Naděje: Velká trojka

Vždy od dětství jsem rád četl, a mezi mé tehdejší nejoblíbenější témata patřily příběhy dávných objevitelů, kteří prozkoumávali nová území. Ještě před šesti nebo sedmi sty lety byla většina světa z evropského pohledu neprobádaná a nebezpečná. Když průzkumníci vytvářeli mapy, za okraj jim známého světa, kam už nedosáhli, napsali latinskou větu Hīc sunt leōnēs - Zde jsou lvi. Tady žijí lvi. Tady je nebezpečno. Tady je neprobádáno. Tady je neznámo. Budoucnost je nejistá, neprobádaná a neznáma. Jedna ze starých knih Bible tvrdí, že Bůh vložil věčnost do lidských srdcí. Možná proto nás příběhy odvahy a dobrodružství tak přitahují. Rezonují v našem srdci. Jsou to příběhy naděje. V roce 1487 se vydával portugalský mořeplavec Bartolomeo Diaz na svou plavbu s cílem objevit cestu do Indie. Vydal se cestou podél západního afrického pobřeží. Hranice známého světa končila u Cape Cross v dnešní Namibii. Dál bylo jen velké neznámo. Oceán plný příšer a netvorů. Kdoví, možná i konec světa. Dvě plachetnice se vydaly na cestu v srpnu 1487 a po pěti měsících plavby vpluly do vod, ve kterých před nimi ještě nikdy nebyla žádná evropská loď. Když Diaz obeplul Střelkový mys, střelka kompasu se pootočila na sever. Důkaz toho, že cesta kolem Afriky je možná. Tam někde v dálce čeká vysněná Indie. Na lodích však začala docházet pitná voda a potraviny. Den po dni umíralo stále více námořníků. Schylovalo se ke vzpouře. Posádka nedovolí pokračování cesty a donutí svého kapitána k návratu. Takto zdecimovaná výprava míjí v květnu 1488 mys, který Diaz tentokrát pojmenovává Bouřlivý mys. Po návratu do Portugalska král Jan II. přejmenoval Bouřlivý mys na mys Dobré naděje. Tento název měl symbolizovat, že cesta je možná. Budoucnost je otevřená. A pokud je budoucnost otevřená, naděje je nutná.

Naděje je vůbec zajímavý fenomén. Nevím, jestli jste nad ní někdy přemýšleli do hloubky. Ve Starém Zákoně jsou desítky veršů v knize Job a v Žalmech, kde se mluví o naději, kterou máme v Bohu. Ne nadarmo kniha Job je knihou utrpení, a mnoho žalmů jsou taktéž poezii psanou v těžkostech, v životních bouřkách. Naděje totiž dává smysl budoucnosti. Bez naděje není ani žádná budoucnost. Bez naděje se stáváme beznadějnými. Slovník jazyka českého říká, že naděje je „víra v něco příznivého“. Jinde čteme: „Mít naději znamená uchovávat v srdci touhu a přání s očekáváním (důvěrou a vírou), že se to, nač se těšíme, uskuteční.“ Ti, kdo se zabývají původními významy slov, nám říkají, že původní význam slova naděje bylo „klást si určitý cíl“, jehož naplnění se očekávalo (a žilo se pak v radostném tušení příznivého vyústění celého dění.) Někdy se cítíme jako lidé, kteří jsou ve vleku okolí: máme naprogramované geny a dispozice, abychom byli takoví, jací jsme. Říkáme, že se už nezměníme. Zůstáváme v bezpečném prostředí známého, protože jinde „žijí lvi“. Jistě, člověk má mnohé naprogramováno, ale má i něco navíc. Je schopen klást si určitě cíle. Máme-li cíl, pak se těšíme, doufáme a očekáváme splnění tohoto záměru. To jsou emocionální průvodní jevy naděje. Tuto naději chováme v srdci. Žijeme-li, žijeme nadějí. Přestaneme-li mít naději, začneme se propadat do beznaděje a zoufalství. Život bez naděje přestává být životem, který by stál za to, aby byl žit.

Chybí nám naděje, že se náš život zlepší, chybí nám naděje, že život má větší smysl než koloběh přežívání. Kde ale získáme naději? Norský profesor sociologické antropologie Thomas Hylland Eriksen ve své knize Syndrom velkého vlka přesvědčuje své čtenáře, že přesně jak dokazují statistiky štěstí a kvality života, nebudeme šťastnější, když se budeme mít lépe. Podle něj je nejdůležitějším faktorem štěstí přítomnost naděje. Poslechněte si, co píše: Co nám tedy vlastně chybí? Pro začátek vám nabídku krátkou odpověď: Chybí nám naděje. (...) Had v našem pozemském ráji nese jméno beznaděj. Člověk nakonec ztratí naději, je-li extrémně chudý, ale co když to platí i v případě, když je člověk extrémně bohatý? V dnešní době v podstatě není o co usilovat. Sny jsou malé, soukromé a víceméně realistické. A to v dlouhodobé perspektivě není moc dobré. (...) Naděje je silnější, ovšem nenápadnější emoce než očekávání. Očekávání, případně těšení, je obvykle spojeno s něčím běžným, co pravděpodobně nastane. Doufat znamená věřit něčemu, co stojí mimo nás, obvykle je to něco, co je větší než my a čemu jsme se rozhodli důvěřovat. Naději a vírou část ze sebe odevzdáváme něčemu většímu, než jsme my sami, a přijímáme nejistotu. Dnešní společnost neposkytuje příliš prostoru pro naději. Je sekularizovaná: náboženství a posmrtný život hraje jen periferní roli. (...) Náboženství poskytuje odpověď na otázku odkud přicházíme, kdo jsme, jak funguje svět, jaký je smysl života, co je správné a špatné a v neposlední řadě také co se děje po smrti. Nad našimi nicotnými životy v nekonečném kosmu a v nekonečné evoluční historii rozprostírá náboženství modré nebe. Kromě jiného nabízí též naději.

