Forward: Proč zpíváme?

Vítám Vás u posledního dílu série FORWARD: Tvoje cesta kupředu. Všichni chceme v životě jít kupředu; chceme, aby se nám vedlo lépe, byli jsme úspěšnější, měli pevnější rodiny a vůbec vztahy obecně. Řekli jsme si, že existují věci, které potřebujeme mít; nebo spíše potřebujeme návyky, které si osvojíme, abychom se posunuli dál ve svém duchovním životě až na místo, kde nás Bůh chce mít. V prvních dvou dílech jsme se hodně věnovali vytváření komunity a vztahů, které nás posunou dopředu. To proto, že nejdůležitějším návykem pro cestu kupředu je umění žít ve společenství. Platí to obecně úplně pro všechny, ale zcela nezbytné je to pro následovníky Krista, protože naše víra je založena na subjektivní a osobní zkušenosti, ale žije se veřejně ve společenství ostatních. Měli bychom intenzivně a strategicky budovat komunitu přátel víry, která nám pomůže nést naše břemena a povzbudí nás k nesení vlastního nákladu. Taková církev pak jakýmsi terapeutickým a motivačním sezením, ale stává se rodinou, kde doslova můžeme říct: Vítej doma!

Dnes se v naší sérii posuneme ještě o jeden kus kupředu, protože je tady ještě jeden návyk, který je pro cestu kupředu velmi důležitý. Před nějakou dobou jsem měl pěkný rozhovor s jedním mladým křesťanem, který přišel do Elementu jako nevěřící člověk jen proto, že se mu tady líbila jedna dívka. To mimochodem není žádný div, tady je totiž fůra pěkných dívek. On se tedy přišel na její pozvání podívat a o pár měsíců později sám prožil své setkání s Kristem, a rozhodl se jej sám následovat. Nicméně, vyprávěl mi, že než sem přišel, našel si na našem webu podcasty s přednáškami a pár si jich poslechl, aby měl představu, kam jde a na co se má připravit. Nikdy v životě totiž v církvi nebyl, takže to byla velmi rozumná myšlenka. Vyzbrojen poslechy se tedy vydal do Elementu, sedl si tady v kině, a najednou tady na podiu někdo přivítal lidi a oznámil, že budeme zpívat několik písní. Všichni vyskočili na nohy a začali zpívat nějaké písničky o Bohu v češtině i angličtině, ale našeho milého přítele jsme tím strašně překvapili. Jediné, na co myslel, bylo: „Proč zpívají?“ Jako jasně, čekal přednášku o Bohu, to měl z podcastů naposlouchané, ale zpěv?!? Upřímně, kolik lidí se dnes schází, aby si společně zazpívalo? Nějací trampové, možná, ale normální lidi? Děláte si legraci?!? Možná jsi rád, že vyprávím tento příběh, protože tě taky napadla stejná myšlenka, ale protože sis myslel, že jsi jediný, nikdy ses nás přímo nezeptal: Proč tady vlastně zpíváte? Pokud tě to napadlo, jsem rád, že ses zeptal, protože se na pokusím dnes odpovědět. A víš co? Dokonce se odvažuji říct, že ani většina křesťanů, kteří do církve chodí celý život, se nikdy seriózně nezeptala otázku: Proč tady vlastně zpíváme?

Asi jste si všimli, že věřící lidé vůbec někdy dělají dost zvláštní věci. Například si vezměte věřící sportovce. Když dají gól, děkuji směrem do nebe, někdy si někteří po utkání dokonce kleknou na zem a modlí se, jiní si zase vyhrnou dres a tam mají napsáno něco ve stylu: „Děkuji Ježíši“ Dělá to tak pár známých fotbalistů, ale protože většina věřících fotbalistů není z Čech (tady už ztratili víru i fanoušci, a to nejen v Boha, ale i ve fotbal), vždycky když to vidíme, cítíme se tak trochu divně, a říkáme si, proč tam tu svou víru strkají? Nejsou to však jen fotbalisté. Zlatý oštěpař Vítězslav Veselý například řekl: „Jsem věřící. Svůj život jsem dal Bohu do rukou, tak si říkám: Asi to tak Bůh chtěl. (...) Beru všechno, co se dělo předtím i teď jako Boží výchovu. On ví, co je pro mě dobré. Můžu mu za to jen děkovat.“ 

Tady to vidíte: Můžu mu za to jen děkovat. Dělají to některé hvězdy showbyznysu, které vyhrají jakousi cenu a mají potřebu při přebírání říct, že za všechno vděčí Bohu. Dokonce možná máte věřícího kolegu, kterému se někdy něco podaří v práci, a říká podobná slova: Díky Bohu, jsem za to vděčný. A pokud nejsi věřící, trochu tě to upřímně provokuje. Říkáš si: „Jo, to se ti to děkuje, když se ti něco povedlo, ale jen počkej, až se ti tak vést nebude.“ Možná dokonce vnímáš díky tomu křesťany trochu jako slabochy a jsi na sebe hrdý, že tys zvládl svůj život a své problémy sám, bez nějaké „berličky“. Proč tedy křesťané mají potřebu Bohu děkovat? Je to ze stejného důvodu, ze kterého tady v církvi zpíváme. Pojďme tedy na to!

