního lobby je tu dnes tendence omlouvat i tu pedofilii.
Co je to ale homosexuální lobby a jak funguje? V roce 1988 se ve Warrentonu ve Virginii sešlo 175 vedoucích z různých oblastí kultury a života, aby vytvořili plán, který by je měl dostat do mainstreamu kultury. V té době byla totiž gay komunita naprosto zdrcena šířením HIV, což bylo obecně chápáno jako nemoc homosexuálů. Jejich strategie však byla působit na pět oblastí sociálních vlivů: vládu, vzdělání, organizované náboženství, média, a pracoviště. Cílem bylo ukázat, že HIV je nemocí heterosexuálů stejně jako homosexuálů, že homosexuální páry jsou stejné jako heterosexuální, a že jsou gayové utlačování neprávem, protože ve skutečnosti jsou strašně fajn lidi.
Všimněte si, jakých výsledků dosáhla. Například, kdykoliv dnes vidíte homosexuála ve filmu nebo TV, je to velmi tolerantní a nekonfliktní člověk, se kterým je zábava. Není pak divu, že se dnes v diskuzi o adopci dětí říká, že než, aby dítě vyrůstalo v ústavu, je lepší, aby dítě vyrůstalo v nekonfliktním homosexuálním svazku než ve špatné, agresivní a konfliktní heterosexuální rodině. Jako by všichni homosexuálové byli takoví! A jakoby většina heterosexuálních svazků byla problémová. Ve skutečnosti je to přejatý obraz soudobé kultury. Mezi homosexuály máte stejně tolik konfliktů jako mezi heterosexuály, máte dokonce i rozvody registrovaných partnerství, a podle statistik jsou homosexuálové žárlivější a promiskuitnější než jejich heterosexuální kolegové. Přesto většina z nás věří opaku díky tlaku kultury.
Abychom tedy shrnuli, proč věříme, že homosexuální chování je hřích: Protože to spadá do kategorie sexuálních hříchů, a je to následkem celkového hříchu lidí: lidé si chtěli žít, jak sami uznají za vhodné, což jim Bůh dovolil, ale což také přineslo různé následky, včetně nepřirozených sexuálních aktivit a následků z nich vyplývající. Tak o tom alespoň píše Pavel v listu Římanům 1:19-27.
To, že některé církve začaly umožňovat praktikujícím homosexuálům výkon kněžské služby, tak svědčí o jejich úpadku, kdy se funkce dávají spíše v politické rovině. Co přijde příště? Pedofilní kněží? Nevěrní kněží? Polygamní kněží? To všechno tady už v různých obdobách je, ale je to považováno za nesprávné. Bylo by tedy pokrytecké říct cokoliv jiného ohledně homosexuálního jednání, když ho Bible řadí ke stejné skupině hříchů.
A říkám to se zlomeným srdcem pro ty, kteří jsou zmateni a trápí je jejich vlastní sexualita. Jenže, sex není bůh, není základní lidskou potřebou a být sexy není jen o těle. Protože být sexy, znamená, že jsme sexy uvnitř.
úterý 22. března 2011
SexEd Otázky a odpovědi: MŮŽE SE VĚŘÍCÍ ROZVEDENÁ ŽENA ZNOVU VDÁT?
V těchto dnech se s vámi dívám na několik otázek, které jsem v průběhu série SexEd dostal, a na odpovědi, které jsem poskytl na setkání Element+ ve středu 2.3. Vaše komentáře jsou vítány.
Celá otázka byla trochu delší, tady je celé znění: JE MUŽ A ŽENA, JSOU NEVĚŘÍCÍ. ŽENA UVĚŘÍ, JEJÍ MUŽ NE, ONA TO NĚJAKOU DOBU SE SVÝM NEVĚŘÍCÍM MUŽEM VYDRŽÍ, ALE ČASEM SE JEJÍ MUŽ CHOVÁ TAK, ŽE VĚŘÍCÍ PODÁ ŽÁDOST O ROZVOD, ROZVEDOU SE. KDYŽ SE TITO LIDÉ VYROVNAJÍ, MŮŽE SE TATO VĚŘÍCÍ ROZVEDENÁ ŽENA MODLIT A MYSLET SI, ŽE BY SE ZNOVU MOHLA VDÁT ZA MUŽE, KTERÝ JE VĚŘÍCÍ A MILUJE JI? JE TO MOŽNÉ? NENÍ TO PROTI BOHU? NENÍ TO ZAKÁZÁNO? (NĚKTEŘÍ KŘESŤANÉ TVRDÍ, ŽE TAKOVÁ ŽENA SE JIŽ VDÁT NESMÍ).
