Vítám vás u druhého dílu série Na stopě, ve které se společně díváme na to, co je církev a jaké je naše místo v ní. Důvodem, proč o tom mluvíme, je fakt, že většina lidí neví, co si pod slovem církev má představit. Myslí si, že církev je kostel, nebo program, či snad instituce. Většina lidí si neuvědomuje, že církev jsou především lidé, kteří do ní patří. Minulý týden jsem vám četl jeden pěkný verš, který apoštol Pavel napsal církvi v Tesalonice (2. Tesalonickým 1:3) Bratři, musíme za vás stále děkovat Bohu. Je to jedině správné, neboť vaše víra úžasně roste a všichni máte stále více lásky k druhým. Tento verš vlastně shrnuje základní poslání církve: Pomoct růstu tvé víry, a rozvinout tvé vztahy, aby byly plné lásky. Bůh nás nevolá k dokonalému chování, či k lepšímu poznání, ale ke vztahu založeném na důvěře. To je definice víry. Taková víra se logicky promítne ve větší lásce k druhým. Církev, která je složená z lidí, jejichž víra roste a vztahy jsou plné lásky pak pochopitelně přitahuje další lidi, kteří možná nemají jasno v otázkách víry, ale zároveň jsou přitahování do prostředí, kde mohou svobodně a svou rychlostí poznávat, o čem víra je. Co ovšem způsobuje, že se lidé o víru zajímají? Jsou to lidé, kteří tvrdí, že s Bohem mají vztah, které mohou pozorovat, a kteří je koneckonců k tomuto pozorování pozvali.
Minulý týden jsme si řekli, že jeden z průvodních znaků následovníků Krista a jejich rostoucí víry, je ochota sloužit Bohu, a to se nejlépe mohou naučit v místní církvi. Je to proto, že lidé si tě budou pamatovat kvůli tvým problémům, buď těm, které jsi vytvořil, nebo kvůli těm, které jsi vyřešil. Být řešením je principem služby, a služba začíná ochotou udělat to, co je potřeba. Dnes se ovšem podíváme na další obvyklý rys následovníků Krista: zvou své přátele do prostředí, kde mohou poznávat Boha a víru svou vlastní rychlostí a svým způsobem. Jen se zamyslete: většina z vás do Elementu přišla proto, že vás někdo konkrétní pozval. To je totiž velmi důležitá věc.
Je to proto, že víra, ač je silně osobní záležitostí, není to privátní záležitost. Mezi osobní a privátní je veliký rozdíl. Osobní znamená, že se to týká jen nebo především tebe; privátní znamená, že by to mělo zůstat výhradně v soukromé sféře nebo dokonce v tajnosti. To je dnes oblíbený názor, který říká: „Věř si, čemu chceš, ale neotravuj mě s tím.“ Podobně se cítíme i my, nechceme totiž obtěžovat. Apoštol Petrvšak tvrdí (Skutky 4:20): Neboť my nemůžeme nemluvit o tom, co jsme viděli a slyšeli. Obecně to v našich životech funguje tak, že kdykoliv zažijeme něco nového, kdykoliv poznáme někoho zajímavého, kdykoliv se podíváme na pěkné místo; prostě kdykoliv máme jakoukoliv pozitivní i negativní zkušenost s člověkem, akcí, organizací nebo prostě čímkoliv, rádi o tom vyprávíme jiným lidem. Vůbec si svou nechceme držet pro sebe. Na tomto principu je založeno běžné klábosení, v negativním smyslu i pomluvy, a zcela jistě je právě tohle smyslem všech sociálních sítí, blogů a diskusí. Je na tom založená také virální reklama (kdy se věci šíří šeptandou).
Pokud skutečně poznáme Boha, nedokážeme svou víru udržet privátní, i kdybychom chtěli. To je nejen v pořádku, ale zároveň tak pomáháme své víře i těm, komu o ní říkáme. Svou víru nijak netlačíme, ale ani netajíme. Lidé z nás nemají takový ten pocit, že před nimi něco skrýváme, abychom to pak ve správný okamžik vytáhli.Z toho důvodu například, když slíbíme kreativní kemp, uděláme kreativní kemp. Nikdo se tam nemusí bát, že na něho vyskočíme s náboženským náborem. Na druhou stranu, nikdy netajíme, že jsme církev, a vždycky zveme lidi na náš web nebo rovnou na setkání tady v neděli. Respektujeme hledání našich přátel a dokonce i jejich nevíru, a zároveň víme, že uvnitř každý člověk touží po Bohu, jen to někteří zatím nezjistili. Chceme lidem pomoci objevit jejich vlastní hledání, ale pak už je to jejich cesta, na kterou se musí vydat osobně sami. Všechno, co děláme, je to, že doslova lidi pošťouchneme směrem k Bohu, který už tam na ně čeká.
