Radikální uctívání - část 2

V minulém blogu jsem se zamyslel, proč chválit Boha v situaci, kdy k tomu nemáme žádný důvod. Tohle je důležitá otázka, která si vyžaduje odpověď. Proč bychom měli chválit Boha, když pro nás aktuálně nic nedělá? Neříkám, abychom si to tak nějak vnitřně vysvětlili, že jako něco dělá, ale jen tomu dneska nerozumíme; nebo že by určitě pro nás něco udělal, kdybychom jenom měli větší víru, nebo správnou modlitební formulku, nebo jsme navštívili správné poutní místo, nebo chodili do správné církve. Seznam takových vysvětlení může být dlouhý, ale někdy zastírá krutou pravdu, kterou si odmítáme připustit. Totiž, že někdy se propadáme do hlubin a Bůh vypadá v nedohlednu. Když budete mimochodem číst ty Žalmy, schválně si všimněte, jak často v nich je tento motiv: Bože můj, proč jsi mě opustil? Bože, spíš nebo jsi odjel pryč? Proč mi neodpovídáš Bože? Zapomněl jsi na mě? Boha tyto otázky neurážejí, naopak, takové otázky jsou vyjádřením duše, která Boha hledá. Proč bychom ale tedy měli Boha chválit, když se nedaří? 

Příslušníci mnoha náboženství Boha uctívají, i když se jim nedaří, z jednoho prostého důvodu: ze strachu. Bojí se svých bohů, kteří mají moc je zničit, proto je uctívají, přinášejí jim oběti a dělají různé úkony, aby je uspokojili. Je křesťanské uctívání stejné? Může být, ale pak se pln míjí s biblickým pojetím uctívání. Pokud Boha chválíš ze strachu, že jinak tě potrestá, pak jsi nikdy neprožil skutečné spojení s Bohem v uctívání. Jistě, Bible mluví o uctívání Boha v bázni, ale slovo tam použité bychom mohli přeložit spíše jako respekt, úcta, ne jako strach. Naopak. Bůh je láska, píše Jan, a dokonalá láska zahání strach. Pokud Boha milujeme, nemáme strach, ale máme respekt, máme úctu, jako cítíme u vzácného přítele, se kterým nás pojí pouto lásky, ale přesto víme, že se mu nevyrovnáme. Ceníme si však faktu, že se on sklání k nám. Proč tedy Boha uctívat, když se nedaří? Pamatujte, je to otázka víry. Boha uctíváme, protože je zdrojem našeho života, ne proto, že se nám v něm ve všem daří. 

Samozřejmě, všichni si přejeme, aby se nám dařilo, a je to v pořádku. Ale budeš Boha uctívat za všech okolností? To je radikální uctívání. Prorok Abakuk ve Starém Zákoně to popsal těmito slovy (3,17-18): I kdyby nerozkvetl fíkovník a hrozny na vinicích nebyly, i kdyby zklamala plodnost olivy a pole nedala co jíst, i kdyby zmizely ovce z ohrady a dobytek zmizel ze stájí, já se však v Hospodinu budu veselit, budu šťastný v Bohu, svém Zachránci. Abakuk tyto slova napsal ve složitých dobách, kdy bylo království jeho národa rozloženo vnitřní zkažeností, lidé byli vyhnáni do Babylóna, a chrám byl zničen. Přesto jeho postoj vyjadřoval přesně to, o čem je radikální uctívání: tedy, že budu chválit Boha, protože je Zachránce, a to navzdory situaci, ve které jsem. Víte, jak to je. Někdy přijdeme do církve, a tady se zpívá nějaká ta nová píseň o Boží dobrotě, a my zrovna prožíváme mizérii, a zpívat nějakou veselou písničku teď určitě nechceme. Opravdu ale Bohu věříme za všech okolností? Opravdu se odvažujeme radikálně uctívat?

Pavel a Silas byli cestující kazatelé, kteří zakládali církve po celé Římské říši. Pavel měl svou pohnutou minulost, kdy byl pronásledovatelem křesťanství, protože ho považoval za nebezpečnou sektu. Pak měl ovšem sám velmi zvláštní a mocné setkání s Ježíšem na cestě do Damašku, které ho plně proměnilo, a díky kterému se nejen přidal k této sektě, ale navíc Krista začal aktivně zvěstovat jiným. Z pronásledovatele se stal pronásledovaným, jeho slova a činy mu dělaly nepřátele, a tak se mnohokrát ocitl na pokraji smrti (několikrát se jej pokusili zabít, jednou skoro úspěšně), mnohokrát vysílen, zbit, ve vězení, hladový a nahý. 

Při jedné ze svých cest se dostali do města Filipy, kde chodila po městě jedna dívka s věšteckým duchem. Tato dívka byla otrokyní, a byla zdrojem financí pro své pány, kteří ji nechali za úplatu věštit: tedy předpovídat budoucnost, stejně jako to dnes lidé dělají u nějaké kartářky nebo věštkyně. Jenomže duch, ve kterém to dělala, byl od ďábla, a i když na první pohled přinášela zisky, pro ni samotnou to bylo utrpení. Pavel z ní tohoto ducha v Ježíšově jménu vyhnal, ale naštval tím její pány, kteří najednou ztratili slepici, co snáší zlatá vejce. Zburcovali celé město, načež byl Pavel se Silasem zbití holí a posazeni do vězení pod velmi přísný dozor, tak to alespoň řekli žalářníkovi. Podívejme se, jak to Lukáš v knize Skutků popisuje dál (Skutky 16,24-33): Ten je podle rozkazu vsadil do nejhlubší cely a nohy jim sevřel kládou. Kolem půlnoci se Pavel a Silas modlili a zpívali chvály Bohu a vězňové jim naslouchali. Zbitý Pavel se Silasem sedí ve vězení s nohama v kládě, to není situace, kdy by vám bylo do zpěvu. Ale budeme Boha uctívat, jen když se věci budou dařit dobře? Copak to nedělá kdejaký pohan? V čem jiném je tedy radikální uctívání než v tom, že Boha chválíme právě tehdy, kdy nám není do zpěvu? A víte co? Podle mě Pavel se Silasem netušili, jestli a co přesně Bůh udělá. Přesto jej chválili a modlili se, přesně jak jejich Mistr kdysi přikázal: modlete se za ty, kteří vás pronásledují.

