Naše cesta víry
začíná tím, že uznáme, že Ježíš je Boží Syn, následně se Ježíši vzdáme a
dovolíme mu, abychom umřeli sobě a žili pro něj. Říkáme tomu znovuzrození. Rychle se však může stát, že se naše čerstvá víra transformuje do pustého
náboženství, tedy snahu dodržovat pravidla, dělat správné věci, a pěstovat zdání
zbožnosti duchovními řečmi a docházkou do církve, zatímco naše srdce chladne a
tvrdne a nakonec se dostaneme do situace jako proslulý bohatý mladík z evangelií: Bůh nás o něco
požádá, ale my se ze zármutkem odvracíme, protože naše srdce u Boha není. Ne,
nechováme se zle nebo „hříšně“, ale spíše sobecky a tvrdě, protože naše srdce
patří mamonu, patří hledání štěstí, patří hledání požehnání více, než hledání
Boha.
Při četbě Starého i Nového Zákona budete
překvapeni, kolikrát tam Bůh varuje svůj lid, aby nezatvrzovali svá srdce. Je
to psáno z pozice našeho rozhodnutí: Chceš jít za Bohem naplno, nebo budeš
raději více hledat jeho dary, ale už ne jeho blízkost? Autor knihy Židům
například napsal: (3:7-8) Proto, jak
říká Duch svatý: Dnes, když ho uslyšíte mluvit, nebuďte zatvrzelí jako tehdy
při vzpouře, v den pokušení na poušti. Varuje,
aby církev neudělala stejnou chybu jako Izrael, ke kterému Bůh mluvil, ale on raději
trval na svém. Znovuzrození ti dá nové srdce, ale i ty ho můžeš zatvrdit tím,
že tvoje vrozená sobeckost převládne a získá znovu převahu. Nediv se. Čím déle
jsi žil bez Boha, tím silněji byly do tvé osobnosti zapuštěny návyky a zlozvyky
chování, které můžeš vykořenit postupně tím, že nebudeš zatvrzelý, a uděláš to,
co ti Bůh říká, abys udělal. Jinými slovy, že budeš svou víru žít naplno.
Pravděpodobně si říkáš, jestli existuje nějaká pomoc, nějaká rada, jak
nezatvrdit své srdce. Jsem moc rád, že ses zeptal, protože existuje jedno řešení, které nám
může pomoci udržet naše srdce měkké.
Připravení? Dobrá. Řeknu to jedno slovo hned na
začátku: Štědrost. Ale pozor,
přestože si štědrost spojujeme hlavně s penězi (a dobře děláme, protože
to, jak se chováme ke „svým“ penězům je nejlepší ukazatel stavu našeho srdce –
vždyť Ježíš řekl, že kde je tvůj poklad, tam je také tvé srdce, a že láska
k penězům je hlavním nepřítelem lásky k Bohu), štědrost je mnohem širší
disciplína, kterou do života potřebujeme. Ta se projevuje také tím, jak
spravujeme svůj čas, své zájmy, a především své vztahy. Štědrost říká, že
žijeme, abychom překypovali, abychom byli požehnáním, abychom udělali svět
lepším místem. Skoupost říká, že žijeme proto, abychom přežili, abychom se měli
dobře, abychom našli způsob, jak nám svět může sloužit. Štědrost je životní
styl pro druhé, skoupost je životní
styl pro sebe. Asi nebude velkým
překvapením, který životní styl Bůh preferuje, co říkáte? Zvažte, co o Bohu
napsal apoštol Jakub: (1:5) Nedostává-li se někomu z vás moudrosti, ať ji žádá od Boha, který dává všem
štědře a nevyčítá, a bude mu dána. (ČSP) nebo apoštol Pavel: Římanům 8:32 Neušetřil svého vlastního Syna, ale vydal ho za nás za všechny;
jak by nám s ním tedy nedaroval i všechno ostatní? Výsledkem těchto a mnoha
podobných veršů bylo to, že křesťané vždy, především v prvních stovkách
let, byli proslulí štědrostí a pohostinností. V době, kdy fungovalo to,
čemu se v římské říši říkalo liberalitas,
což bylo latinské slovo pro zištné dávání. Co tím myslím? Bylo to slovo, které
označovalo etiketu a slušné chování založené na předpokladu, že dáváš něco těm,
kteří ti mohou dát něco zpátky. Pomáháš těm, kteří pomohou zase tobě.
