Tváře zla: Ztělesněné zlo

Asi každý člověk na světě se alespoň jednou zeptal sám sebe otázku uprostřed nějakého trápení nebo uprostřed bolesti, která zní zhruba takto: „Proč se mi to stalo? Proč se takové věci stávají právě mě?“ Je to přirozená otázka po smyslu bolesti a utrpení, a je to také otázka, která se týká existence zla. Je zcela normální, že nás zajímá, proč zlo existuje a odkud se bere. Je to otázka, kterou se zabývá většina různých náboženství, filozofií, a dokonce politických ideologií – a díky tomu existuje mnoho různých možných odpovědí, proč zlo a proč já ve formě systémů a konceptů od zlepšení životního prostředí, vymýcení chudoby až po přinášení obětí bohům nebo dokonce popírání existence zla. Je tedy jasné, že křesťanská víra se také potýká s touto otázkou, protože každý z nás bolest zažívá, prožívá a kráčí vedle těch, kteří nesou ještě větší ranec bolesti, než bychom si dokázali představit. Zamysleli jste se ovšem někdy nad povahou bolesti? Jistě není bolest jako bolest, a některá bolest je velmi užitečná, protože indikuje hlubší nebo větší problém. Pro některé lidí je dokonce bolest životně důležitou funkcí. Jak ukazují výzkumy, například u nemocných leprou (u malomocných) nás ochraňuje před sebezničením – jejich tělo se nepoškozuje a nerozpadá samotnou nemocí, jako tím, že ztratilo schopnost cítit bolest. Když tedy například šlápnou špatně, necítí bolest a následně si způsobí zranění. Pravdou také je, že se naučíme více z momentů osobní bolesti než z momentů rozkoše.

Jenže, když jde o bolest, všichni se ji chceme vyhnout. Já jsem kupříkladu jako dítě nesnášel zubaře. Je tady někdo, kdo mi rozumí? Díky! I dnes některým stačí vidět jehlu... Bolest může mít pozitivní vlastnosti, ale to neznamená, že ji máme rádi. C. S. Lewis napsal velmi promyšleně proslulou knihu Problém bolesti, ale když jeho žena zemřela předčasně na nemoc, napsal velmi emocionální Svědectví o zármutku. Bolest totiž vnímáme zcela jinak, když udeří někde blízko nás. Tehdy nás mobilizuje. Tehdy máme chuť bojovat. Protože bolest více než cokoliv jiného implikuje to, že jsme  lidské a živé bytosti. (Bolest je koneckonců funkční jen u živých bytostí, robotovi je dost jedno, že jste mu urvali mechanickou ruku.) Je jasné, že většina bolesti je spojená s lidskou volbou, například: (1) Některá bolest je přímým nebo nepřímým důsledkem naší vlastní životní volby: kouření, alkohol, drogy, přejídání, atd. nám způsobí bolest, za kterou těžko obviňovat Boha. Jindy se jedná o nepřímý důsledkem životní volby: lenost například produkuje chudobu. (2) Některá bolest je ovšem způsobená volbou jiných lidí, kde jsme my oběťmi: patří tam zneužívání, krádeže, vraždy, války, korupce, prostě všechny věci tohoto světa, o kterých jsme mluvili minulý týden. (3) Některá bolest je vedlejším produktem jinak dobrých věcí: například utopení je vedlejším produktem dostatku vody ke koupání, což rozhodně není samozřejmost. Vítr točí vzduchem, ale někdy tak vzniknou tornáda. Zemětřesení recyklují minerály, ale také zabíjejí tím, že působí tsunami nebo shazuje domy. Jak to, že dobrý svět, který Bůh stvořil jako dobrý, se stal zlým světem, kde nám působí bolest i jinak dobré věci a dobré procesy? 

