Jak Noe zachránil Velikonoce

Velikonoční speciál Elementu s promítáním filmu Noe je za námi, a jsem rád, že film mezi námi vzbudil hodně emocí. Děkuji všem, kdo přišli a pozvali hosty, byla to koneckonců naše nejnavštívenější Velikonoční bohoslužba v historii. Jak jsem slíbil, zítra na tomto místě napíšu vyjádření k několika kontroverzním bodům z filmu, ale dnes tady napíšu svou nedělní přednášku před filmem (pozor, závěr blogu obsahuje spoiler).

Vítejte na této velmi speciální Velikonoční bohoslužbě Elementu: pro některé z vás může být překvapením, že se církev vůbec schází v kině, pro jiné může být zase zvláštní, že by církev na své bohoslužbě promítala celý film, který navíc vůbec není křesťanským filmem, a netýká se (alespoň na první pohled) Velikonoc. Film je inspirován biblickým příběhem Noema, nenatočili jej ovšem křesťané. Ve filmu uvidíte místa, která těm, co znají literární předlohu, přijdou úplně mimo biblický příběh, ale osobně jsem přesvědčen, že tyto „mimobiblické“ části mají své opodstatnění, a dokonce jsem přesvědčen, že většinu z nich dokážete v Bibli vystopovat. Protože ale vím, že některé věci budou pro některé z nás tvrdým oříškem, rozhodl jsem se, že na svém blogu vydám zítra článek, kde se k těm nejkontroverznějším záležitostem vyjádřím. Hlavní dějová linka je však hodně pevná. Myslím, a já v to koneckonců doufám, že film vzbudí emoce a nesouhlas – a to z obou stran. Ale taky nám poslouží jako skvělý námět k diskuzi, protože Noe a Velikonoce mají spolu společného více, než se na první pohled zdá. Proto jsem taky moc rád, že jste přišli na toto setkání ať jste kdekoliv na své vlastní cestě víry: pokud jste ateisty, agnostiky, zkoumáte víru nebo jste se rozhodli věřit a Boha následovat - všichni můžeme být obohaceni a můžeme společně diskutovat o hlavní dějové lince Noemova příběhu a Velikonocích. 

Nevím, jestli to víte, ale Velikonoce jsou nejdůležitějšími křesťanskými svátky, mnohem významnějšími než Vánoce. Na první pohled to nechápeme: Vánoce jsou přece tak hezké svátky: připomínáme si narození Ježíše, jsme spolu jako rodiny, dáváme si dary, soustředíme se na děti... Velikonoce oproti tomu nejsou „hezké“ svátky (a teď nemluvím o pohanských násilných zvycích pomlázky a podobně). Velikonoce nejsou ani „hezké“ křesťanské svátky. V původním, židovském příběhu, jsou Velikonoce oslavou osvobození z egyptského otroctví, jenže to vysvobození šlo přes smrt všeho prvorozeného v Egyptě v tuto poslední velkou noc. Jediní lidé, kteří unikli zkáze byli ti, kteří zabili a snědli Velikonočního beránka a jeho krví pomazali veřeje svého domu. Byl to tedy příběh trestu a smrti na jedné straně a vysvobození na druhé straně. Jenže tato noc byla poznamenána křikem a nářkem v každém egyptském domě. 

Podobně je i křesťanská verze Velikonoc krvavá. Jenže tentokrát prvorození neumírají, dokonce neumírají ani beránci. Tentokrát umírá sám původce života, Bůh, který přišel na zem skoncovat s hříchem, násilím a zlem. Ztotožnil se s naším hříchem a za něho zemřel, protože jsme všichni zhřešili a postrádali Boží slávu. Jeho krev je prolitá, ale Ježíš nezůstává mrtvý. Velikonoce jsou totiž především svátky, kdy si připomínáme jeho vzkříšení a nanebevstoupení, kde se dnes za nás přimlouvá. Vzkříšení je tak důležité, že bez něho by naše víra byla jen zbytečnou filozofii, jednou z mnoha, kvůli které ale nemá cenu žít a umírat. Vzkříšení Krista nastoluje nový řád: jsme novým stvořením, a podobně jako byl Adam prvním člověkem, kvůli jehož hříchu jsme ráj ztratili, Ježíš je novým Adamem, který nám připravuje místo v novém ráji, kam nás dovede po našem vzkříšení na konci věků. To bude naplnění té naděje slávy, ta věčná svatba nebe se zemí.