Víte, slyšel jsem takovou hypotézu, že totiž Bohu se jejich zpěv natolik líbil, že nevědomky způsobil takové malé místní zemětřesení. Bible totiž říká, že Bůh sedí na trůnu a země je podloží jeho nohou. Když si tedy začal podupávat do rytmu nohou, způsobil ono zemětřesení, které bylo tak zvláštní, že se otevřely dveře a vězňům spadly řetězy. To je pravý PrisonBreak, útěk z vězení! Lukáš píše: Vtom nastalo tak veliké zemětřesení, že se vězení otřáslo v základech. Všechny dveře se hned otevřely a všem spadly okovy. Žalářník se probudil, a když uviděl dveře vězení otevřené, vytáhl meč a chtěl se zabít v domnění, že vězňové utekli. Pavel však hlasitě vykřikl: "Neubližuj si! Všichni jsme tu!" Žalářník si řekl o světlo, vběhl dovnitř a rozechvěn padl před Pavlem a Silasem na kolena. Pak je vyvedl ven a ptal se: "Pánové, co mám dělat, abych byl spasen?" Odpověděli: "Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i tvůj dům!" Potom přinesli Pánovo slovo jemu i všem u něj doma. (Ještě v tu noční hodinu je totiž vzal k sobě, aby jim omyl rány.) Hned nato se dal s celou svou domácností pokřtít.

Radikální uctívání v situaci, kdy se ti nedaří, má skoro vždy radikální důsledky pro tvůj život, i život těch okolo tebe. Právě proto stojí za to Boha uctívat. Ale máme na to víru? Věříme i tehdy, když se nám nedaří?

Radikální uctívání: část 1

Jsme-li slušně vychovaní, je pro nás samozřejmostí poděkovat za to, když pro nás někdo něco udělá; nebo pochválit někoho, komu se něco povedlo, či když mu to třeba sluší. Je to přirozené a sami se cítíme dobře, když můžeme někomu udělat radost. Navíc sami rádi přijímáme chválu od jiných, jsme nadšeni, když si někdo všimne našich úspěchů. Nevím, jestli jste někdy přemýšleli nad původem této touhy chválit a být pochválen, ale čistě biologického původu to není. Zvířata se vzájemně nechválí. Možná tak akorát v pohádkách. Ale ve skutečnosti dokážou zvířata projevovat náklonnost nebo zlost, ale aby se na sebe usmály a pochválili se, jak jim to sluší; nebo jak dokázaly ulovit večeři, to ne. Chválení patří mezi záležitosti duše, a pro lidi věřící je to jeden z důkazů biblického pohledu na člověka jako stvořeného k Božímu obrazu. Byl to Bůh, který pochválil své stvoření: bylo to dobré, slušelo jim to. A zároveň je to Bůh, který očekává chválu zpátky. Tomuto chválení říkáme uctívání.

 

Uctívání je pevnou součástí lidské zkušenosti. Nejen, že každé náboženství je v podstatě postaveno okolo uctívání, ale navíc máme jakousi vnitřní potřebu uctívat dokonce i tehdy, když v Boha nevěříme. Co myslíte? Znáte někoho, kdo má své zvířata nejen rád, ale skoro je uctívá? Znáte někoho, kdo uctívá svůj majetek, své auto, svůj úspěch? Kam až tato vrozená touha uctívat bez Boha dojde, můžeme vidět v severní Koreji, kde je uctíván Kim Ir Sen, přestože je dávno po smrti. Křesťané si uvědomují, že tato touha je vtisknutá Bohem, otázkou tedy není, zda uctíváš, ale co či koho uctíváš. Jak zpíval svého času Bob Dylan: Někomu sloužit budeš.

 

Obvykle budeme mít tendenci Bohu poděkovat, když nám nějak pomůže. Radek Ćmiel v Elementu vyprávěl v první únorovou neděli o starověkém králi Davidovi, kterého Bůh vytáhl z jámy, a on na to složil novou píseň. To je situace, kterou si dovedeme představit. Zapadneme do nějaké jámy (ať už fyzické nebo do situace, která nám jámu připomíná – situace to může být duševní, tělesná nebo třeba vztahová), voláme k Bohu o pomoc, věci se vyřeší, z jámy se vyhrabeme, a máme velkou chuť zpívat novou píseň. Jsme vděčni a chválíme – tedy uctíváme. Jenomže často je to velmi dočasné. Chválíme Boha, protože nám pomohl, protože nás vytáhl z této jámy, a máme důvod k vděčnosti. Paradoxně nás však toto vysvobození přivede k bodu nespokojenosti. Nějakým zvláštním způsobem si rychle zvykáme na to, že je to skoro Boží povinnost nás z jámy vytahovat. A pak přijde den, kdy k Bohu voláme a modlíme se za vysvobození, ale místo toho, aby nás vytáhl na skálu (jak David ve zmíněném Žalmu 40 píše), zapadáme stále hlouběji. Tato momentální situace je vždy tak silná, že dokáže úplně přehlušit dřívější zkušenosti s vysvobozením. Vidíme jen současnou horu před námi, ale zapomínáme na mnohá údolí, kterými jsme již prošli. Zapomínáme také na to, že Bůh je všude okolo nás, že nás neopustil, že je o krok napřed, a že je nám neustále nablízku.

 

Proč je to tak jednoduché zapomenout na dřívější vysvobození a soustředit se na nynější potíže? Vidíme to od počátku příběhů lidstva: Izrael je zázračně vysvobozen z otroctví, ale stýská se jim po egyptských cibulích; Jonáš je vysvobozen z velryby, ale naštvaný na uschlý keř, který mu dával stín; a David vysvobozen z mnoha bitev, ale žádá manželku svého přítele, kterého pak nechává zabít. Proč mám tendenci vidět to, co teď zrovna nemáme o tolik silněji, než vidět všechny ty věci, které pro nás Bůh udělal v minulosti? Je to otázka víry. Opravdu věřím, že Bůh je všude okolo mě? Opravdu věřím, že mě neopustil, přestože se propadám do jámy? Opravdu věřím, že mě miluje, přestože se mi zrovna nedaří? Opravdu věřím v jeho sílu, i když mě zrovna neuzdravuje? Opravdu věřím v jeho dobrotu, i když se moje finance právě teď nezlepšují? Opravdu věřím v jeho nasměrování, i když mám rodinné potíže? Vidíte? Bylo by jednoduché chválit, kdyby to všechno fungovalo a on opravdu postavil moje nohy na skálu! Ale chválit ho, když se nedaří? Proč bychom to dělali?

