pondělí 15. března 2010

Hollywood v Hradci

Zamilovat se je jednoduché, trvale milovat už ne tak docela. K zamilování potřebuješ jedinou věc: pulz. Pokud ti v žilách koluje krev, zamilovat se je přirozené a jednoduché. Můžeš se zamilovat dokonce do zcela nepravděpodobných objektů. Někdy ve dvanácti jsem se zamiloval dokonce do své sestřenice! Pro dlouhodobou lásku ovšem potřebuješ více než jen pulz. Potřebuješ plán. Manželství v naší mysli většinou začíná u nějakého oltáře, buď v kostele nebo třeba v přírodě nebo na úřadě. Jenže ve skutečnosti začíná mnohem dříve, než potkáme člověka, kterému jednoho dne řekneme Ano. Začíná už v naší vlastní rodině, kdy pozorujeme své vlastní rodiče, kteří jsou pro nás (nevědomky) vzory. Pak přichází kultura definována převažující životní filozofii a pop-kulturou. Tedy, knihami, novinami, časopisy, internetem a filmy. Média v nás posilují nebo předělávají obraz naší vlastní rodiny a rozněcují naše sny a touhy, co od vztahu s druhým člověkem čekáme. Pop-kultura, nebo v přeneseném smyslu slova Hollywood, se ovšem zaměřuje především na to, jak se zamilovat, ne jak si ustanovit plán na trvalou lásku. Díky tomu pak bereme manželství jako projekt, který vyjde nebo nevyjde.

Navíc se v té době formují naše sny a touhy, co od manželství čekáme. Mnoho z našich tužeb je velmi legitimních: máme například finanční touhy, co bychom si chtěli koupit nebo co bychom chtěli zažít; sexuální touhy; řešíme vztah k naší rodině, jako třeba, kde budeme trávit svátky; nebo způsoby komunikace, zábavy a trávení společného času. Problém s našimi touhami a sny je v tom, že se až příliš rychle mění na očekávání. Jenže když se změní na očekávání, z lásky se stává kontrakt. Sny mají své opodstatnění, ale očekávání mění láskyplný vztah na vztah dlužníků. 

 

Očekávání se stávají problémem proto, že „já“ jsem v jejich středu: Já očekávám, že ona udělá tohle; já očekávám, že on řekne tamto. Jenomže v manželství jsou dva tyhle „já“, a každý má své, často protichůdné, očekávání. Co se stane, když nám náš manželský partner naše očekávání nechce nebo nemůže splnit? Zažíváme zklamání a volíme jednu z těchto ústupových cest: (1) Vzdáme to. To je nejčastější reakce. Říkáme si, že to nevyšlo, ale třeba to vyjde v příštím vztahu. Tohle manželství se nepovedlo, ale určitě mi příští manžel, příští manželka, mé sny naplní. (2) Vyhrajeme. Druhá taktika se snaží druhého porazit, chceme druhého přesvědčit, aby se naše touhy staly jeho nebo jejími touhami. Silnější vyhrává, slabší žije život tiché frustrace. (3) Ustoupíme. Snažíme se stát tím druhým tím, že chceme přejmout jeho nebo její sny. Jenže já dokážu být velmi dobře já, ale nedokážu být mou manželkou. (4) Kompromis. Čtvrtá taktika spočívá v ustanovení pravidel: když já pro tebe udělám tohle, ty pro mě uděláš toto. Když já ti uklidím byt, ty mi budeš sexuálně k dispozici. Když letos pojedeme k našim, příští rok zase k vašim. Na střídačku, na férovku. Kompromis počítá skóre a zabíjí intimitu. Jedeme na dluh.

Co se stane, když se manželství stane vztahem dlužníků? Začneme ignorovat, co pro nás někdo udělá, a všímáme si pouze toho, když pro nás druhý neudělám, co jsme očekávali. Už si neděkujeme za samozřejmosti, ale nadáváme si, když není něco v pořádku: navařeno, uklizeno, opraveno. 

Syndrom je tedy nevděčnost za to, co druhý udělal; a zároveň nedostatek služby druhému. Jednoduše vidíme něco, co je třeba udělat, ale nic s tím neuděláme, protože očekáváme, že to udělá náš manželský partner. Vděčnost a službu nahradila kritika a sobeckost. Dlouhotrvající láska však chce konkrétní plán. A chce ho právě proto, že Bůh si tě vybral jako hlavní nástroj lásky pro svého manželského partnera. Jenomže potřebuješ začít tím, že se rozhodneš jednat tak, že ti partner nic nedluží. Jen pak jsi svobodný milovat. To se ti však nemusí líbit. Můžeš se bát, že ten druhý to zneužije a ty budeš jen dávat a dávat. Možná si dokonce myslíš, že jediný důvod, proč ten druhý pro tebe ještě něco dělá je to, že mu to neustále připomínáš. To je však mnohem více rodičovský vztah než manželský. Všichni víme, jak to dopadá, když se k manželovi nebo manželce chováme jako k dítěti.