Jak ale jde dohromady Ježíš a Noe? Ježíš sám předpověděl, že až se na konci věků vrátí zpět, aby naplnil tyto dějiny a uvedl nás do naděje slávy, bude svět podobný jako za dnů Noeho. Matouš 24:37-39: Jak ale bylo za dnů Noemových, tak bude i při příchodu Syna člověka. Stejně jako ve dnech před potopou jedli a pili, ženili se a vdávaly se až do dne, kdy Noe vešel do archy, a ničeho si nevšimli až do chvíle, kdy přišla potopa a všechny smetla, tak to bude i při příchodu Syna člověka. Jinými slovy, lidé se budou chovat jakoby nic, a pak najednou přijde zkáza, která je smete. Otázkou je, zda budeš zachráněný, nebo ne. Jde totiž také o to, že před potopou bylo lidstvo dost zkažené, jeho hlavním dorozumívacím prostředkem je násilí. Možná vám to až tak nepřijde, protože většina z nás se narodila do velmi klidné doby, ale to je anomálie, která může kdykoliv skončit. Když se podíváte na historii lidstva, je to prakticky nepřetržitá nit válek a násilí. Dokonce i když neválčíme, máme sklony k násilí, které pochází z vrozeného sobectví: „Je to moje, a co chci, to si vezmu! A když mi to nebudeš chtít dát, vezmu si to stejně.“ Zrovna předevčírem jsem četl o stávce policie v brazilském městě Salvadoru za vyšší platy. Za dva necelé dny stávky byla většina obchodů vyrabována a bylo spácháno celkem 39 vražd, protože násilníci věděli, že je honit nikdo nebude. Bezvládí ukončila až armáda. Vím, co si říkáte: Nejsme jako oni. My jsme ti dobří. My bychom nikdy... Jsi si tím jistý? Opravdu jsi lepší? Podle čeho se to pozná? Podle kultury? Němci byli velmi kulturní národ, přesto stáli za dvěma světovými válkami v nedávné minulosti... Asi to nebude to pravé.

To je nakonec největší nebezpečí zla: naše představa, že my jsme ti hodní, že my nejsme ti zlí. Jenže, co když je to tak, že pravý stav našeho srdce vlastně už ani nevnímáme? Co když je to přesně jak to říká Ježíš v téhle pasáži, že ničeho si nevšimli až do potopy? Ukolébání vlastní „dobrotou“ a sobectvím. Slepí vlastním hříchem a výmluvami, proč jsme to museli udělat, a proč to není tak velký problém, jako u toho či onoho... Tohle je totiž svět, ve kterém se ocitá Noe. Celý příběh začíná poněkud zvláštním a ne úplně snadno pochopitelným (uvidíte, jak se s touto pasáži poprali ve filmu) příběhem o padlých andělech a obrech, ale pak následuje něco, co můžeme považovat za nejsmutnější pasáž Bible jako celku. Genesis 6:5-7: Hospodin viděl, jak se na zemi množí lidské zlo a že všechny myšlenky, jež spřádají v srdcích, jsou den co den jen zlé. Hospodin litoval, že vůbec učinil člověka, a trápil se v srdci. Tehdy si řekl: „Člověka, jehož jsem stvořil, smetu z povrchu země a s ním i dobytek, drobnou havěť a nebeské ptactvo! Je mi líto, že jsem je učinil.“ 

Bohu, který člověka stvořil ke svému obrazu, který mu vdechl život a dal právo nad zemí panovat, je líto, že člověka stvořil! To není snadný a „hezký“ příběh. Je to příběh o hříchu, zlu, trestu, soudu a smrti! Víte, to je náš problém při čtení Genesis. Pokud jste vyrostli v církvi, Noemův příběh je vyprávěn skoro romanticky. Je kreslen hodně barevnými barvami a je tam lodička s hezkýma zvířátky. Noe je hodný vousatý strýček. Některé filmové adaptace hrají na tuhle notu, která se některým lidem určitě libí víc než film, který si za chvíli pustíme. Vždyť například Božský Evan udělal z potopy komedii! Jenže potopa komedie vůbec, opravdu vůbec nebyla. Proto vám možná přijde příběh temný, jenže on opravdu temný je. Byl mnohem temnější než si umíme představit. Byla to trvala zima (podle Narnie), byl to Mordor (podle Pána prstenů). Byl tak temný, že Bohu bylo líto jeho vlastního stvořitelského činu a rozhodl se začít znovu. Úplný restart!