Zákon revanše. Někdo tě pozve na
návštěvu a hezky tě pohostí, což znamená, že ty ho musíš taky pozvat na
návštěvu a pohostit stejně a nebo dokonce ještě lépe. Není to snad důvod, proč
někteří z vás nikam ani nechcete jít, abyste se nemuseli cítit zavázání? Přesto
je to pro nás v něčem nepochopitelný princip, protože žijeme
v kultuře, kde jsou lidé ochotni podstoupit oběť pro někoho jiného. V době
Ježíše tato kultura ještě ustanovena nebyla. Liberalitas byla základním
pravidlem vztahů v čase, kdy přišel Ježíš, který hned začal vyučovat, že
v jeho království je to rozhodně jiné. (Matouš 5:46-47) Jakou
máte odplatu, když milujete jen ty, kdo milují vás? Nedělají snad totéž i
výběrčí daní? A co mimořádného děláte, když zdravíte jen své bratry? Nedělají
to snad i pohané? Není právě to důvodem, proč v Bibli byli vždy Božími
favority vdovy a sirotci? Ti totiž byli na okraji zájmu, protože nemohli nikdy
odplatit pohostinnost. Ježíš najednou vyučuje opak. A jeho učedníci jsou
štědrostí tak proslulí, že především díky praktikování štědrosti a
pohostinnosti církev rostla a přežila všechno pronásledování prvního století. A
to těmto křesťanům ještě Pavel napsal, že někteří nevědomky hostili dokonce i
anděly díky svému otevřenému postoji.
Proč to křesťané dělali? Protože
reflektovali Boží srdce jako někoho, kdo dává štědře a nevyčítá. Srdcem
pohostinnosti je totiž štědrost, tedy dobrovolné
a radostné sdílení. Pokud do Elementu nějako dobu chodíte, pak jste jistě
zjistili, že štědrost je jednou z našich základních hodnot. Možná si říkáš, že bys byl vůči všem lidem
rád štědrý, ale zase toho tolik nemáš, ať už se to týká času, financí, nebo
pozornosti. To je pochopitelné a jasné, ale zkus se prosím na chvíli zamyslet,
vůči komu jsi štědrý především: vůči těm, kdo jsou zase štědří vůči tobě? Jsi
pohostinný k těm, od kterých něco chceš? Od kterých tajně nebo otevřené
očekáváš nějaký revanš? Pokud ano, pak potřebuješ vědět, že přestože si vážím
tvé štědrosti a pohostinnosti, nejsi doopravdy štědrý, protože pro tebe se
stala i štědrost obchodní transakcí. A platí to i o dávání peněz do církve.
Dáváš finance proto, aby tě Bůh požehnal, něco vyřešil nebo snad z pocitu
viny, že musíš? Pak je to spíše byznys. Nedáváš totiž z lásky. Dávání z lásky
funguje totiž také tam, kde ti příjemce odplatit nemůže. Kde tě pozvat a
pohostit nemůže, kde se ti nemůže věnovat a pomoct ti.
Jak to ale funguje v praxi?