Víra tedy nad našimi nicotnými životy rozprostírá modré nebe naděje! To jsou krásná slova, na které se podíváme blíže. Apoštol Pavel napsal ve své pravděpodobně nejslavnější kapitole o lásce tato slova (1. Korintským 13:12-13): Teď totiž vidíme jako v zrcadle, nejasně, ale potom tváří v tvář. Teď poznávám částečně, ale potom poznám plně, tak jako Bůh zná mě. Do té doby nám zůstává víra, naděje a láska, tato trojice; ale největší z nich je láska. Jednoho dne už uvidíme věčného Boha tváří v tvář, tehdy naše budoucnost bude zajištěna, naše víra naplněná a naše utrpení skončeno. Ale než se tak stane, hovoří tady o třech hodnotách křesťanského poselství: o lásce, víře a naději. Zatímco o lásce se mezi námi mluví často (a tím nemyslím jen mezi křesťany, ale obecně všude), a o víře také mluvíme docela dost, naděje je vnitřní hodnota, která nám dává sílu jít kupředu navzdory bouřkám, selhání, hříchům, pádům, utrpení a umírání. Je v ní síla překonat překážky, protože se upínáme na cíl, a to dává našemu současnému boji smysl. Pavel se k této trojce později vrací v 1. Tesalonickým 1:3: Vzpomínáme před naším Bohem a Otcem na vaše skutky víry, práci lásky a vytrvalost naděje v našem Pánu Ježíši Kristu. V této pasáži k naši největší trojce přidává kontext: Spojení skutky víry zní jako protimluv, ale je naprosto konzistentní s učením autorů Nového Zákona, že pravá víra se vždy projeví v našich skutcích, v našem chování a v naší zodpovědnosti. Práce lásky jasně ukazuje, že láska je ve své podstatě sloveso. Nejde někoho opravdově milovat bez oběti, bez vydání se, bez těžké práce. Pouhá emocionální láska je určena jen k uspokojení nás samotných.

A pak tady máme na první pohled útrpné spojení vytrvalost naděje. Nevím, jak si představíte toto spojení, ale mě to na první pohled zní, jako že mám zatnou zuby a nějak tu bouři přečkat, protože tam, v budoucnosti a neznámém prostředí „žijí lvi“. Ale to je omyl. Vytrvalost není pasivní, ale aktivní. Není to o postavení stanu a přečkání bouře v naději, že pomine. Je to o vydání se směrem do bouřky s odvahou, protože naše naděje nespočívá v nás, ale v Bohu, který nám naději dává jako pevný bod, jak krásně popisuje autor knihy Židům 6:18-20: Našli (jsme) útočiště v nabídnuté naději. Tuto naději máme jako kotvu duše, bezpečnou, pevnou a sahající až dovnitř za oponu, kam za nás vstoupil náš předchůdce Ježíš. Přečtěte si pozorně a velmi pomalu ještě jednou celou tuto pasáž. V naději od Boha jsme našli útočiště. To je slovo, které dnes moc nepoužíváme, znamená „bezpečné místo“. V naději od Boha je bezpečí. Ne, to neznamená, že jsme zalezli do úkrytu, to znamená, že Bůh sám chce být v životních bouřích naším úkrytem. Tato naděje je kotvou naši duše, takže nás vlnobití nezničí, protože naděje nám dává jistotu v Bohu budoucnosti. Bohu, který rozumí, Bohu, který zná všechny možnosti, kudy se naše budoucnost může ubírat. Tato jistota nespočívá v tom, že bychom se ukryli, ale je závislá na odvážném kroku za oponu, kam vstoupil Ježíš.

To chce trochu vysvětlení, protože kniha Židům je psána Židům, jak její název ostatně upozorňuje, a těm to bylo, na rozdíl od nás, jasné, co autor myslí. Když Izrael vstoupil do zaslíbené země, jejich uctívání Boha bylo soustředěno na schránu smlouvy, kde věřili, spočívá Boží přítomnost. Již v knize Deuteronomium měli za cíl popsané vybudování svatyně, kde budou Boha uctívat. Když nakonec chrám postavili, nejsvětějším místem byla velesvatyně, kam umístili schránu smlouvy, a která byla oddělená od zbytku chrámu velkou oponou. Protože Boží přítomnost byla svatá, kdyby tam vstoupil kdokoliv nečistý, byl by zabit. Proto tam mohl vstoupit velekněz jen jednou ročně (na den smíření), a i tak měl na oblečení různé zvonky, aby lidé zvenčí slyšeli, zda se stále pohybuje. Bůh byl vnímaný jako velký, svatý, a oddělený. Ježíš však svou obětí za nás tuto oponu zrušil. Příběhy evangelií popisují, že svým odvážným činem, kdy na sebe vzal naše provinění, a smířil nás tak s Bohem, tato opona byla při jeho smrti odshora dolů roztržena (symbolika je jasná: Bůh přijímá Ježíšovu oběť, nikdo oponu netrhá zdola, není to lidský čin). Díky tomu naše naděje pro tento život nespočívá v náboženských rituálech nebo dodržování pravidel a přikázání, byť jejich dodržování je důležité a přináší hodně dobrého. Naše naděje však nespočívá v našich skutcích, ale ve skutcích Boha, který naději doslova zaťal za oponu na místo, kde přebývá on sám a přiblížil se k nám.

Autor Židům to shrnuje slovy (Židům 7:19): (Zákon přece nikoho k dokonalosti nepřivedl) a zároveň se zavádí něco lepšího: naděje, která nás přibližuje k Bohu. Náboženství se všemi pravidly k dokonalosti nikdy nikoho nepřivedl. Myslím si, že k tomu nepotřebujete přesvědčovat. Stačí se rozhlédnout okolo sebe. Nebo ještě lépe. Stačí se pořádně podívat do zrcadla! Ale Ježíš udělal něco mnohem lepšího: zavedl naději, která nás přibližuje k Bohu! Tohle totiž potřebujeme. Když procházíme v bouři života těžkostmi, potřebujeme vědět, že Boží naděje, ta kotva naší duše, nás přibližuje Bohu. Ne proto, co jsme udělali, ale pro to, co udělal Ježíš. Nemusíš se modlit za to, aby byl Bůh s tebou, on slíbil a znovu a znovu slibuje, že bude s tebou, ať se kolem tebe děje cokoliv. Jediné, co potřebuješ, je napnout svou naději v něj, protože jeho naděje je kotvou tvé duše a přivádí tě na bezpečné místo. 

Římanům 15:13

Kéž vás tedy Bůh naděje naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, tak aby vaše naděje rostla mocí Ducha svatého stále víc a víc.

