Na naší nedávné cestě do Keni, kde
Element podporuje New Life Home Trust, jsme se během jednoho odpoledne
v Kisumu dostali k Viktoriinu jezeru, což je skutečně velké jezero.
Zatímco jsme seděli s Ditou a Jamesem u stolu a pili kávu, uvědomil jsem
si, že jen naproti přes jezero se rozkládá Rwanda, nevelká země, kde přesně
skoro na týden před dvaceti lety vypukla obří genocida. Jak známo, ve Rwandě
jsou dva dominantní kmeny, Hutuové a Tutsiové, a zatímco ten jeden je
početnější, ten druhý byl u moci. Genocida začala sestřelením letadla
s prezidentem, což byla roznětka někde až pečlivě plánovanému násilí.
Okamžitě se v rukou lidi objevily zbraně a mačety a během následujících
100 dní zemřel téměř jeden milion lidí, zatímco svět jen bezmocně přihlížel.
Strašná tragédie. Když jsem to zmínil Jamesovi, tak mi říkal, že na této straně
jezera to vůbec nechápali a říkali si, že ti Rwanďané musí být fakt divní,
protože my bychom to přece nikdy
neudělali... Jenže to je asi ta nejsmutnější věc na realitě zla. Každý
z nás, i když s tím nesouhlasíme nebo se nám tato pravda nelíbí, jsme
schopní spáchat zlo v situacích, kdy nám úsudek zastíní jakási realita,
jakási ideologie, jakási nálada nebo emoce, například pomstychtivost nebo
strach. Koneckonců, co je obrana proti schopnosti konat zlo? Kultura?
Těžko, Němci například byli velmi kulturním národem a přesto stáli za vyvoláním
hned dvou světových válek. Náboženství? Historie je plná velmi
nábožných lidí všeho směru, kteří páchali zlo na těch, kdo věřili jinak. Tak
aspoň ateismus? Pokud náboženství pomohlo násilí, mít svět bez
náboženství (jak si vysnil Lennon v Imagine)
vypadá lákavě, že? Až na toho Stalina, Pol-Pota a všechny zločiny komunismu,
který se ateismem oháněl.
Ne, filozofie, náboženství,
výchova, kultura a podobné prostředí sice mají schopnost nás civilizovat, takže
se většinou chováme skvěle (nebo
aspoň přiměřeně), ale v některých krizových a davových situacích se
najednou projeví naplno a otevřeně, co skutečně
dřímá uprostřed nás. Kde se to tam vzalo? Jsme z toho trochu zmateni:
většina z nás si myslí, že jsme v jádru dobrými lidmi – určitě nejsme
velcí zločinci a masoví vrazi jako Hitler, Stalin nebo Pol-Pot, a dokonce ani
nejsme lidmi, kteří neustále přemýšlejí, jak někoho okrást, někomu lhát nebo
někoho podvést. V porovnání s těmito špatnými lidmi se cítíme docela
správně jako dobří lidé, dokonce někdy konáme dobro, jsme štědří, dokonce jsme
si koupili něco na charitativním blešáku s dobrým pocitem, že jsme
podpořili odložené a nechtěné děti v Africe! A přesto někdy nahlédneme do svého
nitra, a vidíme tam chuť udělat něco zlého, o čem jsme ani nevěděli, že to tam
je. Někdy ovšem máme strach z následků, a proto neuděláme, co bychom
vlastně udělat chtěli, kdybychom věděli, že nás za to nikdo nebude popotahovat.
Nebo máme k sobě alespoň tyto svalnaté řeči, ale neuděláme nic. Nicméně,
toto potlačené zlo z našeho nitra nezmizí. Nechápeme ovšem, kde se to zlo
v nás bere, odkud pochází a co vlastně je. Jisté je jen to, že každý
člověk na světě zná realitu zla z vlastní zkušenosti, ať už ve formě bolesti, utrpení, nemoci, neštěstí a smrti.
Zároveň jsme poněkud zmateni,
protože stejně jako můžeme zahlédnout v našich životech zlo, vnímáme tam
také krásu a dobro, jsou to ozvěny jakoby z jiného světa: Nádherný západ slunce, rozkvetlá příroda,
smích, slzy štěstí na svatbě, jásot při narození dítěte, milování, a dokonce
šťavnaté jídlo. Jak si můžeme užívat krásu světa, na kterém se přesně ve
stejnou dobu našeho štěstí a radosti rozvíjí ponurý a temný příběh zla. Dokonce
to nemusí být na druhém konci světa. V jednom bytě obyčejného paneláku
může právě probíhat moment krásy, aby v tomtéž domě na jiném podlaží někdo
právě tloukl svou manželku. Jak může dobro a zlo tak těsně koexistovat? Jak si
můžeme užívat krásu stvoření světa, který Bůh tak miloval, že do něj poslal
svého Syna, když je tento svět zároveň místem utrpení a zla? Pro člověka víry
je otázka existence zla pravděpodobně nejčastějším dotazem, který je nám
kladen: „Jak to Bůh mohl dopustit? Jak se na to může dívat? A proč vůbec
existuje zlo, když je Bůh všemohoucí?“ To jsou dobré a důležité dotazy, ke
kterým se později v naší sérii později dostaneme.