Křesťané věří, že lidské bytosti nebyly stvořeny k tomu, aby si nechaly všechnu slávu za to, co se jim povedlo, ale aby ji předali dál. Určitě znáte lidi, kteří o sobě mluví v superlativech. Tak se naparují, že máte strach, že pokud je necháte mluvit dost dlouho, zjistíte, že byli zdrojem veškerých dobrých věcí a úspěchu v dějinách celého lidstva. Znáte takové lidi? Raději nezvedejte ruce. Pokud někoho takového znáte, instinktivně je nenávidíte. Máme dokonce problém tyto lidi respektovat, protože nakonec se nezdráhají si přivlastnit kredit dokonce i za vaše vlastní myšlenky a nápady. V našich očích se tito lidé jaksi zmenšují. Přemýšleli jste proč? Jeden z důvodů může být ten, že podvědomě víme, že bez lidí, kteří nás formovali, nejsme nic. Nikdo není opravdový self-made-man. Dalším důvodem je ovšem to, že podvědomě reflektujeme vděčnost někomu, kdo nám dal život a schopnosti a tedy, v konečném důsledku, úspěch, kterého jsme na základě těchto schopností dosáhli. Křesťané věří, že lidské bytosti byly stvořené Bohem k tomu, aby dočasně získaly uznání za skvělé věci, které učinily, a poté, co přijali ocenění, které k úspěchu patří, jsou vedeni k tomu, aby vyjádřili slávu a úctu tomu, kdo je zdrojem jejich úspěchu. Když se totiž lidé křečovitě drží svých úspěchů, ty se stávají menšími, že? Je něco hlubokého, co se skrývá ve vděčnosti, kdy si uvědomuješ, že sám o sobě zase tolik neznamenáš. Proto také Pavel napsal Koloským 4:2 V modlitbě buďte vytrvalí, zůstávejte v ní bdělí a vděční.

Hlavním důvodem, proč Bohu děkujeme, je vděčnost, která se projevuje tím, že Boha chválíme a uctíváme. Dobře, chápeme, že když se nám přihodí něco skvělého, nebo něčeho dosáhneme, poděkujeme za to Bohu. Proč to ale děláme každou neděli? Proč tedy zpíváme, dokonce i když zrovna nic euforického neprožíváme? Dovolte mi říct, že přestože různí křesťané a různé církve tomu věří trochu jinak, a délka tohoto blogu mi nedovoluje udělat exkurz do historie používání hudby v církvi (a myslím, že by vás to ani nezajímalo), prakticky všechny církve mají na svých setkáních čas, kdy zpívají nějaké písně. Hodně z nich vychází z jednoho skoro mýtického starozákonního verše, který se ale v této podobě v Bibli nevyskytuje, a to je, že Bůh přebývá na chválách svého lidu. Nicméně, autor Žalmu 22:4 říká něco podobného: Ty sám jsi svatý, trůníš uprostřed izraelských chval. Hodně představivosti Starého Zákona je soustředěno na popis místa: Bůh sedí na trůnu v Božím domě, který byl reprezentován nejdříve truhlou smlouvy, pak stanem a nakonec chrámem. Chrám a systém obětování byl středobodem chvály, která byla plná pompy (vlály tam vlajky, troubily šofáry, lidé tančili v průvodu, nakonec tam padla Boží sláva, které se říkalo šekinah). 

Ježíš však ohledně uctívání Boha učí jiný pohled na věc. Jan popisuje ve 4. kapitole svého evangelia, jak se Ježíš potkává s jistou Samařankou u studny a mají rozhovor, který nakonec vyústí v její rozpoznání Ježíšova mesiášství. V tom rozhovoru však ona žena klade otázku formy uctívání a správné metody či správného místa. Jan 4:20-21+23 “Naši otcové uctívali Boha na této hoře, vy ale říkáte, že místo, kde se má uctívat, je v Jeruzalémě.“„Ženo,“ řekl jí Ježíš, „věř mi, že přichází chvíle, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Přichází chvíle, a už je tu, kdy praví ctitelé budou uctívat Otce v duchu a v pravdě. Takové totiž Otec hledá, aby ho uctívali. Ježíš tedy přesouvá tíhu a smysl z místa na lidi: Bůh nehledá chválu jako takovou, ale hledá chváliče, hledá lidi, kteří budou ctít Boha kdykoliv a kdekoliv. 

