Minulý týden jsme začali sérii nazvanou Je to osobní, protože ve své podstatě je křesťanská víra silně osobní. Nicméně, nikdo se nestává křesťanem proto, že si vyřešil všechny otázky nebo pochybnosti ohledně Krista, Bible a víry. Dospělí totiž většinou uvěří tehdy, když se v jejich životech stane něco, co zastíní překážky k víře. Víra je tak velmi osobní záležitostí. A přesně tak to Bůh také chtěl. Reflektuje to totiž jeho charakter. Koneckonců, přečteme-li si shrnutí křesťanství v Janovi 3:16, zjistíme, že je neobyčejně osobní. Bůh tak miloval svět…
Bůh miloval svět, proto inicioval vztah. Našel místo ve svém příběhu, které můžeš naplnit a prožít pouze ty. A zároveň tento Bohem připravený příběh vytvořil v našem nitru vakuum, které nebude nikdy úplně uspokojeno, dokud nenajdeš své místo v jeho příběhu. Filozof Blaise Pascal psal o člověku, který hledal opravdové štěstí, ale uvnitř měl jen prázdnou díru a snažil se ji zaplnit vším možným okolo sebe. Pascal dodává: Všechny tyto věci ale byly neadekvátní, protože tato prázdnota může být zaplněná jen něčím nekonečným a věčným, což je jen Bůh sám. Z toho citátu vyvozujeme tu známou větu, že Bůh naplňuje prázdnotu, kterou do velké míry pociťuje každý jeden z nás. Připomíná mi to jeden příměr, který mi vyprávěl jeden člověk, který léta žil v Asii. Prý mu tam často říkali, že Číňané mají dva žaludky, jeden na rýži, a druhý na všechno ostatní. Pokud se nají jakéhokoliv jídla, naplní to pouze jejich běžný žaludek, dokud ale nenaplní svůj rýžový žaludek, budou mít vždycky hlad. Velmi podobně to máme s oním vakuem po Božím příběhu. Můžeme zažívat jakékoliv příběhy, ale dokud neprožijeme ten Boží příběh, budeme mít vždy pocit, že se stále honíme za větrem, že stále pronásledujeme stíny, že stále hledáme něco, i když vlastně nevíme co přesně.
Dnes máme na dosah skvělé moderní technologie, ať už v komunikaci nebo při vědeckých průzkumech a objevování, jak svět funguje. Pravda, vědou nezjistíme, proč funguje, ale určitě nám věda pomáhá pochopit mechanismus, jak funguje. Díky těmto technologiím máme pocit, že jsme chytřejší, než ve skutečnosti jsme. Skoro v každé oblasti života jsme schopni vysvětlit věci, nad kterými si lámali naši předkové hlavu. Vedlejší efekt je pak to, že máme za to, že nic není platné, pokud to nejsme vědecky schopni vysvětlit. Jako výsledek se mnozí lidé mylně domnívají, že nemohou v něco věřit, pokud k tomu nemají zjištěné všechna fakta, a nemohou vysvětlit, jak ty věci do sebe vzájemně zapadají. Nicméně, tento postup úplně nefunguje u víry. Ať jsme jakkoliv chytří, vždy budou věci ohledně života a smrti, které nedokážeme vysvětlit, protože nás přesahují. Naštěstí, křesťanství není víra stojící na věroučném systému. Je to víra, která stojí na historickém faktu události: na smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Ve své podstatě je křesťanství subjektivní vírou založenou na zkušenosti. Bez zkušenosti se totiž můžeme jen přít.
Vždy když mluvíme o Bohu, běžného člověka hned napadne otázka, zda vůbec Bůh existuje, když jsme ho nikdy neviděli? V našem životě ovšem existují věci, které jsme nikdy neviděli, a přesto pevně věříme v jejich existenci: Nemusíme například nikdy v životě navštívit Austrálii, abychom věřili, že existuje (můžeme ale potkat Australany nebo ty, kdo tam byli, a pokud jsou důvěryhodní, pak jim můžeme uvěřit, že skutečně existuje země, kde skáčou zvláštní zvířata s vakem na hrudi, dlouhým ocasem a nohama jako trampolína). Nemusíme ani nikdy v životě vidět radiové vlny, abychom věřili v rádio nebo mobil (stačí tyto vlny používat). Nikdy v životě neuvidíme fyzicky své vlastní srdce, a přesto věříme, že ho máme (vnímáme jeho tlukot ve své hrudi).
Věříme tak ve spoustu věcí, které nevidíme, protože nám je dosvědčuje: (1) Zkušenost jiných lidí okolo nás (to s tou Austrálii); (2) Reálný dopad v životě (mobil); a (3) Citové a smyslové vnímání (srdce). Být křesťanem a věřit v existenci Boha nevyžaduje nic více. Není to obětování mozku, jak si myslí někteří skeptici, je to jen úplně stejný přístup: Můžeme věřit v Ježíše kvůli existenci téměř dvou miliard lidí na světě, kteří tvrdí, že se s ním setkali a mají s ním vztah. Můžeme věřit v Ježíše kvůli reálnému dopadu našich vlastních zkušeností třeba s vyslyšenou modlitbou. Můžeme věřit v Ježíše kvůli vnímání jeho přítomnosti a blízkosti v určitých chvílích a situacích v našem životě.
Dnes vám budu vyprávět jeden příběh o muži, který se setkal s Ježíšem a potvrdil, že k víře stačil jeho zážitek, přestože neznal fakta, nevěděl vlastně vůbec nic. Je to svým způsobem jeden z nejlegračnějších příběhů z evangelií, ve kterém nikdo nic neví. Je popsán v evangeliu Jana, deváté kapitole. Ježíš někam jde se svými učedníky, to byla skupina jeho pomocníků a následovníků. Cestou uviděl člověka slepého od narození. Jeho učedníci se ho zeptali, kdo zhřešil, že se narodil slepý, zda on sám, nebo jeho rodiče. Vycházeli z klasického principu karmy: tedy máš, co si zasloužíš. A případně, můžeš za to vinit rodiče. Jenomže Ježíš jim řekl, že nezhřešil ani on ani jeho rodiče, mají se prý na něm zjevit Boží skutky. Když to řekl, plivl na zem, udělal ze sliny bláto, pomazal mu tím blátem oči a poslal se ho umýt do rybníka Siloe. Slepec to udělal a prohlédl, byl uzdravený. Sousedé a známí ho viděli, a říkali si: Není to ten, kdo tu sedával a žebral? Jedni říkali: ‚Je to on!' Jiní říkali: ‚Není, ale je mu podobný.' On říkal: ‚Jsem to já.' Zeptali se ho tedy, jak to, že vidí, a on odpověděl: Jan 9,11-12 Člověk, který se jmenuje Ježíš, udělal bláto, potřel mi oči a řekl mi: ‚Jdi do Siloe a umyj se.' Šel jsem tedy, umyl jsem se a vidím." Řekli mu: "Kde je ten člověk?" Řekl: "Nevím." Nesmíme zapomenout, že tento člověk vlastně Ježíše nikdy neviděl. Prohlédl až tehdy, kdy si umyl oči v rybníce, kam ho Ježíš poslal. A tak odpovídá: Nevím.
Byla ovšem sobota, kdy se podle židovského obyčeje nesmělo pracovat, a tak ho přivedli k představitelům zákona, a ti ho podrobili dalšímu výslechu. Znovu se jej ptali, jak prohlédl. Znovu jim vypráví svůj příběh, ale oni mu nevěří. Jednak pochybují, že by Ježíš byl od Boha, když nedodržuje jejich pravidla a zákony; ale nemohli popřít, že se tu stal zázrak. Začali se hádat a tak si znovu zavolali našeho hrdinu a ptali se jej: Jan 9,17-22 Řekli tedy opět tomu slepému: "Co ty o něm říkáš, když ti otevřel oči?" On řekl: "Je to prorok." Židé neuvěřili tomu, že býval slepý a prohlédl, dokud si nezavolali jeho rodiče a nezeptali se jich: "Je toto váš syn, o kterém říkáte, že se narodil slepý? Jak to, že nyní vidí?" Jeho rodiče odpověděli: "Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý. Jak to, že nyní vidí, to nevíme; nevíme také, kdo otevřel jeho oči. Jeho se zeptejte, je dospělý, ať mluví sám za sebe."
J 9,24-29 Zavolali tedy podruhé toho člověka, který byl dříve slepý, a řekli mu: "Vzdej slávu Bohu! Víme, že ten člověk je hříšný." On odpověděl: "Nevím, je-li hříšný; jedno však vím, že jsem byl slepý, a teď vidím." Řekli mu: "Co ti učinil? Jak otevřel tvé oči?" Odpověděl jim: "Již jsem vám to řekl, a neslyšeli jste. Proč to chcete slyšet znovu? Chcete se snad i vy stát jeho učedníky?" Osopili se na něho a řekli: "Ty jsi jeho učedník, my jsme učedníci Mojžíšovi. My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tomto však nevíme, odkud je."
J 9,30-34 Ten člověk jim řekl: "To je právě divné, že vy nevíte, odkud je - a otevřel mi oči. Víme, že hříšníky Bůh neslyší; kdo je však zbožný a činí jeho vůli, toho slyší. Od pradávna nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči člověka od narození slepého. Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nemohl by dělat nic." Řekli mu: "Celý ses v hříších narodil, a nás chceš poučovat?" A vyhnali ho ven.