Zamysleli jste se ovšem někdy nad
tím, co tyto otázky vlastně implikují? Tyto otázky implikují, že
skutečně existuje něco, co můžeme nazvat zlem. To je jasné, řeknete si, každý přece zlo a dobro vidí.
Jenže to není pravda. Některé ze základních lidských filozofických směrů
popírají existenci zla. Pro buddhismus je například tento svět jen iluzí a
naším cílem by se mělo z něho vymanit. Navíc, pokud mluvíme o zlu, jedním
dechem musíme dodat, že existence zla zároveň dokazuje existenci
dobra. Jinými slovy, pokud říkáme, že něco je opravdu zlé, tvrdíme tím
zároveň, že existuje něco, co můžeme označit za opravdu dobré. Slovy
C.S.Lewise: Když jsem byl ještě ateistou,
mým argumentem proti Bohu bylo to, že je vesmír tak krutým a nespravedlivým.
Jenže, jak mě napadlo, že je něco spravedlivé a nespravedlivé? Člověk neřekne,
že se nějaká čára kroutí, pokud nejdříve nemá představu rovné čáry. Zlo tedy
nemůže existovat samo o sobě, zlo je možné jen ve světě, který byl dříve dobrý.
Slovy starověkého učence Augustína: Zlo je opravdový nedostatek, degradace nebo
korupce dobré věci. Otázku, proč je tolik zla, tedy můžeme obrátit
naruby. Tato otázka vychází z předpokladu, že svět je dobrý. Pokud je ale
svět zlý, můžeme se zeptat: „Jak to, že je na světě tolik dobra? Odkud se bere
dobro na zlém světě?“ Proč je ale tento svět zlý? Kdo za to může? Je přece jasné, že všechno zlo nepramení v nás
osobně, že? Vidíme projevy zla, které nemáme a ani nemůžeme mít pod kontrolou.
Většina z nás asi nebude pochybovat o tom, že žijeme ve světě, kde se
skutečně dějí špatné věci – některé jsme mohli nebo můžeme ovlivnit (násilí,
války, hlad, některé nemoci), ale jiné se prostě dějí bez našeho přičínění a přinášejí
lidem utrpení (přírodní živly, nemoci a umírání). Některé zlo nás
překvapí (především ty náhle „výbuchy“ nás samotných), jiné očekáváme při
sledování zpráv a umění představivosti, která závisí na špatných zkušenostech.
Faktem však je, že tento svět je zlý a
čas od času nás překvapí nějakou přirozenou erupci zla a utrpení, které jsme
nemohli ovládat, a jindy zase nás překvapí lidmi způsobenou erupcí zla a
utrpení, kde nechápeme, co to do lidí vjelo. Někdy jsou obě roviny zla a
utrpení velmi provázané, například po hurikánu Katrina následovalo rabování,
zabíjení, a znásilňování, protože lidé ztratili zábrany a věděli, že je
spravedlnost nedožene. Před filmem Noe jsem zmínil takový příklad
z minulého měsíce. V brazilském městě Salvadoru stávkovala policie za
vyšší platy. Za dva necelé dny stávky byla většina obchodů vyrabována a bylo
spácháno celkem 39 vražd, protože násilníci věděli, že je honit nikdo nebude.
Bezvládí ukončila až armáda. Zlý svět nám tedy přináší bolest a stává se vůči
nám nepřátelským místem.
O
čem ale přesně mluvíme, když mluvím o zlém světu? Slovo svět se v Bibli
používá ve více významech. Jedním z nich je obecný svět, kde žijí lidé.
Tento svět miloval Bůh natolik, že poslal svého Syna, aby za něj zemřel. Slovo
svět se ovšem používá také ve významu systému, jak tento svět funguje. Svět je
také vyjádřením vzpoury vůči Bohu, kdy si lidstvo zvolilo žít podle svých
vlastních pravidel a názorů, Boha strčilo do kapsy (ve skutečnosti vytvořilo celou
plejádu bohů v kapse), a svět se pokazil. Tento svět se stal nepřátelským
vůči Bohu a všemu, co s Bohem souvisí. Apoštol
Jan ke konci svého života napsal velmi zajímavý verš, který se týká světa (1.