Tady modlitba nepomůže

Dnes se společně podíváme na jeden malý příběh ze Starého Zákona. Tento příběh bude speciálně mluvit k těm z nás, kdo mají náboženské pozadí a chovají se duchovně, ale přitom mají tendenci se schovávat za své modlitby při své nezodpovědnosti. Víme, že jsme v něčem nezodpovědní, tak se modlíme. A když někdo ukáže na naši nezodpovědnost, řekneme mu: „Víš co, modlím se za to.“ Pokud jsi tady jako člověk, který není věřící, možná je právě tohle ten důvod, proč tě věřící tak iritují: chovají se nezodpovědně, ale na všechno odpovídají duchovně. Pak tento příběh mluví k těm, kdo mají zbloudilý soucit. To jsou lidé, kteří jsou soucitní, ale na nesprávném místě. Jsou to lidé, kteří vidí člověka, který je nezodpovědný, ale místo konfrontace raději volí cestu soucitu a politování. Ve své mysli začínají vytvářet omluvy a výmluvy pro nezodpovědnost: měl těžký start, těžké dětství, není tak chytrý, a nakonec, aniž by to chtěli, vytvářejí silné podloubí pro nezodpovědnost. 

Předtím, než se ponoříme do příběhu, uvedu vás trochu do kontextu. Tato kniha popisuje příběhy Jozueho, náčelníka Izraele, který tento národ převzal po Mojžíšovi po čtyřicetiletém putování v poušti mezi Egyptem a Zaslíbenou zemí. Jeho úkolem bylo dostat národ přes řeku Jordán a získat tuto zemi. Což, upřímně, vytváří trochu nepříjemný pocit pro ty z nás, kdo tento příběh čtou s filtrem moderního chápání. Jozue vede 2-3 miliony lidí do země, ze které nakonec budou vyhánět všechny ostatní. Když to čteme z dnešního pohledu, nevíme, jak se k tomu postavit, tohle není něco, co by v moderní době mělo někomu projít. Před 650 lety před tímto příběhem řekl Bůh Abrahámovi, že z něj udělá velký národ. Abrahám pak má syna, a ten další syny a rodina se velmi rozrůstá. Bůh také Abrahámovi slíbil, že z něho učiní národ na jiném místě země, což se stalo v Egyptě. Tam otročili 400 let, a nyní se vracejí domů. Když Kanaán opustili, bylo jich asi 45, teď se vracejí s 3 miliony.

Nebude to lehké. Další věc, kterou pro pochopení příběhu a vyhnání Kanaánců potřebujeme vědět, je verš napsaný v Genesis 15. Je to důležité proto, že když čtete Starý Zákon, říkáte si, jak je možné, že tento Bůh je stejným Bohem popsaný v Novém Zákoně? Všechny ty války, násilí, honičky, prostě akční scenérie... Genesis 15:13+16 „Buď si jist, že tví potomci budou přistěhovalci v zemi, jež nebude jejich; tam budou zotročeni a utiskováni po čtyři sta let. (...) Sem se ale vrátí až čtvrté pokolení, neboť nepravost Emorejců ještě není dovršena.“ Tady vidíte jistou dynamiku příběhu, která je pro naše chápání důležitá. Není to emocionálně uspokojivá odpověď, ale faktem je, že v Kanaánu žily kultury, které byly tak zkažené a extrémní, že jim ve své podstatě Bůh říká: „Dám jim čas k nápravě, ale pokud se nenapraví, pak je pro lépe, aby tyto kultury přestaly existovat.“ V těchto kulturách bylo zvykem obětovat malé děti, k ženám se chovali naprosto příšerně, byly to dost zkažené civilizace. Když tedy Bůh přiváděl Izraelce do Zaslíbené země, nechtěl, aby si jeho lid tyto lidi bral za manželky, nechtěl, aby s nimi měli co do činění obchodně ani společensky. Bůh s nimi nechtěl mít nic společného a chtěl, aby byl Izrael zcela oddělený od těchto kultur. Dal jim čas k nápravě, ale po čtyři sta let se to jen zhoršovalo. To je tedy kontext našeho dnešního příběhu.

Jozue se dostal s celým národem za Jordán a první město, které porazili, bylo Jericho. Ten příběh je známý tím, že tam při obléhání padly zdi, a poražení toho města bylo vlastně velmi jednoduché. Bůh to způsobil právě proto, aby Izraelité viděli, že mají spoléhat na něj a ne na svou vojenskou moc. Dalším městem pak mělo být mnohem menší město Aj. Jenže se mezitím stala jedna maličkost, o které Jozue neměl páru. Bůh dal Izraeli najevo, že až dobydou Jericho, nic z toho, co tam najdou, si nemají vzít: ani majetek, zlato, stříbro, prostě nic. Bůh jim zakázal se obohatit čímkoliv z tohoto města. Měli ho zničit se vším, co tam bylo a vše tam také nechat. To není jednoduché, zvláště pro jednoho muže, který se jmenoval Achan. Když procházel Jericho, uviděl někde ležící zlato a stříbro, a řekl si: „Přece to tady nenechám. Když to neseberu já, sebere to někdo jiný.“ Už jste si někdy něco takového řekli, když se vám naskytla příležitost si polepšit nesprávně nebo dokonce protiprávně? Nebudu se ptát, abyste zvedli ruce. Není jednoduché odolat, že? Achan si to vzal a schoval si to ve svém stanu. Jozue 7:2-3 Jozue totiž z Jericha vyslal muže do místa zvaného Aj (jež leží u Bet-avenu východně od Bet-elu) a řekl jim, ať jdou prozkoumat tu zem. Muži tedy šli a prozkoumali Aj. Když se vrátili k Jozuovi, řekli mu: „Není potřeba, aby se tam vypravoval všechen lid. Stačí, když vytáhnou dva nebo tři tisíce mužů a obyvatele Aj pobijí. Nezatěžuj všechen lid, vždyť je jich tam málo.“

Jozue to také tak udělal, ale čekalo na ně obrovské překvapení. Jozue 7:4-6 A tak z lidu vytáhlo asi tři tisíce mužů, ale museli se před ajskými dát na útěk. Ajští muži z nich pobili asi třicet šest; pronásledovali je od brány až k lomům a na stráni je pobíjeli. Lid tehdy ztratil odvahu, rozplynula se jako voda. Jozue roztrhl svůj plášť, padl před Hospodinovou truhlou tváří na zem, zůstal tak až do večera spolu se stařešiny Izraele a sypali si na hlavu prach. Izraelci jsou otřeseni, protože vůbec neví, co se stalo. Jak to, že tohle malé město Aj je dokázalo takto zaskočit a porazit? Jejich odvaha je fuč. Rychle začnou zpochybňovat, co mají dělat, a ptají se přesně to, co bychom se ptali my: „Kde je Bůh? Proč to dopustil?“ Je to nakonec tvoje vina, že jsi nás sem poslal. Proč jsi nevyslyšel naše modlitby?