To je důležitý koncept, protože někdy křesťané vypadají, jako by chtěli Boha prodávat. Smlouvají s nevěřícími jako prodavač na trhu, který se snaží prodat jablka. Není divu, že tento způsob odrazuje nejen nevěřící, ale také mnoho hledajících a dokonce křesťanů. Bůh však nepotřebuje prodávat. On už v životě našeho přítele pracuje. My ho pouze pošťouchneme směrem, kam. A to bývá někdy velmi překvapivý směr. Ale je to směr, který mu může změnit život. Dříve nebo později totiž každý hledá pomoc, bude ovšem nablízku někdo, kdo ho pošťouchne? Víra je osobní, ale není privátní, a zcela určitě není pasivní. A kdo ví, třeba právě tvé pošťouchnutí z. působí, že ten druhý člověk to nebude moci vyhnat z hlavy.
. Pokud nevěříte, jistě pro to máte dobrý důvod. Možná nedokážete věřit, protože vám některé argumenty, příběhy nebo doktríny připadají, mírně řečeno, podivné. Nebo věřit nechcete, protože tušíte, že s vírou přichází balík životní změny. Možná pro změnu nevíte, čemu přesně věřit; možná si myslíte, že už něčemu věříte, a možná byste i i věřili, kdybyste ovšem neznali křesťany. Všechny tyto argumenty se proměňují do překážek vyjádřených otazníky. Tady je ale jedna věc, kterou víme o překážkách: Většina, ne-li všichni dospěli lidé, se nerozhodují následovat Krista poté, co si intelektuálně vyřeší všechny otázky nebo překážky k víře. Nikdy to nefunguje tak, že někdo řekne: „Hele, dokud si nevyřeším evoluci, nemohu následovat Krista.“, načež ty tomu člověku dáš knihu o stvoření a evoluci, která bude vysoce vědecká a intelektuální a filozofická, on si ji přečte a řekne: „Ty jo, už to mám vyřešené, mohu si odškrtnout tuhle překážku a jít na jinou.“ Takhle to nikdy nefunguje. Přesto v rozhovoru o víře tentýž člověk vytáhne argument evoluce jako důvod, proč nemůže věřit. Jak se tedy dospělí lidé obracejí k víře?
Dospělí většinou uvěří tehdy, když se v jejich životech stane něco, co zastíní překážky k víře. Někdy je to tragédie nebo jiná významná situace. Něco se jim stane, a najednou zjistí, že klečí u postele a dohadují se a smlouvají s Bohem, ve kterého ani nevěří, a je jim najednou úplně jedno, jaká přesně byla mechanika vzniku světa. Dospělý člověk hledá Boha, když osobní zkušenost přebije intelektuální otázky. A pokud si říkáš, že nikdy intelektuálně nepřijmeš něco, co nechápeš, pak ti chci říct, že v jiných oblastech života to už dávno děláš.
Pamatuješ si například (teď mluvím k ženatým mužům) na všechny své rozumné důvody, proč je dobré se neženit? Když se tě někdo zeptal, měl jsi spoustu důvodů, proč je dobré zůstat svobodný. Například: Chceš svobodu, nechceš se vázat, nemůžeš si to dovolit (nemám dost peněz ani na to, abych si koupil to, co chci já, natož abych měl peníze ještě pro ni), jiným manželským párům to nefunguje, radši svobodný než mizerný, jsem příliš mladý, co když potkám někoho lepšího o pár dní později… Kolik důvodů jsi vyřešil předtím, než ses oženil? Žádný, co? Možná jsou nějací takoví lidé, ale kolik znáš chlapů, kteří si své důvody sepsali a pak je řešili jeden po druhém: Tak jsem si vyřešil tu věc se svobodou. Přečetl jsem si nějaké knihy a už vím, že to je v pohodě. Pak jsem si vyřešil strach ze závazků. Pak jsem si moc našetřil, a když mi bylo 55, tak jsem si řekl, že mám dost peněz na to, abych se oženil s někým, kdo má hodně malé nároky. Pak jsem potkal dost dlouho na to, aby se mi zkazil zrak, abych si už nevšiml žádné jiné šťabajzny.