Ježíš uslyšel, že ho vyhnali ven, a tak ho nalezl a řekl: "Ty věříš v Syna člověka?" Jan 9,36 On odpověděl: "A kdo to je, Pane, abych mohl v něho věřit?" Ježíš mu řekl: "Viděl jsi ho; je to ten, kdo s tebou mluví." On řekl: "Věřím, Pane." A poklonil se mu.
Tento muž toho mnoho nevěděl. Nevěděl, kde je Ježíš. Nevěděl, co je zač. Nevěděl, jak se to uzdravení přesně stalo. Nevěděl, zda je Ježíš opravdu hříšný, jak tvrdili Židé, nebo je to prorok. Nevěděl, proč mu nikdo nechce věřit. A nakonec ani nevěděl, kdo je Ježíš. Přesto mu neznalost nezabránila věřit, a to z jediného důvodu: věřil v nevyvratitelnou věc. Byl jsem slepý, a teď vidím! Můžete si říkat, co chcete, můžete mít důkazy, jaké chcete, já jsem byl slepý a vidím!
Víra není nic jiného. Právě proto Jan později napsal: 1. List Janův 1,3 Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste také vy měli společenství s námi. Naše společenství je s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem. Všimněte si, že tady Jan nepíše: Co jsme se naučili. Co nám řekli. Co jsme si vydedukovali. Co jsme si vymysleli. Říká jednoznačně: Co jsme viděli a slyšeli, to vám zvěstujeme. Víra je založena na zkušenosti, ne na schopnosti vše vysvětlit a vědět. Když se totiž zaměříme na nevyvratitelné, naše víra není ohrožená nevysvětlitelným.
pondělí 29. srpna 2011
pondělí 22. srpna 2011
Je to osobní: Na vlastní kůži
Doufám, že série, kterou dnes začínáme, bude užitečná především těm z vás, kteří do Elementu chodíte z různých důvodů, ale nejste si zatím jisti, že byste se měli rozhodnout zkusit se rozhodnout následovat Ježíše, věřit mu a být mu poslušný, jak jsme o tom mluvili v sérii Simple. Dnes na začátek bych se s vámi chtěl podívat na to, že víra není přenositelná ve smyslu, že věříš díky víře svých rodičů. Někdy lidé říkají: Víš, jsem věřící, protože moji rodiče jsou věřící a vedli mě k víře. To může být nápomocné, ale víra v Krista se nedá dědit. Bůh nemá vnuky, pouze děti. Ve své podstatě je víra silně osobní a jedinečná, je to něco, si každý musí prožít sám.
Už se vám někdy stalo, že vám někdo řekl: „Já Ježíše nechci, protože nevěřím pověrám!“ Co na tom, že pověra je podle slovníku víra, kterou máme navzdory důkazům, což je opak křesťanství? Právě takové námitky a intelektuální otázky všeho druhu se mohou stát překážkou k víře. Lidé, kteří překážky k víře mají, mohou být jako jistý Ježíšův následovník, kterému přezdíváme „nevěřící“ Tomáš. Dovolte mi zdůraznit, že Ježíš se na Tomáše nezlobil ani mu nevyčítal jeho pochyby, a stejně tak Bůh nevyčítá pochyby ani naším přátelům. On skutečně otevřeně zve lidi k tomu, aby ho prozkoumali a zakusili, aby si ho „ohmatali“.
Pokud tento blog dnes čteš a nejsi věřícím člověkem, nebo pokud někoho takového znáš, pak je zcela jasné, že pro to, že nejsi věřící, musí existovat nějaké důvody. Možná je to zklamání z církve, pokud jsi měl nějaký špatný zážitek. Nebo to jsou otázky, které si kladeš o víře jako takové: Můžu důvěřovat Bibli? Jak může být Ježíš jediná cesta k Bohu? Může to být emocionální důvod, nebo dokonce morální důvod: Zkrátka nechceš žít podle něčího plánu. Překážky mohou být opravdu velmi různorodé, a většina z nich jsou opravdové překážky, které je třeba brát vážně. Prostě nemáš touhu nebo potřebu věřit. Vlastně může existovat pět překážek k víře, nebo lépe řečeno pět kategorii překážek.
(1) NEDOKÁŽU VĚŘIT. To obvykle říkají lidé, kteří mají intelektuální nebo emocionální problém s Bohem. Pochybují o hodnověrnosti křesťanství. Pro takového člověka je velmi frustrující, když nějaký křesťan na jeho otázky odpovídá: „Prostě věř!“ a bere je na lehkou váhu. Považují to oprávněně za intelektuální neupřímnost.
(2) NECHCI VĚŘIT. Pár lidí bude upřímných a řekne na rovinu, že věřit nechce. Stalo se vám, že jste se někdy s někým bavili a on vám kladl neustále nové intelektuální argumenty a zdálo se, že to nemělo nikdy konce? Šance je velká, že skutečný problém nebude intelektuální, ale morální. Jinými slovy, intelektuální otázky jsou zástěrkou neochoty se vzdát svých návyků.
(3) NEVÍM, ČEMU MÁM VĚŘIT. Lidé dnešní doby vnímají dobře, že jsou různá náboženství a i mezi křesťany jsou různé proudy a směry. A samozřejmě se v tom běžně nevyznají, což jejich hledání komplikuje. (4) UŽ VĚŘÍM, COPAK TO NENÍ DOST? Někdy hovoříme s lidmi, kteří se za křesťany považují proto, že vyrostli v církvi nebo náboženském prostředí. Věří v Boha, ale nikdy s ním nenavázali bližší vztah. Ví o něm, ale neznají ho. Vztah je to spíše platonický. Poslední kategorie překážek je lahůdkou. Ně kteří lidé se podívají na věřící, které znají a zcela otevřeně říkají: (5) NECHCI VĚŘIT TOMU, ČEMU VĚŘÍ TIHLE!
Jednu věc ale víme o překážkách: Většina, ne-li všichni dospěli lidé, se nerozhodují následovat Krista poté, co si intelektuálně vyřeší všechny otázky nebo překážky k víře. Nikdy to nefunguje tak, že někdo řekne: „Hele, dokud si nevyřeším evoluci, nemohu následovat Krista.“, načež ty tomu člověku dáš knihu o stvoření a evoluci, která bude vysoce vědecká a intelektuální a filozofická, on si ji přečte a řekne: „Ty jo, už to mám vyřešené, mohu si odškrtnout tuhle překážku a jít na jinou.“ Takhle to nikdy nefunguje. Přesto v rozhovoru o víře tentýž člověk vytáhne argument evoluce jako důvod, proč nemůže věřit. Jak se tedy dospělí lidé obracejí k víře?
Dospělí většinou uvěří tehdy, když se v jejich životech stane něco, co zastíní překážky k víře. Někdy je to tragédie nebo naopak zcela pozitivní významná situace. Něco se jim stane, a najednou zjistí, že klečí u postele a dohadují se a smlouvají s Bohem, ve kterého ani nevěří, a je jim najednou úplně jedno, jaká přesně byla mechanika vzniku světa. Dospělý člověk hledá Boha, když osobní zkušenost přebije intelektuální otázky. Teď si možná říkáš: "Ha, je to tady! To je to slepé Jen věř!" Dříve než mě odsoudíš za intelektuální nečestnost, zamysli se nad tím, že v jiných oblastech života to už dávno přijímáš něco, co plně intelektuálně nechápeš, nebo kde nemáš zodpovězené všechny otázky.
Dám ti příklad. Pamatuješ si například (teď mluvím k ženatým mužům) na všechny své rozumné důvody, proč je dobré se neženit? Když se tě někdo zeptal, měl jsi spoustu důvodů, proč je dobré zůstat svobodný. Například: Chceš svobodu, nechceš se vázat, nemůžeš si to dovolit (nemám dost peněz ani na to, abych si koupil to, co chci já, natož abych měl peníze ještě pro ni), jiným manželským párům to nefunguje, radši svobodný než mizerný, jsem příliš mladý, co když potkám někoho lepšího o pár dní později… Kolik důvodů jsi vyřešil předtím, než ses oženil? Žádný, co? Možná jsou nějací takoví lidé, ale kolik znáš chlapů, kteří si své důvody sepsali a pak je řešili jeden po druhém: Tak jsem si vyřešil tu věc se svobodou. Přečetl jsem si nějaké knihy a už vím, že to je v pohodě. Pak jsem si vyřešil strach ze závazků. Pak jsem si moc našetřil, a když mi bylo 55, tak jsem si řekl, že mám dost peněz na to, abych se oženil s někým, kdo má hodně malé nároky. Pak jsem potkal dost dlouho na to, aby se mi zkazil zrak, abych si už nevšiml žádné jiné šťabajzny. Jak to, že jsme se tedy oženili, když jsme nevyřešili překážky? Z jednoho konkrétního důvodu. Zamiloval ses. Než ses zamiloval, manželství byla kategorie, ale pak se to stalo živým vztahem. Už to nebylo „to“ manželství, najednou to byla „ona“. Stalo se to velmi osobním a ty ses oženil navzdory všem překážkám! Překážky nezmizely, jen se zmenšily ve světle té ženy.