Jozue 7:7-9 Ach, Pane můj, Hospodine!“ řekl Jozue, „Proč jsi vůbec převáděl tento lid přes Jordán? Abys nás vydal do rukou Emorejců? Abys nás zahubil? Mohlo nám přece stačit, abychom se usadili za Jordánem! Odpusť, Pane můj, ale co mám říci, když se Izrael před svými nepřáteli dal na útěk! Až to uslyší Kananejci a všichni obyvatelé této země, obklíčí nás a vyhladí naše jméno ze země! Co pro své veliké jméno uděláš pak?“ Jinými slovy, je to tvoje vina. Co uděláš pak až zmizíme ze země? Bože, je ostuda i pro tebe, nejen pro nás. Vidíš? Lidi si řeknou: „Jo, to jsou ti, co neuctívali žádné modly, co tvrdili, že mají jediného pravého Boha, že následují pravdu – a vidíš jak dopadli!“ Není to snad ostuda i pro tebe? Jozue 7:10 „Vstaň!“ odpověděl Hospodin Jozuovi. „Proč tu ležíš na tváři? Teď není čas na modlitbu. Proč vůbec ležíš na tváři? Ležím, protože ti dávám za vinu, co se nám děje. Jozue, vstaň. Teď není čas na modlitbu. 

Jozue 7:11 Izrael zhřešil. (Ne, vím, že to byl jen jeden člověk, ale nezodpovědnost je vždy společná věc, ne?) Porušili mou smlouvu, kterou jsem jim vydal. Vzali něco z věcí, které propadly klatbě – ukradli to, zatajili a uložili mezi své věci! Proto synové Izraele nemohou obstát před svými nepřáteli a obrací se před nimi na útěk, protože té klatbě propadli sami. Nebudu už s vámi, pokud to proklaté neodstraníte ze svého středu! Bůh jinými slovy říká, dovolil jsem to, dokud si nevyřešíte svou nezodpovědnost. Jozue 7:13 Vstaň, posvěť lid a řekni jim: ‚Posvěťte se pro zítřek. Neboť toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Proklaté je ve tvém středu, Izraeli! Nebudeš moci obstát před svými nepřáteli, dokud to proklaté neodstraníte ze svého středu.

V tomto příběhu vidíme, co se stane, když je někdo v jakékoliv společnosti nezodpovědný. Achan věděl, že to tam má nechat (proto to taky schoval), ale jeho nezodpovědnost ovlivnila celý národ. Když to čteme, říkáme si, že to opravdu není fér, protože proč by měl národ trpět kvůli hříchu jednoho? To je ovšem přirozenost vztahu, ať je to rodina, práce, skupina, církev nebo národ. Jsme propojeni a nezodpovědnost jednoho se stává zodpovědností všech. Všichni, kdo jsou spojeni s nezodpovědným sklízejí ovoce. Není to spravedlivé, ale vidíme to neustále okolo sebe, že? Trpíme, protože tvoje nezodpovědnost je nakonec moje zodpovědnost. Jsme ovlivnění jedni druhými. Co tedy máme dělat? Musíme se naučit konfrontovat. Některým to jde lehce, jiným těžce, ale ne nadarmo nás učí jak Ježíš tak tento příběh, musíme se naučit napravovat nezodpovědnosti druhých, které vidíme. Jak jsme o tom mluvili minulý týden: Ti, kdo jsou duchovnější mezi vámi tak mají dělat ve vlídnosti, ale mají napravovat ty, kdo jsou nezodpovědní. Na toleranci nezodpovědnosti není nic pozitivního. Ježíš tě miluje, a přesto tě je ochotný konfrontovat (jen čti evangelia), protože mu na tobě záleží. Je to záležitost rodiny a celé společnosti. Proto se musíme ptát: Beru OPRAVDU na sebe zodpovědnost za svůj život?

Je čas se přestat modlit a začít jednat. Jozue se postavil, našli toho, kdo byl nezodpovědný, potrestali ho, napravili to, přemohli Aj a šli zase dál. Na závěr: 

Schováváš svou nezodpovědnost za modlitbu? Modlíš se neustále za nějakou věc pořád dokola? Možná je čas se zvednout a začít něco dělat. Pokud už o tom Bůh mluví ve svém Písmu, nemusíš se za to už modlit. Bůh se nebude opakovat, pokud nejsi ochoten zapracovávat do svého života jeho slovo. Nemusíš se modlit za to, jestli máš mít mimomanželskou aféru, nemusíš se modlit za to, zda máš být čestný, nemusíš se modlit za to, jestli platit daně, nemusíš se modlit za to, jaký je Boží názor na sex před svatbou. Nemusíš se modlit za své finance, pokud si žiješ nad poměry, děláš dluhy a navíc jsi skoupý a nic nedáváš. Pokud se pokoušíš vymodlit si cestu pryč z nějakého vzorce chování, který je nesprávný, pak se potřebuješ přestat modlit a něco pro to udělat. Jinak budeš jen nezodpovědným člověkem, který se modlí. 

Bojíš se konfrontovat nezodpovědnost? Děláme to neustále, ne? Co musíš udělat, abys někomu opravdu pomohl? Ignorování nezodpovědnosti nezmění situaci. Co tedy potřebuješ udělat? Především, pokud jsi následovník Krista? Možná ti dnes Bůh říká: Je čas se přestat modlit a udělat něco, co mě povede k řešení. Ať už je to konverzace, skutek, rozhodnutí, nebo žádost k někomu duchovnějšímu a ochota poslechnout.