 

Tohle je důležitá otázka, která si vyžaduje odpověď. Proč bychom měli chválit Boha, když pro nás aktuálně nic nedělá? Neříkám, abychom si to tak nějak vnitřně vysvětlili, že jako něco dělá, ale jen tomu dneska nerozumíme; nebo že by určitě pro nás něco udělal, kdybychom jenom měli větší víru, nebo správnou modlitební formulku, nebo jsme navštívili správné poutní místo, nebo chodili do správné církve. Seznam takových vysvětlení může být dlouhý, ale někdy zastírá krutou pravdu, kterou si odmítáme připustit. Totiž, že někdy se propadáme do hlubin a Bůh vypadá v nedohlednu. Když budete mimochodem číst ty Žalmy, schválně si všimněte, jak často v nich je tento motiv: Bože můj, proč jsi mě opustil? Bože, spíš nebo jsi odjel pryč? Proč mi neodpovídáš Bože? Zapomněl jsi na mě? Boha tyto otázky neurážejí, naopak, takové otázky jsou vyjádřením duše, která Boha hledá. Proč bychom ale tedy měli Boha chválit, když se nedaří?

10 nejlepších knih 2009

Po minulém seznamu deseti nejlepších událostí ve službě roku 2009 napíšu tentokrát deset knih, které se mi nejvíce líbily v roce 2009. Celkem jsem jich přečetl 63, což je méně než v roce 2008, tehdy jich bylo 75. Inu, měl jsem míň času... Tak, tady je seznam podle důležitosti:

1. Andy Stanley: The Principle of Path. Andy je klasik a můj oblíbenec, čtu od něj skoro všechno, a toto je jedna z jeho nejlepších knih. Hodně myšlenek jsem využil v sérii Cestovní mapa.

2. Geoff Surratt: Ten Stupid Things That Keep Churches From Growing. Velmi vtipná kniha o růstu církve, kéž bych ji četl před tím, než jsem založil Element.

3. Christopher Witt: Real Leaders Don´t Do Powerpoint. Jedna ze dvou nejlepších knih, které jsem kdy přečetl o komunikaci. Opravdu velmi, velmi dobré rady pro veřejné vystupování.

4. Dan Ariely: Jak drahé je zdarma. Vynikající kniha o iracionalitě v myšlení, nezbytná kniha pro pochopení lidí, kterým sloužíme. Lidi totiž nemají logiku :-)

5. Jaroslav Pelikan: Komu patří Bible? Kdyby všichni učení lidé psali tak čtivě a poutavě jako Jaroslav Pelikan, nečetl bych skoro nic jiného. Fantastický počin Volvox Globator, že to vydali.

6. Malcolm Gladwell: Mimo řadu. Gladwell se čte skoro sám... Toto je jeho třetí kniha v češtině a i když nepřináší nic super objevného, je potěšení si ji přečíst a pochopit, proč se potřebujeme.

7. Charles Colson: The Faith. Možná nejlepší Colsonova kniha. Jednoduché základy křesťanské víry psané poutavým způsobem s napínavými příběhy. Klasický Colson!

8. Milan Vodička: Den, kdy došly prachy. Fascinující příběhy z dob velké hospodářské krize ve třicátých letech. Čte se jako román, ale bohaté jako encyklopedie.

9. David Pawson: Is John 3:16 the Gospel? Provokativní název, provokativní obsah. Tato kniha mě přinutila myslet a znovu si projít, čemu věřím ohledně Boží lásky.

10. Mark Driscoll a Gerry Breshears: Death By Love: Letter From The Cross. Inovativně psaná teologie kříže, doktríny skrze příběhy. Zajímavé a poučné.

Už teď se těším na všechny knihy, které přečtu v tomto roce. :-)

Dostal jsem tento dopis od Leoše Cáska, ředitele NF Nehemia, skrze který jsme poslali peníze na Haiti pro práci Convoy of Hope. Doufám, že budete povzbuzeni!

Vážení přátelé,

díky vám všem, kdo jste se dosud zapojili do sbírky na pomoc postiženým na Haiti. K naší velké radosti jsme včera odeslali v pořadí druhou částku ve výši 18 300 Euro. Celková pomoc odeslaná N.f.Nehemia k dnešnímu dni činí 750 858 Kč. Níže najdete aktuální informace, které jsme obdrželi od Convoy of Hope. 

Za Nadační fond Nehemia s díky a úctou

Leoš Cásek, DiS.
ředitel

Ve dvou týdnech po tom, co zemětřesení o síle 7 stupňů Richterovy škály zasáhlo Haiti, naše partnerská organizace „Convoy of Hope“ (Konvoj Naděje) (Springfield, Missouri) rozdala 1,6 miliónů balíčků jídla hladovým lidem na Haiti, hlásí Michael Ireland, hlavní dopisovatel ASSIST News Service. „To, že jsme byli schopni tak rychle zajistit potraviny pro tolik lidí, je díky tomu, že jsme už předtím každý den krmili tisíce dětí na Haiti,“ říká Hal Donaldson, prezident Konvoje Naděje. „Dlouho trvající strategické partnerství jako je to, které máme s Misií Naděje, se stalo prostředkem, který umožnil rychle a efektivně získat potraviny a zásoby pro některé z nejvíce zasažených oblastí.“

Donaldson také podotkl, že skladiště „Convoy of Hope“, které se nachází na okraji Port-au-Prince bylo zásobeno jídlem právě před zemětřesením. To, že měl potraviny v zemi, dalo Konvoji Naděje náskok, takže mohl začít pomáhat téměř hned potom, co zemětřesení udeřilo.

