Mít tak Boha v kapse

Touha znát budoucnost, pochopit, co nás čeká, je vlastní každému člověku, a je jedno, jestli jsme věřícími nebo nevěřícími. Toužíme po odpovědích na otázky typu: Proč se mi dějí tyto věci, Ať už dobré nebo špatné? Proč existuji a kam jdu? Co způsobí, že budu šťastný? Co mě v životě čeká? Velmi málo z nás jsou skuteční fatalisté, kteří věci zásadně berou tak jak jdou, a nestarají se proč a kam to směřuje. Většinou se tak dělíme na dvě skupiny lidi: emocionálně založené a rozumově založené. Obě skupiny hledají budoucnost jinými způsoby, a znovu podotýkám, že je jedno, jak moc věřícími nebo nevěřícími jsme: Nevěřící rozumově založení čtou prognózy a statistiky. Nevěřící emocionální lidé navštěvují „prožitky“ (od Delfské věštírny až po horoskop ve včerejších novinách). Tím, že jsme se stali křesťané, jen jsme tu touhu usměrnili k Bohu: Věřící rozumově založení hledají odpovědi v Bibli, knihách a mezi přáteli. Věřící emocionálně ladění jezdí na prorocké konference a „prožívají a cítí“ Boží vedení. Touha znát svou budoucnost docela ovlivňuje náš život a taky naše fungování v církvi. Za své léta mezi křesťany jsem poznal desítky lidí, kteří touží po dramatickém a nadpřirozeném Božím nasměrování, neustále přijímají „slova“ od Boha a neudělají nic, dokud nemají pocit, že to po nich Bůh takto chce. Ohledně církve říkají, že půjdou kamkoliv je „dovede“ Bůh a ohledně služby, že jim to zkrátka musí Bůh „posvětit“. Proto, že touha znát budoucnost je univerzální touhou, budeme se ji v následujících týdnech věnovat, a to tak, že se každý týden podíváme na jednu základní a zásadní otázku, kterou si zkrátka musíš vyřešit, aby ses pohnul k budoucnosti, kterou si Bůh pro tebe přeje, a kde  najdeš skutečné naplnění.

Nikdo z nás není zrovna nadšený z množství rozhodnutí, které musíme každý den udělat. U některých věcí nám je Boží názor jasný (víme ho z Bible), ale stejně ho slyšet nechceme. Dá se říci, že 90% toho, co ke křesťanskému životu potřebujeme, už skutečně známe z učení Ježíše Krista a apoštola Pavla. Přesto se ale fixujeme na těch zbývajících 10% (koho si vzít, kam se přestěhovat, co dělat za školu či zaměstnání, atd.) a žijeme svůj život ve stresu, „abychom se náhodou neminuli Boží vůli“. Mnoho křesťanů tak spoléhá na to, že Bůh je povede nadpřirozeným, někdy až obskurním způsobem. Chuck Swindoll tento způsob nazývá „teologie voo-doo“, jsou to totiž klasické pověry natřené křesťanským nátěrem. Příklady? Muži jedoucímu v Praze se před Filipínskou ambasádou porouchá auto a tak usoudí, že by tam měl být misionářem. Žena by ráda jela na výlet do Izraele, ale není si jistá. V informačním letáku si všimne, že zájezd poletí letadlem Boening 747. Ráno se probudí zrovna, když budík ukazuje 7:47, a tak usoudí, že je to znamení, že má jet. Na netu si přečteme, že někdo nosil křížek pro štěstí, a tak si i my pověsíme na krk nějaký, a najednou se nám začne dařit. 

Co mají tyto věci společné? Každá magie alespoň někdy funguje. Jinými slovy, když uděláš něco jako formu (správnou modlitbu, něco pro štěstí, zabodneš prst do Bible, vyznáš něco nahlas, pokřižuješ se, navštívíš prorocké setkání, vypiješ kávu s lógrem, navštívíš kartářku, přečteš si horoskop, hodíš si mincí, nebo zajdeš za svým duchovním guruem), vždy se dostaneš do situace, že se někdy trefíš. A když se netrefíš? Vždycky můžeš hodit mincí ještě jednou, nebo vypít další kafe, nebo si koupit noviny s jiným horoskopem, nebo zabodnout prst na jiné místo v Bibli. Tady je totiž důvod, proč to děláme (a uděláme klidně znovu): Chceme slyšet to, co chceme udělat. Jinými slovy, hledáme potvrzení svých tužeb, protože ve skutečnosti je naší největší podvědomou touhou mít věci pod kontrolou.

