Kdo je ten muž? :: Co kdyby vůbec nepřišel?

Jak jste jistě pochopili z úvodního obrázku, budeme mluvit o Kristu. Myslím si, že každý jeden z nás si musí sám pro sebe odpovědět na otázku: Kdo vlastně byl ten muž? Protože ať už jsi věřící nebo nevěřící člověk, jistě se shodneme, že tento muž má v historii unikátní místo. Ti z vás, kdo byli na konferenci Willow GLS, jste slyšeli úchvatnou přednášku Johna Ortberga na toto téma. Je totiž jasné, že žijeme v době, kdy mnoho věci bereme jako samozřejmost, ale z historického hlediska tyto věci přišly jako následek proměny světa, kterou tento na první pohled prostý truhlář ze zapadlého koutu Římské říše započal. Ježíš přinesl radikální změny do způsobu, jak vnímáme lidský život, který ve starověku byl přísně rozdělený (muži měli hodnotu, ženy jen nepatrnou, děti ještě menší, a otroci žádnou). Přinesl revoluci do světa vzdělání, umění, politiky, lidé jeho hnutí stáli za mnohými vynálezy, které měli oslavit jeho život. Skutečně si dlužíš sám sobě odpovědět na otázku,  kdo byl ten muž, protože odpověď může změnit tvůj život a ovlivnit tvou budoucnost. Je to koneckonců také otázka, kterou se Ježíš ptal svých následovníků (Matouš 16:13+15): Za koho mají lidé Syna člověka? ...A za koho mě máte vy?

Jaké máme alternativy? Čteme-li evangelia, které jsou slovy agnostika Ehrmanna nejstarší a nejlepší prameny, v nichž můžeme hledat poznatky o Ježíšově životě, což je prý názor sdílený všemi historiky, kteří se seriózně zabývají starověkem, ať už jsou jakéhokoliv zaměření, počínaje zanícenými protestanty až po zaryté ateisty, nemůžeme si nevšimnout, jak o sobě Ježíš mluví. Jedná a mluví jako člověk, který ví, kdo je a co dělá. Tváří se, že si je vědom, že jedná z Božího pověření. Toto vědomí poslání určuje celé Ježíšovo jednání: svobodu a autoritu, se kterou vystupuje, a zároveň stálou a věrnou poslušnost vůči Otci. Za koho se tedy Ježíš sám považoval? Za koho Ježíše považovali jeho současníci? Ježíš se musel konfrontovat s určitými očekáváními svých současníků. O jaká očekávání šlo? Doba, v níž se Slovo stalo tělem, byla doba neklidná, plná očekávání na příchod Mesiáše. Od začátku Ježíšova vystupování na veřejnosti se na něj upínaly mesiánské naděje zástupu. Dosvědčuje to časté oslovování Ježíše titulem: „Synu Davidův“; byl to lidový titul mesiáše spojený s pozemskými, politickými a nacionálními ambicemi. Ze strany farizeů se Ježíš od počátku dočkává nepřijetí a nevraživosti. Tyto jejich postoje jsou opět vyprovokovány mesiánskými nadějemi. Ježíš nesplňuje jejich pojetí mesiáše. Přece ale po něm stále žádají znamení, kterými by měl dokázat své mesiánství, i když on se k němu před nimi nikdy veřejně nepřihlásil (až do posledního dne svého života, kdy ho slavnostně vyznal jako odpověď na zapřísahání velekněze). V kruhu Ježíšových následovníků byla víra v Ježíšovo mesiánství zvláště živá, avšak i zde mesiánské představy byly více méně společné s těmi, které měli ostatní Ježíšovi současníci. Ježíš totiž nesplňoval představy, jaké jeho současníci měli o Mesiáši.  Z pohledu hrdinských příběhů prožil Ježíš podle všeho tragický život. Ve městě kolovaly zprávy o nemanželském původu, od rodinných příslušníků slyšel narážky na duševní vyšinutí, většina lidí jej nakonec odmítla, zradili jej dokonce i přátelé, dav jej chtěl zlynčovat, prošel řadou výslechů, jež byly výsměchem spravedlnosti, a nakonec byl popraven způsobem vyhrazený otrokům a těžkým zločincům. To je spíš příběh, který vzbuzuje soucit, a my nečekáme, že nám bude líto Boha. Tím, že přišel v podobě zranitelného dítěte, riskoval Ježíš to, že zůstane nerozpoznán. Lidé od svého Boha neočekávají bezmoc, ale moc; ne slabost, ale sílu; ne malost, ale velikost.

Během svého veřejného působení Ježíš sice o sobě neprohlašoval, že je Mesiáš, avšak způsob, kterým učil a jednal, ukazoval jeho sebevědomí a autoritu, které nemají obdoby: staví se nad Mojžíše, když rozvíjí, upřesňuje a doplňuje jím vydaný Zákon. Považuje se za více než proroka, za více, než obsahuje starozákonní moudrost. Staví se nad židovský Zákon. Své vystoupení ztotožňuje s příchodem Božího království. Nová doba spásy, nastolená jeho příchodem, je nerozlučně spjatá s jeho osobou. Rozhodnutí pro Boží království se ztotožňuje s rozhodnutím pro něho. Ježíš žádá následování jeho osoby, nikoli jenom přijetí jeho pravdy. Žádá následování, a to neodkladné a radikální. Žádá pro sebe lásku, která staví na druhé místo všechno, i to nejdražší - otce, matku…, ano i vlastní život (Mt 10:37). Postoj člověka vůči němu rozhoduje o jeho věčné spáse. Ježíš si je vědom, že je nositelem spásy, tedy tím, který je naplněním mesiánských nadějí vyvoleného národa. Ježíš si osoboval božskou autoritu. Vědomí jeho božství vyplývá z jedinečného vztahu k Otci. Nazývá ho svým vlastním Otcem. Přitom to nemyslí ve stejném smyslu, jako když mluví o „vašem Otci“; důsledně rozlišuje mezi „mým Otcem“ a „vaším Otcem“. Jeho výlučný vztah k Otci vrhá na Ježíše nebeské světlo.