Chyby se staly (ale ne mou vinou)

Za tuto krátkou sérii na začátek nového roku může kniha, kterou jsem jednou uviděl v knihkupectví (a posléze jsem si ji koupil), která se jmenuje Chyby se staly (ale ne mou vinou). To je skvělý název, že? Protože tohle přece bývá jedna z nejvíce používaných frází, když uděláme nějakou chybu, když někomu ublížíme nebo jsme nezodpovědní. A skoro vždy používáme trpný rod: Chyba se stala... Je mi líto, že se zranil... Tak to nebylo myšleno... Nevěděl jsem, že by se to mohlo přihodit... Všimli jste si toho? Nezodpovědnost není těžký koncept k pochopení. Je to situace, kde se nechovám zodpovědně. Nezodpovědnost vidíme jasně u jiných, ale téměř nikdy ji neuvidíme v zrcadle. Jiní jsou nezodpovědní, ale v našem případě... chyba se stala, ale já za to nemohu. Ale není divu. Žijeme v době, kdy je nezodpovědnost skoro oslavována. A co je oslavováno, je také nejčastěji opakováno. Svobodu chápeme jako povolení si dělat co chceme.

Problém s nezodpovědností je ovšem ten, že to nikdy není neutrální nebo individuální záležitost: moje nezodpovědnost se stává zodpovědností všech okolo mě. Když jsme nezodpovědní, v jádru čekáme na to, že někdo ponese za nás břemeno chaosu, který jsme stvořili a tento binec za nás uklidí. Kromě toho je ještě horší věcí to, že nezodpovědnost je nakažlivá, zejména tehdy, když vidíme, že jiným jejich nezodpovědnost prošla. Věříme v individuální práva natolik, že přeneseně říkáme zhruba tomuto: „Mám právo chovat se nezodpovědně a dělat si, co chci. Nikdo nemá právo mě volat k odpovědnosti. Ostatní ovšem mají zodpovědnost uklidit binec, který jsem svou nezodpovědností způsobil.“ Jenže, vždy jde o společný (a společenský) problém. Individuálně si můžeme dělat, co chceme, ale naše nezodpovědnost se stává zodpovědností celé naší rodiny, celé naší firmy, celé naší církve, prostě všech, kdo jsou s námi jakkoliv spojeni. Pokud věříme tomu, že si můžeme dělat, co chceme, a nikomu do toho nic není, protože si to sami vyřešíme, lžeme si do kapsy. Jde o klasické sebeospravedlňování, kde se neodvratně dělí naše slova a naše očekávání: tvrdíme, že to (ať je „to“ cokoliv – dluhy, nevěra, nespolehlivost, průšvih) vyřešíme sami, ale podvědomě víme, že to vyřešit sami neumíme a ani to v mnoha případech nejde. Některé věci se můžeme snažit napravit (můžeme vydělávat více peněz nebo můžeme dohnat nějaký úkol), ale jiné jsou nenávratně pryč a zůstaly poškozeny (především, pokud jde o vztahy, důvěru, lásku, ale také například o možnost výdělku). Tam jsme už ostatní ovlivnili, ať se nám to líbí nebo ne.

Zodpovědnost má ovšem také několik vlastností, které z ní činí dobrý a žádoucí návyk. Například, jsi-li v jakékoliv skupině (organizaci, církvi, státě) zodpovědných lidí, nepotřebuješ mnoho pravidel. Nebo jinak, není to tak, že pravidla chování potřebujeme právě proto, že okolo sebe máme nezodpovědné lidi? Navíc, byli jsme stvořeni k zodpovědnosti, a když jsme v ní dobří a věrní, cítíme se naplnění. Jen se zamyslete: Máš-li například novou práci, v čem se budeš cítit lépe a plněji: když tam budeš akorát vařit kafe a dívat se na ostatní, nebo když ti šéf dá hned od začátku zodpovědný a důležitý úkol? Jasně, pokud to bude nová práce, možná budeš mít z té zodpovědnosti strach, možná se budeš bát selhání, a možná budeš mít díky tomu bezesné noci, ale nakonec zjistíš, že se v tom cítíš dobře a je ti to příjemné! Zodpovědnost totiž naplňuje a dává nám jistotu do budoucna (čím více zodpovědných kroků děláme, tím menší strach máme z ještě zodpovědnějších úkolů). Takhle jsme byli stvořeni. A tak si Bůh přeje, abychom se cítili. Ve skutečnosti, když jsme nezodpovědní, necítíme se až tak fajn, že? Moc šťastných lidí, kteří jsou nezodpovědní jste v životě nepotkali, že? Potkal jsem hodně lidí s výmluvami, že to není jejich chyba, ale málokdo výmluvy činil se šťastným úsměvem na tváři. Tak odkud pochází naše touha být nezodpovědným?

Na začátku příběhu Bible čteme o tom, jak Bůh dal zodpovědnost za celou zemi člověku. Člověk si mohl dělat, co chtěl, s jediným omezením: stromu poznání dobra a zla. Když lidé zhřešili a Boha neposlechli, okamžitě se snažili setřást zodpovědnost za své chování, protože do jejich života přišla hanba. Ta byla reakcí rozpor v jejich touze udělat si věci po svém, a zodpovědností, kterou přijali. Malá pauza: Není právě tohle častou reakcí na naše nezodpovědné rozpory? I když se vymlouváme, i když používáme útrpně trpný tón o chybičkách, které se vloudily, i když se snažíme ospravedlnit, a najít pro sebe polehčující skutečnosti, ve skutečnosti nám naše emoce ukazují vnitřní rozpor pomoci hanby. Tuto hanbu, což je emoce útočící na naše jádro, na naši vnitřní hodnotu, se snažíme nějak přehlušit nebo ještě lépe: podobně jako Adam s Evou zakrýt fíkovými listy. Nejoblíbenějším fíkovým listem je hledání viníka, protože najít někoho, kdo za „to“ může (ať už jiný člověk, nebo společnost jako celek, trh, vláda, politici, nepřizpůsobiví občané, nebo nakonec sám Bůh), je nejjistější způsob, jak si tuto vnitřní disonanci (jak by řekli odborníci) vyrovnat. Není divu, že Adam volí stejné řešení: „To ta žena, kterou jsi mi dal Ty!“ Ale Eva reaguje rychle: „Ne, ne, to ne já, ale had.“ Obviňovačky začaly... To je problém s nezodpovědností: vždy vytváří vnitřní i vnější konflikt. Vnitřní konflikt s námi samotnými, a vnější konflikt s lidmi okolo a dokonce s celým světem okolo. Cílem vnitřního konfliktu je skrýt vinu, cílem vnějšího konfliktu je zbavit se viny přenesením na někoho jiného. Klidně i na Boha, když je potřeba.