Problém s touto touhou je dvojí: Za prvé, budoucnost je nepředvídatelná, a přestože dokážeme odhadnout, co nás čeká, historie je plná lidi, kteří přesně nepoznali přicházející bouře, nebo pro změnu očekávali na bouře, které nikdy nepřišly, a jiné zase sklátily nečekané situace, které je nikdy ani nenapadly. I když chceme mít věci pod kontrolou, dokážeme v určitých mezích ovládat jen přítomnost, a to ještě omezeně kvůli dalším lidem. Za druhé, stav našeho srdce ovlivní náš postoj k budoucnosti. Proto neváháme „hledat Boží vůli“ znovu, když na poprvé to dopadne pro nás nepříznivě. Nikdy jsme totiž nehledali to, co si přeje Bůh, nebo co je moudré, spíše jsme chtěli změnit okolnosti, aby souhlasily s naším obrazem. Zhmotníme naše sny. Fajn, jenže, když to dělá 7 miliard lidí na světě, tak je z toho doslova a do písmene snový celosvětový kosmický chaos: všichni chtějí vyhrát onu sportku, tak nakonec každý vyhraje jen 10 korun. Všichni nemohou vyhrát všechno. Všichni nevyhrají ligu, nestanou se superstar, nezískají vysněný kontrakt. Vždycky bude někdo, kdo vyhrál, a někdo, kdo... prohrál. Naše povědomí, že bychom měli být vždy na vítězné straně spočívá ve faktu, že jsme lepší, speciálnější, hodnotnější, zbožnější, moudřejší nebo jinak lepší, než ti ostatní, kteří si přejí totéž co my, ale získat by to neměli. Nakonec, je to zase o nás, o tom, kdo umí lépe ovládnout svůj osud a svou budoucnost. Jinými slovy, kdo umí lépe mít věci pod kontrolou. Když se staneme křesťany, přidá se k tomu ještě jeden neblahý aspekt: Kdo umí lépe manipulovat Bohem, aby udělal, co chceme zrovna my.

Proto přece chceme, aby Bůh vyslyšel naše modlitby. Nikdo z nás se přece nemodlí, aniž by doufal, že se jeho modlitba vyplní. Já určitě ne. Vždy, když jsem se modlil, doufal jsem, ba dokonce jsem i věřil, že Bůh na mou modlitbu bude reagovat, a to pozitivně. Patří to k očekávání. Možná znáte okolo sebe lidi, kterým to opravdu skvěle funguje. V pondělí ztratí práci a pomodlí se za to, aby našli novou. V úterý si odpočinou a ve středu dostanou nabídku na ještě lepší práci, než měli. V pátek do ní nastoupí a vše je skvělé. Nebo se někomu rozpadne vztah, pomodlí se, a do měsíce chodí s ještě lepším, hodnějším a pracovitějším mužem. Skvělé! Všichni máme rádi takové vyslyšené modlitby. Ale jak často je zažíváme? Většině z nás se žel zdá, že naše modlitby mají trochu horší průběh. Modlíme se, a modlíme se, a modlíme se. A zdá se, že se toho moc neděje. Někdo nám možná řekl, že musíme mít větší víru, nebo se modlit správným způsobem, nebo na správném místě. Je tomu skutečně tak? Existuje vůbec nějaký vztah příčiny a důsledku mezi tím, co děláme my, a co dělá Bůh? Odpovídá Bůh na modlitby? Víme, že modlitba i víra jsou součástí naší zodpovědnosti, ale nějak nikdy nevidíme, že by to fungovalo tak jednoduše. Možná ti bylo dokonce řečeno, že když budeš mít dostatek víry, pohneš horou. Není to ale o množství víry. Nikdy to nebylo. Ve skutečnosti objekt naší víry (v koho máme víru) je mnohem důležitější než množství naší víry. Ježíš přece říká, že stačí víra o velikosti hořčičného semínka. Přesto se i mnozí dlouholetí křesťané diví, proč jejich modlitby nebyly odpovězeny. Někdy jim někdo řekl: Neměl jsi dost víry. Opravdu? Opravdu je Bůh vázaný naší vírou nebo modlitbou? Opravdu to funguje tak, že když řekneš správné slova, ve správném jménu, odvoláš se na správnou knihu, a budeš věřit, že se to stane, že pak jistě dosáhneš naplnění své modlitby? Není to v bleděmodrém totéž, jako když někdo neustále hází mincí nebo hádá z kávové sedliny?