Otázka rozvodů je mnohem širší, než je naše diskuze o sexu, nicméně ze striktně biblického hlediska jsou nejméně dva případy, kdy je možné se rozvést s tím, že rozvedený křesťan je naprosto volný k novému sňatku.
Prvním případem je, pokud je mu jeho manžel/ka nevěrný. Ježíš tvrdí: Matouš 5:32 Já vám však říkám, že každý, kdo zapudí svou manželku (kromě případu smilstva), přivádí ji k cizoložství; a každý, kdo si zapuzenou vezme, cizoloží.
Druhý případ je, pokud nevěřící manžel/ka chce odejít od věřícího partnera. Pavel tvrdí: 1. Korintským 7:12-15 Ostatním říkám já, nikoli Pán: Má-li některý bratr nevěřící manželku a ta je ochotná s ním zůstat, ať ji neopouští. Stejně tak, má-li některá žena nevěřícího manžela a ten je ochoten s ní zůstat, ať ho neopouští. Nevěřící manžel je totiž posvěcen svou ženou; stejně tak nevěřící manželka je posvěcena svým věřícím manželem. Jinak by totiž vaše děti byly nečisté, jsou ale přece svaté. Pokud však nevěřící chce odejít, ať odejde. Bratr ani sestra nejsou v takových případech vázáni. Bůh vás povolal k pokoji.
Každý případ je samozřejmě jiný a zaslouží si individuální posouzení, pokud je ovšem situace taková, jaká je popsána v otázce, žena je svobodná a může se znovu vdát bez problémů.
Celá otázka byla trochu delší, tady je celé znění: JE MUŽ A ŽENA, JSOU NEVĚŘÍCÍ. ŽENA UVĚŘÍ, JEJÍ MUŽ NE, ONA TO NĚJAKOU DOBU SE SVÝM NEVĚŘÍCÍM MUŽEM VYDRŽÍ, ALE ČASEM SE JEJÍ MUŽ CHOVÁ TAK, ŽE VĚŘÍCÍ PODÁ ŽÁDOST O ROZVOD, ROZVEDOU SE. KDYŽ SE TITO LIDÉ VYROVNAJÍ, MŮŽE SE TATO VĚŘÍCÍ ROZVEDENÁ ŽENA MODLIT A MYSLET SI, ŽE BY SE ZNOVU MOHLA VDÁT ZA MUŽE, KTERÝ JE VĚŘÍCÍ A MILUJE JI? JE TO MOŽNÉ? NENÍ TO PROTI BOHU? NENÍ TO ZAKÁZÁNO? (NĚKTEŘÍ KŘESŤANÉ TVRDÍ, ŽE TAKOVÁ ŽENA SE JIŽ VDÁT NESMÍ).
Otázka rozvodů je mnohem širší, než je naše diskuze o sexu, nicméně ze striktně biblického hlediska jsou nejméně dva případy, kdy je možné se rozvést s tím, že rozvedený křesťan je naprosto volný k novému sňatku.
Prvním případem je, pokud je mu jeho manžel/ka nevěrný. Ježíš tvrdí: Matouš 5:32 Já vám však říkám, že každý, kdo zapudí svou manželku (kromě případu smilstva), přivádí ji k cizoložství; a každý, kdo si zapuzenou vezme, cizoloží.
Druhý případ je, pokud nevěřící manžel/ka chce odejít od věřícího partnera. Pavel tvrdí: 1. Korintským 7:12-15 Ostatním říkám já, nikoli Pán: Má-li některý bratr nevěřící manželku a ta je ochotná s ním zůstat, ať ji neopouští. Stejně tak, má-li některá žena nevěřícího manžela a ten je ochoten s ní zůstat, ať ho neopouští. Nevěřící manžel je totiž posvěcen svou ženou; stejně tak nevěřící manželka je posvěcena svým věřícím manželem. Jinak by totiž vaše děti byly nečisté, jsou ale přece svaté. Pokud však nevěřící chce odejít, ať odejde. Bratr ani sestra nejsou v takových případech vázáni. Bůh vás povolal k pokoji.
