Mých 10 nejlepších knih roku 2023

Je tady leden, čas bilancování. Jak jsem řekl v první letošní přednášce v Elementu, vždycky jsem miloval tvořit seznamy, a seznam nejlepších knih předchozího roku je vždy radostí. Moje zvolnění v četbě pokračovalo druhý rok po sobě, kdy jsem v roce 2023 přečetl pouze 45 knih. V letošním roce jich bude určitě víc, jen momentálně nyní čtu najednou šest knih (věc, kterou jsem dříve nikdy nedělal, ale naučil jsem se to od Dity, která to dělá již léta). Pořád je toho dost, co se dá učit. Každopádně, ať nezdržuju, tady je mých deset nejlepších knih roku 2023 (podotýkám, že jsou to dočtené knihy, takže některé vydané v druhé půlce roku 2023 se u mě objeví až za rok). 

 

1. Marty Solomon

Asking Better Questions of the Bible 

(NavPress, 240 stran)

Mám kamaráda, který Martyho poslouchá na podcastech, které mi taky častokrát doporučoval. Od covidových let ovšem trpím jistou podcastovou resistencí, vlastně je to u většiny digitálního obsahu. Nezbývalo než si počkat na jeho knihu (papírovou, samozřejmě!). Když jsem ji zahlédl v létě, hned jsem ji koupil a musím říct, že naprosto nezklamala. Tato kniha je jedna z nejlepších knih o Bibli, co jsem kdy měl v ruce (těch jsem měl v rukou hodně, to mi věřte). Marty v knize probírá způsob, jak porozumět Bible v jejím kontextu, rozebírá skvěle chiasmus ve starozákonních textech, výborně pracuje se stoly proroků (to si převzal od Waltera Brueggammana)… Je tam tolik skvělého materiálu, že se k tomu budu vracet léta. 

 

2. Brian Zahnd

Když je všechno v plamenech 

(Křesťanský život, 184 stran)

Tato kniha v angličtině byla mou knihou roku v roce 2021. Jsem nadšený, že vyšla na konci roku 2022 v češtině. Když je vše v plamenech považuji za Brianovu dosud nejlepší knihu. Píše se srdcem pastora, vhledem proroka, a zápalem kazatele, a kniha samotná je poetickým dílem o kráse živé víry v Ježíše ve světě, kde se vše může obrátit v popel. Vypořádává se zde s celou myšlenkou dekonstrukce víry, tak oblíbené v dnešní době, a nabízí alternativu přestavby a rekonstrukce svého teologického domu. Nádherné příběhy, důraz na Dostojevského, Nietzscheho, Kierkegaarda. A na to, jak spojit intelektuální rovinu víry s mystickým přístupem Ducha. Svěží kniha. A z čeho jsem ještě nadšenější je to, že jsem Briana v roce 2023 potkal osobně v Izraeli, a že přijal mé pozvání, a přijede na toto téma přednášet v září do Hradce Králové (více na konference24.element.cx). Kéž se tato konference vyprodá, tohle téma prostě potřebujeme slyšet!

 

3. Pete Enns

Curveball 

(HarperOne, 237 stran)

Před několika lety jsem začal číst knihy Petea Ennse o Bibli, protože mi dávaly velký smysl – svým obsahem, ale také velmi zábavným stylem psaní. Curveball je trochu jiná kniha – více než o Bibli je o životních zkušenostech. Jak se vyrovnáváme ve své víře s různými myšlenkami nebo objevy? Jak se víra vyvíjí a mění. V knize jsem se setkal mimo jiné s myšlenkami katolické vědkyně Illia Delio ohledně kvantové fyziky, což mi vydatně pomohlo v mé podzimní sérii Bůh je…, kde jsem hledal způsob, jak o Bohu hovořit v době kvantové fyziky. Illiu Delio jsem pak v létě potkal osobně na teologické konferenci, seděl jsem s ní u stolu v diskusní skupině, tak jsme Ennsovo téma pořádně probrali. Fascinují mě knihy, které mi v mozku otevřou nové dveře a nové cesty. Pete Enns takové knihy píše.

 

4. N.T. Wright

A Moment of Prayer 

(Lion, 64 stran)

Toma Wrighta jsem v loňském roce také potkal osobně, byl to pro mě velmi plodný rok na setkání s mými oblíbenými autory. Tuto malou knížečku jsem našel v knihovně svého přítele Normana na jihu Anglie. Přečetl jsem ji na jeho balkoně jedno ráno před snídaní a byl jsem z ní nadšený. Krátké citáty a myšlenky o modlitbě na šedesáti stránkách maličkého kapesního formátu, ale co stránka, to perla. Nakonec jsem si skoro celou knížečku ofotil a po návratu objednal celou sérii (byla to série čtyřech maličkých knížeček). Moc mě to povzbudilo.

 

5. Thomas Jay Oord

The Death of Omnipotence and Birth of Amipotence

(SacraSage, 161 stran)

Další můj oblíbený autor, kterého jsem měl velkou čest v roce 2023 osobně potkat tváří v tvář. Tom je velice milý člověk s ohromnou myšlenkovou kapacitou a schopností jednoduše vysvětlit komplikovanou teologii a hledat nový způsob, jak mluvit o Bohu. V této knize, která do jisté míry rozvíjí myšlenku jeho bestselleru God Can’t (číslo 7 roku 2019), se snaží odpovědět na to, jak Bůh působí na světě svou mocí skrze lásku. To vše se zpochybněním klasického pohledu na všemohoucnost, kde si Bůh dělá (nebo naopak nedělá), co chce.

 

6. Matthew Perry

Přátelé, lásky a ten ohromný průšvih 

(Bourbon, 333 stran)

Perryho skvělý životopis se stal na konci minulého roku bestsellerem, za což smutně může především jeho úmrtí. Já si knihu přečetl hned jak vyšla, protože mě v ní zaujal naprosto fantastický popis jeho duchovní zkušenosti s Bohem, ze kterého jsem byl dojatý a nadšený. Matthew byla mnohem více mnohovrstevná osobnost, než se na první pohled zdá. 

 

7. Pavel Hošek

Chasidské příběhy 

(CDK, 216 stran)

Pavlova série zaměřená na konkrétního spisovatele (nebo v tomto případě na skupinu spisovatelů) je úžasná (a to nás brzy čeká další o Hrabalovi). Především díky ní si Pavel u mě v knihovně zasloužil vlastní poličku v sekci oblíbených autorů. Při čtení příběhů chasidských autorů jsem si uvědomil tři věci: Skoro všichni židovští autoři v mé knihovně mezi ně patří (neměl jsem tušení!). Mezi křesťanstvím a chasidským židovstvím jsou silné styčné plochy. A nakonec, radost je skutečně Boží hodnota (a taky tanec!).

 

8. Noa Tishby

Izrael – Země, kterou nikdo nechápe 

(Zeď, 300 stran)

Izrael je téma od loňského října po celém světě, tuto knihu jsem ale četl na jaře přímo v Izraeli. Noa má velmi zajímavý přístup a slouží jako most mezi svými liberálními, levicově zaměřenými přáteli v uměleckých kruzích, a mezi Izraelem, který je snadné hodnotit zpovzdálí, ale přitom nerozumět kontextu, ve kterém se nachází. S jejími východisky ne vždy stoprocentně souzním, vždy si ale zaslouží respekt a uznání za to, jak je vysvětluje. Výborný úvod do Izraele pro jeho kritiky a pochybovače.

