Příběh Jonáše: Postřehy zevnitř

Minulý týden jsme začali třídílný seriál o příběhu Jonáše. Jonáš je muž, který se rozhodl běžet, ale pustil se do závodu, který nemohl vyhrát. Jeho příběh vypadá jako pohádka, máte tam ostatně všechno, co pohádky mají: neposlušného člověka, živelné pohromy, trest, nápravu i návrat. Vlastně je to takový Hobit: Cesta tam a zase zpátky. Ale vážně, ať už tomu příběhu věříš nebo ne, faktem je, že navzdory tomu, jak je ten příběh podivný, všichni se v něm dokážeme najít. Každý z nás totiž má nebo měl tendenci utéct od Boha. Všichni jsme útěkáři. Utíkáme, protože si myslíme, že když neutečeme, přijdeme o něco dobrého. Bohu vlastně nedůvěřujeme. Bojíme se, že po nás bude chtít něco, co nechceme nebo nezvládneme. A protože jsme všichni útěkáři, všichni děláme podobné chyby a naše příběhy mají podobné rysy. Minulý týden jsme si řekli, a mnoho lidí mi to během týdne potvrdilo, že je to (žel) až mrazivě přesné, že když utíkáš před Bohem, schováváš se na ty nejpodivnější a nejvíce nebezpečná místa. Je to proto, že když utíkáš od Boha, obracíš se zády ke zdroji moudrosti a pravdy. Když se ovšem obrátíš zády k moudrosti a pravdě, děláš hloupá a neinformovaná rozhodnutí. Navíc, každý, kdo utíká od Boha, díky zmatku, který do života přijde, zraní lidi, kteří jsou mu nablízku. Ale, jak jsme si ukázali, Jonáš se naučil to, co se můžeme naučit i my, když utíkáme před Bohem. Když utíkáš před Bohem, on tě nepronásleduje, on tam na tebe čeká. On na tebe čeká a dává ti „okno příležitosti“ k nápravě a cestě zpět. Tvoje reakce, tvá odpověď na tuto příležitost, určí tvou cestu. Nikdo ti nezaručí, že se tato příležitost bude opakovat, ale všichni víme, jak těžké je uznat porážku a vzdát se či zamávat pomyslnou bílou vlajkou.

Ve skutečnosti je Jonášův příběh klasickým biblickým příběhem o milosti a vině. Tolikrát v ní někdo utíká. Mimochodem, není divu, že se v této typologii příběhu inspirovala i mnohá klasická literatura, jako například Bídníci Victora Huga, jejíž nejnovější fantastické zpracování musíte vidět! Jákob utíká před Ezauem, protože ho podvedl. Eliáš utíká, protože má strach o svůj život. Noemi utíká, protože má hlad. Marnotratný syn utíká před svým otcem, protože chtěl být svobodný. Mojžíš utíká, protože se z touhy po spravedlnosti dopustil zločinu. Všichni jsme útěkáři. Je to archetyp Božího jednání s člověkem. Je to příběh o Boží milosti, odpuštění a lásce. Jenže, to co se děje v oněch „oknech příležitostí“ na první pohled nevypadá jako láska. Lásku máme za měkkost. Když tedy prožíváme něco tvrdého, máme za to, že nás dotyčný nemiluje. Ale láska může bolet. Když jako malé dítě poběžíš nic netušíce pod kola náklaďáku, a tvůj otec tě v poslední chvíli tvrdě za vlasy strhne dozadu, bude to bolet. Tahle bolest ti ale zachrání život. Bolest tady dokonce slouží jako potvrzení faktu, že věci nejsou, jak mají být. Bolest je výstražný systém, který nás má přinutit se zastavit.

To, co se tedy děje, a my to nemáme rádi, je to, že se Bůh vlomí doprostřed tvého bolestivého příběhu, a jako první věc na tvou bolest, alespoň na první pohled zvětší, ovšem nikoliv proto, aby tě potrestal, aby ti odplatil, ale aby tě přivedl zpátky. Ježíš už zaplatil za tebe skrze svou oběť. Už do tebe hodně investoval. Ale aby tě přivedl zpátky, potřebuje získat tvou pozornost. A přesně to je to, co se stalo Jonášovi. Bůh nás zastavuje, protože jak píše apoštol Pavel v listu Římanům 2:4 (Copak) nevíš, že Boží dobrota tě vede k pokání? Jenže, co je počátek pokání? Začíná to zármutkem, kdy si uvědomíš, že se to děje kvůli tobě. Cesta dovnitř začíná realizací našeho stavu. Připustíš si, že jsi slabý, že jsi něco nezvládl, a jak jsem citoval na Vánoce norského profesora Erikssona, připustíš si, že jsi se v některých věcech zkrátka pekelně mýlil. Pamatuješ si ten citát? Pan Eriksson tvrdil, že by nám prospělo pár veřejných pokání. A tak tady máme Jonáše, která je hozen do vody, náš příběh jsme opustili v momentu, kdy Bůh posílá velkou rybu, aby Jonáše pohltila. Jonáš v útrobách ryby je celkem tři dny a tři noci. Co tam dělal? Co myslíte?