Každý případ je samozřejmě jiný a zaslouží si individuální posouzení, pokud je ovšem situace taková, jaká je popsána v otázce, žena je svobodná a může se znovu vdát bez problémů.
pondělí 21. března 2011
SexEd Otázky a odpovědi: POKUD JEDEN Z MANŽELŮ ONEMOCNÍ A SEX MÍT NEMŮŽE, DRUHÝ PO ČASE ZJISTÍ, ŽE MU SEX CHYBÍ. JAK SI TO VYNAHRADIT?
V těchto dnech se s vámi dívám na několik otázek, které jsem v průběhu série SexEd dostal, a na odpovědi, které jsem poskytl na setkání Element+ ve středu 2.3. Vaše komentáře jsou vítány.
Řekněme si to na rovinu. Nejvyšší hodnotou křesťanské sexuální etiky je věrnost. Je to mimo jiné také proto, že je symbolem vztahu Boha a lidí, Krista a církve. K uvedené otázce se dá říct tolik, že každý případ a každé onemocnění je jiné. V některých případech se dá řešit nemožnost sexu například nekoitálními praktikami, ať už ruční prací nebo orálním sexem, v případě, kdy to není možné vůbec, je asi nutné si položit otázku jinak: Kdybych byl já nemocný, líbilo by se mi, že je můj partner mě nevěrný? Myslím si, že i když se tváříme chápavě v případě, že nám nic není, v tom případě bychom asi byli hodně zranění. Neslibujeme snad u svatebního oltáře věrnost a lásku v časech dobrých i zlých. Není snad právě toto vydání se to, po čem tolik v našem sexuálním spojení a v manželství toužíme?
Řekněme si to na rovinu. Nejvyšší hodnotou křesťanské sexuální etiky je věrnost. Je to mimo jiné také proto, že je symbolem vztahu Boha a lidí, Krista a církve. K uvedené otázce se dá říct tolik, že každý případ a každé onemocnění je jiné. V některých případech se dá řešit nemožnost sexu například nekoitálními praktikami, ať už ruční prací nebo orálním sexem, v případě, kdy to není možné vůbec, je asi nutné si položit otázku jinak: Kdybych byl já nemocný, líbilo by se mi, že je můj partner mě nevěrný? Myslím si, že i když se tváříme chápavě v případě, že nám nic není, v tom případě bychom asi byli hodně zranění. Neslibujeme snad u svatebního oltáře věrnost a lásku v časech dobrých i zlých. Není snad právě toto vydání se to, po čem tolik v našem sexuálním spojení a v manželství toužíme?
sobota 19. března 2011
Family Fest archives: Budování plotů
K oslavě letošního již 7 ročníku Family Festu zde každou neděli zveřejním jednu z dřívějších přednášek Family Festu. Dnes přednáška z roku 2009 na téma Budování plotů. Nezapomeňte ovšem navštívit FamilyFest 2011 v Elementu, který se již tuto neděli odehrává v kině Centrál od 10:00 v češtině a od 11:45. Více informací na www.element.cx
Základní premisa našeho každoročního FamilyFestu je fakt, že zdravé a zralé manželství nepadá z nebe, ani se s ním lidé nerodí, ale vztah se stává zralým a zdravým proto, že své manželství zdravým způsobem budují. To je důvod, proč připravujeme témata právě na téma naší aktivity. Ale také si uvědomujeme, že mnozí z vás jste (zatím) svobodní lidé, nicméně, mnoho z probíraných principů se vztahuje také do jiných oblastí našich vztahů: sourozeneckých, přátelských, rodičovských či snoubeneckých. A na jeden takový obecný princip se podíváme právě dnes, kdy mluvíme o budování plotu ve vztazích okolo nás. Téma je to důležité, protože mluví o tom, jaký odstup si vytváříme vůči jiným lidem: zcela jistě k různým lidem budeme mít různé stupně odstupu: některé lidi chceme schovat za hodně tlustou zeď, jiné raději za ostnatý drát, ale jiným lidem bychom chtěli nechat co možná největší průchoďák: třeba ve formě branky v plotě, jak to měli kdysi u nás nějací sousedi, kteří byli pokrevní příbuzní.
Kdybych se vás zeptal, co je nejdůležitější vlastnost v manželství, možná byste řekli různé věci od přátelství po peníze. Nicméně, většina lidí se shodne, že hlavním faktorem manželství je láska (a to dokonce i když se neshodneme na její definici). Vždyť v rozpadajícím se vztahu lidi říkají: Už se nemilujeme. A láska je zcela jistě velmi důležitá veličina. Láska drží manželství dohromady díky vzájemné péči, potřebě společného života, a společným hodnotám, které nám pomáhají vybudovat něco lepšího, než bychom to dokázali sami díky společnému překonání sobectví, nezralost a zranění. Ale manželství potřebuje více než jen lásku. Potřebuje nejméně ještě další dvě vlastnosti: svobodu a zodpovědnost.