 

9. Fredrik Backman

Co by můj syn měl vědět o světě 

(Host, 191 stran)

Romány a fikce patří do mého seznamu literatury v posledních letech jen okrajově. Vlastně mám v současnosti rád dlouhodobě jen tři autory fikce: Johna Grishama, jehož jsem velký fanoušek a mám vše, co od něj v češtině vyšlo; Andy Weira, od něhož vyšlo mnohem méně, ale taky mám a četl jsem všechno; a Fredrika Backmana, který mě baví a vždy dojme. Backman dokáže balancovat s emocemi v přesných dávkách, aby to nepůsobilo pateticky, aby se člověk zasmál, a aby nakonec v ně zůstal silný pocit. Tato kniha je kolekcí dopisů jeho synovi, a je to zkrátka milá kniha.

 

10. N.T. Wright

The Way of the Lord 

(SPCK, 140 stran)

Druhou polovinu loňského března jsem strávil jako poutník v Izraeli se skupinou vedenou Brianem Zahndem. Byl to jeden z největších zážitků mého života. Jako přípravu na cestu jsem si přečetl tuto starší knihu od Toma, která pojednává o poutnictví do Zaslíbené země, a proč je důležité i z pohledu protestantů. Hodně mi pomohla, především k uvědomění si, jak fyzický prostor nese duchovní obsah díky modlitbám generací před námi. Fyzický prostor nese vzpomínky, moc a naději. Tuto knihu by si měl každý duchovní poutník do Izraele před svou cestou přečíst.

 

Doufám, že tyto knihy budou pro vás inspirací, co byste si třeba mohli přihodit na svůj seznam literatury. Těším se na knihy, které přečtu v tomto roce. Už jsem zmínil, že momentálně čtu hned několik knih najednou, například dočítám novou knihu od N.T. Wrighta o srdci listu Římanům, žasnu nad výborným Jurgenem Moltmannem a jeho Ukřižovaným Bohem, užívám si klasiku Abrahama Heschela Šabat, a tak podobně. Bude to silný rok. Možná taky něco napíšu :-)

 

Jaká byla vaše kniha roku, kterou jste v roce 2022 přečetli? 

 

* Poznámka: Podotýkám, že je to seznam knih, které jsem četl já, není to tedy reprezentativní vzorek knih vydaných v tomto roce. V přehledu také chybí Bible, kterou čtu průběžně celý život a je tak v kategorii sama o sobě. Na závěr pro zajímavost přehled medailistů z minulých ročníků.

 

2022

1. Bono: Surrender (Knopf, 574 stran). 

2. Gonzales Macias: Atlas majáků na konci světa (65.pole, 159 stran).

3. Jared Byas: Jonah for Normal People (B4NP, 90 stran). 

 

2021

1. Brian Zahnd: When Everything’s on Fire (IVP, 191 stran). 

2. Peter Frankopan: Hedvábné stezky (Vyšehrad, 590 stran).

3. Alan Kreider: The Patient Ferment of the Early Church (Baker, 336 stran). 

 

2020

1. Michal Kubal a Vojtěch Gibiš: Pandemie (Kniha Zlín)

2. Rob Bell: Láska vítězí (Biblion)

3. N. T. Wright a Michael F. Bird: The New Testament in Its World (Zondervan)

 

2019

1. Andy Stanley: Irresistible (Zondervan) 

2. N.T. Wright: Podstata křesťanství (Biblion)

3. Pete Enns a Jared Byas: Genesis for Normal People (B4NP)

 

2018

1. Pavel Kosatík: Jiný TGM (Paseka) 

2. Gideon Hausner: Spravedlnost v Jeruzalémě (Paseka)

3. Clark H. Pinnock: Most Moved Mover (Barker)

 

2017

1. Brian Zahnd: Sinners in the Hands of a Loving God (Waterbrook)

2. N. T. Wright: Jednoduše Ježíš (Návrat domů)

3. Rob Bell: What is the Bible? (HarperOne)

 

2016

1. N. T. Wright: The Day Revolution Began (HarperOne)

2. Brent Schlender: Steve Jobs: Zrození vizionáře (Grada) 

3. Timothy Snyder: Černá zem (Prostor)

 

2015

1. Keith Lowe: Zdivočelý kontinent (Paseka)

2. Adam Hamilton: Making Sense Out of Bible (HarperOne) 

3. Pavel Kosatík: Emil Běžec 00:100 (Prostor)

 

2014

1. N.T. Wright: Surprised by Scripture (HarperCollins)

2. Gregory Boyd: Is God to Blame? (IVP)

3. Philip Yancey: The Vanishing Grace (Zondervan)

 

2013

1. Rodney Stark: The Triumph of Christianity (HarperOne)

2. Larry Osborne: Innovation's Dirty Little Secret (Zondervan)

3. Ken Segall: Šíleně jednoduché (Cpress)

 

2012

1. Andy Stanley: Deep and Wide (Zondervan)

2. Patrick Lencioni: The Advantage (Jossey-Bass)

3. Tim Keller: Králův kříž (Biblion)

 

2011

1. Henry Cloud: Neccessary Endings (Harper Business)

2. Andy Stanley: Enemies of the Heart (Multnomah)

3. John Eldredge: Beautiful Outlaw (FaithWords)

 

2010

1. Larry Osborne: The Sticky Teams (Zondervan)

2. George W. Bush: Decision Points (Century)

3. Andre Agassi: Open (Kopf)

 

2009

1. Andy Stanley: The Principle of the Path (Thomas Nelson)

2. Geoff Surratt: 10 Stupid Things that Keep Church from Growing (Zondervan)

3. Christopher Witt: Real Leader Don't Do Powerpoint (Crown)

 

2008

1. Jim Kouzes & Barry Posner: The Leadership Challenge (Jossey-Bass)

2. Craig Groeschel: It (Zondervan)

3. Bill Hybels: Just Walk Across the Room (Zondervan)

 

2007

1. C. Peter Wagner: Your Spiritual Gifts Can Help Your Church Grow (Regal)

2. Michael Duduit: Preaching with Power (Baker)

3. Elmer Towns, Bird, Stetzer: 11 Innovations in Today´s Church (Regal)

 

2006

1. Andy Stanley: Communication for a Change (Multnomah)

2. Craig Groeschel: The Confessions of a Pastor (Multnomah)

3. Larry Crabb: Rozbité sny (Návrat domů)

 

2005

1. Andy Stanley: The Best Question Ever (Multnomah)

2. Mishka Assayas: Bono: in conversation (Riverhead)

3. John C. Maxwell: Winning with People (Thomas Nelson)

 

2004

1. Bill Hybels: The Courageous Leadership (Zondervan)

2. Andy Stanley: Seven Practices of Effective Ministry (Multnomah)

3. C. Peter Wagner: Churchquake (Regal)

 

2003

1. Rick Warren: The Purpose Driven Life (Zondervan)

2. George Barna: Grow Your Church from the Outside In (Regal)

3. Bill Hybels: Courageous Leadership (Zondervan)

 

2002

1. George Barna: User Friendly Churches (Regal)

2. Ted Haggard: The Life Giving Church (Regal)

3. Ralph Moore: Starting a New Church (Regal)

 

2001

1. George Barna: The Habbits of Highly Effective Churches (Regal)

2. C. Peter Wagner: Acts of the Holy Spirit (Regal)

3. Philip Yancey: Nekončící milost (Návrat domů)

 

2000

1. John C. Maxwell: 21 Irrefutable Laws of Leadership (Thomas Nelson)

2. C. Peter Wagner: Churchquake (Regal)

3. Larry Crabb: Uvnitř (Návrat domů)

 

1999

1. C. Peter Wagner: Leading Your Church to Growth (Regal)

2. Bill Hybels: Honest to God (Zondervan)

3. Jaro Křivohlavý: Sdílení naděje (Návrat domů)

 