Později historik Lukáš v knize Skutků cituje Štěpána s jeho řečí, kde nastínil novou představu Boží přítomnosti: Bůh je tam, kde je jeho lid, není spoután na nějaké místo, nebo snad v chrámu zhotoveném lidskými rukama. Apoštol Pavel to pak rozvíjí ještě dál, a popisuje, že my, tedy naše tělo, je chrámem, kde Bůh bydlí. Bůh tedy nebydlí na chválách svého lidu, Bůh bydlí ve svém lidu. Najednou to následovníkům Krista dává smysl, proč Ježíš tvrdil, že přijde den, kdy Bůh nebude hledat chválu (a kde ta chvála, na jaké hoře přesně, má být), ale hledá ctitele: tedy lidi, kteří budou Boha chválit a ctít. Najednou dává smysl, že podle Ježíšových slov, kdykoliv se sejdeme v jeho jménu, on je uprostřed nás. Zatímco je Starý Zákon ohledně chval plný pompy, v Novém Zákoně je důraz na lidi, kteří Boha chválí. Chybí tam, ona pompa, uctívání je popisováno civilně, jako že „zazpívali chvalozpěv a vydali se na cestu“, protože smyslem uctívání v církvi není dostat Boha do našeho středu, aby Bůh přišel, ale proto, že už přišel! Za to jsme mu vděčni, protože Kristus přišel, když jsme ještě byli hříšní, přistěhoval se do našeho sousedství, abychom mohli poznat, jaký Bůh je.

To je tedy důvod, proč zpíváme. Následovníci Krista věří, že když se scházejí v jeho jménu, Ježíš sám je uprostřed nich. To, že ho nevidíme, není podstatné. On je uprostřed nás, a mnozí z nás jej vnímáme, jen to neumíme přesně popsat. Když tedy zpíváme, vyjadřujeme mu vděčnost za to, že přišel před dvěma tisíci lety, zemřel za nás, vstal z mrtvých a teď je dárcem života pro každého, kdo věří. Každému, kdo věří, dává moc stát se Božím dítětem, protože nás vítá do rodiny. Jakmile se tedy staneme členem jeho rodiny, instinktivně jsme vedeni k tomu, abychom vyjádřili slávu a úctu tomu, kdo je zdrojem nejen našeho úspěchu, ale především našeho života. Když tedy zpíváme, vytváříme atmosféru, ve které se otevíráme na Boha, který už tady na tebe čeká (i ve Starém Zákoně byly podobné příběhy, jako například Jákobův žebřík, kdy se Jákob probudí se slovy: „Tady je Bůh, a já to ani nevěděl“). Nesnažíme se stáhnout Boha dolů, nebo na něj dělat divadélko, abychom ho snad nějak skrze uctívání ovládli. Ne, s vděčnosti zpíváme tomu, který nám dal sám sebe, a spolu se sebou nám dal vše. Když zpíváme, naše emoce rezonují s vděčností na Boha, který už uprostřed nás je. Spolu s apoštolem Pavlem tedy zvoláme: (2. Korintským 9:15) Díky Bohu za jeho nepopsatelný dar!

Abychom se v životě dostali kupředu, potřebujeme žít svou víru veřejně ve společenství jiných lidí, potřebujeme se obklopit opravdovou komunitou přátel, která pomůže nést naše břemena, a potřebujeme si vypěstovat návyk vděčnosti Bohu, projevený tím, že ho ctíme svým životem, i svými ústy. Příští týden se v Elementu dozvíte, jak jít kupředu NAPLNO.

Forward: Břemena a náklad

Dnes pokračujeme se sérii FORWARD: Tvoje cesta kupředu. Všichni chceme v životě jít kupředu; chceme, aby se nám vedlo lépe, byli jsme úspěšnější, měli pevnější rodiny a vůbec vztahy obecně. Zároveň potřebujeme zvyky, které si osvojíme; abychom se posunuli dál ve svém duchovním životě až na místo, kde nás Bůh chce mít. Minulý týden jsme si řekli, že nejdůležitějším návykem pro cestu kupředu, je umění žít ve společenství. Na náš život, na naše rozhodnutí a na naše myšlení má vliv mnoho věcí: knihy, které čteme; filmy, které vidíme; co jsme se naučili ve škole; jakou máme práci; co slyšíme v církvi za přednášku; a tak podobně. Ale zcela jistě nejvíce nás ovlivnily konkrétní vztahy nebo setkání s konkrétními lidmi. Je to proto, že křesťanská víra je založena na subjektivní a osobní zkušenosti, ale žije se veřejně ve společenství ostatních. Ve skutečnosti se dá říct, že základem naší křesťanské zkušenosti je objevená a obnovená láska k Bohu a z toho vyplývající důsledky k obnově vztahů mezi lidmi.