Když mohou spolu dva lidé svobodně nesouhlasit, mají také svobodu milovat. Pokud svobodní nejsou, žijí ve strachu a jejich láska umírá, přesně jak píše apoštol Jan (1 J 4,18): V lásce není strach, ale dokonalá láska strach zahání. A když dva lidé společně přijmout zodpovědnost za to, aby dělali, co bude pro jejich manželství nejlepší, může jejich láska růst. Obě dvě vlastnosti jsou nezbytné dohromady: svoboda neznamená anarchii a falešnou volnost, svoboda se zodpovědností vytváří prostředí pro růst lásky. A rovnováha mezi svobodou a zodpovědností definuje vztahové hranice.
V manželství je totiž obvyklý problém spočívající v nevyváženosti vztahu. Když se bavím s lidmi, kteří řeší různé potíže, obvyklý scénář je takový, že jeden z páru má pocit, že se rozdává, že se vždy první omlouvá, že do vztahu více investuje, že ho ten druhý trochu zneužívá, dělá zkrátka, co může. Ale výsledek je bolest nesouladu. Chybí jasně stanovené hranice, které by určily ne to, co by druhý měl dělat či nedělat, ale jak my budeme zvládat své emoce, chování a postoje. Mít ustanovené hranice především určí naše vlastní reakce. Pokud je nemáme, pak skoro vždy přehazujeme zodpovědnost a vinu na někoho jiného. Děláme to tak už od zahrady Eden (já ne, to žena, to had).
Ve své základní podstatě jsou hranice vymezením vlastnictví: oddělují zahrady, osobní prostor, státy, ale také vztahy. Když vím, kde jsou mé hranice, pak také vím, kdo je vlastníkem toho, co je vevnitř. Chybí-li hranice, pak máme tendenci obviňovat jiné za to, co je naší zodpovědností; a sebe za něco, co by měl dělat někdo jiný. To platí v jakémkoliv vztahu, a v manželství dvojnásob. Díky hranicím víme, kdo je za co zodpovědný a víme, kde jsou hranice naší svobody. Když totiž ve vztahu není svoboda, vždy tam přijde nějaká forma otroctví, a když budeme v otrockém vztahu, je pouze otázka času, než vypukne nějaká vzpoura. Zároveň, kde není zodpovědnost, žijeme v jistém druhu poddanství.
Krásně to jde vidět na řešení konfliktních situací. Každý z nás se naučil řešit konflikty jinak, a to podle své nátury; podle vzorů, které jsme zažili ve své rodině; a podle toho, co nás naučili jiní (přátelé, knihy, popkultura). Jenomže v konfliktech jsme s někým jiným, který má jinou zažitou rovnici řešení konfliktu, což samotný konflikt někdy ještě nesmyslně prohlubuje. Proto nám trvalo s Ditou léta, než jsme se naučili řešit konflikty kreativně: já si chtěl všechno hned vyříkat, Dita naopak chtěla mít ode mě klid, aby se mohla s konfliktem dusit sama. Jenomže, čím více ona byla ticho, tím více jsem to já chtěl řešit. A čím více jsem já tlačil, tím více byla Dita odtažitá. Nakonec vždycky vybuchla a pak už jsme se nehádali kvůli původnímu sporu, ale kvůli samotné technice hádky. Naše slova byly plné slov: Ty. Ty jsi udělal to, nebo neudělal ono; ty jsi řekl, tvářil se, neřekl, netvářil se. Prostě jsme přebírali zodpovědnost za druhého, kde jsme neměli, a zároveň se vzájemně neustále obviňovali. Dita se musela naučit klidně říct: Teď mě nech, já jsem se musel naučit, že není moje zodpovědnost řešit její pocity. Museli jsme se zkrátka naučit žít v rovnováze svobody a zodpovědnosti.