Pokud člověk konfrontovaný s Ježíšovým nárokem na božství a tedy absolutní autoritu nechce nárok přijmout a autoritě se podřídit, nezbývá, než onen nárok a autoritu zpochybnit. Pokud se to nedaří historickým zpochybněním Ježíšovy existence či autenticity evangelií, zbývá ještě jedna možnost: považovat sice evangelia za věrné záznamy, avšak jejich hlavního hrdinu za někoho, kdo není tím, kým je v evangeliích představován. Jinými slovy, Ježíš se buď sám o sobě mýlil, nebo své současníky vědomě klamal. V podstatě se tedy nabízejí tři možnosti: Ježíš je buď tím, za koho se považoval, nebo je šílenec, nebo lhář. Jsme-li důslední, není pro nás jiná možnost. Není proto možné považovat Ježíše jen za velikého náboženského reformátora, za ideálního, čistého člověka, za nejdokonalejší ztělesnění mravního ideálu nebo za učitele mravnosti. Kdo by o sobě prohlásil to, co o sobě prohlásil Ježíš, nemohl by být považován pouze za mravně dobrého člověka nebo proroka. 

Správně poznamenává C. S. Lewis: Pokouším se tu předejít pomatenému prohlášení, které o něm lidé někdy činívají: „Jsem ochoten Ježíše přijmout jako velkého mravního učitele, nepřijímám nicméně jeho nárok na to být Bůh.“ To je jedna z věcí, které nemůžeme říkat. Někdo, kdo by byl pouhým člověkem a říkal to co Ježíš, by nemohl být velkým mravním učitelem. Byl by to buď šílenec - srovnatelný s někým, kdo tvrdí, že je sázené vejce, nebo ďábel z pekel. Musíte si vybrat. Buď ten muž byl a je Synem Božím anebo šílencem či něčím ještě horším. Můžete ho umlčet jako blázna, můžete ho poplivat a zabít jako démona anebo mu můžete padnout k nohám a nazývat ho Pánem a Bohem. Ale neohánějme se žádnými blahosklonnými nesmysly o tom, že to byl velký mravní učitel. Tuto možnost nám nenechal otevřenou. Neměl to v úmyslu. 

Pokud Ježíš tvrdil, že je Bůh, a přitom věděl, že to není pravda, lhal a záměrně klamal své učedníky. Jestliže ale lhal, pak byl i pokrytec, protože druhé učil, aby byli pravdiví, zatímco sám žil v hrozné lži. Byl to navíc svůdce, protože jiným říkal, že ve víře v něho najdou život věčný. Pokud nemohl splnit své přísliby a věděl to, pak byl nevýslovně zlý, protože úmyslně připravoval lidem hořké zklamání. Pokud za své tvrzení, že je Bůh, podstoupil kříž, byl též blázen. Ne, Ježíš nemohl v žádném případě být velikým učitelem mravnosti, pokud klamal lidi v nejdůležitější otázce svého učení, totiž v otázce své totožnosti. Už svými současníky byl Ježíš obviňován, že je podvodník, rozvraceč národa, rouhač. Pohled na Ježíše jakožto nejnestoudnějšího lháře v dějinách však odporuje tomu, jak se nám jeví na stránkách evangelia. Svým odpůrcům může čestně prohlásit: Kdo z vás mě může usvědčit ze hříchu? Jeho bezúhonnost byla tak očividná, že pro jeho odsouzení bylo třeba velikého množství falešných svědků.

  

Co když Ježíš nebyl lhář a neklamal lidi úmyslně, ale klamal sám sebe, a považoval se za Boha omylem? Prohlašovat o sobě: „Jsem Bůh“ v tak vyhraněné monoteistické kultuře bylo opravdu šílenství. Kdyby někdo mezi námi o sobě říkal: „Jsem Napoleon,“ pak bychom ho izolovali, protože bychom se právem obávali, že takový člověk může být nebezpečný; ostatně by se jeho šílenství projevovalo i jinak než jen oním tvrzením. U Ježíše však, kromě jeho božského nároku, nepozorujeme žádnou psychickou výchylku. Na základě všeho, co víme o Ježíši, je těžké připustit, že by byl psychicky narušený. Je to člověk, který pronesl snad nejhlubší výroky, které kdy byly zaznamenány. Udivuje svou vyrovnaností a psychickým zdravím i odborníky. Je možné vnímat kouzlo Ježíšovy osobnosti, uznat blahodárný vliv, který vykonal a vykonává jeho život a jeho učení na lidstvo a na lidskou kulturu, a zároveň připustit, že Ježíš byl lhář nebo blázen? 