Problémem ovšem je, že i když se snažíme si svou vnitřní disonanci (napětí z vnitřního rozporu mezi realitou a našimi postoji) vyrovnat obviňováním jiných, následky nezodpovědnosti jsou stále před námi. Je to proto, že na tomto světě žijeme podle jednoduchého principu, se kterým můžeme a nemusíme souhlasit. Přesto tento princip platí: Člověk sklízí, co zaseje. Tento princip vysvětluje, proč se naše nezodpovědnost nakonec stane odpovědností všech. V Bibli tento princip najdeme v Pavlově listu Gatatským v pasáži, kde se snaží vysvětlit naši zodpovědnost pomáhat jiným, ale také naši zodpovědnost za sebe.  Pomáhaní jiným nebylo nikdy míněno jako způsob, jak se vyvléct z vlastní zodpovědnosti. Přečteme si tu pasáž celou: Ga 6:1-2 Bratři, upadne-li někdo z vás do hříchu, vy duchovní mu pomozte v nápravě. Dělejte to ovšem ve vlídném duchu a každý si dávej pozor, abys sám nepodlehl pokušení. Neste břemena jedni druhých – tak naplníte Kristův zákon. Pavel tady nejprve mluví o naší zodpovědností pomáhat jiným, specificky o tom, že když někdo upadne do hříchu, pak ve vlídném duchu mu máme pomoci k nápravě (to proto, že jeho hřích a jeho zodpovědnost musí být jím také napravena). Tím také pomáháme nést jeho břemeno.

Ga 6:3-5 Kdo si myslí, že je něco, a přitom nic není, ten si něco nalhává. Každý ať posoudí své vlastní jednání; ať se pak chlubí jen sám sobě a nesrovnává se s druhými. Každý musí nést svůj vlastní náklad. Pak Pavel přepíná na srovnávání se s jinými a na následný sebeklam: lžeme sami sobě. Onen verš o vlastním nákladu, který si můžeme představit jako každodenní zodpovědnost člověka, jeho pocity, postoje, hodnoty a zvládání všedních těžkostí života. Každý z nás je totiž zodpovědný za svůj život, za své srdce, za své postoje, za svá slova, za své chování.

Ga 6:6-8 Kdo je vyučován Slovu, ať se dělí o vše dobré se svým učitelem. Nepleťte se, Boha nikdo neošálí. Člověk sklidí to, co zasel. Kdo zasívá pro své tělo, sklidí z těla záhubu; kdo zasívá pro Ducha, sklidí z Ducha věčný život. 9-10 Nepřestávejme tedy konat dobro, neboť v patřičný čas budeme sklízet bez ustání. Dokud je čas, prokazujme dobro všem, a zvláště členům rodiny víry. V sedmém verši najednou Pavel mluví o tom, že Boha totiž nikdo z nás neošálí. Jakoukoliv nezodpovědnost se snažíme před Bohem schovat, on ji stejně vidí. Nejsme-li ochotni nést svůj náklad, negativní sklizni nakonec prostě neunikneme. Možná nás bude chvíli hřát pocit, jak jsme všechny převezli a unikli jsme zodpovědnosti. Boha ovšem neošálíme. Nakonec budeme sklízet, co jsme zaseli. Pokud budeme zasévat dobro (a my bychom mohli dodat „zodpovědnost“), budeme v patřičný čas bez ustání sklízet. Zodpovědnost je tedy nakonec otázka trpělivosti (nepřestáváme konat dobro) a důvěry (budeme jednou sklízet).

Je tady totiž ještě jedna věc, o které ví každý, kdo měl někdy zahrádku nebo pole. Když zaseješ, a budeš dostatečně trpělivý a vytrvalý (budeš se o své zaseté pole starat), pak jednoho dne sklidíš své pole s větší úrodou, než jsi původně zasel. Jinými slovy, sklidíš později a více. Naneštěstí to neplatí jen v tom pozitivním, ale také v tom negativním. Budeš-li zasévat nezodpovědnost, jednoho dne sklidíš ovoce nezodpovědnosti s mnohem vážnějšími dopady, než se ti dnes o nich zdá. Chcete malý příklad? Každý mladý člověk je dnes na sociálních sítích. A někdy na nich řekne věci o sobě nebo jiných lidech, které by nejraději vymazal. Nebo se vyfotí... Víte, co je dnes oblíbenou činností agentur, které hledají kvalitní „mozky“? Projedou si vaši internetovou stopu. A když najdou fotky, kde jste se vyfotili v opileckém oparu nebo v nějakých kompromitujících situacích, často vám nabídku práce na zodpovědné místo nedají, protože jste považováni za riziko pověsti té vysněné firmy. Dnes je to tak velký problém, že se lidé snaží přinutit legislativou zabránit uchovávání vašich fotek (například v Kalifornii). Vůbec tento fíkový list neřeší základní problém, že? Tím je nezodpovědnost.

Člověk sklidí, co zasel. Možná si ovšem teď říkáš: „Ale Bůh mi odpustí, ne? O tom tady v církvi vždycky mluvíte, že Bůh dává druhou šanci, že Bůh je dobrý a že Bůh mě má rád.“ Ano, Bůh tě má moc rád! Právě proto tě přivedl dneska do Elementu, abys slyšel, že máš být zodpovědný, máš se přestat srovnávat, vymlouvat a obviňovat ostatní. Právě proto tě vede do komunity a společenství lidí, kde máš žít otevřeně a ve světle dovolit těm druhým, aby ti pomohli napravit tvé selhání. Víte ale, jak je právě TOHLE těžké? Snažit se vyrovnávat svou disonanci obviňováním a ospravedlňováním je mnohem jednodušší, než žít ve vztazích s těmi, které Pavel nazývá „duchovnější“ a dovolit jim mluvit nám do života. 