Zdá se totiž, že můžeme stát tváří v tvář (4) bolesti, která má nadpřirozený původ. Z pohledu křesťanů se může jednat o Boží soudy nad zlem a našimi volbami, které zlo působí. Příkladem by mohl být příběh Noema, který jsme na Velikonoce shlédli (a doufám, že) prodiskutovali. Nikde v jeho příběhu v Genesis není zmínka, že Noe byl zachráněn protože byl lepší než lidé jeho doby, jejichž zlo bylo tak velké, že Bůh litoval, že je stvořil. Noemův příběh nakonec zlo ani nevyřešil: jeho potomci vybudovali věž Bábel, ale také mezi ně patřil Abrahám, který se stal otcem víry a začátkem nového příběhu. Nicméně, potopa je jasný vzkaz, že Bůh nenávidí zlo, a to, co zlo dělá s jeho stvořením. Jenže i uprostřed soudů Bůh dává duhu a své spasení, záchranu a milost. Jeho soud je nakonec novým začátkem s novou nadějí. Některá bolest však očividně tuto naději zcela postrádá, a tato bolest je průvodním jevem zlého světa. Jak se dobrý svět mohl stát zlým?

Je tady mnohem temnější strana zla, které má nadpřirozený původ. Je to tak důležitá část našeho chápání, odkud se zlo bere a jak nad ním můžeme zvítězit, že Ježíš sám nás nabádá ve své vzorové modlitbě, abychom prosili Boha, aby nás vysvobodil od Zlého. Proslulý americký psycholog M. Scott Peck býval agnostikem. Podle jeho moderního chápání psychologie zlo jako takové neexistovalo – byli jen pacienti, kteří se potřebuji léčit. Když se pak ke svému vlastnímu překvapení stal křesťanem, uvědomil si, že kolem sebe vidí případy, které se nedají klasifikovat jako „nemocní pacienti“, kteří jsou jen popleteni. Uviděl mnohem větší a silnější realitu zla. Podle jeho knihy Lidé lži je možné, aby se lidí zmocnilo zlo, takže jsou zmanipulováni lží (vnuknutí), které zcela uvěří, zapomenou, že to byla lež a učiní z této lži základ své identity. Podle Pecka je tato síla zla nadpřirozená, nadlidská, a podle jeho kvalifikovaného psychologického vyjádření, dokáže uzurpovat nejen jednotlivce, ale také celé společnosti. Jeho kniha logicky vzbudila tehdy v 80. letech velké pozdvižení, bylo to totiž v době, že by vás jako pacienta chtěli zavřít, pokud jste ve slušné společnosti vyznali, že věříte na existenci ďábla nebo satana, jako ho Bible nazývá. Lidé totiž ohledně ďábla upadali tehdy i dnes do svou extrémů: buď vůbec nevěří v jeho existenci, nebo se jím naopak zaobírají tak moc, že už jim nezbývá místo na Boha.

To ovšem nic nemění na tom, že autoři Bible velmi otevřeně popisují ďábla jako reálnou bytost, která vládne zlému světu a přetváří jej ke svému obrazu. Koneckonců, tady máte několik příkladů: Jan napsal v 1. Jan 5:19: ...celý svět leží ve Zlu. Pavel pak napsal v 2. Korintským 4:4: Těmto nevěřícím zaslepil bůh tohoto světa mysl. Ježíš s tím Zlým měl velmi osobní zkušenost, když byl pokoušen na začátku své veřejné služby. Během pokušení mu ďábel (Matouš 4:8-9) ukázal všechna království světa a jejich slávu. „To všechno ti dám,“ řekl mu, „když padneš na kolena a pokloníš se mi.“ Ježíš jeho nárok a autoritu nad světem nezpochybnil. Opravdu, tento svět je zlý z konkrétního důvodu, sám o sobě nevznikl jako zlé místo, ale jako dobré. Proto vidíme na tomto světě a v lidských vztazích záblesky krásy a dobra, někdy tomu přímo říkáme, že jsou to záblesky nebe. Jsou to střípky původního dobra, střípky krásy, která nás vrací na začátek našeho příběhu, kdy zlo neexistovalo. Jsou to momenty naděje na svět, ve kterém zlo znovu nebude, stejně tak, jako nebude trápení. Zmatek ale zůstává. Je-li svět beze zla možný, jsou-li v nás střípky původní krásy, a zažíváme-li záblesky dobra, proč zlo na tomto světě existuje a jak sem vůbec přišlo? Jak to, že pokud Bůh stvořil svět jako dobrý, je tento svět zlým a navíc pod vládou někoho, kdo se jmenuje Ten Zlý? Jak se to vlastně stalo? A kdo ten Zlý vlastně je?