Křesťanství funguje zcela stejně. Nikdo se nestává křesťanem proto, že si vyřešil všechny otázky nebo pochybnosti ohledně Krista, Bible a víry, ale proto, že se pro něho víra stala osobní. Celý princip můžeme krásně vidět na jednom příkladu z Janova evangelia, kde Jan popisuje, jak se dávala dohromady originální skupina Ježíšových následovníků. Jan 1:43-46 Dalšího dne se Ježíš chtěl vydat do Galileje. Našel Filipa a řekl mu: "Pojď za mnou." (Filip byl z Betsaidy, města Ondřejova a Petrova.) Filip našel Natanaela a řekl mu: "Našli jsme toho, o kterém psal Mojžíš v Zákoně a proroci - Ježíše, syna Josefova z Nazaretu!" Hodně lidí čekalo na Mesiáše, hodně Židů to už vzdávalo, a najednou přijde mladík, který svému příteli říká: My jsme toho Mesiáše našli! Můžeš nám věřit!
Natanael je poněkud skeptický. A je to pochopitelné. Kamarád mu přijde na návštěvu a tvrdí mu, že našli Mesiáše. Navíc, že je z Nazaretu. Jakmile Natanael slyšel o Nazaretu, úplně mu to stačilo k odmítnutí. Nazaret měl špatnou pověst, i když vlastně nevíme proč. Prostě, nikdo významný nepřijde z Nazaretu. A teď se tváříš, že jsi našel Mesiáše z Nazaretu? Kámo, nemáš to moc vychytaný. A tak není divu, že řekl (Jan 1:46): "Co dobrého může být z Nazaretu?" opáčil Natanael.
Filip mohl říct: Hele, jestli máš problém s Nazaretem, pojďme se na to podívat. Mohli strávit celý den diskusí, na jejichž konci by pravděpodobně bylo uznání, že je možné, i když ne pravděpodobné, že by Mesiáš přišel z Nazaretu. Konec diskuse. O nic blíž k Ježíši. Ale Filip to řekl mnohem lépe: "Pojď se podívat," řekl mu Filip. Nazaret? Nedokážu to doopravdy vysvětlit, ale jedinou věc po tobě chci: Pojď a uvidíš. Až ho potkáš, třeba ti to vysvětlí. Bible uznává tvou intelektuální upřímnost.
Když Natanael přišel k Ježíši, tohle uslyšel: Jan 1:47-49 Když Ježíš uviděl Natanaela, jak jde k němu, řekl o něm: "Hle, opravdový Izraelita, v němž není žádná lest!" "Odkud mě znáš?" zeptal se Natanael. Tohle je nejdůležitější otázka: osobní vztah. "Viděl jsem tě pod fíkovníkem," řekl mu Ježíš, "ještě než tě Filip zavolal." "Rabbi!" zvolal Natanael, "Ty jsi Boží Syn, ty jsi král Izraele!"
Jakmile se víra stala osobní, Nazaret už nebyl žádný problém! Přál bych si, aby tvé otázky, které máš, byly zastíněny osobním vztahem s Bohem, protože Ježíš tě zve k lásce a víře. Pak se to stane osobním. Protože osobní, to je to, co sami tak moc chceme od svých vztahů, které máme. Je to otisk Božího vztahu. A ve vztahu se mnoho otázek vyřeší. Bůh však mnohem více chce, abys ho poznal, než abys mu plně rozuměl. Když ho poznáš, tvé otázky nezmizí. Zmenší se však, budou zastíněny, protože se víra stane osobní. "Pojď a uvidíš."
Už se vám někdy stalo, že vám někdo řekl: „Já Ježíše nechci, protože nevěřím pověrám!“ Co na tom, že pověra je podle slovníku víra, kterou máme navzdory důkazům, což je opak křesťanství? Právě takové námitky a intelektuální otázky všeho druhu se mohou stát překážkou k víře. Lidé, kteří překážky k víře mají, mohou být jako jistý Ježíšův následovník, kterému přezdíváme „nevěřící“ Tomáš. Dovolte mi zdůraznit, že Ježíš se na Tomáše nezlobil ani mu nevyčítal jeho pochyby, a stejně tak Bůh nevyčítá pochyby ani naším přátelům. On skutečně otevřeně zve lidi k tomu, aby ho prozkoumali a zakusili, aby si ho „ohmatali“.
Pokud tento blog dnes čteš a nejsi věřícím člověkem, nebo pokud někoho takového znáš, pak je zcela jasné, že pro to, že nejsi věřící, musí existovat nějaké důvody. Možná je to zklamání z církve, pokud jsi měl nějaký špatný zážitek. Nebo to jsou otázky, které si kladeš o víře jako takové: Můžu důvěřovat Bibli? Jak může být Ježíš jediná cesta k Bohu? Může to být emocionální důvod, nebo dokonce morální důvod: Zkrátka nechceš žít podle něčího plánu. Překážky mohou být opravdu velmi různorodé, a většina z nich jsou opravdové překážky, které je třeba brát vážně. Prostě nemáš touhu nebo potřebu věřit. Vlastně může existovat pět překážek k víře, nebo lépe řečeno pět kategorii překážek.
(1) NEDOKÁŽU VĚŘIT. To obvykle říkají lidé, kteří mají intelektuální nebo emocionální problém s Bohem. Pochybují o hodnověrnosti křesťanství. Pro takového člověka je velmi frustrující, když nějaký křesťan na jeho otázky odpovídá: „Prostě věř!“ a bere je na lehkou váhu. Považují to oprávněně za intelektuální neupřímnost.
(2) NECHCI VĚŘIT. Pár lidí bude upřímných a řekne na rovinu, že věřit nechce. Stalo se vám, že jste se někdy s někým bavili a on vám kladl neustále nové intelektuální argumenty a zdálo se, že to nemělo nikdy konce? Šance je velká, že skutečný problém nebude intelektuální, ale morální. Jinými slovy, intelektuální otázky jsou zástěrkou neochoty se vzdát svých návyků.
(3) NEVÍM, ČEMU MÁM VĚŘIT. Lidé dnešní doby vnímají dobře, že jsou různá náboženství a i mezi křesťany jsou různé proudy a směry. A samozřejmě se v tom běžně nevyznají, což jejich hledání komplikuje. (4) UŽ VĚŘÍM, COPAK TO NENÍ DOST? Někdy hovoříme s lidmi, kteří se za křesťany považují proto, že vyrostli v církvi nebo náboženském prostředí. Věří v Boha, ale nikdy s ním nenavázali bližší vztah. Ví o něm, ale neznají ho. Vztah je to spíše platonický. Poslední kategorie překážek je lahůdkou. Ně kteří lidé se podívají na věřící, které znají a zcela otevřeně říkají: (5) NECHCI VĚŘIT TOMU, ČEMU VĚŘÍ TIHLE!
Jednu věc ale víme o překážkách: Většina, ne-li všichni dospěli lidé, se nerozhodují následovat Krista poté, co si intelektuálně vyřeší všechny otázky nebo překážky k víře. Nikdy to nefunguje tak, že někdo řekne: „Hele, dokud si nevyřeším evoluci, nemohu následovat Krista.“, načež ty tomu člověku dáš knihu o stvoření a evoluci, která bude vysoce vědecká a intelektuální a filozofická, on si ji přečte a řekne: „Ty jo, už to mám vyřešené, mohu si odškrtnout tuhle překážku a jít na jinou.“ Takhle to nikdy nefunguje. Přesto v rozhovoru o víře tentýž člověk vytáhne argument evoluce jako důvod, proč nemůže věřit. Jak se tedy dospělí lidé obracejí k víře?
Dospělí většinou uvěří tehdy, když se v jejich životech stane něco, co zastíní překážky k víře. Někdy je to tragédie nebo naopak zcela pozitivní významná situace. Něco se jim stane, a najednou zjistí, že klečí u postele a dohadují se a smlouvají s Bohem, ve kterého ani nevěří, a je jim najednou úplně jedno, jaká přesně byla mechanika vzniku světa. Dospělý člověk hledá Boha, když osobní zkušenost přebije intelektuální otázky. Teď si možná říkáš: "Ha, je to tady! To je to slepé Jen věř!" Dříve než mě odsoudíš za intelektuální nečestnost, zamysli se nad tím, že v jiných oblastech života to už dávno přijímáš něco, co plně intelektuálně nechápeš, nebo kde nemáš zodpovězené všechny otázky.
Dám ti příklad. Pamatuješ si například (teď mluvím k ženatým mužům) na všechny své rozumné důvody, proč je dobré se neženit? Když se tě někdo zeptal, měl jsi spoustu důvodů, proč je dobré zůstat svobodný. Například: Chceš svobodu, nechceš se vázat, nemůžeš si to dovolit (nemám dost peněz ani na to, abych si koupil to, co chci já, natož abych měl peníze ještě pro ni), jiným manželským párům to nefunguje, radši svobodný než mizerný, jsem příliš mladý, co když potkám někoho lepšího o pár dní později… Kolik důvodů jsi vyřešil předtím, než ses oženil? Žádný, co? Možná jsou nějací takoví lidé, ale kolik znáš chlapů, kteří si své důvody sepsali a pak je řešili jeden po druhém: Tak jsem si vyřešil tu věc se svobodou. Přečetl jsem si nějaké knihy a už vím, že to je v pohodě. Pak jsem si vyřešil strach ze závazků. Pak jsem si moc našetřil, a když mi bylo 55, tak jsem si řekl, že mám dost peněz na to, abych se oženil s někým, kdo má hodně malé nároky. Pak jsem potkal dost dlouho na to, aby se mi zkazil zrak, abych si už nevšiml žádné jiné šťabajzny. Jak to, že jsme se tedy oženili, když jsme nevyřešili překážky? Z jednoho konkrétního důvodu. Zamiloval ses. Než ses zamiloval, manželství byla kategorie, ale pak se to stalo živým vztahem. Už to nebylo „to“ manželství, najednou to byla „ona“. Stalo se to velmi osobním a ty ses oženil navzdory všem překážkám! Překážky nezmizely, jen se zmenšily ve světle té ženy.