Mohlo by se zdát, že řešení je tedy vyhovět druhému, v čemkoliv to půjde s nadějí, že to ten druhý jednou ocení. Ale, co když nás to přestane bavit? Co když ten druhý, druhá, ve vztahu za to nestojí? Co uděláme? Opravdová láska dokáže přenést manžele i v těžkých časech konfliktních zájmů. Ty z nás, kteří se považujeme za Kristovy následovníky, nebo alespoň oceňujeme radu Bible, zaujme Ježíšův příkaz, který svým následovníkům jednoho dne řekl (Jan 13,34): Dávám vám nové přikázání, abyste se navzájem milovali, jako já miluji vás. Láska v Ježíšově podobě ale nikdy nebyla jen o slovech. Byla to láska velmi praktická, byla to láska jako sloveso. Láska je vždy sloveso. Jenže, proč je tak těžké ji zažívat oboustranně, tedy lásku dávat a přijímat? Proč máme tolikrát pocit, že taháme za kratší konec, tedy, že dáváme více, než přijímáme? Neměli bychom skutečně žít podle takzvaného zlatého pravidla: „Dělej pro druhého to, co chceš, aby druzí dělali pro tebe?“ Je to logické. Dáváš, protože dostáváš. Když nedostáváš, nedáváš. Očekáváme, dlužíme si.

Ale co když v lásce a manželství nemusíme být sami? Co když doopravdy existuje Stvořitel, který vymyslel také vztah manželské smlouvy, ve které je on sám aktivním účastníkem, jak to ve Starém Zákoně krásně popisuje Šalamoun v knize Kazatel, kde píše, že vztah mezi dvěma lidmi, ve kterém hraje Bůh aktivní úlohu, je jako trojpramenný provázek, který nikdo nepřetrhne? Co když Bůh chce ve tvém manželství hrát aktivní roli? Ne takovou tu, kde s ním počítáme jen pro osobní život, ale roli, kde skutečně v reálném čase ovlivňuje naše manželství. Je to vůbec možné? Není náboženství jen dalším způsobem, jak dostat, co chci? Nekončí to snad v tom, že používáme Bibli ve stylu: Měl bys to udělat, protože to chce Bůh? Ve světle verše, který říká, že máme milovat jako Ježíš, však je tento strach neoprávněný. Ježíš miloval tak, že byl ochoten se vzdát svého postavení a svých práv. V listu Filipským píše Pavel (Filipským 2,5-8): Smýšlejte tak, jak smýšlel Kristus Ježíš: Ačkoli sdílel Boží podstatu, na své rovnosti s ním netrval. Místo toho se vzdal sám sebe: přijal podstatu služebníka, vzal na sebe lidskou podobu. Ocitl se v těle jako člověk, ponížil se a byl poslušný, a to až k smrti - k smrti na kříži! Láska v Ježíšově podání je sloveso, které se projevilo poddáním, ponížením, pokorou.

Slovo ponížení v nás vzbuzuje negativní pocity, bereme to jako formu otroctví. Ale v tom biblickém pojetí je to označení pokory. A pokora, nebo vzájemné poddání, je mocný princip dlouhotrvající lásky. Apoštol Petr to popisuje těmito slovy (1. Petrova 5,5-7): Vy, mladší, se podřizujte starším a všichni se oblékněte pokorou vůči sobě navzájem, vždyť "Bůh se staví proti pyšným, pokorné ale zahrne milostí." Pokořte se tedy pod mocnou Boží ruku, a on vás v pravý čas povýší. Všechnu svou starost svěřte jemu, vždyť jemu na vás záleží. Bůh se protiví pyšným, ale dává milost pokorným. V jazyku Starého Zákona pokořit se pod Boží ruku znamenalo, že vyjadřuješ svou závislost na Bohu. Petr vlastně říká, abys Bohu řekl, že ho potřebuješ. Jeho milost je síla udělat cokoliv je potřeba v daném okamžiku. Jestliže se pokoříš, on zakročí ve tvůj prospěch. Zahrne tě milostí. Zahrne tě silou. Víte, nemyslím si, že křesťané mají lepší manželství jen proto, že jsou věřící. Naopak, zápasíme se stejnými problémy, se stejnými pokušeními, se stejnou bolestí, se stejnými selháními jako kterýkoliv nevěřící člověk. Ale je tu onen Boží faktor, právě ten, kterému se někdy lidé vysmívají jako berličce, ale v těžkých situacích svého života po něm lapají jako po posledním stéblu naděje.

Pokořit se pod Boží ruku znamená, že uznáváme Boží roli také v našem manželství. Že nedovolujeme svým snům, aby se přetransformovaly na očekávání a dlužní soupis toho, co ten druhý, ta druhá mají udělat. Znamená to, že právě díky své důvěře v Boha neváháme, a jemu svěřujeme své starosti, a on nás v pravý čas povýší. Můžeme však věřit, i když čekání na pravý čas trvá tak dlouho? Víte, jací jsme. V pondělí se pomodlíme za nějaký problém, ve středu začneme být netrpěliví a v pátek se nám hroutí naše důvěra v Boha. Čekat na příhodný čas s Boží přízní je ovšem mnohem lepší než se snažit prosadit své sny svou silou. Když totiž prosazujeme své sny svou silou, jsme v centru našeho manželství, a soustředění na sebe nám vystavuje životní stopku. Pro mnohé z nás je myšlenka vzájemné pokory cizí ve světě tvrdých hollywoodských loktů, kde je manželství projektem, ve kterém láska vyprchá, a my si lehce najdeme jinou. Pokud budeme ovšem my ve středu svého druhého nebo třetího manželství, pak se lehce může stát, že budeme mít stejné výsledky, jako v těch předchozích. Nebylo by snazší mít v naší lásce ještě někoho jiného? Někoho, kdo nám může dát sílu a přízeň, tedy jinými slovy svou milost?

Žádné komentáře:

Okomentovat