Víte, většina lidí neví, co je církev. Většinou si myslí, že církev je instituce, která se zabývá sama sebou.
Nebo si pod slovem církev představí kostel. Víte, co je kostel, ne? Kostel je
taková ta budova s vysokým stropem. Myslí si, že církev je
organizace, která existuje pro křesťany, schází se v kostele, je
plná starých lidí, kteří potřebují berličku, aby dožili, nebo mladých a
hloupých lidí, které někdo zmanipuloval. Kdo ví, možná jste i vy měli podobný
názor předtím než jste přišli do tohohle kina, a než jste potkali lidi, kteří
jsou tady. Církev je totiž něco mnohem více, než budova. Ve
skutečnosti budova z ní nedělá církev, program,
organizace a instituce z ní nedělají církev. Jsou to lidé, kdo jsou
církví. A to je ta nejlepší věc na církvi. A to je také Achillovou patou
církve. Proč? Je to skvělé, protože kvůli a díky lidem začínáme svou cestu
objevování a poznávání, ale šílené, protože právě lidé jsou někdy důvodem, proč
nechceme mít s církví nic společného. Církev je velmi zvláštní
místo. Na jedné straně přitahuje ty nejskvělejší a nejkreativnější lidi na světě
a na druhé straně přitahuje ty největší ztroskotance a problémové lidí, jaké
můžete potkat. A někdy dokonce ty nejkreativnější lidi, kteří se stali
ztroskotanci nebo ztroskotance, kteří se stanou těmi nejlepšími kreativci. Zdá se, jakoby církev přitáhla ty nejlepší a nejhorší lidi
dohromady, lidi, kteří by jinak neměli dohromady nic společného, ale přesto je
něco, nějaká síla, která je vábí dohromady, která působí, že sem chtějí chodit.
Opravdu chtějí. Církev byla první skupina lidí v historii, která prolomila všechny myslitelné hranice: chudí uctívali Boha hned vedle bohatých, ženy vedly církev s muži, a navíc se společně stýkali lidé všech ras, jazyků a národů.
Nikdo lidi do církve chodit nenutí. A nejen to. Lidé, kteří považují Element za
svůj domov, jsou často právě ti lidé, kteří v neděli ráno vstávají brzo, aby
tady ráno připravili pro nás aparaturu, prostory a občerstvení; desítky lidí
obětují svůj čas, úsilí a finance, aby zadarmo pracovali v dobrovolné službě
pro nějakou skupinu společných cestovatelů, a navíc tam
štědře a dobrovolně dávali své finance. Proč to ti lidé vůbec dělají? Protože
milují svou církev! Milují ji z různých důvodů, někdo proto, že se
v ní setkal s Kristem, jiný proto, že má v ní rád lidi, další
proto, že se mu líbí, co dělá. Díky lásce do církve nejen chodíme, ale jeden
druhému jsme církví!
Letos
Element bude slavit deset let své existence, a těch pár z nás, kteří u
jeho zrodu stáli, jsou neustále na stopě, protože dobrou církev není lehké
najít. Co tím myslím? V listopadu jsme organizovali Willow GLS a někteří
hosté zde zůstali i na nedělní setkání. Po jejím skončení mě zastavil jeden
pár, aby se mě zeptal, kde bereme všechny ty skvělé dobrovolníky, které máme.
Abych pravdu řekl, nevěděl jsem, co říct. Zastavoval jsem tedy různé
dobrovolníky, aby řekli, proč v Elementu slouží. Obvyklá odpověď? Mám to
tu rád. Síla Elementu jsou lidé, kteří jsou plně zapojení v církvi. Jak?
Těmihle čtyřmi způsoby: Pravidelně slouží
jako dobrovolníci, zvou své přátele na setkání Elementu, dávají pravidelně a
procentuálně část svých financí, a jsou zapojení ve vědomých vztazích, třeba
v malé skupině. O tom mluvím.
Apoštol
Pavel napsal pěkný verš církvi v Tesalonice (2. Tes 1:3) Bratři, musíme za vás stále děkovat Bohu.
Je to jedině správné, neboť vaše víra úžasně roste a všichni máte stále více
lásky k druhým. Tohle je základní poslání církve: Pomoct růstu tvé víry, a rozvinout tvé vztahy, aby byly plné lásky.