Jak mohou hranice vypadat? Mohou obsahovat slova (ne, tohle neudělám. Tohle se mi líbí nebo nelíbí.), důsledky (zákon setby a žně: odejít sama, když je partner neustále pozdě, zavěšení sluchátka při urážlivém rozhovoru, odmítnutí žehlit něčí problémy), citový odstup (důvěra není automatická: dokud to nevyřešíme, nebudu blízko, mám tě ráda, ale nevěřím ti – pozor ale na čisté postoje), fyzický odstup (vzdálení se z místa hádky, odstěhovat se a léčit závislost, odejít fyzicky z vlivu a chránit sebe a třeba své děti), třetí strana (zapojení poradce nebo podpůrnou skupinu), čas (ustanovení si dopředu, kolik času řešení dáme).
Celý koncept hranic vychází ze dvou biblických veršů, které shrnují téma svobody a zodpovědnosti: Galatským 5,1: V této svobodě, do níž nás Kristus vysvobodil, pevně stůjte; nenechte se znovu zapřáhnout do otrockého jha. Jinými slovy, Bůh si nade vše cení svobody, ke které nás Kristus vysvobozuje. Na mnoha místech také autoři Bible píší, aby se ovšem tato svoboda nestala výmluvou pro anarchii nebo konání zla. Naopak, jsme volání k zodpovědnému životu. Každý z nás je totiž zodpovědný za svůj život, za své srdce, za své postoje, za svá slova, za své chování. Jsme zodpovědní jeden druhému, nejsme odpovědní jeden za druhého. Podívejte se, co o tom píše Pavel v Galatským (6,2 a 5): Neste břemena jedni druhých a tak naplňte Kristův zákon. (…) Každý musí nést svůj vlastní náklad.
Slovo břemeno označuje něco jako velký balvan, jako je třeba velká finanční, zdravotní nebo emocionální krize. Manželé se vzájemně podporují, když jeden z nich nese velké břemeno. Ale zároveň je tu onen verš o vlastním nákladu, který si můžeme představit jako každodenní zodpovědnost člověka, jeho pocity, postoje, hodnoty a zvládání všedních těžkostí života. V tom si sice manželé také mohou pomáhat, ale v konečném důsledku je za ně zodpovědný každý sám. Takže třeba v konfliktu jsem sice musel vzít zodpovědnost za svá slova a chování, ale nemohu nařídit manželce, jak se má cítit. Se svými pocity se musí vypořádat sama. Když si ustanovíme hranice, pak také víme, že nad některými věcmi nemáme moc: musíme totiž respektovat svobodu druhého, my ho totiž nevlastníme. Při hranicích také dokážeme říct a vyslechnout ne, což z nás nedělá méně přitažlivé, naopak. Když budeme totiž na všechno říkat ano, a nikdy si nebudeme stát za svým, pak naše autorita klesá a lidé k nám ztrácejí respekt. Díky hranicím se ukáže naše vnitřní motivace, zda děláme věci proto, že musíme, nebo proto, že doopravdy chceme.
Celkově se tedy dá říct, že koncept lásky kombinovaný se svobodou a zodpovědností vytváří prostor pro společný růst manželství ke zralosti a atraktivitě. Postavení hranic nám v růstu pomáhá. Jak ale s hranicemi začít? Co máme udělat, aby to fungovalo? Začátek ustanovování hranic je paradoxní, protože není o druhých, ale o nás.
Hranice vůči druhým začínáme ustanovovat tím, že začínáme u sebe. Jednota v manželství vyžaduje dva hotové lidi. O tom jsme trochu mluvili minulý týden, ale pokud nejsme schopni žít zrale a zodpovědně sami, nebudeme toho schopni ani ve vztahu s někým jiným. Manželství není prostor pro to, abychom se hotovými lidmi stali, pokud jimi nejsme. Začínat u sebe také znamená, že si chráníme své srdce a dáváme si pozor na to, abychom měli správné postoje: například abychom nepoužívali hranice k potrestání, pomstě a manipulaci. Aby se dva mohli stát v jednotě jedním, musí být vskutku dospělými lidmi, kteří milují, kteří si cení vlastní svobody i svobody jiných, a kteří jsou schopní zodpovědnosti. Samostatnost a soudržnost jdou ruku v ruce. Jste-li příliš samostatní, nemáte vztah, protože jste se oddělili. Nejste-li samostatní vůbec, také nemáte vztah, protože se už na něm nepodílejí dva lidé.