Vztahy mají obrovský potenciál, pokud je chápeme správně. Co tím myslím? Něco vám prozradím z mé práce s lidmi. Kdykoliv se sejdu s někým, kdo řeší vztahový problém nebo konflikt, který došel tak daleko, že už zoufale hledají pomoc u pastora, vycházím z jednoho konkrétního postoje, který mají podle mě všichni lidé společný: všichni jsme sobci, kterým jde především o své vlastní blaho. Koneckonců, i to je jedním z hlavních důvodů, proč chceme svůj vztahový problém vyřešit: konflikt nás štve, trápí nebo bolí. Na základě toho, kdykoliv mluvíme o vztazích, slyšíme především na to, jak vztahy budou pomáhat mě, nebo jak mi budou prospívat. A ony ti budou prospívat, protože to je přirozenost vztahů, nicméně, dokud nepochopíme, že vztah potřebuje mít pevné hranice a spojnice, nikdy se nám nepodaří je vybudovat opravdu tak, jak máme. Dovolte mi to vysvětlit trochu prakticky. Kdybych se vás zeptal, co je nejdůležitější vlastnost ve vztazích (jako třeba v rodině a tak dále), stejně jako většina lidí byste se shodli, že hlavním faktorem vztahu je láska (a to dokonce i když se neshodneme na její definici). Dobře je to vidět v manželství. Láska drží manželství dohromady díky vzájemné péči, potřebě společného života, a společným hodnotám, které nám pomáhají vybudovat něco lepšího, než bychom to dokázali sami díky společnému překonání sobectví, nezralost a zranění. Ale manželství, a vlastně všechny vztahy obecně, potřebují více než jen lásku. Potřebují ještě nejméně svobodu a zodpovědnost. Když mohou spolu dva lidé svobodně nesouhlasit, mají také svobodu milovat. Pokud svobodní nejsou, žijí ve strachu a jejich láska umírá. A když dva lidé společně přijmout zodpovědnost za to, aby dělali, co bude pro jejich vztah nejlepší, může jejich láska růst. Obě vlastnosti jsou nezbytné dohromady: svoboda neznamená anarchii a falešnou volnost, svoboda se zodpovědností vytváří prostředí pro růst lásky. Rovnováha mezi svobodou a zodpovědností definuje vztahové hranice.

Když se bavím s lidmi, kteří řeší různé vztahové potíže, obvyklý scénář je takový, že mají pocit, že se rozdávají, že do vztahu více investují než ti ostatní, že ho ti druzí tak trochu zneužívají. Ale výsledek je bolest nesouladu. Chybí jasně stanovené hranice. Celý koncept hranic vychází ze dvou biblických veršů, které shrnují téma svobody a zodpovědnosti: Galatským 5:1: V této svobodě, do níž nás Kristus vysvobodil, pevně stůjte; nenechte se znovu zapřáhnout do otrockého jha. Jinými slovy, Bůh si nade vše cení svobody, ke které nás Kristus vysvobozuje. Na mnoha místech také autoři Bible píší, aby se ovšem tato svoboda nestala výmluvou pro anarchii nebo konání zla. Naopak, jsme volání k zodpovědnému životu. Každý z nás je totiž zodpovědný za svůj život, za své srdce, za své postoje, za svá slova, za své chování. Jsme zodpovědní jeden druhému, nejsme odpovědní jeden za druhého. Podívejte se, co o tom píše Pavel v Galatským (6:2+5): Neste břemena jedni druhých a tak naplňte Kristův zákon. (…) Každý musí nést svůj vlastní náklad. Slovo břemeno označuje něco jako velký balvan, jako je třeba velká finanční, zdravotní nebo emocionální krize. Ale zároveň je tu onen verš o vlastním nákladu, který si můžeme představit jako každodenní zodpovědnost člověka, jeho pocity, postoje, hodnoty a zvládání všedních těžkostí života jako je třeba zodpovědnost za vlastní život, za svou rodinu, za svou práci. V tom si sice lidé také mohou pomáhat, ale v konečném důsledku je za ně zodpovědný každý sám. Když si ustanovíme hranice, pak také víme, že nad některými věcmi nemáme moc: musíme totiž respektovat svobodu druhého, my ho totiž nevlastníme. Při hranicích také dokážeme říct a vyslechnout ne, což z nás nedělá méně přitažlivé, naopak. Díky hranicím se ukáže naše vnitřní motivace, zda děláme věci proto, že musíme, nebo proto, že doopravdy chceme. Celkově se tedy dá říct, že koncept lásky kombinovaný se svobodou a zodpovědností vytváří prostor pro společný růst jakéhokoliv vztahu ke zralosti a atraktivitě.

Někdy však chceme, aby se o nás někdo postaral v každém ohledu: a pomohl nám dokonce nést nejen naše břemeno, ale také náš náklad. My však potřebujeme přátele, kteří nás povzbudí k nesení nákladu a případně k probrání našeho "batohu", kde možná taháme cihly, které jsme už dávno měli vyřešit a z nákladu jej vyhodit. Jen tehdy, když zvládneme nést svůj náklad, budeme připraveni opravdově pomoci někomu s opravdovým břemenem. A když pak naše komunita nám pomůže nést břemeno, dějí se velké věci. Podívejte se na tento krásný příklad popsaný v evangeliu Lukáše 5:18-25, který jsem rozebíral obšírněji během série Pseudospasitel: A hle, muži nesli na lůžku člověka, který byl ochrnutý, a snažili se ho vnést dovnitř a položit před něj. A když kvůli zástupu nenalezli způsob, jak by ho vnesli, vystoupili na střechu a spustili ho s nosítky skrze hliněné tašky doprostřed před Ježíše. Když uviděl jejich víru, řekl: "Člověče, jsou ti odpuštěny tvé hříchy." (...) Abyste však věděli, že Syn člověka má pravomoc na zemi odpouštět hříchy," řekl ochrnutému: "Tobě pravím, vstaň, vezmi svá nosítka a jdi do svého domu." Skvělý příběh odpuštění hříchů a uzdravení. Dnes se ovšem soustředíme ne na samotného uzdraveného, ale na jeho přátele. 