Mých 10 nejlepších knih roku 2022

 

Po mnoha letech, kdy jsem na sociální sítě dával každý měsíc přehled své četby, jsem si v roce 2022 dal oddech, protože jsem žel musel řešit o dost důležitější věci. Číst jsem nepřestal, ale dost jsem zvolnil. Přečetl jsem jen 53 knih (o 22 méně než rok předtím), a začal jsem souhrny dávat jen občas, zhruba třikrát do roka. Přesto stojí za to zmínit (i když takto pozdě až v dubnu) mých deset nejoblíbenějších knih roku. Tady je máte:

 

1. Bono: Surrender (Knopf, 574 stran). 

Když celebrita napíše vzpomínkovou knihu, obvykle to za ní napíše nějaký ghostwritter, celebrita zpravidla pouze poskytne podklady, rozhovory či něco nadiktuje. Výsledkem je uhlazený příběh, který ale nezní zcela autenticky. To ovšem není příběh memoárů zpěváka U2, který nás ve 40 kapitolách nazvaných podle různých písní U2 velice poutavě a autenticky vtahuje do příběhu svého, své rodiny, kapely, a světa aktivismu. A Bono opravdu umí psát! Píše přesně s dikcí, větami, slovy a obrazy, které byste od něj slyšeli v rozhovoru. Je to autentický hlas, velice zajímavě podaný. O U2 a od U2 jsem četl mnoho knih, i tak jsem se dozvěděl nějaké nové části příběhu. Kniha mě hodně bavila (i přes sušší pasáž ve třetí čtvrtině). Začíná na nemocniční posteli po operaci srdce, kdy se Bono opravdu setkal se smrtí, a končí doma v posteli po skončení turné, kdy naslouchá oddychování ženy, kterou miluje od svého dospívání. To je víc než příběh stárnoucí rockové hvězdy. A ještě dvě věci. U2 aktuálně vydali 40 svých přepracovaných písní v albu Songs of Surrender, které skvěle doplňují tuto knihu. Druhá věc, přestože nejsem příznivcem a konzumentem audioknih, tuhle namluvil Bono sám, a zaznívají v ní i kusy těchto písní. Je to tedy zcela multisensorový zážitek. Za mě, nejlépe je si přečíst papírovou knihu, pak si poslechnout audioknihu, a zakončit to opakovaným poslechem Songs of Surrender do kvalitních sluchátek! Vše v tomto pořadí. :-)

 

2. Gonzales Macias: Atlas majáků na konci světa (65.pole, 159 stran).

Loni jsem měl v desítce Atlas poetické zoologie. Jak jsem zmínil, od předloňského Atlasu vzdálených ostrovů, jsem z nakladatelství 65.pole skoupil všechny nabízené atlasy. Proto jsem se nemohl dočkat na další kousek, který vyšel před Vánocemi. Atlas majáků na konci světa je prostě nádherná a geniální kniha, která ve mně něco silného a poetického rozeznívá. Volání dálek. Dobrodružství. Krásně ilustrováno, pěkně popsáno, výborná kniha jako dárek, nebo prostě jen tak pro potěchu očí a mysli. Nemohu se dočkat na nějaký další atlas!

 

3. Jared Byas: Jonah for Normal People (B4NP, 90 stran). 

Jared spolu se svým kolegou z podcastu B4NP Petem Ennsem a dalšími přizvanými autory vydává řadu komentářů „pro normální lidi“. Jonáš je z nich zatím naprosto, ale naprosto úchvatný. Příběh Jonáše mám rád (a v poslední době jsem četl hned několik zajímavých knih a komentářů k tomuto dávnému proroku, jako například Jonáš od Pavla Hoška nebo The Prodigal Prophet od Tima Kellera). Tady jsem se ale naučil zdaleka nejvíce o tom, proč byl napsaný tak, jak byl napsaný, v jakém kontextu, na co naráží. Četba Jonah for Normal People byla duchovní, historická, vzrušující, a pomohla mi nejen mentálně, ale stala se pro nás s Ditou i spirituálně vizuálním průvodcem ve velmi těžkém roce. K této knize se ještě mnohokrát vrátím.

 

4. Brian Zahnd: The Anticipated Christ (Spello, 173 stran). 

Již několikátá kniha mého oblíbeného teologa-pastora v seznamu Top 10. Tentokrát čtení na Velikonoce, a jako obvykle nabité kristocentrickými obrazy, citáty a zamyšlením. 

 

5. Philip Matyszak: Zapomenuté národy starověkého světa (Lingea, 288 stran).

Pro milovníka historie skvělá kniha, která rozebírá různé dnes již většinou zmizelé národy (o řadě z nich se píše třeba také v Bibli). Kapitoly nejsou zrovna vyčerpávající (v obou významech – není tam toho příliš, a nejste z toho unaveni), a právě proto se to čte jedním dechem. Výborné pro chápaní kontextu starověké literatury, ale také pro pochopení, jak nějaký významný národ může jen tak zmizet z mapy. 

 

6. Morgan Housel: Psychologie peněz (Aurora, 240 stran).

Tohle je nejpraktičtější kniha o financích, jakou jsem četl za posledních dvacet let. Zabývá se totiž nejen financemi samotnými, ale naším přemýšlením o nich, hodnotami, a kam chceme dojít. Byl jsem z ní tak nadšený, že jsem ji koupil všem významným dárcům Elementu na výroční večeři.

 

7. Mika Waltari: Válka o pravdu (Muni Press, 135 stran).

Waltariho známe z románů, které odemykají éru v dějinách. Toto je ovšem téměř reportážní kniha, kterou Mika napsal o okupaci Pobaltí SSSR, a která byla tak upřímná, že vyšla raději pod pseudonymem. Výborně napsáno, a je to mrazivé čtení – některé věci se totiž vůbec nezměnily ani dnes. V kontextu ruské války proti Ukrajině je to povinná četba.

 

8. Jan Fingerland: Hebrejky (Pražské příběhy, 312 stran).

Velice zajímavý a neotřelý pohled na židovské ženy Starého Zákona (a pár vedle). Kromě historických a kulturních popisů žen tato kniha také zaujme tím, že ukazuje na dopad jednotlivých příběhů do české kultury, a navíc dává průřez historii umění (maleb, soch nebo hudebních a filmových děl), které se postav týkají.

 

9. Bradley Jersak: A More Christlike Word (Whitakker, 288 stran).

Výborný úvod do kristotelického čtení Bible, položený na evangelijním příběhu setkání dvou učedníků se vzkříšeným (a nepoznaným) Ježíšem na cestě do Emauz. Jersak nás vede krok za krokem ke čtení Bible, které dává smysl. Jedna ze zdrojových knih pro můj seriál v Elementu Co by každý (nejen) křesťan měl vědět o Bibli.

 

10. Andy Weir: Spasitel (Laser, 464 stran).

Nečtu zrovna mnoho sci-fi, ale Andyho Weira miluju! Jeho třetí kniha mě bavila moc. Prý to bude brzy film. Tak jsem zvědavý.

 

Doufám, že tyto knihy budou pro vás inspirací, co byste si třeba mohli přihodit na svůj seznam literatury. 

Jaké je radikální svědectví?