Jako druhou věc musíme při ustanovování hranic definovat své vzájemné hodnoty. Protože pokud se neshodneme na hodnotách, je velmi těžké, abychom si ustanovili vzájemné hranice. Hodnoty jsou principy, podle kterých řídíme svůj život. Jsou jako skelet, na kterém drží dům. Jsou to oblasti, kterých si opravdu vážíme. Tyto hodnoty mohou být vyřčené nebo nevyřčené, nicméně častým problémem ve vztazích je vzájemná neshoda podle jakých hodnot vztah řídíme. Jak naše manželství určuje láska k Bohu nebo chybějící láska k Bohu u partnera? Jakým jazykem lásky mluvíme se svým partnerem? Dokážeme být upřímní a je na nás a naší věrnost spolehnutí? Jakou roli hraje odpuštění a jak ho praktikujeme? Kdo se omlouvá a kdo omluvu přijímá? Nebo třeba jakou roli mají v manželství naši rodiče?
Hranice ovšem nejsou určeny k tomu, abychom změnili svého partnera. Nikdo nedokáže změnit druhého člověka, jen Bůh. Stanovování hranic pomáhá nám vzít svůj život do svých rukou a růst ke zralosti. Jenže, co dělat, když náš partner celý koncept hranic odmítá? Když se našim pokusům ustanovit hranice vysmívá, nebo nás přímo vydírá? To není vůbec jednoduché. Hranice totiž funguji nejlépe, když lidé omezují svou osobní svobodu, aby se více mohli milovat. Velmi důležité je, abychom partnera varovali předem, byli důslední ve splnění varování, a po čase zhodnotili pokrok. Proces není jednoduchý, ale přináší dlouhodobé dividendy.
Základní premisa našeho každoročního FamilyFestu je fakt, že zdravé a zralé manželství nepadá z nebe, ani se s ním lidé nerodí, ale vztah se stává zralým a zdravým proto, že své manželství zdravým způsobem budují. To je důvod, proč připravujeme témata právě na téma naší aktivity. Ale také si uvědomujeme, že mnozí z vás jste (zatím) svobodní lidé, nicméně, mnoho z probíraných principů se vztahuje také do jiných oblastí našich vztahů: sourozeneckých, přátelských, rodičovských či snoubeneckých. A na jeden takový obecný princip se podíváme právě dnes, kdy mluvíme o budování plotu ve vztazích okolo nás. Téma je to důležité, protože mluví o tom, jaký odstup si vytváříme vůči jiným lidem: zcela jistě k různým lidem budeme mít různé stupně odstupu: některé lidi chceme schovat za hodně tlustou zeď, jiné raději za ostnatý drát, ale jiným lidem bychom chtěli nechat co možná největší průchoďák: třeba ve formě branky v plotě, jak to měli kdysi u nás nějací sousedi, kteří byli pokrevní příbuzní.
Kdybych se vás zeptal, co je nejdůležitější vlastnost v manželství, možná byste řekli různé věci od přátelství po peníze. Nicméně, většina lidí se shodne, že hlavním faktorem manželství je láska (a to dokonce i když se neshodneme na její definici). Vždyť v rozpadajícím se vztahu lidi říkají: Už se nemilujeme. A láska je zcela jistě velmi důležitá veličina. Láska drží manželství dohromady díky vzájemné péči, potřebě společného života, a společným hodnotám, které nám pomáhají vybudovat něco lepšího, než bychom to dokázali sami díky společnému překonání sobectví, nezralost a zranění. Ale manželství potřebuje více než jen lásku. Potřebuje nejméně ještě další dvě vlastnosti: svobodu a zodpovědnost.
Když mohou spolu dva lidé svobodně nesouhlasit, mají také svobodu milovat. Pokud svobodní nejsou, žijí ve strachu a jejich láska umírá, přesně jak píše apoštol Jan (1 J 4,18): V lásce není strach, ale dokonalá láska strach zahání. A když dva lidé společně přijmout zodpovědnost za to, aby dělali, co bude pro jejich manželství nejlepší, může jejich láska růst. Obě dvě vlastnosti jsou nezbytné dohromady: svoboda neznamená anarchii a falešnou volnost, svoboda se zodpovědností vytváří prostředí pro růst lásky. A rovnováha mezi svobodou a zodpovědností definuje vztahové hranice.
V manželství je totiž obvyklý problém spočívající v nevyváženosti vztahu. Když se bavím s lidmi, kteří řeší různé potíže, obvyklý scénář je takový, že jeden z páru má pocit, že se rozdává, že se vždy první omlouvá, že do vztahu více investuje, že ho ten druhý trochu zneužívá, dělá zkrátka, co může. Ale výsledek je bolest nesouladu. Chybí jasně stanovené hranice, které by určily ne to, co by druhý měl dělat či nedělat, ale jak my budeme zvládat své emoce, chování a postoje. Mít ustanovené hranice především určí naše vlastní reakce. Pokud je nemáme, pak skoro vždy přehazujeme zodpovědnost a vinu na někoho jiného. Děláme to tak už od zahrady Eden (já ne, to žena, to had).