Tento biblický příběh je jedním z nejsilnějších příkladů principu vidění světa z perspektivy ostatních: Ani dnes to nemají ochrnutí lidé v naší rychlé plynoucí společnosti jednoduché. Ale není to nic proti tomu, co zažívali lidé před dvěma tisíci lety. Ve starověkém Řecku a Římě byly naproti tomu ochrnuté nebo zdeformované děti zabíjeny. V Izraeli takoví lidé trpěli jiným stigmatem: od narození hendikepovaní byli považováni za následek hříchu. Ochrnutý muž ve starověku byl naprosto bez užitku, většinou to byl žebrák. Muž v našem příběhu má ale něco naprosto speciálního: má přátele. Na nich býval závislý. To mají opravdoví přátelé mezi sebou: důvěryhodnou zranitelnost a závislou věrnost. Nehledáme jen lidskou dokonalost, ale atmosféru pokory a důvěry, ve které můžeme být sami sebou a přesto můžeme být přijímáni takoví, jací jsme. Pak Ježíš přijde do jejich města a přátelé se rozhodli, že musí svého ochrnutého přítele dostat k Ježíši. Jak to ale udělat, když je tam tolik davu? Pak se najednou začne sypat drť, která vyplňovala dřevo a listy na střeše. Zkus si představit tu situaci. Zkus si představit majitele toho domku. Přátelství se projevuje službou a tito čtyři muži sloužili svému příteli. Opravdová komunita je budována lamači střech. Někdo pravdivě napsal: Ukaž mi své přátelé a já ti řeknu tvou budoucnost. Minule jsem vás požádal, abyste se zamysleli, kdo jsou lidé na vašich kruzích, se kterými jste spojeni. Dnes vás však chci požádat ještě o jednu důležitější věc: Rozhodněte se vypěstovat komunitu přátel, kteří pomohou tvé víře růst. 

Ježíš tvrdil, že lékaře potřebuji nemocní ne zdraví. Ve vztazích platí totéž. Ať už k dobrému nebo ke zlému, lidé okolo nás formují víc než jakákoliv jiná síla v životě. Ježíš uviděl jejich víru a ochrnutému nejen odpustil hříchy (což byla důležitá reakce na židovskou víru o provázanosti nemoci a hříchu), ale také ho dokonale uzdravil. To způsobila ne Ježíšova víra, nebo víra nemocného, ale víra jeho přátel. Budete-li číst evangelia, uvidíte, že Ježíš neustále mluvil, nejvíce oceňovat a toužil vidět víru. Vírou myslím to, že žijeme způsobem, že Bohu můžeme věřit. Chce, abychom přistupovali k nahodilostem života způsobem, že Bohu jde důvěřovat, že nás doopravdy miluje. Jinými slovy, že se chováme jako někdo, kdo si je plně vědom, že Bůh je s ním. Jeden z hlavních způsobů, jak Bůh pěstuje víru, je skrze zásadní vztahy. Jinými slovy, pokud opravdu máš ve svém životě břemeno, potřebuješ komunitu přátel, kteří věří v Boha (dokonce i kdyby tvá víra skomírala), a kteří udělají cokoliv (včetně lámání střech), aby tě dostali až před Ježíše!

Kdybych měl celý příběh shrnout, řekl bych, že si potřebuješ vypěstovat komunitu vědomého přátelství s lidmi, se kterými budeš zranitelně otevřený, kde si budete věrně sloužit, a kteří ti pomohou nést břemena a povzbudí tě k nesení vlastního nákladu. Tohle je komunita, která dokáže úžasné věci, protože se vzájemně povzbuzuje a napomíná a motivuje se. Tohle nemůžeš získat z knihy nebo internetu, nedokážeš získat takovou komunitu ani z poslechu podcastů nebo návštěvy nějakých konferencí. Všechny tyto věci mají své místo, ale řeknu ti, že NIC nenahradí místní církev, pokud funguje tak, jak má. A pokud funguje správně, bude tě povzbuzovat k tvorbě takovýchto komunit víry, které z nás nakonec udělají něco mnohem důležitějšího než je klub: rodinu!

Book review: Grace by Max Lucado

There is a little wonder that Max Lucado is so popular and revered writer. His books are always very readable and fresh, so while you devour the content, you also enjoy the style, the stories and the strength of emotions he paints so vividly and colorfully. Grace is book on grace, this is not a surprise, and it is filled with the nuggets and diamonds of wisdom and beauty on the most important Christian's doctrine - for without grace we are left out with karma and we are doomed because we would be never good enough. Lucado also adds his signature style stories and real-life examples. So far, so good. If I would finish here, I would certainly give there full five star ratio.