Bůh vybudovat v našem životě velkou víru, jistotu, která důvěřuje, že Bůh má
vše pod kontrolou, ať se ve tvém životě děje cokoliv. Když posloucháme příběhy
lidí, kteří mají neobyčejnou víru, důvěru v Boha, všímáme si, že
v jejich životech jsou jisté shodné znaky. Patří tam praktické vyučování,
dobré vztahy, privátní disciplína, osobní služba, a zásadní okolnosti. Tyto
věci si Bůh používá, aby posilnil naší víru, zvětšil naší důvěru v něj a
upevnil svůj vztah s námi. Každý zdravý vztah je totiž založený na důvěře.
Bůh nás nevolá k dokonalému chování, ani k lepšímu poznání, ale ke
vztahu s ním založeném na důvěře. Proto je také ve Starém Zákoně Bůh
opakovaně potěšen z důvěry lidí, proto také Ježíš opakovaně víru oceňoval, byl z ní
nadšený, a nadšeně za ni lidi chválil. Takovou víru, která úžasně roste, a
lásku mezi námi by rád vybudoval také ve tvém životě.
Dnes
chci mluvit o tom, že k tomu, aby naše víra byla silná, pak ji potřebujeme
v praxi žít také pro jiné lidi. Bůh nám schválně připravuje různé situace,
kde máme šanci vyřešit nějaký nebo něčí problém. Ne proto, že se týká i nás,
nebo že to musíme udělat, ale proto, že tím uvádíme do života Ježíšovo učení. Jednou
jsem poslouchal jakési cédečko s rozhovory s několika úspěšnými lidmi
z různých oblastí, a člověk, který to vše uváděl, tam řekl větu, která mě
velmi zaujala. Řekl: Lidé si tě budou pamatovat kvůli tvým problémům
– buď těm, které jsi vytvořil, nebo kvůli těm, které jsi vyřešil. Hned se mi to líbilo.
Vždyť kolik z nás zná lidi, kteří jsou skutečnou osinou v našem
životě, protože jsou zdrojem problémů nebo dokonce bolesti. Nicméně, takto si
nás nemusí pamatovat lidé z našeho okolí. Můžeme se do jejich paměti
zapsat jinak, pokud jim naopak pomůžeme jejich problémy řešit. Ale proč bychom
měli? Proč bychom se měli zajímat o problémy někoho jiného, nebo potažmo jeho
problémy řešit? Nemáme snad každý dost vlastních starostí? Neměl by si
koneckonců každý vyřešit problémy svého života sám, a to ať už je zavinil nebo
ne? Jsem rád, že ses zeptal, jsou to důležité otázky. Máš totiž úplnou pravdu!
Není jediný důvod, proč by ses měl zajímat o kohokoliv, než o sebe, svou
manželku, své děti a svého psa (nebo křečka)! Každý je svého štěstí strůjce a
nemáš povinnost se jakkoliv angažovat v životě kohokoliv ve svém okolí.
Úplně s tebou souhlasím. Je tu však jedna malá, drobná, ale přitom
nezanedbatelná potíž. Jsme schopni vyznávat tuto svou filozofii neangažovanosti
jen tehdy, když žijeme relativně spokojený život. Ale v okamžiku, kdy se
sami dostaneme do jakýchkoliv potíží, kdy se nám do našeho života přižene ta
příslovečná bouře života, povodeň a hurikán, pak máme velký problém této
filozofii věřit. Tehdy totiž věříme, že nikdo z nás není osamělý ostrov
sám pro sebe, ale uvědomujeme si, jak spojení s jinými lidmi přináší nejen
hodnotu, ale také praktickou pomoc a naplnění.
Bůh si totiž k růstu naší víry
používá naši službu. Každý má Bohem iniciované příležitosti
uplatnit své talenty a duchovní dary, abychom skrze své ochotné srdce
investovali svůj čas do řešení problémů, které jsme nezavinili, a kterým skrze
naši ochotnou službu můžeme také předcházet. Jenomže, co když se cítíme, že na
to vůbec nemáme, pomáhat jiným? Co když se cítíme, že nezvládáme ani své
vlastní problémy? Třeba bychom byli ochotni pomáhat jiným, ale když se cítíme
nehodně a nedostatečně, tak přeci nemůžeme! Třeba si myslíme, že nic nemáme, a
to ani materiálně, ani duchovně. Jak bychom mohli kdekoliv pomoci, když máme
tak málo sami? Bůh je ale ochoten a schopen si použít tvé málo, které máš k tomu, aby
s tím udělal mnoho, pokud budeš ochotný se s tím podělit.