To byly dobré zprávy pro Evenela St-Vila, 29-tého učitele v Port-au-Prince, jehož dům byl zničen při zemětřesení. St-Vil byl jeden z tisíců těch, kteří se na „Convoy of Hope“ obrátili kvůli potravinám ve dnech po zemětřesení.
„Žiju ve stanu na fotbalovém hřišti,“ řekl. „Jak dlouho tam budeme žít? To nevím. Nevím, co budu dělat.“

I když od zemětřesení uplynuly dva týdny, takové pocity jsou běžné. Mnoho obyvatel Haiti prostě neví, kde nebo jak začít znovu dávat své životy dohromady. Donaldson říká, že „Convoy of Hope“ se zavázal pomáhat na Haiti dlouhodobě. „To, že jsme v pozici, kdy můžeme pomoci desítkám tisíc rodin, které se po zemětřesení nemají kam obrátit pro vodu a jídlo, pociťujeme jako výsadu,“ říká. „Po dobu, kdy se Haiti bude postupně zotavovat a rekonstruovat, budeme stále přítomni, abychom zajišťovali jídlo, vodu a zásoby pomocí našich potravinových projektů a distribučních míst, které jsme zřídili po zemětřesení.“
  

Když děti a dospělí vycházejí z Quisqueya Chapel – hlavního potravinového distribučního střediska „Convoy of Hope“ v Port-au-Prince – vypadá to, jako by v nich chtěly radost a obdiv širokými úsměvy přímo explodovat. „Merci, merci,“ říká jeden chlapec, když běží rozbrázděnou ulicí a přitom drží nad hlavou dva balíčky jídla od „Krmte Mé Hladové Děti“, které „Convoy of Hope“ distribuuje. „Merci.“ V prvním týdnu po zemětřesení z 12. ledna „Convoy of Hope“ rozdal více než 294 296 balíčků potravin a vybudoval 30 čističek vody. Nejméně 1 milión liber potravin a jiných zásob má brzy dorazit. „Naši pracovníci v Port-au-Prince neúnavně pracují, často i navzdory velkému riziku, aby pomohli obětem tohoto neštěstí,“ řekl Hal Donaldson, prezident „Convoy of Hope“. „Naši organizátoři, kteří jsou na místě, říkají, že bezpečnost, nedostatek pohonných hmot a nedostatek potravin a vody jsou stále kritické.“

„Convoy of Hope“ a jeho partneři přislíbili na Haiti dlouhodobou pomoc. „Jak jsme už ukázali při Katrině, tsunami v roce 2004 a jiných katastrofách, neodcházíme, jakmile zmizí fotoaparáty,“ řekl Donaldson. „Budeme se i nadále zaměřovat na pomoc a zotavování tak dlouho, jak jen to zdroje dovolí. Náš program každodenního krmení 11 000 dětí samozřejmě zůstává na prvním místě. Kary Kingsland, viceprezident Pomoci při neštěstí pro „Convoy of Hope“, řekl, že organizace na místě zvyšuje množství dopravních prostředků a personálu, aby zvýšila svou kapacitu.
„Protože jsme prošli mnoha katastrofami, náš tým chápe, že je důležité zajistit zásobování a dopravu,“ řekl.
  „Každá katastrofa je jiná, ale kvůli rozsahu zničení na Haiti bude „Convoy of Hope“ v zemi dlouho.“ To je dobrá zpráva pro lidi, kterým chce „Convoy of Hope“ pomoct v dalších dnech, týdnech a měsících.

Jeden Haiťan, který by teď, po tom, co zemětřesení zničilo jejich dům, žije se svou ženou a dětmi na ulici, mohl mluvit za milióny Haiťanů, řekl: „Jsem živý a jsme stále na Zemi. Uděláme tedy, co můžeme, abychom přežili.“ „Convoy of Hope“ bude i nadále dělat co může, aby pomohl tomuto muži, jeho rodině a bezpočtu dalších na Haiti, aby nejen přežili, ale i začali s obnovou. Balíček potravin a vody je skvělým místem pro to, aby se to začalo dělat… Malý chlapec, který se nemohl přestat usmívat a říkat „Merci,“ to potvrzuje

Review: 5 Cities That Ruled the World by Douglas Wilson

I have chosen this book because I really liked the cover. Thomas Nelson has provided me with a complimentary copy of this book for review purpose. The first thing that really got my attention when I got the book was the quality of the printed version; it is really nice handy book.

 

Wilson looks at the history and legacy of five different cities: Jerusalem, Athens, Rome, London and New York and try to establish the case why these cities influenced the world more than others and how they were interconnected in the history. Since the book is some 200 pages and thus one city has only 40 pages each, you do not expect concise history or deep detail insight. For these you would need to look for some different books. However, if you expect refreshing reading with sense of humor and surprising ideas, this book is for you.

 

I have enjoyed reading this book. I generally like the books that are provocative to my brain and force me to think, agreeing or disagreeing. I do not like the books that state the obvious. Wilson book has at least one surprise (but often more) in every chapter. Of course, he writes from a Christian perspective and his love for C.S. Lewis, Calvinists and else is clearly visible. But he provides enough thoughts to think about and for this I would recommend this book.

 

5 Cities That Ruled the World by Douglas Wilson has four stars out of five from me.

10 nejvýznamnějších událostí roku 2009

Rok 2009 byl dobrým rokem, a čím víc na něj vzpomínám, tím víc jsem za něj vděčný. V tomhle přehledu nabízím několik seznamů mých 10 nej. Nejdříve mých 10 nejlepších nebo nejvýznamnějších událostí ve službě v roce 2009

1. Přesun nedělních setkání do artkina Centrál, který pozvedl Element do úplně jiné úrovně kvality i kvantity

2. Začátek dvou nedělních setkání: v 10:00 v češtině a 11:45 v angličtině

3. Vánoční bohoslužba Elementu 20.12. s rekordní účastí 170 lidí

4. X-LARGE City Camp číslo 3 v červenci se skvělou atmosférou

5. Tři EQUIP konference, kde jsem měl možnost učit - vždy ve třech lokalitách: v Hradci Králové, Bratislavě a Košicích

6. Organizovat první konferenci Willow Creek Association v Česku: The Global Leadership Summit v Praze v listopadu

7. Možnost učit vůdcovství pro různé skupiny, kterých si všech moc vážím: pro pastory v Mosambiku, zakladatele nových církví v Belgii, vedoucí v Anglii, na setkání vedoucích slovenských charismatiků Spoločenstva pri dome sv. Martina, na setkání vedoucích mládeže CB, na pastorálce AC, pro vedoucí ICF Praha nebo CBH Praha...