Je ale Noemův příběh pravdivý? Byla vůbec potopa? Možná budete překvapeni, že existuje více než 250-270 různých příběhů o potopě. Nejvíce jich je v Asii a Americe. Asi jste slyšeli o Gilgamešovi, ale svou verzi mají také Kurnajové v Austrálii, Dajakové na Borneu, Kríjové v Kanadě, Masajové v Keni, Maorové na Novém Zélandě, další najdete na Islandu, v Mexiku, Peru, Rusku, Vietnamu i na Aljašce. Většina příběhů má společné rysy: svět byl Bohem nebo bohy zničen vodou, několik málo lidí se zachránilo díky varování předem na lodi, kde se zachránily také zvířata, a ta ztroskotala na hoře. Stejný příběh - tolik civilizací. Alternativy tedy máme buď to, že byla jedna obří potopa nebo série velkých potop, které pro tehdejšího člověka musely celosvětově, protože postihly celý jejich tehdejší svět. Existují různé teorie, kde se tato potopa odehrála, například v dnešním Černém moři jako kolébce lidstva. Nevím, čemu se kloníte při vysvětlování těchto shodných znaků vy, ale když se dívám na příběhy a mýty, hledám zásadní pohled nebo myšlenku. 

Například, smyslem biblických příběhů o stvoření (schválně říkám příběhů v množném čísle) je pointa, že svět má svého architekta, který svět vytvořil a stvořil podle svého záměru a chuti. Bůh je tedy původcem a činitelem stvoření, všechno bylo stvořeno pro něj a skrze něj, jak píše Jan. Druhá pointa je, že člověk není náhoda ani nehoda, ale je stvořen k Božímu obrazu, reflektuje tedy charakter a nádheru Boha Stvořitele. To je podle mě smyslem příběhu o stvoření. Nicméně, nemyslím si, že smyslem příběhu je podat učebnicový výklad toho, jak Bůh stvořil svět, jakou mechaniku použil, a jak dlouho to všechno trvalo. Pro mě osobně je toto druhořadý význam celého příběhu. Podobně vnímám také Noemův příběh. Věřím, že Noe jako takový žil a přežil potopu. Věřím také, že všechny ty záznamy o potopě v různých kulturách odkazují na katastrofu, která zničila starý a hříšný svět. Neumíme si představit, jak moc se hřích rozmohl, protože už ani samotné slovo hřích si neumíme představit. Když čteme různé příběhy o potopě, všímáme si, že vždy to byla lidská zkaženost, a celková temnota a zlo, co bylo příčinou soudu nad světem a zničením země.

V tom Noemův příběh není výjimkou. Noemův příběh je celosvětově nejznámější a nejúspěšnější, a myslím, že to má nějaký důvod. V jeho příběhu totiž není nejdůležitější část zničení světa a trest za zkaženost a temnotu. Nejdůležitější součástí příběhu je jeho konec, kterým je: správně, je jím duha. Duha fascinuje, je tajemná, je nekonečná, je nepředvídatelná. Ale hlavně duha v tomto příběhu slouží jako zaslíbení. Duha je symbolem Božího slibu záchrany, milosti a lásky. Duha je symbolem odpuštění. A přesně to je faktor, který žádný jiný příběh o potopě nemá. Hned po nejsmutnější pasáži je totiž napsáno: Genesis 6:8 Noe však u Hospodina nalezl milost. Noe našel milost, a pak po potopě čteme: Genesis 9:12-13+16: Tehdy Bůh řekl: „Toto je znamení smlouvy, kterou uzavírám s vámi i s každou živou bytostí, jež je s vámi, pro všechna příští pokolení: Na oblak pokládám duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí. Když bude na oblaku duha, pohlédnu na ni, abych si připomněl věčnou smlouvu mezi Bohem a každou živou bytostí na zemi.“ 

Duha je symbol naděje a smlouvy, a to přesto, že srdce člověka se nezměnilo potopou, a násilí světu stále vládne. Ale díky smlouvě se Bůh zavázal poutem k člověku. Díky smlouvě se Bůh rozhodl jednou provždy skoncovat s hříchem, zlem a smrtí. Díky smlouvě přišel na zem sám osobně, aby na svém těle odsoudil zlo a nabídl nám milost stejně jako ji dostal Noe. Díky Noemu tak dnes můžeme slavit Velikonoce! 