To jsou dobré otázky. Zkusíme se na ně podívat. Autoři Bible popisují, že kdysi dávno, v daleké minulosti, možná před stvořením tohoto světa, vznikla vzpoura proti Bohu. Anděl, kterému přezdíváme Lucifer padl kvůli své pýše a touze povýšit se nad Boha. Vedl další anděly do bitvy proti Bohu a tato nebeská válka trvá do dnešních dnů. Z Lucifera se stal satan: žalobce a pokušitel. Když Bůh stvořil člověka, postavil do zahrady strom života, který sliboval věčný život, ze kterého mohli lidé svobodně jíst, ale pak tam byl strom poznání dobrého a zlého (všimněte si, že už tehdy v dobrém Ráji je slovník dobra a zla), ze kterého Bůh jíst zakázal. Důvodem byla možnost volby, bez svobody by totiž člověk byl jen inteligentním a naprogramovaným robotem. Svobodná vůle znamená, že jsem svobodný Boha odmítnou a jsem také svobodný se rozhodnout pro zlo, protože je to schopnost se rozhodovat navzdory a dělat věci navzdory dobru je zlo. Proto mohou dobrá stvoření konat zlo. Bůh tedy zlo umožnil a člověk zaktivoval. V příběhu z Ráje přichází ďábel v podobě hada k lidem a svede je pomoci lži (vidíte ozvěnu psychiatra Pecka?). Zpochybní Boží slova a přesvědčí lidi, že naopak budou jako Bůh (to bylo jádro jeho vlastního pádu od Boha), a že Bůh jim to zakázal, protože se bál konkurence. Tohle zůstává dodnes klasickou satanovou lstí: přesvědčit lidi o tom, že Bůh s nimi hraje špinavou hru.

Tím, že člověk na tuto lež přistoupil, odevzdal to, co mu patřilo (Bůh mu svěřil zemi k panování) právě ďáblu, který se díky tomu stal bohem tohoto světa, vládcem, který uplatňuje svou autoritu nad stvořením s jediným záměrem: zranit Boha tím, že od něj odvrátí dobré stvoření, které ta vydá marnosti. Tím, že člověk chtěl mít to, co patří jen Bohu, ztratil to, co patřilo jemu. Od té doby raději žijeme s naším poznáním dobra a zla více, než s poznáním důvěryhodného Boha. Proto také přichází Ježíš (v evangeliích čteme, jak ho démoni rozpoznávají, ale neví, proč přišel), doslova (1. Jan 3:8) Proto se ukázal Boží Syn, aby zrušil skutky ďábla. Vládne-li ďábel pomocí lží, Ježíš je cesta, pravda a život. Ježíš je totiž obrazem Boha, zjevuje tedy pravý obraz Boha a my dnes vnímáme Boha skrze Ježíše. On je základem víry, on je také brýlemi, pomoci kterých vnímáme Boží záměry a vůbec celý příběh Bible. Nakonec to byla Ježíšova smrt na kříži, která nás vysvobodila z moci ďábla. Kříž vypadal jako Boží porážka, ale vzkříšení porazilo zlo přímo v jeho jádru. Křížem tak Bůh odhalil svou moudrost. Ježíšova smrt zjevila Boží lásku – Ježíš byl ochoten trpět, abys byl ty svobodný a už více nepatřil do pravomoci a pod autoritu ďábla. Ježíš dal svůj život jako výkupné za tebe. Slovy autora Židům 2:14-15: Svou smrtí zlomil moc toho, který měl moc smrti (to jest ďábla), a osvobodil ty, které strach ze smrti po celý život držel v otroctví. Po Ježíšově vzkříšení se dokonce mění situace s autoritou nad světem – najednou již patří Kristu, ne ďáblu. Tak jak to, že stále to vypadá, že ďábel vládne? Je to podobné jako v den D během 2. Světové války. Z dnešního pohledu je jasné, že v okamžiku, kdy se spojenci vylodili v Normandii, Hitler svůj boj již prohrál, v praxi však válka ještě dlouho pokračovala až do hořkého konce. Spojenci ovšem osvobozovali území při svém tažení na Berlín. Podobná situace je i s ďáblem. Kříž jej porazil, ale systém zlého světa stále existuje, protože kdyby Bůh dnes zničil veškeré zlo, musel by zničit i lidi, kteří jsou zatím jeho součástí. Proto také má pro církev úkol duchovně území osvobodit a pracovat na proměně světa až k úplné transformaci a věčné svatbě nebe se zemí, kdy se naplní naše věčná naděje.