Jak to, že jsme se teda oženili, když jsme nevyřešili překážky? Z jednoho konkrétního důvodu. Ne, není to ten důvod, co máte na mysli. Ten důvod je to, že ses zamiloval. Než ses zamiloval, manželství byla kategorie, ale pak se to stalo živým vztahem. Už to nebylo „to“ manželství, najednou to byla „ona“. Stalo se to velmi osobním a ty ses oženil navzdory všem překážkám! Překážky nezmizely, jen se zmenšily ve světle té ženy. Křesťanství funguje zcela stejně. Nikdo se nestává křesťanem proto, že si vyřešil všechny otázky nebo pochybnosti ohledně Krista, Bible a víry, ale je to proto, že jsi navázal osobní vztah poznávání, který začal tím, že tě někdo konkrétní pošťouchnul k pozvání: pozval tě k hledání, pozval tě do církve, pozval tě k přátelství.
Celý princip můžeme krásně vidět na jednom příkladu z Janova evangelia, kde Jan popisuje, jak se dávala dohromady originální skupina Ježíšových následovníků. Jan 1:43-46 Dalšího dne se Ježíš chtěl vydat do Galileje. Našel Filipa a řekl mu: "Pojď za mnou." (Filip byl z Betsaidy, města Ondřejova a Petrova.) Filip našel Natanaelaa řekl mu: "Našli jsme toho, o kterém psal Mojžíš v Zákoně a proroci - Ježíše, syna Josefova z Nazaretu!" Hodně lidí čekalo na Mesiáše, hodně Židů to už vzdávalo, a najednou přijde mladík, který svému příteli říká: My jsme toho Mesiáše našli! Můžeš nám věřit! Natanael je poněkud skeptický. A je to pochopitelné. Kamarád mu přijde na návštěvu a tvrdí mu, že našli Mesiáše. Jan 1:46 "Co dobrého může být z Nazaretu?" opáčil Natanael.
Jakmile Natanael slyšel o Nazaretu, úplně mu to stačilo k odmítnutí. Nazaret měl špatnou pověst, i když vlastně nevíme proč. Prostě, nikdo významný nepřijde z Nazaretu. A teď se tváříš, že jsi našel Mesiáše z Nazaretu? Filip mohl říct: „Jestli máš problém s Nazaretem, pojďme se na to podívat.“ Mohli strávit celý den diskusí, na jejichž konci by pravděpodobně bylo uznání, že je možné, i když ne pravděpodobné, že by Mesiáš přišel z Nazaretu. Konec diskuse. Filip to řekl mnohem lépe:Jan 1:46 "Pojď se podívat," řekl mu Filip.
Nazaret? Nedokážu to doopravdy vysvětlit, ale jedinou věc po tobě chci: Pojď a uvidíš. Až ho potkáš, třeba ti to vysvětlí. Bible uznává tvou intelektuální upřímnost. Když Natanael přišel k Ježíši, uslyšel:
Jan1:47-49 Když Ježíš uviděl Natanaela, jak jde k němu, řekl o něm: "Hle, opravdový Izraelita, v němž není žádná lest!" "Odkud mě znáš?" zeptal se Natanael. "Viděl jsem tě pod fíkovníkem," řekl mu Ježíš, "ještě než tě Filip zavolal." "Rabbi!" zvolal Natanael, "Ty jsi Boží Syn, ty jsi král Izraele!"
Vlastně ani nevíme, co se pod fíkovníkem stalo. Z Natanaelovy reakce vidíme, že je to něco, za co se styděl a co mělo zůstat ve skrytu. Ježíš mu však ukazuje, že ví. A že má o něm přesto vysoké mínění. A najednou je to osobní. Najednou je tam vztah.Jakmile se víra stala osobní, Nazaret už najednou nebyl žádný problém! Přesně tohle hledání přeji také tobě, kdo jsi ještě Krista nezačal následovat. Všichni, kdo jsme stáli před deseti lety u zrodu Elementu, jsme neustále na stopě, protože dobrou církev není lehké najít. A proto tolik toužíme po tom, aby jsi investoval svůj život pro přátelství a pak našel odvahu někoho pozvat. Může to dělat kdokoliv, jediné, co k tomu potřebuješ, je odvaha.
Víra je velmi osobní, ale není privátní, ani není pasivní.