V předchozích dílech jsme si ukázali, že politika je dost komplexní záležitost, a najít k ní vhodný křesťanský postoj není jednoduché, protože existuje mnoho alternativ. I tak ovšem nemůžeme nechat politiku plavat stranou, ovlivňuje totiž, jak žijeme ve světě, do kterého nás Bůh povolal a pro nějž má poslání. Na základě Ježíšova učení jsme si ukázali, že pro něj je mnohem důležitější, co děláme, než co říkáme. Praktický dopad politiky je důležitější než volební slogany. Ve světě hlasitých sloganů je těžší, ale o to poctivější a důležitější, hledat praktické dopady politiky. Dal jsem vám pár příkladů, abych ilustroval, že charakter je velice důležitý, protože od bezcharakterních jedinců nemůžeme čekat charakterní politiku. Pro nás jako křesťany by mělo být zásadní to, jak se k různým problémům a výzvám staví Ježíš. Naneštěstí, pro hlavní proud křesťanské etiky není Ježíš normou. Jeho hodnoty jsou příliš radikální, připadají až nepravděpodobně. Připadají nám příliš pacifistické, příliš naivní. Naivní je silné slovo. Možná po nás Bůh nechce naivitu, ale chce po nás nevinnost. 

Možná nechce, abychom byli ryze pragmatičtí, ale abychom měli ideály. Ježíš předložil takový ideál ve svém Kázání na hoře. Jeho kázání bylo politickým prohlášením, programem nebeského království. Po staletí jsou lidé tímto kázáním, jeho hloubkou, radikálnosti a čistotou fascinováni. Slovy prezidenta Harryho Trumana: Nevěřím, že dnes existuje v naší zemi nebo na světě problém, který by nemohl být vyřešen, kdyby k němu bylo přistupováno skrze učení Kázání na hoře. To je zajímavý citát. V čem je to kázání tak silné a radikální? Ježíšovy posluchače fascinovala jakási zvláštní autorita, kterou Ježíš a jeho učení vyzařovalo. Do světa hlubokých problémů nepřišel vyhlásit násilnou revoluci. Jeho pokoj není vytloukání meče mečem. Ježíš zrušil vládu meče a kříže jinak – svým křížem. Přišel, aby začal království, kde skutečně Bůh vládne – kde láska, naděje a víra vládnou opravdovým pokojem. Kázání na hoře představuje Mesiáše jako nového Mojžíše, který nás vyvádí z otroctví strachu a zmaru. Místo volání do zbraně ale říká (Matouš 5:5-6+9): Blaze mírným, neboť dostanou zemi za dědictví. Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť budou nasyceni. Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť budou nazváni Božími dětmi. Těžce zkoušeným lidem, prožívajícím útlak popisuje etiku nového království. Staví na hlavu zvyklostí, jak funguje svět. Přitom Kázání na hoře není ukázkou pozitivního myšlení, ani nevede k zoufalé pasivitě, ale je trvalou pobídkou, abychom skrze to, co se děje v nás ovlivnili naše reakce na to, co se děje okolo nás. Proto to je explozivní politické prohlášení. Zároveň nás vede k nevinnosti. Možná po nás Bůh doopravdy chce, abychom byli nevinní.

Možná, že chce, abychom se stali radikálně nevinnými svědky, kteří budou mít pokojný, a přesto kritický přístup ke světu (nenechají se ošálit rádoby mesiáši současné politické kultury). Kteří miluji a toleruji lidi, a přesto prosazují spravedlnost (nenechají se zatlačit do světa „my a oni“, kde bojujeme proti lidem s odlišnými názory nebo chováním). Možná, že být radikální znamená, že si dáme pozor na varovné signály u politiků a stran (nenecháme se ošálit pěknými slovy, marketingem, a rádoby křesťanskou rétorikou). Řeknu vám, na co si dávám pozor já. Možná vám tam bude chybět nějaká hodnota, nebo varovný signál. To jsou nicméně moje signály. Každý politik, vedoucí, člověk zastává jiný světonázor, díky kterému bude řešit okolní problémy jiným způsobem. To je politická tenze: Máme prosazovat především osobní zodpovědnost, nebo máme prosazovat společnou solidaritu? Máme dávat důraz na soucit v právu, nebo na spravedlnost v soucitu? Máme se starat jen o sebe, nebo máme chtít pomáhat ostatním, kdo jsou v nouzi, a pokud ano, do jaké míry? Je legitimní, že různé strany nabízejí různé recepty, a my si z mixu vybíráme co největší průsečík našich hodnot a jejich řešení. Průsečík nebude nikdy stoprocentní. Hledáme co největší shodu. Přesto o tom nemluvím, proto mezi mé signály nepatří různé hodnoty nebo programové věci, které ta či ona strana prosazuje. Mezi mé hodnoty patří něco hlubšího, co má větší potenciál k ošálení naších smyslů. Připraveni?

Nacionalismus a rasismus. Možná někoho překvapí, že zrovna tohle zařadím na první místo. Karta nacionalismu, potažmo rasismu, je politikem vytažena vždy tehdy, když mu chybí jakýkoliv jiný hodnotný obsah. Někteří politici si s tímto tématem zahrávají dlouhodobě, a jsou pro mě zcela nevolitelní, jiní vytahují téma obrany národních hodnot nebo různě přibarvených rasistických hodnot jen před volbami, kdy mají levně nahnat hlasy. V původním významu je národ etnická skupina. Dlouhou dobu byly různé státy napříč různými etniky a kmeny, jen podle toho, který král si je připojil ke svému království. Národní stát je poměrně moderní nápad. Vděčíme za něj mimo jiné osvícenství, které se snažilo společnost „osvobodit“ od náboženství, ale tím vyprázdnilo vnitřní příběh toho či onoho království. Proto se lidé uchýlili k pohádkám a k národním mýtům – potřebovali nosný příběh, který by je sjednotil pod konkrétní jasnou identitu. Vícekrát jsme mluvili, jak se Ježíš vymezoval proti etnocentrismu vlastního národa. Říkali jsme si, že podle prvních křesťanů v Kristu není Žid ani Řek, všichni jsou zváni, aby se připojili k novému Ježíšovu lidu. Ten se sestává ze všech národů a pokolení a lidí i jazyků. Právě proto si musíme dávat veliký pozor na tuto kartu. 

Rozdělování strachem. Na to samozřejmě navazuje další varovný signál, rozdělování strachem. V určitém smyslu je strach užitečný – pomáhá nám k ostražitosti, a pomáhá nám přežít. Jenže, strach se může také stát nástrojem manipulace, rozdělení, a násilí. Když politik pracuje s kartou strachu, je potřeba se podívat na to, kam s ní směřuje. Vedou nás obavy k lásce? Nebo nás vedou k nenávisti? Jak napsal Pavel: Dokonalá láska zahání strach. Pokud nás tedy strach vede k větší ohleduplnosti, nakonec se rozplyne. Pokud nás vede k nesnášenlivosti, strach posiluje, a navíc to je zneužití naší primární emoce k principu rozděl a panuj. Což je přesně to, co každý autokrat umí. A více, co ještě umí? Umí vytvořit vnějšího nepřítele. Jen málokdy se lidé semknout společně za stejným cílem víc, než když se cítí ohroženi vnějším nepřítelem. Co když je ale vnější nepřítel vymyšlený? I tak se semkneme, jen pod falešnou záminkou. Což přímo vede k další kartě, na kterou si dávám veliký pozor.