Jak ovšem máme žít do té doby? Bratr Ježíše Jakub (Jk 4:7-8) nás učí strategii, jak na ďábla, který vyplývá z Ježíšovy autority. Poddejte se tedy Bohu. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás, přibližte se Bohu a přiblíží se vám. Co tady Jakub učí? Ježíšova autorita pro tebe platí tehdy, když žiješ v poddání Bohu, jinak ne. Když jsi ovšem poddán Bohu, to znamená, že jsi mu poslušný a respektuješ jej jako svého Pána, pak máš autoritu se vzepřít ďáblu, když tě otravuje nebo na tebe útočí. Když to uděláš, nemáš zapomenout, že tvůj život není o duchovním boji, ale o přiblížení se k Bohu, takže tohle je jeho strategie, jak žít ve vítězství, které máme skrze Ježíše. Možná to ale nefunguje. Možná máš pocit, že i když v Ježíše věříš, nepřítel víry má stále navrch, a ty nevíš proč. Možná existuje odpověď. Je tu jeden problém, proč to někdy nefunguje. Ďábel totiž proti nám nepracuje sám. Má ochotné pomocníky, vždy připravené asistovat u našeho hříchu a pokušení. Víte, kdo tito pomocníci jsou a jak je zvládnout? O nich si povíme příští týden.

Tváře zla: Zlý svět

Na naší nedávné cestě do Keni, kde Element podporuje New Life Home Trust, jsme se během jednoho odpoledne v Kisumu dostali k Viktoriinu jezeru, což je skutečně velké jezero. Zatímco jsme seděli s Ditou a Jamesem u stolu a pili kávu, uvědomil jsem si, že jen naproti přes jezero se rozkládá Rwanda, nevelká země, kde přesně skoro na týden před dvaceti lety vypukla obří genocida. Jak známo, ve Rwandě jsou dva dominantní kmeny, Hutuové a Tutsiové, a zatímco ten jeden je početnější, ten druhý byl u moci. Genocida začala sestřelením letadla s prezidentem, což byla roznětka někde až pečlivě plánovanému násilí. Okamžitě se v rukou lidi objevily zbraně a mačety a během následujících 100 dní zemřel téměř jeden milion lidí, zatímco svět jen bezmocně přihlížel. Strašná tragédie. Když jsem to zmínil Jamesovi, tak mi říkal, že na této straně jezera to vůbec nechápali a říkali si, že ti Rwanďané musí být fakt divní, protože my bychom to přece nikdy neudělali... Jenže to je asi ta nejsmutnější věc na realitě zla. Každý z nás, i když s tím nesouhlasíme nebo se nám tato pravda nelíbí, jsme schopní spáchat zlo v situacích, kdy nám úsudek zastíní jakási realita, jakási ideologie, jakási nálada nebo emoce, například pomstychtivost nebo strach. Koneckonců, co je obrana proti schopnosti konat zlo? Kultura? Těžko, Němci například byli velmi kulturním národem a přesto stáli za vyvoláním hned dvou světových válek. Náboženství? Historie je plná velmi nábožných lidí všeho směru, kteří páchali zlo na těch, kdo věřili jinak. Tak aspoň ateismus? Pokud náboženství pomohlo násilí, mít svět bez náboženství (jak si vysnil Lennon v Imagine) vypadá lákavě, že? Až na toho Stalina, Pol-Pota a všechny zločiny komunismu, který se ateismem oháněl.