C.S. Lewis píše: Dát Ježíšovu životu, jeho výrokům a vlivu nějaké jiné, snazší vysvětlení, než je vysvětlení křesťanské, naráží na velké historické potíže. Nesoulad mezi hloubkou a vyvážeností a (dovolte mi dodat) pronikavostí jeho morálního učení na jedné straně a bezuzdnou megalomanií, která by musela spočívat v základech jeho teologického učení, pokud není skutečným Bohem, nebyl nikdy uspokojivě vysvětlen. Proto nekřesťanské hypotézy vznikají jedna za druhou, neúnavně plodíce další zmatky.  Pokud tedy Ježíš nebyl ani lhář, ani psychopat, zbývá poslední a jediná možnost: Ježíš byl tím, za koho se považoval: byl to Mesiáš, Syn Boží.

Přemýšleli jste, co by s námi bylo, kdyby se Ježíšův příběh nikdy nestal? Co kdyby Ježíš vůbec nepřišel? Co kdyby Ježíš nebyl tím, za koho se považoval? Co kdyby Ježíš nikdy nevstal z mrtvých? Pak bychom byli stále bez naděje v tomto světě. Pak bychom byli stále ve svých hříších. Pak bychom byli stále se svými démony. Jan, očitý svědek Ježíše, který ho zažil a napsal o tom své evangelium nám vypráví, že když Ježíš zemřel na kříži a byl pohřben, třetího dne šly některé ženy, mezi nimi Marie zvaná Magdaléna, ke hrobu, aby Ježíše pomazaly, jak bylo zvykem. Jenže kámen byl odvalen a tak ženy běžely za Petrem, aby mu to řekly. Petr s Janem přiběhli k hrobu, ale Ježíše tam nenalezli. A tak se vrátili zpět. Marie Magdaléna ovšem ne. Jan 20:11: Marie zůstala venku u hrobu a plakala. Proč vlastně Marie reagovala jinak než Petr s Janem? Byla žena, mohli bychom říct, a tudíž byla emocionálnější. Možná je to proto, že zkrátka Ježíše měla raději. Možná to ale je proto, že pokud je Ježíš mrtvý, pak je zcela bez naděje. Evangelista Lukáš píše, že Marie zvaná Magdaléna patřila mezi Ježíšovy nejbližší následovníky, a že začala následovat Krista proto, že z ní vyhnal sedm démonů. Víte, netuším, zda věříte, že démoni existují, ale jistě nikdo z nás nezpochybňuje realitu zla okolo nás. Zlo je reálné a nevím jak vám, ale mě nahání strach samotné pomyšlení, že lidé jsou některého typu zla vůbec schopni. Možná, že duchovní svět okolo nás je reálný, a možná, že existují bytosti, které lidi k některým činům ponoukají, a některé lidi ovládají. Možná, že skutečně bojujeme se svými démony.

Marie zvaná Magdaléna měla těch démonů sedm. Myslím si, že asi ani neumíme představit, jaké trápení to bylo. Možná tě trápí démon alkoholismu. Možná tě trápí démon chtíče. Možná tě trápí démon pochybností. Možná tě trápí démon méněcennosti. Marii ale trápilo démonů hned sedm. Ježíš je však všechny vyhnal. Jan o Ježíši napsal v prologu svého slavného evangelia, že Ježíš přišel na zemi jako světlo do temnoty, a že temnota toto světlo nemohla pohltit. Když se Ježíš potká s tvými démony, jejich moc mizí jako pára a jejich vláda se hroutí jako domeček karet. Marie tenhle průnik světla do své temnoty prožila, a skutečně uvěřila, že Ježíš je Syn Boží. Skutečně uvěřila, že on je vším, protože zakusila svobodu. Jenže, tenhle Ježíš, zdá se, je temnotou nakonec přece jen poražen. Pokud Ježíš je mrtvý, pak to znamená, že ani její osvobození není trvalé. Pokud Ježíš není Synem Božím, pak to znamená, že se jejich sedm démonů mohou vrátit a znovu ji trápit. Pokud Ježíš nepřišel jako ten, koho čekali, pak to znamená, že její naděje je vratká a budoucnost je nejistá. Marie Magdaléna právě došla na konec svého provazu naděje, kterého se tak držela. Divíte se, že hořce pláče? Každý z nás by v téhle situaci, kdy zemřela tvá naděje, plakal. Hořce plakal. Ale Ježíš na ni zavolal: „Marie!“

Ježíšův hlas je hlas naděje. Protože pokud Ježíš žije, pak platí stoprocentně to, co o sobě říkal. Pak platí, že ho temnota nepřemohla a naopak on přemohl temnotu. Pokud žije, pak je tvoje vysvobození, pak je tvůj nový start, pak je odpuštění tvých hříchů, pak je tvůj nový život reálný a ryzí. Pak to znamená, že tvá naděje žije a tvá budoucnost je jistá. Už chápete, jak moc záleží na tom, abychom si odpověděli na prostou otázku: Kdo je ten muž? A kdo je ten muž pro mě? 

Lee Strobel ve své knize Kauza víra popisuje své setkání s Charlesem Templetonem, který ve svém mládí byl jedním z nejbližších spolupracovníků a partnerů Billyho Grahama, asi nejznámějšího kazatele 20. století. Na rozdíl od Grahama však Templeton nakonec kvůli pochybnostem víru odmítl, a dokonce napsal knihu s názvem Farewell to God: My reasons for rejecting Christian faith. Když ho Strobel navštívil, bylo mu již 83 let. Během interview se ho Strobel zeptal, kdo podle něj byl Ježíš Kristus. „Podle mě byl nejdůležitějším člověkem, který kdy žil,“ odpověděl. Pak řekl slova, které jsem od něj nikdy nemyslel, že uslyším. „A pokud to mohu popsat takhle,“ řekl hlasem, který se uprostřed věty zlomil. „Chybí...mi.“ Po těchto slovech slzy zaplavily jeho oči. Odvrátil svou hlavu a díval se dolů, a zvedl ruku, aby si přede mnou zakryl svůj obličej. Jeho ramena se třásla od pláče. 