Zeptám se jinak. Co bys dělal ty, kdybys byl na jeho místě? Co bys dělal ty, kdyby ses už vzdal svého života a měl za to, že jsi na konci a smířil se ještě před hozením do moře, že tohle je konečná? A pak jsi místo polykání vody zjistil, že jsi v žaludku ryby se všemi chaluhami a zbytky potravy? Co bys dělal ty? Udělal bys přesně to, co udělal Jonáš. Začal by ses modlit. Není to snad přesně to, co děláme my, když se dostaneme do potíží na našem útěku od Boha? Dnes se podíváme na to, co se Jonáš modlil v břiše ryby. Nemyslím si, že se modlil přesně těmito slovy, myslím si ale, že až se dostal na břeh a zapisoval svůj příběh, popsal, co byla esence, jádro, jeho modlitby k Bohu a co se z toho naučil. V 2. kapitole Jonášova příběhu se učíme pět konkrétních Božích postojů vůči těm, kteří jsou na útěku. Proč je to pro nás tak důležité? Je to proto, že když se rozhodneš využít příležitost se zastavit, když skočíš do svého okna příležitosti, snažíš se přijít na to, jak se na tebe najednou Bůh dívá. Podívejme se na to, co se Jonáš naučil.

Jonáš 2:2-3 I modlil se v útrobách ryby k Hospodinu, svému Bohu. Řekl: V soužení jsem volal k Hospodinu, on mi odpověděl. Z lůna podsvětí jsem volal o pomoc a vyslyšels mě. První věc, kterou se o Bohu učí každý útěkář, je to, že když jsi na útěku a rozhodneš na něm modlit k Bohu, on ti doopravdy naslouchá. Bůh naslouchá modlitbě útěkáře, a to i tehdy, když k tomu nemá žádný praktický důvod. Když jsi v břiše ryby, tak ani nemáš Bohu co moc nabídnout. „Pane, znovu se ti vydávám! Od téhle chvíle...“ Jaké chvíle? Třeba už ani žádná další nebude. Přesto, tohle je úžasná věc, kterou se můžeš o Bohu naučit. Dokonce i když jsi uprostřed chaosu a zmatku, který jsi sám vytvořil, když se rozhodneš přijít k Bohu s modlitbou, on ti naslouchá! Bůh k tomu nemá důvod, ale mnozí z nás, útěkářů, vědí, že nám naslouchá, i když si to nezasloužíme. Je to lež, když jsi na útěku, že si myslíš, že jen proto, že sis život pokazil sám, nemůžeš se nikdy vrátit k Bohu, že si to musíš vyžrat sám. Ale Bůh říká: Pořád se můžeš vrátit zpátky.

Jonáš pokračuje dál: 2:4 Vhodil jsi mě do hlubin, do srdce moře, obklíčil mě proud, všechny tvé příboje, tvá vlnobití se přese mne převalily. Počkej, Jonáši, to přece nebyl Bůh. Jenže, já znám svůj příběh, nakonec je to on, kdo mě zastavil. Kdo zvýšil mou bolest. Kdo zasáhnul do mého příběhu, protože jinak by si nikdy nezískal mou pozornost. Když jsi na útěku, Bůh tě bude zastavovat. Víte, kolikrát lidé prožijí něco těžkého, a přesto, když se podívají zpět, uvědomí si, že to byl Bůh, která je zastavoval a snažil se získat jejich pozornost? A dokonce, pokud ses na svém útěku zastavil, a díváš se zpět, vidíš zpětně situace, kdy jsi prožíval zastavování, ale nechtěl jsi?