Mesiánský komplex. Když politik vytvoří vnějšího nepřítele, snadno se pasuje na jediného zachránce, který jako jediný ví, jak si s takovým nebezpečím poradit. Křesťané by teoreticky měli být vůči mesiánskému komplexu imunní, když věří, že Ježíš je jediným skutečným Mesiášem, a jako monoteisté by měli odolávat svodu vládců, kteří si dělají absolutistické nároky. Nejsme ale naivní, a historie nám ukazuje, jak naopak lehce podléhají svodům lži-mesiášů. Možná je to proto, že jejich etika nespočívá na Kristu, ale na Starém Zákonu, jak jsem říkal minulý týden. Jen díky tomu mohou vidět v politicích obdobu izraelských králů, nebo pohanských králů sloužících Božím záměrům (jako byl Kýros). Jen proto se snaží vidět politiky jako Boží služebníky. První křesťané si o Římanech nedělali iluze. Jejich mír byl lemovaný kříži a meči, násilím. Přesto Římané věřili, že světu přinesli mír a spásu. Křesťané je vnímali jako oslepené. Vzpomeňte si na rozhovor Ježíše s Pilátem. Ježíš říká, že přináší svědectví pravdě, a Pilát opáčí otázkou: „Co je pravda?“ Asi nám to někdy v tom příběhu nedochází, ale Pilát skutečně neví, co je pravda. Je natolik ponořený do svého způsobu myšlení, že nedokáže vidět věci jasně. A protože nevidí, co je pravdou, vnímají sebe jako Mesiáše. 

Neschopnost pokání. Pokud by se vnímali jako věrní správci a ne Mesiášové, byli by schopni reflexe. Jenže, chybějící reflexe je u politikům ukázkou další varovné karty, kterou nazývám neschopnost pokání. Nemluvím zde o duchovní praxi pokání, to od nekřesťanských politiků nemůžeme chtít. Mluvím ale o neschopnosti změnit smýšlení a omluvit se za své omyly. Protože přesně to slovo pokání znamená. Je to změna smýšlení, projevující se ochotou připustit omyl, je doprovázená lítostí a ochotou se omluvit. Každý z nás chybuje, a každý podléhá omylům. To nemůžeme nikomu, ani politikům zazlívat. Pokud ale své omyly arogantně bagatelizují, neustále se vymlouvají, hledají obětní beránky, odmítají se omluvit, jsou pyšní, nepřipouštějí, že by se mohli plést – takoví by náš hlas neměli dostat. A je tu ještě jedna věc. Do každé strany může vstoupit nějaký šíbr nebo nemorální člověk. Tomu se vyhnout nedá. Pokud má strana vnitřní imunní systém v pořádku, takový virus vypudí ven, podobně jako naše tělo ve většině případů. Jen když ho zdravý nemá, nebo když je samo vedení strany virusem, pak je tu smrtelný problém. Na vedoucích, na jejich ochotě a schopnosti pokání, a na etickém systému, který do svých stran vloží, opravdu záleží.

Propletenec moci. Posledním varovným signálem je, když si politik nebo jeho strana vytvoří celý komplex moci, aby držel opratě pohromadě. Bojí se ztráty kontroly a bojí se sám o sebe, protože má asi špatné svědomí. Politik, který si obsadí byznys (když přitom z pozice své funkce rozhoduje o pravidlech byznysu, nebo dokonce o dotacích na byznys) je v naprostém střetu zájmů. Politik, který si k tomu ještě pořídí média, aby vytvářel o sobě upravený dojem, pozitivnější, než je realita, a který pomocí cíleného marketingu lže, by měl být pro křesťany nepřijatelný. Platí, že kdyby byl politik správcem, nepotřeboval by komplex moci, který mu chrání záda, a který vytváří korupční prostředí. 

Na těchto pět signálů si dávám osobně nejvíce pozor. Doufám, že si neříkáte: A koho jako teda máme volit? Žádná strana ani žádný kandidát plně nereprezentuje plně křesťanské hodnoty, a všude jsou různí lidé. Nejít k volbám je totiž také volba. V našem systému se pak náš nehlas stane hlasem pro nejsilnější stranu, posiluje vítěze. Když ale máme volit, pamatujme na Ježíšova slova (Matouš 10:16): Posílám vás jako ovce mezi vlky, proto buďte chytří jako hadi a nevinní jako holubice. Lidé bývají chytráci nebo neviňoučcí, ale zřídkakdy oboje najednou. Bez nevinnosti se chytrost stane manipulativní, bez chytrosti se nevinnost stane naivitou. Přestože čelíme jinému světu než první učedníci, můžeme si připadat jako ovce mezi vlky. A skutečně se nám hodí tato unikátní kombinace, takže nakonec budeme Bohu dělat čest a vezmeme ho i jeho moudrost a moc s sebou do světa politiky! Buďme aktivními v politice, zajímejme se, komunikujme – buďme ale skutečně chytrými a nevinnými – a tak se staneme radikálními svědky lepšího království. 

Co jsou křesťanské hodnoty v politice?

Najít dobrý křesťanský postoj k politice je komplexní záležitostí toho, jak přistupujeme ke světu okolo sebe, co je pro nás důležité, co prosazujeme navenek, a kde nás naopak tlačí bota. První křesťané byli vnímání jako nepřátelé Římské říše právě z politických důvodů: Vyznávali Ježíše jako právoplatného krále celé země, a vyhlašovali, že každý pozemský král se jednoho dne před tímto králem pokloní, každé koleno poklekne, a každý vyzná, že on je Pán. To je jasný příklad vzpoury, a nebylo tedy divu, že pro říši představovalo smrtelné nebezpečí. Řím byl totiž příkladem státního zřízení, ve kterém byla politika a správa věcí veřejných propletena s náboženským kultem. Podrobené národy si mohly ponechat vlastní bohy, ale jen když se tito bohové podrobili těm římským. Křesťanské pojetí bylo pro ně urážkou. Navíc, když to navenek vypadalo obráceně. Křesťané neměli v rukou armádu ani moc, v očích Říma to byli slabí a ubozí zločinci umírající v arénách. V křesťanském přístupu je jedna věc to, co vidíme na první pohled, a druhá jiná skrytá realita pod povrchem. Viděli jsme to na setkání Ježíše a Piláta, a našli bychom mnoho jiných podobných pak v životě církve. Mnoho se změnilo o stovky let později, když se křesťanská církev sama propletla se státním zřízením a vytvořila s ním spojenou entitu. Následky vidíme dodnes, a nejsou vždy pozitivní.

Ale nejsou vždy ani negativní. Mnoho křesťanských hodnot, které byly prvním křesťanům vlastní, se staly základem naších „západních“ hodnotám. Proto dnes v našem prostoru může ateista prosazovat ryze křesťanskou hodnotu, kterou předchozí svět nepřijímal jako ctnost – například soucit se slabými, nebo pokoru. A paradoxně, díky tomuto zmatení pro změnu křesťané prosazují hodnoty, které byly vlastní jejich dřívějším římským nepřátelům. Jak říkám, není to snadné téma, ale o to je důležitější, zvlášť když se rozhodujeme, komu hodíme svůj hlas v příštích volbách. V naší sérii se společně tak díváme na tři klíčové otázky, které mě ohledně křesťanství a politiky napadají: Měli by se křesťané vrtat do politiky? Co jsou křesťanské hodnoty v politice? Jaké je radikální svědectví? V druhém dílu se mrkneme na druhou otázku: Co jsou křesťanské hodnoty v politice?