Kdo je tedy ten muž? A kdo je ten muž pro mě?

Originální audio přednášku ze seriálu KDO JE TEN MUŽ? naleznete zde: 

http://element.cx/detail_audio.php

Book Review: Deep & Wide by Andy Stanley

A friend of mine, who happens to be a North Point pastor, gave me a couple of DVDs by Andy Stanley way back in 2004 after hearing what we try to achieve in our newly planted church in the Czech Republic. As I watched these, now almost classic messages, my heart was overwhelmed and I was hooked. This was exactly what we tried to do, only hundreds, if not thousands, times better. So, I became a fan. I read everything what Andy and his team wrote, attended their Drive conferences or Catalyst conferences, listened to podcasts, interviews and else. As I did, I also became a friend with several other North Point staffers, some of them even visiting us in our church.

From all these sources I have learnt tons of wisdom and I could trace a lot back stories about North Point, but still there were empty spots in both history of the church and why they have come to such different organizational culture than their heritage was: what drove their discussions and decisions. Some of the spots were filled in recent years just listening to Andy speaking and sharing, but some were still unclear to outside observer like me. Now, the spots are gone. Deep and Wide finally gives a compelling and insightful look behind the scene and explain how the NP leaders got into some decisions, what motivated them and how they applied it. This gives a fantastic grid for understanding their ministry philosophy.

And since the book is well written, it also answers most common questions you wanted to ask as well as gives an intro to North Point even to those who have never had a chance to visit Atlanta. But be warned! After reading this you will want to visit and learn from North Point everything you can, because they do exactly the service to a new generation of leaders what Bill Hybels and Willow Creek did to them twenty years back.

Information at the end: Nobody gave me the book for free to review it, in fact, I was happy to buy a copy for myself and two more for two of my closest leaders and I read its 340 pages in one week. Such a good read it is that you will not waste a time to finish it quickly! And PS. See you at Drive Conference :-)

Brainwashed - Nové hodnoty

Vítám vás při posledním díle seriálu Brainwashed. Pokud jste minuli předchozí díly, určitě si je poslechněte na podcastech (viz na konci blogu) nebo na minulých postech, abyste byli v obraze, o čem jsme mluvili a kam jsme v naší konverzaci došli. Celou sérii Brainwashed, což znamená „vymyté mozky“, jsem připravil proto, že mě motivovala námitka nebo spíše někdy míněná jako nadávka: „Vy, křesťané, jen vymýváte mozky!“ Víte, jak to je. Když vám někdo nadává, vaše prvotní a přirozená reakce je se bránit, pokud se cítíte neprávem osočeni. Takže, taky já jsem měl v těchto situacích vždy tendence se bránit, navíc jsem docela dobrý v argumentech, takže mi nikdy nedělalo velké potíže vrátit útok zpět, protože, co si budeme povídat, většina těchto kritiků nemá o církvi, víře, a své nevíře, nebo domnělém ateismu (většina českých ateistů ve skutečnosti nesplňují kritéria ateismu – ne, pokud se zajímají o esoteriku, Tajemství, duchy, UFO, východní náboženství a tak podobně) vůbec žádnou páru. Neříkám to proto, že bych je chtěl nějak shodit, ale prostě fakt neví. Jediný zdroj jejich zkušeností je žel často jen internet (se všemi anonymními „odborníky“), média (které z principu zajímají negativní zprávy), filmy (kde si z víry často dělají jen legraci) a přátelé, kteří mají jiné přátelé, kteří znají někoho, kdo měl babičku, a ta měla v církvi špatnou zkušenost, a proto všechny církve vymývají mozky.

Jenomže, pak mi jednou blesklo hlavou, že to vlastně záleží na definici toho, co vymývání mozku je. Pokud vymýváním mozku chápeme nepřípustnost diskuse nebo manipulaci, pak to je bezpochyby zlé a špatné. Pokud tím ovšem chápeme to, že si čistíme svůj vypatlaný rozum od bahna všech možných názorů a konspirací, které nám někdo dovnitř nalil ve škole, mezi kolegy v práci nebo na internetu, pak skutečně mozek vymýváme, děláme to rádi, systematicky a důkladně. Není totiž nic lepšího, než znát pravdu, která nás osvobodí. Apoštol Pavel tuto vymývárnu nazývá proměnou mysli, která je nezbytná proto, že jen člověk s proměněnou myslí se chová jinak a má jiné výsledky. Apoštol Pavel to tak krásně shrnul v dopise 2. Korintským 5:17: Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Staré pominulo - hle, je tu nové! Tohle je naděje, kvůli které věřím v Boha! Protože jen Ježíš je zdrojem trvalé a opravdové proměny! Když slyším příběhy lidí, kteří říkají: bál jsem se smrti, ale teď tváří v tvář smrti prožívám pokoj; byl jsem zmatený, ale teď vidím směr; byl jsem nemocný, ale teď jsem zdravý; bojoval jsem s démony alkoholismu, ale teď jsem svobodný; byl jsem chamtivý, ale teď jsem štědrý; zanedbával jsem rodinu, ale teď ji buduju; neměl jsem rád lidi, ale teď se jich nemohu nabažit; to jsou pro mě důkazy Boží existence. Apoštol Pavel znovu napsal (2. Korintským 3:2): Vy jste náš list napsaný v našich srdcích, list, který všichni mohou znát a číst. Očividně i pro Pavla byly konkrétní proměněné životy největší radostí a největší motivací. Zrovna včera jsem slyšel jeden o první veřejné modlitbě našeho drahého přítele, který začal víru objevovat teprve před pár měsíci. Ani nevíte, jakou mi to udělalo radost! Ježíš oceňoval lidi na cestě poznávání, když jim říkával: Nejsi daleko od Božího království. Z tohoto hledání já jsem nadšený!