However, there is one thing from the content that I have a trouble believing. Lucado has basically subscribed himself to "once saved - forever saved" doctrine, as he writes that, "On-and-off salvation never appears in the Bible." The reason for his belief in this doctrine is that if you could lose the salvation, then you would live in fear and not in grace. I could understand it, but what all the verses about those who knew the truth and then left it? Or warnings about not hardening our hearts? Or being faithful to the end? Well, this is all mere about this life, the proponents of the once saved - forever saved doctrine might say. But if you have been saved, you will be saved no matter what you do. All right, but what about those who apparently turn against God? Lucado says: "I want to be careful here. Truth is, we do not always know if someone has trusted God's grace. A person may have feigned belief but not meant it. But we know this: where there is genuine conversion, there is eternal salvation."

Really? Let me get this straight. Once you are saved, you cannot lose the salvation. This is the only way how to be really sure that you are saved. So now you do not have to be afraid or stressed out that you will lose the salvation. Fantastic. But if you turn against God or apparently you left the journey to God, well, you have actually never been saved. You just "feigned belief". Great! So, I do not have to be afraid that I may lose salvation, but now I am stressed and afraid if my conversion is genuine enough and if I am not somehow feigning my own belief! What is the difference?!? 

This is the doctrine that does not strengthen grace, in fact, it weaken it in my opinion. The dynamic approach: you get closer to God knowing that he is gracious, but knowing that if I decide to turn my back on Him and walk away, may force me to lose his grace, sounds definitely more convincing to me. But what about prodigal son, you may say? Yes, father graciously accept him when he came back. Father was not chasing him, he looked for him. That is the difference between grace and manipulation, in my estimation. God is working on you to lead you back to him, but the journey is still yours.

I would give 3,5 stars to Lucado's book, but since I need to give full stars, I will side with 4 because the book is beautifully written and engaging despite my disagreement with one single doctrine. And for the note, I received a copy of the book from booksneeze.com program which did not require me to write a positive review, as you can see, after all.

Forward: Princip lega

Zdravím vás po prázdninách! Tuto neděli jsme v Elementu začali u příležitosti startu naší 11. sezóny novou sérii s názvem FORWARD: Tvoje cesta kupředu. Je totiž jasné, že všichni chceme v životě jít kupředu; chceme, aby se nám vedlo lépe, byli jsme úspěšnější, měli pevnější rodiny a vůbec vztahy obecně, nebo dokonce nějaký vztah našli. Zároveň existují věci, které potřebujeme v životě mít; nebo bychom mohli říct, že potřebujeme zvyky, které si osvojíme; abychom se posunuli dál ve svém duchovním životě až na místo, kde nás Bůh chce mít. Nad několika těmito věcmi bych se rád zamyslel. Co si myslíte, že je nejdůležitější návyk, který nám pomůže dostat se kupředu? Pro každého z nás, kdo vyrostl v dnešní době individualismu je to možná těžké přijmout, ale nejdůležitější návyk je umění žít ve společenství. Na náš život, na naše rozhodnutí a na naše myšlení má vliv mnoho věcí: knihy, které čteme; filmy, které vidíme; co jsme se naučili ve škole; jakou máme práci; co slyšíme v církvi za přednášku; a tak podobně. Ale zcela jistě nejvíce nás ovlivnily konkrétní vztahy nebo setkání s konkrétními lidmi. Autor Přísloví 13:20 říká: Kdo chodí s moudrými, bude moudrý, kdo kamarádí s tupci, ztroskotá. Tento verš ukazuje přesně na prostý princip, který říká, že s kým jsi, takovým se stáváš.

Když si vybavuji počátek svého křesťanského života, byly to především konkrétní vztahy s několika lidmi, které mi pomohly ochránit mou víru a zapojit se do služby. Od okamžiku svého počátku víry v Boha jsem vždy byl okolo lidí, se kterými jsem mohl mluvit, diskutovat a přít se nad otázkami své víry a taky různých jiných oblastí života od svých let plných zamilovanosti až po školu, třeba. Hned na začátku jsem se zapojil do malé skupiny, kde jsem se naučil přemýšlet o víře do hloubky. Pak jsem se spřátelil s lidmi jako byl Stašek Bubik, kteří mi pomohli se zapojit do služby Bohu. V průběhu let mě pak vztahy s dalšími vedoucími z Čech i ciziny posunuly dál ve službě, ale také ochránili mé duchovní zdraví. Zažil jsem totiž momenty rozhodování, kdy bylo extrémně důležité, kdo stál vedle mě. Byly to právě ty konkrétní vědomé (a ne náhodné) vztahy, které mi pomohly udělat správné rozhodnutí. Jedním z takových momentů bylo něco jako „nové rozhodnutí“ o rozhodnutí, které jsem udělal. Ano, stal jsem se křesťanem, ale zhruba za rok až rok a půl jsem najednou stál tváří tvář otázce, zda skutečně chci následovat Krista a dělat to, co se mu líbí. Zda skutečně chci následovat, věřit a poslouchat. Zda skutečně přijímám Kristův názor na život. Na rodinu. Na sex. Na peníze. Na přátele. Na školu. Na práci. Prostě na všechno. Mohl bych to nazvat rozhodnutí po rozhodnutí, a věřím, že do jisté míry všichni před ním stojíme. 