Křesťanství funguje zcela stejně. Nikdo se nestává křesťanem proto, že si vyřešil všechny otázky nebo pochybnosti ohledně Krista, Bible a víry, ale proto, že se pro něho víra stala osobní. Celý princip můžeme krásně vidět na jednom příkladu z Janova evangelia, kde Jan popisuje, jak se dávala dohromady originální skupina Ježíšových následovníků. Jan 1:43-46 Dalšího dne se Ježíš chtěl vydat do Galileje. Našel Filipa a řekl mu: "Pojď za mnou." (Filip byl z Betsaidy, města Ondřejova a Petrova.) Filip našel Natanaela a řekl mu: "Našli jsme toho, o kterém psal Mojžíš v Zákoně a proroci - Ježíše, syna Josefova z Nazaretu!" Hodně lidí čekalo na Mesiáše, hodně Židů to už vzdávalo, a najednou přijde mladík, který svému příteli říká: My jsme toho Mesiáše našli! Můžeš nám věřit!
Natanael je poněkud skeptický. A je to pochopitelné. Kamarád mu přijde na návštěvu a tvrdí mu, že našli Mesiáše. Navíc, že je z Nazaretu. Jakmile Natanael slyšel o Nazaretu, úplně mu to stačilo k odmítnutí. Nazaret měl špatnou pověst, i když vlastně nevíme proč. Prostě, nikdo významný nepřijde z Nazaretu. A teď se tváříš, že jsi našel Mesiáše z Nazaretu? Kámo, nemáš to moc vychytaný. A tak není divu, že řekl (Jan 1:46): "Co dobrého může být z Nazaretu?" opáčil Natanael.
Filip mohl říct: Hele, jestli máš problém s Nazaretem, pojďme se na to podívat. Mohli strávit celý den diskusí, na jejichž konci by pravděpodobně bylo uznání, že je možné, i když ne pravděpodobné, že by Mesiáš přišel z Nazaretu. Konec diskuse. O nic blíž k Ježíši. Ale Filip to řekl mnohem lépe: "Pojď se podívat," řekl mu Filip. Nazaret? Nedokážu to doopravdy vysvětlit, ale jedinou věc po tobě chci: Pojď a uvidíš. Až ho potkáš, třeba ti to vysvětlí. Bible uznává tvou intelektuální upřímnost.
Když Natanael přišel k Ježíši, tohle uslyšel: Jan 1:47-49 Když Ježíš uviděl Natanaela, jak jde k němu, řekl o něm: "Hle, opravdový Izraelita, v němž není žádná lest!" "Odkud mě znáš?" zeptal se Natanael. Tohle je nejdůležitější otázka: osobní vztah. "Viděl jsem tě pod fíkovníkem," řekl mu Ježíš, "ještě než tě Filip zavolal." "Rabbi!" zvolal Natanael, "Ty jsi Boží Syn, ty jsi král Izraele!"
Jakmile se víra stala osobní, Nazaret už nebyl žádný problém! Přál bych si, aby tvé otázky, které máš, byly zastíněny osobním vztahem s Bohem, protože Ježíš tě zve k lásce a víře. Pak se to stane osobním. Protože osobní, to je to, co sami tak moc chceme od svých vztahů, které máme. Je to otisk Božího vztahu. A ve vztahu se mnoho otázek vyřeší. Bůh však mnohem více chce, abys ho poznal, než abys mu plně rozuměl. Když ho poznáš, tvé otázky nezmizí. Zmenší se však, budou zastíněny, protože se víra stane osobní. "Pojď a uvidíš."
neděle 31. července 2011
SIMPLE: Poslouchej
Dnes končíme sérii SIMPLE, ve které jsme mluvili o tom, že víra je ve své podstatě velmi jednoduchá. Spojit se s Bohem, mít s ním vztah, může být jednoduché. Někdy máme pocit, že víra musí být komplikovaná nebo tajemná. Ježíš však přišel, aby cestu k Bohu zjednodušil, aby vysvětlil, jak funguje vztah s ním a tebou jako jednotlivcem. Ježíšovo poselství nebylo lehké, ale bylo zcela jistě jednoduché. Tak jednoduché, že bychom ho mohli shrnout do třech slov: Prvním slovem je Následuj. Ježíš tě zve k tomu, aby ses vydal na cestu za ním. Nechce po tobě, abys jako první krok k němu a k Bohu změnil celý svůj život. Nechce ani žádné speciální rituály nebo úkony. Chce jednoduchou a prostou věc: abys jej následoval. Překvapivě, jeho první kroky pak vedou k tobě domů, protože následovat Ježíše vlastně znamená ho pozvat dovnitř svého života a začít cestu objevování, poznávání a údivu nad tím, jaký ten Bůh je.
Druhým krokem je Věř. Přestože Ježíš nikoho nenutí věřit, když se vydáme na cestu za ním, velmi často zjistíme, že ve skutečnosti jsme zjistili, že se nám líbí jeho slova věčného života, která nás zpětně vedou k víře, protože někde na té cestě poznávání jsme si uvědomili, že v Ježíše věříme. Začali jsme věřit nejen v jeho učení nebo filosofii, ale přišli jsme k výsledku, že Ježíš skutečně je jedinečným Božím Synem. Někteří dokážeme popsat přesně tu chvíli, kdy jsme uvěřili v Boha, mohla za tím být nějaká událost, třeba vyslyšená modlitba; nebo snad jsme cítili nadpřirozený dotek při písni, přednášce nebo četbě Bible. Jiní z nás ten moment nedokážou přesně popsat. Prostě jsme se vydali na cestu a najednou na ni zjistili, že věříme v Ježíše jako Božího Syna. Díky této víře jsme prožili přijetí Bohem a odpuštění svých provinění a selhání.
Pak ovšem přichází třetí krok, který se dá shrnout do slova, které nechápeme, nebo je pro nás ho těžké přijmout. To slovo je: Poslouchej. Proč je toto slovo těžší přijmout? Myslím, že hlavní důvod je ten, že tohle je často PRVNÍ slovo, které v církvi slyšíme. Velice často zní slovo „poslouchej“ jako základ víry. Chceš k nám jen tak patřit? Ani omylem! Nejdříve se změň! Nejdříve se kaj ze svých hříchů! Nejdříve buď poslušný tomu, co říká Bible! A pak, jedině pak, se můžeme bavit o nějakém přijetí nebo vztahu s Bohem. Není to snad pravda, že nám Bůh dal přikázání k tomu, abychom je dodržovali? Není to snad pravda, že nám Bůh dal Desatero?!?
Víte, když se někdo ohání Desaterem, můžeš se jich zeptat, jestli ví, kde je Desatero zapsáno. Často ví akorát, že v Bibli, ale neví o něm nic bližšího. Když si však přečteš celý příběh, ve kterém dává Bůh to, co my nazýváme Desaterem, uvědomíš si, že to přišlo po dvou velmi důležitých krocích: Nejprve celý národ zázračně vysvobodil z egyptského otroctví, a před tím, než jim dal jakékoliv přikázání, ujistil je o své lásce a přijetí. Jinými slovy, Bůh dal přikázání lidem, se kterými již začal vztah. Rozhodně to nebylo tak, že jako první věc v Egyptě bylo: „Ahoj, já jsem Bůh. Mimochodem, tady je mých deset pravidel, které bys měl začít dodržovat, jasný?!“ Přesto je přesně tohle často způsob, jak o víře mluvíme. Než se nadějeme, z víry se stává touha moralizovat lidi okolo sebe, kteří v Boha sice nevěří, ale my máme pocit, že by měli dodržovat Boží principy.
Tak proč je tady tedy vůbec to slovo „poslouchej“? Je tady, protože je nesmírně důležité. To je totiž moment, ve kterém se víra přesouvá z mentální a emocionální roviny do praktické roviny. To je moment, kdy se odvážíš začít zapracovávat Ježíšovo učení do svého života. To je moment, kdy se víra stává praktickou, a kdy také přináší nejvíce užitku a kdy ti skutečně nejvíce pomáhá. Tady se láme chleba nejvíce mezi tím, zda víra zůstane v myšlenkové verzi (Jo, líbí se mi to) nebo emocionální verzi (Cítím se moc fajn), a kdy se posunuje do života, kde způsobí opravdovou revoluci. Dokud Ježíšova slova necháváš mít dopad jen na tvé myšlení a emoce, je to v něčem lehčí, ale když je začneš uplatňovat v praxi, změní to naprosto všechno. Proto tento poslední krok vyžaduje nejvíce odvahy, ale zároveň má i největší výsledky a uplatnění, jak si za chvíli ukážeme. Víra říká, že můžeš Bohu důvěřovat, že má v úmyslu ti požehnat, protože tvé nejlepší zájmy jsou to, co pro tebe chce. Tahle víra vzatá prakticky změní tvé chování a jednání. To je ten typ víry, díky kterému Ježíš vždycky užasl, to je ten typ víry, který způsobil, že Římská říše se stala křesťanskou.