Ale jen u hledání to neskončí. Rád bych vám dnes řekl, co jsou pro mě ty hlavní hodnoty, se kterými se ti snažíme vymýt mozek. Pokud tvrdím, že chceme vyčistit svou mysl od nánosu různých nesprávných hodnot, pak je potřeba, abys věděl (aspoň se mi to zdá férové), co jsou to za hodnoty, které se ti snažíme do hlavy dát nově. Samozřejmě, autoři evanglií a dopisů církvím dali dohromady mnoho různých hodnot, na které se máme zaměřit: především, abychom milovali své bližní, abychom byli laskaví, abychom byli poctiví, abychom byli spravedliví, abychom byli plní milosti, abychom byli pokorní, abychom byli odvážní. Mohli bychom pokračovat. Jenže, těch hodnot, na které bychom se mohli a měli zaměřit, je prostě najednou příliš mnoho. Nevíme, kde začít. To je důvod, proč jsme při vzniku Elementu před lety přemýšleli nad tím, co jsou pro nás klíčové hodnoty, ke kterým chceme lidi vést. Samozřejmě, můžeme říct, že chceme, aby se lidi měli raději, ale co to znamená v praxi? Znamená to, že přijdeš mezi nás, sladce se usměješ, a řekneš: Miluju celý svět! nebo budeš o lásce hezky mluvit a třeba skládat básně. Nic proti básním, ale to, co měl Pavel na mysli, když popisoval lásku, to byla aktivní a odvážná a dokonce agresivní činnost, ne emoce. Láska je klíčová hodnota, ale jak ji chápeme v praxi? Snažili jsme se proto přijít s něčím, co bude pro nás tak jasné, že to bude měřitelné, praktické a zapamatovatelné. Nakonec jsme v naší diskusi přišli na tři základní hodnoty, ke kterým vás chceme vést, a se kterými vám budeme, pokud se rozhodnete, že k nám chcete patřit, se kterými vám budeme vymývat mozek. Říkám vám to dopředu, abyste nebyli překvapeni.

Tou první hodnotou, je velmi praktický a ryzí projev lásky a tím je štědrost. Štědrost je kvalita, která určuje, zda v životě Štědrost určuje, zda ve svém životě přežíváš nebo přetékáš. A má svůj původ přímo u Ježíše samotného. Když vznikla církev, štědrost byla jediná platforma, kterou měli první křesťané pro sdílení své víry. Bylo to proto, že to učil Ježíš, a bylo to ve velkém protikladu k tomu, jak fungovala společnost prvního století. Řekové a Římané věřili v panteon nemilosrdných bohů, což působilo, že lidé kopírovali tyto postoje. Ženy neměly žádné práva, děti byly vyhazovány ven, soucit a spravedlnost byly naprosto neobvyklé hodnoty. Ale Ježíš učil, že každý muž, žena i dítě jsou stvoření k Božímu obrazu. Proto církev projevovala svou lásku velmi prakticky: starala se o vdovy, které jinak v římském světě byly pokutovány za prostý fakt, že přežily své manžele a staly se zátěží na ekonomice; starala se o postižené a nemocné děti, které římská kultura nechávala zabít nebo záměrně umřít někde pohozené v příkopu. Štědrost je hodnota lásky, která bojuje proti naší přirozené chamtivosti. Chamtivost je předpoklad, že veškeré zdroje, které jdou tvým směrem (a nemusíme mluvit jen o financích, ale také o čase, pozornosti, energii, atd), zkrátka, že všechny zdroje jsou určeny pro tvou vlastní spotřebu. To je definice chamtivosti. Chamtivost porazíš zcela jednoduše: neobyčejnou štědrostí. Chamtivost porazíš tím, že se podělíš. Chamtivost oslabíš svou pravidelnou, procentuální i příležitostnou štědrostí. Dobrozvyk štědrosti přemůže chamtivost a ty budeš v životě přetékat. To bude tak obří změna, že to promění tvůj život, taky to pravděpodobně naštve tvoje kamarády (vidíš, zase jim v té církvi šlo o prachy), a z tebe udělá někoho, s kým se každý chytrý člověk bude chtít přátelit: budeš totiž životodárný. Proto ti se štědrostí v Elementu nedáme pokoj, dokud se nerozhodneš, že chceš být štědrý, nebo dokud si upřímně nepřiznáš: Jsem chamtivec a líbí se mi to.