V jisté formě to zakusili i Ježíšovi nejbližší, kteří s ním chodili v době, kdy všechno bylo fajn, Ježíš dělal zázraky a byl populární mezi davem. A najednou, v těchto skvělých okamžicích, Ježíš začne přitvrzovat slovy (Jan 6:51-52): Já jsem ten živý chléb, který sestoupil z nebe. Kdokoli by ten chléb jedl, bude žít navěky. Chléb, který dám já, je mé tělo, které dám za život světa." Židé se mezi sebou začali hádat: "Jak nám tenhle může dát jíst své tělo?" Pokud se to zdálo davu jako nějaká pohádka o upírech, Ježíš pokračuje dál (Jan 6:53-56): Ježíš jim ale řekl: "Amen, amen, říkám vám: Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nemáte v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má věčný život a já ho vzkřísím v poslední den. Mé tělo je opravdu pokrm a má krev je opravdu nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Reakce nebyla překvapivá (Jan 6:60+66): Mnozí z jeho učedníků, kteří to slyšeli, si tehdy řekli: "To jsou těžká slova. Kdo to může poslouchat?" (…) Mnozí z jeho učedníků kvůli tomu odešli a už s ním nechtěli nic mít.

Poslyšte, tohle byli učedníci Ježíše, žádní fanoušci. Ale v jejich životě následování přišel krizový moment. Moment, kdy se to, co po nich Bůh chce, zdálo strašně těžké, ba skoro za hranou. A na základě toho tito lidé od Ježíše odešli pryč. Ani nevíte, kolikrát jsem tento scénář viděl ve svém životě. Někdo uvěří v Boha a nadchne se pro následování Krista. Všechno najednou vypadá skvěle. Ale pak přijdou problémy. Najednou člověk vidí, že s následováním Krista přichází cena. Umírání sobě. Poslouchání Ježíše v jeho názorech. Přijímání života od něj, ne od svých kamarádů. A dokonce to někdy znamenalo se postavit své vlastní rodině. Znamenalo to být poctivý tam, kde si to ostatní ulehčili. Co teď? V takovém krizovém bodě naší cesty je rozhodující, kdo jsou lidé okolo nás. Protože lidé okolo nás nám mohou pomoci svou víru zpochybnit nebo naopak nás posilní. Možná proto se Ježíš zeptal i svých úplně nejbližších (Jan 6:67-69): "Chcete odejít i vy?" zeptal se Ježíš tehdy svých Dvanácti. "Pane, ke komu bychom šli?" odpověděl mu Šimon Petr. "Ty máš slova věčného života a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží!" 

Zamysleli se, co by se stalo, kdyby promluvil někdo skeptičtější ze skupiny? Třeba Tomáš? Nebo Jidáš? A tak většina z nás bude dříve nebo později stát u rozhodnutí po rozhodnutí, kdy se najednou bude zdát Ježíšovo poselství těžké a jeho slova zdrcující. Bude se nám zdát, že to, co Ježíš chce je moc jednoznačné, a my nejsme schopni tomu vyhovět. Budeme stát před rozhodnutím si svou víru upravit do nenáročné nominální hodnoty nebo dokonce prostě odejít. Viděl jsem to v různých formách. Ale když budeš obklopený lidmi, jako byl Petr, ti tě budou milovat natolik, že bude těžké jen tak odejít pryč. Vědomé vztahy tedy ochrání tvé duchovní zdraví. A já jsem rád, že v takových okamžicích byli lidé, se kterými jsem mohl své pochyby řešit, a kteří mi pomohli je překonat. Ne překvapivě to bylo v kontextu malé skupiny. Když se podíváš zpátky na svůj život, najdeš v něm někoho, kdo ti pomohl s tvou vírou? Pravděpodobně budeš moci identifikovat ne jednoho, ale hned celou plejádu lidí, kteří tě ovlivnili a pomohli ti porozumět, kdo je Bůh, a jak v něj můžeš věřit. Někteří tito lidé tě povzbudili, když jsi to potřeboval, jiní tě napomenuli, když jsi potřeboval ukáznit, protože jsi trochu divočel. Díky jejich zásahu je dnes naše víra pevnější a silnější. Víra totiž opravdu roste v kontextu vztahů.

Jedna z nejdůležitějších a nejsložitějších doktrín o Bohu říká, že Bůh je jeden, ale je zároveň zjeven ve třech osobách: Otci, Ježíši, a Duchu svatém, které existují samostatně, ale zároveň jsou propojeny v dokonalém vztahu natolik, že mezi nimi není rozdílu a tvoří jednoho Boha. Existují samozřejmě analogie, jak tuto vazbu pochopit: Bůh jako slunce se světlem, teplem a paprskem, nebo muž jako otec, syn a bratr zároveň, nebo na svatbě říkáme, že ti dva jsou zároveň od teď jedním tělem. Nicméně, asi se shodneme na tom, že to zcela pochopitelné není a je to otázka důvěry v to, jak se nám Bůh zjevuje. Je tady ještě jedno důležité učení Bible a to je, že Bůh stvořil člověka ke svému obrazu. Je-li ovšem Božím jádrem společenství více osob a my jsme stvořeni k Božímu obrazu, vysvětluje to, proč máme ve svém životě tak obrovskou potřebu vztahů a společenství. Jsme totiž sociální (vztahové) bytosti. Společenství je Božím designem pro život i pro církev. Neexistuje „nezávislý křesťan“. Církev je místo bezpečí, kde najdeme uzdravení a autoritu, kde se připravíme zvládat život, a kde můžeme nejlépe sloužit. Když Pavel píše o křesťanech, používá často obraz církve jako lidského těla. Zkusme si představit jakýkoliv úd odňatý od těla. V tom okamžiku tento úd přestává fungovat, protože jeho pravý význam je pouze v kontextu těla. Můžeme mít tak akorát nějakou část těla zakonzervovanou ve sklenici v nálevu. Úplně stejné je to s křesťany. Bez církve se stávají nepoužitelnými k úkolu, pro který nás Bůh stvořil. Bez společenství s dalšími křesťany jsme jen další sklenici se zakonzervovanými křesťany. Křesťanská víra je založena na subjektivní a osobní zkušenosti, ale žije se veřejně ve společenství ostatních.