Víte, proč se tolik lidí rozhodlo stát se křesťany v říši, která křesťany místy tolerovala, ale častěji je zabíjela, protože je označovala za původce zla? Bylo pro to mnoho důvodů, ale podle historiků mezi nimi ční jeden jediný největší. Mezi lety 166 a 266 postihly Římskou říši dvě morové rány, které zabily tolik lidí, co Černá smrt ve středověku. První trvala 18 let a zabila miliony, druhá trvala patnáct let. Díky těmto ranám se miliony přeživších obrátilo na křesťanství. Ale proč? Protože když někde udeřil mor, pohané opouštěli své rodiny, a kněží utíkali, aby si zachránili život. Jediní, kdo zůstali a starali se o své nemocné, byli křesťané. A nejen to, začali se starat o nemocné pohany, kteří byli ponecháni napospas. Tahle prakticky projevená láska způsobila otřes ve víře pohanů a přiměla je přijmout učení Ježíše. Protože někdo se odvážil zapracovávat Ježíšovo učení do života.
Ježíš vyučoval hodně, ale ne pro vědomostí samotné, nýbrž kvůli možnosti uvést vyučované principy do životní praxe. V kázání na hoře tvrdí, že opravdová víra v Boha je založena na tom, že děláme, co nám říká. Je to vyučování, které jde za hranice informací. Bohu nejde především o nárůst vědomostí, byť i ty jsou bezva. Jde mu to životní transformaci, o růst ve vztahu s ním. Ve své promluvě, kterou dneska známe pod kódovým označením Kázání na hoře, řekl Ježíš přirovnání, jak velkou moc má aplikace Božího slova na náš život v porovnání s jeho pouhou znalostí.
Matouš 7,24-27 Každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podobný moudrému muži, který postavil svůj dům na skále. Pak padl déšť, přišly záplavy, strhly se vichřice a udeřily se na ten dům; ale ten nespadl, protože byl založený na skále. Každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude však podoben bláznu, který svůj dům postavil na písku. Pak padl déšť, přišly záplavy, strhly se vichřice a udeřily se na ten dům; a ten spadl a jeho pád byl hrozný. Message překlad to hezky popisuje slovy, že máme „zapracovat Ježíšova slova do svého života“.
Zapracovat Ježíšova slova do svého života vyžaduje poslušnost. Bůh si této poslušnosti cení, protože vlastně vyjadřuje něco na způsob: „Ježíši, já ti důvěřuji, proto udělám to, co po mně chceš. Udělám to proto, že to po mně chceš ty.“ Znamená to změnit celý životní systém! Důvěra je víra v akci. A tuto akci, tedy zapracování Ježíšových slov do svého života, si Bůh používá jako velmi důležitý způsob růstu naší víry. Jsme totiž postaveni tváří v tvář různým situacím a etickým otázkám, kde uplatnit Ježíšova slova nemusí být jednoduché. Ale pokud to uděláme, Bůh na to reaguje, a často, dokonce častěji než by se zdálo, na to reaguje. Ne vždy tím, že vyřeší situaci podle našeho původního scénáře, ale často se změní něco v nás, a následně to změní naše uvažování, chování, a nakonec odejdeme se silnější vírou.
Nezbytné ovšem je naslouchat praktickému vyučování. Vyučování Bible, které má udělat pouze dojem, které zní tak duchovně, až skoro mysticky, je pouze na parádu, ale život to nezmění. Na Boha neudělá dojem množství našich vědomostí, ale udělá na něho dojem opravdová víra. Taková, která nejen věří, ale která udělá to, co si on přeje.
V Ježíšově podobenství je člověk, který naslouchá Ježíšovým slovům a zároveň je zapracovává do života, nazvaný rozvážným, moudrým mužem, který má své základy vytepané do skály. To je zajímavý obraz. Každý z nás, kdo v posledních letech sledoval ve zprávách následky povodní, kdy voda dokáže strhnout dům jako domeček z karet, musí uznat, že mít dům na skále, na vyvýšeném místě, je rozhodně bezpečnější. Přesně to totiž platí u duchovního domu. Dokud je totiž počasí mírné a v našem životě pořádně nefouká, i dům na písku se zdá bezpečný. Jakmile ale zadují špatné dny, a upřímně, každý z nás má špatné dny, pak tvé základy rozhodnou, zda obstojíš nebo se sesypeš. Podle Ježíše obstojíš tehdy, když se naučíš jeho slova nejen slyšet, ale zároveň je uplatníš do svého života. Tak bude tvá víra dostatečně silná a živá, abys obstál v jakýkoliv čas.
Jenže, budovat silné základy má smysl jen před příchodem bouře. Když bouře života udeří, je pozdě vylepšovat základy. Když udeří bouře, tvým jediným zájmem je přežití. Není to ale tak, že když si postavíme silné základy v pokojné době, kdy je zdánlivě nepotřebuješ, budeš v klidu v bouřích života? Víte, jak často za mnou přijdou lidé v bouřích života, a hledají pomoc od Boha? Chtějí najednou všechny ty změny uplatnit, ale je pozdě, protože jim jejich dům spadl. Když měli možnost zapracovat Ježíšovo učení do života v čase klidu, odmítali to pro zdánlivou svobodu a pohodičku domu na písečné pláži. Když ti Ježíš říká, abys zapracoval jeho učení do života, není to proto, aby tě omezil nebo aby ti přidal pravidla a zákony k dodržování. Je to proto, že on ví, že když přijde bouře, a ona přijde dříve nebo později, pak ti praktická víra, kterou sis získal v čase klidu, pomůže nejen přežít bouři, ale navíc ti pomůže pomoct ostatním.
No jo, říkáš si, ale to není lehké. Možná není, ale je to jednoduché. Když následuješ Ježíše, když mu uvěříš, a když zapracuješ jeho slova do života, máš praktickou víru, máš vztah s Bohem, který dokáže zcela změnit tvůj osud. Víra totiž nemá cenu jen pro věčnost, ale dramaticky může změnit tento život, který žiješ tady na zemi. Doufám, že každý z nás bude mít tuhle víru. Víru, která následuje. Víru, která důvěřuje. Víra, která koná. Následuj. Věř. Poslouchej.
Druhým krokem je Věř. Přestože Ježíš nikoho nenutí věřit, když se vydáme na cestu za ním, velmi často zjistíme, že ve skutečnosti jsme zjistili, že se nám líbí jeho slova věčného života, která nás zpětně vedou k víře, protože někde na té cestě poznávání jsme si uvědomili, že v Ježíše věříme. Začali jsme věřit nejen v jeho učení nebo filosofii, ale přišli jsme k výsledku, že Ježíš skutečně je jedinečným Božím Synem. Někteří dokážeme popsat přesně tu chvíli, kdy jsme uvěřili v Boha, mohla za tím být nějaká událost, třeba vyslyšená modlitba; nebo snad jsme cítili nadpřirozený dotek při písni, přednášce nebo četbě Bible. Jiní z nás ten moment nedokážou přesně popsat. Prostě jsme se vydali na cestu a najednou na ni zjistili, že věříme v Ježíše jako Božího Syna. Díky této víře jsme prožili přijetí Bohem a odpuštění svých provinění a selhání.
Pak ovšem přichází třetí krok, který se dá shrnout do slova, které nechápeme, nebo je pro nás ho těžké přijmout. To slovo je: Poslouchej. Proč je toto slovo těžší přijmout? Myslím, že hlavní důvod je ten, že tohle je často PRVNÍ slovo, které v církvi slyšíme. Velice často zní slovo „poslouchej“ jako základ víry. Chceš k nám jen tak patřit? Ani omylem! Nejdříve se změň! Nejdříve se kaj ze svých hříchů! Nejdříve buď poslušný tomu, co říká Bible! A pak, jedině pak, se můžeme bavit o nějakém přijetí nebo vztahu s Bohem. Není to snad pravda, že nám Bůh dal přikázání k tomu, abychom je dodržovali? Není to snad pravda, že nám Bůh dal Desatero?!?
Víte, když se někdo ohání Desaterem, můžeš se jich zeptat, jestli ví, kde je Desatero zapsáno. Často ví akorát, že v Bibli, ale neví o něm nic bližšího. Když si však přečteš celý příběh, ve kterém dává Bůh to, co my nazýváme Desaterem, uvědomíš si, že to přišlo po dvou velmi důležitých krocích: Nejprve celý národ zázračně vysvobodil z egyptského otroctví, a před tím, než jim dal jakékoliv přikázání, ujistil je o své lásce a přijetí. Jinými slovy, Bůh dal přikázání lidem, se kterými již začal vztah. Rozhodně to nebylo tak, že jako první věc v Egyptě bylo: „Ahoj, já jsem Bůh. Mimochodem, tady je mých deset pravidel, které bys měl začít dodržovat, jasný?!“ Přesto je přesně tohle často způsob, jak o víře mluvíme. Než se nadějeme, z víry se stává touha moralizovat lidi okolo sebe, kteří v Boha sice nevěří, ale my máme pocit, že by měli dodržovat Boží principy.