Druhou hodnotou, se kterou ti budeme pravidelně vymývat mozek, je zodpovědnost. Křesťanství je zvláštní víra. Šíří se především slovy, ale samotná slova k jejímu šíření nestačí. Je to paradox. Slova jsou sice základním způsobem naší komunikace, ale nejsou jediným. Komunikujeme také svými gesty, postoji a především skutky. Proto je tak důležité nejen mluvit, ale také žít svou záchranu, své spasení. Apoštol Pavel napsal křesťanům v městě Filipy, aby se netvářili jako věřící jen, když je osobně navštíví, ale aby poslouchali Boha vždycky, a k tomu dodává: Filipským 2,12 …s bázní a chvěním uvádějte ve skutek své spasení. Víra bez skutků je mrtvá, později napsal jiný autor Bible, Jakub. Já myslím, že se všichni shodneme na tom, že skutečně je pro věrohodnost věřících zásadní jejich život. Zralý člověk totiž není jen ten, kdo je štědrý, ale také ten, kdo žije zodpovědně vůči sobě, vůči jiným a vůči světu okolo sebe. Co si ale můžeme pod slovem zodpovědnost představit? Můžeme si představit rodinu, která žije ve vztahovém bezpečí, protože manželé si mohou vzájemně věřit svou věrnost. Můžeme si představit pracovníka, kterému byla svěřena šéfem zodpovědnost, protože si je šéf jistý jeho poctivostí. Můžeme si představit studenty, které učitel nechá při písemce ve třídě o samotě, protože věří jejich čestnosti. Můžeme si představit muže, který odmítne být na podpoře, a raději si najde i hůře placenou práci, protože je hrdý na svou mužnost. Můžeme si představit křesťana, který nezneužívá svou pracovní dobu k modlení se nebo k evangelizaci, ale dělá to, za co je placený. Zodpovědnost se totiž hláskuje slovem spolehlivost. Zodpovědný křesťan, který dělá čest svému Bohu, je totiž člověk, na kterého je spolehnutí. Dokáže se o sebe postarat, je věrný, je čestný a poctivý. Proto budeme vždy každého v Elementu vést k zodpovědnosti, poctivosti a spolehlivosti.

Třetí hodnotou, na kterou se budeme vždy zaměřovat, je být proměněný. To se nejhůře měří, ale myslím tím zkrátka to, že jste se setkali s Ježíšem. Vždy budeme ukazovat na něj, protože on je základ naší víry, on je základ našeho života, a on je základem této církve. Prostě ti od Ježíše nedáme pokoj. Dokážeš se s tím srovnat? Uděláme všechno proto, abychom tě vedli ke štědré, zodpovědné a proměněné mysli. Zkrátka: budeš šťastně vymytý. Vlastně, budeš proměněný.

Originální audio přednášku ze seriálu BRAINWASHED naleznete zde: 

http://element.cx/detail_audio.php

Budete-li twittrovat na téma tohoto blogu, prosím, použijte hashtag 

#happilybrainwashed nebo #brainwashedmovement

Brainwashed - Proč vůbec věřím?

Touha se změnit je jedním z důvodů, proč jsem se pustil do série BRAINWASHED, tohle je třetí díl. Proč tedy mluvíme o vymývání mozku? Jen člověk s proměněnou myslí se chová jinak a má jiné výsledky. Tohle je přece naše primární touha, ne? Chceme se změnit a chceme přestat dělat nesmysly. Jenže děláme neustále dokola stejné věci a čekáme jiné výsledky. Vezměte si novoroční předsevzetí. Nejprve si řekneme: Takhle už nechci žít, a zkusíme žít jinak. Chceme třeba přestat kouřit, nebo přestat utrácet, nebo přestat koukat na nemravnosti. Jenže, vůle nám nepomáhá a nakonec do toho sklouzneme zpět. Nezměnili jsme totiž myšlení, jen jsme modifikovali chování, které se ale díky zvyku a návykům (taky někdy zlozvykům) vrátí tam, kde bylo předtím. Abys prožil svobodu, musíš poznat pravdu, která tě osvobodí, což je přesně to, co řekl Ježíš. Začíná to u tvé mysli. 

Stejně jako můžeme mít svou mysl zapatlanou různými věcmi ohledně politiky, ekonomiky, sportu, umění či prostě jen drby, máme taky názory na Boha, které jsme si utvořili tím, co nám někdo řekl. Víš, co je pro mě překvapující? Možná jsem slyšel úplně stejné věci o Bohu jako ty, a přesto to mou víru posiluje. Kupodivu, stejné informace nás mohou od Boha odvést nebo nás k němu dovést. Dnes se vám budu snažit ukázat, jaké mám důvodu k tomu, že nejsem ateista, ale následovník Krista. Tato cesta hledání Boha je vysoce osobní, a já souhlasím s George MacDonald, který napsal: Není mi nic do toho, abych dokázal kterémukoliv jinému člověku, že Bůh existuje, mým zájmem je, abych ho našel sám. Velké mozky historie od Plata, Augustína, Tomáše Akvinského, Newtona, Descartese, Pascala nebo Kierkegaarda se domnívaly, že pro existenci Boha existují dobré důvody. Přemýšleli jste někdy o svých důvodech? Protože, upřímně, právě kvůli osobní povaze naší víry vypadají naše důkazy někdy zastřeně: Víme, co jsme zažili, ale nedokážeme to předat dál. Díky tomu se můžeme dívat na svět ze zcela jiné perspektivy a vidět zcela jiné výsledky. Co tím myslím?