V jednom ze svých vyučování vypráví Ježíš zajímavý fiktivní příběh (říkáme mu podobenství), kde ilustruje důležitou věc pro naší diskusi (Matouš 21:28-31): „Co myslíte? Jeden člověk měl dva syny. Šel za prvním a řekl: ‚Synu, jdi dnes pracovat na vinici.‘ Odpověděl: ‚Nechce se mi,‘ ale pak si to rozmyslel a šel. Potom šel za druhým a řekl mu totéž. Ten odpověděl: ‚Ano, pane, půjdu,‘ ale nešel. Který z těch dvou naplnil otcovu vůli?“ „Ten první,“ řekli. V tomto příběhu otec něco potřebuje nebo chce od svých synů a jejich reakce byla velmi odlišná, ale nakonec, v delším horizontu, vyzněla zcela opačně od první reakce. První syn zareaguje zcela nesprávně – odmítne otcovu žádost, nehodlá mu pomoci. Pak se rozmyslí a udělá to. Druhý syn zareaguje tak, jak se sluší a patří, ale jen verbálně. Neudělal nic. Ježíš se ptá: „Který z nich naplnil otcovu vůli?“ Ten, který zareagoval správně, tak jak se sluší a patří? Nebo ten, který se usmál, poděkoval za zájem, slíbil změnu – ale neudělal nic? Otcovu vůli naplnil ten, který nereagoval správně – ale přemýšlel nad tím, a nakonec se rozmyslel a udělal, co bylo potřeba. Samozřejmě, všichni bychom chtěli kombinaci obou: V ideálním světě bychom chtěli někoho, kdo zareaguje přívětivě a udělá to, co potřebuje udělat. Jenže, žel, nežijeme v ideálním světě. Musíme být realističtí a strategičtí. Cílem nemohou být hezké řeči a následné nic. Cílem nemohou být ani zbožné nebo křesťanské řeči, a anti-Ježíšovské chování k tomu.

Pro naši diskusi je to velice důležitý princip. Podle Ježíše nezáleží na tom, co přesně říkáme a slibujeme, ale to, jak se následně chováme, nebo jak se rozhodujeme. Jinými slovy, pro Ježíše je důležitější to, co děláme, než co říkáme. Praktický dopad politiky je důležitější než volební slogany. Ve světě hlasitých sloganů je těžší, ale o to poctivější a důležitější, hledat praktické dopady politiky. Dám vám dva konkrétní příklady. Například, v USA je pro křesťany příkladem jediné hodnoty, na které stojí a padá podpora nějaké straně, postoj k potratům. Obecný postoj křesťanů je ten, že Ježíš vždy stojí na straně života. K potratům jako takovým dostaneme někdy jindy, ale obecně platí, že umělé ukončení těhotenství je téměř vždy prohrou. Většina žen, které se pro něj rozhodnou mimo zdravotních důvodů nakonec prožívá nějaký druh traumatu. Situaci ovšem nepomáhá to, že odpůrci potratů černobíle vykreslují potrat jako vraždu a ženy, které se pro ně rozhodly, jako vražedkyně. Proto jsem velice rád, že některé pro-life organizace v Česku změnily rétoriku, a místo odsuzování nabízejí pomocnou ruku. Cílem by mělo být vytvořit takové podmínky, aby ženy nemusely zvažovat potrat z důvodů, které se dají řešit. Zpět k politické agendě potratů. V USA je anti-potratová politika doménou republikánů, kteří se snaží jejich dostupnost direktivně omezit. Proto je řada křesťanů, kteří hodí hlas republikánovi, i kdyby s ním nemohli vůbec souhlasit v řadě jiných otázek. Jenže, pak se podíváte na statistiky, a všimnete si zajímavého trendu. Víte, za kterého amerického prezidenta klesl počet potratů nejvíce, dokonce až pod úroveň Rowe-Wade? Tušíte správně, za Obamy, jehož vláda byla pro-volbu. Jakmile nastoupil Trump s anti potratovou rétorikou, počet interrupcí začal žel znovu mírně stoupat. Proč? Protože jde mimo jiné o to, jak vláda vytvoří lepší podmínky pro těhotné ženy. Republikáni dávají důraz na zodpovědnost: Byla to tvá volba, že jsi otěhotněla, nesmíš se rozhodnout pro potrat, ale postarej se o sebe sama – je to na tobě. 

Zajímavost z Česka: Jsme na 15 % počtů potratů v porovnání s koncem totality (1988: 110k x 2019: 17k). Lidi se mají prostě lépe, je rozšířenější antikoncepce atd. Ale zpět k hodnotám čočkou Ježíšova paradigmatu, že činy jsou důležitější než slova: Co je důležitější? Mít anti-potratovou rétoriku, nebo politiku, která vede k méně potratům? A pak je tady ještě jedna potíž v USA. Mnoho křesťanů, kteří tvrdí, že Ježíš je vždy na straně života, je pro trest smrti. Jsou zastánci zbrojařské lobby. Jestli nic jiného, je to skutečně nekonzistentní hodnotový postoj. Jsi pro život, nebo ne? Jak vidíte, s křesťanskými hodnotami to není jednoduché, protože se musíme vždy dívat na jejich praktický dopad. Abychom nepoužívali jen americké příklady, co něco od nás? Náš bývalý premiér a současný kandidát na prezidenta šel do politiky s rétorikou boje proti korupci, a získal tím hodně příznivců zklamaných z míry korupce v „tradičních“ stranách. K čemu je ale tato rétorika v situaci, kdy stvořil celý systém korumpování dotací? Antikorupční étos řízený lidmi v korupčním střetu zájmů. Strana SPD znamená Strana přímé demokracie, přesto je vedena zcela direktivně. K čemu je demokratická rétorika, když není uplatňována ani uvnitř strany? A co boj za „tradiční rodinu“ politickým lídrem, který byl několikrát rozvedený, jako jsme to viděli u Trikolóry? Mohl bych pokračovat, a na každou stranu vytáhnout nějaký příklad. 

Tím se dostáváme k charakteru politiků. Samozřejmě, nemůžeme mít na politiky měřítka křesťanského charakteru zbožnosti, ty koneckonců nesplňuje ani řada křesťanů. Nicméně, od bezcharakterních jedinců nemůžeme čekat charakterní politiku. Klasická námitka zní, že důležitější jsou schopnosti než charakter. V mnoha profesích to tak skutečně je. Pokud budu potřebovat operaci, je mi jedno, že je ten doktor nevěrný své ženě s pohlednou sestřičkou. Důležitější je pro mě, že ví, co má dělat, a udělá to dobře. Tedy schopnosti, dovednosti. Přesto jsou schopnosti u politiků málo. Politik s dovednostmi ale bez charakteru může nakonec být spíše všeho schopný. Proč je charakter u politiků důležitější než v jiných profesích? Je to proto, že vytváří hodnoty, podle kterých se orientujeme. Schopnosti a charakter tvoří jedinečný mix. Možná se zeptáte, kde je role nějaké vize? Víte, myslím si, že vize není v politice nejdůležitější. Vize je důležitá, ale je to nadstandard. Většina politiky není vizionářská, ale správcovská. Chceme po politicích vizi, ale důležitější je správcovský charakter. Politik s hodnotami by měl vnímat svou práci jako službu, kdy je správcem, ne vlastníkem. Proto nemůžete vést stát jako firmu. Nevlastníte ho. Můžete být pouze poctivým správcem. Jak říká apoštol Pavel (1. Korintským 4:2): Od správce se žádá jen jedno – aby byl shledán věrným. Andy Stanley z církve NorthPoint říká jeden ze svých proslulých citátů: Vůdcovství je správcovství, je dočasné a ty jsi vykazatelný! Říká tím hned několik důležitých věcí: Vést je vždy správcovství, které netrvá věčně. A protože netrvá věčně, podléhá soudu, tedy ne nutně justičnímu, ale soudu dějin. Božímu soudu, chcete-li. Dřív nebo později.