Tak proč je tady tedy vůbec to slovo „poslouchej“? Je tady, protože je nesmírně důležité. To je totiž moment, ve kterém se víra přesouvá z mentální a emocionální roviny do praktické roviny. To je moment, kdy se odvážíš začít zapracovávat Ježíšovo učení do svého života. To je moment, kdy se víra stává praktickou, a kdy také přináší nejvíce užitku a kdy ti skutečně nejvíce pomáhá. Tady se láme chleba nejvíce mezi tím, zda víra zůstane v myšlenkové verzi (Jo, líbí se mi to) nebo emocionální verzi (Cítím se moc fajn), a kdy se posunuje do života, kde způsobí opravdovou revoluci. Dokud Ježíšova slova necháváš mít dopad jen na tvé myšlení a emoce, je to v něčem lehčí, ale když je začneš uplatňovat v praxi, změní to naprosto všechno. Proto tento poslední krok vyžaduje nejvíce odvahy, ale zároveň má i největší výsledky a uplatnění, jak si za chvíli ukážeme. Víra říká, že můžeš Bohu důvěřovat, že má v úmyslu ti požehnat, protože tvé nejlepší zájmy jsou to, co pro tebe chce. Tahle víra vzatá prakticky změní tvé chování a jednání. To je ten typ víry, díky kterému Ježíš vždycky užasl, to je ten typ víry, který způsobil, že Římská říše se stala křesťanskou.
Víte, proč se tolik lidí rozhodlo stát se křesťany v říši, která křesťany místy tolerovala, ale častěji je zabíjela, protože je označovala za původce zla? Bylo pro to mnoho důvodů, ale podle historiků mezi nimi ční jeden jediný největší. Mezi lety 166 a 266 postihly Římskou říši dvě morové rány, které zabily tolik lidí, co Černá smrt ve středověku. První trvala 18 let a zabila miliony, druhá trvala patnáct let. Díky těmto ranám se miliony přeživších obrátilo na křesťanství. Ale proč? Protože když někde udeřil mor, pohané opouštěli své rodiny, a kněží utíkali, aby si zachránili život. Jediní, kdo zůstali a starali se o své nemocné, byli křesťané. A nejen to, začali se starat o nemocné pohany, kteří byli ponecháni napospas. Tahle prakticky projevená láska způsobila otřes ve víře pohanů a přiměla je přijmout učení Ježíše. Protože někdo se odvážil zapracovávat Ježíšovo učení do života.
Ježíš vyučoval hodně, ale ne pro vědomostí samotné, nýbrž kvůli možnosti uvést vyučované principy do životní praxe. V kázání na hoře tvrdí, že opravdová víra v Boha je založena na tom, že děláme, co nám říká. Je to vyučování, které jde za hranice informací. Bohu nejde především o nárůst vědomostí, byť i ty jsou bezva. Jde mu to životní transformaci, o růst ve vztahu s ním. Ve své promluvě, kterou dneska známe pod kódovým označením Kázání na hoře, řekl Ježíš přirovnání, jak velkou moc má aplikace Božího slova na náš život v porovnání s jeho pouhou znalostí.
Matouš 7,24-27 Každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podobný moudrému muži, který postavil svůj dům na skále. Pak padl déšť, přišly záplavy, strhly se vichřice a udeřily se na ten dům; ale ten nespadl, protože byl založený na skále. Každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude však podoben bláznu, který svůj dům postavil na písku. Pak padl déšť, přišly záplavy, strhly se vichřice a udeřily se na ten dům; a ten spadl a jeho pád byl hrozný. Message překlad to hezky popisuje slovy, že máme „zapracovat Ježíšova slova do svého života“.
Zapracovat Ježíšova slova do svého života vyžaduje poslušnost. Bůh si této poslušnosti cení, protože vlastně vyjadřuje něco na způsob: „Ježíši, já ti důvěřuji, proto udělám to, co po mně chceš. Udělám to proto, že to po mně chceš ty.“ Znamená to změnit celý životní systém! Důvěra je víra v akci. A tuto akci, tedy zapracování Ježíšových slov do svého života, si Bůh používá jako velmi důležitý způsob růstu naší víry. Jsme totiž postaveni tváří v tvář různým situacím a etickým otázkám, kde uplatnit Ježíšova slova nemusí být jednoduché. Ale pokud to uděláme, Bůh na to reaguje, a často, dokonce častěji než by se zdálo, na to reaguje. Ne vždy tím, že vyřeší situaci podle našeho původního scénáře, ale často se změní něco v nás, a následně to změní naše uvažování, chování, a nakonec odejdeme se silnější vírou.
Nezbytné ovšem je naslouchat praktickému vyučování. Vyučování Bible, které má udělat pouze dojem, které zní tak duchovně, až skoro mysticky, je pouze na parádu, ale život to nezmění. Na Boha neudělá dojem množství našich vědomostí, ale udělá na něho dojem opravdová víra. Taková, která nejen věří, ale která udělá to, co si on přeje.
V Ježíšově podobenství je člověk, který naslouchá Ježíšovým slovům a zároveň je zapracovává do života, nazvaný rozvážným, moudrým mužem, který má své základy vytepané do skály. To je zajímavý obraz. Každý z nás, kdo v posledních letech sledoval ve zprávách následky povodní, kdy voda dokáže strhnout dům jako domeček z karet, musí uznat, že mít dům na skále, na vyvýšeném místě, je rozhodně bezpečnější. Přesně to totiž platí u duchovního domu. Dokud je totiž počasí mírné a v našem životě pořádně nefouká, i dům na písku se zdá bezpečný. Jakmile ale zadují špatné dny, a upřímně, každý z nás má špatné dny, pak tvé základy rozhodnou, zda obstojíš nebo se sesypeš. Podle Ježíše obstojíš tehdy, když se naučíš jeho slova nejen slyšet, ale zároveň je uplatníš do svého života. Tak bude tvá víra dostatečně silná a živá, abys obstál v jakýkoliv čas.
Jenže, budovat silné základy má smysl jen před příchodem bouře. Když bouře života udeří, je pozdě vylepšovat základy. Když udeří bouře, tvým jediným zájmem je přežití. Není to ale tak, že když si postavíme silné základy v pokojné době, kdy je zdánlivě nepotřebuješ, budeš v klidu v bouřích života? Víte, jak často za mnou přijdou lidé v bouřích života, a hledají pomoc od Boha? Chtějí najednou všechny ty změny uplatnit, ale je pozdě, protože jim jejich dům spadl. Když měli možnost zapracovat Ježíšovo učení do života v čase klidu, odmítali to pro zdánlivou svobodu a pohodičku domu na písečné pláži. Když ti Ježíš říká, abys zapracoval jeho učení do života, není to proto, aby tě omezil nebo aby ti přidal pravidla a zákony k dodržování. Je to proto, že on ví, že když přijde bouře, a ona přijde dříve nebo později, pak ti praktická víra, kterou sis získal v čase klidu, pomůže nejen přežít bouři, ale navíc ti pomůže pomoct ostatním.
No jo, říkáš si, ale to není lehké. Možná není, ale je to jednoduché. Když následuješ Ježíše, když mu uvěříš, a když zapracuješ jeho slova do života, máš praktickou víru, máš vztah s Bohem, který dokáže zcela změnit tvůj osud. Víra totiž nemá cenu jen pro věčnost, ale dramaticky může změnit tento život, který žiješ tady na zemi. Doufám, že každý z nás bude mít tuhle víru. Víru, která následuje. Víru, která důvěřuje. Víra, která koná. Následuj. Věř. Poslouchej.
pátek 29. července 2011
Mých 5 nejčtenějších blogů roku 2011 ke 29.7.2011
Podíval jsem se do historie na seznam mých 5 nejčtenějších blogů roku 2011 ke 29.7.2011
SexEd Otázky a odpovědi: CO SI MYSLÍTE O MASTURBACI?
14.3.2011, Počet komentářů: 9
SexEd Otázky a odpovědi: POVOLUJE CÍRKEV PŘI SEXU RŮZNÉ POLOHY NEBO JEN POLOHU MISIONÁŘSKOU?
18.3.2011
Postav si dům z kamenů na tebe hozených
2.2.2011, Počet komentářů: 2
SexEd Otázky a odpovědi: JAK SE MOHU ZBAVIT ZÁVISLOSTI NA PORNU?
17.3.2011, 1 komentář
Stvoření a evoluce: Skutečně máme jen tyhle dvě možnosti?
20.5.2011, Počet komentářů: 4
SexEd Otázky a odpovědi: CO SI MYSLÍTE O MASTURBACI?
14.3.2011, Počet komentářů: 9
SexEd Otázky a odpovědi: POVOLUJE CÍRKEV PŘI SEXU RŮZNÉ POLOHY NEBO JEN POLOHU MISIONÁŘSKOU?
18.3.2011
Postav si dům z kamenů na tebe hozených
2.2.2011, Počet komentářů: 2
SexEd Otázky a odpovědi: JAK SE MOHU ZBAVIT ZÁVISLOSTI NA PORNU?
17.3.2011, 1 komentář
Stvoření a evoluce: Skutečně máme jen tyhle dvě možnosti?
20.5.2011, Počet komentářů: 4
pondělí 25. července 2011
SIMPLE: Věř
Tento měsíc mluvíme o tom, že víra je velmi jednoduchá. Spojit se s Bohem, mít s ním vztah, může být jednoduché. Možná ti to tak nepřipadá, a máš pocit, že celá víra musí být komplikovaná nebo tajemná. Ježíš však přišel, aby zjednodušil cestu k Bohu, aby vysvětlil, jak funguje vztah s ním a tebou jako jednotlivcem. Ježíš nepřišel založit nový etický řád nebo vymyslet křesťanskou morálku. To udělali lidé později. Ježíš přišel jednoduše, s jednoduchým poselstvím, a jednoduchou cestou. Minule jsme začali s jednoduchým pozváním, které Ježíš nabízí, pozváním následovat. Dnes se podíváme na druhý krok na cestě.