Dne 7. 8. 1961 šestadvacetiletý major German Titov obletěl jako druhý člověk na světě Zemi. Při přenášce na Světové výstavě řekl, že na své výpravě Boha neviděl. O pár let později, 25. 12. 1968 tři američtí astronauti poprvé obletěli tmavou stranu Měsíce v raketě Apollo 8. Když se pak vynořili zpoza Měsíce a spatřili Zemi zahalenou v nádherné směsi běloby a modře, ohraničenou třpytivým světlem slunce, pod vlivem téhle zkušenosti otevřeli knihu Genesis a začali číst: „Na počátku stvořil Bůh nebe i zemi…“ Dvě podobné zkušenosti a tak zásadní rozdíl v chápání světa. Jak může být naše perspektiva tak odlišná? Víte, jsem přesvědčen, že každý člověk, ať je křesťan, muslim, hinduista, ateista nebo něco jiného, má uvnitř sebe něco, co filozof Blaire Pascal popsal jako „Bohem vytvořenou prázdnotu“. Je to vnitřní nutkání se vymezit vůči Bohu, ať už pozitivně nebo negativně. Hledáme ho nebo se snažíme od něj a od toho, co reprezentuje utéct, nebo proti tomu přímo bojovat. Tak jako tak, jsme neustále na cestě a neustále se vymezujeme. Proto vidíme stejné věci, ale s rozdílným dopadem. Proč tedy vlastně věřím?

Představivost je jedním z důvodů, proč věřím. Samotný fakt, že se spolu bavíme o vymývání mozku, je pro mě důkazem. Schopnost vytvářet abstraktní světy, mít sny a představovat si budoucnost, je vlastnost, která plně patří pouze lidem. Představivost je důvodem, proč věřím v Boha. Ale není tím hlavním důvodem.

Schopnost argumentovat je dalším takovým důkazem. Argumenty vyplývají z přesvědčení, že máme pravdu. Odkud se toto přesvědčení bere? Věřím, že máme morální zákon ve svém srdci, který nám dal Bůh. V roce 1841 německý filozof Ludwig Feuerbach poprvé řekl, že Bůh je sen, projekce mysli, abychom měli metafyzickou útěchu. Jeho argument byl: Bůh není. Mnoho lidí ale v něho věří. Proč? Protože potřebuji útěchu. Proto si své touhy projektují a nazývají to Bohem. Proto, logicky, je tento neexistující Bůh jen výplodem mysli člověka. Friedrich Nietzsche pak napsal: Křesťanství nazývám jednou velkou kletbou, jednou obrovskou a nejskrytější perverzí, jedním velkým pudem pomstychtivosti, pro který žádné prostředky nejsou příliš jedovaté, příliš lstivé, příliš pokoutné a příliš malicherné. Protože Bůh prý umřel v 19. století, Nietzsche předpověděl dvě věci: dvacáté století bude nejkrvavější v historii a propukne celosvětové šílenství. Ironii osudu šel sám příkladem a posledních 13 let svého života strávil šílený na lůžku, kde se o něj starala jeho věřící matka. Nakonec, každá lidská bytost ví, že existuje způsob, jak máme žít. Nevymysleli jsme si to, jen to objevujeme. Nejsme si jisti detaily, ale víme, že nežijeme podle tohoto standardu. Potřebujeme odpuštění, potřebujeme milost. Existence morálního zákona je důvodem, proč věřím v Boha. Ale není tím hlavním důvodem.

Dobrota stvoření. Ateista a vědec Aldous Huxley napsal: „Věda nic „nevysvětluje“; čím více víme, tím fantastičtějším se svět stává a tím hlubší je okolní tma.“ Křesťané mají ohledně vědy hodně špatnou pověst. Prý jsme tvrdili, že Země je placatá. V Bibli to ovšem nenajdete, to církev adoptovala učení řeckého astronoma Ptolemaia. V roce 1916 se ptali vědců, zda věří v osobního Boha, který komunikuje s lidstvem, a od kterého lze očekávat odpověď na modlitby. 40% vědců řeklo ano, 40% ne, a 20% si nebylo jisto. V roce 1997 zopakovali tento průzkum a výsledek byl 40% ano, 45% ne a 15% nevědělo. Ovšem James Lueba z originálního průzkumu předpovídal, že během pár let vyroste počet nevěřících vědců natolik, že věřící téměř vymizí. To se ovšem nestalo. A čím dál více vědců má zkrátka pochybnosti. Sir Fred Hoyle tvrdí, že představa vzniku života náhodným smícháním molekul je stejně směšná a nepravděpodobná jako nápad, že by tornádo, které se přehnalo přes skládku, mohlo dát dohromady Boening 747. Co je pro mě důkazem, však není komplexita stvoření, ale jeho dobrota. Znáte dech tající obrazy v přírodě? Krásu smíchu? Sílu pláče? Ano, dokonce i ošklivost ve stvoření, třeba rakovina nebo slumy někde v Indii, jsou bolestivé právě proto, jak dobré stvoření je, když funguje, jak má. Dobrota stvoření je důvodem, proč věřím v Boha. Ale není tím hlavním důvodem.