8. Cesta na konferenci Willow Creek GLS do Chicaga v srpnu

9. Návštěva kanadského týmu z Omega projektu v HK v květnu

10. Zářijová konference s Normanem Barnesem, která Elementu přinesla hodně povzbuzení 

Láska jako způsob života: Žít spolu

Mám kamaráda, který vlastní farmu úplně na severozápadě USA, ve státě Washington. Jmenuje se Dean, a několikrát nás v Elementu spolu se svou manželkou Lindou navštívil. Dean je to, co se v angličtině nazývá „people person“, neboli člověk zaměřený na lidi. Když jsme ho poprvé navštívili u něho na farmě, všiml jsem si jedné zvláštní věci. Jeli jsme přes celé desetitisícové městečko, kde bydlí, až na sám konec, a skoro u každého domu Dean zatroubil. Někdy byli venku lidé a jindy ne. Pokud byli, mávali mu na zatroubení, pokud ne, Dean zpomalil a počkal, jestli někdo nevyběhne. Na nic z toho nejsem u nás zvyklý, takže jsem se ho později na to zeptal. Dean mi prozradil, že pokud by někdo do patnácti vteřin po zatroubení z domu vyběhl nebo jinak reagoval, zastavil by se na kus řeči. Na druhý den jsme se takto u dvou lidí opravdu stavili. Byl jsem fascinován! Zkoušel jsem si představit, jak jezdím po Hradci a troubím na lidi známé i neznámé s cílem vysledovat, zda mají zájem si se mnou dát kafe. Nepředstavitelné! Ale působivé.

Medicínský zázrak

Malcolm Gladwell vypráví podobně působivý příběh. Městečko Roseto Valfortore leží 160 km jihovýchodně od Říma, je malé s velkým náměstím. Po staletí místní chlapi dřeli v lomu na mramor a obdělávali své políčka. Byli negramotní, chudí a bez naděje na lepší budoucnost. A pak na konci 19. století uslyšeli o možnostech za oceánem, a tak roku 1882 se skupina deseti Roseťanů vydala no New Yorku. Po první noci na dřevěné podlaze jedné hospody se vydali na západ, aby pak našli práci v břidlicovém lomu poblíž města Bangor v Pensylvánii. Následujícího roku se přistěhovalo dalších patnáct Roseťanů, a nakonec se během několika let skoro všichni přesídlili (jen v roce 1984 to bylo 1200 Roseťanů). Začali skupovat pozemky, postavili malé a těsné domky, postavili kostel, a své nové městečko nazvali Roseto, protože stejně byli skoro všichni sousedi z Itálie. Roku 1896 nastoupil do kostela nový kněz, který založil několik náboženských společností a začal organizovat festivaly. Poradil občanům, jak si zvelebit svá políčka. Město ožilo, lidé si postavili školy, park, klášter a hřbitov. Na hlavní ulici vyrostly obchůdky, pekárny a restaurace.

Sousední Bangor byl skoro celý velšský a anglický, a další město německé, takže vzhledem k napjatým vztahům zůstalo Roseto uzavřené italským přistěhovalcům. Ještě ve dvacátých a třicátých letech jste slyšeli ve městě skoro jen italštinu. Ale pak do našeho příběhu vstupuje jeden muž, Stewart Wolf. Byl to doktor, který se zabýval výzkumem trávicího traktu. Jednoho léta dělal poblíž Roseta přednášku, a během pauzy mu jeden místní doktor říká, že v této oblasti kurýruje už 17 let, chodí k němu pacienti ze široka, ale jen zřídkakdy někdo z Roseta mladšího šedesáti let se srdečními potížemi. Wolf užasl, bylo to v padesátých letech, kdy ještě nebyly vyvinuty léky proti cholesterolu, a počet infarktů v USA byl epidemický. Byla to nejčastější příčina smrti u mužů mladších šedesáti pěti let. Takže to nedávalo smysl. Wolf se rozhodl, že přijde záhadě na kloub. Společně s několika kolegy shromáždil úmrtní listy Roseťanů a sestavili studii. Pak ve spolupráci s Rosetským starostou udělali testy prakticky na všech Roseťanech. Výsledky byly ohromující. Prakticky žádný obyvatel Roseta mladší pětašedesáti let nikdy neumřel na infarkt, ani neměl sebemenší známky srdeční choroby. U mužů nad šedesát pět let byl počet srdečních příhod jen poloviční oproti zbytku USA. Celková úmrtnost byla o 35% menší. Navíc tam nebyly žádné sebevraždy, žádní alkoholici, žádní drogově závislí a velmi nízká zločinnost. Nikdo nepobíral sociální dávky, nikdo neumíral na problémy se zažíváním. Tito lidé umírali prakticky jen stářím.

Wolfa nejdříve napadlo, že Roseťané dodržují nějaké zvláštní stravovací návyky, a proto jsou zdravější. Při bližším průzkumu ovšem bylo patrné, že Roseťané jedli prakticky stejné věci jako jejich američtí sousedé z vedlejších měst, Smažili na sádle, jejich pizza byla s klobásam, salámem, šunkou i vejci. Sladkostí jedli neustále, celkem 41% svých kalorií měli z tuku. A nebyli to ani žádní sportovci, většina byli náruživí kuřáci a měli nadváhu. Tak Wolfa napadlo, že je to možná genetikou. Oslovil tedy příbuzné Roseťanů, kteří žili v jiných místech USA, a zjistil, že se oni dobrému zdraví jako jejich bratranci netěší. Možná je to životním prostředím, napadlo ho. Jenomže Bangor a jiná města hned vedle přes kopec měly trojnásobnou úmrtnost na srdeční choroby. Wolfovi začalo svítat, že příčinou není jídelníček, životní styl, sport ani geny nebo poloha města, ale město samotné. A tak začali pozorovat město jako takové. Všímali si, jak se Roseťané navštěvují nebo se zastavují jen tak na kus řeči, či na zahrádkách společně vaří. Viděli, jak silné jsou širší rodiny díky společnému životu, jak všichni navštěvují kostel, který je sjednocoval i uklidňoval. Roseťané do svého nového domova implantovali svou kulturu společného života. Do té doby se mělo za to, že dlouhověkost a zdraví je ovlivněno hlavně geny, a pak našim životním stylem: cvičení a jídlem. Nikdo tenkrát nepřemýšlel o zdraví v souvislosti s lidským společenstvím. Wolf a jeho kolegové přinutili establishment své doby připustit, že hodnoty světa, ve kterém žijeme, a lidé, jimiž se obklopujeme, na nás mají nesmírný vliv. To je síla společenství, které žije v lásce, které žije spolu.