Náš dnešní příběh začíná krátce po tom,
co se Ježíšovi učedníci vrátili z misijní cesty, na kterou je Ježíš
poslal, a on s nimi odešel do ústraní na pusté místo u města zvaného
Betsaida. Jenomže jakmile se to
dozvěděli lidé, vydali se za ním a on je přijal. Vyprávěl jim o Božím
království a uzdravoval ty, kdo potřebovali uzdravit. Vypráví historik Lukáš, a
ještě pak nám k němu Jan dodává další důležité detaily. Lukáš 9:12-17 Když se začalo chýlit k
večeru, přišlo za ním dvanáct učedníků. "Propusť ten zástup," řekli
mu. "Ať se rozejdou do okolních vesnic a statků a najdou si tam nocleh a
stravu, protože tady jsme v pustině." Odpověděl jim: "Vy jim
dejte najíst." "Nemáme víc než pět chlebů a dvě ryby," namítli.
"Ledaže bychom šli a všem těm lidem jídlo koupili." (Jen mužů
tam bylo kolem pěti tisíc.) "Posaďte je ve skupinách po padesáti,"
řekl Ježíš učedníkům. Když to udělali a všechny posadili, vzal těch pět
chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, požehnal je, lámal a dával svým učedníkům,
aby je předkládali zástupu. Všichni se najedli do sytosti a sebralo se
ještě dvanáct košů nalámaných kousků, které jim zbyly.
Tisíce lidí v pustině, to nevypadá dobře.
Všichni mají hlad, a někteří možná mají s sebou svačinu, ale pro tolik
lidí by stejně nic nestačilo. Přesto Ježíš vykoná jeden ze svých
nejpodivuhodnějších zázraků a rozmnoží jídlo tak, aby se všichni najedli. Co
ovšem Ježíš rozmnožil? Pět chlebů a dvě ryby. A to se vzalo kde? Jan nám dodává
důležitý detail, který tady Lukáš opomíjí. Podle Jana, který u toho osobně byl,
jeden z učedníků, Ondřej, Petrův bratr, Ježíši řekl: Je tu jeden chlapec, který má pět ječných chlebů a dvě rybky. Ale co je
to pro tolik lidí? Ježíš je totiž
vyzval, aby oni dali najíst těm lidem. Možná, že když to učedníci slyšeli,
začali hledat, kdo všechno má jídlo, ale nikdo se nehlásil. Zkuste si to
představit: Petr chodí mezi lidmi a ptá se, kdo má jídlo? Ježíš se ptá, kdo má
jídlo! A lidé si říkají, ne, já Ježíši svou svačinu nedám! Víte, osobně si
myslím, že tam bylo mnohem více lidí s jídlem, než byl onen mladík (má
maminka by mě na poušť bez svačiny určitě nepustila), ale jen jeden chlapec byl
ochotný něco obětovat.
Oběť konkrétního člověka způsobila zázrak a vyřešila
problém mnoha přítomných. Každá skutečná služba
totiž vždy začíná s ochotným srdcem. Bůh nás skutečně
vybízí a povolává k aktivní službě, která se projevuje důvěrou v Boha
ve společných okamžicích, jako byl tento v našem příběhu. Ježíš vybízí své
následovníky, aby se nesnažili přehodit problém na něj, ale aby to byli oni
sami, kdo se postará o jídlo těchto lidí. To je další rozměr toho, co znamená
církev. Zkrátka a dobře, naplnění opravdových potřeb lidí okolo nás máme ve
svých rukou – pokud budeme církvi, kterou si Ježíš přeje. Vše, co se po nás ovšem chce, je to, že přineseme Ježíšovi s ochotným srdcem to, co máme, a necháme ho použít to podle svého uvážení. Jinými slovy: Důvěřujeme mu se
svačinou! A to je projev lásky, který způsobí, že tvá víra úžasně poroste.
Žádné komentáře:
Okomentovat