Nemůžeme se rozdat vždy všude a všem. Máme svou rodinu, nějaký typ osobnosti a
vztahovou kapacitu. Nedávno jsem o tom dokonce tady přednášel. Máme své
povinnosti, nemáme čas a možnosti. Souhlasím. Na sto procent. Ale tady je můj
dnešní princip, který jsem jednou slyšel od Andyho Stanleye, a okamžitě to ve
mě kliklo. Tohle je jednoduchý princip, který ti vždy pomůže udržet své srdce
zaměřené na ostatní, což ti zase pro změnu pomůže udržet srdce měkké a
nezatvrzelé sobectvím, nezájmem a strachem. Víte totiž jak to je: možná máte
okolo sebe přátele, kteří řeší různé finanční problémy, možná jste si pustili
nějaký pořad v televizi o chudobě a dojalo tě, možná se okolo tebe někdo
rozvádí, možná někdo umírá. Tváří v tvář těmto problémům se cítíš
bezmocně. Vůbec nevíš, co s tím máš dělat. Nevíš, co máš poradit, jak
reagovat, a tak čelíš pokušení nedělat nic. Máš strach. Jenže jsi křesťan a
víš, že nemůžeš ignorovat svět okolo sebe se všemi jeho problémy. Navíc, tohle
byly kdysi jediné problémy, které jsi viděl (to, co jsi sám zažil). Ale dnes?
Stačí si pustit zprávy a jsi zasažen neustávajícím proudem negativních
informací z celého světa. Máš pocit, že se celý svět úplně hroutí, a ty
máš tendenci se stáhnout do ulity a jen to přežít, ty zlé časy, než zase bude
líp. Zároveň ale víš, že jsi následovník Krista, a ten ti nedovolí zalézt do
ulity. Tak co uděláš? Jak toto napětí ze sebe sejmeš? Dá se to vůbec? Pokud jsi
se takto někdy cítil, jsem tak rád, že jsi dnes tady.
Dnes se na závěr podíváme do listu
Galatským, kde apoštol Pavel píše o našich postojích jeden k druhému.
(6:9-10) V činění dobra neochabujme;
nezemdlíme-li, budeme ve svůj čas žnout. Tak tedy dokud máme čas, čiňme dobro
všem, zvláště však těm, kteří patří do rodiny víry. (ČSP) Pavel tady píše,
že v konání dobra lze lehce ochabnout, nebo zemdlít, ale když vydržíme,
budeme zakoušet žeň. Pak tady ovšem píše, abychom činili nějaké priority, jak a
komu máme především pomáhat: těm, kdo patří do rodiny víry. V předchozích
pasážích téhož dopisu napsal, abychom nesli břemena jedni druhých (a nedávno
jsme o tom mluvili). Co je tedy ten princip, který se můžeme naučit z této
pasáže, a který nám pomůže vyřešit napětí mezi štědrostí, kterou po nás Ježíš
chce, a pocitem zahlcení, když vidíme potřeby celého světa. Náš dnešní princip
říká, že všichni můžeme udělat alespoň pro jednoho to, co
bychom si přáli udělat pro všechny.
Tento
princip přímo napadá princip revanše, a princip precedentu. Copak jsme vždycky
neslyšeli, že když uděláme pro jednoho něco, budeme to muset udělat pro
všechny. Ale my jsme vždy věděli, že to nemusíme! Pokud se principy revanše a
precedentu budeme řídit, pak nakonec pro nikoho neděláme vůbec nic. Jsme
zahlcení. Říkáme si: Pokud nepomůžu všem, nebudu pomáhat nikomu. Jako křesťan
se ale za tohle schovat nemohu. Kdo je ta osoba, pro kterou můžeš udělat něco,
co by sis přál udělat pro všechny? Ať tě touha pro rovnosti nezastaví být
štědrým! Pár rad na závěr: (1) Jdi do hloubky, ne do šířky. (2) Běž dlouhodobě,
ne krátkodobě. (3) Dávej čas, nejen peníze. Na závěr, zamysli nad tím, co uděláš pro
někoho, kdo ti nemůže odplatit. Ať už ve formě pohostinnosti, péče, pochvaly,
pozvání, peněz nebo daru.
Žádné komentáře:
Okomentovat