Ve skutečnosti se dá říct, že základem naší křesťanské zkušenosti je objevená a obnovená láska k Bohu a z toho vyplývající důsledky k obnově vztahů mezi lidmi. To vysvětluje, proč tolik lidí poté, co se stanou křesťany, začnou řešit své vztahy v rodině, sousedy, přáteli a dokonce i nepříteli. Přijaté odpuštění ve vlastním životě se stává základem změn ve vztazích k dalším lidem. To je možná důvod, proč nás Bůh vybízí, abychom uváděli ve skutek svou spásu. Ale náprava vztahů není vždy jednoduchá. A je tu ještě jeden problém. Ve svém životě si zvykneme žít sami a hrát vše „na sebe“. I když jsme v různých kolektivech, zvykli jsme si, že lidem se nedá věřit, a tak jsme se obrnili proti vnitřnímu zranění tím, že jsme se uvnitř izolovali od lidí. Navenek jim nasloucháme, ale ve skutečnosti si od nich nenecháme do života jakkoliv mluvit. Zvykli jsme si na to, že sami víme, co je nejlepší. Pak přijdeme k Ježíši a hned na to do církve a tam zažijeme šok. Ježíš změnil náš život, a my stojíme tváří v tvář tomu změnit svou obrannou strategii, a místo toho se zapojit do církve. Celý život žijeme sami a najednou máme v někoho vložit svou důvěru, dovolit lidem, aby se k nám přiblížili a poznali nás takové, jací jsme? To nás děsí. Zároveň je to ale neodolatelné. Neodolatelná církev je taková, kde se lidé rozhodli otevřít se druhým a sloužit druhým, jak Pavel napsal (Ga 5:13) říká: Skrze lásku služte jedni druhým. 

Dobře, myslím si, že nepotřebujeme přesvědčovat o tom, jak jsou vztahy důležité. Obvykle máme problém s něčím jiným a to s pocitem, že na další vztahy nemáme další kapacitu. Každý z nás ji má jinou. Ti z nás, kdo jsou introverti, mají jistě menší potřebu být neustále s lidmi než extroverti. Všichni máme nějakou rodinu a přátele, spolužáky a spolupracovníky. Do toho máme nové přátelé v církvi, a taky víme, že bychom se měli seznámit s novými lidmi a věnovat se jim; ale máme pocit, že už není kde brát. Abych vám to ilustroval, dám vám dneska malý dárek. Nechám kolovat tuhle skvěle vypadající nádobu, kde si každý prosím vytáhněte jednu konkrétní kostičku lega. 

Nevím, jestli jste fanoušci lega, ale tenhle vynález pana Ole Kirka Christiansena z dánského Billundu (původně dřevěné a pak plastové kostky) z roku 1932 patří i dnes mezi nejoblíbenější hračky. Na legu mě fascinuje jeho univerzálnost, ale také princip společenství. Když budete mít dost kostiček lega, budete schopni postavit neuvěřitelné „sochy“. Na každé kostičce tam záleží a dohromady vytvářejí skvělý obraz. Zároveň jsou však kostky jiné. Liší se barvou, ale také plochou, a především množstvím spojovacích koleček nahoře. A to je důvod, proč vám kostky rozdávám. Symbolizuje to, že každý z vás má jiné možnosti a kapacitu na vztahy, ale každý z nás se také rozhoduje, pro koho si nechá volné kolečko. Určitě by sis měl jedno nechat pro svou rodinu, a to ať je jakákoliv. Ale co další kolečka? 

Málokdy přemýšlíme strategicky, koho ve svém kruhu chceme mít. Jsou tam lidé, kteří nás posouvají kupředu ve vztahu k Bohu, ve vztahu k lidem, k naplnění svého potenciálu? Jsou tam lidé, kteří nám mohou mluvit do života? Jsou tam lidé, kterým se věnujeme my? Není podstatné, kolik koleček máš, ale je nezbytné, abys v nějakém kruhu byl. Kdo je tvůj vztahový kruh? A máš kolem sebe lidi, kteří pomohou tvé víře opravdově růst? To je naše dnešní lekce z lega.