Ne, filozofie, náboženství, výchova, kultura a podobné prostředí sice mají schopnost nás civilizovat, takže se většinou chováme skvěle (nebo aspoň přiměřeně), ale v některých krizových a davových situacích se najednou projeví naplno a otevřeně, co skutečně dřímá uprostřed nás. Kde se to tam vzalo? Jsme z toho trochu zmateni: většina z nás si myslí, že jsme v jádru dobrými lidmi – určitě nejsme velcí zločinci a masoví vrazi jako Hitler, Stalin nebo Pol-Pot, a dokonce ani nejsme lidmi, kteří neustále přemýšlejí, jak někoho okrást, někomu lhát nebo někoho podvést. V porovnání s těmito špatnými lidmi se cítíme docela správně jako dobří lidé, dokonce někdy konáme dobro, jsme štědří, dokonce jsme si koupili něco na charitativním blešáku s dobrým pocitem, že jsme podpořili odložené a nechtěné děti v Africe! A přesto někdy nahlédneme do svého nitra, a vidíme tam chuť udělat něco zlého, o čem jsme ani nevěděli, že to tam je. Někdy ovšem máme strach z následků, a proto neuděláme, co bychom vlastně udělat chtěli, kdybychom věděli, že nás za to nikdo nebude popotahovat. Nebo máme k sobě alespoň tyto svalnaté řeči, ale neuděláme nic. Nicméně, toto potlačené zlo z našeho nitra nezmizí. Nechápeme ovšem, kde se to zlo v nás bere, odkud pochází a co vlastně je. Jisté je jen to, že každý člověk na světě zná realitu zla z vlastní zkušenosti, ať už ve formě bolesti, utrpení, nemoci, neštěstí a smrti.

Zároveň jsme poněkud zmateni, protože stejně jako můžeme zahlédnout v našich životech zlo, vnímáme tam také krásu a dobro, jsou to ozvěny jakoby z jiného světa: Nádherný západ slunce, rozkvetlá příroda, smích, slzy štěstí na svatbě, jásot při narození dítěte, milování, a dokonce šťavnaté jídlo. Jak si můžeme užívat krásu světa, na kterém se přesně ve stejnou dobu našeho štěstí a radosti rozvíjí ponurý a temný příběh zla. Dokonce to nemusí být na druhém konci světa. V jednom bytě obyčejného paneláku může právě probíhat moment krásy, aby v tomtéž domě na jiném podlaží někdo právě tloukl svou manželku. Jak může dobro a zlo tak těsně koexistovat? Jak si můžeme užívat krásu stvoření světa, který Bůh tak miloval, že do něj poslal svého Syna, když je tento svět zároveň místem utrpení a zla? Pro člověka víry je otázka existence zla pravděpodobně nejčastějším dotazem, který je nám kladen: „Jak to Bůh mohl dopustit? Jak se na to může dívat? A proč vůbec existuje zlo, když je Bůh všemohoucí?“ To jsou dobré a důležité dotazy, ke kterým se později v naší sérii později dostaneme.