Víte, stalo se mi jen párkrát v životě, že za mnou přišel nějaký muž, a řekl mi: Prosím tě, když uvidíš, že v něčem ujíždím nebo se v něčem pletu, řekni mi to otevřeně. Mnohem častěji jsem zažil situace, kdy si někdo dělá, co chce, a přijde až když se to všechno pokazí (a kdy začne sklízet, co zasel), a chce nějakou rychlou a především bezbolestnou kůru, kde nemusí nic měnit, ale má jiné výsledky. Bůh ti odpustí, beze sporu. Ale některé věci se už vrátit nedají. Některé vztahy se nezachrání. Některé finance se nevrátí. 

Základní otázka tedy je: Beru OPRAVDU na sebe zodpovědnost za svůj život? A beru ji tak vážně, že DOVOLÍM, aby mi jiní, ti duchovnější, pomáhali v nápravě? Jsem ochoten se přestat srovnávat, komu co prošlo, a kdo neudělal to, co udělat měl, a uchopit zodpovědnost za svůj život do svých rukou?

Mých 10 nejlepších knih roku 2013

Jako každý rok v lednu, i letos pokračuji s tradičním přehledem 10 knih, které mě nejvíce oslovily v předcházejícím roce. Podotýkám, že je to seznam knih, které jsem četl já, tedy není to reprezentativní vzorek všech knih vydaných v tomto roce. Naopak, některé přečtené knihy mohou být staršího data. Celkem jsem přečetl 74 knih (celkem 13 159 stránek), do seznamu nepočítám Bibli, kterou čtu průběžně již hodně let. Z hlediska témat jsem letos přečetl celkem 17 knih o křesťanském životě, 13 teologických, 11 o manželství, 6 historických, 6 životopisů, 5 sociologických, 4 o církvi, 4 knihy úvah a esejí, 3 o vůdcovství, 2 knihy o financích, 2 o modlitbě, a 1 román. Netradičně jsem toho nejvíce přečetl v únoru (celkem 12 knih), obvykle totiž vyhrává prosinec. Ještě dva statistické údaje o formátu a jazyku: 20 knih jsem přečetl ve čtečce kindle, zbytek v papírové verzi; 29 knih jsem četl v češtině a 45 v angličtině.

Zde je tedy můj letošní seznam podle důležitosti:

1. Rodney Stark: The Triumph of Christianity (HarperOne, 506 stran). Od amerického sociologa a historika mám knih několik, tahle je ovšem jeho opus magnum, tedy vrcholné dílo, kde na více než 500 stránkách popisuje historii křesťanské víry od doby před Kristem (svět, do kterého Ježíš přišel) až prakticky dosud, zabývá se ale především sociologickou otázkou: Jak to, že křesťanství přežilo a stále roste? Při tom všem vyvrací populární mýty o křižáckých výpravách, době temna, osvícenství, španělské inkvizici, boji s pohanstvím a dominanci křesťanství v Evropě, navíc tak činí neuvěřitelně poutavě a čtivě. Stark začal své studium křesťanství ještě jako agnostik, dnes se však kloní k víře, a to právě na základě důkazů, které při svém průzkumu objevil. Úžasná kniha.

2. Larry Osborne: Innovation's Dirty Little Secret (Zondervan, 224 stran). Jednou jsem napsal, že od Osborna stojí za to číst všechno, co píše, a tato kniha amerického pastora to zcela potvrzuje. Nebýt Starkova díla by tohle byla kniha roku, a to nejen pro čtivost a srozumitelnost světa inovací a vůdcovství, ale také pro skvělý vhled do kreativního procesu, základních postojů při řízení změn a tak dále. Myslím si, že každý lídr a vedoucí církve nebo firmy by si měl tuto knihu určitě přečíst: pomůže mu ve vytvoření inovativní kultury.

3. Ken Segall: Šíleně jednoduché (Cpress, 224 stran). Další klasika vůdcovství a marketinku. Segall léta pracoval jako kreativec pro Apple (byl to on, kdo „vynalezl“ malé „i“ před iMacy, iPody, iPady, iPhony atd), ale také pro další počítačové firmy, takže si může dovolit srovnání, co v marketinku odlišuje Apple od ostatních: přísná disciplína jednoduchosti. (Mým oblíbeným příběhem je jak Steve Jobs „mlátil“ lidi holí jednoduchosti.) Z popisu firmy se kniha vyloupne do učebnice marketinku a kterýkoliv pastor nebo vedoucí, který touží po tom, aby jeho organizace byla jednoduchá a efektivní, by si měl přečíst tyto nápady a postřehy. Při četbě jsem si uvědomil, proč je pro Element jednoduchost tak zásadní a povzbudilo mě to si tuto naši hodnotu nejen udržet, ale i posilnit.

4. Pavel Hejzlar: Dva přístupy k Božímu uzdravení (Emet, 265 stran). Určitě nejlepší kniha o teologii uzdravování, kterou jsem kdy četl. Na rozdíl od mnoha jiných knih o uzdravení jde Hejzlar mnohem dále než k obvyklému popisu, jak se modlit za nemocné: popisuje výchozí teologické vlivy na několik směru uzdravení, ať už v prostředí letničním, charismatickém, hnutí víry nebo katolickém. Krásně vystihuje vzájemné ovlivňování těchto směrů i jejich vymezování se proti sobě. Na české poměry je toto kniha ojedinělá a velmi důležitá. Po přečtení si uvědomíte, že nestačí jen říct, že věříme v Boží uzdravení. To totiž může znamenat mnoho věcí. Hejzlar popisuje jaké a v jakém kontextu.

5. Joseph Ratzinger: Ježíš Nazaretský: Prolog + 1. díl (Barrister a Principal, 127+270 stran). Bývalý papež Benedikt XVI napsal strhující třídílné teologické dílo o životě Ježíše. Zatím jsem nepřečetl 2. díl (a tedy vlastně třetí a poslední – prolog byl totiž původně napsán jako poslední část, nicméně se zabývá narozením Ježíše a oběma původním dílům chronologicky předchází), i tak je tato (dvou)kniha na mém seznamu, protože se jedná o katolickou christologii v tom nejlepším světle. Pro nás, evangelikály, je zajímavé číst tuto knihu i pro důrazy, kterých si ve svých výkladech někdy všímáme méně. Ratzingerovo dílo rozhodně patří k tomu lepšímu, co jsem o Ježíši v posledních letech četl.