Není to ale naše mentální zmenšování Boha? V každém jednom z nás je něco, co by si přálo Boha zmenšit do něčeho, co můžeme kontrolovat. Chtěli bychom, aby reagoval na naše potřeby způsobem, jakým chceme my, a v čase, který se nám hodí. Jinými slovy, chtěli bychom mít něco, jako kapesního Boha. Boha, kterého vytáhneme z kapsy kdykoliv se nám to hodí, ale zase ho zandáme, kdykoliv se nám to nehodí. Boha, který se nám do života neplete moc často (chceme dělat věci, u kterých si někdy Boží přízní moc jistí nejsme), ale zároveň je tento Bůh vždy aktivní v okamžicích potřeb a krizí. Bůh v kapse je krásná odpověď na naše touhy. Funguje tak trochu jako automat na kafe. Do něho hodíme minci a vypadne nám požadovaný nápoj. Bůh v kapse je na tom podobně: hodíme tam modlitbu a vypadne zdraví, požehnání, prosperita, skvělé manželství, hodně přátel, dobrá práce, …přidejte si, cokoliv potřebujete. Jenomže víra není formulka, nebo něco jako kód k trezoru se schovaným pokladem. Není to způsob, jak přinutit Boha udělat to, co chceme my. Víra není složitý mechanismus, který musíme hluboce studovat, abychom ho pochopili. Víra je naděje, která zašla o krok dál. Vírou jsme si jistí tím, v co jsme předtím jen doufali. Boží zaslíbení jsou mostem mezi nadějí a vírou, díky nim můžeme s plnou jistotou Bohu důvěřovat. Jinými slovy, víra je důvěra, že Bůh je přesně tím, kdo říká, že je, a že udělá, co slíbil, že udělá. Příkladem nám může být malomocný v Lukáši 5:12, který říká Ježíši „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit“. Ježíš ho uzdravil, jako by říkal, že to je přesně to, co hledá. Tento muž rozpoznal, kdo Ježíš je, a co je schopný udělat, a pokorně se zeptal, zda je ochoten to udělat. Jinými slovy: Víra je ochota předat kontrolu Bohu.

Máme tendenci odmítat takovou definici víry, protože bere autoritu z našich rukou a dává Bohu plnou kontrolu. Jenomže my mnohokrát nechceme Boha, chceme kapesního bůžka, kterého můžeme ovládat. Cílem víry však není získat to, co chceme my, cílem je žít podle Božího charakteru a zaslíbení. Konečně, víra je důvěra, že Bůh ví, co dělá. Víra je totiž ve skutečnosti až příliš často ovlivněna tím, co se děje v našem životě. Když se daří, říkáme si, že je to úžasné, co Bůh dělá; ale když se nedaří, říkáme si: „Kde je Bůh?“ Naše víra tak závisí na naší schopnosti vidět Boha v akci v okamžiku, kdy to potřebujeme. Vezmeme-li v úvahu nahodilost života, naše víra může lehce zkolabovat. Vezměme si třeba příklad starověkého Josefa, který byl prodán do otroctví svými bratry, nespravedlivě uvržen do vězení svým pánem, a zapomenut svými osvobozenými spoluvězni; ale přesto nakonec tvrdí, že to bylo všechno v Boží režii. 

Naše první otázka, kterou si prostě musíš vyřešit, pokud chceš dosáhnout budoucnosti, kterou pro tebe Bůh připravil, tedy zní: Bojím se ztráty kontroly? Dovolíš Bohu, aby ve tvém životě udělal to, co chce on? Nebo budeš trvat na tom, že víš lépe než on, co je pro tebe dobré? Pozor, nemluvím o fatalismu typu: „Asi to tak Bůh chce, abych trpěl.“ Tento Bůh, ve kterého jsem složil důvěru, totiž říká něco jiného. Jeremiáš 29:7-13 popisuje, jak Izraelskému národu různí proroci předvídali, že je Bůh musí osvobodit z babylónského zajetí, protože by tam přece nechtěl mít svůj lid. Ale prorok lidi povzbuzuje, aby se tam zapojili do normálního života. Říká jim to těmito slovy: Usilujte o prospěch města, do něhož jsem vás vystěhoval, a modlete se za ně k Hospodinu, neboť v jeho prospěchu je i váš prospěch. Tak praví Hospodin zástupů, Bůh Izraele: Nenechte se podvádět proroky a věštci, kteří jsou mezi vámi, a nedejte na sny, které se jim zdají. Mým jménem vám prorokují lži! Já jsem je neposlal, praví Hospodin. Tak praví Hospodin: Až se naplní sedmdesát babylonských let, znovu si vás povšimnu a splním vám své zaslíbení, že vás sem znovu navrátím. Já sám přece vím, jak o vás přemýšlím, praví Hospodin. Mám v úmyslu váš prospěch, a ne neštěstí; chci vám dát budoucnost a naději. Když budete ke mně volat a přicházet ke mně s modlitbami, já vás vyslyším. Budete mě hledat a najdete mě, když mě budete hledat celým srdcem.