Zamysleli jste se ovšem někdy nad tím, co tyto otázky vlastně implikují? Tyto otázky implikují, že skutečně existuje něco, co můžeme nazvat zlem. To je jasné, řeknete si, každý přece zlo a dobro vidí. Jenže to není pravda. Některé ze základních lidských filozofických směrů popírají existenci zla. Pro buddhismus je například tento svět jen iluzí a naším cílem by se mělo z něho vymanit. Navíc, pokud mluvíme o zlu, jedním dechem musíme dodat, že existence zla zároveň dokazuje existenci dobra. Jinými slovy, pokud říkáme, že něco je opravdu zlé, tvrdíme tím zároveň, že existuje něco, co můžeme označit za opravdu dobré. Slovy C.S.Lewise: Když jsem byl ještě ateistou, mým argumentem proti Bohu bylo to, že je vesmír tak krutým a nespravedlivým. Jenže, jak mě napadlo, že je něco spravedlivé a nespravedlivé? Člověk neřekne, že se nějaká čára kroutí, pokud nejdříve nemá představu rovné čáry. Zlo tedy nemůže existovat samo o sobě, zlo je možné jen ve světě, který byl dříve dobrý. Slovy starověkého učence Augustína: Zlo je opravdový nedostatek, degradace nebo korupce dobré věci. Otázku, proč je tolik zla, tedy můžeme obrátit naruby. Tato otázka vychází z předpokladu, že svět je dobrý. Pokud je ale svět zlý, můžeme se zeptat: „Jak to, že je na světě tolik dobra? Odkud se bere dobro na zlém světě?“ Proč je ale tento svět zlý? Kdo za to může? Je přece jasné, že všechno zlo nepramení v nás osobně, že? Vidíme projevy zla, které nemáme a ani nemůžeme mít pod kontrolou. Většina z nás asi nebude pochybovat o tom, že žijeme ve světě, kde se skutečně dějí špatné věci – některé jsme mohli nebo můžeme ovlivnit (násilí, války, hlad, některé nemoci), ale jiné se prostě dějí bez našeho přičínění a přinášejí lidem utrpení (přírodní živly, nemoci a umírání). Některé zlo nás překvapí (především ty náhle „výbuchy“ nás samotných), jiné očekáváme při sledování zpráv a umění představivosti, která závisí na špatných zkušenostech.

Faktem však je, že tento svět je zlý a čas od času nás překvapí nějakou přirozenou erupci zla a utrpení, které jsme nemohli ovládat, a jindy zase nás překvapí lidmi způsobenou erupcí zla a utrpení, kde nechápeme, co to do lidí vjelo. Někdy jsou obě roviny zla a utrpení velmi provázané, například po hurikánu Katrina následovalo rabování, zabíjení, a znásilňování, protože lidé ztratili zábrany a věděli, že je spravedlnost nedožene. Před filmem Noe jsem zmínil takový příklad z minulého měsíce. V brazilském městě Salvadoru stávkovala policie za vyšší platy. Za dva necelé dny stávky byla většina obchodů vyrabována a bylo spácháno celkem 39 vražd, protože násilníci věděli, že je honit nikdo nebude. Bezvládí ukončila až armáda. Zlý svět nám tedy přináší bolest a stává se vůči nám nepřátelským místem.

O čem ale přesně mluvíme, když mluvím o zlém světu? Slovo svět se v Bibli používá ve více významech. Jedním z nich je obecný svět, kde žijí lidé. Tento svět miloval Bůh natolik, že poslal svého Syna, aby za něj zemřel. Slovo svět se ovšem používá také ve významu systému, jak tento svět funguje. Svět je také vyjádřením vzpoury vůči Bohu, kdy si lidstvo zvolilo žít podle svých vlastních pravidel a názorů, Boha strčilo do kapsy (ve skutečnosti vytvořilo celou plejádu bohů v kapse), a svět se pokazil. Tento svět se stal nepřátelským vůči Bohu a všemu, co s Bohem souvisí. Apoštol Jan ke konci svého života napsal velmi zajímavý verš, který se týká světa (1. Jan 2:16): Svět je samá touha těla, touha očí, namyšlenost života – nic z toho není z Otce, vše je to ze světa. Svět tedy začal žít podle třech základních principů: podle pýchy (já vím všechno nejlépe), podle žádostí očí (já chci všechno pro sebe), a podle žádosti těla (chci mít všechno, po čem mé tělesné smysly touží). Jen se na chvíli zamysleme: Nejsou tyto tři základní rysy světa přesně tím důvodem, proč si někdy volíme zlo v situaci, kdy se můžeme svobodně rozhodnout? Není snad základem většiny našich hříchů proti jiným lidem a dokonce proti nám samotným naše pýcha, naše touha těla a naše touha očí? Není sobeckost základem naší vnitřní samoty? Myslím si, že Jan skvěle popisuje původ bolesti v realitě světa. Co s tím ale můžeme dělat? Existuje pro nás nějaká naděje? Dá se tento svět nějak přemoci nebo alespoň přežít? Existuje ovšem způsob, jak najít vysvobození z osidel zlého světa?