Ona totiž víra je mnohem více cestou než destinací; objevováním, než rozhodnutím. Všimli jste si, že nikde v evangeliích Ježíš nikoho nenutí nebo nepřesvědčuje, že teď v něj musí uvěřit? Přinucená víra je totiž vždy jen naoko. Známe to z historie. Kdykoliv nás politický nebo náboženský systém přinutil něčemu, čemukoliv, věřit; buď jsme se postavili proti tomu, nebo jsme pod nátlakem tuto novou „víru“ přijali jen naoko, ale uvnitř jsme ji vrazili dýku do zad. Když pak tlak, pronásledování nebo přesvědčování pominulo, rychle jsme se odklonili. Je smutné, že v minulosti se i křesťanský systém církve snížil k něčemu tak neježíšovskému, jako je nátlak na víru. Ježíš však vždy respektoval rozhodnutí lidí, a jeho nejbližší následovníci rovněž. Byl to jeden z Ježíšových přátel a následovníků, Jan, který zachytil Ježíšova slova: Stojím u dveří a tluču; kdo by uslyšel můj hlas a otevřel dveře, k tomu vejdu a budu s ním večeřet a on se mnou. Pokud mu otevřeš své dveře, on vejde dovnitř a požehná tě pokojem, protože on je divuplný rádce, mocný Bůh, otec věčnosti a kníže pokoje. Ježíš je předobrazem nejlepšího gentlemana. Do tvých dveří se nevlamuje, ale znovu slovy Jana, Slovo se stalo tělem a krví a přistěhovalo se do sousedství. Bůh se rozhodl přistěhovat se do našeho sousedství a bydlet s námi. Přistěhoval se jako člověk, vzal na sebe naší podobu, zakusil naší bolest, zakusil naše pokušení a představil nám Boží slávu. Bůh se přiblížil tak, že blíž už to opravdu nejde. A tento Ježíš nás zve k jednoduchému kroku: Pojď za mnou!
Jan také napsal: Jan 1:17-18 Zákon byl vydán skrze Mojžíše, milost a pravda však přišla skrze Mesiáše Ježíše. Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v Otcově náručí, ten jej vylíčil. Jeden z důvodů, proč Ježíš přišel na zemi, bylo vylíčit Boha, ne jen zemřít za hříchy světa. Všichni máme otázky na Boha, a Ježíš říká, že jeden z důvodů, proč přišel, je vylíčit Boha, jaký doopravdy je, ne na základě tradice a náboženství, ale na základě jeho osobnosti. Když ho začali následovat, v různých místech svého následování, najednou zjistili, že začali věřit. Začali věřit nejen v jeho učení nebo filosofii, ale přišli k výsledku, že Ježíš skutečně je jedinečným Božím Synem. To je přesně to, co se stalo mnohým z nás. Někteří dokážeme popsat přesně tu chvíli, kdy jsme uvěřili v Boha, mohla za tím být nějaká událost, třeba vyslyšená modlitba; nebo snad jsme cítili nadpřirozený dotek při písni, přednášce nebo četbě Bible.
Jiní z nás ten moment nedokážou přesně popsat. Prostě se vydali na cestu a najednou na ni zjistili, že věří. Dokonce, že věří nejen v učení, etiku a morálku, ale že věří v Ježíše jako Božího Syna. Přesně to se stalo Ježíšovým následovníkům, o kterých jsme si pověděli minulý týden. Ježíš je pozval k následování, a oni šli. Po nějakém čase však Ježíš vyučoval na téma, které se jeho posluchačům zdálo velmi tvrdé. Mluvil o tom, že on je Božím chlebem k věčnému životu. Spousta Ježíšových posluchačů se v ten moment od něj odvrátilo. Jan to popisuje takto: Jan 6:66-67 Mnozí z jeho učedníků kvůli tomu odešli a už s ním nechtěli nic mít. "Chcete odejít i vy?" zeptal se Ježíš tehdy svých Dvanácti. Odpověď Ježíšových následovníků je přesně to, co mnozí z nás prožili na vlastní kůži. Jan 6:68-69 "Pane, ke komu bychom šli?" odpověděl mu Šimon Petr. "Ty máš slova věčného života a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží!"
Vztah s Bohem je cesta, ne událost. Co to přesně znamená? Znamená to, že každý z nás je někde na své cestě životem a vědomě nebo nevědomě se vymezuje vůči Bohu. Někteří lidé s Boží existencí bojovali vědomě, jiní chtějí zaplnit prázdnotu, kterou cítí, ale neví, odkud pramení. Obě strany podvědomě uznávají Boha v centru a vymezují se vůči němu. Dá se říct, že Bůh je v centru a každý člověk je na cestě k němu nebo od něj, ať už vědomě nebo ne. A svým způsobem nezáleží na tom, kde se právě na své cestě nachází. Mnohem více záleží na tom, kam směřuje. Zda k Bohu nebo od něj. My někdy definujeme víru jako událost: „Uvěřil jsem“, ale když se podíváme podrobně, uvidíme, že ve skutečnosti se víra skládá z mnoha malých kroků poznávání, obdivu, pochopení, rozhodnutí a potvrzování. Je to cesta, ne událost. To, že jste dnes tady v církvi, ukazuje na to, že jste se vydali na cestu k Bohu. Někteří jste k němu hodně blízko, jiní jste ho sotva začali objevovat. To je naprosto v pořádku. Ježíš někdy řekl lidem, kteří se na takovou cestu objevování vydali: Nejsi daleko od Božího království. Důležité ovšem je, abys Boha objevoval s očima upřenými na Ježíše, abys jej jinými slovy následoval. Protože jádrem víry, zdrojem života, cestou k Bohu, je on sám. Ne naše zážitky, ne zázraky, a dokonce ani ne vyslyšené modlitby. Jádrem víry je osoba Krista.
Co se ovšem stane, když uvěříš? Víte, co je na cestě k Bohu tak skvělého? Když můžete slyšet příběhy těch, kteří se k němu vydali. Někteří jsme Boha podvědomě celý svůj život hledali, jen jsme ho nedokázali pojmenovat, Jiné z nás víra ani omylem nenapadla. Jenže pak jsme měli rozhovor. Potkali jsme člověka. Četli jsme úvahu nebo knihu. A v mysli nám začal hlodat červíček. Ve skutečnosti to byl malý kamínek, který vypadl ze svého místa a spustil celou lavinu.
Víra v Ježíše něco na tvé cestě následování dramaticky mění. Získáváš slova věčného života, jak tvrdil Petr. Co se vlastně děje při hledání tvé víry, popisuje pěkně Pavel, jiný nositel dramatického hledání cesty k Bohu. Předtím než se Pavel stal následovníkem té Cesty, byl ortodoxním Židem, který si myslel, že křesťanství je nová sekta, která musí být zničena za každou cenu. Pavel byl něco jako talibanská verze židovství, a to proto, že věřil, že jeho poslání od Boha je chránit čistotu svého náboženství i za cenu pronásledování a teroru těch, kteří ho ohrožují. Když se Pavel stal následovníkem Krista, stal se jedním z nejvýznamnějších vedoucích církve, a jedna z věci, jak ho známe my dnes, je skrze jeho dopisy, které psal do těchto církvi. V jednom z nich se dočteme shrnutí křesťanství v kostce.
Římanům 3:21 Nyní je však mimo Zákon zjevena Boží spravedlnost, kterou Zákon i Proroci dosvědčují. První věc, kterou tady Pavel říká, je, že Boží spravedlnost může existovat mimo systém Zákona, pravidel, a náboženství. Spravedlnost znamená míst správné postavení před Bohem. Znamená to, že se na nás Bůh podívá, a nevidí mezi námi a jím žádnou překážku, žádnou mezeru, žádný problém. Vidí plný přístup. Opona je roztržená, propast přepásaná. Tuto spravedlnost však nezískáváme tím, že se snažíme být křesťany. Ne, přichází k nám skrze víru, kterou jsme u sebe zjistili. Není totiž rozdílu, nikdo z nás se správné postavení před Bohem nedokáže jinak zajistit. A to jakýmkoliv způsobem. Římanům 3:22-23 Boží spravedlnost, jež skrze víru v Ježíše Krista přichází ke všem, kdo věří. Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a chybí jim Boží sláva.
Římanům 3:24-25 Jsou však zdarma ospravedlňováni jeho milostí, skrze vykoupení v Kristu Ježíši. Jeho určil Bůh za oběť smíření pro ty, kdo věří v jeho krev, aby tak prokázal svou vlastní spravedlnost. Obvykle nedůvěřujeme ničemu, co je zdarma, ale Kristus je skutečně volná cesta k Bohu. A když v něj začneme věřit, získáváme správné postavení před Bohem. Římanům 3:25-26 Bůh totiž ve své shovívavosti prominul předešlé hříchy, aby nyní prokázal svou spravedlnost, aby se ukázalo, že je spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo věří v Ježíše.
Co se stane, když uvěříš v Ježíše? A je jedno, jestli za dramatických nebo pokojných okolností. Když v něj uvěříš, Bůh tě ospravedlní, tedy, změní tvé postavení před Bohem. Nedokážeš si pak pomoct. Ke komu bychom šli, řekneš pak, vždyť ty, Ježíši, ty máš slova věčného života, a já jsem uvěřil, že ty jsi ten, za koho se prohlašuješ, tedy Boží Syn. Tak prosté a jednoduché křesťanství je. A tak jednoduše a prostě jej můžeš přijmout i ty.