Touha po spravedlnosti. Koukáte na svůj oblíbený sport a rozhodčí zapíská nespravedlivě proti vašemu týmu. Proč jste se tak rozčílili? Protože chcete spravedlnost. Protože nesnášíte zlo. Kupodivu, existence zla je pro mě důkazem pro Boha. Protože, kdo určuje, co je zlé? Přijímáme-li existenci zla, pak musí existovat také dobro. Kdo ovšem určí mezi tím rozdíl? Popřeme-li, že Bůh existuje, popíráme tím zdroj autority pro dobré mravní chování, tak i původce konečného trestu za chování zlé, takže pomine důvod chovat se dobře. Z toho pramení, že není-li Boha, vše je dovoleno. Nemůžeme si totiž nechat křesťanskou etiku bez Boha, jak Nietzsche správně napsal: „Když se člověk vzdá křesťanské víry, podtrhává si pod sebou právo na křesťanskou morálku. Tato morálka není v žádném případě samozřejmá. Křesťanství je systém, celkový pohled na věci, promyšlený dohromady. Porušením jednoho jeho hlavního principu, víry v Boha, člověk porušuje celek. Stojí a padá na víře v Boha.“ Je-li dobro, musí být morální zákon, tedy zákonodárce. Naše touha po spravedlnosti ukazuje, že existuje soudce, který bude soudit zlo. Existence zla je důvodem, proč věřím v Boha. Ale není tím hlavním důvodem.

Neexistuje úžasnější fakt vesmíru než existence lidské bytosti. Proč hasiči riskují životy, aby zachránili malou holčičku v hořícím domě? Protože na každém člověku záleží. Selhání evoluce v ateistické formě je právě v neschopnosti přidat hodnotu individuální lidské duši. V křesťanském příběhu na každém člověku záleží, protože každý byl Bohem oceněn. Když ti zmizí z tvého příběhu Bůh a realita duchovní pravdy, když se smysl stane jen souborem atomů a kvarků, nezmizí jen Bůh, celá myšlenka na osoby začne mizet s ním. Steven Pinker, filozof z Yale, tvrdí, že jsme jen mozkové funkce. Podle něj je klasický pohled na to, co je osoba, je iluze. Neexistuje žádná mysl. Jsme jen naprogramováni svými geny (pokud neexistuje mysl, není možné ji vymýt). Neexistuje nic jako jsoucno. Neexistuje žádná duše. Neexistuje žádný morální činitel zodpovědný za naše chování. Neexistuješ. Neexistuju. Steven Pinker taky neexistuje. Akorát někdo na jeho jméno dostává výplatu. Ve skutečnosti, ty jsi důvodem, proč věřím v Boha. Ale nejsi tím hlavním důvodem.

Pro mě je hlavním důvodem víry změněné životy po setkání s Ježíšem. Už v minulém blogu jsme si řekli, že nevěříme v křesťanství, protože to říká Bible. Věříme, protože Ježíš vstal z mrtvých. Tento Ježíš vždy měnil životy. Od počátku jeho působení na světě, kdokoliv k němu přišel, byl zvláštním způsobem k němu tažen: spokojení lidí, zmatení lidé, malomocní, nemocní, zapomenutí, odmítnutí, prostitutky, výběrčí daní, obdivovaní lidé, bohatí, chudí, náboženští i sekulární. Pyšný, násilný, arogantní náboženský vůdce Saul z Tarsu se setkal náhle s Ježíšem. Stal se Pavlem, jiným mužem s jiným jménem, jehož psaní, láska k lidem a směrování života se stalo zdrojem studií o jeho životě dva tisíce let po jeho smrti. Jak se dokázal změnit? Protože si dal předsevzetí? Protože si přečetl knihu? Nenechte se vysmát! Nikdy jsem neslyšel, že by někdo řekl: „Jednoho dne jsem si uvědomil, že Bůh není, ani není žádná duchovní realita a život po smrti. Uvědomil jsem si, že existence je beznadějná náhoda, začal jsem z ničeho a směřuju k ničemu. Tohle poznání změnilo můj život. Byl jsem závislý na alkoholu, ale „zákon přírodního výběru“ mě vysvobodil. Byl jsem chamtivý, ale příběh o Velkém třesku mě učinil štědrým. Bál jsem se, ale náhoda mě učinila odvážným.“ Viděl jsem lidi, kteří tvrdí, že jim nevíra dala pocit osvobození, to ano, ale nepotkal jsem nikoho, kterému by dala sílu žít pro jiné, více milovat a více žít. Neslyšel jsem nikoho říct: „Našel jsem smysluplnou existenci z reality beze smyslu.“ 

Bill Moore byl chlapík, který vyrostl v chodobě, hodně pil a zastřelil člověka kvůli pár tisicovkám dolarů. Nakonec skončil v cele smrti, kde se s ním setkal Lee Strobel, který o něm píše v knize Kauza víra. Pak se ovšem setkal s Kristem a jeho život nabral obří obrat. Jak je to možné? Ateismus nemá co říct člověka, čekajícími na popravu. To, že Ježíš mění životy, to je pro mě hlavním důvodem, proč věřím v Boha. Apoštol Pavel to zachytil v těchto slovech: 2. Korintským 5:17: Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Staré pominulo - hle, je tu nové! Tohle je naděje, kvůli které věřím v Boha! Protože jen Ježíš, a o tom jsem přesvědčen do morku kostí, je zdrojem trvalé a opravdové proměny! Jsem nové stvoření s novou myslí! Brainwashed.

Originální audio přednášku ze seriálu BRAINWASHED naleznete zde: 

http://element.cx/detail_audio.php

Budete-li twittrovat na téma tohoto blogu, prosím, použijte hashtag 

#happilybrainwashed nebo #brainwashedmovement