Láska dává pozor

Toto je pátá a závěrečné část série o lásce. Zatím jsme si ukázali, že láska je odvaha, protože je zaměřena na druhého; a také, že láska agapé je praktická: má obsah a ruce připravené udělat něco pro druhého. Ukázali jsme si také, že pravá láska oceňuje a vytváří hodnotu v druhém, a tak se cítíme spojeni s původcem nebo adresátem naší lásky. Láska také zahrnuje část pravdy, a pro dlouhodobý vztah je nezbytné se naučit princip mluvení pravdy v lásce: tedy upřímnosti s opravdovým zájmem o druhého. Dnes, jak vidíte, mluvíme o síle lásky pro společný život. Láska totiž věnuje pozornost, všímá si druhého, a slouží druhému.

Pozornost je jednou z nejsilnějších věcí. Kromě jídla a pití potřebuje dítě vnímat pozornou tvář. Dítě leží a směje se, a ona tvář se směje zpátky, a je to jasný signál, že na dítěti záleží. Radost, stejně jako hněv či smutek dítěte je zrcadlena na tváři toho druhého. Psychologové tomu říkají „naladění“ (attunement). Tvář dávající pozor, je pro rozvoj dítěte zcela nezbytná. Touha získat pozornost druhého nám zůstává i v dospělosti, a je jedním z nejsilnějších projevů lásky. (Dáš stranou noviny, vypneš televizi, přestaneš psát sms, a věnuješ někomu nerozdělenou pozornost.) Ne nadarmo je v Bibli mnoho veršů o Boží tváři, jako například v Numeri 6,24-26: Ať ti Hospodin žehná a chrání tě! Ať Hospodin nad tebou rozjasní svou tvář a daruje ti přízeň! Ať Hospodin k tobě obrátí svou tvář a obdaří tě pokojem! Ne nadarmo píšou autoři evangelií, že Ježíš viděl slepého muže od narození. Všiml si výběrčího daní sedícího na stromě, cítil dotek nemocné ženy na svém rouchu, viděl vdovu, která dala minci, ale přitom to bylo vše, co měla. Ježíš si všímal těch, kteří byli jinými ignorováni. Pravá láska si totiž všímá. Ježíš si všiml, jak moc starosti ujídají z našeho života. Starosti říkají: Všímá si někdo? Zajímá se někdo? Podívejte se na ptáky, říká Ježíš, Bůh se o ně stará, ale ty jsi cennější než pár vrabců. První věc, kterou můžeme udělat pro nás vztah s Bohem, je věnovat mu a jeho slovu pozornost.

Jeden druhému

Ale stejný princip pozornosti platí také pro vztahy mezi lidmi. Psycholog Scott Peck napsal: Hlavní forma lásky je pozornost. Milujeme-li druhého, dáváme mu svou pozornost; účastníme se tak jeho růstu. A víte co? Dr. James Lynch zjistil, že se náš kardiovaskulární systém uzdravuje, když nasloucháme. Studie ukázaly, že krevní tlak stoupá, když lidé mluví; a klesá, když naslouchají. Je tohle příčina zdraví Roseťanů? Faktem je, že právě sounáležitost, kterou cítíme s konkrétními lidmi nebo se skupinou lidí, nám pomáhá v životě, protože láska vždy funguje ve vztazích, nikdy ne ve vakuu bez lidí. Učit se lásce má smysl právě proto, abychom se naučili žít spolu. Víte, mám rád seriál Ztracení, který vypráví o skupině přeživších po pádu letadla na tajuplný ostrov. V první sezóně tam Jack, jeden z hlavních hrdinů, říká po velké hádce a objevu nebezpečí, které jim na ostrově hrozí, památnou větu: „Jestli nedokážeme žít společně, zemřeme sami.“ V jistém smyslu to platí v každém životě. Potřebujeme jeden druhého. Naučili jsme se, že láska je odvaha, praktická věc, tvorba hodnoty, pravdomluvnost a pozornost. Dáme-li to dohromady, můžeme říct, že Láska je odvážný a praktický čin, který vytváří hodnotu v atmosféře pravdy a vzájemné pozornosti.

Apoštol Pavel si uvědomoval, jak velkou sílu společenství má, protože sám zažil přijetí do církve pomocí konkrétního muže, který si ho všiml. To ho ovlivnilo. Podívejme se na tyto verše, které napsal, a zkuste uhodnout, co mají společného:
• Římanům 12,4-5 Jako máme v jednom těle mnoho údů a všechny ty údy nemají stejný úkol, tak i my, i když je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu, ale jednotlivě jsme údy jeden druhého.
• Římanům 12,10 Vroucně se navzájem milujte bratrskou láskou, v prokazování úcty předcházejte jeden druhého.
• Římanům 15,7 Proto přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás.
• Římanům 15,14 Jsem přesvědčen také já o vás, bratří moji, že i vy jste plni dobroty, naplněni veškerým poznáním, takže sami můžete ukazovat cestu jeden druhému.
• Římanům 16,16 Pozdravte jedni druhé svatým políbením.
• Galatským 6,2 Neste břemena jedni druhých a tak naplňte zákon Kristův.
• Tesalonickým 5,11 Proto se navzájem povzbuzujte a budujte jeden druhého, jak to již činíte.