Podívejte se ještě jednou na Jeremiáše 19:11 Já sám přece vím, jak o vás přemýšlím, praví Hospodin. Mám v úmyslu váš prospěch, a ne neštěstí; chci vám dát budoucnost a naději. Možná nevíš, proč se ti dějí věci, do kterých ses dostal, a už vůbec nevíš, jaká bude tvá budoucnost. Otázka však nezní „Proč?“, ale Dovolím Bohu převzít kontrolu nad mým životem, ať se v něm děje cokoliv, protože důvěřuji, že mi chce dát budoucnost a naději? Nebo se budeš bát ztráty kontroly natolik, že budeš donekonečna házet mincí a zabodávat prst do Bible, dokud se prostě netrefíš do odpovědi, kterou si přeješ ty? Bojíš se ztráty kontroly? Nebo důvěřuješ Bohu a jeho plánu?

Pro jednoho to, co bych si přál pro všechny

Naše cesta víry začíná tím, že uznáme, že Ježíš je Boží Syn, následně se Ježíši vzdáme a dovolíme mu, abychom umřeli sobě a žili pro něj. Říkáme tomu znovuzrození. Rychle se však může stát, že se naše čerstvá víra transformuje do pustého náboženství, tedy snahu dodržovat pravidla, dělat správné věci, a pěstovat zdání zbožnosti duchovními řečmi a docházkou do církve, zatímco naše srdce chladne a tvrdne a nakonec se dostaneme do situace jako proslulý bohatý mladík z evangelií: Bůh nás o něco požádá, ale my se ze zármutkem odvracíme, protože naše srdce u Boha není. Ne, nechováme se zle nebo „hříšně“, ale spíše sobecky a tvrdě, protože naše srdce patří mamonu, patří hledání štěstí, patří hledání požehnání více, než hledání Boha.

Při četbě Starého i Nového Zákona budete překvapeni, kolikrát tam Bůh varuje svůj lid, aby nezatvrzovali svá srdce. Je to psáno z pozice našeho rozhodnutí: Chceš jít za Bohem naplno, nebo budeš raději více hledat jeho dary, ale už ne jeho blízkost? Autor knihy Židům například napsal: (3:7-8) Proto, jak říká Duch svatý: Dnes, když ho uslyšíte mluvit, nebuďte zatvrzelí jako tehdy při vzpouře, v den pokušení na poušti. Varuje, aby církev neudělala stejnou chybu jako Izrael, ke kterému Bůh mluvil, ale on raději trval na svém. Znovuzrození ti dá nové srdce, ale i ty ho můžeš zatvrdit tím, že tvoje vrozená sobeckost převládne a získá znovu převahu. Nediv se. Čím déle jsi žil bez Boha, tím silněji byly do tvé osobnosti zapuštěny návyky a zlozvyky chování, které můžeš vykořenit postupně tím, že nebudeš zatvrzelý, a uděláš to, co ti Bůh říká, abys udělal. Jinými slovy, že budeš svou víru žít naplno. Pravděpodobně si říkáš, jestli existuje nějaká pomoc, nějaká rada, jak nezatvrdit své srdce. Jsem moc rád, že ses zeptal, protože existuje  jedno řešení, které nám může pomoci udržet naše srdce měkké. 