Když tedy hovoříme o křesťanských hodnotách a roli politiků, odkud se tyto hodnoty berou? Jednoduchá odpověď by měla být, že od Ježíšova učení a chování. Slovo křesťanství je totiž od slova Kristus (nikoliv křest, jak to v češtině vypadá). Kdokoliv říká, že prosazuje křesťanské hodnoty, by měl najít nějaké spojení s Ježíšem. To dá rozum, ne?  Jenže tak snadné to není. Pro mnoho křesťanů není Ježíš tím, na kterém stojí naše praktická politika. Přijde nám totiž jakoby z jiného světa. Jak podotýká John Howard Yoder, pro hlavní proud křesťanské etiky není Ježíš normou. Pro ně je Ježíšovo učení určitou radikální etikou pro meziobdobí, které bylo velice krátké. V očích pozdějších křesťanských vůdců byl navíc venkovanem, a žil ve světě, nad nímž neměl žádnou kontrolu. Jistě, nežil v demokracii, a nevolil své zástupce. Jeho poselství je tak ahistorické a byl monoteistou s jasným hodnotovým základem, což je něco jiného než žít v pluralitní společnosti. A tak tápeme. Máme „bránit křesťanské hodnoty?“ Jak tuto obranu spojit s Kristem? Upřímně? Ježíšovy hodnoty jsou opravdu radikální. Připadají nepravděpodobně pro současnou politiku. 

Máme tedy za to, že musíme najít jiný mix hodnot. Proto tolik křesťanů mixuje do svých hodnot starozákonní principy správy Izraele s pokyny apoštola Pavla pro novozákonní církve. Snažíme se vyhnout Ježíšovým principům, které nám připadají příliš pacifistické, příliš naivní. Možná ale po nás Bůh chce, abychom byli naivní. Možná, že to je jen jiné slovo pro to, abychom byli radikální, a přinesli světu radikální svědectví o jiném království. Možná že, být radikální znamená mít pokojný, a přesto kritický přístup ke světu. Milovat a tolerovat lidi, a přesto prosazovat spravedlnost. Možná, že být radikální znamená, že si dáme pozor na několik varovných signálů u politiků a jejich stranách. Na jaké signály bych si dával pozor já? To vám moc rád řeknu v posledním dílu! 

Měli by se křesťané vrtat do politiky?

Existuje-li nějaké téma, které určitě je velké „Ne, ne!!!“ v církvi, tak je to mluvit o politice! Na první pohled je to zcela pochopitelné. Kdykoliv v historii se církev zapletla s politikou nebo se propletla s politiky, byl to její konec. Ne sice fyzicky (tam naopak prosperovala), ale vnitřně. Křesťanské politické strany jsou často svázány s konkrétní ideologií a konkrétním výkladem Bible, a pokušení k prosazování „křesťanských hodnot“ (bez ohledu, co přesně si pod tím někdo představuje) plošně na sílu je tak velké, že křesťané selhávají přesně v tom pokušení, které dostal na talíři Ježíš od samotného ďábla (jak jsme o tom nedávno mluvili): Pokloň se mi, a dám ti všechna království světa. Skoro se zdá, že křesťané by se politice měli zcela vyhýbat. Jenže nemohou. Nemohou z několika důvodů: Jednak proto, že Ježíšovo hnutí bylo jeho nepřáteli ze zcela zřejmých důvodů vnímáno politicky (což si v naší sérii ukážeme), a také proto, že jsme lidé dvojího občanství: Máme občanství v nebi (tam, kde Ježíš vládne), ale jsme také občané tu na zemi (kde to moc na Ježíšovu vládu nevypadá). Tak se politice nemůžeme vyhnout, protože politika je provázaná s naším životem podobně jako náboženství (není překvapivé, že u rodinného oběda mohou být právě toto dvě nejvýbušnější konverzace). No, a pak je tady ještě jeden dobrý důvod, proč se nemůžeme vyhnout politice: Tento týden máme zase další volby! A je přece jasné, že vám řeknu, koho máte volit! Všichni svůj hlas odevzdejte… Ha! Neřeknu.

Ne, v této sérii vám neřeknu, koho přesně máte volit, z několika důvodů: 1. Žijeme v době svobodných voleb, a tedy můžete volit koho chcete (samozřejmě i k vlastní škodě a ke škodě nás všech – když si zvolíte špatně). 2. Neexistuje strana dokonale reprezentující křesťanské hodnoty – vždy se nám něco líbit bude a něco ne. Otázkou jsou naše priority. Tento výrok můžeme obrátit naruby – žádná ryze křesťanská hodnota není spojená s žádnou konkrétní stranou. 3. Je mnohem jednodušší si ukázat, které strany bychom volit neměli než naopak. Přiznám se, že u některých stran a hnutí protáčím panenky, když vidím křesťany, jak je volí, protože si vybrali jednu nebo dvě věci, které se jim líbí, a ignorují mnoho dalších, problematických, a mnohem horších. 4. Problémem je už ona shoda na křesťanských hodnotách – je Ježíš pravičák nebo levičák? Liberál nebo konzervativec? A tak podobně. Doufám, že v této sérii uvidíte, že když budeme povrchní, tak si každá skupina najde na Ježíši něco, čím by si ho chtěla přivlastnit. Zároveň bychom měli mít jasno, co bylo pro Ježíše nejdůležitější, klíčové, a za byl ochoten umřít. 

V průběhu této série se tak podíváme na tři klíčové otázky, které mě ohledně křesťanství a politiky napadají: Měli by se křesťané vrtat do politiky? Co jsou křesťanské hodnoty v politice? Jaké je radikální svědectví? Dnes začneme hned tou první otázkou – samozřejmě, musíme si ujasnit slova „politika“ a „vrtat“ – tam mám osobně vše od zajímání se o politiku, přes sledování, komentování nebo kritizování politiky, až po nějaký typ podpory politiky nebo přímo zapojení se do politiky. Některé věci z principu nemohu – jako pastor AC například nemohu kandidovat za politickou stranu (podle Ústavy AC), ale to se týká jen mě, ne křesťanů obecně. Znám například křesťany v komunální politice, což je přímá správa komunity, kde žijí. Neznám žádného rozumného křesťana, který by byl proti tomu, aby lidé víry sloužili v komunální politice, protože ta je mnohem více o praktickém řešení místních problémů než o vládnutí v tradičně chápané formě. Samozřejmě, i tam je možné dělat něco nesprávného. Nicméně, problém s politikou se skoro vždy „točí“ okolo tzv. vysoké politiky. Myslím si, že všichni chápeme ten rozdíl. Koneckonců, vidíme, že se Ježíš chová jinak v konverzaci s Pilátem (představitelem vysoké politiky) a setníkem, kterému uzdravil sluhu (tedy součástí politicko-vojenského establishmentu, ale v daleko nižší, chcete-li komunální, poloze).

Nemohu tedy kandidovat, ale jiné věci mohu: Například mohu politiku sledovat, a mohu se k ní vyjadřovat pochvalně nebo kriticky. Otázkou je ovšem ke kterým se vyjadřovat mám, ke kterým nemám, a kdy mám být ticho. To bývá ono jádro problému. V posledním roce mi několik lidí mimo Element napsalo, že jim přijde, že moc komentují politiku na svých sociálních sítích. Například, paní mi napsala: "Prosím vás, nelíbí se mi, že jako pastor píšete něco o politice na svém facebooku." Jiná zase: "Zdá se, že máš potřebu se neustále k něčemu vyjadřovat. Nevím, kde na to bereš čas." A další: "Kdyby ses za ty politiky raději modlil, než je kritizoval." Na můj dodatečný dotaz, jestli je tedy mohu kritizovat až poté, co se za ně pomodlím, dodala: "Ani pak ne." Dotyčné dámy nebudu jmenovat, ale jen na dokreslení dodám, že se jim nelíbily moje kritické příspěvky k prezidentům Trumpovi a Zemanovi. Jsem si jistý, že kdybych byl k těmto dvěma pánům nakloněný, za politickou angažovanost by mi zatleskaly. Což je celý problém při naší diskusi o křesťanech a politice, že? Promítáme do diskuse své vlastní názory a politické myšlení, a to nejhorší, co můžeme udělat, je ztotožnit náš názor s Božím názorem. Doufám, že vám v této sérii ukážu, že tak jednoduché to není.