Ve své základní podstatě jsou hranice vymezením vlastnictví: oddělují zahrady, osobní prostor, státy, ale také vztahy. Když vím, kde jsou mé hranice, pak také vím, kdo je vlastníkem toho, co je vevnitř. Chybí-li hranice, pak máme tendenci obviňovat jiné za to, co je naší zodpovědností; a sebe za něco, co by měl dělat někdo jiný. To platí v jakémkoliv vztahu, a v manželství dvojnásob. Díky hranicím víme, kdo je za co zodpovědný a víme, kde jsou hranice naší svobody. Když totiž ve vztahu není svoboda, vždy tam přijde nějaká forma otroctví, a když budeme v otrockém vztahu, je pouze otázka času, než vypukne nějaká vzpoura. Zároveň, kde není zodpovědnost, žijeme v jistém druhu poddanství.
Krásně to jde vidět na řešení konfliktních situací. Každý z nás se naučil řešit konflikty jinak, a to podle své nátury; podle vzorů, které jsme zažili ve své rodině; a podle toho, co nás naučili jiní (přátelé, knihy, popkultura). Jenomže v konfliktech jsme s někým jiným, který má jinou zažitou rovnici řešení konfliktu, což samotný konflikt někdy ještě nesmyslně prohlubuje. Proto nám trvalo s Ditou léta, než jsme se naučili řešit konflikty kreativně: já si chtěl všechno hned vyříkat, Dita naopak chtěla mít ode mě klid, aby se mohla s konfliktem dusit sama. Jenomže, čím více ona byla ticho, tím více jsem to já chtěl řešit. A čím více jsem já tlačil, tím více byla Dita odtažitá. Nakonec vždycky vybuchla a pak už jsme se nehádali kvůli původnímu sporu, ale kvůli samotné technice hádky. Naše slova byly plné slov: Ty. Ty jsi udělal to, nebo neudělal ono; ty jsi řekl, tvářil se, neřekl, netvářil se. Prostě jsme přebírali zodpovědnost za druhého, kde jsme neměli, a zároveň se vzájemně neustále obviňovali. Dita se musela naučit klidně říct: Teď mě nech, já jsem se musel naučit, že není moje zodpovědnost řešit její pocity. Museli jsme se zkrátka naučit žít v rovnováze svobody a zodpovědnosti.
Jak mohou hranice vypadat? Mohou obsahovat slova (ne, tohle neudělám. Tohle se mi líbí nebo nelíbí.), důsledky (zákon setby a žně: odejít sama, když je partner neustále pozdě, zavěšení sluchátka při urážlivém rozhovoru, odmítnutí žehlit něčí problémy), citový odstup (důvěra není automatická: dokud to nevyřešíme, nebudu blízko, mám tě ráda, ale nevěřím ti – pozor ale na čisté postoje), fyzický odstup (vzdálení se z místa hádky, odstěhovat se a léčit závislost, odejít fyzicky z vlivu a chránit sebe a třeba své děti), třetí strana (zapojení poradce nebo podpůrnou skupinu), čas (ustanovení si dopředu, kolik času řešení dáme).
Celý koncept hranic vychází ze dvou biblických veršů, které shrnují téma svobody a zodpovědnosti: Galatským 5,1: V této svobodě, do níž nás Kristus vysvobodil, pevně stůjte; nenechte se znovu zapřáhnout do otrockého jha. Jinými slovy, Bůh si nade vše cení svobody, ke které nás Kristus vysvobozuje. Na mnoha místech také autoři Bible píší, aby se ovšem tato svoboda nestala výmluvou pro anarchii nebo konání zla. Naopak, jsme volání k zodpovědnému životu. Každý z nás je totiž zodpovědný za svůj život, za své srdce, za své postoje, za svá slova, za své chování. Jsme zodpovědní jeden druhému, nejsme odpovědní jeden za druhého. Podívejte se, co o tom píše Pavel v Galatským (6,2 a 5): Neste břemena jedni druhých a tak naplňte Kristův zákon. (…) Každý musí nést svůj vlastní náklad.