Připravení? Dobrá. Řeknu to jedno slovo hned na začátku: Štědrost. Ale pozor, přestože si štědrost spojujeme hlavně s penězi (a dobře děláme, protože to, jak se chováme ke „svým“ penězům je nejlepší ukazatel stavu našeho srdce – vždyť Ježíš řekl, že kde je tvůj poklad, tam je také tvé srdce, a že láska k penězům je hlavním nepřítelem lásky k Bohu), štědrost je mnohem širší disciplína, kterou do života potřebujeme. Ta se projevuje také tím, jak spravujeme svůj čas, své zájmy, a především své vztahy. Štědrost říká, že žijeme, abychom překypovali, abychom byli požehnáním, abychom udělali svět lepším místem. Skoupost říká, že žijeme proto, abychom přežili, abychom se měli dobře, abychom našli způsob, jak nám svět může sloužit. Štědrost je životní styl pro druhé, skoupost je životní styl pro sebe. Asi nebude velkým překvapením, který životní styl Bůh preferuje, co říkáte? Zvažte, co o Bohu napsal apoštol Jakub: (1:5) Nedostává-li se někomu z vás moudrosti, ať ji žádá od Boha, který dává všem štědře a nevyčítá, a bude mu dána. (ČSP) nebo apoštol Pavel: Římanům 8:32 Neušetřil svého vlastního Syna, ale vydal ho za nás za všechny; jak by nám s ním tedy nedaroval i všechno ostatní? Výsledkem těchto a mnoha podobných veršů bylo to, že křesťané vždy, především v prvních stovkách let, byli proslulí štědrostí a pohostinností. V době, kdy fungovalo to, čemu se v římské říši říkalo liberalitas, což bylo latinské slovo pro zištné dávání. Co tím myslím? Bylo to slovo, které označovalo etiketu a slušné chování založené na předpokladu, že dáváš něco těm, kteří ti mohou dát něco zpátky. Pomáháš těm, kteří pomohou zase tobě.

Zákon revanše. Někdo tě pozve na návštěvu a hezky tě pohostí, což znamená, že ty ho musíš taky pozvat na návštěvu a pohostit stejně a nebo dokonce ještě lépe. Není to snad důvod, proč někteří z vás nikam ani nechcete jít, abyste se nemuseli cítit zavázání? Přesto je to pro nás v něčem nepochopitelný princip, protože žijeme v kultuře, kde jsou lidé ochotni podstoupit oběť pro někoho jiného. V době Ježíše tato kultura ještě ustanovena nebyla. Liberalitas byla základním pravidlem vztahů v čase, kdy přišel Ježíš, který hned začal vyučovat, že v jeho království je to rozhodně jiné. (Matouš 5:46-47) Jakou máte odplatu, když milujete jen ty, kdo milují vás? Nedělají snad totéž i výběrčí daní? A co mimořádného děláte, když zdravíte jen své bratry? Nedělají to snad i pohané? Není právě to důvodem, proč v Bibli byli vždy Božími favority vdovy a sirotci? Ti totiž byli na okraji zájmu, protože nemohli nikdy odplatit pohostinnost. Ježíš najednou vyučuje opak. A jeho učedníci jsou štědrostí tak proslulí, že především díky praktikování štědrosti a pohostinnosti církev rostla a přežila všechno pronásledování prvního století. A to těmto křesťanům ještě Pavel napsal, že někteří nevědomky hostili dokonce i anděly díky svému otevřenému postoji.

Proč to křesťané dělali? Protože reflektovali Boží srdce jako někoho, kdo dává štědře a nevyčítá. Srdcem pohostinnosti je totiž štědrost, tedy dobrovolné a radostné sdílení. Pokud do Elementu nějako dobu chodíte, pak jste jistě zjistili, že štědrost je jednou z našich základních hodnot. Možná si říkáš, že bys byl vůči všem lidem rád štědrý, ale zase toho tolik nemáš, ať už se to týká času, financí, nebo pozornosti. To je pochopitelné a jasné, ale zkus se prosím na chvíli zamyslet, vůči komu jsi štědrý především: vůči těm, kdo jsou zase štědří vůči tobě? Jsi pohostinný k těm, od kterých něco chceš? Od kterých tajně nebo otevřené očekáváš nějaký revanš? Pokud ano, pak potřebuješ vědět, že přestože si vážím tvé štědrosti a pohostinnosti, nejsi doopravdy štědrý, protože pro tebe se stala i štědrost obchodní transakcí. A platí to i o dávání peněz do církve. Dáváš finance proto, aby tě Bůh požehnal, něco vyřešil nebo snad z pocitu viny, že musíš? Pak je to spíše byznys. Nedáváš totiž z lásky. Dávání z lásky funguje totiž také tam, kde ti příjemce odplatit nemůže. Kde tě pozvat a pohostit nemůže, kde se ti nemůže věnovat a pomoct ti.