A pak je tady třetí princip, který se náš útěkář naučil. A to je, že Boží výchova je důkladná. Jonáš 2:5-8 A já jsem si řekl: Jsem zapuzen, nechceš mě už vidět. Tak rád bych však zase hleděl na tvůj svatý chrám! Zachvátily mě vody, propastná tůň mě obklíčila, chaluhy mi ovinuly hlavu. Sestoupil jsem ke kořenům horstev, závory země se za mnou zavřely navěky. Tys však vyvedl můj život z jámy, Hospodine, můj Bože! Když jsem byl v duši tak skleslý, Hospodina jsem si připomínal; má modlitba vešla k tobě ve tvůj svatý chrám. Tohle je popis člověka, který měl za to, že je na konci svého života. Jak dlouho si myslíte, že Jonášovi v této situaci trvalo ono pokání? Skutečně tři dny? Myslím si, že to bylo spíše 3 minuty, nebo ani to ne! V takové situaci voláme POMOC! Myslel jsi, že utone, pak je najednou v rybě, jak si to srovnal? Když utíkáme před Bohem, zjišťujeme, že jeho výchova je důkladná. Když Izrael utekl od Boha, neposlal je do vyhnanství na rok, ale na sedmdesát. Když rebeloval proti Boha na cestě do zaslíbené země, Bůh je nechal se trmácet dlouhých čtyřicet let. Když David byl nevěrný s Batšebou, přišel o dítě, reputaci, království, všechno. Objevujeme tak, že někdy nás Bůh miluje natolik, že nám způsobí nějakou jizvu, abychom nikdy nezapomněli. Bolest se zdá tvrdá, ale vzpoura vždy přináší bolest. Někdy se zdá, že je to větší, než sis zasloužil. Boží výchova je důkladná, abys nikdy nezapomněl.

Čtvrtá věc, kterou se Jonáš naučil o Bohu je toto: Když utíkáš od Boha, utíkáš od jeho požehnání a ochrany. Jonáš to říká zajímavým způsobem. Jonáš 2:9 Ti, kdo se šalebných přeludů drží, o milosrdenství se připravují. Slovo milosrdenství v tomto kontextu znamená Boží bezpodmínečná smluvní láska. Jonáš tady mluví o šalebných přeludech, což implikuje modloslužbu. Tedy snahu si manipulovat bůžkem podle svých přání. Jonáš si uvědomuje, že svým útěkem od Boha se chová přesně tak jako ninivští, ke kterým měl jít s poselstvím pokání. Místo toho chce udělat to, co sám chce a drží se tak přeludu. A když se ženu za přeludem, obracím se zády k Boží lásce, která mě může naplnit. Připravil jsem se o lásku a milost, kterou pro mě Bůh má, protože se bojíme, že přijdeme o něco dobrého, co nedostaneme, když půjdeme za Bohem. 10 Já ti však s díkůvzdáním přinesu oběť, co jsem slíbil, splním. U Hospodina je spása!" Jen u Boha je spasení, jen u něj je život! Co jsem si jen myslel, když jsem měl za to, že najdu spasení, že najdu směr, že najdu smysl, že najdu štěstí, že najdu cokoliv mimo Boha.

Jonáš má svůj moment uvědomění a pak ho Bůh překvapí znovu. A Jonáš se učí to, co my, tedy, že Bůh je Bohem druhých šancí. Kdybys neznal konec příběhu, myslel by sis, že tohle je konec příběhu. Bůh ho prostě nechá shnít ve velké rybě. A když Jonáš konečně připustí, že se spletl, Bůh luskne prsty a s Jonášem je konec, a na pevnině si Bůh najde jiného proroka. Ale 11 Hospodin pak té rybě přikázal, ať Jonáše vyvrhne na pevninu. Bůh je Bohem druhých šancí. A poslouchej, co se děje hned poté. Jonáš 3:1-3 A Jonáš podruhé dostal slovo od Hospodina: "Vstaň, a jdi do Ninive, toho velikého města, a provolávej v něm, co ti uložím." Jonáš tedy vstal a šel do Ninive, jak mu Hospodin uložil. Tomu se tady nikdo opravdu nedivíme! Tohle je dobrá zpráva. Ať už jsi v životě udělal cokoliv, nedokážeš utéct za hranice Boží milosti. My všichni tuto milost nutně potřebujeme! Věděl jsi, že v této církvi můžeš něco dělat jen tehdy, pokud jsi hříšník a bývalý útěkář? Je to proto, že tohle jsou jediní lidé, které si Bůh používá.

Tolik lidí v příběhu jsou útěkáři. Petr, který viděl skvělé zázraky, znal Ježíše osobně, a přesto ho zapřel před služkou. A přesto mu Bůh dává druhou šanci. Na tobě postavím svou církev. Víte, co všichni ex-útěkáři říkají? Škoda všech těch let, které jsem promarnil na útěku. Tak, co kdyby ses zastavil dnes? Nepromarni další rok. Vzdej se Bohu. Přestaň utíkat Bohu, kterému stejně nejsi schopen utéct.