Slovo břemeno označuje něco jako velký balvan, jako je třeba velká finanční, zdravotní nebo emocionální krize. Manželé se vzájemně podporují, když jeden z nich nese velké břemeno. Ale zároveň je tu onen verš o vlastním nákladu, který si můžeme představit jako každodenní zodpovědnost člověka, jeho pocity, postoje, hodnoty a zvládání všedních těžkostí života. V tom si sice manželé také mohou pomáhat, ale v konečném důsledku je za ně zodpovědný každý sám. Takže třeba v konfliktu jsem sice musel vzít zodpovědnost za svá slova a chování, ale nemohu nařídit manželce, jak se má cítit. Se svými pocity se musí vypořádat sama. Když si ustanovíme hranice, pak také víme, že nad některými věcmi nemáme moc: musíme totiž respektovat svobodu druhého, my ho totiž nevlastníme. Při hranicích také dokážeme říct a vyslechnout ne, což z nás nedělá méně přitažlivé, naopak. Když budeme totiž na všechno říkat ano, a nikdy si nebudeme stát za svým, pak naše autorita klesá a lidé k nám ztrácejí respekt. Díky hranicím se ukáže naše vnitřní motivace, zda děláme věci proto, že musíme, nebo proto, že doopravdy chceme.
Celkově se tedy dá říct, že koncept lásky kombinovaný se svobodou a zodpovědností vytváří prostor pro společný růst manželství ke zralosti a atraktivitě. Postavení hranic nám v růstu pomáhá. Jak ale s hranicemi začít? Co máme udělat, aby to fungovalo? Začátek ustanovování hranic je paradoxní, protože není o druhých, ale o nás.
Hranice vůči druhým začínáme ustanovovat tím, že začínáme u sebe. Jednota v manželství vyžaduje dva hotové lidi. O tom jsme trochu mluvili minulý týden, ale pokud nejsme schopni žít zrale a zodpovědně sami, nebudeme toho schopni ani ve vztahu s někým jiným. Manželství není prostor pro to, abychom se hotovými lidmi stali, pokud jimi nejsme. Začínat u sebe také znamená, že si chráníme své srdce a dáváme si pozor na to, abychom měli správné postoje: například abychom nepoužívali hranice k potrestání, pomstě a manipulaci. Aby se dva mohli stát v jednotě jedním, musí být vskutku dospělými lidmi, kteří milují, kteří si cení vlastní svobody i svobody jiných, a kteří jsou schopní zodpovědnosti. Samostatnost a soudržnost jdou ruku v ruce. Jste-li příliš samostatní, nemáte vztah, protože jste se oddělili. Nejste-li samostatní vůbec, také nemáte vztah, protože se už na něm nepodílejí dva lidé.
Jako druhou věc musíme při ustanovování hranic definovat své vzájemné hodnoty. Protože pokud se neshodneme na hodnotách, je velmi těžké, abychom si ustanovili vzájemné hranice. Hodnoty jsou principy, podle kterých řídíme svůj život. Jsou jako skelet, na kterém drží dům. Jsou to oblasti, kterých si opravdu vážíme. Tyto hodnoty mohou být vyřčené nebo nevyřčené, nicméně častým problémem ve vztazích je vzájemná neshoda podle jakých hodnot vztah řídíme. Jak naše manželství určuje láska k Bohu nebo chybějící láska k Bohu u partnera? Jakým jazykem lásky mluvíme se svým partnerem? Dokážeme být upřímní a je na nás a naší věrnost spolehnutí? Jakou roli hraje odpuštění a jak ho praktikujeme? Kdo se omlouvá a kdo omluvu přijímá? Nebo třeba jakou roli mají v manželství naši rodiče?
Hranice ovšem nejsou určeny k tomu, abychom změnili svého partnera. Nikdo nedokáže změnit druhého člověka, jen Bůh. Stanovování hranic pomáhá nám vzít svůj život do svých rukou a růst ke zralosti. Jenže, co dělat, když náš partner celý koncept hranic odmítá? Když se našim pokusům ustanovit hranice vysmívá, nebo nás přímo vydírá? To není vůbec jednoduché. Hranice totiž funguji nejlépe, když lidé omezují svou osobní svobodu, aby se více mohli milovat. Velmi důležité je, abychom partnera varovali předem, byli důslední ve splnění varování, a po čase zhodnotili pokrok. Proces není jednoduchý, ale přináší dlouhodobé dividendy.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)