Jak to ale funguje v praxi? Nemůžeme se rozdat vždy všude a všem. Máme svou rodinu, nějaký typ osobnosti a vztahovou kapacitu. Nedávno jsem o tom dokonce tady přednášel. Máme své povinnosti, nemáme čas a možnosti. Souhlasím. Na sto procent. Ale tady je můj dnešní princip, který jsem jednou slyšel od Andyho Stanleye, a okamžitě to ve mě kliklo. Tohle je jednoduchý princip, který ti vždy pomůže udržet své srdce zaměřené na ostatní, což ti zase pro změnu pomůže udržet srdce měkké a nezatvrzelé sobectvím, nezájmem a strachem. Víte totiž jak to je: možná máte okolo sebe přátele, kteří řeší různé finanční problémy, možná jste si pustili nějaký pořad v televizi o chudobě a dojalo tě, možná se okolo tebe někdo rozvádí, možná někdo umírá. Tváří v tvář těmto problémům se cítíš bezmocně. Vůbec nevíš, co s tím máš dělat. Nevíš, co máš poradit, jak reagovat, a tak čelíš pokušení nedělat nic. Máš strach. Jenže jsi křesťan a víš, že nemůžeš ignorovat svět okolo sebe se všemi jeho problémy. Navíc, tohle byly kdysi jediné problémy, které jsi viděl (to, co jsi sám zažil). Ale dnes? Stačí si pustit zprávy a jsi zasažen neustávajícím proudem negativních informací z celého světa. Máš pocit, že se celý svět úplně hroutí, a ty máš tendenci se stáhnout do ulity a jen to přežít, ty zlé časy, než zase bude líp. Zároveň ale víš, že jsi následovník Krista, a ten ti nedovolí zalézt do ulity. Tak co uděláš? Jak toto napětí ze sebe sejmeš? Dá se to vůbec? Pokud jsi se takto někdy cítil, jsem tak rád, že jsi dnes tady.

Dnes se na závěr podíváme do listu Galatským, kde apoštol Pavel píše o našich postojích jeden k druhému. (6:9-10) V činění dobra neochabujme; nezemdlíme-li, budeme ve svůj čas žnout. Tak tedy dokud máme čas, čiňme dobro všem, zvláště však těm, kteří patří do rodiny víry. (ČSP) Pavel tady píše, že v konání dobra lze lehce ochabnout, nebo zemdlít, ale když vydržíme, budeme zakoušet žeň. Pak tady ovšem píše, abychom činili nějaké priority, jak a komu máme především pomáhat: těm, kdo patří do rodiny víry. V předchozích pasážích téhož dopisu napsal, abychom nesli břemena jedni druhých (a nedávno jsme o tom mluvili). Co je tedy ten princip, který se můžeme naučit z této pasáže, a který nám pomůže vyřešit napětí mezi štědrostí, kterou po nás Ježíš chce, a pocitem zahlcení, když vidíme potřeby celého světa. Náš dnešní princip říká, že všichni můžeme udělat alespoň pro jednoho to, co bychom si přáli udělat pro všechny. 

Tento princip přímo napadá princip revanše, a princip precedentu. Copak jsme vždycky neslyšeli, že když uděláme pro jednoho něco, budeme to muset udělat pro všechny. Ale my jsme vždy věděli, že to nemusíme! Pokud se principy revanše a precedentu budeme řídit, pak nakonec pro nikoho neděláme vůbec nic. Jsme zahlcení. Říkáme si: Pokud nepomůžu všem, nebudu pomáhat nikomu. Jako křesťan se ale za tohle schovat nemohu. Kdo je ta osoba, pro kterou můžeš udělat něco, co by sis přál udělat pro všechny? Ať tě touha pro rovnosti nezastaví být štědrým! Pár rad na závěr: (1) Jdi do hloubky, ne do šířky. (2) Běž dlouhodobě, ne krátkodobě. (3) Dávej čas, nejen peníze. Na závěr, zamysli nad tím, co uděláš pro někoho, kdo ti nemůže odplatit. Ať už ve formě pohostinnosti, péče, pochvaly, pozvání, peněz nebo daru.