Ona totiž víra je mnohem více cestou než destinací; objevováním, než rozhodnutím. Všimli jste si, že nikde v evangeliích Ježíš nikoho nenutí nebo nepřesvědčuje, že teď v něj musí uvěřit? Přinucená víra je totiž vždy jen naoko. Známe to z historie. Kdykoliv nás politický nebo náboženský systém přinutil něčemu, čemukoliv, věřit; buď jsme se postavili proti tomu, nebo jsme pod nátlakem tuto novou „víru“ přijali jen naoko, ale uvnitř jsme ji vrazili dýku do zad. Když pak tlak, pronásledování nebo přesvědčování pominulo, rychle jsme se odklonili. Je smutné, že v minulosti se i křesťanský systém církve snížil k něčemu tak neježíšovskému, jako je nátlak na víru. Ježíš však vždy respektoval rozhodnutí lidí, a jeho nejbližší následovníci rovněž. Byl to jeden z Ježíšových přátel a následovníků, Jan, který zachytil Ježíšova slova: Stojím u dveří a tluču; kdo by uslyšel můj hlas a otevřel dveře, k tomu vejdu a budu s ním večeřet a on se mnou. Pokud mu otevřeš své dveře, on vejde dovnitř a požehná tě pokojem, protože on je divuplný rádce, mocný Bůh, otec věčnosti a kníže pokoje. Ježíš je předobrazem nejlepšího gentlemana. Do tvých dveří se nevlamuje, ale znovu slovy Jana, Slovo se stalo tělem a krví a přistěhovalo se do sousedství. Bůh se rozhodl přistěhovat se do našeho sousedství a bydlet s námi. Přistěhoval se jako člověk, vzal na sebe naší podobu, zakusil naší bolest, zakusil naše pokušení a představil nám Boží slávu. Bůh se přiblížil tak, že blíž už to opravdu nejde. A tento Ježíš nás zve k jednoduchému kroku: Pojď za mnou!
Jan také napsal: Jan 1:17-18 Zákon byl vydán skrze Mojžíše, milost a pravda však přišla skrze Mesiáše Ježíše. Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v Otcově náručí, ten jej vylíčil. Jeden z důvodů, proč Ježíš přišel na zemi, bylo vylíčit Boha, ne jen zemřít za hříchy světa. Všichni máme otázky na Boha, a Ježíš říká, že jeden z důvodů, proč přišel, je vylíčit Boha, jaký doopravdy je, ne na základě tradice a náboženství, ale na základě jeho osobnosti. Když ho začali následovat, v různých místech svého následování, najednou zjistili, že začali věřit. Začali věřit nejen v jeho učení nebo filosofii, ale přišli k výsledku, že Ježíš skutečně je jedinečným Božím Synem. To je přesně to, co se stalo mnohým z nás. Někteří dokážeme popsat přesně tu chvíli, kdy jsme uvěřili v Boha, mohla za tím být nějaká událost, třeba vyslyšená modlitba; nebo snad jsme cítili nadpřirozený dotek při písni, přednášce nebo četbě Bible.
Jiní z nás ten moment nedokážou přesně popsat. Prostě se vydali na cestu a najednou na ni zjistili, že věří. Dokonce, že věří nejen v učení, etiku a morálku, ale že věří v Ježíše jako Božího Syna. Přesně to se stalo Ježíšovým následovníkům, o kterých jsme si pověděli minulý týden. Ježíš je pozval k následování, a oni šli. Po nějakém čase však Ježíš vyučoval na téma, které se jeho posluchačům zdálo velmi tvrdé. Mluvil o tom, že on je Božím chlebem k věčnému životu. Spousta Ježíšových posluchačů se v ten moment od něj odvrátilo. Jan to popisuje takto: Jan 6:66-67 Mnozí z jeho učedníků kvůli tomu odešli a už s ním nechtěli nic mít. "Chcete odejít i vy?" zeptal se Ježíš tehdy svých Dvanácti. Odpověď Ježíšových následovníků je přesně to, co mnozí z nás prožili na vlastní kůži. Jan 6:68-69 "Pane, ke komu bychom šli?" odpověděl mu Šimon Petr. "Ty máš slova věčného života a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží!"
Vztah s Bohem je cesta, ne událost. Co to přesně znamená? Znamená to, že každý z nás je někde na své cestě životem a vědomě nebo nevědomě se vymezuje vůči Bohu. Někteří lidé s Boží existencí bojovali vědomě, jiní chtějí zaplnit prázdnotu, kterou cítí, ale neví, odkud pramení. Obě strany podvědomě uznávají Boha v centru a vymezují se vůči němu. Dá se říct, že Bůh je v centru a každý člověk je na cestě k němu nebo od něj, ať už vědomě nebo ne. A svým způsobem nezáleží na tom, kde se právě na své cestě nachází. Mnohem více záleží na tom, kam směřuje. Zda k Bohu nebo od něj. My někdy definujeme víru jako událost: „Uvěřil jsem“, ale když se podíváme podrobně, uvidíme, že ve skutečnosti se víra skládá z mnoha malých kroků poznávání, obdivu, pochopení, rozhodnutí a potvrzování. Je to cesta, ne událost. To, že jste dnes tady v církvi, ukazuje na to, že jste se vydali na cestu k Bohu. Někteří jste k němu hodně blízko, jiní jste ho sotva začali objevovat. To je naprosto v pořádku. Ježíš někdy řekl lidem, kteří se na takovou cestu objevování vydali: Nejsi daleko od Božího království. Důležité ovšem je, abys Boha objevoval s očima upřenými na Ježíše, abys jej jinými slovy následoval. Protože jádrem víry, zdrojem života, cestou k Bohu, je on sám. Ne naše zážitky, ne zázraky, a dokonce ani ne vyslyšené modlitby. Jádrem víry je osoba Krista.
Co se ovšem stane, když uvěříš? Víte, co je na cestě k Bohu tak skvělého? Když můžete slyšet příběhy těch, kteří se k němu vydali. Někteří jsme Boha podvědomě celý svůj život hledali, jen jsme ho nedokázali pojmenovat, Jiné z nás víra ani omylem nenapadla. Jenže pak jsme měli rozhovor. Potkali jsme člověka. Četli jsme úvahu nebo knihu. A v mysli nám začal hlodat červíček. Ve skutečnosti to byl malý kamínek, který vypadl ze svého místa a spustil celou lavinu.
Víra v Ježíše něco na tvé cestě následování dramaticky mění. Získáváš slova věčného života, jak tvrdil Petr. Co se vlastně děje při hledání tvé víry, popisuje pěkně Pavel, jiný nositel dramatického hledání cesty k Bohu. Předtím než se Pavel stal následovníkem té Cesty, byl ortodoxním Židem, který si myslel, že křesťanství je nová sekta, která musí být zničena za každou cenu. Pavel byl něco jako talibanská verze židovství, a to proto, že věřil, že jeho poslání od Boha je chránit čistotu svého náboženství i za cenu pronásledování a teroru těch, kteří ho ohrožují. Když se Pavel stal následovníkem Krista, stal se jedním z nejvýznamnějších vedoucích církve, a jedna z věci, jak ho známe my dnes, je skrze jeho dopisy, které psal do těchto církvi. V jednom z nich se dočteme shrnutí křesťanství v kostce.
Římanům 3:21 Nyní je však mimo Zákon zjevena Boží spravedlnost, kterou Zákon i Proroci dosvědčují. První věc, kterou tady Pavel říká, je, že Boží spravedlnost může existovat mimo systém Zákona, pravidel, a náboženství. Spravedlnost znamená míst správné postavení před Bohem. Znamená to, že se na nás Bůh podívá, a nevidí mezi námi a jím žádnou překážku, žádnou mezeru, žádný problém. Vidí plný přístup. Opona je roztržená, propast přepásaná. Tuto spravedlnost však nezískáváme tím, že se snažíme být křesťany. Ne, přichází k nám skrze víru, kterou jsme u sebe zjistili. Není totiž rozdílu, nikdo z nás se správné postavení před Bohem nedokáže jinak zajistit. A to jakýmkoliv způsobem. Římanům 3:22-23 Boží spravedlnost, jež skrze víru v Ježíše Krista přichází ke všem, kdo věří. Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a chybí jim Boží sláva.
Římanům 3:24-25 Jsou však zdarma ospravedlňováni jeho milostí, skrze vykoupení v Kristu Ježíši. Jeho určil Bůh za oběť smíření pro ty, kdo věří v jeho krev, aby tak prokázal svou vlastní spravedlnost. Obvykle nedůvěřujeme ničemu, co je zdarma, ale Kristus je skutečně volná cesta k Bohu. A když v něj začneme věřit, získáváme správné postavení před Bohem. Římanům 3:25-26 Bůh totiž ve své shovívavosti prominul předešlé hříchy, aby nyní prokázal svou spravedlnost, aby se ukázalo, že je spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo věří v Ježíše.
Co se stane, když uvěříš v Ježíše? A je jedno, jestli za dramatických nebo pokojných okolností. Když v něj uvěříš, Bůh tě ospravedlní, tedy, změní tvé postavení před Bohem. Nedokážeš si pak pomoct. Ke komu bychom šli, řekneš pak, vždyť ty, Ježíši, ty máš slova věčného života, a já jsem uvěřil, že ty jsi ten, za koho se prohlašuješ, tedy Boží Syn. Tak prosté a jednoduché křesťanství je. A tak jednoduše a prostě jej můžeš přijmout i ty.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)