Jistě, je to sousloví "jeden druhého". Pravé společenství je děje tam, kde jsme jeden pro druhého. To je důvodem, proč chodíme do církve, dokonce i když někteří z nás si zatím nejsou ohledně víry jisti, někteří teprve Boha hledáme, někteří zatím jen pozorujeme. Ale na křesťanech je něco zvláštního, co nás k nim přitahuje, přestože si vůbec neděláme iluze o tom, že by byli tak skvělí. Ne, jsou to stejně zranění a zlomení lidé, jako kdokoliv jiný. Stejně válčí s problémy a starostmi. Ale jejich vztah s Bohem a jejich vztah s lidmi ve společenství, kterému říkáme církev, jim pomáhá. Jsme společenstvím, kde buduje jeden druhého; kde podporuje jeden druhého; kde pomáhá jeden druhému; kde povzbuzuje jeden druhého; kde se stará jeden o druhého; a kde motivuje jeden druhého. Žijeme spolu. V lásce.

Láska jako způsob života: Přísná láska

V době, kdy na zemi žil Ježíš Kristus, mezi Židy probíhala diskuse, které přikázání je to úplně nejdůležitější ze všech. Je to proto, že jejich Tóra, kterou my dnes nazýváme Starým Zákonem, obsahovala celkem 613 přikázání ve formě 248 příkazů a 365 zákazů, které pro větší aplikovatelnost navíc Židé rozšířili o dalších 1521 upřesnění, celkem se tedy jejich život měl řídit 2134 pravidly pro život. Což, jak všichni uznáme, je skoro nemožné si zapamatovat, natož to pak dodržet. Nicméně, i těm nejzbožnějším Židům bylo jasné, že ne všechny přikázání jsou na stejné rovině, jinými slovy, že jsou některá důležitější než jiná. Jenomže o tom, která to jsou, vedli spory. Je důležitější ctít Boha, nebo mu dávat část svých financí, nebo dodržovat svatý den, nebo ctít rodiče, nebo nekrást, nesmilnit, nelhat, či snad ještě něco jiného? Minulý týden jsme si vyprávěli, jak jednou za Ježíšem přišel jeden z učitelů Zákona a zeptal se, co podle něj tím nejdůležitější pravidlem. Ježíš mu odpověděl (Marek 12,29-31): Nejdůležitější je: Slyš, Izraeli - Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Proto miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou. Druhé je toto: Miluj svého bližního jako sám sebe. Žádné přikázání není důležitější než tato dvě.

Pravda v lásce

Toto je čtvrtý díl série o lásce. Zatím jsme si ukázali, že láska je odvaha, protože je zaměřena na druhého; a také, že láska agapé je praktická: má obsah a ruce připravené udělat něco pro druhého. Ukázali jsme si také, že pravá láska oceňuje a vytváří hodnotu v druhém. Díky této hodnotě se cítíme spojeni s původcem nebo adresátem naší lásky. Všechny tři vlastnosti: odvaha, praktičnost a hodnota, jsou nedílnou součástí našeho motta, že totiž Láska je hledání a dělání toho nejlepšího pro druhého. Dnes si povíme o jednom velmi praktickém způsobu dělání toho nejlepšího pro druhého. Všichni totiž zažíváme tuto situaci v různých variantách. Je to situace, ve které nestačí to, že se cítíme vzájemně spojeni, a že máme k sobě blízko. Je to situace, kdy ten, na kom nám záleží, dělá něco, nebo říká něco, nebo má nějaké postoje, skrze které mu hrozí nebezpečí, nebo které nejsou správné. V takových chvílích potřebujeme druhého konfrontovat. Jenomže, konfliktu se přirozeně bojíme, nebo je nám nepříjemný. Bojíme se, že když řekneme pravdu, ztratíme vztah (a nutno říct, že se to někdy opravdu stává). Přesto je jen máloco tak důležité, jako mluvit pravdu.

Ovšem upřímnost není to, že řekneme, co máme na srdci bez ohledu na to, jak to říkáme. Apoštol Pavel popisuje v listu Efezským 4,15 princip: Místo toho máme mluvit pravdu v lásce. Pravda v lásce. Pravda bez lásky je tvrdá a suchopárná, a láska bez pravdy je plná přetvářky a snahy se zalíbit za všech okolností. Spojení přirozeně hledá, přemýšlí a chce to nejlepší. Ale jen spojení nestačí. Lidé potřebují slyšet realitu a pravdu, aby se mohli chovat zodpovědně. To neznamená, že pravda by měla být řečena nějak tvrdě nebo nepříjemně, vždyť láska se neraduje z toho, že by zranila něčí city. Nicméně to znamená, že jsme upřímní – v lásce, efektivně a přímo. Milující lidé by měli mluvit pravdu a pravdomluvní lidé by měli milovat. Jde to ruku v ruce, jak koneckonců tvrdí Žalm 85,11: Láska a pravda se spolu setkají, spravedlnost a pokoj se políbí. Láska znamená, že vždy předpokládáš nevinnost, neboli presumpci neviny na straně toho druhého. To je protiklad podezřívavosti a pomluv. Naopak, mluvit pravdu často znamená, že říkáme věci, které druhému mají být nápomocné, a pak se sami stáváme součástí řešení.

Co je na druhé straně?

Důležitost pravdy v lásce vynikne hlavně ve srovnání s protějškem, tedy s tím, jak by vypadal život s pravdou, ale bez lásky. Co myslíte, co máme bez lásky? Pokud roznášíme pravdu bez lásky, ve většině případů se zvrtne do pomluv. Ty jsou zvláštní věcí: nikdo nechce, aby je někdo pomlouval, ale všichni jsme tím ve větší nebo menší míře vinni. Dovolte mi, abych to vysvětlil. Někdy si totiž lidé myslí, že pomluva je pomluvou jen tehdy, pokud je to lež, ale pokud říkáme pravdivou informaci, pak je to v pořádku. Jenomže tak to není. Pomluva může být lživá a hodně zlá, s cílem ublížit a zničit. Pomluva ale může být také pravdivá a na první pohled nevinná. Problémem totiž je to, že „pravda“ je v tomto případě trochu relativní pojem. Něco se mi přece může zdát zcela jasné, ale jen do chvíle, než zjistím fakta, které na situaci najednou hodí zcela jiné světlo.