Jan, který nám popsal tři základní rysy světa bez Boha, také tvrdí, že existuje způsob, jak přemoci svět. Doslova napsal (1. Janova 1:4-5): Všechno, co se narodilo z Boha, přece přemáhá svět. A to je to vítězství, které přemohlo svět: naše víra. Kdo jiný přemáhá svět než ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží? Není to víra jako taková, která přemáhá svět, ale konkrétně víra v Ježíše jako Syna Božího. Oči upřené na Ježíše. To je základem naší víry. Co to ale v praxi znamená, že naše víra přemáhá svět? No, pokud vezmeme v úvahu Janovy tři principy, na kterých operuje svět, pak naše víra (pamatujte na naše heslo z minulé série, že víra je osobní, ale ne privátní) v Ježíše a v to, kým on je, a co pro nás udělal zásadně ovlivní naše morální rozhodnutí, že? Pokud opravdu věříme v Ježíše a v to, kým on je, pak zcela logicky se mu vzdáme a odevzdáme do jeho rukou naší vrozenou touhu mít věci pod kontrolou. Jinými slovy, přestaneme být namyšlení a pyšní, opustíme postoj, že svět se točí okolo nás, že si zasloužíme zvláštní zacházení, a že nám snad lidé okolo nás a Bůh něco dluží. Víra nás povede k pokoře, poddání, a úctě. Stejně tak, pokud doopravdy uvěříme, že Ježíš je Boží Syn, pak přemůžeme naše tělesné touhy a touhy svých očí – ne proto, že bychom byli tak skvělí a dokonalí, ale protože nám víra dá schopnost upřednostnit Ježíšovu vůli oproti naším tužbám.

Možná to ale nedokážeš. Možná máš pocit, že i když v Ježíše věříš, pýcha a touhy, namyšlenost a žádosti, ve tvém životě stále vládnou. Ale možná je to proto, že ses pořádně nevypořádal s nepřítelem víry. Navíc, okolo sebe vidíme zlo v přírodě a společnosti, které neumíme vysvětlit a nezdá se nám, že pochází od naší volby nebo našeho rozhodnutí. Kde se vzalo toto zlo? A je možné, že existuje důvod, proč je svět zlým místem, když je to zároveň svět, za který Ježíš zemřel, protože ho Bůh miloval? Opravdu, tento svět je zlý z nějakého konkrétního důvodu, svět totiž sám o sobě nevznikl jako zlé místo, ale jako dobré. Proto vidíme na tomto světě a v lidských vztazích záblesky krásy a dobra, někdy tomu přímo říkáme, že jsou to záblesky nebe. Jsou to střípky původního dobra, střípky krásy, která nás vrací na začátek našeho příběhu, kdy zlo neexistovalo. Jsou to momenty naděje na svět, ve kterém zlo znovu nebude, stejně tak, jako nebude trápení. Je to naděje světa, kde Bůh setře každou slzu z očí. Zmatek ale zůstává. Je-li svět beze zla možný, jsou-li v nás střípky původní krásy, a zažíváme-li záblesky dobra, proč zlo na tomto světě existuje a jak sem vůbec přišlo? A pokud občas selháváme dokonce i v naší víře, která má podle Jana sílu přemoci svět a principy, na kterých svět stojí a podle kterých funguje, je možné, že jsme se nevypořádali s nepřítelem víry? Kdo je vůbec tento nepřítel víry, jak funguje a jak jej můžeme porazit? Jsem moc rád, že ses zeptal, přesně na toto téma se totiž podíváme příští týden.