Jan 2:16): Svět je samá touha těla, touha očí,
namyšlenost života – nic z toho není z Otce, vše je to ze světa. Svět tedy začal žít podle třech základních principů: podle pýchy (já vím všechno nejlépe), podle
žádostí očí (já chci všechno pro sebe), a podle žádosti těla (chci mít všechno,
po čem mé tělesné smysly touží). Jen se na chvíli zamysleme: Nejsou tyto
tři základní rysy světa přesně tím důvodem, proč si někdy volíme zlo
v situaci, kdy se můžeme svobodně rozhodnout? Není snad základem většiny
našich hříchů proti jiným lidem a dokonce proti nám samotným naše pýcha, naše
touha těla a naše touha očí? Není sobeckost základem naší vnitřní samoty?
Myslím si, že Jan skvěle popisuje původ bolesti v realitě světa. Co
s tím ale můžeme dělat? Existuje pro nás nějaká naděje? Dá se tento svět
nějak přemoci nebo alespoň přežít? Existuje ovšem způsob,
jak najít vysvobození z osidel zlého světa?
Jan, který nám popsal tři základní rysy světa
bez Boha, také tvrdí, že existuje způsob, jak přemoci svět. Doslova napsal (1.
Janova 1:4-5): Všechno, co se narodilo z
Boha, přece přemáhá svět. A to je to vítězství, které přemohlo svět: naše víra.
Kdo jiný přemáhá svět než ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží? Není to víra jako taková, která přemáhá
svět, ale konkrétně víra v Ježíše jako Syna Božího. Oči upřené na Ježíše. To
je základem naší víry. Co to ale v praxi znamená, že naše víra přemáhá svět? No, pokud vezmeme v úvahu Janovy tři
principy, na kterých operuje svět, pak naše víra (pamatujte na naše heslo
z minulé série, že víra je osobní, ale ne privátní) v Ježíše a
v to, kým on je, a co pro nás udělal zásadně ovlivní naše morální rozhodnutí, že? Pokud opravdu
věříme v Ježíše a v to, kým on je, pak zcela logicky se mu vzdáme a
odevzdáme do jeho rukou naší vrozenou touhu mít věci pod kontrolou. Jinými
slovy, přestaneme být namyšlení a pyšní, opustíme postoj, že svět se točí okolo
nás, že si zasloužíme zvláštní zacházení, a že nám snad lidé okolo nás a Bůh
něco dluží. Víra nás povede k pokoře, poddání, a úctě. Stejně tak, pokud
doopravdy uvěříme, že Ježíš je Boží Syn, pak přemůžeme naše tělesné touhy a
touhy svých očí – ne proto, že bychom byli tak skvělí a dokonalí, ale protože
nám víra dá schopnost upřednostnit Ježíšovu vůli oproti naším tužbám.
Možná to ale nedokážeš. Možná máš pocit, že i
když v Ježíše věříš, pýcha a touhy, namyšlenost a žádosti, ve tvém životě
stále vládnou. Ale možná je to proto, že ses pořádně nevypořádal
s nepřítelem víry. Navíc, okolo sebe vidíme zlo v přírodě a
společnosti, které neumíme vysvětlit a nezdá se nám, že pochází od naší volby
nebo našeho rozhodnutí. Kde se vzalo toto zlo? A je možné, že existuje důvod,
proč je svět zlým místem, když je to zároveň svět, za který Ježíš zemřel,
protože ho Bůh miloval? Opravdu, tento
svět je zlý z nějakého konkrétního důvodu, svět totiž sám o sobě nevznikl
jako zlé místo, ale jako dobré. Proto vidíme na tomto světě a v lidských vztazích
záblesky krásy a dobra, někdy tomu přímo říkáme, že jsou to záblesky nebe. Jsou
to střípky původního dobra, střípky krásy, která nás vrací na začátek našeho
příběhu, kdy zlo neexistovalo. Jsou to momenty naděje na svět, ve kterém zlo
znovu nebude, stejně tak, jako nebude trápení. Je to naděje světa, kde Bůh
setře každou slzu z očí. Zmatek ale zůstává. Je-li svět beze zla možný,
jsou-li v nás střípky původní krásy, a zažíváme-li záblesky dobra, proč
zlo na tomto světě existuje a jak sem vůbec přišlo? A pokud občas selháváme
dokonce i v naší víře, která má podle Jana sílu přemoci svět a principy,
na kterých svět stojí a podle kterých funguje, je možné, že jsme se
nevypořádali s nepřítelem víry? Kdo je vůbec tento nepřítel víry, jak
funguje a jak jej můžeme porazit? Jsem moc rád, že ses zeptal, přesně na toto
téma se totiž podíváme příští týden.
Žádné komentáře:
Okomentovat