Závěr po filmu: Noemův příběh není veselý příběh o zvířátkách v arše. Je to temný příběh o hříchu a zlu, který ústí v naději nového vztahu s Bohem, který nám dává druhou šanci. Nakonec, díky Noemovi tady máme i Ježíše, jednoho z jeho potomků. A podobně jako za dnů Noeho, kdy si lidi budou dělat, co chtějí, Ježíš se vrátí zpět uprostřed temného světa a zla, které může být dnes velmi sofistikované, ale neméně smrtelné. Ve filmu jsme uměleckým způsobem viděli znázorněný svět, kde si lidé dělají, co chtějí, což plodí zlo. Zlo bylo v každém člověku. Pro mě osobně je jednou z nejsilnějších pasáží scéna, kdy se Noemova žena snaží přesvědčit Noeho, že jeho děti jsou přece dobré. Vidí v nich ty dobré, pozitivní vlastnosti. Jenže Noe si je vědomý vlastní zkaženosti, a tak ji odpovídá popisem hlavního hříchu každého z jejich dětí, aby dodal, že sám není o nic lepší ani on, ani jeho žena. To je vědomí vlastní zkaženosti a spravedlnosti, které nutně potřebujeme proto, abychom mohli zakusit ve svém životě duhu naděje.

Pravděpodobně si říkáte, že to Noe se spravedlnosti přehnal, když uvěřil, že jeho rodina jsou posledními lidmi na světě, a byl proto ochoten zabít vlastní vnoučata pokud to tak Bůh chce (aby nám tak připomněl pozdější Abrahamovu scénu s obětováním Izáka). Dává to smysl. Je-li Bůh pohoršen lidským zlem, proč nezačít znovu bez lidí? Samozřejmě, ti z nás, kdo pozorně Noemův příběh četli v Genesis, vědí, že k tomu takto nikdy nedošlo. Autoři filmu se totiž rozhodli, že ve filmu na Noemovi ukážou Boží přesun od čisté spravedlnosti k milosti, která je největší myšlenkou, která kdy spatřila svět. Pokud by byl Bůh jen spravedlivý, přesně jak to po něm někdy požaduje v našem zápase se zlem a utrpením, pak pro nás není naděje. Pokud nám však dává milost, kdy nedostáváme to, co si zasloužíme, ale místo toho dostáváme to, co si nezasloužíme, pak máme naději na druhou šanci, máme naději na nový start.

Noemova spravedlnost spočívala v jeho poslušnosti, ne v jeho dobrotě, přesně jak o tom píše autor Židům 11:7 Vírou Noe, varován o tom, co ještě nebylo vidět, v Boží bázni postavil archu, v níž se zachránila jeho rodina. Tak zahanbil svět a stal se dědicem spravedlnosti, která je z víry. Ve filmu je to krásně vidět na odpovědi, kterou poskytuje Šémovi na jeho námitku, že si myslel, že si ho Bůh vybral proto, že je dobrý. Že je lepší než ostatní. Že by se snad mohl zachránit svou dobrotou. Noe mu odpovídá, že si ho Bůh nevybral proto, že je dobrý, ale proto, že věděl, že postaví archu. Vybral si ho proto, že měl Boží bázeň a poslechl Boha. Stal se kazatelem spravedlnosti, ne milosti. Ale nakonec je tu duha a milost. Je tu druhá šance. Tady se vracíme ke Kristu a Velikonocím. Nezáleží na tom, jak moc temný tvůj svět je dnes, Ježíš tě zve do své archy záchrany. Pavel později píše, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Ježíš nečekal, až se staneme dobrými a hodnými záchrany. Ne, zve tě k následování a k povolání tento svět proměnit v naději jeho slávy. Koneckonců, celé tvorstvo znovu sténá kvůli hříchů a čeká na zjevení Božích synů. To je naše naděje. A to je výzva pro nás, co s druhou šancí a s Boží milosti na tomto světě uděláme. To je poselství milosti. To je poselství naděje. To je poselství Velikonoc.