6. Rob Bell: What We Talk About When We Talk About God (HarperOne, 211 stran). Kontroverzní americký kazatel napsal další knihu, která nutí člověka přemýšlet a hloubat. Tentokrát se podíváme do kosmu i na molekuly, abychom našli důvody, proč mluvíme o Bohu, a kdo to vlastně je. Zajímavá kniha, zvláště když Bella nějakou dobu sledujete. Skvělým doplněním je si přečíst knihu Jamese Wellmana Rob Bell and a New American Christianity, která jeho život popisuje a zabývá se i Bellovým myšlením a formováním idejí. Wellmanova kniha se jen těsně na můj seznam Top 10 knih nedostala.

7. Larry Crabb: Modlitba: Důvěrný rozhovor s Bohem (Návrat domů, 224 stran). Crabb byl první křesťanský psycholog, od kterého jsem kdy něco četl. Jeho kniha o modlitbě je právě proto možná tak jiná než většina jiných – je osobnější, nemá v sobě zakořeněný patos obviňování z nedostatku modlení se, kterým tolik trpí knihy psané „profesionálními“ modlitebníky. Crabbův důraz je na vztah s Bohem, ne na samotnou modlitbu, a právě tento důraz modlitbu občerstvuje a dává ji rozměr radosti a potěšení.

8.  Lee Grady: 10 Lies the Church Tells Women (Charisma, 220 stran). Grady byl dlouhá léta šéfredaktorem časopisu Charisma, a střízlivým hlasem v charismatické církvi. Neméně proslulá je jeho práce na obhajobě služby a postavení žen v církvi. V této knize se zabývá obvyklými poučkami na adresu žen, které v mnoha církvích jdou slyšet a s gustem je vyvrací. Jako doplnění si k této knize můžete přečíst také další Gradyho knihy 25 Tough Question About Women and the Church a 10 Lies Men Believe.

9. Steven Stosny & Patricia Love: Jak beze slov zlepšit své manželství (Návrat domů, 216 stran). Nenápadná kniha z produkce Návratu však obsahuje mnoho skvělých průzkumů, statistik a příběhů, které pomohou každému, kdo své manželství chce zlepšit, nebo všem, kteří manželským párům slouží poradenstvím nebo podporou.

10. Philip Yancey: Christians and Politics: Uneasy Partners (Vook, 26 stran). Rozsahem malá kniha, která navíc vyšla jen jako e-book, ale obsahem velmi důležitý pohled na to, jak by se křesťané měli chovat k politice a politikům. Velmi podnětné a škoda, že to v češtině nevyšlo před loňskou prezidentskou volbou, která křesťany tak rozdělila.

Není to vždy jednoduché vybrat jen 10 knih ze zhruba 70, které každý rok čtu. Doufám ale, že tyto knihy budou pro vás inspirací, co byste si třeba mohli přihodit na svůj seznam literatury. Už teď se těším na všechny knihy, které přečtu v tomto roce.

Jaká byla vaše kniha roku, kterou jste v roce 2013 přečetli? A co byste mi doporučili přečíst v dalším roce?

Na závěr pro zajímavost přehled medailistů ze všech patnácti ročníků mé ankety od doby, co jsem začal svou četbu cíleně sledovat.

2013

1. Rodney Stark: The Triumph of Christianity (HarperOne)

2. Larry Osborne: Innovation's Dirty Little Secret (Zondervan)

3. Ken Segall: Šíleně jednoduché (Cpress)

2012

1. Andy Stanley: Deep and Wide (Zondervan)

2. Patrick Lencioni: The Advantage (Jossey-Bass)

3. Tim Keller: Králův kříž (Biblion)

2011

1. Henry Cloud: Neccessary Endings (Harper Business)

2. Andy Stanley: Enemies of the Heart (Multnomah)

3. John Eldredge: Beautiful Outlaw (FaithWords)

2010

1. Larry Osborne: The Sticky Teams (Zondervan)

2. George W. Bush: Decision Points (Century)

3. Andre Agassi: Open (Kopf)

2009

1. Andy Stanley: The Principle of the Path (Thomas Nelson)

2. Geoff Surratt: 10 Stupid Things that Keep Church from Growing (Zondervan)

3. Christopher Witt: Real Leader Don't Do Powerpoint (Crown)

2008

1. Jim Kouzes & Barry Posner: The Leadership Challenge (Jossey-Bass)

2. Craig Groeschel: It (Zondervan)

3. Bill Hybels: Just Walk Across the Room (Zondervan)

2007

1. C. Peter Wagner: Your Spiritual Gifts Can Help Your Church Grow (Regal)

2. Michael Duduit: Preaching with Power (Baker)

3. Elmer Towns, Bird, Stetzer: 11 Innovations in Today´s Church (Regal)

2006

1. Andy Stanley: Communication for a Change (Multnomah)

2. Craig Groeschel: The Confessions of a Pastor (Multnomah)

3. Larry Crabb: Rozbité sny (Návrat domů)

2005

1. Andy Stanley: The Best Question Ever (Multnomah)

2. Mishka Assayas: Bono: in conversation (Riverhead)

3. John C. Maxwell: Winning with People (Thomas Nelson)

2004

1. Bill Hybels: The Courageous Leadership (Zondervan)

2. Andy Stanley: Seven Practices of Effective Ministry (Multnomah)

3. C. Peter Wagner: Churchquake (Regal)

2003

1. Rick Warren: The Purpose Driven Life (Zondervan)

2. George Barna: Grow Your Church from the Outside In (Regal)

3. Bill Hybels: Courageous Leadership (Zondervan)

2002

1. George Barna: User Friendly Churches (Regal)

2. Ted Haggard: The Life Giving Church (Regal)

3. Ralph Moore: Starting a New Church (Regal)

2001

1. George Barna: The Habbits of Highly Effective Churches (Regal)

2. C. Peter Wagner: Acts of the Holy Spirit (Regal)

3. Philip Yancey: Nekončící milost (Návrat domů)

2000

1. John C. Maxwell: 21 Irrefutable Laws of Leadership (Thomas Nelson)

2. C. Peter Wagner: Churchquake (Regal)

3. Larry Crabb: Uvnitř (Návrat domů)

1999

1. C. Peter Wagner: Leading Your Church to Growth (Regal)

2. Bill Hybels: Honest to God (Zondervan)

3. Jaro Křivohlavý: Sdílení naděje (Návrat domů)