Tenze se tedy týká toho, kdy mluvit, kdy komentovat, kdy kritizovat, a kdy mlčet. Mlčení má jistě mnoho výhodného. Někdy ale mlčet nesmíme. Známe kázání o Adamově mlčení, a v historii bychom našli bezpočet příkladů, kdy mlčení bylo špatné rozhodnutí. Pokud si pamatujete, před několika lety jsem o tom měl zde celou sérii, která se jmenovala Prolomit ticho. Je na naších podcastech, a je to jedna z nejdůležitějších sérií naší historie, hlavně díl číslo 4 o démonickém vlivu rozzlobeného davu. Je tedy zřejmé, že na rozdíl od populárního pohledu na věc, ticho vždy nevyjadřuje souhlas. Ve velice politickém setkání Ježíše a Piláta je Ježíš na řadu otázek zticha, ale jeho ticho není vyjádřením souhlasu, nýbrž vyjádřením soudu. Když ten příběh pozorně čteme, všimneme si, že Ježíš vůbec nemluví jako strachem odsouzený zločinec (naopak hovoří o své autoritě, a své moci), kdežto Pilát nepůsobí jako rozhodný politik, nýbrž reaguje s překvapivým strachem. Proto se snaží Ježíše osvobodit, jen proto ho na základě svého snu varuje jeho žena, aby si nezačínal s tím spravedlivým. Proto se snaží přehodit zodpovědnost tu na Židy, tam na Heroda. Když ten příběh čtu, nemohu se ubránit dojmu, že Ježíš i Pilát vědí, že i když to fyzickýma očima vypadá, že stojí zločinec před guvernérem, ve skutečnosti stojí guvernér-zločinec před spravedlivým králem. 

A to je v jádru nesnadné téma politiky a křesťanství. Máme tu ohromné rozpětí, kdy ne všechno, co vidíme svýma fyzickýma očima je to, co je vnitřní realitou pod povrchem. Na jedné straně vidíme křesťany z hnutí 7 vrchů a jim podobných, kteří chtějí programově obsadit vlivové pozice, aby mohli prosazovat bohulibé hodnoty na tomto světě. Ti budou jistě používat verše o tom, že máme své světlo postavit na svícen, že máme prosolit zemi, že máme svět naplnit svou vůní. Na druhé straně najdeme ty, kteří se chtějí od systému světa oddělit, a kteří si všímají, že Ježíš nezpochybňoval satanova slova o tom, že mu patří všechna království země. Jen tak mimochodem, kdybychom tato slova brali vážně (tedy bychom brali jako fakt, že všechna státní zřízení na světě patří a slouží ďáblu), naprosto by to proměnilo všechno, co si o politice jako křesťané myslíme, ne? Tato skupina si také všimne velice kritického postoje Ježíšova hnutí k velmocem své doby, například kniha Zjevení je o vítězství nad babylonskou prostitutkou, termín autora této prorocko-symbolické knihy pro Řím a jeho říši. Mezi nimi najdeme další řadu dalších přístupů: 

Někdo vnímá křesťany jako prorocké svědomí světa, které je ke světu kritické. Myslím si, že tuto docela potřebnou roli církev sama pohřbila svými skandály, kdy si nejenže zadala s mocnými tohoto světa, ale ještě navíc přidala své vlastní zlo a trápení mnoha lidem. Nemá cenu zastírat, že i to byl politický projev církve. Jiní naopak zdůrazňuji, že Pavel nabádá křesťany, aby se světské moci podřídili, protože v jistém smyslu tato moc slouží Bohu. Mají tedy za to, že křesťané by neměli být kritičtí, neměli by se snažit změnit státní moc, neměli by se snažit ji ani ovlivnit. Měli by být prostě svědectvím díky svému zbožnému životu. Další souhlasí a dodávají, že hlavní role křesťanů je modlit se za v moci postavené, jak Pavel píše na jiném místě (ten tam ovšem píše, že se máme modlit za všechny lidi, a především za v moci postavené – tedy ne, že se máme modlit na prvním místě za politiky, ale za úplně všechny). Tato místa na první pohled nabádají k poslušnosti a k přijetí čehokoliv od státní moci dostáváme. Jenže to není celý obrázek. Když apoštolové stojí před soudem, který jim přikazuje mlčet o Ježíši jako Božím králi nového lidu, odpovídají jednoznačně, že budou poslouchat Boha a ne lidi. Vědomě a veřejně se tak dostávají do vzpurné a nepřátelské polohy vůči v moci postaveným. A aby to nebylo tak jednoduché, zapomínáme na Magnificat, píseň těhotné Marie, která o svém Synu prorocky zazpívala mimo jiné až anarchistická slova (Lukáš 1:51-53): Svou paží dokázal moc, rozehnal ty, kdo mají v srdci pyšné myšlenky. Mocné svrhl z trůnů a ponížené povýšil. Hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou. To nezní úplně jako pravicová konzervativní politika, co říkáte?

Není to tedy jednoduché a černobílé. Všichni si dokážeme v Písmu najít polohu, která nás osloví. Nemůžeme také zapomenout na to, že Bible nebyla psaná v době demokracie, ani zastupitelské, ani přímé. Demokracie, ve významu vlády lidu, je vynález, který nám mnoho věcí ulehčil, ale také mnoho věci ztížil. Všichni můžeme ovlivnit, co se děje, můžeme se na tom podílet, máme odpovědnost. Zároveň ale demokratická politika přinesla důraz na iracionální emoce, kdy nevyhrává nejlepší kandidát, ani nevyhrává politický program, ale ten, kdo je nejvíce slyšet, kdo křičí. V takovém světě jsme povoláni žít, a v takovém světě se politicky angažujeme – přímo nebo nepřímo. Zůstává tedy naše původní otázka pro první díl seriálu: Měli by se tedy křesťané vrtat do politiky? Samozřejmě. Nemohou jinak.

Je to proto, že žijeme na světě, reagujeme na něj, přinášíme do něj hodnoty a výzvy, jsme svědomím světa (a někdy jsme hodně zlým svědomím sebe sama). Jsme lidé Božího království, ale jsme pořád ve vývinu. Náš charakter není vždy ukázkou Božího charakteru, podléháme pokušením, bojujeme s živly, které staví do naších myslí hradby a pevnosti. Není to tedy černobílé. Náš postoj k politice je otevřený k diskusi, začít bychom ale měli tím, že si definujeme, co jsou vlastně ony křesťanské hodnoty, se kterými pracujeme. Je tou hodnotou poslušnost a poddání se státní moci? Je tou hodnotou svržení despotů a napravení nespravedlnosti? Je tou hodnotou boj o vnímání manželství? Je tou hodnotou bouřit se proti vládě nebo ji podporovat? Je u kandidátů naší hlavní hodnotou jejich morální život, nebo jejich politické sliby, nebo jejich historie rozhodování? To je důležité. Hlavně proto, že se tím dostáváme k faktu, že pro Ježíše je důležitější to, co děláme, než to, co říkáme. O tom všem ale budu mluvit v příštím dílu.