Vezměte si třeba banální příklad: někdo se nám jen tak mezi řečí zmíní, že člověk XY nám závidí. Je to náš přítel, tak se jen zasmějeme a odpovíme, že to určitě tak není. Přesto se nám v hlavě usadil brouk, který způsobuje, že začínáme vidět našeho přítele XY s filtrem před očima: najednou jeho reakce vypadají závistivě, jeho slova zapadají do kontextu závisti, a dokonce jeho chování odpovídá jeho novému profilu v naší hlavě. Skutečností však je to, že dotyčný nám třeba vůbec nezávidí, ale jednou se před tím druhým člověkem zmínil, že by si taky přál jet na dovolenou, kam jsme jeli my. Mohl to říct přejícně, ale najednou ho vnímáme jinak. Pletli jsme se, přestože to vypadalo jako pravda. Pomluva může mít pravdivý základ, a přesto zůstává pomluvou.

Pomluvy se tak stávají rakovinou vztahu, jsou jako jed, který na první pohled vypadá vábně, ale ničí lásku a vztahy. Je to jako zákusek, který v žaludku zhořkne. Ne nadarmo píše autor Přísloví 18,8: Pomluvy se tváří jako pamlsky, hluboko do nitra ale padají. Pomluva vypadá vábně, senzačně, a třeba je i pravdivá, ale nadělá obří škodu ve vztahu. Pomluvy rozdělí přátelé, rodiny i církve. Viděl jsem to na vlastní oči, a proto jsem se rozhodl, že budu vůči nim nekompromisní. Samozřejmě, nejjednodušší je, když se naučíme pomlouvače s jeho pomluvami odmítat, ale často se bojíme jít do konfliktu a napomínat někoho, když si říkáme, že co kdyby na tom bylo něco pravdy, že? Ne nadarmo nás Ježíš učí, že pokud se proti nám někdo prohřeší, máme jako první krok jít a mluvit s ním mezi čtyřmi očima. Ne si nejdříve postěžovat všem okolo, a teprve pak se snažit konflikt řešit. To by byla pravda bez lásky. Proto se vždy můžeš zeptat: „Už jsi o tom mluvil s dotyčným, dotyčnou?“ Koneckonců, Přísloví ještě jednou (10,18): Kdo skrývá nenávist, je lhář, kdo šíří pomluvy, je hňup.

Dej si pozor na své motivy

Takže, jak můžeme milovat s pravdou? Jak se můžeme naučit říkat pravdu v lásce? Začněme s tím, že si najdeme ke konfrontaci správné místo a čas. Se stresem a tlakem roste také pravděpodobnost toho, že se druhý bude defenzívně bránit. Začni tedy s pokorou a péčí. Proč bychom měli konfrontovat někoho, na kom nám záleží? Nejlepším motivem je samozřejmě to, že chceš pro druhého to nejlepší. To znamená, že mu přeješ upřímně úspěch v životě ve všech oblastech, v rodině, ve vztazích, v práci, v duchovním hledání. Chceš, aby řešili své problémy. Přeješ jim dobrý život, s láskou a zodpovědností. Zkrátka, chceš pro ně totéž, co bys chtěl pro sebe. Což není jednoduché, pokud mě ten druhý žere! A právě proto se musíme naučit si dávat pozor na své motivy, aby byly v pořádku.

Zejména si musíme dát pozor tři věci: touhu se mstít, chtít se jen uvolnit, a snahu kontrolovat. Pomsta je temná stránka, která působí, že chceme vrátit druhému zranění, pokud zranil on nás. Chceme, aby prožil utrpení, kterým jsme museli projít i my. Chceme jej potrestat. Je to přirozené, ale ne moc dospělé. Uvolnění: někdy jsme plní emocí a nemáme se jich jak zbavit, tak na něho vyklopíme vše, co je v nás, abychom si ulevili. Kontrola: láska říká pravdu, ale láska také chrání svobodu. Tato svoboda zahrnuje svobodu reagovat na naši konfrontaci nebo ji ignorovat. Druhý člověk má možnost volby a ty bys měl stát na straně jeho volby dokonce i tehdy, pokud se rozhodne proti tobě. Pokud totiž ukazuješ někomu na nutnost změny, ale zároveň mu dáváš najevo, že pokud neudělá, co si přeješ, že je špatný člověk; pak jsi opustil lásku. Vzdej se touhy kontrolovat a jednoduše dělej to, co dělá Bůh: ptej se, buď zranitelný, dávej důvody, varuj, a pokud je to nutné, ustav hranice.

Proč si na tyto věci máme dát pozor? Tady je nejdůležitější důvod, proč je tak důležité si dát pozor na tyto motivy. Pokud máš tyto negativní motivy, pak jsi znegoval hodnotu pravdivého sdělení, které jsi pro druhého měl. Vyjde to téměř nastejno, jako bys druhému neřekl nic. Lidé vnímají tvé motivy, a ty křičí hlasitěji než tvá slova. Nedělej tu chybu, že si řekneš: „Ale stejně jsem měl pravdu.“ Dokonce si ani nemysli, že lidé ti musí být vděční za pravdu, kterou jim říkáš, nebo že se jim musí líbit, co říkáš. Je to samozřejmě jednodušší, pokud jsou vděční, ale pokud potřebuji pomoct, pak jim někdo to musí říct. V lásce. Buď tím člověkem.

Nakonec budeš mít asi tyto tři typy reakcí. První lidé ocení tvou upřímnost a budou tě podporovat. Přiblíží je to k tobě víc a pomohou ti vytvořit pravdivé, ale láskyplné prostředí, kde můžete být před sebou otevření. Druhá skupina tě odmítne a rozčílí se. Je to dobré předpokládat, a preventivně se obrnit tak, abys nereagoval se zraněním zpátky, ale abys navzdory jejich hněvivé reakci viděl, že pravda měla v jejich životě dopad. A pak tady bude třetí skupina: tvá slova jsou pro ně novinkou a jsou nepříjemná, ale zároveň jsou otevření pro pravdu. Zůstaň s nimi a zapoj je do svého procesu vzájemného růstu. Vždyť apoštol Pavel píše v 2. Korinstkým 13,11: Závěrem, bratři, buďte zdrávi. Spějte k dokonalosti, povzbuzujte se, buďte svorní, žijte v pokoji, a Bůh lásky a pokoje bude s vámi.